Všechny příspěvky

Oblast zájmu:

17. 1. 2017

Můžete mi prosím poslat kontakt na psychologa pro svou 78 letou tchyni, která prodělává chemoterapii? Má rakovinu - Non Hodgkinův lymfom. Momentálně bydlí v domě pro seniory s odlehčenou péčí v Praze, kde ji pravidelně navštěvujeme. Co se týče chemoterapií, tak onkoložka říká, že její stav vypadá dobře, ale bohužel na její psychiku se nemoc velmi podepsala. Předem děkuji za možný kontakt

Velká část lékařských pracovišť má často (alespoň na částečný úvazek) přiřazaného psychologa. Pochopitelně se Vaše paní tchýně může potkat i s jiných psychologem. Na druhou stranu výhoda psychologů, kteří jsou určeni k jednotlivým lékařským pracovištím je ta, že jsou propojeni s lékaři (znají se) a mohou tedy postupovat více ve vzájemném souladu. Tedy pomáhat jak na tělesné, tak i duševní stránce léčby v rámci jednoho pracoviště. Ptali jste se prosím zda je v rámci příslušného onkologické pracoviště také psycholog či psychoonkolog? Pokud nikoliv nebo nevíte, dejte nám prosím alespoň vědět, o jaké pracoviště se jedná, tedy kde se paní tchýně léčí. Zkusíme se zeptat, který z kolegů (a zda vůbec) tam působí?

S pozdravem PhDr.Martin Pospíchal

20. 1. 2017, PhDr.Martin Pospíchal, martin-pospichal@centrum.cz


16. 1. 2017

Dobrý den, ráda bych se zeptala na Váš názor, jak bych mohla pomoci svým rodičům. Tatínkovi byla loni diagnostikována rakovina plic a protože výsledek ve spádové nemocnici byl jenom na 40% a lékař ho bez lepší diagnostiky odeslal na chemoterapii, chtěli jsme, aby diagnostika byla lepší a jenom díky kontaktům jsme se dostali do jiné nemocnice - prý špičkové pracoviště. Musím říct, že po první návštěvě, kdy nás paní doktorka brala jako pacienty "cestovatele" a řádně nám to dala pocítit, mamince sdělila, že neví, co po ní chceme a tatínek stejně umře - prý "tomu" dává půl roku až rok. Ačkoli návštěva byla hodně nepříjemná a maminka se z toho dlouho dostávala, tatínka dodiagnostikovali a nakonec mu nasadili biologickou léčbu, protože se jednalo o mutaci, která je na tuto léčbu vhodná. Nicméně po prodělané radioterapii tatínkovi začala selhávat játra a léčbu musel přerušit. Nyní, když jsme se opět zajímali a nasazení léčby a do daného pracoviště jsme se hlásili, nastoupila na mé rodiče jiná lékařka, která jim nejprve oznámila, že spádově patří jinam a tam nemají co dělat a zabírají místo jinému pacientovi. Jednalo se o velmi nepříjemnou návštěvu, kdy se jich obou snažila lékařka zbavit. Ke konci návštěvy jim řekla, že stejně šanci na delší přežití nemá a měl by raději nastoupit chemoterapii ve spádové nemocnici. Také mu nezapomněla říct, že pokud vydrží chemoterapii, zemře na nádor. Ačkoli mu před tím selháním jater biologická léčba pomáhala a nádor se zmenšil. Cožpak nemáme nárok obrátit se i na jiné pracoviště? Cožpak neexistuje něco jako lékařská etika? Maminka se po této návštěvě psychicky zhroutila a tatínek se také velmi zhoršil. Všichni víme, že stav tatínka je vážný, ale od lékařů čekáme podporu a trochu lidskosti a zatím jsme se setkali jenom s hulvátstvím. Nevím, jak pomoci. Snažíme se, ale toto nás vždy srazí na kolena a to doslovně. Moc děkuji za odpověď.

Když jsem přemýšlela, čím začít odpověď na Váš dotaz, dovolila bych si osobní vzkaz – je mi opravdu moc líto, že jste se v tak nároční životní situaci museli setkat s tak neprofesionálním přístupem, postrádajícím jakoukoli lidskost, vstřícnost, pochopení. Vždyť správně zvolené slovo, věta, pohled dokáže pomoci přijmout i ty informace, které nemusí být pozitivní, které mohou radikálně „otřást“ našimi životy.

Vy všichni se v tuto chvíli nacházíte ve velmi náročné a složité životní situaci a je naprosto pochopitelné, že se snažíte udělat maximum pro to, aby se tatínkovi dostalo co nejlepší péče. K tomu samozřejmě patří i to, že máte-li potřebu dalšího názoru, máte ze zákona právo se obrátit na jakékoli jiné pracoviště, na jakéhokoli jiného lékaře, který se v dané problematice orientuje a je tak kompetentní vám v tomto potřebné informace dát. A to i tehdy, rozhodnete-li se jet úplně na druhý konec republiky. Z vašeho dotazu je patrné, že nechcete trvat na léčbě za každou cenu, že vnímáte stav tatínka jako velmi vážný, ale potřebujete vědět, že jste v tomto směru opravdu udělali maximum. Vím, že je to všechno velmi náročné a vyčerpávající, ale je-li to pro vás opravdu důležité, neměli byste se nechat odbýt, ptát se, chtít zdůvodnění a nejste-li spokojeni s přístupem dané lékařky, můžete požádat někoho jiného, případně se i obrátit na vedoucího daného pracoviště.  Potřebujete vědět, proč a jak se léčba mění, co bude dál. Potřebujete „záchytný bod“ v nejistotě, v které teď jste.

A jak můžete pomoci Vašim rodičům, sama sobě, sobě navzájem? Buďte co nejvíce a „nejotevřeněji“ spolu. Možná Vám může připadat, že se s kolegy v tomto opakujeme, ale je to opravdu to nejdůležitější. Být spolu vás všechny nesmírně posiluje a dovolí vám zvládnout vše, co máte před sebou. Pokud budete mít pocit, že už toho je opravdu hodně, můžete zvážit psychologickou podporu některého z kolegů v místě Vašeho bydliště. Stejně tak kdykoli budete chtít, můžete napsat přímo na můj mail. Myslím na Vás a přeji vám všem hodně síly a odvahy.

20. 1. 2017, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz


20. 12. 2016

Dobrý den, mám diagnózu C509 karcinom prsu 1dx.multicentr. 10/16 CCB se závěrem, že multicentrický karcinom je pokročilý a jsem indikovaná k terapii AC pakli, operační výkon, RT a hormonální léčba. ..Byla jsem poučena o důsledcích, zejména, že mi vypadají vlasy, obočí a řasy a že budu potřebovat pomoc třetí osoby, protože budu zřejmě slabá. Žiji sama, ale mám již 8 let přítele, který se k chemoterapii staví velice negativně, je pro tzv. přírodní léčbu, jenže neví jakou.Bydlím v RD se dvěmi velkými psy, které mi pomáhá příležitostně venčit, jinak s nimi chodím já. Poctivě každý den na hodinu, protože jinak jsem natolik pracovně vytížena, že bych se ven vůbec nedostala. Lékař mi sělil, že to nebude po nějakou dobu zřejmé možné a že rovněž budu muset omezit práci. Přítel mi odmítl pomoci. Rovněž dcera, která bydlí ... km od mého RD se k nemoci staví tak, že ji nezajímá, protože mi " neumí pomoci". Lékař mi sdělil, že osoby, které jsou zvyklé si všechno zařizovat samy, tak právě v rámci chemoterapie s tím mají velký problém a psychicky je likviduje, že prostě potřebuji pomoc třetí osoby. Už jsem si dala inzerát na tu třetí osobu, ale nevím, jestli se mi ji podaří za tak krátkou dobu najít, takže uvažuji, že termín chemoterapie posunu na konec ledna 2017, protože si nedovedu představit, že bych na to vše měla být sama, když mám tak "skvělou" rodinu. Finančně jsem naprosto zatím samostatná, nemocenskou nemám. Poraďte mi. Děkuji.

Když jsem si přečetla Váš dotaz, pochopila jsem, že si potřebujete v sobě poskládat vnitřní preference. Na jedné straně je HLAS (PRVNÍ z hlasů), který obhajuje být nadále bezproblémovou a nezávislou, který říká, že nebudete tzv. otravovat ostatní lidi svými potřebami. Ten hlas posiluje Vaši vnitřní touhu být kompetentní v životě v co nejvíce věcech i po dobu nemoci – a to je jistě „lákavé“. DRUHÝ HLAS říká, že asi by bylo dobře respektovat to, co Vám lékaři řekli, ale nutí Vás tím k jisté podřízené pozici, která souvisí s faktem, že se budete muset pravděpodobně spoléhat na druhé, na jejich ochotu (za určitých podmínek) – to je nepříjemné a svým způsobem vyvolávající pocit závislosti a možná i devalvace sama před sebou. (Navíc nikdo přesně neví, jak budete léčbu snášet - to se ukáže, až ta situace nastane.) A mezi těmito dvěma hlasy stojí STRACH, který je střídavě blíž prvnímu hlasu nebo druhému. Zajistit obojí – to je vyhovět systému léčby a vědět, že to zvládnete sama, je hezké přání (a třeba i naplnitelné), ale aktuálně nevíte, zda bude/je možné se na něj spolehnout. Jako další proměnná v celé „hře“ vystupuje ČAS – ten ovšem nečeká - a to, co umožňuje dnes, nemusí umožňovat tzv. zítra (myšleno že např. chemoterapie s odkladem měsíce může fungovat jinak, protože karcinom si bude bujet o měsíc déle … nebo jí např. pacient nemusí být tehdy schopen, kdyby se přihodilo něco jiného – třeba to, že by dostal angínu, která by ho opět zbrzdila v léčbě apod.).

To, co budu psát dále, je mojí odpovědí na to, jak Vás z Vašeho dopisu vnímám, ale také podporou v rozhodování se sama za sebe (určenou Vám).

Vyšla bych z toho, čemu věříte. Jsou lidé, kteří upřednostňují ryze uznávané medicínské způsoby léčby a nešli by jinou cestou. Pak jsou ti, kteří je odmítají a spoléhají se pouze na alternativní metody. A samozřejmě nemohu zapomenout ani na tu skupinu, která si vybere oba dva způsoby a kombinuje je. To je svobodné rozhodnutí každého pacienta, se všemi důsledky, které z jednotlivých cest vyplývají. Je však fajn, když takové rozhodnutí jak se dál léčit, je opravdu nemocného, a ne dalších lidí - protože to, co pak následuje, se týká především jeho. Je to podobné jako když si kupujete boty a jeden Vám řekne, abyste si vybrala tyto a druhý tamty a třetí ještě jiné – nejspíš si taky vyberete ty, které Vám nejlépe sedí, protože Vy v nich budete chodit (chodíte) a protože nikoho jiného tzv. nebudou bolet nohy.

