Všechny příspěvky

Oblast zájmu:

Stránka: na začátekpředchozí1 , 2 , 3 , 4 , 5 ... 20 , 21 , 22následujícína konec

25. 1. 2015

Dobrý den, jsem mladá onko pacientka,mám 6 letou dcerku. Jsem před velice náročnou operací a sama cítím, že potřebuji pomoc psychologa.Objednala jsem se k psychologovi, který vím, že je schopen mě pomoci, neboť mě dlouhá léta zná osobně. Zná mě, moji rodinu, a vše kolem mne.Proto se snadno vcítí a poradí mi. Situaci nese obtížně i moje malá dcerka. Aby mi byla pomoc i hrazena, je zapotřebí doporučení sociálního pracovníka,u odboru právní ochrana dítěte. Ty mi tvrdí, že pomoc může být podána dcerce v případě mého úmrtí. Zdá se mi to víc než šokující !!! Mám to dokonce černé na bílém, poslali mi to emailem. A závěrem mi ještě píší, že snad mi pomohli... šílené ...Proto se na vás obracím, jak postupovat, pokud chci využít služeb vybraného psychologa. Předem velice děkuji za vaši odpověď.

Dobrý den, souhlasím s Vámi, že jste dostala od odboru právní ochrany dětí šílenou odpověď. Pokusím se Vás nasměrovat tak, abyste mohla požádat pro svou dcerku odbornou psychologickou pomoc po dobu léčby Vaší nemoci. Nedoporučovala bych se obracet na sociální služby, pokud budete chtít pro dcerku psychologickou pomoc přes pojišťovnu, pak hledejte především ve velkých nemocnicích a dětských klinikách. Nenapsala jste bohužel, kde bydlíte. Pokud bydlíte v Čechách, pak se určitě s důvěrou můžete obrátit na Fakultní nemocnici Motol, Kliniku dětské onkologie, kde se o děti jak nemocné, tak děti z rodin, v nichž mají blízkého člověka v léčbě nádoru, stará úžasná dětská klinická psycholožka paní doktorka Reichlová. Pokud bydlíte na Moravě, pak najdete pomoc v Brně v Dětské nemocnici v Černých polích, kde na Klinice dětské onkologie pracují stejně jako v Praze dětští kliničtí psychologové. Můžete se ale také obrátit ve stejné nemocnici na kteréhokoliv dětského klinického psychologa na Klinice dětské klinické psychologie. Pokud je pan doktor psycholog, za kterým půjdete Vy sama, také klinik, mohl by Vás s dcerkou nasměrovat do nejbližší Fakultní nemocnice nebo velké Krajské nemocnice, kde jistě najdete dětského psychologického odborníka. Je pravda, že dětskou duši zná nejlépe léčit jen dětský odborník. Pokud byste nebyla úspěšná ani Vy ani Váš známý psycholog, prosím zavolejte mi na mobil 603290993, jistě se nám podaří společně najít pro Vaši dcerku odbornou pomoc. Je ale také pravda, že pokud si Vy sama nedáte vzít pevnou důvěru ve zdárné vyléčení, jistě nemoc zdoláte. A to bude pro Vaše dítě ta nejlepší medicína na její velký strach o Vás. Hodně síly a statečnosti Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP  

27. 1. 2015, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


8. 1. 2015

Prosim jak to je dnes pokud pacient onemocní a zjisti mu zavažné onemocněni konkretně nador na konečniku.Musí to lekař pacientovi řici?Nam bylo řečeno že pacient má pravo vědět jaky je jeho stav.Otec ma 69let a my mu to nechceme říct.Jak postupovat.Děkuji G.

Hezký den,

jednoduchá odpověď na Vaši otázku by zněla - ano, pacient má opravdu právo vědět, jaký je jeho zdravotní stav. Ale jak sama vnímáte, tak jednoduché to není.

