Všechny příspěvky

Oblast zájmu:

30. 11. 2013

Prosím o odpověď zda jste se ve své praxi setkali s případem, že pacientka musela ukončit ozařování (prsu), protože to psychicky nezvládala.

 

Na Váš dotaz mohu odpovědět velmi stručně: ano – během doby, co pracuji s onkologickými pacienty, jsem se s tímto případem setkala.

Nicméně mám pocit, že taková odpověď je málo a možná se nemýlím, když si myslím, že má posloužit (pacientce nebo Vám) k tomu, aby se někdo, koho se to týká, možná více dozvěděl o tom, co se stane, když se pacient rozhodne léčbu nepřijmout.

Dále bych spekulovala, a nechci se do toho široce pouštět, protože toho o „případu“, který popisujete, víc nevím. Přemýšlela bych o tom, co je důvodem odmítnutí léčby nebo příčinou toho, že to pacientka psychicky nezvládá. Může to být např. strach (z něčeho), může to být stud (za něco), může to být pocit ohrožení (něčeho) atd.

Takové ženě bych navrhla, pokud by to ona přijala, aby si zkusila tyto důvody najít. A když by věděla, jaké jsou, tak by s tímto pochopením mohla dále pracovat. Nyní s e však dostávám do momentu, kdy zase neumím říci, co by se dál stalo. Možná by se rozhodla dělat něco s tím, aby byla psychicky odolnější, možná by chtěla pátrat po tom, aby se dověděla víc o ozařování atd. A právě na takové situace může být pacientům, kteří mají nemocné tělo, užitečná mj. psychologická práce – tj. setkávání se člověka s člověkem (pacienta a psychoterapeuta), kteří spolu jdou ke kořenům problému, protože tam se dá najít řešení nebo (chcete-li) další cesta, kterou nemocný možná sám nevidí.  

2. 12. 2013, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@tiscali.cz


7. 11. 2013

70-leté mamince byla diagnostikována rakovina prsu, v tuto chvíli je po operaci, bohužel ji byly zjištěny i metastáze v kostech, v tuto chvíli jsme před první návštevou onkologie. Maminka si neustále stěžuje na únavu a bolest celého těla, dle lékařky je vše psychického rázu. Bohužel zcela podlehla své nemoci a nachází se ve stavu "ať už umřu".Sama si s jejím stavem nevím rady a dochází už i mne síla ji neustále se snažit motivovat, mám malou dceru, která svou babičku miluje, ale v jejím psychickém rozpoložení není možné, aby se s vnučkou viděla. Ráda bych s maminkou zašla k nějakému psychologovi, který se zabývá onkologickými pacienty. 

 

Odhadla jste velice dobře špatný psychický stav Vaší maminky. Svoje onemocnění špatně psychicky zvládá a je třeba rychlého zásahu nejen psychologa, ale zřejmě také psychiatra, aby onkologická  léčba mohla úspěšně proběhnout. I pro Vás a celou rodinu bude velkým přínosem, když maminku přesvědčíte, aby navštívila tyto odborníky.
Protože neuvádíte, ve které nemocnici se maminka léčí, je obtížné poradit Vám konkrétního odborníka, na kterého se obrátit. Zasílám tedy kontakt všeobecně platný pro Prahu - přehled o možnostech pražských by měla mít paní doktorka Mayerová, psycholožka radioterapeutického oddělení nemocnice Motol, mail: livia.mayerova@fnmotol.cz.
Vám si dovolím napsat na Vaši mailovou adresu či zavolat na telefonní číslo, které jste uvedla, abychom se dohodly přímo o možnostech v místě bydliště - bylo by to zřejmě pro maminku nejdostupnější. Přeji mamince i celé rodině hodně sil v boji s nemocí.

 

14. 11. 2013, PhDr. Hana Čápová, capi@cmail.cz


28. 9. 2013

Onemocnela nam maminka (67 let), diagnoza zni, nador na mozku a rakovina delohy. Bohuzel nam bylo zdeleno, ze neni nemoc lecitelna. O tom, ze je to tak vazne vim jen ja a moje sestra. Mamince a otci (70 let) bylo zdeleno, ze je nadeje a ze musi maminka bojovat. Ja i sestra se snazime maminku motivovat, psychicky podporovat a ve vsem ji pomahat. Bohuzel mame vetsi problem s otcem, ktery i kdyz nevi jak vazna situace je, tak maminku depta, urazi, fnuka, heka a lituje sam sebe. Vubec si nevime rady.
Myslime si, ze kdyz otci zdelime pravdu o tom, jak to s maminkou je vazne, tak to bude jeste horsi. On to vzda za ni a posle sebe, i ji do hrobu. Otec potrebuje nutne pomoc psychologa a vysvetlit, jak se ma v teto situaci chovat a jak by mel maminku psychicky podporovat. Maminka potrebuje podporu, klid a cloveka, ktery ji chape a ktery ji v tech zbyvajicich mesicich, ci letech bude oporou.  Nas tatinek bohuzel situaci vubec nezvlada. Doufam, ze nam v teto tezke situaci budete moci nejak poradit? 