Věřím, že následně by Vám mohlo pomoci odpovědět si na otázky typu, co je pro Vás samotnou důležitější – za předpokladu, že by třeba Vaše kondice (při naplánované medicínské léčbě) byla oslabena natolik, že byste nebyla sto zvládnout věci běžného života sama tak, jak byste potřebovala. Jste ochotna být v podřízené roli?, … popasovat se s pocity, že se musíte o něco prosit ty druhé (příp. si je zaplatit) a být na ně určitou dobu „odkázána“?, ale o to víc dostát navrhovanému léčebnému režimu? … a mít tím pádem možná větší šanci nebo předpoklad na podporu svého zdraví? … a to i za cenu toho, že Vás léčba může na určitou dobu vyřadit z „provozu“ a celkově oslabit? Stojí Vám to za to? A stojí Vám to za to i tehdy, když v tuto chvíli nemáte garanci toho, že tu špatnou nemoc navždy zcela porazíte (ale třeba ji "jen" zbrzdíte)? Stojí Vám za to vzít medicínskou léčbu jako slušnou naději, i se všemi jejími komplikátory? Na základě Vašeho dotazu do poradny předpokládám, že na toto vše si umíte odpovědět docela rychle – a svědčí o tom i fakt, že jste se již snažila najít si třetího člověka, který by Vám byl k dispozici. Dále je potřeba myslet na onu důležitou časovou proměnnou, kterou jsem zmínila v začátku své odpovědi. Dokážu si představit, že když by se nikdo, koho si oficiálně přes inzerát „najmete“ k sobě, neukázal nyní v období několika málo dnů do začátku ledna, pravděpodobně je možné se pokusit a jiné provizorní řešení (sousedé, známí, sociální služby …) – vždyť u toho řešení nemusíte zůstat … anebo naopak zjistíte, že věci jdou ještě jinak než jste si myslela.

Moc Vám držím palce a věřím, že Vaše schopnost postupovat racionálně a cíleně, která je cítit z Vašich řádků, Vám pomůže dospět k řešení, které Vy sama vnímáte jako v dané situaci pro Vás to nejlepší.

21. 12. 2016, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@tiscali.cz


12. 12. 2016

Dobrý den,umí někdo poradit jak to říct manželce 28let a dvom malým dětem?Ja bohužel nevím jak a trávim čas všude jen ne doma a manželství už defacto není.Ja jen jestli je lepší ji to říct anebo se snažit dělat,že je vše ok?Děkuji Honza

Dobrý den, ráda bych Vám poradila, jen kdybych věděla, s čím chcete pomoci, co chcete manželce a dětem říct a nedokážete to? Můžete být, prosím, konkrétní? Pokud nechcete vysvětlovat přes poradnu, napište na můj e-mail. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

12. 12. 2016, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


21. 11. 2016

Před 22 lety mi byl voperován 4 násobný by-pas. Loni mi byla zjištěna nedomykavost mitrální chlopně. Při předoperačním vyšetření se zjistilo, že mám zhoubný nádor na plicích. Domnívám se, že nádor mi způsobila psychická atmosféra v manželství. Žena byla do přechodu, asi před 20 lety, bezvadný partner. Po přechodu se její chování otočilo o 180 stupňů. Panovačná, puntičkář, nervozní, ve všem protivná, stále jenom nadává. Navíc jsme asi i jejím přičiněním přišli v bytovém řešení o půl milionu korun. Nedokáže se mnou jinak mluvit, než v otázkách. Stále se jen na něco ptá a já musím být ve střehu, co a jak odpovědět, jinak se do mě sprostě pustí. Po těch 20 letech neustálých otázek jsem na dně a ptám se. Má i psychika vliv na vytvoření nádoru ??

Psychika má jednoznačně, je to vědecky i empiricky prokázané, vliv na vytvoření zhoubného nádoru. To je ale u Vás jen část pravdy, protože jsou tu i další faktory, které se účastní na vzniku rakoviny, jako je kouření, hlavní agens při vytvoření právě nádoru plic, nezdravé životní prostředí, také genetické faktory apod. Na to byste se měl zeptat svého onkolga. Vy ale popisujete dvacet let trvající nedobrou atmosféru ve vašem manželství. Vidím ale, že se to dramatické otočení o 180 stupňů stalo ve stejné době jak s Vaší manželkou, tak s Vámi po velmi složitém zákroku na srdci. Před dvaceti lety se rozsypal obraz vašeho vzájemného soužití a, myslím si, že to nemusela být nutně jen změna povahy Vaší ženy. Před Vaší léčbou nádoru plic Vás chci požádat, abyste společně našli manželskou poradnu a řekli odborníkům, psychologům, o vašich problémech v komunikaci. Měli byste to udělat co nejdříve, protože při léčbě budete potřebovat domácí podporu a jak se mi jeví, i přes všechny výtky bude Vaše manželka tou důležitou podporující osobou, až Vám bude léčba brát sily. Přeji vám oběma, abyste našli zklidnění vašeho soužití, nikdy není na to pozdě. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

22. 11. 2016, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


18. 11. 2016

Dobrý den, manželovi 63 let byla mu diagnostikována rakovina plic a metastázy na játrech. Jsme na začátku, nyní nás čeká CT a biopsie a pak zřejmě přechod na onkologické oddělení. Pro rodinu je to zcela nová situace, manžel nebyl nikdy nemocen, je to sportovec. Velice zhubnul je unavený, spavý, nemá o nic zájem, špatně spí a bolí ho celý "člověk" a moc nejí. Prosím o radu, jaký přístup mám mít k manželovi, zde ho nechat odpočívat v posteli, zda být na něho přísná, ale laskavá, zda oslovit lékaře, aby mu dal nějakou medikaci, zda ho mám nutit do jídla, do činnosti nebo jej ponechat v klidu. Zda může pokud bude mít sílu vykonávat běžné činnosti včetně procházek.
Ještě bych chtěla poprosit, kdo nám sdělí, co bude dál, co bude následovat, jaký bude zvolen postup, co mohu udělat já, jaké máme možnosti výběru onkologického střediska, jak se vlastně chovat a pečovat o manžela.
Budu Vám velice vděčná, alespoň za základní odpovědi na mé otázky, protože netuším, kam se s nimi obrátit a samozřejmě situaci těžce psychicky zvládám i já, ale snažím se být vstřícná, chápající a milující, jsme manželé 34 let a máme úžasný vztah a jednu dospělou dceru, která se snaží maximálně pomoci.

Dobrý den, životní situace, ve které se ocitla celá vaše rodina, je jistě z těch nejhorších, které mohou prožít jak pacient, tak jeho nejbližší. Otázky, které Váš dotaz přináší, jsou základní při každém rozhovoru s člověkem, který se dozvídá onkologickou diagnózu. Vy, jako hlavní podpůrná osoba Vašeho muže, přesně popisujete fyzický i psychický stav člověka, který doslova zápasí s nemocí, tedy hubne a nemá chuť k jídlu,  je unavený, bez zájmu, nedokáže vstát z postele, vpodstatě nespí víc než dvě, tři hodiny denně, tedy propadá se psychicky do deprese. Tento psychický stav je neméně alarmující jako fyzická nemoc. Když budete manžela nutit do tělesných aktivit, třeba jen do procházky, do jídla, do společenských povinností, potkávání se s přáteli, rodinou, bude se muset nesmírně přemáhat, aby Vám vyhověl. Vy sama si odpovídáte na možnost zvládnutí deprese, to je vysvětlit tuto situaci ošetřujícímu onkologovi nebo praktickému lékaři, oba jistě najdou lék na depresivní stav, ve kterém doslova vězí Váš manžel. Váš onkolog Vám sdělí všechny potřebné informace o povaze nemoci, možnostech léčby, prognóze, možných potížích při léčbě, prostě vás oba jistě provede jak počátkem léčby, tak s Vámi půjde v průběhu léčení. O možnostech výběru onkologického střediska byste po dotazu měli být informováni také v počátku, při prvním setkání s onkologem, možnosti výběru pracoviště ve vašem případě jsou jistě široké. No a teď k Vám. Vy jako hlavní podpůrná osoba při léčbě Vašeho manžela, budete, a výrazně to pociťujete už nyní, budete procházet stejným martyriem psychických patologických stavů, jako je deprese, úzkostnost, beznaděj a bezmoc, strach a smutek. Přitom musíte být silná tak, aby se o Vás mohl manžel opřít a zvládat lehčeji svou těžkou situaci. Tady je namístě svěřit se svému praktickému lékaři, společně také najdete i Vy lék na Vaši duši. No a co je neméně důležité, ptejte se po pomoci klinického psychologa, který Vás i Vaši rodinu jistě dokáže provést těžkou životní etapou. Přeji Vám i Vašemu manželovi hodně síly. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP 

22. 11. 2016, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


9. 11. 2016

Dobrý den byla mi diagnostikovana Rakovina Zaludku sel jsem na operaci do Plzne chteli mi vyndat zaludek ale uz to neslo. A odmitl sem chemoterapii protoze sance byla hodne mala ze to zabere spis ze by mi to uskodilo. A ted jaksi s tim bojuju a nevím co s tim diky za odpoved

Dobrý den,
rozumím, že je to pro Vás těžká situace. Z Vámi zaslaných informací není uplně zřejmé co se přesně stalo. Pokud tomu dobře rozumím, tak operace žaludku už nebyla možná. Dále jsem pochopil, že navrženou chemoterapii jste odmítnul a to vzhledem k malé šanci úspěšnosti léčby. Nevím zda Vám byla ze strany lékařů navržena ještě jiná, další cesta. Myslím si, že je důležité zůstat v kontaktu s lékaři ohledně eventuelně další možností a podpůrných prostředků. Zároveň, a to se nevylučuje, Vám můžeme pomoci z naší strany, jen potřebujeme více informací s čím přesně bojujete a co Vás aktuálně nejvíce trápí. Dejte prosím vědět zda Vám můžeme pomoci a v jaké oblasti. Přeji hodně sil.

PhDr. Martin Pospíchal, Psychoonkologická sekce ČOS, ČLS JEP

15. 11. 2016, PhDr. Martin Pospíchal, martin-pospichal@centrum.cz


21. 10. 2016

Dobrý večer,
ráda bych se zeptala a snad i svým dotazem pomohla někomu dalšímu. Nacházím se v mezidobí před radioléčbou, kam za čas nastupuji. Nejsem však delší dobu doma a žádaná vyšetření mají být, co nejčerstvějšího data před nástupem. Můj zdravotní stav je již dost poznamenán vysazením léků, atd.

Ale k otázce, je možné si nechat vyšetření udělat i jinde, než u mých ošetřujících lékařů, které mám doma? Jedná se v podstatě jen o ošetření chrupu a zprávě z GYN, ORL a od Praktického lékaře.

