Všechny příspěvky

14. 9. 2016

Kdy konečně budou mít lékaři onkologové možnost kompl. lázeňské péče resp placené rehabilitace jako mají hasiči/ č.150/, policisté /157/, lékaři 155- nic?
Proč neexistuje povinná psychologická podpora lékařů a sester na onkologiích?

Píšete do poradny, kterou vedou a odpovídají psychologové od lůžka onkologických pacientů, tedy nemají nejmenší vliv na rozhodování o poskytování kompl. lázeňské péče, placené rehabilitace lékařům onkologům. Doporučuji směrovat dotaz ministru zdravotnictví a poslanecké sněmovně. Povinnou psychologickou podporu na jakémkoliv oddělení, klinice určitě nelze vynutit, přinutit, obecně: psychologická podpora je jak pro pacienty, tak pro zdravotníky nabídkou, pro kterou se jednotlivec musí rozhodnout sám. Z mé letité klinické zkušenosti existuje i mezi zdravotníky "zažraná" pověra, že jít pro radu k psychologovi, je výrazem slabosti. Za psychology říkám, je to velká smůla pro extrémně vytížené onkologické zdravotníky. Psycholog opravdu dokáže hodně pomoci zvládat emoční zátěže při práci s onkologickými pacienty. A věřte, že my jsme připraveni pomáhat kolegům. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce české onkologické společnosti ČLS JEP 

14. 9. 2016, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


2. 2. 2011

Prosím o zodpovězení dotazu,zda obor psychoonkologie v gynekologii je provozován i v zahraničí a do jaké míry.

Ptáte se na přítomnost klinického psychologa nebo lékaře psychiatra u pacientek s gynekologickým nádorovým onemocněním v zahraničí. Pokud vím, ve všech fakultních nemocnicích v zemích s vyspělým zdravotnickým systémem jsou k dispozici odborníci na psychosomatickou medicínu. Ti tvoří týmy, většinou jsou v rámci samostatné kliniky. Někteří odborníci se specializují na psychoonkologii, ti potom docházejí na kupř. gynekologickou kliniku za onkologickými pacientkami, kde vedou jak individuální, tak skupinové terapie. Je pravda, že „venku“ si lékaři onkologové daleko víc než třeba u nás vyžadují kooperaci s klinickým psychoonkologem u lůžka onkologického pacienta. Nicméně i u nás funguje tento systém v několika fakultních nemocnicích a ústavech již dlouhou dobu a ze zkušeností kolegů, kteří takto pracují, víme, že psychologická podpůrná péče je pro onkologické pacienty nezbytná a žádoucí. Pokoušela jsem se zjistit, jak taková psychoonkologická péče funguje v menších či soukromých nemocnicích, tedy mimo centra komplexní onkologické péče, u naších západních sousedů, ale bez valného výsledku. Mohu jen předpokládat, že je pacientkám pro podpůrnou psychoterapii doporučován odborník, klinický psycholog či psychiatr, ze soukromých ordinací, kterých je v západních zemích podstatně více než u nás.
Libuše Kalvodová, reg. klinický psycholog, psychoonkologická sekce České onkologické společnosti ČLS JEP

15. 2. 2011, Libuše Kalvodová, reg. klinický psycholog, psychoonkologická sekce České onkologické společnosti ČLS JEP, libuse.kalvodova@seznam.cz


3. 3. 2010

Dobrý den,
zajímalo by mě, jaké jsou možnosti pro zdravotní sestry a lékaře onkologických oddělení v oblasti duševní hygieny - existují v ČR nějaké podpůrné skupiny, kde by mohli lékaři i sestry (dohromady či každá profese zvlášť) sdílet své pracovní prožitky? Pokud ano, můžete mi prosím zde popsat či zaslat na mail víc informací?