Způsob, kterým reaguje Váš tatínek na onemocnění maminky, není bohužel tak vyjímečný. Onemocnění životního partnera úplně změní dynamiku vztahu a uvede nás v obrovskou nejistotu.

Vy a sestra jste úžasné, že dokážete fungovat tak jak popisujete, stojíte při mamice a pomáháte jí - byť jste v pozici jejích dcer a jistě jste také velice znejistěné.

Máte pravdu, když tatínkovi řeknete o vážnosti situace, ještě to jeho úzkost zvýší na úkor rozumného jednání.

Protože každá rodina je osobitá, bylo by vhodné řešit teď situaci individuálně - ráda bych navrhla nejprve Vám, abyste se sešla s psycholožkou, která se v problematice dobře orientuje a potom se uvidí, jakým způsobem působit dál na otce.

Protože vidím, že jste z Prahy, po dohodě Vám předávám kontakt na paní doktorku Krylovou, psycholožku radioterapeutického oddělení Nemocnice Motol, která Vám s řešením situace ráda pomůže a podpoří Vás. Nejlepším kontaktem je její mailová adresa noemi.krylova@fnmotol.cz. Prosí, abyste se jí ozvala co nejdříve.

Přeji, aby se situace u vás rychle zklidnila a mohli jste všichni užít následují čas ve vzájemné blízkosti a co možná pozitivně.

PhDr.Hana Čápová, bývalý psycholog radioterapeutického oddělení FN Motol

30. 9. 2013, PhDr.Hana Čápová, capi@cmail.cz


24. 9. 2013

1/ Je mi 60 let. Zjistili mi rakovinu prostaty v počátečním stadiu. Komunikoval jsem se svým lékařem možnost radikálního řešení (odstranění prostaty). Mám ale obavy z možných negativních dopadů tohoto řešení.
2/ Slyšel jsem o tzv. cílené léčbě prostaty (aktivní imunoterapie). Je možné ji aplikovat v mém případě ?

Dobrý den, je mi velmi líto, že Vám nebudeme moci poskytnout fundovanou odpověď na Váš dotaz. Ptáte se na medicínské způsoby léčby Vaší nemoci a ptáte se v psychologické poradně. Při nejlepší vůli není v naší moci poradit Vám léčbu, kterou určují jedině lékaři, onkologové. Máte-li pochybnosti po konzultaci se svým lékařem (a z dotazu není jasné, je-li to praktik nebo onkolog), máte právo konzultovat, případně požádat o léčbu v jiném zdravotnickém zařízení, kupř. v Brně v Masarykově onkologickém ústavu na Žlutém kopci. Budete-li mít kdykoliv v průběhu léčby potíže psychického charakteru, jsme připraveni Vám v rámci této poradny poradit a pomoci. Přeji Vám úspěšnou léčbu, ať bude jakéhokoliv charakteru. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

24. 9. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


18. 9. 2013

Dobrý den, je mi 47 let a jsem 7 let po operaci a následné chemo a ozařování - karcinom dělož.čípku. Cítím se stále unavená,jjako kdybych skládala tuny uhlí, v poslední době mám bolesti,které se jakoby stěhují po těle. Nejvíce mě bolí paže, zvláště pravá. Někdo říká, že to mohou být následky léčby, ale lékaři mi nedokážou poradit, jak se jich zbavit. Existuje nějaký způsob a kam bych se případně měla obrátit? Děkuji

Dobrý den, píšete do poradny, kde odpovídají psychologové a Váš dotaz by měl patřit více lékařům. Pokusím se Vám tedy odpovědět z pozice klinické psycholožky. Píšete, že jste před sedmi lety prodělala onkologickou léčbu. Předpokládám, že po ní jste chodila na kontroly ke gynekologům. Nezmiňujete se, jestli jste dle jejich objektivních nálezů vyléčená, ale předpokládám, že ano. Současná velká únava, která Vás trápí spolu se stěhovavými bolestmi opravdu vůbec nemusí souviset s léčbou před lety. Pokud by byla Vaše únava tělesného rázu, měla by Vám pomoci najít příčinu komplexní vyšetření u praktického lékaře, internisty, případně onkologa. Kdyby se takto nenašla příčina Vašich současných potíží, pak by mohla být na vině psychická nepohoda, která by mohla mít řadu příčin. V tom případě by Vám k objasnění příčin Vašich potíží a k následné terapii jistě pomohl klinický psycholog. Mohu Vám ze svého hlediska doporučit, abyste ve svém okolí vyhledala pomoc psychologa, který se zabývá diagnostikou a léčbou pacientů, kteří trpí Vámi zmíněnými somatickými potížemi. Příčina Vašich problémů může totiž být zcela někde jinde než třeba v návratu onkologické nemoci. Prosím, můžete zkusit tuto cestu ke zlepšení zdraví. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce České onkologické společnosti ČLS JEP.  

