Klinická onkologie: 15. 6. 2026, ročník: 39, číslo: 3

Jaký časopis Klinická onkologie chceme?

Sun, 14 Jun 2026 10:47:57 +0200

Slavíme leccos a slavit se má pořád. Byť jen to, že se člověk nebo časopis kdysi narodil, že se při vědomí dožil, že se dílo daří, nebo pouze v naději, že se dále dařit bude. Následující iritační filipikou, možná ze sešlosti věkem jen plachou polemikou, chci nejen oslavit padesátiny plátku Klinická onkologie, původně formátu A5, rozeného v Brně od roku 1976, pak jeho čtyřicátiny, od prvního čísla v pokročilejším formátu A4, s celostátním dosahem z roku 1986, ale i jeho vývoj podrobně popsaný před desetiletím v článku Z historie časopisu Klinická onkologie [1]. Netřeba tvrdit, že stojíme na nějaké osudové křižovatce. Vykračujeme si zvolna na navyklé procházce již známým parčíkem, nyní už bez vichřic a polomů. Ale cosi jakoby nového k zamyšlení zde přes cestičku přesto náhle leží a nutí se tázat: Jaký časopis Klinická onkologie vlastně dále chceme? Vše v naší lidovládné zemi se prý děje a má dít jen z vůle či ze zvůle lidu, a tak i v onkologickém časopise. V něm jsou formovacím plénem čtenáři, autoři do časopisu přispívající, redakční rada pracovní i čestná, případně tlak poměrů marketingových i finančních a také krok pokroku. Podmínkou pro naplnění aktuálních představ však je, že vůbec nějaké představy či vize existují a je ochota o nich se zájmem hovořit. Proto téma předkládám kolektivnímu rozumu mraveniště, aby se zadumalo, co ze svých instinktů a tužeb pracovitých mravenců vydestilovat, jak konat lépe, prospěšněji, radostněji, udržitelněji, anebo nic a jako dosud. Připomeňme zde nadčasově znějící záměry otců zakladatelů, abychom si uvědomili, zda je umíme následovat a máme-li co aktualizovat. Ihned po zrození časopisu Klinická onkologie jako onkologického občasníku v 70. letech minulého století v Brně ho prof. Jan Kovařík za redakci uvedl jako „odbornou neperiodickou účelovou tiskovinu, která vznikla z potřeby šířit nejnovější poznatky, zkušenosti, metodická doporučení, také prevenci a statě o sociální a psychické rehabilitaci nemocných. Rovněž má sloužit jako odborné fórum pro publikaci výsledků státních a rezortních výzkumů a pro jejich rychlý přenos do praxe.“ Naplňujeme tuto ideu? Částečně, jaksi, nově, málo. A proč? V 80. letech minulého století pronikla idea československého onkologického časopisu dále na západ a získala podporu až v Praze. Objevil se už oficiálnější celostátní formát časopisu v gesci České onkologické společnosti, jejíž tehdejší předseda doc. Vladimír Kubec shrnul úkoly takto: „Odstraňovat informační roztříštěnost, aktuálně informovat a nevynechávat žádnou z oblastí onkologického zájmu – epidemiologii nádorů, sekundární prevenci, screeningové metody, klinickou diagnostiku, léčbu chirurgickou, radio- a chemoterapii, dispenzární metody, rehabilitaci i problémy sociální onkologie.“ Nyní jako bychom byli v šíři nasazení pro tuzemské cíle z oněch dvou citací let 70. a 80. spíše oligotematičtí, skromnější až rezervovanější, možná globalizovanější. Do reprezentativního salonu zdejšího onkovědění nám více vstoupily nabízené novinky a produkty světa, domácí výdobytky se spíše choulí v předsíni bez ambicí strhávat pozornost, asi stačí pobýt v suchu a teple. Devadesátá a další léta byla zasvěcena pokusům o westernizaci časopisu. Z náhlého nadšení nad velikostí světa se projevilo wlastenecké pojetí, jako obvykle poněkud naivně vnímající wěhlas a wliv wlasti (nespisovná „w“ si vypůjčuji z vícerozměrného románu Čokoládová krev Radky Denemarkové, která takto ironicky vyjádřila nasazení mnohých wlastenců v době obrození s přeceňováním wlastního buditelského wýznamu a wlivu, diskutujících přirozeně německy). Cílem nové etapy časopisu mělo být ideálně dobytí, minimálně oslovení velkého světa tuzemským onkologickým děním produkty v angličtině, nebo alespoň anglickými abstrakty, a přivodit naše rozpoznání za Atlantikem pro přiznání impakt faktoru exotickému časopisu. Debaty i