O sarkomu

Jde o celou skupinu zhoubných nádorů, které vznikají z pojivových tkání v nejrůznějších místech organismu, tedy v tkáni tukové, svalové, chrupavce či vazivu kdekoli po těle. Zvláštní skupinu tvoří sarkomy v dutině břišní a hrudní.

Sarkomy, ve srovnání s karcinomy jako nejčastějšími druhy rakoviny různých orgánů, které vznikají z epitelových různých orgánů, se vyskytují méně často a představují méně než 1% všech zhoubných nádorových onemocnění. Je to asi 350 případů ročně v celé republice.

Protože jde o nádorové onemocnění méně časté, které se navíc může vyskytnout kdekoli v organismu, méně se na ně při prvních příznacích myslí a zdravotnická pracoviště mají s jejich diagnostikou a léčbou méně zkušeností. Závažným problémem se stává, že většina nemocných se sarkomy přichází k léčbě poměrně pozdě a mnozí navíc po léčbě nedostatečné nebo nesprávné.

Vlastně jediným příznakem růstu sarkomu je zduření nebo bulka hmatná kdekoli na těle ve svalech či v podkoží nebo nepřímé známky tlaku v hlouběji uložených strukurách, omezení hybnosti, trvalá tlaková bolest břicha či v pánvi a podobně. I místa, kde došlo třeba k úrazu či zhmoždění a zduření nebo otok přetrvává více než 4 týdny, navíc třeba i narůstá, je třeba podrobit podrobnému vyšetření.

Sarkomy jsou vždy závažným onemocněním ohrožující nemocné především místním nezvládnutelným prorůstáním do okolních struktur a orgánů a metastazováním, zejména do plic. Mikroskopickým vyšetřením nádorové tkáně jsme schopni odlišit více než čtyřicet různých typů sarkomů, které se liší svoji agresivitou a prognózou. K relativně nejméně zhoubným patří například liposarkomy, k nejzhoubnějším pak fibrosarkom a maligní fibrosní histiocytom. Mezi nimi stojí dermatofibrosarkomy, leiomyosarkomy, synovialoblastomy, rhabdomyosarkomy, chondrosarkomy, osteosarkomy, angiosarkomy a další.

O riziku návratu onemocnění po léčbě ať již v místě, kde vznikl nebo tvorbou vzdálených metastáz dobře vypovídá také stupeň diferenciace (vyzrávání) sarkomu čili takzvaný grading, který má obvykle tři stupně od nejpříznivějšího k nejméně příznivému. O prognóze onemocnění rozhoduje jak anatomické umístění nádoru, jeho velikost, rozsah postižení a uvedený grading, tak ovšem i primární léčebný postup.

Je určitě nevhodné začínat celý diagnosticko-léčebný postup ložisek větších než 2 cm zkusmou operací a teprve dodatečně reagovat na mikroskopický nález jako překvapující. Chirurgický výkon není v těchto případech obvykle dostatečně radikální a zakládá riziko recidivy nádoru i jeho šíření, v každém případě způsobí nakonec komplikovanější postup.

Každé podezřelé ložisko je třeba vyšetřit orientačně ultrazvukem, následně pak počítačovou tomografií nebo magnetickou resonancí. Prakticky vždy je možno odebrat z nádoru cíleně tkáňový vzorek silnou (core-cut) jehlou pod kontrolou pohmatem, ultrazvukem nebo CT a k vlastní bezpečné léčbě se pak přistupuje až při znalosti přesnější mikroskopické diagnózy.

Základem léčby je radikální chirurgické ostranění nádoru v celkové anestezii. Operační výkon je samozřejmě tím rozsáhlejší, čím později pacient přichází. Je třeba operaci provést v bezpečnýh hranicích mimo nádor a mikroskopicky ověřit okraje resekátu, zda již neobsahují nádorové buňky. To může být obtížné zejména u nitrobřišních sarkomů, kde nejsou výjimkou nádory o váze několika kilogramů. I ve svalech či podkoží často vidíme sarkomy objemné , které musely být i samotnému nemocnému nápadné řadu měsíců. U sarkomů končetin je podle jejich typu někdy účelné zahájit léčbu podáním cytostatik do tepny vedoucí k nádoru předoperačně. U většiny nádorů trupu a končetin je nutno i radikální operaci zajistit pooperačním ozářením. Na specializovaných pracovištích to lze s výhodou provést také takzvanou intersticiální postresekční brachyradioterapií, kdy již při operaci jsou do lůžka nádoru zaváděny geometricky pravidlně rozmístěné drény a do nich jsou afterloadingovou technikou po několik pooperačních dnů zaváděny záříče v podobě drobných zrn. Tím se dosáhne vyšší účinnosti přímo v okolí původního nádorového ložiska. Zpravidla se kombinuje tento druh vnitřní radioterapie ještě s radioterapii zevní. Celková chemoterapie cytostatiky není u sarkomů příliš účinná a podáváme ji obvykle tam, kde chirurgické řešení není možné.

Pokud by mělo být shrnuto jakési minimum znalostí každého občana ve vztahu k sarkomům , pak jde o následující body:

1) Podezřelé z růstu sarkomu je každé místní zduření či bulka kdekoli na těle, které trvá aspoň 4 týdny a případně dále narůstá, vždy je zapotřebí konzultovat lékaře. Podezřelé je také zduření břicha nebo trvalejší tlakové bolesti v břiše, pánvi či hrudníku.

2) Léčba větších ložisek nad 1-2 centimetry by neměla být zahajována operačním odstraněním, nýbrž řádným vyšetřením ložiska zobrazovacími metodami a bioptickým odběrem tkáně z ložiska k mikroskopickému vyšetření ještě před zahájením léčby.

3) Léčba sarkomů by měla být prováděna výhradně na specializovaných pracovištích, které k tomu mají dostatek zkušeností a disponují nejen možnotmi chirurgického řešení, ale také metodami radioterapiechemoterapie.

4) S ohledem na nevelký počet sarkomů ve srovnání s karcinomy je reálné usilovat o soustředění léčby sarkomů do několika komplexních onkologických center, kde lze pak dosahovat podstatně lepších výledků než při péči necílené a rozptýlené. Je v zájmu každého pacienta, aby preferoval diagnostiku a léčbu onemocnění sarkomem (a nejen jím) na specializovaném pracovišti, které k tomu má podmínky vybavením i zkušenostmi.

Informace o stránce