19. 9. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


5. 9. 2013

Dobrý den,chci se zeptat mám syna 4.roky chodí do Mateřské školky od 3.let vše probíhalo jak mělo sice ze začátku moc nechodil jelikož byl hodně nachlazení angína atd.Ale až ted nastala změna paní učitelka nám řekla že máme vyhledat děckého psychologa že si neví ze synem rady že drží pořát pěsti u sebe a že říká že má zlomené ruce nechce si hrát straní se ale jak mile vejde domů normálně si hraje a na zlomené ruce si ani nevzpomene řekla jsem paní učitelce že to dělá proto že nechce chodit do školky tak potřebuji poradit co mám dělat jestli je to tak vážné nebo ho to časem přejde protože je doma úplně normální a na zlomené ruce si nestěžuje děkuji za odpověd

Dobrý den, je mi opravdu velmi líto, ale Váš dotaz nebudeme moci plnohodnotně odpovědět, protože, tak, jak Vám řekla Vaše paní učitelka ze školky Vašeho syna, na chlapce se musí podívat poradenský nebo klinický psycholog a potvrdit Vám nebo vyvrátit Vaše mínění, že Vaše dítě si nechce hrát s vrstevníky. Jistě, tento vzdor může sám přejít, ale pro klid Vaší duše bych doporučovala vyhledat odborníka v blízkosti Vašeho bydliště. Jinak tato poradna slouží výhradně pacientům s onkologickým onemocněním a jejich blízkým. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

8. 9. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


1. 9. 2013

Dobry den,
chtela bych pomoci me sestrenici,ktera prave prodelava rakovinu prsu a pred nekolika dny ji byl prs chirurgicky odstranen. Je ji 35 let a ma dve male deti. Poradte prosim,jak sdelit malemu zvidavemu diteti (3 a 5) let,co se mamince stalo a proc najednou prs nema? Nechceme,aby to potom v detech vyvolalo trauma. Uz chemoterapie,kdy sestrenice prisla o vlasy,deti dost rozhodilo. Sestrenice je kratce po operaci a tohle ji hodne trapi. Dekuji predem za pomoc.

Dobrý den, píšete, že byste ráda podpořila svojí sestřenici v rozmluvě s jejími dětmi, aby lépe pochopily a zvládli maminčinu cestu v nemoci.

Vaše sestřenice se nachází v těžké situaci: je mladá, je matkou malých dětí, bojuje s rakovinou prsu, je teď krátce po operaci. Je toho hodně s čím se vyrovnávat sama, a pak chce a musí myslet na to, jak dětem zachovat co nejvíce doma to známé, a jak vysvětlit to, co je teď jinak. Tady vnímám, jak dobře je obrátit se po oporu u svých blízkých, a vnímám, že Vy takovou oporu chcete dát.

Jako dospělí často váháme, jestli dětem sdělovat smutné či bolestné zprávy, rádi bychom je těchto pocitů ušetřili. Právě děti jsou mnohem citlivější právě na to „co se neříká“, mají mnohem větší schopnost vycítit, že se děje něco zvláštního, z neverbální komunikace, z tónu hlasu. Rozumem si to „zvláštní“ ještě vysvětlit neumí – a když jim není vysvětleno, je zde prostor, aby např. vzniknul strach, a aby děti zůstávaly s tímto strachem samy. Mnoho věci, třeba ztráta vlasů, se zakrýt nedá, a když takovou změnu děti nečekají, může je opravdu rozhodit.

Je potřeba akceptovat, že děti před pocity strachu či smutku nadobro neuchráníme, ale můžeme být při nich, když se dějí – pojmenovat strach, smutek, dát najevo, že je v pořádku pocity ukazovat (pak máme možnost dítě podpořit vždy, když se cítí špatně). Také tím dáte najevo otevřenost, že o tom, co je trápí, s vámi (či s maminkou) můžou hovořit vždy. I tato nemoc je teď v domácnosti přítomná, proto je vhodné udělat z ní běžné téma, kolem kterého děti nemusí našlapovat po špičkách – co je výzva, než se s ní srovnáme sami jako dospělí. V žádném případě to neznamená, že dětem potřebujeme říct všechno.