Dovolte mi se Vás zeptat - proč vlastně nechcete, aby Váš otec věděl, jaký je jeho stav? Koho tímto vlastně „chráníte“? Jeho a nebo spíše sebe? Čeho se obáváte? Je to strach z jeho reakcí? Z vašich? Bojíte se, aby neztratil chuť bojovat? … Já osobně jsem zastáncem toho, že by pacient, Váš tatínek, měl vědět, co se děje, jaká je situace, co ho čeká .... Jde o jeho zdraví, jeho život … Ze zkušenosti vám mohu říci, že naprostá většina nemocných si celou situaci kolem svého zdravotního stavu uvědomuje, často sami vědí více než jeho nejbližší tuší. No a pak nastává jakási „hra“ na to, co se vlastně děje, co si řekneme... A věřte mi, není nic náročnějšího než následné „předstírání“ na všech zúčastněných stranách. Je těžké předstírat, pamatovat si, co se řeklo, jak se řeklo … ztrácí se tím spousta času, který byste mohli strávit spolu. Možná se obáváte toho, že to tatínka „dostane“, že se může dostat až na pomyslné dno, ale to je přirozené. Může to ale být dobrý výchozí bod pro to, aby případné problémy mohly být řešeny.

Váš tatínek si zaslouží vědět, jak to s ním je. Není nesvéprávný a i v rámci omezených možností může dál chtít být pánem svého života, užít ho podle svého … Ano, bude to náročné pro vás všechny, ale otevřený rozhovor může být jakýsi „odrazový můstek“ pro dny další, pro to, co vás všechny v souvislosti s tatínkovou nemocí a léčbou ještě čeká. Nebojte se být opravdoví, být spolu v dobrém i zlém … Určitě to zvládnete. Přeji vám všem hodně odvahy a odhodlání.

 

11. 1. 2015, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz


2. 1. 2015

Manželovi našly před 4 roky středně diferencovaný adenokarcinom prostaty T3aNxMx G2, Gleacon 7. t.č. se léčí na onkologii v Chebu, hornomální lečbou, před 2 lety
prodělal ozařování. Kromě toho v 8/14 našli invazivní dobře diferencovaný rohovějící dlaždicobuněčný karcinom pT4N0Mx, je po operaci a nyní postupuje ozařování též na onkologii v Chebu. Můj dotaz zní: vím, resp. tuším že stav manžela je velmi vážný a dělá mi starosti jeho přístup. Bohužel musím konstatovat, že před lety prodělal protialkoholní léčbu. Manželovu psychickou stránku se snažíme řešit i pomocí medikamentů (pod odborným dohledem) . Stav je nyní takový, že manžel jí pouze jednou denně (prý nemá chuť) a pitný režim dodržuje tím, že konzumuje vinný střik již od rána. Ztrácí smysl života ( i když si to nechce připustit), je hudebník, a poněvadž díky operaci nemůže hrát na nástroj a nemá žádné jiné koníčky , upadá do depresí. Vím, že alkohol v tom hradě také svou roli. Můj problém tví v tom, že nevím, jak s ním mám dál jednat, nechci si připustit že by rezignoval (což je ale možná můj problém) a proto ho nabádám k různým činnostem. To se však obrací proti mě. Proto Vás paní magistro moc prosím o radu, mám to JÁ vzdát a být "pouze" v jeho blízkosti, naslouchat a nechat ho jednat dle jeho
přesvědčení ? Víte, nějak se mi to v hlavě mele (omlouvám se za způsob jak to popisuji) nějak vnitřně cítím že bych měla jít touto cestou, pak najednou se ve mě objeví výčitky, co kdybych měla přece jen bojovat a nějak ho motivovat. Z praxe vím, že pokud člověk nechce, je to horší než když nemůže, a pokud člověk se vzdává, je to pak pouze otázka času, kdy ......
Chápu, že je to velmi složitá situace, pokud člověk něčím takovým neprojde, nemůže pořádně pochopit co se v člověku odehrává. Moc se omlouvám že Vám píši, ano, mám vedle sebe pár přátel, kterým se mohu vypovídat, ale pořád to také nejde, mají své problémy, starosti a zrovna v tyto dny mám pocit že i nevhodné ( i když ony by si to vůbec nemyslely, naopak) Zároveň mi dovolte abych Vám popřála štěstí a pohodu v roce 2015.

