Klinická onkologie: 15. 4. 2026, ročník: 39, číslo: 2

Není ct jako CT

Wed, 15 Apr 2026 11:01:38 +0200

Zkratky mají v medicíně a vědě zvláštní schopnost vytvářet iluzi jednoduchosti, které ovšem nezainteresované osoby málokdy rozumí. Dvě písmena. Stejný zápis, rozdílný význam. V onkologii dnes paralelně používáme hned několik „ct“ – CT jako počítačovou tomografii, ct jako cycle threshold v metodě real-time PCR nebo ctDNA jako cirkulující nádorovou DNA. Každé z nich může reprezentovat jinou vrstvu reality nádoru. A každé má své možnosti i své limity. CT vyšetření je archetypem radiologicko-morfologické medicíny. Ukazuje nádor tak, jak se projevuje v prostoru – jeho velikost, lokalizaci, vztah k okolí. Je základem diagnostiky, stagingu, hodnocení odpovědi i sledování progrese. Jeho limit je zřejmý: detekuje nemoc až ve chvíli, kdy dosáhla určité hmotnosti, objemu a strukturální organizace. Mikroskopická reziduální nemoc zůstává mimo jeho rozlišovací schopnost. I když s novými přístupy a učením se AI modelů se limit detekce nádoru z obrazu, zdá se, posouvá. CtDNA naproti tomu představuje posun k biologii nádoru. Nejde o zachycení obrazu, ale o střípek, fragment celkového stavu – genetickou informaci uvolněnou z nádorových buněk do cirkulace. Prakticky je analyzována z periferní krve, přesněji z plazmy, nikoli ze séra, aby se minimalizovalo uvolnění genomové DNA z leukocytů během koagulace. Po dvoustupňové centrifugaci je izolována celková cirkulující volná DNA (cfDNA; v kontextu prenatální diagnostiky je ovšem synonymem pro cirkulující fetální DNA), jejíž nádorová složka tvoří často jen malý zlomek. Zásadní je právě toto rozlišení: ctDNA není synonymem pro cfDNA. CfDNA pochází převážně z fyziologicky odumírajících buněk, zejména hematopoetických. CtDNA představuje tu část, která nese nádorově specifické alterace – bodové mutace, inzerce, delece, změny v počtu kopií či metylační vzorce. Identifikace ctDNA je vždy založena na detekci konkrétní odchylky od referenčního genomu nebo již známé individuální mutace pacienta. Fragmentační profil poskytuje další vrstvu informace. CfDNA je typicky fragmentována v délce kolem 160–180 párů bazí (bp), což odpovídá nukleozomální jednotce. CtDNA bývá často kratší, s vyšším zastoupením fragmentů pod 150 bp, i když rozdíl není absolutní. Analýza délkového spektra tak může obohatit diskriminaci nádorové složky, ale sama o sobě ji nedefinuje. Kvantifikace ctDNA je možná několika způsoby – absolutně (kopie na ml plazmy) nebo relativně jako variant allele frequency (VAF), tzn. podíl mutované alely v celkové cfDNA. V obou případech však vstupujeme do oblasti extrémně nízkých koncentrací a s tím spojených komplikací. U pacientů s minimální reziduální nemocí může jít o jednotky molekul v ml plazmy. Analýzou ctDNA, např. sekvenací nové generace (NGS) nebo droplet digitální PCR (ddPCR), můžeme nahlédnout do mutačního profilu, klonální dynamiky i vzniku rezistence. Potenciál je zřejmý: časnější detekce relapsu, monitorace účinnosti léčby, možnost zachytit molekulární změny dříve, než se projeví morfologicky. Tekutá biopsie slibuje méně invazivní, opakovatelný a dynamický pohled na nádor. Jenže právě zde končí „bombastická“ pozitiva a začíná