korespondence byly opakované až nekonečné, úsilí a výsledky konečné. Sen o impakt faktoru ve světě předbíhal potřebný tah za impakt vektorem, tedy vliv časopisu na posun praxe z bodu A do bodu B zde ve wlasti. Čeština i slovenština jsou jistě jazyky tvárné, barvité a krásné, nejsou-li przněny novořečí internetu, Evropské unie a sociálních sítí. Přesto (třeba společně s maďarštinou, finštinou, amharštinou a dalšími převelice krásnými jazyky) neovládnou svět ani širší euroregion a poddaly se již i s nadějnější španělštinou, němčinou, italštinou či francouzštinou angličtině jako univerzálnímu jazyku vědy a medicíny. Je to výhoda pro rodilé Brity, Severoameričany a Australany, v Evropské unii pak jen pro Iry. Ostatní se učí, přizpůsobují se angličtině, ale angličtinu pohříchu také přizpůsobují sobě, jak si stěžují někteří tradiční absolventi Oxfordu nebo Cambridge. Pokud bychom chtěli mít Klinickou onkologii časopisem wěhlasným a mezinárodně wlivným, museli bychom asi redakci přestěhovat aspoň za Kanál, lépe až za Atlantik. Nicméně snaha o internacionalizaci zde byla a kultivačně prospěla, byť spíše easternalizací než westernizací. Dostáváme nyní překvapivě příspěvky z exotického východu, z Turecka, Iránu, dokonce Japonska, a divíme se, kde všude nás na mapách onkopoznání vůbec našli. Avšak nyní to podstatné! Časopisu Klinická onkologie se začíná dramaticky nedostávat původních prací! Nikoliv prací přehledových, ty se naopak kupí. Poslední poměr byl dvě původní práce na 14 prací přehledových. Není to jen momentální stav, rýsuje se už v poslední době jako nový trend. Má se s tím něco dělat? Mají se nekonečně vyzývat řešitelé grantových výzkumných projektů, aby nás seznamovali s výsledky svých zajisté původních úspěšných prací a projektů? Mají se od četných doktorandů silou vymáhat také výsledky jejich vlastní práce a ne jen jakási zvyková povinnost zaslat jednu přehledovou práci, kterou jejich snažení zpravidla začíná? Má být Klinická onkologie spíše edukačním materiálem a shrnovat, co se vyčte nebo už i „vygoogluje“ jinde? Některé obory si už ze svých oborových časopisů po dohodě udělaly regulérní vzdělávací materiál pro specializační atestace, případně monotematické tráveniny (digesty) načteného. Má být publikace v českém časopise jen obtěžující wlasteneckou povinností před disertacemi s vědomím, že „se to stejně moc nepočítá“ a rozhoduje impakt faktor přiznaný za oceánem? A co onkologické dění organizační, které může reálně zachraňovat i stovky či tisíce životů, nebo alespoň přispívat kvalitě péče? Hodí se to i bez nároků na impakt faktor ve světě, když je zde jen impakt vektor čili dopad ve vlasti? A co prostá sdělení názorů na stav a vývoj onkologie a polemiky k nim? Hodí se do časopisu Klinická onkologie, nebo si raději všichni poslechneme ideově sjednocené prezentace v šotech v médiích? Vyvíjí se nám časopis, nebo jsme jen spokojeni, jak hezky se vyvíjíme i bez pohledu do zrcadla? Vyplývá touha přispět do tuzemského časopisu z primární vůle a potřeby lékaře vyjádřit se, projevit názor či pochlubit se jím, nebo k tomu snad má být proti svým lidským právům na ochranu osobnosti darebně nucen nadřízeným? Netvrdím, že se musí teď hned něco zásadního stát. Vycházeje z vícevýznamově milé češtiny lze zažertovat slovní hříčkou, že má-li se něco stát, tak asi konat, jako vždy koná stát, tedy být silným před slabými a slabým před silnými [2]. Má osoby slabší nutit, nebo se podbízet těm slovutným? Tož nevím. Ale když už jsme nyní majoritně přehledoví, držme si aspoň přehled a proměny nepřehlížejme. Asi bude muset zatím stačit, když se při tom našem slavení pospolu zamyslíme, zejména zde na blízkém východě, tedy v trvalém sídle výkonné redakce již 50letého časopisu Klinická onkologie v Brně. prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc. Literatura Linhartová V, Svoboda M, Fait V. Z historie časopisu Klinická onkologie. Klin Onkol 2017; 30 (2): 83–85. Keller J. Hybridní politika. Praha: ID 2020. 160 stran.