Pojďte, rozebereme spolu možnosti, které máte. Váš manžel je muž ve středním věku, kdy by za jiných okolností měl před sebou nejméně čtvrt století života. Zatím ale už čtyři roky odolává tak šílenému, pro každého muže zoufale děsivému, tumoru prostaty. Jeho zdravotní stav se zhoršuje metastázami a další onkologickou léčbou. Sám si už jistě se sebou neví rady, musí být už unavený a jistě trpí bezmocí. Je unavený, možná má i bolesti, asi myslí na svůj stav a život s beznadějí na zlepšení. Vůbec nedokáže jíst, musí se k jídlu nutit, pije střik vína, kdy alkohol sám o sobě je dobré antidepresivum. Cítí jistě trvalou úzkost, ostatně ta jej provází celým životem, proto ji zaháněl přemírou pití. Myslím si, že Váš manžel už nemá vnitřní sílu stavět se své hrozné nemoci. Dokonce si myslím, že v současnosti už jen přežívá. Jsem přesvědčena, že se za svůj stav mysli stydí, ale jeho životní síly vyprchávají. Jsou za ním přece jen dlouhé roky smutku a nezdarů. A taky určitě "chlapských selhání". Možnosti Vašeho soužití s tak nešťastným a zlomeným mužem jste sama vyjmenovala. Co jste zatím s ním prožila? Zoufalství při sdělení diagnózy, naděje při začátku léčby, únavu z nepřetržité podpory, kterou mu poskytujete po všech stránkách. Stále ještě máte sílu jej nutit pro sebe něco dělat a - jak dobře říkáte - nepřipouštět si, že by už rezignoval. Dobře nabízíte i variantu stát se pasivní průvodkyní manželových zlých dnů. Když jej nutíte k akcím, o kterých je přesvědčen, že na ně nemá chuť a hlavně sílu (trpí rychlou unavitelností), nedivte se, že Vám odporuje. Proč by dělal něco, co pro něj ztratilo smysl, jako je živoucí činnost. Také, pokud bere antidepresiva a anxiolytika, tak tyto léky mají vysoký účinek na emoční složku osobnosti často tlumí případný pocit radosti z jakékoliv činnosti. Když ale přemýšlíte nad Vaší pasivitou vůči Vašemu manželovi, máte výčitky svědomí, že jej nedokážete rozpohybovat, nastartovat jeho vůli bránit se nemoci. Já to vidím asi takto: Váš manžel je osobnostně úzkostný a vpodstatě vnitřně obrácený do sebe, proto ten alkohol na odblokování strachů a démonů. V tak složité životní situaci, kterou dlouho prochází, je pro něj nejdůležitější jeho vnitřní svět, kde se rozhoduje (BEZ VÁS), co ještě může a co už ne. Vy mu tedy můžete nabízet aktivity podle Vašeho nejlepšího vědomí a svědomí, on se rozhodne je buď přijmout (výjimečně, myslím si), nebo odmítnout. Tím Vaše role při startování vůle Vašeho manžela končí. Zdá se, že on chce mít klid, opravdový klid. Osud mu už všechno vzal, mužnou sílu, obživu, bere mu život. Čeká, že přijmete pasivní roli podporovatelky a provazečky jeho životem. Vím, že jsem Vás zřejmě nepotěšila, ale mohu Vás naprosto jasně ubezpečit, že právě role ženy, která pevně a statečně stojí vedle svého nemocného muže a plní jeho přání trpělivě a vstřícně, je z těch "svatých" a nejtěžších v lidském životě. Jen Vás prosím naléhavě, abyste našla ucho, kterému byste dokázala říct, jak je to pro Vás všechno těžké, abyste prostě dokázala o svém údělu mluvit a vypovídat se ze svých strachů a úzkostí. 

2. 1. 2015, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


14. 12. 2014

Dobrý den, prosím Vás o vysvetlenie k nasledovnému vyšetreniu:USG malej panvy TVS: uterus v AVFl pravid. tvaru, 6,21x2,89 cm, myometrium izoechogénne, endometrium hyperplastické ohraničené 1,69x0,68cm, ovária bialat. primeranej echoštruktúry, tvaru a lokalizácie, PO 2,25x1,33 cm, LO 2,21X1,39cm, malá panva bez viditeľných echopatologických cystických či solídnych tu zmien.c.D. bez známok voľnej tekutiny.
Týka sa to mojej mamky, 56 rokov, 2 a pol roka bez menštruácie, dňa 23.10.14 bolo endometrium pravidelné ohraničené, 0,26cm je to možné za takú krátku dobu čo to vlastne je to endometrium hyperplastické..., je to nádorové ochorenie alebo aká je liečba. Pretože mamka sa toho zľakla a nemyslí len na to najhoršie aká je nádej pri tomto ochorení? dakujem Anna