polemika. První otázkou je biologická variabilita. Ne všechny nádory uvolňují ctDNA ve stejné míře. Množství cirkulující nádorové DNA závisí na typu a biologii nádoru, na jeho vaskularizaci, lokalizaci, nádorové zátěži a na individuální kondici imunitního systému každého z nás. Nízká hladina ctDNA nemusí znamenat absenci nemoci – může odrážet pouze nízké uvolňování nebo výsledek pod limitem detekce metody. Negativní výsledek neznamená automaticky synonymum negativní reality. Druhým limitem je analytická citlivost a standardizace. Ct jako cycle threshold (při metodě real-time PCR) je připomínkou, že každý molekulární výsledek je závislý na technickém nastavení metody, hloubce sekvenace, bioinformatickém zpracování i na cut-off hodnotách, standardech a interních kontrolách. Různé platformy mohou poskytovat odlišné výsledky. Bez důsledné, široce uznávané standardizace a validace se vyšetření ctDNA může stát spíše technologickým než klinickým parametrem. Třetí oblastí je interpretace. Detekce mutace v ctDNA nemusí nutně znamenat klinicky relevantní progresi. Klonální hematopoéza může vést k falešně pozitivním nálezům. Nízkofrekvenční varianty mohou představovat biologický šum bez bezprostředního terapeutického dopadu. Otázka nezní jen „je mutace přítomna?“, ale „má tato informace měnit klinické rozhodnutí?“. Je v současném bodě poznání etické sdělit pacientovi, že pravděpodobně dochází k relapsu onemocnění, s vědomím, že nelze nijak lege artis zasáhnout? Jak by s takovou informací pacient naložil? Co to udělá s jeho psychickým stavem? A konečně je zde problém klinické utility. Schopnost detekovat molekulární relaps dříve než CT (či PET/CT) neznamená automaticky zlepšení celkového přežití. Pokud časnější záchyt není spojen s účinnou intervencí, která je součástí standardizovaných léčebných protokolů, zůstává jeho přínos diskutabilní. Otázkou rovněž je, v jakém rozsahu by měly být tyto moderní postupy hrazeny z veřejného pojištění? Molekulární předstih totiž může být biologicky fascinující, ale klinicky neutrální. Rozdíl mezi CT a ctDNA tak není jen rozdílem technologie. Je rozdílem mezi zobrazením důsledku či aktuálního stavu a detekcí dynamiky procesu. CT odpovídá na otázku „kde a jak velký?“. CtDNA může poskytnout informaci o tom, „jaký klon a jaká dynamika?“. Jedna metoda pracuje s hmotou, druhá s informací. Jedna je robustní a standardizovaná, druhá stále prochází fází „módního boomu“ a metodologického zrání. Není ct jako CT. A určitě by nemělo být. Zobrazovací metody zůstávají základním pilířem klinického rozhodování. CtDNA přináší jemnější, molekulární rozlišení, které může zásadně obohatit personalizaci léčby, pokud bude interpretováno s vědomím svých limitů. Budoucnost klinické onkologie určitě nespočívá v nahrazení jednoho CT druhým. Spočívá v jejich integraci. Morfologický obraz bez molekulární informace je dnes neúplný. Molekulární vzor bez klinického kontextu může být zavádějící až poškozující. Dvě písmena zásadně nestačí. Rozhodující není zkratka, ale způsob, jak s ní zacházíme. Obrazně můžeme říci, že někdy se zkratkami k cíli nedostaneme a musíme minimálně zohlednit původní cestu. RNDr. Ing. Ondřej Bonczek, Ph.D. Masarykův onkologický ústav, Brno