Předem děkuji za odpověď a přeji všem HODNĚ ZDRAVÍ A SÍLY V BOJI!!!

Dobrý večer, opět je mi líto, že musím předeslat, že chcete odpověď od lékařů, a přitom svůj dotaz píšete do poradny klinických psychologů. Mohu Vám odpovědět jen ze svých letitých zkušeností ve zdravotnictví, a ty jsou takovéto: píšete, že máte pošramocený zdravotní stav vysazením léků a máte nastoupit na radioterapii. Onkoradioterapeut, který bude určovat další směr Vaší léčby, opravdu musí znát Váš aktuální zdravotní stav (vím to, druhým povoláním jsem radiologická asistentka). Pokud budete chtít patřičné vyšetření a dobrozdání od stomatologa, který Váš chrup vidí poprve v životě, od gynekologa, který nezná Vaši gynekologickou historii, ORListu, který nemá ponětí o nemocech nosu, uší, krku, které jste až dosud prodělala, docela bych se divila, kdyby se Vám vyjádřili k současnému zdravotnímu stavu, hlavně pak pro účely onkologické léčby. No a praktika máte jednoho, pokud jste jej nevyměnila, ten by měl o Vás mít komplexní zdravotní znalosti z Vaší karty, kterou vede. Takže jako klinický psycholog a také zdravotník Vám mohu jen poradit, abyste obešla odborníky, kteří Vás už měli možnost vyšetřovat.  Ale třeba se mohu mýlit, toto je jen můj názor. Přeji Vám, ať jste na další onkologickou léčbu dobře připravená. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

24. 10. 2016, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


17. 9. 2016

Dobrý den přeji.
Jsme staří manželé 71, 79- manželka). Před časem (cca 5 let) byla manželce diagnostikována rakovina vaječníků s prorůstáním do tlustého střeva ve IV. stupni. Po chirurgickém zákroku byla nasazena chemoterapie.Po dvou letech došlo k recidivě a opět nasazena chemoterapie; nyní došlo ke druhé recidivě a byla již potřetí nasazena chemoterapie. Manželka terapii snáší s obdivuhodnou trpělivostí. Přesto na ni pozoruji jisté psychické změny (podrážděnost, horší orientovanost v čase, zapomnětlivost, prokrastinace, v běžném životě;; stále se však živě zajímá o své okolí, bohužel k určitému útlumu psychických funkcí u ní dochází; toho si je plně vědoma a díky tomu u ní dochází k postupným depresím - léky předepsány lékařem). Aktuální situace i perspektivy jsme si (manželka, dospělý syn a já) plně vědomi (máme prodiskutovánu i otázku domácího hospice). Jedná se nám o to, nakolik lze být na manželku náročný a důsledný (důsledné dodržování léčebných postupů), kdy naopak od požadavků ustoupit ve prospěch zklidnění a psychického komfortu, zejména v nastávajícím (zřejmě) období rezignace , rozlady a deprese. My i širší rodina jsme připraveni zajistit všechny reálné podmínky, včetně home care.
Máme jisté povědomí,jakým způsobem postupovat, ale byli bycho rádi aby náš postup byl šetrný a efektivní.
Děkuji za odpověď.

Vám též dobrý večer.

Věřte mi, že má prolongace odpovědi na Váš dokonale a kultivovaně formulovaný dotaz, je způsobena tím, že může existovat několik pohledů na nelehkou situaci vaší nukleární rodiny. Pokusím se podívat se na ni co nejšířeji, abyste si mohli vy tři vybrat, jak máte rozvíjet vaše vzájemné vztahy. Především se chci s úctou poklonit Vaší manželce za to, že v docela vysokém věku dokáže už potřetí a v krátkém čase čelit stravující nemoci a její léčbě. Je třeba vědět, že chemoterapie vždy zanechává v organismu jak pozitivní léčebnou stopu, tak především tu negativní v podobě fyzického strádání, ale hlavně psychických ztrát jak v kognitivní, tak v emotivní složce osobnosti. Znamená to, že pacient v této terapii častěji zapomíná, ztíženě si vybavuje z paměti, nesoustředí se dobře, bývá nevrlý, netrpělivý, smutný. Nastupuje také depresivní nálada, což nemusí být zrovna deprese v pravém smyslu slova, ale je to spíše skleslost, anhedonie, pocity bezmoci. Současně ale je třeba myslet na to, že manželka ve svém věku může pod vlivem nedobré životní situace podlehnout počínající demenci, která v jejím zdravotním stavu se může jevit jako všechny atributy, které jsem vyjmenovala výše. A teď k Vaší základní otázce: hlavně co my dva se synem můžeme pro manželku udělat, abychom jí svým jednáním více neublížili. Takže - všechny popsané psychické stavy Vaší manželky by se opravdu mohly výrazně zmírnit antidepresivními léky. Asi opravdu nebude žádoucí, abyste na Vaši paní naléhali a důsledně žádali dodržování léčby. Léčba nádoru velmi vysiluje, pacient cítí velkou a trvalou únavu. Nechte Vaši paní více odpočívat, ptejte se jí, co by si přála jíst, dělat, respektujte prosím všechna její přání. Když se jí něco nepovede, zkuste to buď přehlédnout nebo zbagatelizovat, Pokud budete v její přítomnosti, pak, pokud bude mít chuť a sílu, s ní mluvte o vašem společném životě, smějte se i plačte, ale hlavně není třeba ji k ničemu přemlouvat. Jestli to máte ve zvyku, častěji se dotýkejte, držte se za ruku. V rodině by měl zavládnout duch pochopení s těžkým údělem pacienta, ale určitě by to neměl být smutek, netrpělivost nebo vztek ani zlost. Podle toho, co píšete o jejím zdravotním stavu, myslím si, že je sice dobře myslet na home care, ale snad se bez této pomoci Vaše manželka ještě nějaký čas obejde. Má přece vedle sebe dva úžasné milované a milující muže, pro které žije. A věřte, že velmi dobře vím, jak obrovský a těžký úkol je být podporujícími osobami pro své blízké. Přeji vaší malé úžasné rodině hodně síly, lásky a vzájemného pochopení. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP  

22. 9. 2016, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


10. 7. 2016

Dobrý den,manžel v lednu absolvoval protonovou léčbu prostaty,potřebovala bych mu pomoci psychologicky,je strašně žárlivý(bez důvodně),snažila jsem se mu všelijak pomoci,ale bohužel bez úspěchu,jsem již na pokraji sil.Můžete nám pomoci?

Hezký den,

není žádnou výjimkou, že dg.závažného onemocnění a následná léčba výrazným způsobem ovlivní nejen chování nemocného, ale i vzájemné vztahy s jeho blízkými, přáteli.

Je úžasné, že i přes jeho současné chování stojíte při něm a snažíte se hledat způsob, jak toto nelehké období zvládnout. Píšete, že jste již zkusila mnoho různých možností, ale bez většího úspěchu. Souhlasím s Vámi, že by byla na místě odborná psychologická pomoc a proto bych Vám ráda nabídla následující. Vzhledem k tomu, že jste z našeho kraje, můžete se ozvat přímo na můj mail – skrobankova@volny.cz -  a domluvíme se na dalším postupu. Společně se pokusíme najít cestu, jak dál.

Přeji Vám, aby se situace u Vás zklidnila, a dál jste mohli tím, co máte před sebou jít spolu. Hodně sil a trpělivosti.

14. 7. 2016, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz


2. 7. 2016

Dobry den nasli mi rakovinu zaludku a vermou mi cely zaludek sem uz s toho psychicky spatnej ted uz mi doktorka chtela napsat prasky ale ja sem nechtel ale po operaci ja to nedam cely bricho jizva a budu se tezko s tim zit ja nvm co delat nejraci bych si to nekde hodil....

Dobrý den,

dívám se na váš email a věřte prosím, že vám rozumím. Být psychicky špatný z toho co vás potkalo je normální, je to těžká situace. Vím to moc dobře z příběhů mnoha dalších lidí. Váš příběh je v mnohém podobný s příběhem člověka, kterého velmi dobře znám. Byla mu před pěti lety diagnostikována rakovina v oblasti krku s četnými metastázemi. Okamžitá operace byla nezbytná, včetně intenzivní chemoterapie. Bohužel se operační zásah neobešel bez četných jizev v oblasti obličeje a krku. Navíc zde bylo velké riziko, že už nikdy nebude moci polykat a jíst. V jednom okamžiku to nevypadlo dobře a bylo potřeba si udržet hodně naděje. Nicméně výborná práce lékařů a jeho důsledný přístup k léčbě nakonec vyústil v jeho uzdravení. Uzdravení v takové míře, že se nyní už prakticky normálně stravuje, chodí do práce a stará se o rodinu. Byť se některé věci v jeho životě změnily, tak nyní žije (jak on sám říká) spokojený život.
Jizvy v obličeji už nikdo z jeho okolí neřeší. Je to tedy příběh s dobrým koncem, byť to na začátku tak vůbec nevypadlo. On sám si kladl podobné otázky jako vy a také on měl mnoho pochybností zda to vůbec zvládne. V období, kdy toho na něj bylo hodně měl dost odvahy a vyhledal psychologa, se kterým měl možnost občas pohovořit. Měl dost odvahy se o svoje trápení podělit, stejně jako jste měl odvahu vy, když jste nám napsal. Zvládnul to a podobně to může dopadnout ve vašem případě, i když se vám to teď tak nezdá. Pokud vám mohu já, nebo moji kolegové pomoci, případně vás nasměrovat k další pomoci v místě vašeho bydliště, dejte nám vědět. Přeji vám ze srdce hodně sil a odvahy.

PhDr. Martin Pospíchal, Psychoonkologická sekce ČOS, ČLS JEP

 

11. 7. 2016, PhDr. Martin Pospíchal, martin-pospichal@centrum.cz


30. 6. 2016

Dobrý den,
prosím vás o radu kde mohu v Ústeckém kraji (okres Most) osobně oslovit a navštívit odborníka na psychoonkologii dospělých?