Dobrý den, je mi velmi líto, ale není v mých silách, tedy v silách a znalostech klinického psychologa Vám odpovědět na dotaz, který je určen lékaři. Prosím, obraťte se na jakéhokoliv lékaře, praktika, onkologa, gynekologa. Tedy lépe: dotaz by měla směrovat na lékaře hlavně Vaše matka, je to její nález, ona by měla znát svůj zdravotní stav. Přeji Vám a hlavně Vaší matce úspěch v hledání pravdy a vysvětlení. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce  ČOS ČLS JEP

14. 12. 2014, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


6. 12. 2014

Dobrý den.Jsem moc ráda,že jsem objevila Vaše stránky.Ráda bych se Vám svěřila,co mě trápý.Mé matce loni objevili nádor na mozku(oligodendrogliom).Podstoupila léčbu chemo v tbl.,ozařování.Vše vypalo,že bude dobré.Lékař na onkologii mi ale oznámil,že je to otázka 2 maximálně 3let života.Od té doby mě to moc trápý,protože mamka nic netuší.Myslí si,že je zdravá(což je asi dobře).Občas ji není dobře,hůře se pohybuje,je unavená a já ji musím chlácholit,že je jen přetažená a tak.Moc mě to vyčerpává a jsem z této situace neštastná.Sama už jsem pomýšlela na vyhledání odborné pomoci psychologa.Mám strach co bude,jak to bude probihat,pokud se zdrav.stav zhorší a jak budu s mamkou komunikovat.Poslední kontola na MR byla negativní.Děkuji moc za jakýkoliv názor a odpověd. S pozdravem Kopecká

Dobrý den, úplně na začátku musím napsat, co je z Vašeho dotazu to nejpodstatnější. Lékař měl informovat především Vaši maminku (nejlépe ve Vaší přítomnosti nebo v přítomnosti těch nejbližších, které si maminka určí sama)o stavu jejího zdraví a prognóze její nemoci. Nádor na mozku je opravdu velmi vážnou onkologickou diagnózou a pokud Vaše maminka potřebuje zvládat léčbu a průběh nemoci, měla by mít kolem sebe ty, kteří jej podpoří. Lékař naložil celou tíhu odpovědnosti za prožívání Vaší maminky jen na Vás. Dokonce se ani - podle Vašeho sdělení - nedostal k tzv. milosrdné lži, pokud nechal Vaši maminku v nevědomosti o prognóze její nemoci. Naprosto rozumím tomu, že se trápíte, nedokážete mamince účelově lhát a tím se dostáváte do kolotoče neřešitelných situací. Tak jak z toho? Měla byste sebrat odvahu a jít se domluvit s jejím onkologem, aby se konečně přestal zříkat své povinnosti a Vaší mamince dal ty správné informace o její nemoci a jejím průběhu, tedy co by měla očekávat, čeho by se měla vyvarovat, co by naopak měla dělat. Pokud ošetřující lékař dokáže najít slova, jak Vaší mamince (nejlépe ve Vaší přítomnosti) řekne prognózu nemoci a bude vážit slova podle toho, co vaše maminka dokáže přijmout a ztotožnit se s nimi, zároveň jí ale nevzít naději na důstojné zvládnutí všech fází její nemoci, jsem přesvědčena, že vaše maminka tu zprávu přijme a pochopí. Pokud se tak stane, budete mít i Vy otevřené dveře k tomu, abyste s maminkou mohla mluvit otevřeně. Je jasné, že ten, kdo jí řekne o vyhlídce na budoucnost, nemůžete být Vy, ale opravdu jen lékař. Pokud by se Vám nepodařilo vyjednat schůzku s maminčiným ošetřujícím lékařem, zkuste oslovit jiného lékaře na oddělení - klinice, kde je Vaše maminka léčena a svěřte se mu se svým trápením. Chci věřit, že budete úspěšná. Pokud jde o to, jak zvládat horšící se stav Vaší maminky, tuto situaci můžeme řešit, až nastane. Konečně, máte můj email, nestyďte se mi napsat, jistě najdeme řešení i toho nejhoršího problému. Hodně trpělivosti a laskavosti pro Vaši maminku, ona i Vy je budete potřebovat. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP   

10. 12. 2014, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


26. 11. 2014

Kde v Praze prosím najdu pro babičku s nádorem prsu a silnou depresí psychoonkologa, který by si ji vzal do péče, aby přestála chemoterapii ?

