Diář 2014

Vážení přátelé,

výbor České onkologické společnosti ČLS JEP pro vás připravil diář s přehledem významných onkologických odborných setkání v roce 2014. 

V roce 2014 vám přeji hodně zdraví, štěstí a pracovních úspěchů.

prof. MUDr. Jiří Vorlíček, CSc., dr.h.c.

Názvy měsíců Vás přenesou do kalendáře akcí na Linkos.
Obrázky lze zvětšit.

Diáře z předchozích let: 201320122011201020092008200720062005

Skutečnost a iluze skleněných soch

Jaroslava Brychtová
18. 7. 1924
Stanislav Libenský
27. 3. 1921–24. 2. 2002

Kdybychom měli vyjádřit, bezprostředně a nezaujati žádnými teoriemi, čím nás ohromují sochy Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové, řekli bychom snad, že tou mohutností vystavěné hmoty a záplavou světla, podpořenou ještě prostorovou torzí. Pokusme se obhájit tuto myšlenku, jež by nám slovním popisem mohla připomenout spíše hloubku prostoru chrámové klenby, než ze skla utavenou sochu, navíc tak často doprovázenou obecně platnou, apriorní skepsí o jejich výrazových možnostech.

Na přelomu roku 1995 a 1996 vznikají první dvě sochy z dosud snad zcela neuzavřeného cyklu, autoři je nazývají Rubáše a po nich následují v letech 1996–1997 v harmonizovaných obměnách další, jsou jimi Otisky andělů a T-Prostor. V kompoziční sevřenosti pokračují v třídílných verzích, monumentální tyčí se do výše umocněné všemi důsledky tohoto slova. Takto cyklicky přesahují do letošního zlomového roku, kdy jedno tisíciletí končí a druhé začíná a s nimi se na hranici náhodného, osudem stanoveného času a přesně střežené umělecké vůle, soustředěné na bohatství činů a snů, přesouvají také Libenský a Brychtová do nového věku. Je v tom kus neovlivnitelného štěstí a bezmála celý život práce.

Téměř před padesáti lety se totiž plně zaujati vlastními invencemi podíleli na proměně poválečného sklářského prostředí. Nijak se nevymykali stejně uvažující a entuziasmem nabité generaci, která se vydala nezávisle cestou volné umělecké tvorby, lišili se však již tehdy, a to výrazně, uváženě zvoleným a bezesporu individuálním, protože téměř neznámým výtvarným přístupem ke sklu. Zůstává dodnes týž, je pevně ukotven v tavení skla ve formě a nesen specificky uchopeným světlem. Celý následující vývoj jejich tvorby povede touto přímou linií a jakkoliv se bude dotýkat odlišných námětových okruhů, bude tvořivé vnitřní světlo stále tím základním rozvrhem soch. Stane se východiskem kompozičním a posléze i výrazovým a významovým a sochy jím již zcela prostoupené budou nabývat stále osobnějšího tónu. V Rubáších, rozlišených již určením, protože přiřčených jednou muži a podruhé ženě, upoutá světlo především plností. Ozřejmuje základní kompozici i tvaroslovnou krajnost hmoty, ale zároveň souvisí i s tématem a s obsahem. Zastupuje něco, co je jen stěží uchopitelné, co v sobě ukrývá schopnost přesáhnout interpretaci života a stává se metaforou, posunutou až ve výtvarný znak. Rubáše jsou sochy sugestivní a co je v tvorbě Libenského a Brychtové nezvyklé, svým obsahem intimní. Uvědomíme si, že ani v minulosti nepřekračovali hranici směrem k soukromí, nezavdávali příčinu spatřovat, natož demonstrovat skrytá osobní sepětí, záznamy důvěrnosti. Snad jen na počátku šedesátých let je v drobné plastice a především v barevném reliéfu, neokázale a spíše jako malířské téma, uložen motiv muže a ženy. V sochách Rubášů je vztah zredukován na záznam polarity, na zpřítomnění rezonance, velmi zvláštní a naléhavé, protože ve svých důsledcích konečné. Nemohou se nás nedotýkat. Ptáme se, zda je autoři vytvořili sobě nebo okolnímu světu, zda stigmata mužnosti a ženskosti, naznačená v nich pouze jinak vedenou obrysovou křivkou ramen, jímž je takto udělena důvěryhodná dvojjedinost, nejsou ničím ryzejším, než výrazem smířlivé celistvosti vedené až do unikavé souvislosti nebytí, do světelnosti. Můžeme se ovšem pouze domnívat, neboť je výsostným právem autorů rozhodnout se, zda podat světu vysvětlení nebo pomlčet o okolnostech, jež vedou na místa citově zaujatá.