Předem velmi děkuji

Dobrý den, omlouváme se za to, že se odpověď na Váš dotaz tak opozdila, ale kolegyně, se kterou byste měla navázat kontakt, je dosud na dovolené, přijede koncem tohoto týdne a také se Vám ozve. K osobnímu oslovení mám od ní souhlas s s poskytnutím její e-mailové adresy: hana.kynkorova@seznam.cz  Za Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

11. 7. 2016, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


11. 5. 2016

Dobry den prajem.chcela by som vas velmi pekne poziadat o pomoc alebo radu.mojej sestre (33rocna)v roku 2014 diagnostikocali akutnu myeloidnu leukemiu.bola liecana chemoterapiou a inovou kostnou drenou.lenze choroba sa jej zaciatkom roku vratila.bola hospitalizovana v nemocnici,nasledne jej bola podana chemoterapia lenze hned dostala silny zapal pluc tak s monimalnou-ziadnou imunitou ju dali na áro do umeleho spanku.pan Boh stal vtedy pri nas a sestricka je silna zena a zo zapalu pluc sa dostala.vratila sa na oddelenie hematologie a po kratkom case ju pustili domov aby sa zregenerovala a hlavne i psychicky nakolko ma dve deticky a nevidela ich dva mesiace.teraz chodi ambulantne na doplnanie vsetkych veci ktore chybaju jej telu,krvy,podla potreby.ale asi tyzden so zadu nam doktorka povedala ze sestricke uz nevedia pomoct.ze jej liecba zlihala a ze jej choroba je nezastavitelna a ze mame jej sprijemnit posledne dni zivota:((samozrejme ona o tom nevie)asi nemusim pisat ako sa cela rodina citime neustale si davame otazku preco je ten svet tak nespravodlivy a nechce sa mi verit ze neexistuje ani malinka nadej.predsa clovek,mlady,mamicka deti sa nesmie takto odpisat:(ja niesom doktor a verim ze sa o sasku doktory staraju prikladne a nechcem vobec podcenovat ich snahu.mojou otazkou a prosbou o pomoc je,ci neexistuje napriklad iny stat,kdekolvek,liek,akej kolvek hodnoty kde je sanca ze mojej sestre daju sancu zit tu s nami.Neviem uz,na koho sa mam obratit prosim,vopred vam dakujem za precitanie tychto riadkov a prosim o odpoved,az existuje niekto,nieco,co dokaze sestre pomoct.nech to skutocne sroji cokolvek.dakujem vam velmi vopred za vasu odpoved.S pozdravom

Dobrý večer, věřte, že si čtu zas a znovu Vaši zprávu o Vaší nemocné sestře a o to hůř se mi bude psát odpověď. Jako klinický psycholog jsem strávila velmi mnoho let na hematoonkologii a do detailu přesně jsem se setkávala s osudy nemocných a smrtelně ohrožených leukemických pacientů, kteří se léčili se stejným typem leukemie jako Vaše sestra. Byli to velmi mladí lidé bez závazků, mladé matky a otcové malých dětí, všichni toužili dostat šanci přežít tuto naprosto šílenou chorobu, uzdravit se. Byla jsem svědkem mnoha zápasů lékařů o jejich život. Na našich onkologických klinikách v Česku dostávají pacienti s AML naprosto stejnou léčbu jako by byli léčeni v Německu, Itálii, Norsku, USA, Japonsku. Lékaři, kteří se touto chorobou speciálně zabývají, jsou velmi vzdělaní a jejich znalosti a možnosti léčby AML jsou na špičkové úrovni. Předpokládám, že totéž platí i o klinikách, lécích a lékařích na Slovensku. Zázraky se ovšem ani při nejlepší vůli všech kolem pacientů nedějí. Tato nemoc je velmi agresivní a jedinou touhou AML je zahubit toho, kdo ji dostane. Pravda, nejsem lékař hematoonkolog, jen klinický psycholog, ale vím, že pokud ošetřující onkoložka řekla, že už lékaři vystříleli na nemoc všechnu munici, léčili téměř nadoraz, přesto choroba pokračuje a ničí Vaši sestru, věřte, že s naprosto největší pravděpodobností má pravdu. Je samozřejmě chybou, že o zdravotním stavu neinformovala přímo Vaši sestru, ale bez jejího vědomí jen její rodinu. Nemám důvod si myslet, že Vaše sestra nepostoupila všechny možné typy záchranného programu. Její tělo už by nezvládlo další agresivní protinádorovou léčbu, nemá už na to sílu ani rezervy. Ano, svět je opravdu nespravedlivý a člověk je jen velmi křehký tvor. Vaše statečná sestra určitě bojovala urputně o život hlavně kvůli svým dětem. Přála bych jí, stejně jako jsem přála svým pacientům, aby se stal zázrak. Je mi opravdu velmi líto, ale měla byste se připravit na důstojné a láskyplné doprovázení Vaší sestry časem, který jí ještě zbývá. Myslím na Vás a přeji vám oběma hodně síly a odvahy unést smutnou pravdu. Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS, ČLS JEP

12. 5. 2016, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


15. 4. 2016

Dobry den jsem 13let po nadoru prsu a chtela jsem se zeptat jestli mam narok na castecny duchod?jsem kriva bolesti zad a zjistili mi i cukrovku beru na ni leky.predem dekuji za odpoved

Dobrý den, je mi velmi líto, že Vám jako klinický psycholog nedokážu odpovědět na Váš dotaz. Odkazuji Vás na onkologické pracoviště, kde jste se léčila, a tam se ptát jak onkologů, kteří navrhují nárok na důchod, tak sociálního pracovníka, který bude mít jistě pro Vás odpovídající odpověď Přeji Vám, abyste se dobrala adekvátní odpovědi. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

17. 4. 2016, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


14. 2. 2016

16.12.2015 provedena neradikální excize na chir. K. Vary s výsledkem monofazický synoviální sarkom.
Prosím, jak rychle se musí dostat ven to co tam zůstalo ( CT - hrudník a plíce jsou čisté ).Čekám na operaci v Motole MUDr. Pavel Dupal as.. Nemám žádné znalosti zda se šíří rychleji zhoubné bujení po neúplném zákroku a nebo je to stejné jako dříve.
Bércový sval, zapouzdřené ložisko o velikosti 2 x 3 x
1,7 cm (ultrazvuk).

Je mi velmi líto, ale na Váš dotaz neumím odpovědět proto, že jako klinický psycholog nejsem lékař. Vybral jste si portál psychoonkologické sekce, dokážeme Vás provést psychickými úskalími léčby onkologického onemocnění, ale na tak specifické otázky, které popisujete, může odpovědět jedině lékař onkolog. Pokud máte namířeno do Motola, tamní lékaři Vám jistě ochotně a s odbornou erudicí odpoví na vše kolem Vaší nemoci. Hodně zdaru Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce České onkologické společnosti ČLS JEP

14. 2. 2016, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


7. 2. 2016

Dobry den jsem zavisla na Tramalu ,2 roky a potrebuji pomoct jen nevim kamms tim mam jit dekuji

Dobrý den, pomoci by Vám s tím měl lékař, který Vám Tramal předepisuje. Jinak bych Vám doporučila využít služeb psychiatra, z Vašeho okolí máme dobré refence na MUDr. Martinu nebo Zdenu Stegerovou, které ordinují v Turnově a Kosmonosech. Objednací doby nejsou až tak dlouhé. Objednávky přijímají na telefonu 606 038 800 nebo si vyhledejte jejich www stránky. Také by Vám mohly doporučit nějakého spolupracujícího psychologa - terapeuta, který by Vás vedl.

Přeji Vám mnoho sil při boji se závislostí.

Mgr. Kynkorová, psycholog, KOC Liberec

8. 2. 2016, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz


27. 1. 2016

Dobrý den. Moji mamince (59let) diagnostikovali nádor (před měsícem ) a dodnes vlastně nevíme, kde nádor je.Bud na konci konečníku, nebo na střevě s prorůstáním zrejme do dělohy. Léčba začala před 3 dny ozarovanim, kterých má podstoupit 25. Po dnešní návštěvě si odnasim informaci, že metastaze postoupili do jater s možností napadení plic.Nador prý nelze operovat. Prijde mi to zvláštní v dnešní době, když jsem v roce 1999 přišla o syna s nádorem na mozku, který operovat sel!! I v Te době mi přišla léčba i informace mnohem lepší a přesnější, než ted. Syn byl léčen ve fakultní nemocnici v HK a moje maminka je v Trutnove. Nechci podepisovat revers na úkor, kdyby byla lecba stejne neresitelna jako v TU. Mam zkušenost, že s převzetím léčby v TU do HK už nechtěli pacientku zpátky přijmout. Děkuji i za malou odpověď zda ji převézt nebo ne. 

Je mi nesmírně líto, ale jsem v rozpacích, když Vám neodpovím na Váš dotaz. Toto je poradna, kterou vedou a odpovídají v ní kliničtí psychologové, kteří se věnují onkologickým pacientům po stránce pomoci jim překonat psychické potíže při léčbě a po ní. Na dotazy lékařského charakteru neumíme odpovídat, bylo by určitě lepší zeptat se  ošetřujícího onkologa Vaší maminky. Hodně zdaru při léčbě Vaší maminky Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

27. 1. 2016, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


13. 1. 2016

Manžel (57)má dg.folikulární lymfom,grade IIIA, s postižením jeter,sleziny a kostní dřeně.První dg.byla v 9/2013,grade I-II, s postupným zhoršením v 9/2015.Prodělal 3 řady chemo a alogenní transpl.kr.destiček, k tomu prodělal IM. Dle sdělení lékaře už není možná další léčba /všechny varianty už byly vyčerpány/a zbývá pouze udržovací léčba ke zkvalitnění života...
Od té doby se strašně uzavřel do sebe. Komunikuje jen minimálně,nic ho nezajímá,psychika i občasné nevolnosti se promítají do toho, že skoro nejí (zhubnul již cca 8 kg).Jsem z toho vyděšená a nevím, jak mu mám říct, že na boj není sám, a že tímto jeho život ještě nekončí. Nechce s nikým mluvit (ani s dětmi), jen občas vede "pohřební" řeči,že už se nedočká vnoučat, že je k ničemu...
Jak bych mu mohla pomoci ? Jak mu trošku "zvednout"