Vaše babička se léčí v některé z pražských nemocnic na onkologické klinice. Každá onkologická klinika v Česku musí mít klinického psychologa, který je buď stále přítomen a tudíž k dispozici pacientům kliniky nebo dochází na kliniku v několika dnech v týdnu. O tom, kdo z kolegyň na kliniku dochází, se dozvíte od ošetřujícího lékaře Vaší babičky. Pokud si s touto kolegyní sjednáte schůzku a budete žádat pomoc pro Vaši babičku, jistě Vám vyhoví.

Další možností  je podívat se na stránky naší Psychoonkologické sekce, kde byste mohla najít třeba i mimo kliniku Vaší babičky některou z kolegyň z jiných onkologických pracovišť, na Bulovce paní dr. Kulhánkovou, v Motole paní magistru Krylovou.

Třetí možností je třeba kontaktování pomocné organízace Gaudia, kde by Vaší babičce také mohli pomoci zvládnout náročnou onkologickou léčbu.

A pokud ani tato možnost Vám nebude vyhovovat, jsou v Praze četné soukromé praxe klinických psychologů, kteří se zaměřují na zvládání psychických problému u pacientů s vážným tělesným onemocněním.

Dovolím si na konci přičinit jedinou poznámku: vždycky říkám svým pacientům, že naprosto nejdůležitější je, aby měli kolem sebe své nejbližší, kteří je budou držet za ruku, když jim bude zle. V té chvíli ani sebelepší psycholog nemusí být co platný.

Přála bych Vaší babičce co nejvíc dobrých pomocníků na její nelehké cestě za úzdravou. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

28. 11. 2014, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


13. 11. 2014

Dobrý den,mému manželovi byl diagnostikován nádor prostaty s vícečetnými metastázami v kostech,je v paliativní léčbě hormony.Ca prostaty,high risk,Gleason skore 9,je to nějaký agresívní nádor.Já sama jsem před 9 lety prodělala rakovinu prsu s odstraněním celého prsu a 10 uzlin a všechny byly zasaženy nádorem.Měla jsem 7 let plný invalidní důchod,který mi byl před 3 lety odebrán a ponechán 1.stupeň pro trvalé následky.Jsem psychicky v koncích,manžel od dubna na nemocenské a já nemůžu najít vhodnou práci,ještě se staráme o a vyživujeme dceru,která studuje další obor,protože nenašla práci.Jsem psychicky i finančně v koncích.Řešíme,zda prodat náš rodinný dům,nebo co dál.U manžela se střídají deprese a výbušnost.Už jsem toho zažila v životě opravdu moc zlého,pochovala jsem i svého 13 letého syna,který mi zemřel po dopravní nehodě a teď mám pocit,že to už nezvládnu.Je mi 55 let,manželovi 57,a nevím,jak si poradit,ani co nás čeká,jaký bude mít jeho nemoc průběh.

Opakovaně si čtu Váš dotaz a možná víc než jindy si uvědomuji, omezení dané písemným kontaktem. Jak na dálku podpořit Vás a Vaší rodinu, která toho má tolik za sebou a ještě více před sebou.? Svou odpověď bych rozdělila na dvě části.

Ta první se týká Vaší náročné finanční situace. Tady mne napadá asi jen jediná věc – v každé nemocnici by mělo existovat „sociální oddělení“, kde by měli být schopni Vás vyslechnout a existuje-li nějaká možnost, mohli by Vám pomoci ji najít.  Stejně tak je možné se obrátit na „sociálku“ ve Vašem městě – přeci jen jsou v tomto zběhlejší a mohou poradit, dát kontakty ….

