Abstrakta k vybraným článkům flag

Výsledky léčby mozkových tumorů stereotaktickou radioterapií a radiochirurgií

Autoři: Horová Doleželová Hana, Hynková Ludmila, Pospíšil Petr, Kazda Tomáš, Šlampa Pavel, Čoupková Irena, Šiková Ivana, Fardus Pavel, Svoboda Tomáš, Garčic Jan, Vrzal Miroslav, Selingerová Iveta, Horová Ivanka

Klinická onkologie. 2012; 25(6): 445-451. DOI: 10.14735/amko2012445.

Souhrn
Východiska: V práci jsou zhodnoceny výsledky terapie pacientů léčených stereotaktickými ozařovacími metodami na našem pracovišti. Materiál a metody: Pacienti s primárními mozkovými nádory a s mozkovými metastázami podstoupili CT a MRI vyšetření a následně stereotaktickou léčbu na X noži. Výsledky: Celkem 101 pacientů s primárním mozkovým nádorem podstoupilo stereotaktickou léčbu. Jednalo se především o meningeomy, high-grade gliomy a low-grade gliomy. V 37 % případů se jednalo o reiradiaci. Stereotaktická radiochirurgie byla aplikována s mediánem dávky 18 Gy. Frakcionovaná stereotaktická radioterapie byla aplikována nejčastěji v dávce 5 × 5 Gy. Celková toxicita léčby byla nízká: akutní stupeň G1 v 8 %, pozdní toxicita v 1 % případů. V celém souboru dosáhlo parciální remise 10 pacientů (9,9 %). Jeden pacient měl kompletní remisi (0,99 %). Jednalo se o diagnózu adenomu hypofýzy. U 69 pacientů byla zaznamenána stabilizace onemocnění (68,3 %), u 12 pacientů byla progrese onemocnění (11,88 %). Celkově došlo k progresi u 38 pacientů s mediánem doby do progrese 6,48 měsíce. Medián sledování celého souboru byl 22,4 měsíce. Statisticky významný rozdíl v přežití byl zjištěn v porovnání různých diagnóz; u pacientů, kteří podstoupili předchozí radioterapii a pacientů bez předchozího ozáření. Další významný rozdíl v přežití byl zjištěn v porovnání pacientů léčených stereotaktickou radioterapií nebo stereotaktickou radiochirurgií a při velikosti nádorového objemu větší/menší 10 cm3. Ve skupině s mozkovými metastázami se jednalo o 56 pacientů. V 10 % případů předcházel radioterapii neurochirurgický výkon. Celkem 24 pacientů podstoupilo ozáření celé mozkovny v dávce 30 Gy. Medián dávky stereotaktické radiochirurgie byl 20 Gy; při aplikaci stereotaktické radioterapie se jednalo nejčastěji o dávku 5 × 5 Gy. Akutní toxicita stupně G1 se objevila u 2 pacientů (3,8 %), stupeň G2 u jednoho pacienta (1,9 %). Pozdní toxicita byla zjištěna u 2 pacientů, u jednoho G1 a u druhého G3. Kompletní remise bylo dosaženo u 4 pacientů (7,1 %), parciální remise byla u 27 pacientů (48,2 %), stabilizace onemocnění u 9 (16,1 %) a progrese byla zaznamenána u 5 pacientů (8,9 %). Medián sledování celého souboru byl 13,3 měsíce. Nebyl zjištěn statisticky významný rozdíl v přežití s ohledem na pohlaví, věk, KI, ozáření celé mozkovny či typ použité léčby. Pacienti, kteří podstoupili před ozařováním neurochirurgický zákrok, nevykazovali rozdíl v přežití oproti pacientům bez operace, ale jejich doba do progrese byla statisticky významně delší (p = 0,016). Závěr: Stereotaktické ozařovací metody jsou součástí moderní radioterapie. Jejich indikaci je nutné dobře zvažovat s ohledem na prospěch pacienta. K jejich použití je nutné kvalitní vybavení radioterapeutického pracoviště a vyškolený personál.

http://dx.doi.org/10.14735/amko2012445

Plný text v PDF