Histiocytární choroby dospělých – pestrost jejich klinických projevů vyžaduje spolupráci lékařů mnoha oborů

Sun, 14 Jun 2026 10:46:10 +0200

Východiska: Histiocytární choroby jsou podstatně vzácnější než nemoci odvozené z linie lymfocytární, plazmocytární či myeloidní, a proto se s nimi v hematologických a onkologických ambulancích setkáváme výjimečně. Nejčastější je histiocytóza z Langerhansových buněk, která u dospělých má incidenci 1–2 případy na 1 milion, ostatní jsou podstatně vzácnější a jejich výskyt je udáván jen počtem popsaných případů, nikoliv incidencí či prevalencí. Jejich vzácnost způsobuje prodlení při stanovení správné diagnózy. Cíl: Do skupiny histiocytárních chorob je řazeno sedm klinických jednotek – histiocytóza z Langerhansových buněk, histiocytóza z indeterminovaných dendritických buněk, choroby ze skupiny juvenilního xantogranulomu, Erdheimova-Chesterova choroba, Rosaiova-Dorfmanova choroba, ALK-pozitivní histiocytózy a histiocytární sarkom. Každá z popsaných chorob má specifické projevy, které ji odlišují od projevů ostatních maligních krevních chorob. Cílem následujícího textu je tyto projevy připomenout obrázky i textem, a přispět tak k časnému rozpoznání těchto vzácných chorob. Závěr: Léčebné postupy se prudce vyvíjejí, ale klinické obrazy těchto nemocí zůstávají stejné. Obrázky chorob uvedené v této publikaci by měly pomoci k jejich včasné diagnostice, a tím pádem i a včasné léčbě.

Chronicky zvýšená teplota či horečka s nevelkou lymfadenopatií může být Castlemanova choroba, pokud se neprokáže maligní, autoimunitní anebo infekční příčina lymfadenopatie