Tu druhou část bych ráda věnovala Vám. Vaše vlastní náročná onkologická léčba, úmrtí syna, problémy s prací a nejnověji vážná nemoc manžela je něco, co je na jednoho člověka více než dost. Není se co divit, že v danou chvíli máte pocit, že vám došly síly. Divné by bylo, kdyby se to nestalo. Moc bych se přimlouvala za to, abyste zvážila možnost psychologické podpory; psycholog by mohl být tím, kdo Vás podpoří, pomůže Vám utřídit si myšlenky, pocity … pomůže Vám projít náročným obdobím, ve kterém se nyní nacházíte. Když budete chtít, můžete jej navštívit společně s manželem, kterému by mohl pomoci i se zvládáním jeho nemoci jako takové.  Máte-li pocit, že by Vám mohla pomoci i vhodně nastavená antidepresivní terapie, pak se s důvěrou obraťte na svého praktického lékaře. Nasazení antidepresiv bych viděla jako velmi vhodné i pro Vašeho manžela – může mu je předepsat praktický lékař, onkolog, příp.psychiatr.  Kombinace obojího – psychoterapie + vhodná medikace, by pak byla ideální. Zkuste se zeptat, zda pracoviště, kde se manžel léčí s některým z psychologů nespolupracuje. V případě, že ne, dejte mi vědět a společně s kolegy se vám pokusíme některého najít.  Budete-li chtít, kdykoli se ozvěte na můj mail.  Jsem s Vámi. Přeji Vám i Vašim blízkým hodně sil ke zvládnutí tohoto náročného období.

16. 11. 2014, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz


5. 11. 2014

neuroendokriní nádor slininvky s metastázemi v játrech,v souč.době ambulantní chemoléčba v intervalech 1 měsíce.Jak pomáhat nemocné partnerce co nejůčiněji,sama je značná pesimistka ačasto mluví o konci života.Celkově je založením spíše pesimistka s tzv.katastrofickými vizemi.

Píšete, že Vaše partnerka je založením spíše pesimistka s "katastrofickými vizemi". Chápu to tak, že v průběhu Vašeho společného života se toto její založení opakovaně projevovalo (častěji možná v zátěžových situacích).

Z mé zkušenosti plyne, že většina pacientů při boji s rakovinou nemění  svoje dosavadní "styly zvládání" zátěžové situace - což diagnóza rakoviny a léčba sama o sobě je. Pokud svoje postoje a přístup změní (a není to časté) - je to většinou až v průběhu léčby, po nějakém čase, nezřídka také až po prodělané léčbě.

Často se setkávám s příbuznými či jinými pečujícími lidmi, kteří jsou frustrovaní postojem "svého" pacienta. Přáli by si, aby se pacient k nemoci postavil čelem, aby byl aktivní, aby bojoval, díval se do budoucna s optimismem.

Ale někdy to zkrátka pro pacienta není možné - ať už pro jeho "založení" (tedy trvalejší charakteristiku) anebo proto, že aktuálně na to nyní nemá síly.

Tak se často mezi pacientem a nejbližšími rozevírá propast nepochopení, zklamání a frustrace na obou stranách.

Pacient by rád cítil blízkost a sdílení, stojí o kontakt s blízkými osobami a chce být přijímán, tak jak je - i se svým pesimismem (zvláště, pokud je tak celoživotně nastaven) a splínem.

Blízcí jsou zase v zajetí strachu, že o nemocného přijdou, tak se ho v dobré víře snaží povzbuzovat, motivovat apod. A cítí zklamání (a často i vinu, že dělají málo), když takové jejich aktivity nevedou k lepší náladě a postoji pacienta.

A tak jsou obě strany zklamané ve svých očekáváních a doopravdy vlastně nejsou spolu.

Co Vám mohu poradit - nesnažte se měnit postoj svojí partnerky, vymlouvat jí její katastrofické scénáře, přesvědčovat ji a rozveselovat. Ztratíte tak mnoho energie a nejspíš to nepadne na úrodnou půdu. Spíše jen usměrňujte ty nejtemnější vize - "ano situace je vážná, ale nyní proděláváš léčbu, tak je brzy to vzdávat". Taky můžete otevřeně říci, že se o ni bojíte a jaké ve Vás její pesimistické řeči vyvolávají pocity.  Na druhou stranu vezměte ale v úvahu, že je pro Vaši patnerku možná nyní důležité si s Vámi promluvit o smrti a umírání - je to téma, které se ji nyní dotýká.

