Cílená biologická léčba

Chemoterapie je zaměřena na buněčné struktury, které jsou společné všem buňkám v organizmu – na DNA, která nese dědičnou informaci nebo na struktury nutné k dělení buněk. Kromě nádorových buněk tak působí i na buňky jiných tkání, což vede k výskytu řady nežádoucích účinků. V současné době jsou lépe známé struktury a pochody na povrchu i uvnitř buňky. Vědci se snaží nacházet takové molekuly a pochody, které jsou specifické pro nádorové buňky (v buňkách normálních tkání se buď nevyskytují vůbec, nebo jen v malé míře) a vyvinout léky cílené na tyto molekuly a pochody. Ačkoli i léky používané k cílené biologické léčbě jsou provázeny řadou nežádoucích účinků, je četnost výskytu i závažnost těchto nežádoucích účinků významně nižší než při chemoterapii.

Antiangiogenní léčba

Na rozdíl od všech ostatních způsobů léčby není zacílena přímo na nádor, ale na nádorové cévy. Pokud nádor dosáhne určité velikosti, nedostává se k jeho buňkám z okolí dostatek kyslíku a nádor začne produkovat látku (vaskulární endoteliální růstový faktor – VEGF), která působí (prostřednictvím receptoru) na buňky v cévách (endotelie) – začnou vznikat nové cévy vedoucí k nádoru. Nové cévy nejsou plnohodnotné, krevní proud není dostatečný a k nádoru proto nepronikají v dostatečné míře ani protinádorové léky. Antiangiogenní léčba tlumí celkově novotvorbu cév v organismu. Tím, že je brzděna tvorba cév v nádoru, dochází ke zpomalení či zastavení jeho růstu. Zároveň však může dojít i ke zpomalení růstu nových kapilár v organismu, tam kde je to třeba.

Diferenciační léčba

O normálních buňkách lze velmi zjednodušeně říci, že buď mají schopnost se dělit, nebo mají schopnost vykonávat nějakou funkci. Řada buněk v našem organismu žije jen velice krátce a proto musí být trvale obnovovány. K obnově slouží zásoba buněk, které mají schopnost se dělit, ale nevykonávají jiné funkce. V případě potřeby se 'zásobní' buňka začne měnit na buňku s určitou funkcí - tento proces se nazývá diferenciace, diferencovaná buňka se však už dále nedělí. Tato závislost do jisté míry platí i pro nádorové buňky - čím je nádorová buňka podobnější diferencované buňce příslušného orgánu (a je schopná vytvářet i podobné struktury), tím nižší bývá její schopnost se dělit a vytvářet metastázy. Látky z biochemické skupiny retinoidů indukují proces buněčné diferenciace a mohou tak brzdit růst nádoru.

Inhibitory proteazomu

Proteazomy jsou buněčné organely, jejíchž funkcí je odbourávání signálních molekul, které již splnily svoje poslání, předaly signál a mají být zničeny. Inhibitor (specifického) proteazomu brání odbourávání určitých bílkovin a tak vzniká v buňce signální chaos a buňka zaniká."; $popis["Inhibitory tyrosinkinázy"] = "

Inhibitory tyrosinkinázy

Buňky přijímají signály ze svého okolí mimo jiné prostřednictvím receptorů na svém povrchu. Po přijetí signálu receptorem je aktivován enzym tyrozinkináza na vnitrobuněčné části receptoru a jeho prostřednictvím je signál předáván dále do buňky. Inhibitory tyrosinkinázy blokují tento enzym a tedy i přenos signálu dále do buňky. Buňka, která nemůže přijímat signály ze svého okolí přestává růst, popřípadě i hyne. Existuje mnoho druhů receptorů, jejich tyrozinkináza se liší. Vyvíjené léky mohou blokovat tyrozinkinázu jednoho druhu receptoru nebo několika málo druhů receptorů a neblokují příjem signálů jinými receptory.

Léčba monoklonálními protilátkami

Dříve se protilátky pro léčebné účely získávaly od zvířat, kterým byla podávána cizorodá látka (například hadí jed). Kromě požadované protilátky (například proti hadímu jedu) však sérum obsahovalo velké množství jiných protilátek, což způsobovalo řadu komplikací. Dnes se průmyslově vyrábějí protilátky vytvářené jedním buněčným klonem (monoklonální protilátky) zaměřené specificky proti jednomu antigenu, například proti buněčnému receptoru. Protilátka je bílkovinné povahy a pokud člověku podáme protilátku vytvořenou zvířecími buňkami, může být organismem rozpoznána jako cizí antigen, což vede k nežádoucím reakcím. Vědci již dokáží kombinovat malou část zvířecí protilátky (část rozpoznávající antigen) a větší část lidské protilátky - takovým protilátkám se říká humanizovaná protilátka. Při jejím použití je riziko reakce na podanou protilátku výrazně sníženo.