Dobrý den, to, s čím se musí potýkat Váš manžel už více jak dva roky, je velkou lidskou tragédií, která v těchto dnech a týdnech bude pro něj a celou vaši rodinu nesmírně těžká. Váš manžel je neskutečně statečný a jistě se snažil nepodlehnout tlaku postupující nemoci. Situace, kterou popisujete, je po psychické stránce pro něj plná strachu, úzkosti, beznaděje a hlavně smutku. Člověk, kterému nezbývá než se smířit s tím, že nad jeho životem zvítězila smrtelná choroba, se choulí do sebe. Vyvolává vzpomínky na to, co prožil. Je velmi smutný, že odejde ze života a nebude moci ochraňovat svou rodinu, být s nimi při důležitých událostech, nebude mu dopřáno radovat se z vnoučat, na které se tak těšil. Smutek a úzkosti mu nedají s rodinou mluvit, tak moc jej svírají. Když už, jak píšete, občas něco řekne, pak jen pohřební řeči. Nejí, ztratil chuť k jídlu. Jak mu pomoci, jak mu ukázat, že je rodina s ním, jak jej podpořit, aby nepropadl beznaději? Asi si nikdo z rodiny neuvědomuje, že právě Vy jste tou nejdůležitější podpůrnou osobou, člověkem, který nemocnému manželovi chce dodat odvahy k dalšímu boji o život, chce mu zvednout náladu. Váš manžel už ale opravdu nemá sílu bojovat, je velice unavený a ani nevidí smysl postavit se nemoci, když už tak dlouho se snažil nemoc porazit a marně. Všechno, co říká, dokonce i ty pohřební řeči, prosím berte velmi vážně a vyslechněte je bez nadbytečných poznámek. Pokud jste byli oba zvyklí se dotýkat, dělejte to co nejvíc, držte jej za ruku, pohlaďte jej po rameni, zádech. Udělejte si chvilku a pokud to vydržíte, posaďte se k manželovi a sdílejte s ním třeba jen mlčení. Pokud nebude moci jíst, zkuste do něj dostat aspoň dostatek tekutin, aby jeho tělo nežíznilo. Prosím, ubezpečte jej, že jste všichni, celá rodina, s ním, že jej neopustíte za žádných okolností. Vidíte, Vaše role v tomto zoufalém čase je neuvěřitelně náročná, troufám si říct, že je ještě horší a těžší než smutek Vašeho manžela. Abyste tu nekonečnou hrůzu a neštěstí vydržela, zkuste se obrátit na Vašeho praktika nebo i třeba onkologa Vašeho manžela, kteří Vaši situaci jistě pochopí a nabídnou léky na zvládnutí psychiky. A hlavně se pokuste vyrovnat s představou, ještě nemyslitelnou nyní pro Vás, že svého manžela ztrácíte. Moc na Vás myslím a přeji si pro Vás dostatek síly. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

19. 1. 2016, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


24. 11. 2015

Dobrý den,
jsem již třetím rokem po úspešné léčbě lymfomu, ale stále mne neopouští strach z návratu nemoci. Proto bych se ráda zeptala, zda mi můžete doporučit nějaké psychologické centrum v Praze, které se touto problematikou zabývá?
Předem Vám velmi děkuji za odpověď.

S pozdravem a přáním pěkného dne,
M.

Dobrý den, dosah naší psychoonkologické sekce je v Praze bohužel velice malý. Můžeme nabídnout: zeptejte se svého onkologa, až půjdete na kontrolu, jestli by Vám zprostředkoval schůzku s psychologem, který má na starosti právě to komplexní onkologické centrum, kde jste se léčila nebo zkuste zařízení Gaudia. Ale především se podívejte do mapy psychologické pomoci, která je součástí naší psychoonkologické sekce. Můžete ovšem také vyhledat jakoukoliv ordinaci klinického psychologa, který by Vám mohl také dobře pomoci s vyrovnáním se s psychickými následky prodělaného nebezpečného onemocnění. Hodně zdaru Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

25. 11. 2015, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


11. 11. 2015

Můj otec zemřel ve 46 letech tohoto roku v srpnu na angiosarkom. V červnu mu byl náhodně ultrazvukem zjištěn útvar na ledvině o velikosti 15 na 13 cm. Podstoupil poté CT vyšetření, kde mu bylo sděleno, že se jedná o expanzivně rostoucí cystu. Otec se tedy objednal na vyšetření do Jablonce nad Nisou k panu doktorovi Všetičkovi, který cystu nevyloučil, ani nepotvrdil. Objednal ho na magnetickou rezonanci a následné punkci cysty. Otcovo stav se ale během měsíce výrazně zhoršil. Měl dechové problémy a vykašlával krev, bolely ho záda, byl unavený. Na rentgenu plic zjistili, že plíce je nefunkční, něčím ucpaná. Byl tedy hospitalizovaný. V nemocnici v Ústí nad Labem se pokoušeli o punkci plic atd. Poté ho operovali a zjistili metastáze na plicích a velmi agresivní rakovinové buňky. Primární nádor vycházel samozřejmě z ledviny. Onkologové už nechtěli zahajovat léčbu z důvodu velmi rozsáhlých metastází a rychlosti šíření. Otec tedy zemřel během dvou týdnů v umělém spánku. Vyžádala jsem si po otcově smrti pitevní zprávu. Jako laik rozumím některým věcem, některým méně. Pitevní zprávu by s námi rozebral i primář ústecké nemocnice, ale je pro mě složité se tam vracet. Chci se jen zeptat, jestli je možné, že se o tomto nádoru tak dlouho nic neví a pak uhodí tak náhle? Jak je možné, že lékaři na nic nepřišli, že se mohli takhle splést? Četla jsem i o dědičnosti nádorů a vím, že to není potvrzené a je to málo časté, ale přeci je možnost, že bych mohla mít také někdy tento nádor? Jsem jedináček. Žádné výrazné potíže nemám, jen s dechem a bolestmi zad, ale to lékaři přisuzují sedavému zaměstnání a velké alergii. Je pro mě složité hledat informace a mluvit o tomto problému s někým, nikdy se s tím asi nevyrovnám. Děkuji za odpověď. Adéla

Dobrý den, 

smrt Vašeho tatínka byla náhlá a nečekaná, a podle Vašeho dotazu soudím, že zůstalo i hodně nezodpovězených otázek ze strany lékařů. A je důležité, abyste na ně dostala odpověď (pokud to je možné). Jistě by bylo nejlepší, kdyby Vám pitevní zprávu a celkový postup vysvětlili lékaři na pracovišti, kde byl Váš otec hospitalizován. 

Píšete ale do poradny psychologům, jimž (ač pracují na onkologii) nepřísluší posuzovat či "překládat" lékařské zprávy.

Pokud by nepřijali Váš požadavek na konzultaci v ústecké či jabloneckéé nemocnici, ozvěte se mi na můj email, zkusím zařídit konzultaci pitevní zprávy s některým z lékařů na našem oddělení v Liberci. 

A pokud budete potřebovat psychickou podporu v tomto těžkém období, ozvěte se také. 

 

Mgr. Hana Kynkorová, Komplexní onkologické centrum Liberec, hana.kynkorova@seznam.cz

 

23. 11. 2015, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz


8. 10. 2015

Manzel podstoupil operaci slinivky s odberanim zlucovodu .zlucniku.dvanactniku.histologicky tumor hlava slinivky t3 n1 m0.tedy faze III.objednan na onkologii pro adjuvantni chemo...nevim jak dal.neumim se smirit s prognozou nekolika let ci nedej boze mesicu.mame dve deti.postavili jsme dum na ktery jsme cela leta setrili a pujcili si.a ted resim jak v praci abych mohla byt s nim vozit ho na chemoterapie.z ceho zit a jak.bojim se kazdym dnem nemuzu jist spatne spim.pred manzelem se drzim neplacu jen o samote pak jdou emoce ven.o fazi nevi jen vi ze ma nemoc.je utrapeny dost.videt cloveka vitalniho jak najednou nemuze je sklicujici.nepije nekouri sportuje.jaka he tohle spravedlonost???? Uz jsem zoufala hledam kde co alternativu pomoc.prosim boha i vesmir.vse me svira.vim ze mam byt oporou.snazim se, ale ten strach me nici....

Dobrý den,

nacházíte se ve velmi těžké životní situaci a je přirozené, že na Vás dolehl velký strach, obava o budoucnost Vaší rodiny, a také tíha zodpovědnosti, která je teď z větší části na Vás - postarat se o manžela, dál být k dispozici dětem a postarat se i o vše ostatní. Tento prvotní stav úzkosti a bezmoci je ochromující a zdá se, že z něj není cesty ven.

Komplikace je i to, že Váš muž nezná plnou pravdu, o to víc jste s touto tíhou sama a o to víc toho musíte nést. Je to ale i Vaše rozhodnutí, jak dál s touto situací naložíte - zda si to necháte pro sebe a ponesete tu tíhu nevysloveného nebo sdělíte pravdu a budete na to dva - se vším, co k tomu patří.

Vše má ale svůj vývoj a čas ( i naše psychické vyrovnávání se s těžkou situací) a proto i tento velmi těžký stav bude postupně ztrácet svou sílu.

Pečujícím osobám v této situaci většinou pomůže zaměřit se na "tady a teď", tzn. zaměření na řešení toho, co dělat dnes, zítra  a v nejbližší budoucnosti (za týden, dva).

Pokuste se nyní ve svém okolí, v rodině a mezi přáteli i sousedy rozhodit "záchrannou síť" - rozmyslete si, kdo by Vám mohl s čím pomoci (zaskočení v péči o děti, vystřídání v dovážení manžela na chemoterapii, zajištění nákupů apod.) a oslovte konkrétní lidi. Nečekejte, že s tím přijde někdo sám, většina lidí neví, co přesně potřebujete, ale hodně z nich je ochotno vykonat konkrétní úkoly. Z mojí praxe vím, že mnoho lidí je nakonec překvapeno, kdo všechno je schopen účinné pomoci, když je osloven. Nezůstávejte s tím vším sama.

Co se týče finanční situace,  velmi dobře (a co vím, tak i rychle) funguje Nadace Dobrý anděl (www.dobryandel.cz), která právě pomáhá onkologickým pacientům a jejich rodinám. Určitě se na ně obraťte, s vyplněním žádosti se pak obraťte na ošetřujícího onkologa.

Dětem vysvětlete (jestli už jste to neudělala), že tatínek je vážně nemocen a proto se teď nějaké věci ve Vaší rodině změní, seznamte je alespoň stručně se největšími změnami - Vaše nepřítomnost, návštěvy nemocnice apod. Pokud toho nyní nejste schopna, podrobnosti si nechte na dobu, kdy opadne stav této prvnostní úzkosti.

Je dobře, že jste schopná o samotě plakat a dát prostor emocím, dělejte to pro sebe i nadále. Ještě lepší je, pokud byste mohla mít nějakého průvodce po této těžké cestě - takové pomoci by měl být schopen každý psycholog či terapeut, ale možná je psycholog i na onkologii, kde se léčí Váš manžel - zeptejte se ošetřujícího onkologa. Případně  Vám můžu být k dispozici já, ať už ke konzultaci tváří v tvář či po emailu.

V případě, že se bude Váš psychický stav naopak zhoršovat, doporučuji Vám neprodleně vyhledat i pomoc psychiatra, který by Vám naordinoval léky, které by Vám pomohly překlenout toto těžké období. Můžete si představit, že léky v takové situaci plní funkci jakési berle, která Vám pomůže stát a jít ve chvíli, kdy Vaše vlastní nohy Vás nejsou schopny tak úplně unést.

A nakonec ještě k té spravedlnosti - žádná nemoc ani úraz nejsou spravedlivé. Věřím, že cítíte hořkost, když vidíte, jak Váš skvělý manžel je nyní bez síly. Ale žehráním na osud se jen vyčerpáte a Vy potřebujete spoustu síly pro svou rodinu.