Některým pacientům v takto vážné situaci také pomůžou antidepresiva - pomohou trochu vyrovnat psychiku. Ale celkové "nastavení" člověka nezmění.

Co tedy dělat?

Někdy stačí jen naslouchat a přijmout, co je řečeno. Být nablízku, být přítomen, držet za ruku. Dopřát klid a dát prostor smutku, mluvit o své vlastní naději. Opakovat, že stojíte při ní a budete s ní, ať se děje, co se děje. Když si nevíte rady, zeptejte se, co potřebuje - a řiďte se tím. Možná se Vám to zdá málo, ale věřte, že vůbec není.

Pokud budete mít nějaké pochybnosti nebo další otázky, obraťte se na můj mail.

Přeji Vám i Vaší partnerce mnoho sil.

 

Mgr. Hana Kynkorová, Komplexní onkologické centrum, Liberec

 

11. 11. 2014, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz


23. 10. 2014

Dobrý den,
před pár dny mi zemřel manžel. Měl velmi agresivní rychle progredující nádor mezi plicemi, s metastázami do kostí, lymfy a jater. Bylo to velmi rychlé, ani čtyři dny nebyl v nemocnici. Do nemocnice se dostal, protože už přestal jíst, nechutnalo mu a potřeboval být na kapačkách. Než mu zjistili správnou diagnózu, bylo již pozdě na jakoukoliv onkologickou léčbu.Do poslední chvíle jsem byla s ním. Zůstala jsem sama na chalupě, kam jsme se odstěhovali z Prahy, děti už mají své rodiny. Jezdí za mnou jen jeden syn, který je ještě svobodný. Ale to jen jednou za měsíc. Finančně mi pomáhá s dodělávkami prací na domě. Cítím se hodně sama, opuštěná. Všechny plány, které jsme s mužem měli, jsou pryč. Těšil se na důchod, jak se bude moci věnovat svým zájmům a koníčkům. Chtěli jsme konečně ještě pár let cestovat.
Hodně mi pomohli přátelé, kteří se mnou byli bezprostředně po manželově odchodu. Pomohli se zařizováním pohřbu, přespáním, finančně, atd. Nejstarší dcera se na mne zlobí, má pocit, že jsem zanedbala péči o manžela. Ráda bych s ní sdílela žal, ale ona má pocit, že by to na ni bylo příliš, že má sama se sebou co dělat. Moje finanční situace mi nedovoluje přestěhovat se do města, kde jsem byla zvyklá a kde mám plno přátel.
Jak žít dál a jak to zvládnout sama, téměř na samotě?
Děkuji za odpověď.
Janka