Každý člověk, i dítě, potřebuje svůj vlastní čas, aby se se situací okolo rakoviny srovnal. Bývá vhodnější netlačit děti do hovoru o vážných věcech dřív, než se začnou vyptávat sami. Často to ale nejde jinak, a tehdy může být pro děti lepší, když zkoumáme a pozorujeme, co si sami myslí, třeba když se nejdřív zeptáme, co si třeba všimli na mamce jiného. Píšete, že děti sestřenice jsou zvídavé – možná se mamky vyptávají, proč je zas unavená? Proč teď vypadá jinak? Nebo jestli jí narostou vlasy? I pro mamku samotnou to můžou být těžké otázky, a nemusí mít vždy sílu na ně odpovídat.

U dětí starých 3 a 5 let nejde, aby vysvětlování nemoci jako je rakovina prsu pochopily napoprvé, jsou schopny soustředit se jen krátce a přemýšlí vlastním způsobem. Takto staré děti umí myslet zatím egocentricky a „magicky“, spojují spolu rozličné události bez možných souvislostí, ohledně nemoci to např. může znamenat „zlobil jsem a mamka teď onemocněla“. Bude třeba mít trpělivost zodpovídat opakující se dotazy (v řádu dnů). Používejte co nejjednodušší řeč, tak jak spolu doma mluvíte, vysvětlujte spíše několika krátkými větami. Můžete zkusit mluvit o zlobivé kuličce v prsu, kterou „hodné“ buňky imunity neuměly samy rozpustit, proto musela úplně pryč. Můžete zkusit obecně vysvětlit princip nemoci – boj špatných a dobrých buněk. U pochopení dětem pomáhá když se kreslí o čem se mluví. Jako důležité vnímám sdělení, že zákrok (odstranění prsu) byl potřebný, aby se maminka úplně uzdravila, a ubezpečení, že nemoc není nakažlivá.

Nepříjemné pro takto staré děti může být i to, když je maminka v nemocnici. Co to jen půjde, podporuji dopřávat dětem fyzickou blízkost když jsou všichni doma. Pravidelný režim a co nejvíce běžných aktivit dodá dětem větší pocit bezpečí.

Berte prosím tohle pouze jako rámec pro komunikaci s dětmi o závažných situacích vůbec. Další inspirace třeba k některým konkrétním otázkám co děti můžou pokládat, můžete najít v brožuře „Dítě a rodič nemocný rakovinou“ (k stažení zdarma http://www.cmhcd.cz/aktualita.php?ID=58). Pokud to vše zní složitě a náročně, a protože děti můžou klást nevinné otázky které můžou zabolet když s nimi sami nejsme smířeni, ráda bych podpořila, aby Vaše sestřenice vyhledala i odbornou pomoc pro sebe, u psychologa osobně. Určitě může jít i o dětského psychologa, kde lze konkrétněji rozebrat přístup k dětem. Samozřejmě se můžete obrátit i na mně konkrétně – opětovným dotazem přes email, nebo telefonicky. Přeji Vám i sestřenici, i dětem, hodně sil.

3. 9. 2013, Mgr. Kristína Tóthová, kristina.tothova@fnbrno.cz


5. 6. 2013

Manžel je rok po operaci karcinomu žaludku a chemoterapii. Dá se říci, že operace byla úspěšná. Pravidelně dochází na kontroly na onkologii. Mívá překyselení žaludku a s tím související problémy. Léky proti překyselení nejsou příliš účinné. Dostavují se proto u manžela stavy beznaděje a ztráty smyslu života. Jak lze manželovi pomoci? Děkuji za odpověď.

Moje odpověď na Váš dotaz bude mít několik vrstev. Váš manžel dostal nádor, oznámení této diagnózy byl první obrovský psychický šok. Prodělal nesmírně vyčerpávající léčbu  nebezpečné choroby. Při překonávání všech fyzických problémů musel ze sebe vydat obrovské množství vůle, odvahy, bylo to pro něj vysoce psychicky zatěžující období.. Po prodělání léčby dostal zprávu, která mu dávala naději, že se vše v jeho životě upraví. Rok od zvládnutí léčby je docela krátká doba. Dostavily se potíže s překyselováním zbylé žaludeční sliznice, což je další šok pro někoho, kdo čekal tělesné uklidnění. Proto stavy beznaděje, nic nemá smysl. To je druhá vrstva psychické odezvy života po léčbě nádoru. Třetí vrstva bude obecná. Jakékoliv onemocnění žaludku a střev se řadí do tzv. psychosomatických onemocnění, to znamená, že na vzniku nemoci a délce a úspěchu léčby se velmi významně podílí psychika nemocného. Předpokládám, že Váš manžel je člověk, který bere život velmi vážně, je starostlivý a pečlivý, poctivý ve svém jednání, ale zároveň také velmi úzkostný. Když se mu do cesty postavila překážka, nepřemýšlel jak ji co nejdříve zvládnout, ale hledal, kde se stala chyba. Teď se stala chyba, překyselení jej trápí do beznaděje.