Obraťe svou pozornost a energii k "tady a teď", rozhoďte záchrannou síť a informujte děti. Postarejte se sama o sebe ve smyslu ošetření vlastních silných emocí, pokud možno si najděte průvodce.

Pokud budete chtít, jsem Vám k dispozici.

Přeji Vám i celé Vaší rodině hodně síly.

 

Mgr. Hana Kynkorová, psycholog,  KOC Liberec

12. 10. 2015, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz


7. 10. 2015

Dobrý den,otec/80 let/,má rakovinu kostí.Vše nese velmi statečně a snaží se.Před měsícem prodělal ozařování,metastázy na kyčlích zmizely,ale jsou na žebrech a lékařka mu řekla,že do toho nejde--doslova.Asi,že je to u srdce.Nyní začal mít velké bolesti a nechce abych s ním jezdila k lékaři.Jde o to,že vidím jaký má strach a nevím co s tím,nevím,na koho se obrátit.Bydlíme u Jičína,dostupný je pro nás i hradec králové.Jeho lékařky jsem se ještě na nic neptala.
děkuji ryšková

Dobrý den,

 odpovídá dr. Hrstka,přeposílá Kalvodová

vážená paní Ryšková,

 

předně je třeba Vašeho tatínka velmi pochválit za to, jak bojuje ve svém věku s onkologickým onemocněním. Přesto si však myslím, že osobní návštěva u psychoonkologa by byla vhodná. Pokud by jste souhlasila, bylo by vhodné přijet i s tatínkem do fakultní nemocnice v Hradci Králové a probrat to osobně. Pokud ne, je třeba kontaktovat lékařku a požadovat od ní vyčerpávající informaci stran zdravotního stavu tatínka i celé jeho prognózy v rámci léčebných postupů. Určitě bude třeba zmírnit bolesti, které Váš tatínek prožívá a to bez léků nepůjde. Snažte se prosím být s otcem co nejvíce i přes jeho negativní postoj. Vše se musí vyjasnit a Vy s tatínkem musíte přesně vědět od lékařky, co bude dál, jak se bude postupovat a proč. Nakonec je to právě Váš otec, který se bude rozhodovat, zda na léčbu přistoupí, jaký k tomu zajme postoj, nebo zda bude žádat něco jiného. V opačném případě dojde k značnému zhoršení psychického stavu a to léčbě určitě nepřidá. Nejčastější strach pramení u většiny pacientů právě z nepochopení, nebo nevědomosti o svém zdravotním stavu a tím, co bude vlastně dál. Toto se musí vyřešit co nejdříve. Kontaktujte tedy lékařku a požadujte od ní informace. Pokud jde o psychologickou pomoc tatínkovi, je možné přijet na osobní konzultaci s psychologem.

 

PhDr. Zdeněk Hrstka, Ph.D.

Psycholog FN Hradec Králové

15. 10. 2015, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


6. 10. 2015

Dobrý den, dne 2. 9. jsem podstoupil operaci (původně) tříselné kýly. Po provedení zákroku mi bylo sděleno, že se o kýlu nejednalo ale že šlo o útvar, něco jako krevní sraženina v kalciovém pouzdře. Tento útvar byl zaslán na histologické vyšetření. Po měsíci přišel výsledek, jehož resumé zní: liposarkom. Od té doby neustále absolvuji vyšetření ale nikdo mi zatím nechce a asi nemůže říct nějaký verdikt, jak dopadla operace, co bude následovat a jaká je prognóza do budoucna. Sice chápu, že v tomto případě se asi z koule věštit nedá ale jelikož jsem tuto diagnózu (stejně jako všichni lékaři) nepředpokládal, cítím poměrně velký nápor na svoji psychiku a nevím co s tím dělat. Jediné, co jsem zatím udělal je, že jsem požádal svoji lékařku o léky na spaní, protože po třech nocích bez spánku jsem byl už hodně unavený. Léky sice částečně pomohly ale nic neřeší. Myslíte si, že bych měl navštívit nějaké specializované pracoviště? A pokud ano, tak jak se postupuje? Děkuji za odpověď.

Dobrý den, o tom, že máte liposarkom, tedy nádor, víte Vy a Vaši lékaři opravdu docela krátkou dobu. Všechna vyšetření, na které Vás posílají, směrují k tomu, že lékaři před zásadním rozhodnutím o léčbě a prognóze musejí znát zdravotní stav Vašeho organismu. Léčba takového nádoru je velice náročná. Podle toho, jak popisujete svou současnou psychiku, mohu usuzovat na úzkostné stavy a počínající depresi. Pokud by se deprese u Vás rozvinula, pokud byste i nadále trpěl nespavostí, nekonečnou ranní a dopolední únavou a zlými myšlenkami, které byste nedokázal zahnat, nepomůže Vám nic jiného než správně volená antidepresiva a léky proti úzkosti. V té chvíli by ale také měla nastoupit odborná psychoterapie, která by Vás převedla přes náročnou léčbu. Bydlíte v kraji, kde hlavní nemocnice mají specializované ambulance kolegů klinických psychologů, kteří jsou schopni Vám kvalifikovaně pomoci. Mohu Vám doporučit jediné: až budete mít "svého" lékaře onkologa, poproste jej hned, aby Vás nasměroval k psychologovi, který/á pracuje pro onkologické pacienty přímo na klinice.   Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce České onkologické společnosti ČLS JEP 

7. 10. 2015, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


18. 9. 2015

Syn 40let od července na interně-zánět slinivky, po 14. dnech zkolaboval, přestal dýchat, sepse organismu, z jimpky v umělém spánku na aru 25dní, nyní zpět14dní na jmipce, rehabilituje,ale zatím ani nechodí, stěží sedí, slinivka se rozpadá, musí kvůli tomu inzulín, nově po odběru kostní dřeně lekař sdělil, že má bohužel i leukemii, názem nám neřekl, jen že jde o tzv buńky s vlásečnicemi, chloupky, která údajně není tak agresivní. avšak nelze zahájit léčbu s ohledem na celkový těžký stav organizmu(slinivky), operace nepřichází v úvahu, rezime- musí se čekat až se zastaví rozpad slinivky, pak teprve možná chemoterapie a ozařování. Syn nyní nemá žádné uklidňující léky, již před touto léčbou bral antidepresiva několik let, žije sám, v nepořádku, sběratel krámů, naše ochota pomoci vždy ztroskotala, je bez vůle, sebedůvěry, bez cíle, tři měsíce v nemocnici neustále napojený na umělou ventilaci, hadičky atp, stále ležící pacient. vidím jak se trápí, ale neumí, nechce? o tom mluvit, nepřipouští si jak je jeho stav závažný, nemluví o své nemoci, skoro denně chce na revers opustit nemocnici, strhával si kyslíkovou masku, kanily, stěžuje si na lékaře, sestry, osočuje se i na mě i mojí dceru, že mu nechceme pomoci. Žádali jsme o konzultaci psychologa, lékař tvrdí že ho syn nepotřebuje, my máme jiný názor, psycholog je prý jen jeden na celou nemocnici, externí a dochází sem jednou za deset dní. Ačkoliv opakovaně trváme na psycholog. vyšetření, nemůžeme se domoci ani informací jak postupovat, zda podat žádost písemně, zda uhradit náklady.Trápí nás těžká situace i zhoršující se psychický stav syna, nemůžeme se smířit s tím, že by zůstal bez adekvátní pomoci. Prosím, poraďte kde bychom dostali informace jak postupovat, co můžeme vyžadovat od nemocnice, nebo zda lze zajistit na naše náklady psychologa, který by se synovi věnoval. Jsme s dcerou bezradné, je i pro nás těžké přijmout synovu nemoc, k tomu zvládat pocit bezmoci, neochoty nebo lhostejnosti? ze strany lékaře z jimky, aniž bych zpochybňovala nebo snižovala jeho kvality v jeho oboru. děkuji za info a přeji hezký den.

Nejprve k Vašemu synovi. Pokud tomu z Vašeho dotazu rozumím, Váš syn je nyní ve dvojím ohrožení života. Zánět slinivky břišní je sám o sobě, pokud jej lékaři nezačnou včas léčit, život ohrožující a beroucí chorobou. Navíc lékaři přišli na to, že má leukemii, nebezpečné nádorové onemocnění krve, kterou ale v současné době nemohou razantně léčit, aniž by ještě víc nepoškodili zánětlivou slinivku. Oni určitě dělají všechno pro to, aby Vašemu synovi pomohli zvýšit šance na uzdravení a věřte, že to opravdu nemají vůbec lehké.  Ale je tu ještě velmi závažná psychická krize, ve které se Váš syn nachází. On se dostal do fáze agresivní psychické odezvy na těžkou chorobu. Je prostě strašně naštvaný a vzteklý na své tělo, že jej zradilo. Pak taky se velmi zlobí na všechny zdravé lidi, kteří se vyskytují u jeho lůžka. Jsou to sestry, které s ním pořád manipulují, jsou to lékaři, kteří se tváří záhadně a kterým nerozumí, jste to Vy s dcerou, kteří za ním chodíte z domu a domů zase svobodně odcházíte. On nemluví o své nemoci, jakoby ji magicky zaklel, protože pokud o ní nebude mluvit, tak nemoc nebude. To je dětské magické myšlení a Vašemu synovi pomáhá zvládat jeho zoufalou zdravotní situaci. Na agresi opravdu není pilulka, to jeho ošetřující lékaři říkají správně. Tento stav by měl sám za nějakou dobu vymizet.Nicméně píšete, že Váš syn několik let před onemocněním bral antidepresiva. V tom případě by měl dostávat antidepresivní terapii i nyní, je docela možné, že tím, že léky nedostává, jeho psychický stav se zhoršuje. Zjišťuji z titulků, odkud jste a musím Vám s lítostí říct, že Vám nedokážu poradit, jak k synovi dostat kvalitní psychoterapeutickou pomoc. Co se týká antidepresiv, určitě je musel Vašemu synovi předepisovat psychiatr nebo praktický lékař. Připadá mi schůdné pro Vás, když za tímto synovým lékařem zajdete, vysvětlíte mu, jaké jsou synovy současné psychické reakce. On sám má potom možnost spojit se, zavolat do příslušné nemocnice, kde leží Váš syn, promluvit o synových stavech v předchorobí, kvůli kterým mu byla antidepresiva podávána. Jistě se lépe domluví odborníci mezi sebou než Vy, která lékařům na JIP doporučujete léčbu. Nevím, zda na interně této nemocnice se nelze klinického psychologa domoci. Vím ale, že i kdybyste sama nějakého mého kolegu našla, nejsem si jista, zda by jej právě na interní JIP nechali dělat psychoterapii Vašeho syna. Vím ale jedno, že pokud se Váš syn dostane ze zánětu slinivky a dostane se do péče onkologům, pak ve všech onkologických centrech v Česku jsou psychologové součástí léčebného týmu. A jen na okraj, najděte si kontakt na soukromé psychoterapeutické zařízení, třeba Gaudia pomáhá těžce nemocným pacientům uspořádat pošramocenou psychiku. A úplně na závěr, sama zjišťujete, že Váš syn už dlouhá léta žije jaksi podivně, asi opravdu jinak, než byste si představovala. Životní cesty jeho a zbytku rodiny se asi už dlouho rozcházejí. Bude pro Vás a Vaši dceru velmi těžké jej ošetřovat poté, co jej z nemocnice propustí. Asi by nebylo od věci se i nad touto realitou zamyslet. Totiž pokud zůstane těžce nemocný pacient ve fázi agrese, vzteku a nespolupráce se zdravotníky, nemá příliš dobré vyhlídky na zlepšení svého zdravotního stavu. Přeji vám oběma i Vašemu synovi/bratrovi, abyste častěji slýchali jen ty dobré zprávy. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP  

21. 9. 2015, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


13. 7. 2015

Dobrý den, chtěla jsem se zeptat, jak je to s příspěvkem na péči pro matku samoživitelku a nezaopatřené dítě po prodělané ALL. Dcerka onemocněla v necelých třech letech. Teď to bude pět let poté, co nemoc propukla. Jde mi o to, že znám dvě maminky, které měly stejně postižené děti a PnP mají přiznaný až asi do 15. let věku dítěte automaticky a já si musím snad rok co rok žádat a čekat, zda mi bude PnP přiznán.
Předem děkuji za odpověď Lenka.