Tue, 16 Jun 2026 14:15:05 +0200

Východiska: Do péče každého medicínského oboru spadají choroby způsobené poruchou imunity. V hematologii jsou to autoimunitní nemoci způsobené autoprotilátkami, několik chorob autoinflamatorních (syndrom Schnitzlerové a VEXAS syndrom) a také choroby vyvolané poruchou imunity s projevy systémové zánětlivé reakce a s lymfadenopatií. V 5. verzi WHO klasifikaci jsou tyto nemoci řazeny do kapitoly Tumour-like lesions with B-cell predominance a patří mezi ně Castlemanova choroba (CD). Cíl: Práce přináší přehled informací o CD z pohledu let 2025–2026. U pacientů s unicentrickou CD (UCD) byla v ojedinělých případech popsána asociace s paraneoplastickým pemfigem anebo s obliterující bronchiolitidou. Prognosticky nepříznivá je transformace UCD do sarkomu z folikulárních dendritických buněk. V případech multicentrické CD (MCD) se výjimečně podaří prokázat etiologii v infekci humánním herpetickým virem 8. Ve vzácných případech kombinace MCD s POEMS syndromem je etiologie spatřována v monoklonální gamapatii. U většiny případů MCD se ani jedna z uvedených etiologií neprokáže a tyto formy MCD se nazývají idiopatická MCD (iMCD). Nejagresivnější forma iMCD se nazývá iMCD-TAFRO, svým průběhem připomíná cytokinovou bouři. Nejméně agresivní forma se nazývá iMCD-IPL (idiopatická plazmocytární lymfadenopatie). Vyznačuje se vysokou koncentrací polyklonálních imunoglobulinů a vyšší koncentrací podtřídy imunoglobulinu IgG4. A mezi těmito dvěma krajními formami se nalézá většina případů spadajících do kategorie blíže nespecifikovaná iMCD – iMCD-NOS (not otherwise specified.) Rozdíly v agresivitě jsou způsobeny rozdílnou etiopatogenezí. Text přináší recentní kritéria těchto chorob, informace o příznacích, diagnostice a o prognóze. Závěr: Na MCD je nutno pojmout podezření u osob se systémovou zánětlivou reakcí a lymfadenopatií po vyloučení autoimunitní, maligní a infekční etiologie. Diagnóza CD je klinicko-patologická neboli vzniká na základě výměny informací mezi klinikem, který na tuto chorobu musí pojmout podezření, a patologem, který se na histomorfologický nález dívá se zohledněním informací od kliniků.

Druhá a vyšší linie systémové léčby karcinomu endometria – zkušenosti z reálné klinické praxe

Sun, 14 Jun 2026 11:44:28 +0200

Východiska: U pacientek s pokročilým nebo recidivujícím karcinomem endometria po selhání platinové chemoterapie zůstává prognóza nepříznivá a možnosti systémové léčby byly donedávna omezené. Zavedení imunoterapie, samotné nebo v kombinaci s molekulárně cílenou léčbou, významně rozšířilo terapeutické možnosti. Cílem této práce bylo zhodnotit účinnost a klinický přínos 2. a vyšší linie systémové léčby u pacientek s pokročilým nebo recidivujícím karcinomem endometria v běžné klinické praxi. Soubor pacientek a metody: Do retrospektivní unicentrické analýzy byly zařazeny pacientky FN Brno, u nichž bylo v letech 2013–2024 zvažováno zahájení 2. linie systémové léčby po selhání platinové chemoterapie. Hodnoceny byly klinicko-patologické a molekulární charakteristiky, typy podané systémové léčby, maximální dosažená léčebná odpověď, doba do progrese onemocnění a specifické přežití. Výsledky: Celkem bylo identifikováno 43 pacientek, aktivní léčebný přístup ve 2. linii byl zvolen u 41 (95 %) z nich. Chemoterapie byla ve 2. linii indikována u 26 (63 %) pacientek, pembrolizumab samotný nebo v kombinaci s lenvatinibem u 14 (34 %) pacientek a hormonoterapie u 1 (2 %) pacientky. Medián specifického přežití dosahoval v celém souboru 13,4 měsíce (95% CI 8,5–27,2), v podskupině s opakovaným podáním platinové chemoterapie ve 2. linii 27,2 měsíce, v podskupině s pembrolizumabem samotným nebo v kombinaci s lenvatinibem 23,4 měsíce a v podskupině s neplatinovou chemoterapií 6,7 měsíce. Dvě pacientky bez aktivní léčby ve 2. linii měly medián specifického přežití 2,7 měsíce. U téměř poloviny pacientek léčených pembrolizumabem samotným nebo v kombinaci s lenvatinibem byl zaznamenán přínos ve formě prodloužení doby do progrese ve srovnání s primární platinovou chemoterapií. Závěr: U pacientek s pokročilým nebo recidivujícím karcinomem endometria po selhání platinové chemoterapie může aktivní systémová léčba přispět k prodloužení celkového přežití i zmírnění symptomů onemocnění. Nejvyšší klinický benefit byl zaznamenán při léčbě pembrolizumabem samotným nebo v kombinaci s lenvatinibem. Individualizovaný a sekvenční přístup k paliativní systémové léčbě zůstává klíčovým předpokladem pro maximalizaci klinického benefitu.