Léčba Castlemanovy choroby z pohledu roku 2026

Wed, 15 Apr 2026 11:01:58 +0200

Východiska: Do klinické praxe se neustále dostávají nové a nové léky, a proto se kontinuálně vyvíjejí názory na léčbu Castlemanovy choroby. Text přináší informace o léčbě uvedené choroby z úhlu pohledu roku 2026. Cíl: Léčbou volby pro unicentrickou Castlemanovu chorobu je operační odstranění ložiska. Pokud to jeho velikost nedovoluje, je možné použít předoperační medikamentózní léčbu. Méně zkušeností je s radioterapií v této indikaci. U multicentrické Castlemanovy choroby (multicentric Castleman disease – MCD) je třeba vyloučit možné, ale vzácně detekovatelné etiologické příčiny, infekci humánním herpetickým virem-8 (HHV-8) a asociaci s POEMS syndromem. U HHV-8 pozitivních forem se používají kombinace rituximabu s cytostatiky (lipozomální doxorubicin, etoposid) či s polychemoterapií. V případě asociace MCD s POEMS syndromem je cílem léčby potlačení monoklonální gamapatie, která je považována za příčinu jak MCD, tak i POEMS syndromu. Pro idiopatickou multicentrickou Castlemanovu chorobu (iMCD) je léčbou volby siltuximab. Ten dosahuje u neselektovaných nemocných léčebné odpovědi v < 50 % případů. Pokud je léčba siltuximabem podána pouze pacientům s výrazně zvýšenými markery zánětu, je počet léčebných odpovědí vyšší. Pro pacienty nereagující dostatečně na siltuximab je nutno hledat léčbu 2. či 3. linie. Účinnost některých léků byla u iMCD prokázána nejen formou popisů případů, ale i klinickými studiemi (rituximab v kombinaci s cytostatiky, cyklofosfamid v kombinaci s thalidomidem anebo s bortezomibem a monoterapie sirolimem). U několika dalších léků byla účinnost prokázána formou popisů případů či malých sérií pacientů (anakinra, ruxolitinib, lenalidomid). Vzhledem k nízké incidenci nemoci (3–5 / 1 mil. obyvatel) jsou pro rozhodování o léčbě validní i jednotlivé popsané případy. V textu uvádíme přehled všech zkušeností s léčbou této nemoci. Závěr: Léčbou první linie pro iMCD je siltuximab. Choroba má však více etiopatogenezí, proto siltuximab u neselektované populace dosáhl vymizení symptomů nemoci jen v polovině případů. Pro léčbu 2. či 3. linie je nutno použít některý z léků s prokázanou účinností u iMCD.

Ewingův sarkom – současné diagnostické a terapeutické postupy

Wed, 15 Apr 2026 11:01:17 +0200

Východiska: Ewingův sarkom se řadí do rodiny tzv. nediferencovaných malých kulatobuněčných sarkomů kostí a měkkých tkání (small round cell sarcomas). Je charakterizován genovou fúzí zahrnující EWSR1 a gen pro transkripční faktor z rodiny ETS. Produktem specifické chromozomální translokace je v 85–96 % vznik fúzního genu EWSR-FLI1, jehož produkt působí jako onkogen zásadní pro tumorigenezi. Nejčastěji se vyskytuje u adolescentů a mladých dospělých. Postihuje primárně diafýzy dlouhých kostí, pánevní a osový skelet, vzácností není ani extraoseální postižení. Jedná se o vysoce maligní nádorové onemocnění, které se, ve většině případů již v době diagnózy, vyznačuje přítomností mikrometastáz. Léčba je multimodální, zahrnuje lokální terapii – chirurgie, radioterapie – i systémovou léčbu chemoterapií. Největší výzvou v terapii zůstává dlouhodobá efektivní systémová kontrola onemocnění. Pro zlepšení celkového přežití, zejména u pacientů s vysokým rizikem, jsou nezbytné inovativní terapeutické strategie, jelikož možnosti podávání chemoterapie dosáhly svého maxima stran toxicity léčby. Management diagnostiky i terapie má probíhat ve specializovaných sarkomových centrech. Cíl: Tento článek by měl poskytnout aktuální přehled o diagnostice a terapii Ewingova sarkomu.

