Cílená (biologická) léčba

V poslední době se stále častěji můžeme setkat s novým typem protinádorových léků, které byly vyvinuty ve snaze působit přednostně na nádorovou buňku, a zmírnit tak nežádoucí účinky na zdravé tkáně, které jsou obvyklé u běžných cytostatik. Pro skupinu těchto nových léků zatím není jednotné označení, nejčastěji se používá pojem biologická nebo cílená léčba. 

Na rozdíl od klasické chemoterapie, jejíž účinek je zaměřen proti genetické výbavě nádorových buněk, ale zasahuje i buňky zdravé, se jedná o skupinu léků, jejichž mechanismus účinku je cíleně zaměřen proti molekulám nádorových buněk. Na základě tohoto mechanismu dosahujeme vyšší efektivity protinádorové léčby.

Blíže charakterizovat tuto skupinu léků je velmi obtížné, protože zahrnuje stovky účinných látek a každým rokem jsou objeveny desítky dalších. Obecně lze říci, že biologická léčba je v současné době určena pro většinu nádorových onemocnění v počátečních, ale i pokročilých stadiích. Biologická léčba se podává v komplexních onkologických centrech. V některých případech může být nabízena v rámci klinických studií. Biologická léčba se podává samostatně, nebo současně s chemoterapií, jejíž účinnost se tím zvyšuje.

V rámci biologické léčby existuje několik skupin:

Monoklonální protilátky 

Co jsou to monoklonální protilátky a na jakém základě účinkují?

Monoklonální protilátky byly vytvořeny tak, aby na povrchu nádorových buněk rozpoznaly jejich speciální značky (antigeny) a navázaly se na ně – zapadly do nich jako „klíč do zámku“. Protilátky blokují buněčné mechanizmy, které podporují růst a dělení buněk nebo brání apoptóze (buněčné smrti) nebo aktivují přirozené obranné mechanismy imunitního systému, které nádorové buňky zničí (viz imunoterapie).

Jakým způsobem se monoklonální protilátky podávají?

Dávkování a způsob podávání jsou u každé monoklonální protilátky odlišné. Nejčastější způsob podání je nitrožilní, podobně jako u chemoterapie. Před zahájením infuze se někdy podávají další léky, které zamezí některým nežádoucím účinkům monoklonálních protilátek – například paracetamol na snížení horečky a antihistaminikum, které sníží pravděpodobnost vzniku alergické reakce. Pokud se tyto potíže přesto objeví, infuze se zpomalí nebo dokonce přeruší, dokud nežádoucí účinky nepoleví. Po prvním podání léku bývá nutné sledovat pacienta několik hodin k zachycení případného nežádoucího účinku. Při následujícím podání bývá riziko nežádoucích účinků nižší a doba strávená v nemocnici kratší.
Na protilátku lze navázat (konjugovat) jiný lék (cytostatikum, radiofarmakum), komplex se naváže na specifickou strukturu na povrchu nádorové buňky, je buňkou pohlcen a navázaný lék je uvolněn – působí tak cíleně jen v nádorové buňce

Jaké jsou nežádoucí účinky monoklonálních protilátek?

Pokud vzniknou, jsou nežádoucí účinky monoklonálních protilátek většinou mírné a krátkodobé a mohou být snadno léčeny. Nejčastějšími nežádoucími účinky jsou teplota, zimnice a další chřipkové příznaky, jako jsou bolesti svalů, hlavy a únava. Ty většinou rychle po ukončení léčby vymizí. Vzácné jsou závažnější alergické reakce, proto jsou pacienti v průběhu podávání infuze sledováni a měli by hlásit jakýkoli příznak, jako je svědění kůže nebo vznik vyrážky, kašel či dušnost nebo pocit oteklého hrdla.
 

Antiangiogenní léčba

Na rozdíl od všech ostatních způsobů léčby není zacílena přímo na nádor, ale na nádorové cévy. Pokud nádor dosáhne určité velikosti, nedostává se k jeho buňkám z okolí dostatek kyslíku a nádor začne produkovat látku (vaskulární endoteliální růstový faktor – VEGF), která působí (prostřednictvím receptoru) na buňky v cévách (endotelie) – začnou vznikat nové cévy vedoucí k nádoru. Nové cévy nejsou plnohodnotné, krevní proud není dostatečný a k nádoru proto nepronikají v dostatečné míře ani protinádorové léky. Antiangiogenní léčba tlumí celkově novotvorbu cév v organismu. Tím, že je brzděna tvorba cév v nádoru, dochází ke zpomalení či zastavení jeho růstu. Zároveň však může dojít i ke zpomalení růstu nových kapilár v organismu, tam kde je to třeba.

Diferenciační léčba

O normálních buňkách lze velmi zjednodušeně říci, že buď mají schopnost se dělit, nebo mají schopnost vykonávat nějakou funkci. Řada buněk v našem organismu žije jen velice krátce a proto musí být trvale obnovovány. K obnově slouží zásoba buněk, které mají schopnost se dělit, ale nevykonávají jiné funkce. V případě potřeby se 'zásobní' buňka začne měnit na buňku s určitou funkcí - tento proces se nazývá diferenciace, diferencovaná buňka se však už dále nedělí. Tato závislost do jisté míry platí i pro nádorové buňky - čím je nádorová buňka podobnější diferencované buňce příslušného orgánu (a je schopná vytvářet i podobné struktury), tím nižší bývá její schopnost se dělit a vytvářet metastázy. Látky z biochemické skupiny retinoidů indukují proces buněčné diferenciace a mohou tak brzdit růst nádoru.

Inhibitory proteazomu

Proteazomy jsou buněčné organely, jejíchž funkcí je odbourávání signálních molekul, které již splnily svoje poslání, předaly signál a mají být zničeny. Inhibitor (specifického) proteazomu brání odbourávání určitých bílkovin a tak vzniká v buňce signální chaos a buňka zaniká."

Inhibitory proteinové kinázy

Buňky přijímají signály ze svého okolí mimo jiné prostřednictvím receptorů na svém povrchu. Po přijetí signálu receptorem je aktivován enzym kináza na vnitrobuněčné části receptoru a jeho prostřednictvím je signál předáván dále do buňky, kde je signál dále zpracováván kaskádou signálních molekul, inhibitory kinázy receptoru nebo nitrobuněčných signálních molekul. Buňka, která nemůže signály přijímat a zpracovávat přestává růst, popřípadě i hyne. Existuje mnoho druhů receptorů a signálních molekul, jejich kinázy se liší. Vyvíjené léky mohou blokovat jeden druh kinázy několika málo druhů kináz neblokují funkci jiných signálních molekul.

Informace o stránce

  • Datum vytvoření: 5. 1. 2014
  • Datum poslední úpravy: 30. 10. 2017
  • Informace o poslední úpravě:

    Doplněna imunoterapie, aktualizovány kapitoly cílená léčba a hormonální terapie.  

Klíčová slova
biologická cílená léčba