Od progrese ke kompletní remisi – kazuistika úspěšné léčby pemigatinibem u pacienta s metastazujícím FGFR2+ cholangiokarcinomem

Sun, 14 Jun 2026 11:44:48 +0200

Východiska: Cholangiokarcinom je vzácný nádor žlučových cest, který má obecně nepříznivou prognózu s 5letým přežitím < 10 %. V případě pokročilého nebo metastatického onemocnění je prognóza ještě horší, s mediánem přežití kolem 11,6 měsíce při standardní chemoterapii. Možnosti účinné léčby byly doposud omezené, zejména po selhání 1. linie léčby. Pemigatinib je selektivní inhibitor FGFR1, 2 a 3, který jako první cílená terapie prokázal významnou účinnost u pacientů s cholangiokarcinomem s fúzemi nebo přeskupeními genu FGFR2. Případ: Pacient byl diagnostikován s metastatickým cholangiokarcinomem ve věku 45 let. Primárně byl léčen dvěma liniemi systémové chemoterapie s přechodnou stabilizací onemocnění. Následně však došlo k progresi do mnohočetného metastatického procesu v játrech. NGS (next generation sequencing) vyšetření prokázalo fúzi genů FGFR: BICC. Po schválení úhrady léku na základě žádosti dle § 16 byla zahájena léčba pemigatinibem. První tři cykly byly podány od ledna do dubna 2024. První restaging PET/CT prokázal kompletní regresi onemocnění. Léčba byla pacientem dobře tolerována bez významných nežádoucích účinků. Kontrolní PET/CT v červenci 2024 potvrdilo trvající kompletní remisi. Pacient pokračuje v léčbě pemigatinibem s pravidelným schvalováním úhrady na 3 měsíce. Poslední restaging CT v únoru 2025 prokázal přetrvávající kompletní remisi. Pacient je ve výborném klinickém stavu (PS 0 dle WHO), pracuje a je bez subjektivních obtíží či laboratorních odchylek. Závěr: Tento případ demonstruje významný terapeutický potenciál pemigatinibu u pacienta s metastazujícím cholangiokarcinomem s fúzí FGFR2, kde bylo dosaženo kompletní remise po předchozí progresi na standardní léčbě.

Rozdíly v zobrazení Erdheimovy-Chesterovy choroby FDG-PET/CT, NaF-PET/CT vyšetřením a scintigrafií skeletu. Ústup nemoci po léčbě kladribinem s cyklofosfamidem a anakinrou