Z těch pár Vašich vět vyplývá, že Váš manžel prodělává úzkosti a depresivní nálady, kterým se říká posttraumatická stresová porucha. Rozvoj černých myšlenek, nespavosti, pocitů bezmoci a beznaděje, tedy psychicky negativních emocí velmi mnoho přispívají k tomu, aby se mu v zažívací trubici tvořilo nadměrné množství kyseliny. Váš manžel by se měl přestat trápit bezvýchodnými myšlenkami. Sám vlastní vůlí to ale nezvládne. Proto moje rada pro něj i pro Vás je následující. Být na Vašem místě, šla bych s manželem za ošetřujícím onkologem, nechala bych si opakovaně a pečlivě vysvětlit, proč léky, které dostává, nefungují, zda by se nedaly změnit. Pak bych žádala, aby manžel dostal kvalitní antidepresivní léčbu buď od onkologa nebo od psychiatra. A zároveň s tímto opatřením bych pro manžela vyhledala kvalitní psychologickou péči u klinického psychologa, který se zabývá nemocnou psychikou u somatických nemocí. Kvalitně vedená psychoterapie je velmi dobře schopna překonat manželovy fyzické potíže a psychická traumata. Přeji vám oběma, abyste co nejdříve našli cestu do bezpečí. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

7. 6. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


31. 5. 2013

Dobrý den mam dotaz byl mi zjištěn adenokarcinom žaludku a ja vůbec netušim jak se s tim da žit ,mam doma 12 letou dceru ,která zatím nic nevi .Nador je mmt zjisten jen z biopsie ,ct v poradku ,tu markery také a ještě jsem se objednala na jinou gastroskopii a pažadala o novou boispii zad se to potvrdi ale stejně mam strach

Dobrý den, píšete, že jste na začátku „cesty“, kdy Vám byl zjištěn nález a tomu byla v důsledku biopsie přiřazena diagnóza, které nemůžete uvěřit. Určitě Vás podpořím v tom, abyste si opakovaně nechala vše zkontrolovat a měla tzv. jistotu. Je mi jasné, že se Vám zdá až nepochopitelné, že ostatní vyšetření nález adenokarcinomu nepotvrdila. Ze zkušenosti práce v oblasti onkologických věd vím, že to tak může být, že tumorové markery nebo výsledky zobrazovacích vyšetření (kam patří i CT) nemusí být v souladu. Právě proto je více metod k tomu, aby se zdravotníci podívali na problém pacienta z různých úhlů – jedině tak je možné tzv. vychytat nepřesnosti oněch vyšetřovacích způsobů a dopracovat se k tomu, co je skutečnost – tedy ve Vašem případě nález v žaludku. Přála bych Vám, aby následná vyšetření prokázala, že se jednalo o chybu a nádor nepotvrdila. Na druhé straně, kdyby tam doopravdy byl, tak čím dříve se na to přijde, tím lépe … ve smyslu šancí léčby.

Máte strach o tom mluvit s dcerou, protože se bojíte jedné z velmi nepříjemných nemocí. Ale protože spolu žijete, nejspíš již dnes dcera mohla vycítit, že se něco děje, neboť pocit vlastního nepohodlí (myslím Vašeho) se asi nedá úplně zakrýt. Možná ji chcete chránit a neříkat žádné „hrůzné zprávy“. Chci Vám říci, že pocit, že se něco děje a nerozumíme tomu je stejně, ne-li více, nesnesitelný – a to i pro druhého člověka, jehož se sice přímo netýká, ale je součástí jeho života. Dokážu si představit, že ve vzájemně otevřeném vztahu je možné s dítětem hovořit o tom, co se reálně děje. V takovou chvíli není potřeba sdělovat, z čeho máte strach, ale můžete mluvit o tom, že se Vám např. hůř tráví a že jdete k lékaři a ti lékaři pracují na tom, aby zjistili, proč tyto potíže máte atd. Mám pocit, že daleko horší je hra na schovávanou, kdy se pak třeba zjistí něco hodně nepříjemného (myslím nemoc) … v takovém případě by se ta Vaše „nepříjemnost“ stejně nedala utajit a přišla by k blízké osobě jako rána z čistého nebe.