Dobrý den,
Váš dotaz je profesionálně formulován a zcela namístě, musela jsem si ověřit podklady k odpovědi na něj, proto se omlouvám za prodlevu. Budu vycházet ze zkušeností svých kolegů, kteří kmenově pracují na onkologických pracovištích, pak také z poznatků, které jsem nabyla za dlouhou dobu působení na hematoonkologické klinice. Pokud se mi podařilo zjistit, na onkologických pracovištích se nescházejí pravidelně profesní podpůrné skupiny sester či lékařů tak, jak je pravidlem kupř. na psychiatriích. Je mi jasné, že právě onkologická oddělení a kliniky se svou extrémní zátěží na psychiku by měla/y dbát na psychohygienu svých pracovníků. Proč není u nás zvykem scházet se na tzv. balintovských schůzkách, sezeních, sdělovat si osobní prožitky jak z ošetřování pacientů, tak z fungování kolektivu sester, lékařů? Důvodů je několik. Pracovní vytíženost lékařů a sester na onkologii je extrémní, nelze se jim pak divit, že v pracovní době nenajdou byť i půlhodinu na to, aby se sešli nad svými problémy, dokázali si o nich povídat, slyšet odezvy od kolegů, nacházet řešení svízelných osobních situací. Po skončení pracovní doby pak hlavně sestry nechtějí zůstávat na pracovišti, mnohdy ale odcházejí v přátelských skupinkách uvolnit se, vypnout do kina, do soukromí nebo i do restaurace. V sesterských kolektivech navíc startují takové problémy jako poměrně častá obměna pracovníků, nedostatek sestřiček do směn, s tím spojená obrovská fyzická i psychická zátěž, mávnutí rukou nad vlastními emocemi, výrazná nechuť svěřovat se se svými pocity kolegyním. Také v lékařských kolektivech dosud nebylo možno počítat s kladnou odezvou k fungování podpůrných skupin, zde snad ani ne pro jistotu omnipotence při zvládání osobních psychických potíží, ale více pro ostych před kolegy. Víme přitom, jak mnoho trápí právě tyto zdravotníky pochybnosti, vyčerpanost, nebezpečí vyhoření, tedy příčiny ohrožení osobního života. A potom fakt, že v onkologických centrech stále ještě není vnímán klinický psycholog jako prostá nezbytnost. A pokud by někdo měl podpůrné skupiny odborně bezpečně vést, by měl být právě on. Mám z vlastní zkušenosti, že jsem mockrát nabízela sestrám možnost relaxace, když jsem neuspěla s nabídkou kolektivní, přišla jsem s individuálním programem. Slyšela jsem pak, že by to bylo fajn, ale není čas. Vím ale bezpečně, že každá z kolegyň má veliké množství případů, kdy řeší individuální kauzy. Velmi často se sestry i lékaři na „svého“ psychologa obracejí o pomoc striktně intimně jak pro sebe, tak pro své blízké, známé jen proto, že si psychologa „otestovali“ přes své pacienty a jsou si jisti, že bude pro ně bezpečný. Pokud vím, tak ani v onkologických centrech světa vyspělé medicíny nejsou podpůrné skupiny běžnou normou. Je jen dobře, že za těchto podmínek zdravotníci mají alespoň jistotu, že někde poblíž mají stále nabízející podpůrnou ruku svého psychologa. Libuše Kalvodová

10. 3. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz


13. 1. 2010

Jak se zachovat, jako sestra, jako příbuzný?
Dobrý den, chtěla bych Vás poprosit o radu. Nejsem přímo onkologická sestra, ale s onkologikými pacienty se ve své práci setkávám také, asi jako většina oborů.
Momentálně, ale řeším problém jak se zachovat jako zdravotník, který je zároveň blízkým příbuzným onkologického pacienta.
Když pacient hraje takovou "hru" sám se sebou. Ví o svém vážném onemocnění, po vážných komplikacích onkologické léčby nebyla v podstatě jiná možnost než léčbu ukončit. V současnosti ale dělá jako by se vlastně nic nestalo a jako by mu nic nebylo. Přestal docházet k onkologovi a termín, který jsem mu domluvila přešel.
Je vhodné takové "potlačení" podporovat. Tuhle zvláštní "hru" hraje celá rodina a já nevím jak se vlastně zachovat.
Komunikovat o nemoci nebo "hrát" hru s pacientem?
Předem moc děkuji za odpověď.