Sun, 14 Jun 2026 11:29:22 +0200

Východiska: Erdheimova-Chesterova choroba (ECD) je vzácné onemocnění charakterizované infiltráty pěnitých histiocytů (histiocyty s bohatými tukovými inkluzemi – „foamy cells“) a zánětlivým stromatem, které indukuje systémovou zánětlivou reakci. Onemocnění typicky infiltruje kosti a způsobuje osteosklerotická a smíšená ložiska s charakteristickým obrazem „hot knees“ – zvýšené vychytávání radiofarmaka v epifýzách kostí v blízkosti kolenního kloubu. Pozorování: Pacient měl histologicky potvrzenou ECD s negativním výsledkem vyšetření mutací v genech BRAF a v MEK dráze, avšak s aberantní expresí cyklinu D1. Onemocnění se projevilo retrobulbárními infiltráty, perikardiálním výpotkem, infiltrací pankreatu, retroperitonea a nervových kořenů. Sekrece z perikardiálního drénu se zmírnila po podání vysokých dávek metylprednisolonu, na něž navázala pravidelná aplikace anakinry. Rozsah onemocnění byl vyšetřen MR zobrazením hlavy, PET/CT s radiofarmaky fluorodeoxyglukózou (FDG) a fluoridem sodným (NaF) a dále scintigrafií skeletu. V patologických infiltrátech patrných na low-dose CT obraze se výrazně akumulovala FDG. Zvýšená akumulace FDG byla také v hypofýze. FDG se zvýšeně akumulovala i v kostech, avšak nebyl přítomen typický obraz „hot knees“. Tento obraz byl ale patrný při scintigrafii skeletu a nejpodrobněji byla osteosklerotická ložiska detekována pomocí NaF-PET/CT. Léčba interferonem alfa nebyla úspěšná. V 2. linii léčby byl použit kladribin, v prvních dvou cyklech v monoterapii, ve třetím a čtvrtém cyklu v kombinaci s nízkou dávkou cyklofosfamidu. Po čtvrtém cyklu regredovaly symptomy onemocnění a na FDG-PET/CT došlo k vymizení nebo výraznému snížení patologické akumulace FDG v ložiscích nemoci. Kladribin bude podáván maximálně do šesti cyklů. Závěr: FDG-PET/CT je nejvhodnějším vyšetřením pro stanovení rozsahu onemocnění i pro hodnocení léčebné odpovědi. Rozsah osteosklerotických ložisek vč. charakteristického obrazu „hot knees“ se přesněji zobrazí pomocí NaF-PET/CT než scintigrafií skeletu. Kladribin je účinným lékem jak pro histiocytózu z Langerhansových buněk, tak pro ECD. Léčebný efekt kladribinu, ale i jeho nežádoucí účinky lze potencovat přidáním cyklofosfamidu. Zánětlivou reakci indukovanou ECD lze tlumit anakinrou.

68Ga-DOTATOC PET/CT – příklad dvou synchronních nádorových onemocnění s vysokou expresí somatostatinových receptorů

Tue, 16 Jun 2026 14:12:18 +0200

Prezentujeme případ 54leté ženy, která byla odeslána na 68Ga-DOTATOC PET/CT vyšetření v rámci stagingu neuroendokrinního nádoru terminálního ilea (G1), zjištěného koloskopicky. PET/CT vyšetření bylo pro alergii na jodovou kontrastní látku provedeno jen v režimu nekontrastního CT. Při vyšetření s vysokou akumulací radiofarmaka se zobrazil jak primární nádor terminálního ilea (velikost 25 × 20 mm, míra akumulace vyjádřená SUVmax 31,1), tak i blízká metastáza v mezenteriální uzlině (velikost 10 mm, SUVmax 10,1). Současně vyšetření prokázalo i další, vysoce aktivní ložisko v nitrolebí frontobazálně vlevo (25 mm v průměru, SUVmax extrémní hodnota 80,7) (obr. 1). Stran nálezu v nitrolebí byla pacientka zcela asymptomatická. K došetření ložiska byla doporučena magnetická rezonance (MR) mozku a nález byl suspikován jako meningeom (pacientka rovněž podstoupila neurologické a neurochirurgické vyšetření) (obr. 2). Po mezioborové domluvě byla v 1. době indikována operační revize břicha a po přípravě somatostatinem pacientka podstoupila pravostrannou hemikolektomii. Byl skutečně nalezen cca 4cm tumor na ileocekálním přechodu, histopatologicky diagnostikovaný jako neuroendokrinní tumor (NET) G1 perforující viscerální peritoneum, s drobnou metastázou v apendixu a na peritoneu, pT4 pN1 (uzliny: 3 pozitivní z 24 vyšetřených), L1 V0 R0. Dále byla pacientka sledována bez nutnosti adjuvantní léčby. Po domluvě s pacientkou bylo přistoupeno v 2. době na neurochirurgickém pracovišti i k odstranění ložiska v nitrolebí – histopatologicky potvrzen meningoteliální meningeom (WHO G1) a pacientka je po operaci dále asymptomatická, jen sledována (obr. 3, 4).... Pokračování v pdf