Z Vašeho dopisu je cítit, že o svém problému potřebujete s někým mluvit a tím se v něm lépe vyznat. Takové mluvení určitě může pomoci pak i jinak vnímat to, co se s Vaším tělem děje a dává Vám to možnost snížit vnitřní napětí a jasněji vidět cesty k řešení. To ale rozhodně není téma pro dvanáctileté dítě. Nevím, zda máte někoho blízkého, s kým můžete mluvit o svých pocitech, s kým si můžete ujasňovat svoje postoje a případná rozhodnutí nebo jen někoho, s kým můžete jednoduše svoji starost sdílet. Bylo by fajn, kdyby ten někdo existoval – ať v okruhu blízkých lidí, tak v okruhu profesionálů-zdravotníků.

Jelikož jste napsala na stránky linkos.cz, což jistě nebylo taky lehké, usuzuji, že se Vám podaří se svou starostí nezůstávat psychicky sama. A to platí i v případě, že se nádor žaludku nepotvrdí, protože psychickou zátěž už prožíváte teď. V rámci zdravotnických služeb najdete kromě lékařů-specialistů i klinické psychology, kteří Vám také mohou pomoci s Vaším problémem pracovat. Ti jsou buď součástí velkých nemocnic (včetně onkologických center) anebo působí v ambulantní sféře na poliklinikách či v privátních praxích. Věřím, že se Vám podaří duševně svoji situaci ustát projít nynějším zátěžovým obdobím.

Autorkou odpovědi je PhDr. Ivona Šporcrová, klinická psycholožka s dlouholetou onkologickou praxí

3. 6. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


9. 4. 2013

dobrý den, po úhradě pojištovny stojí 1 krabička Ensure plus /´plnohodnotná náhrada jednoho jídla/ 9 Kč. Přivezla jsem jich 60 a manžel po spotřebování 9 náhle zemřel. Pro mne jako seniorku to nebyl zanedbatelný výdaj a nyní mi zbyly, nešlo by někde nabídnout jejich odprodej s velkou slevou.
Děkuji.

Dobrý den, popravdě by mne nikdy nenapadlo, že do naší psychologické poradny dostaneme takový dotaz jako je Váš. Napadá mně, co kdybyste zkusila zeptat se v lékárnách, jistě by Vám lékárníci mohli poradit, snad i pomoci. Každopádně Vám přeji, abyste zdárně uspěla.

Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

9. 4. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


8. 3. 2013

Matce bude 83 let.Má příznaky rakoviny tlustého střeva (průjmy, zácpy, krvácení z konečníku). Nyní s přidaly problémy s jazykem (otok,bolest,špatná výslovnost).Mám matku nutit v tomto věku k návštěvě lékaře, bezpočtu vyšetření a případné radikální léčbě nebo jí mám "dopřát" ještě několik měsíců "nevědomosti" a prodloužit její současný život? Nedokážu se rozhodnout, co by pro ni bylo lepší. Prosím poraďte.
AL

Dobrý den,

Váš dotaz mi sice neposkytl mnoho informací o aktuální situaci Vás a Vaší maminky, nicméně děkuji za něj a pokusím se Vám na něj odpovědět. Je pravda, že často se ve své praxi setkávám s dotazy rodinných příslušníků, kteří podobná dilemata při snaze o podporu svých blízkých řeší. Chtěla bych Vám tedy tímto vyjádřit porozumění pro to, co nyní zvažujete.

Píšete o tom, že Vaší mamince bude 83 let a že nevíte, jaký zaujmout postoj k jejím potížím – léčit teď hned nebo ne? Vycházíme-li však z respektu k autonomii každého jednotlivce a z respektu k jeho lidské důstojnosti, musíme mu též dát možnost rozhodovat o svém vlastním životě. Samozřejmě, že jsou určité limity na straně staršího nemocného člověka, které mohou způsobit nutnost zvýšené péče rodiny a přesouvají kompetenci za rozhodování právě na stranu rodiny. Hovořím zde především o omezených rozumových schopnostech při demenci nebo např. omezených zvládacích schopnostech při některých psychiatrických onemocněních apod. Zda je to u Vaší maminky takto, to v tuto chvíli nevím. Pokud to takto ale není, je možné, že přebíráte velkou zodpovědnost za psychickou pohodu/nepohodu Vaší maminky, a to je velmi náročný úkol. To chápu, že na sebe kladete velký tlak, abyste se správně rozhodla.