Posouzení nároku Příspěvku na péči, stupně závislosti i jeho délka je
indiviuální a záleží tedy na konkrétním případu a jeho schválením
posudkovým lékařem, který vyhodnocuje více faktorů. V rozhodnutí se vždy
uvádí důvody, které vedly k přiznání/nepřiznání stupně závislosti a jeho
délce trvání. Proti tomuto rozhodnutí se lze v zákonné lhůtě odvolat.

Odpověď od Mgr. Kateřiny Doležalové, sociální pracovnice nadace Krtek/Brno

16. 7. 2015, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


12. 6. 2015

Maminka (65) již čtvrtým rokem bojuje s rakovinou tlustého střeva, respektive metastázami na plicích, které zřejmě ani třetí linie chemoterapie nedokázala zastavit. Maminka je z neúspěchů unavená a smutná, má strach, co bude dál, apod., a zároveň dle mého stále věří, že by se z nemoci mohla vyléčit. Já na základě informací z odborných textů a studií na internetu i vyjádření různých lékařů – známých, tuším, respektive vím, že vyléčení není možné, navíc už se ani nedaří nemoc zastavit.

Obávám se, že za celou dobu léčby, tedy tři roky ve fakultní nemocnici a rok v okresní nemocnici, žádný z lékařů - onkologů nediskutoval s maminkou reálné vyhlídky a prognózu, z čehož vyplývá její „naděje“. Zároveň se jí nikdo z nich neptal a neřešil její psychický stav, ani nenabídnul psychologickou či psychiatrickou pomoc (sondoval jsem u maminky a říkala, že ne). Například když lékařka ve fakultní nemocnici mamince po druhé linii léčby oznámila, že došlo ke zhoršení a v léčbě tedy nebudou pokračovat, jen dodala, že jí teď zřejmě nabídnou další chemoterapii v okresní nemocnici. Nic víc, přestože si myslím, že i jí jako odbornici bylo jasné, co tento vývoj znamená. Také lékař v okresní nemocnici například nelibě nesl, když jsem maminku dvakrát za rok (sic) do ambulance doprovodil („Vidím, že tu dnes zase nejste sama“). Mimo jiné konstatoval, že neví, proč se pořád „hroutí“, dále „já už opravdu nevím, co s Vámi“ apod. Když se maminka ptala na možnost účasti v klinických studiích, konstatoval, že o žádných neví. Teprve když jsem je sám vyhledal a oslovil a dostal nějaké kladné odpovědi, zapojil se do řešení.

Teď se opět dostavuje neúspěch, maminka pláče a zároveň už se chystá na série dalších vyšetření a čeká, že dostane další léčbu. Obávám se, že jí opět nikdo neposkytne žádoucí informace a pomoc. Sám jsem za tu dobu vysílený (za ty čtyři roky nám také náhle zemřel tatínek (69), babička (87) měla dva úrazy a nově je v domově seniorů a její stav se zlomově zhoršil, bydlím 300 km daleko od maminky a nemám žádné sourozence atd.) a nevím, co bych měl dělat. Nemohu přece radit lékařům, jak by měli o maminku pečovat. A bojím se s ní zcela otevřeně mluvit o tom, že nevěřím v úspěch další léčby a že by boj měla „vzdát“ a usilovat o jiný typ pomoci. Dosud neměla žádné subjektivní fyzické potíže či bolesti, velmi ráda tráví čas na chatě a v přírodě, i sama, ale další a další léčba a vyšetření jí to dle mého znesnadňují a naopak jí potíže způsobují. A když mě něco napadá, mám pocit, že nemám sílu nebo odvahu cokoli realizovat. Podotýkám, že sám mám, věřím, že dobrou a dlouhodobou psychiatrickou pomoc a podporu, i přesto mě představa dalšího vývoje ochromuje.

Co mohu podle Vás dělat? Případně kde či s kým (já žiji v Praze, maminka v Olomouckém kraji) si o tom mohu promluvit a poradit se? Děkuji…

Hezký den, když jsem si opakovaně četla Váš dotaz, jako první mne pokaždé napadlo, že toho na Vás za poslední čtyři roky bylo opravdu hodně.  Je proto moc dobře, že jste se rozhodl vyhledat odbornou pomoc, díky které to vše zvládáte. To, že i přes tuto pomoc máte obavy z toho, co bude dál, je pochopitelné a naprosto v pořádku; nikdo z nás nedokáže změnit realitu, ale můžeme tím vším projít společně.  Ptáte se, kde nebo s kým se můžete poradit – předpokládám, že myslíte v Praze. Odkázala bych Vás na kolegyni, která pracuje na onkologii v Motole; zkuste se jí ozvat a určitě se spolu domluvíte – Mgr.Lívia Mayerová, tel.číslo na její pracoviště je 224434788, mailová adresa   livia.mayerova@fnmotol.cz

A teď k Vaší mamince. Ve svém dotaze píšete „dle mého, sondoval jsem …“  Hovořili jste někdy s maminkou o tom, co se děje? Nemělo by to být o tom, že nevěříte v úspěch léčby, že by měla boj vzdát … Zkuste si s ní otevřeně promluvit o tom, jak to všechno vnímáte Vy, že máte strach a zároveň že tady jste pro ni, že na to není sama … zeptejte se jí, co by si přála, co pro ni můžete udělat…  I kdyby to mělo být „jen“ to, že ji doprovodíte k lékaři, bude-li si to přát. Vzhledem k tomu, že bydlíte relativně daleko, dokážu si představit i to, že by s maminkou mohl jít někdo jiný z rodiny, příp.třeba i kamarádka. Maminka má právo vzít si sebou do ordinace kohokoli, koho si bude přát a lékař proti tomu nemá co namítat. Maminka, nebo s jejím souhlasem ten, kdo ji doprovází, má právo klást jakékoli otázky a lékař musí odpovědět tak, aby tomu, co říká, rozuměla. Pokud některý z lékařů, jak píšete, některé věci „nelibě nese“, je to jen a jen jeho problém, na který Vy ani maminka nemusíte brát ohledy. Maminka má svá práva a to je to nejdůležitější. Vedle informací o zdravotním stavu, léčbě … má maminka právo požádat o psychologickou či psychiatrickou podporu, cítí-li, že by jí to mohlo pomoci, že je to potřeba.

Ráda bych Vám, resp.Vaší mamince, navrhla osobní setkání, kde bychom společně mohli probrat vše, co maminku trápí, najít cestu v tom, co se děje a co se dít bude. Budete-li mít zájem, napište na můj mail a domluvíme se. Přeji Vám hodně trpělivosti a sil k překonání všech potíží. A chci Vám říct ještě jedno – Vaše maminka má velké štěstí, že jste s ní!

15. 6. 2015, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz


12. 5. 2015

Dobrý den,

Ráda bych se na Vás obrátila s prosbou o radu. Kamarádka prodělala léčbu rakoviny, snad bude v pořádku. Ale po ozařování a chemoterapii, i když léčba skončila již před několika týdny, jí zůstal jeden nepříjemný následek. Dělá se jí nevolno, až na zvracení v jakékoliv lékařské ordinaci, stačí jen cítit charakteristický pach dezinfekce. Možná se pletu, ale myslím, že tohle je už spíš problém psychický, a nenapadlo mě lepší místo, než právě zde, kam bych se mohla obrátit pro radu. Kamarádka je moc hodný člověk a přála bych si jí nějakým způsobem pomoci. Přestože hlavní léčba skončila, nadále musí navštěvovat celkem často lékařská zařízení různého druhu. Myslím, že není jediná s takovým problémem. Proto by mne zajímalo, jak lze tento stav dlouhodobě řešit. Statečně nad tím mává rukou, i já vím, že se jedná o maličkost ve srovnání s tím, čím vším si už prošla. Tím spíš bych ale přivítala jakoukoliv možnost, která by jí pomohla žít co nejpohodlněji. Předem děkuji za jakoukoliv odpověď.

Souhlasím s Vámi, že problém se zvracením u Vaší kamarádky (onkologické pacientky) je nejspíše i psychicky podmíněn - asi není možné odlišit, zda pouze psychicky anebo částečně.

Cest, jak s tím bojovat, je možná několik. Jednu z nich již znáte, a to je cesta naplňující heslo "musím to vydržet". Já osobně jsem zastáncem udělat si situace lehčími, když to jde, či minimálně vyzkoušet řešit je jinak.

Jako nejjednodušší mi připadá svěřit se s problémem svému lékaři jako s věcí, která je obtěžující, a požádat ho o antiemetika - tedy léky, které působí proti zvracení a pocitům na zvracení.

Další podpůrnou možností je psychologická péče - toto je ovšem cesta, která není tak přímočará, nefunguje rychle (jako lék hodinu po požití) a nelze si v tomto případě říci "budu chodit k psychologovi, aby mě toho nepříjemného pocitu zbavil". Takto jednoduše to nefunguje, protože psychologická léčba je proces, který trvá minimálně kolik týdnů až měsíců. Ale je fakt, že se dá tímto způsobem mimo jiné poznávat více sama sebe, rozumět lépe tomu, proč se člověku určité věci dějí, což dává možnost některé věci změnit - třeba tak, že se nám na ně podaří se dívat jinak, v čemž je klíč k jejich změně.

