Doménou sester je neverbální komunikace

„Nemocný okamžitě vycítí, v jakém rozpoložení sestra na pokoj přichází, a z jejího pohledu, úsměvu, způsobu, jakým mu upravuje lůžko, dokáže číst,“ říká Mgr. Libuše Kalvodová, psycholožka.

MT: Sdělování diagnózy je plně v kompetenci lékaře. Jak ale může sestra pomoci pacientovi poté, co se nemocný dozví, že jeho život je vážně ohrožen?

Je pravda, že sestry mají omezené možnosti, jak pozitivně ovlivnit vnitřní psychickou rovnováhu svých nemocných. Nemají kompetence, aby pacienta informovaly o závažných skutečnostech, které se týkají jeho zdravotního stavu. To je úkolem lékaře. Nejsou vybaveny ani znalostmi a dovednostmi, aby mohly pacientovi poskytnout cílenou psychoterapeutickou podporu. To je úkolem psychologů. Neznamená to ale, že jsou v tomto směru bezmocné. Jejich doménou je nonverbální komunikace. A neměly by si myslet, že je to málo. V tak těžké životní situaci, jako je vyrovnávání se s opravdu závažnou diagnózou, pacient z devadesáti procent vnímá právě prostřednictvím nonverbálních kanálů. Nemocný okamžitě vycítí, v jakém rozpoložení sestra na pokoj přichází, a z jejího pohledu, úsměvu, způsobu, jakým mu upravuje lůžko, dokáže číst.

MT: Jedním z prvků nonverbální komunikace je dotek. Jak by se sestry měly pacientů dotýkat, aby to nemocní nebrali jako další průlom do již beztak narušeného soukromí?

Sestry se mohou dotýkat nemocných dvojím způsobem. Ten první souvisí s prováděním ošetřovatelské péče – pacienti počítají s tím, že se jich sestry budou dotýkat na místech, která normálně tvoří vysoce intimní zónu. Vždy by však měl pacient cítit, že se sestra snaží postupovat maximálně šetrně. Druhým způsobem jsou pak dotyky, kterými dáváme najevo: „Jsem tady s tebou“, „Neopustím tě“. Kohokoli a bez předchozího upozornění se takto můžeme dotknout na ruce od zápěstí dolů, na lokti, rameni, kolenu nebo dolní končetině od kotníku dolů. Tyto části těla nejsou kryty svaly a ani u osob druhého pohlaví nejsou primárně vnímány jako erotogenní zóna. Obecně platí, že sestry nevyužívají dotek tak, jak by mohly a měly. Bát se přitom nemusejí. Pokud je pacientovi dotek nepříjemný, poznají to.

MT: A co by sestry v této oblasti naopak dělat neměly?

Velkým prohřeškem je hladit dospělého pacienta po hlavě nebo po obličeji. To většina lidí vnímá jako gesto nadřazenosti. U dětí je to něco jiného – tam skutečně pohlazení po hlavě uklidňuje, vzbuzuje pocit, že dospělá osoba dítě chrání a rozepíná nad ním jakýsi ochranný deštník. Tou největší chybou ale je, pokud se sestra v jakékoliv situaci chová neurvale a neuctivě.

MT: Ve škole se sestry učí o fázích vyrovnávání se s blízkostí vlastní smrti tak, jak je popsala švýcarská lékařka Elizabeth Kübler Rosová. Podle této autorky nemocný, který ví o své infaustní prognóze, prochází obdobím negace, agrese, smlouvání, deprese a smíření. Vy s pacienty v této situaci hovoříte denně. Funguje podle vašich zkušeností tato teorie v praxi?

Zcela nepochybně. Těmito fázemi prochází každý nemocný, i když ne každý dojde až do okamžiku smíření. Pokud jde o člověka, který se vždy stavěl životu čelem, je to snazší. Sestry by toto měly znát už jen proto, aby si uvědomily, co vše mohou od svých pacientů očekávat – od zdánlivě iracionálního jednání přes agresivitu až po hluboký smutek. Nic z toho by si neměly brát osobně. Je také třeba mít na paměti, že se pacient může v tomto procesu vracet a prožívat jej jakoby znovu – hlavně poté, co dojde k relapsu jeho choroby. A musíme si také uvědomit, že po této cestě jde nejen nemocný, ale i jeho blízcí, ne vždy však stejně rychle. Může se stát, že pacient je již ve fázi smíření a jeho rodina stále prožívá období smlouvání. Příbuzní pak například vyhledávají léčitele, zatímco pacient by uvítal už spíše jen trpělivé doprovázení.

MT: Dají se komunikační dovednosti potřebné v ošetřovatelství naučit, nebo s nimi už člověk do profese přichází?

To je individuální. Mnoho sester dokáže vystupovat empaticky naprosto intuitivně, jiné se to naučí a některé se to nenaučí nikdy. Rozhodně si ale myslím, že škola po této stránce sestry připravuje nedostatečně. I když psychologie a komunikace v osnovách nechybějí, až na výjimky jde o výuku teoretickou, při které studentky potřebné dovednosti nezískají. Dalším problémem je obrovský tlak, kterému sestry na většině pracovišť čelí. S vypětím sil dokážou splnit potřebné ošetřovatelské výkony, na nějaké přemýšlení o komunikaci jim už nezbývá čas.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 11/2007, strana A16

Podpora ČOS

Podpora Linkos.cz 

Děkujeme za podporu Linkos.cz! 

I my podporujeme 

Mezi členy ČOS je mnoho DOBRÝCH ANDĚLŮ, kteří přispívají rodinám, jež se vinou nemoci dostali do finanční tísně, ale také těch, kteří zprostředkují pomoc nadace DOBRÝ ANDĚL svým pacientům.