První zmínka o transplantacích jater v odborné literatuře je z roku 1955 (1). Americký lékař Welch se spolupracovníky prováděl transplantace jater v experimentu u psů na různá místa dutiny břišní, kdy ponechával v břiše původní játra. Vzhledem k tomu, že nebyly podávány žádné léky, které by bránily tzv. odhojení, docházelo během několika dnů k zániku funkce štěpů. Teprve mnohem později se zavedením léku azathioprinu, který se řadu let používal k potlačení odhojovací reakce (tzv. rejekce) bylo dosaženo delšího přežívání štěpů.
Technika tzv. ortotopické transplantace, kdy jsou odstraněna původní játra a na jejich místo se transplantují dárcovská játra, byla vyvíjena v experimentu od r. 1956. V následujících 7 letech dva týmy – jeden v Bostonu vedený Moorem (3) a druhý v Denveru vedený Starzlem (4) tyto techniky podrobně vypracovaly. Na základě těchto experimentů provedl v březnu r. 1963 Starzl se spolupracovníky v Denveru první klinickou transplantaci jater (5). Příjemcem jater bylo malé dítě s rozsáhlým nádorem jater. Přes velké experimentální zkušenosti operačního týmu skončila operace masivním krvácením a úmrtím nemocného. V následujících 4 letech byly pokusy o tuto operaci prováděny jen na několika pracovištích ve světě bez úspěchu. Příčinami neúspěchu byly především ischemická poškození graftů a rejekce, které vedly k selhání jater a smrtícím infekcím. Vyvstala potřeba nových a účinnějších imunosupresiv. V r. 1966 bylo do imunosupresivních protokolů zavedeno tzv. antilymfocytární sérum (sérum králíků, kteří ve svém organizmu vytvořili protilátky proti lidským bílým krvinkám – lymfocytům). Toto sérum především v kombinaci s azathioprinem a kortikosteroidy zlepšilo výsledky klinických transplantací ledvin. V červenci r. 1967 byla v Denveru uskutečněna poprvé úspěšná transplantace jater. Pacient s rozsáhlým nádorem jater přežíval od výkonu déle než 1 rok a zemřel na recidivu nádorového onemocnění (6). I přes tento úspěch byly výsledky na několika pracovištích ve světě špatné, s časnou úmrtností vyšší než 70%.
V roce 1968 byla poprvé provedena úspěšná transplantace jater i v Evropě. Britský lékař Calne se spolupracovníky provedli úspěšnou transplantaci jater v Cambridge (7). V následujících 10 letech vzniklo v USA, Kanadě a v Evropě přibližně 20 pracovišť, které se touto problematikou zabývaly . Historickým mezníkem v transplantologii bylo zavedení nového imunosupresivního léku cyklosporinu A v roce 1978 (8). Tento lék prokazatelně zvýšil přežívání štěpů nejméně o 20%. Takto významné zlepšení výsledků vedlo ke zvýšení počtu transplantací a k narůstání počtu pracovišť, která se transplantacím jater systematicky věnovala. V r. 1983 byly transplantace jater v USA uznány jako klinická léčebná metoda.