Cirkulující nádorová DNA jako biomarker pro predikci minimální reziduální nemoci a individualizaci adjuvantní léčby kolorektálního karcinomu – přehled současných poznatků a perspektiv

Wed, 15 Apr 2026 10:27:23 +0200

Východiska: Kolorektální karcinom (KRK) zůstává jednou z nejčastějších malignit v ČR. Přes pokroky v chirurgické léčbě přetrvává vysoké riziko recidivy, zejména v důsledku minimální reziduální nemoci (MRN). Stávající postupy sledování, zahrnující kolonoskopii, CT vyšetření a sérové nádorové markery (CEA, CA19-9), vykazují omezenou senzitivitu a specificitu. Cirkulující nádorová DNA (ctDNA) se v posledních letech prosazuje jako perspektivní biomarker s významným prognostickým a prediktivním potenciálem. Metodologie: Článek byl zpracován na základě systematického vyhledávání literatury v databázích PubMed, Web of Science, ScienceDirect, Scopus a clinicaltrials.gov v období 2005–2025. Zahrnuty byly observační studie, retrospektivní analýzy a randomizovaná klinická hodnocení hodnotící prognostický a prediktivní význam ctDNA u pacientů s KRK. Výsledky: Dostupné studie potvrzují, že přítomnost ctDNA po kurativní resekci KRK je silným prediktorem časné recidivy a horšího přežití, zatímco její negativita identifikuje pacienty s nízkým rizikem. Prospektivní projekty (VICTORI, GALAXY, COSMOS) ukázaly, že ctDNA dokáže předpovědět relaps s několikaměsíčním předstihem oproti standardním metodám. Studie BESPOKE CRC zdůraznila, že z adjuvantní chemoterapie profitují zejména pacienti s pozitivní ctDNA. Randomizovaná studie DYNAMIC prokázala, že ctDNA řízený přístup umožňuje deeskalaci adjuvantní terapie bez negativního vlivu na výsledky. Probíhající studie (PEGASUS, SAGITTARIUS, TRACC, DYNAMIC-III, ALTAIR, VEGA) testují efektivitu eskalačních a deeskalačních strategií. Závěr: ctDNA představuje vysoce slibný biomarker pro časnou detekci MRN, stratifikaci rizika a individualizaci adjuvantní terapie u pacientů s KRK. Její zavedení do klinické praxe však vyžaduje potvrzení výsledků v probíhajících randomizovaných studiích a validaci v českých podmínkách, kde je využití ctDNA zatím omezeno převážně na výzkumnou sféru.

Intravaskulárna propagácia adenomyózy v krvných cievach myometria a uterinného leiomyómu u pacientky s mutáciou génu fumaráthydratázy – zriedkavý nález imitujúci malígnu neopláziu

Wed, 15 Apr 2026 10:32:29 +0200

Východisko: Syndróm hereditárnej leiomyomatózy a renálneho karcinómu je vzácne genetické ochorenie charakteristické predispozíciou k vzniku mnohočetných kožných a uterinných leiomyómov s potenciálom ich malígnej transformácie a rizikom vzniku karcinómu obličky. Prípad: 39-ročná žena s týmto ochorením podstúpila hysterektómiu pre uterus myomatosus. Histologicky niektoré uzly vykazovali znaky charakteristické pre fumaráthydratáza-deficientné leiomyómy. V myometriu sa vyskytovali ložiská adenomyózy. Incidentálny nález v myometriu aj v leiomyóme predstavovali početné tenkostenné krvné cievy obsahujúce v lúmene agregáty endometriálnej strómy a žľazového epitelu. Tento nález na prvý pohľad vzbudzoval dojem intravaskulárnej nádorovej propagácie. Endometriálne tkanivo v týchto agregátoch však malo blandný vzhľad, bolo bez atypií, bez mitóz a vykazovalo nízku proliferačnú aktivitu. Ani po extenzívnom spracovaní vzoriek maternice nebola odhalená malígna neoplázia. Nález bol reportovaný ako intravaskulárna forma adenomyózy. Záver: Propagácia adenomyózy v krvných cievach maternice je zriedkavý histologický nález spôsobujúci diagnostické rozpaky, pretože pripomína intravaskulárne šírenie malígnej neoplázie. Hoci nejde o nádorové ochorenie, v onkopatologickej praxi predstavuje významnú diferenciálnu diagnózu. Znalosť bioptika o tomto fenoméne je kľúčová, aby sa predišlo zámene za vaskulárnu disemináciu malignity.