Na mysli mi nyní v této souvislosti vyvstává nedávný rozhovor s jednou pacientkou, úžasnou dámou podobného věku jako je Vaše maminka, která hovořila o tom, že má skvělou dceru, se kterou mají báječný vztah, a která jí hodně pomáhá, nicméně poněkud ji zneklidňuje a trápí, že ji v nemoci začala vnímat trochu jako dítě. Takovýto přístup rodiny může nemocnému staršímu člověku kompetence za rozhodování o svém životě naopak odebírat a může se i přes velkou péči rodiny cítit vlastně neschopný zvládat svoji situaci. Tady je podle mě důležité najít nějaký „střed“ mezi podporou a přebíráním zodpovědnosti za blízkého člověka.

A teď konkrétněji k Vašemu dotazu. Píšete o tom, že maminka má zdravotní obtíže, které Vás vedou k úvahám o tom, jak a moc by se aktuálně měly řešit s pomocí dostupné lékařské péče. Jak už jsem psala výše, nevím toho mnoho o tom, v jaké psychické a fyzické kondici se Vaše maminka aktuálně nachází, též jakým způsobem spolu obecně komunikujete o problémech a hlavně o jejích aktuálních potížích. Napadá mě, že pokud jste tak ještě neučinila, možná by bylo dobré toto téma před maminkou nakousnout – nemusíte nutně hovořit o tom, že máte obavy, aby to nebyla rakovina, která by možná vyžadovala náročnou léčbu, ale můžete třeba začít o tom, co ona si o svých potížích myslí a jak by je chtěla řešit. A potom, pokud Vy máte dilema, nechat ji, aby se rozhodla a snažit se ji respektovat v tom, co chce ona. Vím, je to hodně náročný úkol. Ale může Vám to mnohé ulehčit a pomoci najít způsob, jakým mamince v této situaci nejlépe pomoci. A to právě proto, že ji budete vnímat „optikou“ toho, co chce ona.

Je samozřejmě možné, že za aktuálními symptomy se může skrývat rakovina tlustého střeva, jak píšete, ale také nemusí. Já sama za sebe se domnívám, že pokud člověk zdravotní potíže má, je důležité alespoň zjistit, jaká je jejich příčina. Často je totiž „sebezáchovná“ nejistota prožitkově mnohem horší než reálná jistota. Pak teprve můžete spolu – maminka, lékař a Vy - řešit, jaké jsou možnosti léčby a také samozřejmě limity směrem k věku a kondici Vaší maminky.

Pozoruji, že jsem se poněkud rozepsala, pokud by se nicméně stalo, že jsem Vám na Váš dotaz neodpověděla tak, jak byste potřebovala, nebo pokud existují další skutečnosti, se kterými byste potřebovala poradit, neváhejte se s konkrétnějšími informacemi obrátit na můj níže uvedený mail, ráda to s Vámi ještě blížeji proberu.

Mgr. Karolína Machová, Komplexní onkologické centrum Olomouc (karolina.machova@fnol.cz)

11. 3. 2013, Mgr. Karolína Machová, karolina.machova@fnol.cz


3. 3. 2013

Dobrý den,nevím jak začít, můj otec již 20 let prodělává operace slinných žláz. Před 10 lety došlo i k ozařování. Po té každé 3 roky vvyoperování a v roce 2012 v září byla poslední operace.Od té doby,měl bolesti hlavy,žaludeční problémy, zhubnul a po všech vyšetřeních mu bylo diagnostikováno: tumorozni expanze vycházející z právě mandibuly infiltrujici pravý m.masseter infiltrujice kostní dřeně ramus a corpus pravé mandibuly.A ložisko levé plíce.Toto vše se dozvěděl v úterý a měl nastoupit ve čtvrtek do nemocnice. Jeho fyzický a psychický stav se rapidně zhoršil, tak při předávání v nemocnici byli upozorňování na jeho psychicky stav.A v pátek ve večerních hodinách nám bylo sděleno, že táta vyskočil v nemocnici z okna a má roztříštěné patní kosti a leží na JIP.25.2. ho operovali a přeložili na lůžkové odd.chirurgie.Jelikož otec nechtěl byt v nemocnici po domluvě s chirurgem, byl propuštěn na víkend domů.Což me jako laikovi je s podivem,že člověka, který vyskočí z okna a má ještě k tomu operovane obě nohy pustí domů. Teprve den před propuštěním se moje matka dozvěděla, že po vyšetření CT byly zjisteny 4 ložiska v plíci a prý operace nepřipadá v úvahu,prý chemoterapie,tak vůbec nevíme na čem jsme. Jen chci podotknout, že s otcem nikdo jeho zdravotní stav neprobíral,ale klidně ho pustili domů.Dostal injekce do bricha,a sehnat nekoho na aplikaci,bylo tezke,tak jsem se musela premoci a pichnout mu to ja.Dnes odjíždí zpět do nemocnice a všichni se bojime co bude nasledovat,nechce tam být a chce jinam.Pro nás všechny je to šokující zážitek, prosím, je mozna nějaká rada a hlavně, jestli ma otec naději? Moc krát děkuji za jakoukoliv odpověď.