Dobrý den,
Opravdu jste vystihla označit situaci kolem svého příbuzného za hru. Pokud budeme předpokládat, že pacient dobře ví, že pro komplikace mu byla přerušena léčba, že přestal komunikovat s onkologem, že dokonce „nakazil“ svým chováním i zbytek rodiny, pak i Vy byste tento fakt měla akceptovat. On nechce mluvit, proč se tak chová, můžeme se jen domýšlet. Jednak to může být zlost na onkology, že ho „hodili přes palubu“ a přestali s léčbou. V jeho rozhodnutí hraje potom velkou roli obrovské zklamání z toho, jak se k němu chovají odborníci a proto nemá cenu se s nimi dál stýkat. Prostě mu ublížili. Vůbec nedomýšlí, že nelze stále podávat léky, které v jeho případě nejsou léky, ale škodiči a v krátké době by jej zabily. Tak to je agrese proti odborníkům, která se ale nebezpečně otáčí proti němu samému. Druhou variantou takového chování může být fakt, že pacient dobře pochopil, že další léčba je zkázou a rozhodl se čelit pohromě změnou chování, které připomíná pověstného pštrosa s hlavou v písku nebo dítě, které věří na zázraky a obrací se k čarování ve způsobu myšlení, kterému se říká magické myšlení. Součástí takové strategie, že pokud nebudeme o nemoci a jejím stavu a závažnosti mluvit, ona zmizí sama, zalekne se našeho mlčení a odejde z těla, nám se uleví my budeme zázračně vyléčeni. Může se Vám to zdát hloupé od dospělého člověka, ale je to jednoduché. V těžkých chvílích života hledá dospělý ve své historii takový čas, kdy v případě nouze se schoulil bezpečné náruče mocného rodiče a bylo po problému. Roli dítěte hrajeme všichni docela často v dospělosti. Pro Vás pak už zbývá málo prostoru pro osvětu pacienta i rodiny. Když se přestanete teď starat o chování příbuzného, asi to bude nejlepší varianta. Vy ale dobře víte, že příjde Vaše chvíle, až mu bude opravdu zle a bude potřebovat základní pomoc. Přeji Vám sílu jak v situaci v rodině, tak v péči o Vaše pacienty v zaměstnání. Libuše kavodová

15. 1. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz


6. 10. 2009

Dobrý den,měla bych dotaz ohledně péče o onkologicky nemocného pacienta.Setkáváme se na chirurgii s pacienty ,kteří se vraceji po první operaci s onkol. nálezem k dalším , většinou paliativním výkonům.Po těchto operacích se často nelehko smiřují s tím , že medicína už pro ně nemá chirurgické řešení.Stává se , že díky pooperačním komplikacím a zhoršení stavu u nás setrvají až do svých posledních dnů.Jejich přístup k nemoci se často mění podle toho , jak jim zŕovna je.Je-li jim lépe-říkají :přeci mě nenecháte takhle umřít, musím ještě zařídit spoustu věcí,je-li jim zle :říkají nechte mě umřít.Často se jedná o mladé pacienty v produktivním věku a komunikace s nimi je pro nás velmi vyčerpávající, zvlášt v přítomnosti příbuzných.Já osobně opravdu nevím , jak se v této situaci zachovat,stavět se k tomu čelem, ano vím že zemřete,je potřeba se s tím smířit, nebo se tvářit , že je nutné s nemocí bojovat, když vím, že tento boj je předem ztracený.Nejsem sama, kdo má s tímto problém, a často díky tomu dochází k situaci, že za pacientem radši nejdeme, pouze když něco potřebuje, abychom nemusely komunikovat.Vím, že to není dobře, ale jak si máme poradit?Existuje, třeba nějaká příručka,jak komunikovat s takto nemocnými.Děkuji předem za odpověď, a omlouvám se za dlouhý dotaz.