Druhá rekurence karcinomu prsu 36 let po počátečním chirurgickém výkonu a 18 let po první rekurenci – extrémně vzácný případ

Wed, 15 Apr 2026 10:59:36 +0200

Východiska: Karcinom prsu patří k nejčastějším příčinám úmrtí na rakovinu na světě. Významnou charakteristikou tohoto onemocnění je pozdní recidiva. Případ: Setkali jsme se s extrémně vzácným případem karcinomu prsu, u kterého došlo k druhé recidivě 36 let po původní operaci a 18 let po první recidivě, projevující se oboustranným pleurálním výpotkem a četnými kostními metastázami. Závěr: Tento článek zdůrazňuje důležitost toho, aby si jak pacienti, tak lékaři uvědomovali, že tyto případy existují.

FDG-PET/CT: metabolicky aktivní solitární ložisko podkožně gluteálně u pacientky s karcinomem prsu – granulom či metastáza?

Wed, 15 Apr 2026 10:47:04 +0200

Pacientka (ročník 1981, v době popisovaných vyšetření ve věku 43 let) byla léčena pro tzv. triple pozitivní (HER2+/HR+) karcinom prsu od roku 2015. Onemocnění bylo diagnostikováno v laktaci. Standardně absolvovala neoadjuvantní chemoterapii a antiHER2 léčbu s následnou operací, adjuvantní radioterapií a adjuvantní antiHER2 léčbou trastuzumabem. Dále byla v adjuvanci podávána hormonální léčba – kombinace ovariální ablace a tamoxifenu. Za 3 roky v roce 2018 byla nalezena lokální recidiva, řešeno totální mastektomií (TME) s nálezem karcinomu stejného fenotypu (ER 100 %, PR 50 %, HER2 IHC 3+). V adjuvanci absolvovala kombinační režim paklitaxel/trastuzumab a dále hormonoterapii – anastrozol a ovariální ablaci. Druhá lokální recidiva v oblasti jizvy po TME se objevila za rok po ukončení trastuzumabu v roce 2020 a řešena byla exstirpací. Diagnostikován byl nádor stejného fenotypu – tzv. triple pozitivní. V roce 2022 došlo k diseminaci onemocnění – metastázy byly popsány v oblasti uzlin mediastina, jedno ložisko jaterní, vícečetné kožní metastázy a od května 2022 byla léčena kombinací docetaxelu a duální HER2 blokády (trastuzumab + pertuzumab)... celý text v pdf

Cancer patients admitted to intensive care unit

Wed, 15 Apr 2026 10:51:59 +0200

Dear Editor, We read with interest the article by Kraft Rovere et al. published in the October 2025 issue of Klinická onkologie on cancer patients admitted to intensive care unit – a six-year retrospective analysis [1]. We agree with you that it is difficult to determine whether a seriously ill cancer patient should be admitted to the ICU. When deciding whether to admit cancer patients to the ICU for intensive therapy, it is necessary to consider not only whether their life can be saved, but also whether cancer treatment can be continued after ICU treatment. We would appreciate if you could let us know about this point in the cancer patients examined in this study. In particular, as you pointed out, how has the aging population affected ICU therapy for cancer patients? Have there been any changes over time? Please let us know about these points. As the authors described at the end of the discussion, we do agree with your opinion that evaluation of the anti-cancer treatment being administered, the response to treatment, the patient‘s prognosis considering the cancer, and the reversibility of the acute illness are important for admission of IUC therapy in cancer patients. Future studies investigating these items will likely be published. Such information will be important for evaluating the quality of medical care at facilities and for maintaining that quality in the future. We would appreciate if you could build on your results and tell us how else these important findings can be used. Reference Kraft Rovere R, Pires de Souza ME, Rodrigues Chamse Ddine Y et al. Cancer patients admitted to intensive care unit – a six-year retrospective analysis. Klin Onkol 2025; 38 (5): 381–385. doi: 10.48095/ccko2025381.