Dobrý den, jedním z nejhorších lidských psychických traumat je ztráta partnera a délka jejich soužití jen umocňuje psychickou krizi, ve které se přeživší partner ocitnul. Vaše situace je ve všech směrech naprosto zoufalá. Pročítám Váš dotaz a jen si zoufám, jak se k Vám staví Vaše dcera. Vyčítá, hledá viníka, staví se do role rodiče, který kárá své nezdárné dítě, že udělalo špatnou věc. Přitom by měla nejdřív o nemoci svého otce aspoň něco načíst. Rakovina má špatnou pověst hlavně proto, že mnohdy i dnes jsme proti ní naprosto bezmocní. A je jedno, jestli se o pacienta staráme velmi nebo normálně. Můj bratr zemřel v prosinci stejně rychle jako Váš manžel, a to mi věřte, že jsem se neskutečně snažila, abych verdikt choroby zvrátila. Ale zpět k Vám. V následujícím období budete prožívat nesmírně složité psychické trauma smutnění. V něm byste mohla udělat několik důležitých kroků. Prvním z nich by mělo být nic si nevyčítat. Jsem přesvědčena, že jste ve svém postavení udělala naprosto vše, co jste mohla pro manžela udělat. Byla jste s ním a sdílela jeho smutek a odcházení. Doprovázení blízkého člověka je z naprosto nejtěžších psychických bolestí, a Vy ještě v té bolesti jste, vězíte v ní. Dalším krokem, který Vás čeká je smutek, smutnění, ve kterém se budete loučit s manželem, se všemi vašimi společnými plány a přáními. Smutek je důležitý, myšlenky, sny, představy, ve všech se bude partner objevovat. Budete s ním mluvit, budete plakat, objeví se sebelítost nad svým osudem, nad Vaší existenční situací. Pokud budete moci, mluvte s lidmi o Vašem manželovi, mluvte o průběhu jeho nemoci, mluvte o tom, jak se cítíte Vy sama. Je velmi léčivé, když si o hrozném prožitku uděláte legendu, vyprávěním o všech prožitcích mnohokrát za sebou vstřebáváte hrůzu a děláte situaci bez partnera snesitelnější. Že nemáte, komu byste se svěřovala? Prosím, najděte blízko místa svého bydliště klinického psychologa, se kterým budete moci otevřeně mluvit a on Vám poskytne psychologickou pomoc. Obávám se, že byste se mohla dostat do stavu klinické deprese, pokud v něm ještě nejste. Budíte se ve dvě v noci a už neusnete? Jste ráno až do poledne nesmírně unavená? Máte v hlavě pořád jen černé myšlenky? Pak byste jako další krok měla jít se svěřit praktickému lékaři nebo již zmíněnému klinickému psychologovi. Jistě pomohou léky, jiná léčba akutní deprese je méně účinná. V dalším kroku byste se měla stále něčím zaměstnávat. Na domě je jistě stále co dělat. I děti si zpívají: dělání, dělání, všechny smutky zahání, dělání je lék. V mezilidských rodinných vztazích, jak z Vašeho psaní cítím, to bude dlouho skřípat, ale neměla byste podléhat beznaději, že Vás děti nechápou. Teď jim nelze nic vysvětlovat, mají svůj názor. Ale určitě příjde čas na urovnání vztahů. Je mi líto, že bydlíte tak daleko, nabídla bych Vám svou pomoc. Jsem Vám ale k dispozici jak na mailu, tak mobilu. Prosím, prožívejte smutek, ale zároveň se postarejte o svou bolavou duši. Myslím na Vás a přeji Vám, abyste zase našla ztracenou rovnováhu. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP    

28. 10. 2014, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


27. 9. 2014

Dobry den,
Nedavno mi zemrela velice blizka osoba na rakovinu. Pochopitelne z ni mam ted strach a tak ksem podstoupila prevntivni rakovinnovy screening. Krvi se zjistovaly onkomarkery, probehlo sono brisnich organu: zaludek, jatra atd, rtg plic, sono gynekologiskych organu, sono prsou, vysetreni na ORL, sono krku a stitne zlazy a gastroskopii. Vse vyslo negativni. Mam ale bohuzel nasledujici symptomy: pocit, ze mam neco v krku a pri polknuti "to" citim a nauseu, po cely den. Nezvracim, ale je to neprijemne. Trva treba mesic, tak 3 mesice nic a najednou prijde znovu.

Ma otazka: myslite si prosim, ze jsem uvedenymi vysetrenimi vyloucila pripadnou rakovinu? Pripadne je nejaky druh rakoviny, ktera se projevuje uvedenymi symptomy? A pokud podle vaseho nazoru o eakovinu nejde, pomohlo by mi myslite navstivit psychoterapeuta?

Dekuji

Zdena

Dobrý den, mohu Vás jen pochválit, že jste se o sebe, své tělo a své zdraví začala intenzivně starat. Bylo by ovšem dobré, kdybyste v těchto preventivních prohlídkách po čase pokračovala, resp. opakovala aspoň některé nejdůležitější. Píšete, že jste byla i na preventivním vyšetření krku a štírné žlázy s negativním výsledkem. Pokud lékaři nenašli důvod knedlíku v krku, pokud míváte takovýto pocit občas, mohlo by to souviset s pocity úzkosti, tedy nebyl by to tělesný problém, ale mohl by to být problém psychický. Já jako psycholog Vám nemohu dát odpověď na to, zda jste při svých vyšetřeních zcela vyloučila případnou rakovinu, ale mohu Vám doporučit, abyste vyhledala klinického psychologa, svěřila se mu se svou kancerofobií, tedy strachem z rakoviny, myslím, že by Vám mohl pomoci či ulevit psychoterapeuticky jak od strachu, tak od pocitu překážky v krku. Hodně zdaru Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

29. 9. 2014, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


Stránka: na začátekpředchozí1 , 2 , 3 , 4 , 5 ... 20 , 21 , 22následujícína konec