Jak mluvit s dítětem

Pokud jste rodič, kterého postihlo onkologické onemocnění, nebo jste jen součástí rodiny, kde se rakovina vyskytla, a máte malé děti, jsou následující řádky určeny právě vám.

1. Pokud rodič onemocní rakovinou, děti mnohdy samy poznají, a to i v poměrně útlém věku, že je „něco jinak“. Případně mohou zachytit části konverzace, kterou mezi sebou dospělí vedou apod. Zkrátka utajit dlouhodobě před dětmi vaše onemocnění je prakticky nemožné.
2. Čím méně informací děti mají, tím se budou pravděpodobně více obávat a vytvářet si vlastní „katastrofické“ scénáře. Případně se dokonce obviňovat, že je něco špatně kvůli nim.
3. Jako rodič nebo osoba blízká možná budete mít tendenci děti před touto informací chránit. Děti se však (ještě více než dospělí) řídí pocity a velmi dobře poznají napětí u svých rodičů nebo v rodině jako celku. Mohou pak být z celé situace zmatené a špatně si ji vykládat.
4. Praxe ukazuje, že podat informace o tom, že je někdo v rodině nemocný (vhodnou formou a pouze v nezbytném rozsahu v závislosti na věku dítěte), může dětem pomoci se s celou situací lépe vyrovnávat.
5. Je dobré myslet také na to, že pokud je v rodině dětí více, měli by se dospělí domluvit, aby děti dostaly podobné informace. Děti totiž velmi rády informace mezi sebou sdílejí.
6. Když se řekne slovo „dítě“, každý si představíme jinou věkovou kategorii. Je tedy vždy dobré přizpůsobit slova a formulace věku dítěte.

   Zde několik doporučení z praxe jak hovor s dětmi vést:

   • Je lepší používat jasný termín pro označení nemoci – tedy rakovina. To může pomoci snížit případnou nejistou a vyhnout se spekulacím, případně následnému obvinění od starších dětí, že jsme jim neřekli celou pravdu apod.
   • Čím menší děti, tím jednodušší formulace volíme a méně zabíháme do podrobností. Naopak u starších dětí, které mohou mít více otázek, může více informací (včetně například nadcházející léčby) pomoci snížit jejich obavy a pocit bezmoci.
   • U dětí je důležité ujistit je, že rakovina není nakažlivé onemocnění.
   • V některých případech může být ku prospěchu zdůraznit, že nemoc nemohl nikdo nijak zavinit, včetně nich. Děti mají občas tendenci se z některých situací obviňovat a vytvářet si příčinnou souvislost i tam, kde není.
   • Při rozhovoru se spíše soustředit na to, že zde je léčba a jak bude (ve stručnosti) probíhat.
   • Dát dětem možnost položit otázky, které mají a které je tíží. Někdy se může jednat jen o velmi prosté otázky ze zvědavosti (například k léčbě), někdy mohou klást otázky velmi náročné.
   • S tím souvisí i nutnost být připraveni na otázku týkající se tématu smrti. Téma konce života je něco, co děti zajímá, a onkologické onemocnění je s ním (byť někdy jen mediálně) spojeno, přestože je mnoho onkologických onemocnění dnes léčitelných. Dobrým pomocníkem pro možný rozhovor s velmi malým dítětem na téma konce života může být i kniha „Když dinosaurům někdo umře“ (autorů Krasny a Brown z roku 2010), která pomocí obrázků a kreslených příběhů podává možnost lépe pochopit smrt i v útlém věku.
7. Obecně je užitečné dětem zachovat v jejich životě původní řád, na který byly zvyklé. Ten je udržuje v jakési jistotě. Ale není chybou postupně je připravovat na určité změny, které přijdou (například ztráta vlasů u chemoterapie, ztráta váhy, častá únava apod.) a informovat je o nich, ještě než nastanou.
8. Je možné děti také více zapojit do některých úkolů (týkajících se třeba domácnosti apod.), nicméně by rozhodně neměly být přetěžovány.
9. Pokud bude součástí léčby i delší pobyt v nemocnici, je dobré dětem vysvětlit, že pobyt je součástí léčby a v nemocnici nejste proto, že s nimi nechcete být doma. Ujistit je, že nemoc nijak nemění to, jak moc je máte rádi.
10. V případě, že si nebudete v jakémkoliv bodě jisti, je možné požádat o pomoc či radu odborníka. Případně se obrátit na bezplatnou psycho-onkologickou poradnu.

Více informací najde čtenář také v brožurce „Dítě a rodič nemocný rakovinou“ (autorů Vaisanen a Solantaus z roku 2011), která je zdarma ke stažení na webu Linkos, kde je mnoho dalších praktických doporučení.