Chtěla bych Vás podpořit v tom, abyste Vaší kamarádce zprostředkovala fakt, že něco vydržet se dá vždy a že je to možná řešení, které může být až poslední volbou; že je možná dobré nezůstávat s problémem sama a že stojí za to pokusit se o to, jít určitými životními situacemi lehčeji a využít možností, které k tomu jsou.

14. 5. 2015, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@tiscali.cz


27. 3. 2015

Přeji krásný den, chtěla bych touto cestou z celého srdce poděkovat za tuhle vaši záslužnou práci ! Osobně vážené paní Mgr. Libušce Kalvodové. Neskutečně a opravdu profesionálně mneˇ pomohla se postavit na podražené nohy..
Smekám a zdravím
J. M.

Omlouvám se, že to není dotaz ,ale zato velmi důležité povzbuzení a rada pro nemocné a poděkování odborníkům !!

Není lepší a hezčí odměny za naši práci na psychoonkologické poradně než poděkování od pacientů a jejich blízkých. Za celý náš malý tým Vám, paní J.M., upřímně a radostně děkuji Libuše Kalvodová 

28. 3. 2015, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


12. 3. 2015

Dobrý den,
moje maminka ( 65 let ) již podruhé prodělává recidivu karcinomu vaječníků. Poprvé onemocněla v 57 letech, prodělala operaci a sérii 8 chemoterapií. Po 2,5 letech došlo k recidivě onemocnění, opět prodělala sérii chemoterapií, která byla úspěšná a pozastavila nemoc na dalších 5 let. V současné době spolu prožíváme druhou recidivu, má v břiše několik různě velkých nádorů ( orgány jsou nezasažené ), za dva týdny začne chemoterapie současně s biologickou léčbou ve FN Motol, na kterou se velmi upínáme, protože nádory jsou v současné chvíli neoperabilní. Onkologové dávají naději na pozastavení onemocnění, gynekolog pouze mě do očí řekl, že maminka na toto onemocnění zemře, akorát neví kdy a to slyším v duchu pořád... Maminka je na to, co už všechno prožila a musí prožívat za bolesti, velmi statečná, pokud jí síly dovolují, tak je stále aktivní - ráda vaří, věnuje se vnoučátkům, zvířátkům, domu i zahradě,s tátou chataří, i nyní je úplně soběstačná a po dnešní konzultaci na onkologii a po potvrzení zařazení do programu biologické léčby věří v uzdravení. To mě moc těší, ale já se osobně se od rozhovoru s gynekologem pořád nemohu zbavit strašného strachu o ní,tedy měla jsem ho vždycky, začal před 8 lety a byl ve mně stále, ale teď je to horší, pořád se stupňuje, občas úplně panikařím. Je mi jí hrozně líto, připadá mi ještě mladá na tolik trápení, je pro moje tři děti ( 15, 11 a 6 let ) jedinou milující babičkou, ale hlavně se v duchu stále cítím jako malá holka, která o svoji mamku a zároveň i nejlepší kamárádku, nechce přijít - mám najednou pocit, že vůbec nejsem dospělá, přestože mi bude 40 let. Nevím, jak se toho strachu zbavit, jak ho v sobě nějak reálně zpracovat, aby mne tolik neničil. Nejhorší jsou noci, když děti spí a já nemůžu. Mám ráda zkouškové období, kdy se v noci musím učit a zaměstnávám hlavu jinými myšlenkami, četba beletrie nezabírá, filmy taky moc ne. Jsem samoživitelka - manžel se se mnou před 5 lety rozvedl, měl poměr s kolegyní a založili spolu téměř bezprostředně po našem rozvodu rodinu, mají 2 děti a na naše mu zbývá čas jen párkrát do roka - s tím asi stále nejsem smířená,jsem bez partnera, mám dvě práce ( vychovatelka ve školní družině a asistent pedagoga, často supluji na 1.st., takže v práci trávím hodně času ), dálkově studuji VŠ, volný čas trávím s dětmi, ve všední dny mají hodně kroužků, občas o víkendu závody. S rodiči žijeme v jednom dvougeneračním domě, každý den si pro ně vyšetřím čas alespoň na popovídání, pokud musím odjet z domova, tak si telefonujeme. Navenek by asi nikdo neřekl, jak moc mě tato situace uvnitř ničí,od okolí slýchám reakce, jak všechno dobře zvládám, ale já to tak necítím. Občas projevím své emoce v práci před kolegyněmi v době, kdy nemáme přímou práci s dětmi, ale ony mi radí, že se nesmím situací tak trápit,mám se s tím prostě smířit, protože tak to v životě chodí a já musím kvůli dětem všechno ustát a taky myslet na sebe..to já samozřejmě všechno vím, ale to vědění mi tedy vůbec nic neusnadňuje. Vlastně se už dopředu trápím katastrofickými scénáři a nemám se za to ráda.Táta je taky už hodně let nemocný, po infarktu, silný diabetik, mamky nemoc nesnáší moc dobře - nemá sílu na to, aby s ní chodil na vyšetření a poslouchal dignozy, prognozy. Takže pokud to jen jde, jezdím s mamkou na vyšetření já a jednám i s lékaři, tátovi říkáme všechno, ale stylem že 100x řeknu to pozitivní a negativní jen jednou ( když to zlehčím ). Aby toho nebylo málo, tak dcerku ( 11 let ) čeká operace nezhoubného novotvaru v koleni a bohužel i u sebe musím řešit zdravotní problémy - po 10 letech recidiva neurinomu, nezhoubného nádoru na nervu v paži, nyní čekám na magnetickou rezonanci. Někdy si říkám, že to snad není ani možný, aby se na nás lepilo tolik zdravotních problémů, ale vím, že jsou na tom lidi ještě mnohem hůř a nechci se nějak rouhat. Když to tak shrnu, mám všeho, lidově řečeno, plný kecky, často mě bolí hlava a mám strach, že už nikdy nebude líp. Tady jsem se z toho trochu vypsala a ani nevím, na co se konkrétně zeptat - můžete mi poradit, jak být statečnější a všechno to ustát se zdravým rozumem a tak, abych byla mým nejmilovanějším oporou? Děkuji moc. Petra

Dobrý den, věřte mi, že jsem moc ráda, že jste mi obšírně vypsala situaci uvnitř Vaší rodiny, protože jednou z výborných psychoterapeutických technik je právě popsat bolesti duše, vypsat se ze smutku a bezmoci. Tak jak na to, jak všechno to zoufalé a vyčerpávající ustát se zdravým rozumem, jak si přejete. Nejprve se podívejte na svou maminku. Je velmi statečná a tolik si přeje žít, tolik si přeje Vám pomáhat s dětmi, tak moc tu chce být i pro svého velmi nemocného manžela, který, jak to tak vypadá, víc potřebuje od ní brát péči než své ženě poskytovat oporu. Pokud to bude jen trochu možné, vnitřní síla Vaší maminky se zase nemoci vzepře, protože ona přesně ví, že jen tak lehce nesmí podlehnout nemoci, má tu přece tolik povinností. Jistě má zlé chvilky, ale pro splnění mnoha úkolů je v sobě neuchovává. Zkuste se jí zeptat, jak to dělá. To, že Vám maminčin gynekolog řekl "úžasné" prorocké memento, Vás tak vyvedlo z míry, že jste se dostala do psychického stavu úzkosti a deprese, ve kterém jste si jakoby vzala odpovědnost za život a smrt Vaší maminky, stále ji pozorujete a bojíte se, že i přes moderní léčbu podlehne nemoci. Ano, Váš strach o maminku už trvá moc dlouho, už jako byste neměla sílu se bát dál. Zeptám se, kde jste v sobě našla sílu postarat se o rodinu s ročním dítětem a dvěma malými dalšími, když od Vás Váš manžel zbaběle odešel. Takže věřím, že v sobě máte dostatek odvahy, abyste si dokázala říct: mám tři děti, které jsou na mně závislé, mám rodiče, kteří jsou oba vážně nemocní, na světě je pět mi nejbližších lidí, kteří mne potřebují. Říkáte, že Vaše maminka je ještě mladá na to, aby musela zemřít. Ale ona už osm let statečně čelí rakovině. Všechny milující děti se jednou potkají s hroznou myšlenkou na smrt svých drahých rodičů. Stává se ale, že v té době už mají své děti, o které si musí postarat, aby byly zdravé a prospívaly. To je opravdu Vaše nejdůležitější poslání. Čeká Vás péče o operovanou dcerku. Taky se musíte postarat o své zdraví. Potřebujete se sebrat a fungovat především jako matka, až potom jako dcera. Poprosím Vás, abyste řešila své stavy úzkosti a strachu, beznaděje a deprese třeba tak, že se svěříte svému praktickému lékaři, který Vám může naordinovat antidepresivní léčbu. Věřte, že byste se stala klidnější, nepodléhala byste tak často panice a dokázala byste s větší rozvahou uvažovat o situaci ve Vaší rodině. Totiž, kdybych Vám stokrát říkala, abyste myslela na to, jak to druzí lidé mají třeba ještě těžší, tak bych Vám nepomohla. Úzkost a deprese se zvládnout vůlí a chtěním nedají. Je moc dobře, že studujete. Já jsem se ve svém životě také potkala s hrůzou a neštěstím a to, co mi zachránilo zdravý rozum, bylo, že jsem v té době studovala psychologii. Myslím na Vás a velmi si přeji, abyste zkusila přehodnotit to, jak se díváte na svou situaci a našla cestu dobrou pro sebe i všechny své nejmilejší. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce České onkologické společnosti ČLS JEP 

17. 3. 2015, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


8. 3. 2015

Dobrý den, děkuji Vám za Vaši práci.
Tatínkovi byl diagnostikován adenokarcinom plic, TNM 4, metastázy ano. Ráda bych Vás požádala o radu, kam se obrátit o psychologickou pomoc v Praze nejen pro tatínka, ale i pro maminku.
Děkuji za Váš čas. S pozdravem M.

Dobrý den.

Na Váš konkrétní dotaz jsem hledala konkrétní odpověď: v případě onkologického onemocnění bych se v Praze obrátila o psychologickou pomoc pro pacienta i příbuzné na Fakultní nemocnici v Motole. Na onkologickém oddělení v současné době pracuje jako psycholog paní magistra Lívia Mayerová. Telefonní číslo na její pracoviště je 224434788, mailová adresa   livia.mayerova@fnmotol.cz. Pokud byste ji nezastihla, zadejte si do vyhledávače FN Motol oddělení klinické psychologie, kde v kontaktech najdete vedoucí oddělení a sekretářku a ty Vám poradí, kde paní magistru najdete nebo kdo ji zastupuje.

Přeji celé rodině, abyste brzy našli kvalitní pomoc po všech stránkách a celou situaci co nejlépe zvládli.

PhDr.Hana Čápová

10. 3. 2015, PhDr. Hana Čápová, capi@cmail.cz