Nádory GIT – chemoterapie a precizní léčba se synergicky doplňují

Wed, 15 Apr 2026 10:54:13 +0200

Ronald Reagan, Sharon Osbourne, Pelé, Patrick Swayze nebo Luciano Pavarotti. Všechny tyto známé osobnosti si prošly léčbou nádorů trávicího traktu (GIT) v pokročilém stadiu a jejich jména zazněla při zahájení satelitního sympozia společnosti Servier, které bylo součástí lednového 17. ročníku mezioborového onkologického kolokvia PragueOnco. Cílem sympozia bylo nabídnout pohled na možnosti léčby metastatického kolorektálního karcinomu, adenokarcinomu pankreatu a cholangiocelulárního karcinomu v éře precizní onkologie.

Snižování škod rizikového chování v onkologické prevenci

Wed, 15 Apr 2026 10:56:41 +0200

„Dnešní téma je podle mého názoru poměrně zásadní pro budoucnost nejenom onkologie, ale celé medicíny. Tzv. harm reduction neboli snižování zátěže škodami způsobenými expozicí populace rizikovým faktorům povede nepochybně nejenom ke zlepšení přežívání jedinců v riziku, ale doufejme také k výrazné ekonomické úspoře v celém zdravotním systému.“

Aktuality z Národního ústavu pro výzkum rakoviny

Wed, 15 Apr 2026 11:05:10 +0200

Repression of miR-29 via MYC leads to increased CD40 signaling in transformed follicular lymphoma Filip D, Litzmanova K, Michaelou A, … Mraz M. Leukemia 2026; [in print]. doi: 10.1038/s41375-026-02868-8. Pacienti s folikulárním lymfomem (FL) jsou ohroženi transformací onemocnění do agresivního vysokostupňového lymfomu (tFL). Přestože je s transformací FL spojena řada genetických změn, role interakcí v nádorovém mikroprostředí a posttranskripční regulace zprostředkované nekódujícími RNA zůstávaly dosud nedostatečně objasněny. Autoři provedli první párovou analýzu exprese mRNA a krátkých nekódujících RNA (miRNA) u odpovídajících vzorků pacientů s FL před transformací do tFL a po ní (n = 11 párů). Analýza odhalila diferenciální expresi 1 075 mRNA a 19 miRNA, včetně represe celé rodiny miR-29 (miR-29a/b/c) v tFL. Další analýzy ukázaly, že MYC v tFL přímo transkripčně potlačuje expresi miR-29, což vede k upregulaci jejího cílového genu TRAF4. Zvýšená exprese TRAF4 přispívá k výrazné aktivaci signalizace přes receptor CD40 v tFL a podporuje proliferaci maligních B-lymfocytů. Pozoruhodné je, že zvýšená aktivita CD40 signální dráhy byla zjištěna u 90 % případů tFL, a to navzdory sníženému počtu T-lymfocytů v nádorovém mikroprostředí tFL. Osa MYC–miR-29–TRAF4 a zvýšená predispozice k aktivaci signalizace CD40 tak mohou představovat adaptační mechanizmus buněk tFL na sníženou dostupnost CD40L-pozitivních T-lymfocytů. Nižší hladiny všech členů rodiny miR-29 (miR-29a/b/c) byly navíc u pacientů s FL (n = 185) spojeny s kratším celkovým přežitím i kratším přežitím bez progrese, a to i v multivariační analýze. Nízká exprese miR-29c byla rovněž asociována s kratším celkovým přežitím ve validační kohortě pacientů (n = 92) ze studie 1. linie léčby režimem R-CHOP (klinické studie SWOG S0016, NCT00006721). Long-term prognostic value of cytokeratin 20 mRNA-positive cells in blood and bone marrow of patients with localized colorectal cancer Srovnal J, Skalicky P, Prokopova A, … Hajduch M. Surg Oncol 2026; 65: 102367. doi: 10.1016/j.suronc.2026.102367. Cílem publikované studie bylo zhodnotit, zda přítomnost cirkulujících nádorových buněk (circulating tumor cells – CTCs) a diseminovaných nádorových buněk (disseinated tumor cells – DTCs) v periferní krvi, tumor-drénující krvi a kostní dřeni představuje negativní prognostický ukazatel dlouhodobého nádorově specifického přežití u pacientů s lokalizovaným kolorektálním karcinomem (colorectal carcinoma – CRC). Současně byly analyzovány souvislosti mezi detekcí CTCs/DTCs a klinickými i patologickými charakteristikami onemocnění. Do analýzy bylo zařazeno 188 pacientů s lokalizovaným CRC, u nichž byly vzorky odebírány před operací, bezprostředně po operaci a jeden měsíc po chirurgickém výkonu. Detekce CTCs/DTCs byla provedena pomocí kvantitativní polymerázové řetězové reakce zaměřené na mRNA cytokeratinu 20 (CK20), epiteliálního biomarkeru přítomného v cirkulujících nádorových buňkách. Během mediánu sledování 116,5 měsíce zemřelo 81 ze 149 pacientů (54,7 %) s CRC ve stadiu I–III. Detekce CTCs/DTCs byla významně asociována s vyšším stadiem nádorového onemocnění a s přítomností mutací genu KRAS. Přítomnost CTCs v periferní krvi jeden měsíc po operaci byla spojena s významně kratším přežitím bez známek onemocnění, celkovým přežitím i nádorově specifickým přežitím (log-rank p = 0,026; 0,003; 0,012). Podobně pacienti s přítomností DTCs v kostní dřeni jeden měsíc po operaci vykazovali významně kratší přežití bez známek onemocnění a nádorově specifické přežití (log-rank p = 0,027; 0,017). Autoři studie uzavírají, že detekce CTCs/DTCs v periferní krvi a/nebo kostní dřeni jeden měsíc po chirurgické resekci představuje nezávislý negativní prognostický faktor dlouhodobého přežití bez známek onemocnění i nádorově specifického přežití u pacientů s nemetastatickým kolorektálním karcinomem. Single cell RNA transcriptomics of mantle cell lymphoma reveals the presence of treatment-resistant subclones at the time of diagnosis Manakov D, Klanova M, …, Trneny M, Klener P. Am J Hematol 2026; [in print]. doi: 10.1002/ajh.70270. Lymfom z plášťových buněk (mantle cell lymphoma – MCL) je B-buněčné maligní onemocnění charakterizované chronicky relabujícím průběhem a výraznou genetickou heterogenitou. Za účelem objasnění klonální dynamiky vedoucí k časnému relapsu onemocnění byla provedena single-cell RNA sekvenace párových nádorových vzorků odebraných při stanovení diagnózy a při prvním relapsu. Analýza variant počtu kopií (copy number variants – CNV) identifikovala v obou časových bodech několik subklonálních klastrů. Ve všech případech byl již při diagnóze přítomen minoritní subklon s profilem CNV vysoce shodným s dominantním klonem při relapsu, což naznačuje, že již v době diagnózy existovaly subklony rezistentní vůči léčbě. Analýza obohacení genových sad porovnávající klony rezistentní a klony citlivé k léčbě odhalila značnou interindividuální variabilitu transkripčních programů spojených s terapeutickou rezistencí. Navzdory této heterogenitě se u všech pacientů jako společný rys ukázala konvergentní dysregulace kontrolních drah buněčného cyklu. Autoři dále analyzovali případ SOX11-negativního indolentního MCL (iMCL) s pozdním relapsem charakterizovaným rozsáhlou extranodální diseminací včetně leukemizace periferní krve a přítomnosti střevních nádorových mas. Zatímco buňky MCL pocházející z kostní dřeně a periferní krve si zachovaly negativitu SOX11 a do značné míry stabilní transkriptomický profil, střevní buňky MCL vykazovaly blastoidní morfologii, expresi SOX11, výraznou remodelaci CNV a získání několika dalších driver mutací. Výsledky naznačují, že časný relaps MCL vychází z minoritních subklonů rezistentních k léčbě, které jsou přítomny již v době diagnózy a následně selektovány pod terapeutickým tlakem. Progrese onemocnění u iMCL může být navíc podmíněna prostorově omezenou klonální evolucí, při níž v různých anatomických kompartmentech vznikají agresivnější molekulární charakteristiky. Studie tak přináší nové mechanistické poznatky o klonální evoluci a biologii relapsu MCL.