Významné životné jubileum doc. MUDr. Juraja Kaušitza, CSc. – 80 rokov

Sun, 14 Jun 2026 11:48:48 +0200

Na jar tohto roku sa významného životného jubilea, 80 rokov, dožil doc. MUDr. Juraj Kaušitz, CSc., významná osobnosť slovenskej onkológie a nukleárnej medicíny... Pokračování v pdf...

Léčba 1. linie metastatického karcinomu žaludku a gastroezofageální junkce podle prediktivních markerů – zolbetuximab u CLDN18.2 pozitivních nádorů

Sun, 14 Jun 2026 11:40:46 +0200

Úvod Prediktivní biomarkery se stávají klíčovým nástrojem personalizace léčby metastatického karcinomu žaludku a gastroezofageální junkce (GEJ). Vedle HER2 exprese, MSI-H/dMMR statusu či PD-L1 skóre je významným biomarkerem také exprese claudinu 18.2 (CLDN18.2). Přibližně 30 % pacientů s adenokarcinomem žaludku a GEJ vykazuje pozitivitu CLDN18.2, a představuje tak potenciální kandidáty cílené léčby zolbetuximabem. Zolbetuximab je chimérická monoklonální protilátka IgG1 cílená proti CLDN18.2. Indikací k léčbě je pokročilý nebo metastatický HER2-negativní adenokarcinom žaludku/GEJ s expresí CLDN18.2 definovanou jako IHC 2+ nebo 3+ alespoň u 75 % nádorových buněk. Účinnost zolbetuximabu v kombinaci s chemoterapií byla prokázána ve studiích fáze III SPOTLIGHT a GLOW. Studie SPOTLIGHT hodnotící kombinaci zolbetuximabu s režimem FOLFOX prokázala významné prodloužení přežití bez progrese (progression free survival – PFS; hazard ratio – HR 0,75) i celkového přežití (overall survival – OS; HR 0,75) oproti samotné chemoterapii. Obdobně studie GLOW s kombinací zolbetuximabu a CAPOX potvrdila benefit léčby jak v PFS (HR 0,69), tak v OS (HR 0,77). Souhrnná analýza obou studií dále podpořila konzistentní benefit léčby zolbetuximabem z hlediska PFS i OS napříč podskupinami pacientů (tab. 1). Nejčastějšími nežádoucími účinky léčby jsou nauzea a zvracení, typicky během prvních cyklů léčby a zejména při prvních infuzích. Z tohoto důvodu je doporučena důsledná antiemetická profylaxe obdobná režimům používaným u vysoce emetogenní chemoterapie. Doporučuje se kombinace antagonisty 5-HT3 receptorů (ondansetron, palonosetron), dexametazonu a antagonisty NK1 receptorů (aprepitant, fosaprepitant), případně doplnění olanzapinu u rizikových pacientů nebo při nedostatečné kontrole symptomů. Důležité je rovněž zpomalení rychlosti infuze zolbetuximabu při výskytu gastrointestinální toxicity. Testování CLDN18.2 by proto mělo být součástí vstupního molekulárně-patologického vyšetření pacientů s metastatickým adenokarcinomem žaludku a GEJ, obdobně jako HER2 a PD-L1, aby bylo možné identifikovat pacienty profitující z cílené léčby již v 1. linii.... pokračování v pdf

Aktuality z národního ústavu pro výzkum rakoviny

Sun, 14 Jun 2026 11:42:11 +0200