Hezký den. Ptáte se, jak hovořit s lidmi, kteří se léčí s onkologickým onemocněním, kteří mají svůj čas limitován? Jak? … Zkušenosti ukazují, že je často důležitější ne to, co se řekne, ale jak se to řekne. Výraz tváře, pohled do očí, dotek, pohlazení mohou být v tu správnou dobu tou nejlepší volbou. Onkologicky nemocní jsou velmi vnímaví k tomu, co se děje kolem nich. Vítají autenticitu, partnerský postoj, vřelost … O čem hovořit? Existuje snad jediné tabu a to – nevnucovat nemocnému přijetí faktu konce. Je to něco, k čemu by měl dojít sám. Je na něm, bude-li chtít o tom s námi hovořit. Jinak můžeme hovořit o čemkoli, co nemocný otevře. Naprostá většina z nich si zhoršování svého stavu uvědomuje; poznají a pochopí, že se jejich stav nelepší. Často potřebují „jen“ ujištění, že nejsou sami, že jim budeme i nadále pomáhat, budeme tišit bolesti … Není nic špatného ani to, když někdy svou nejistotu, úzkost řekneme (např.“I pro mne to není jednoduché, ale budu s Vámi“). Tam, kde můžeme pomoci konkrétně, např. sepsání závěti, je dobré to udělat. Hodně velkou úlohu tady má důvěra nemocného v nás, v lékaře … Práce s onkologicky nemocnými je velmi náročná. Často se jim člověk plně rozdá. I proto je velmi důležité myslet na sebe, na to, jak trávit volný čas, aby se práce nestala nesnesitelnou. Jako malou nabídku: mějte ráda sám sebe - úkolem je pomáhat změnám, ne násilně měnit - nebojte se pochválit i být pochválena - občasný pocit bezmoci je normální - naučte se říkat NE! - naučte se užívat volný čas, své přátelé, blízké … - najděte si své místo klidu, soustřeďte se na to dobré - rozlišujte mezi naříkáním, které přináší úlevu a tím, které vás ničí - radujte se, smějte se, hrajte si! Pokud jde o literaturu, dá se najít na internetu. Jen namátkou:
Křivohlavý J.: Psychologie nemoci
Zacharová E., Hermanová M., Šrámková J.: Zdravotnická psychologie
Kelnarová J., Matějková E.: Psychologie a komunikace pro zdravotní sestry
Ráda bych Vám, i ostatním sestřičkám vyjádřila svůj hluboký obdiv a úctu, protože jste to právě vy, které jste v „první linii“, které jste s nemocnými nejčastěji. Děkuji Vám i za ně.
Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc, skrobankova@volny.cz

26. 10. 2009, Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc, skrobankova@volny.cz


5. 5. 2008

Proč se setřičky na nic neptají?

Dobrý den P.N.,
taky se ptáme, proč se neptají. Třeba už všechno vědí nebo nevědí, že se mohou bez obav ptát nebo se neptají, protože se obávají prozrazení. Tak už to ve zdravotnictví chodí. Ale asi nejprostší vysvětlení je, že nemají čas brouzdat po netu a ještě si vymýšlet otázky. Onkologické sestřičky jsou úžasné hrdinky, se vším tím neštěstím, co denně kolem sebe vidí, si dokážou poradit. Krásně pohladí, najdou podpůrné slovo, narovnají polštář. Většinou pak ale nemají dost času pro sebe. Onkologickou sestrou se každá stává volbou a většinou napořád. Je to jako řehole, ale krásná, úžasně pomáhající řehole. Takové sestřičky jsou anděly pochopení, nikdy ne netečnosti. A proto, že jsou takové, nemají zřejmě čas komunikovat o sobě přes počítač. Jen nás mrzí, že se třeba nezeptají, jak se mají psychologicky zachovat ve vztahu k nějakému pacientskému problému, který je potká. Konkrétní příklady, to by bylo to, co bychom v této rubrice potřebovali. Tak snad se i sesterská poradna rozhýbá. Bylo by škoda ji rušit. L. Kalvodová

6. 5. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz


30. 5. 2007

Jaké jsou u sester příznaky syndromu vyhoření?

Sestra, u které došlo k syndromu vyhoření, udělá jen to, co musí, bez sebemenší vlastní iniciativy. Pacienty pokud možno neoslovuje, nefixuje na ně pohled, nepokouší se o žert, neřekne jim slovo navíc. Raději se soustředí na ty činnosti, při kterých s nimi nemusí být v přímém kontaktu. Při komunikaci s nemocnými může být až agresivní. Z práce se snaží odejít co nejdříve. Chce prostě jen přijít, rutinně si splnit to nejnutnější a rychle pryč. A pacient takovou sestru pozná. Každý, kdo přichází do nemocnice se skutečnou nemocí, je velmi ostražitý. Jeho psychika se centruje na obavu, aby mu někdo neublížil. V okamžiku, kdy narazí na sestru, která není zlá, ale už nemá sílu být empatická, ihned to pozná. A to většinou už z neverbálních signálů, které sestra vydává, aniž si to uvědomuje.

30. 5. 2007, Mgr. Libuše Kalvodová,