Co však můžeme beze zbytku pochopit, o čem se můžeme přesvědčit je interpretace soch uložená ve fyzické přítomnosti vnitřní modelace a prchavé světelnosti, proměnná hra uzavřená pod mohutnou klenbou prostoru. Je nesmírně důležité povšimnout si, že se k ní navrátili z dálky svých prvních realizací ve skle. Již tehdy prostupoval vnitřní reliéf transparentní skleněnou hmotou, aby mohl být takto ponorný nahlížen divákem přes hladký povrch skla. Libenský a Brychtová dospěli jeho prostřednictvím, jeho umístěním a prosvětlením, k vlastnímu tvůrčímu řádu. Ustavili pro veličiny světla a skla sepětí dokonalá a působivá, protože zcela přirozená. I odtud pramení autenticita jejich díla, pevná a obsažná.

Téměř vše, co vystihuje atmosféru Rubášů, bychom mohli přiřknout i oběma verzím Otisků anděla. Také ony jsou studií odhmotněnosti a okřídlené překračují čas a prostor nadnášeny metaforou. Světlo v nich ukryté přímo osamostatňuje téma, vždyť je synonymem všeho andělského.

Nesmíme se však nechat zmást ani unést námětem, byť se jakkoliv nabízí. Nestalo se tak ani autorům, nepodlehli jeho transcendentálním akordům, dokládá to z celkové kompozice nevybočující, i když námětem odlišný T-Prostor. Zřetelně v něm rozpoznáváme probleskující a pevnou hodnotu racionálního soustředění, prvotní i u Rubášů a Andělů. Sochy sice ovládá patos, ale přísně střežený smyslem pro rozumovou reflexi. A odkud opravdu pochází? Především ze suverénní abstrakce, z monumentální prostorové rozvahy tak podivuhodně a přesně dořešené již v Libenského kresbách. Je to s ohledem na viditelný, několikaletý vývoj jejich soch abstrakce, jež nepozbyla pevného kompozičního řádu, a tedy ani smyslu pro skutečnost, ale pozvolna krystalizovala do úspornosti. Je to velká syntéza, silná a nosná, v níž tvořivá myšlenka buduje svoji vnější, pod povrchem uzavřenou podobu a snaží se takto posílená a zjednodušená vyslovit podstatné. Velkorysost upnutou k výstavbě tvaru a prostoru, tedy definitivnost, jednoduchost až strohost, tedy intenzívnost a výrazovou naléhavost, přesahující ovšem již do řádu světla a tím kolísající na hranici uchopitelnosti a nepostižitelnosti, tedy imaginaci.

Uvažujeme-li takto o genezi jejich soch, dospějeme zároveň k jejich výlučnosti, a tedy velmi snadné rozpoznatelnosti mezi ostatními sklářskými díly. Ale dospějeme i dál, až k významné součinnosti, k synkretickému vztahu těchto dvou bytostí, malíře a sochařky, pro něž zůstává imanence světla ve skleněné hmotě neustálou tvořivou výzvou. Neboť právě prostřednictvím světla, jeho vždy znovu usměrňovanou přítomností v soše nabýváme klamného dojmu o lehkosti tvoření a o sklu uvažujeme jako o materiálu, jež si o nové, tvárné prostředky „dovede říkat sám“.

Milena Klasová
Klánovice, únor 2000

Leden 2014 v kalendáři akcí

 

Únor 2014 v kalendáři akcí

Březen 2014 v kalendáři akcí

Duben 2014 v kalendáři akcí

   

Květen 2014 v kalendáři akcí

 

Červen 2014 v kalendáři akcí

 

Červenec 2014 v kalendáři akcí

Srpen 2014 v kalendáři akcí

     

Září 2014 v kalendáři akcí

   

Říjen 2014 v kalendáři akcí

 

Listopad 2014 v kalendáři akcí

Prosinec 2014 v kalendáři akcí