Dobrý večer, Váš dotaz jsem četla opakovaně a velmi jsem přemýšlela, jak Vám odpovědět. Začnu tím, že pokud byste chtěla medicínskou odpověď, jako psycholog Vám ji nemohu podat. Z hlediska své psychoonkologické profese vidím příběh Vašeho tatínka a celé Vaší rodiny jako dlouhou, statečnou a trpělivou cestu za uzdravením, která byla zmarněna závažným onkologickým onemocněním. Především, Váš otec potřebuje kromě medicínské léčby také íntenzivní psychoterapii a léčbu svých obrovských úzkostí, strachu, stresu a psychické bolesti. Asi velmi silně trval na propuštění z chirurgie, proto mu vyhověli. Ani s ním nemluvili o nádoru, měl se výsledky vyšetření dozvědět především on sám, nejlépe v přítomnosti své ženy, dětí. Nic neví, depresivní stav se před pokusem o sebevraždu stal nesnesitelný. Musí se vracet do nemocnice, kde zažil nejhorší psychické trauma v životě. Nedokážu Vám říct, jestli se může pokusit hledat léčbu v jiné nemocnici, ale Vaše rodina mu může pomoci zmírnit strach z léčby. Pokud Váš otec svolí k tomu, abyste požádali o sezení s ošetřujícími lékaři z chirurgie, onkologie, pak byste se všichni dokázali trochu více orientovat v tom, jak se bude Váš tatínek léčit. Měli byste se hodně ptát, nenechat se odbýt, ptát se, jak můžete jako rodina tatínkovi pomoci. Měli byste se pokusit být s ním fyzicky co nejvíce, pokud vám on sám dovolí, udržujte s ním fyzický kontakt třeba držením za ruku, mluvit s ním, mlčet s ním, být mu oporou. Pokud by předpověď tatínkova zdravotního stavu byla špatná, měli byste se aspoň pokusit přijmout i tuto zprávu. Váš tatínek potřebuje oporu a jeho rodina by mu ji měla dostatečně poskytnout. K tomu ale potřebujete mít uspořádanou psychiku, nezůstat v šoku. Velmi doporučuji, abyste se poradili buď s praktickým lékařem nebo s psychiatrem, kteří mohou předepsat léky na upravení vaší psychiky, která se teď ocitla v krizi. Hodně síly a statečnosti. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce České onkologické společnosti ČLS JEP

4. 3. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


17. 2. 2013

Dobrý den,
prosím potřeboval bych poradit a pomoci. Mám po operaci nádoru žlučníku velmi blízkou příbuznou.Příští týden jde na první chemoterapii, mám dojem, že to pomalu vzdává, že "hází flintu do žita". Snad kdyby si mohla promluvit s někým kdo to nevzdává nebo kdo se uzdravil, nebo snad s psychologem. Nevím, chytám se všeho. Děkuji za odpověď a za radu. Toxrm

Dobrý den,

určitě je někdy dobré si s někým promluvit, nabízím Vám svůj kontakt, kdyby Vaše příbuzná  chtěla zavolat, napsat, případně se sejít, do Liberce to není až tak daleko. 

Každý člověk ale má svůj vlastní čas, kdy vše uzraje a on může jít se svými pocity ven (ať už za odborníkem nebo jiným blízkým), tak prosím respektujte její rozhodnutí a její čas. Někdy se nám zdá, že pacienti "házejí flintu do žita", ale může za tím být úplně něco jiného.

Zdravím a přeji hodně trpělivosti a síly.

 

Mgr. Hana Kynkorová, Komplexní onkologické centrum, Liberec , 723 952 110, hana.kynkorova@seznam.cz

26. 2. 2013, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz


18. 1. 2013

Jsem po operaci tl.střeva,mám vývod, je mi 64,podstoupil jsem 6 chem.,nádor nešel odstranit zcela.Podstupuji další chem.,nechápu proč mám nutkání na velkou a jde zemne ven jako by hlen.To nutkání je jako kdybych měl mít silný průjem,tak 4x za den i v noci.Jsem z toho neštastný,nevím co se mnou je.Už tak jsem na tom psychicky špatně a tohle mi nepřidává.Děkuji a odpovězte mi prosím.

Je mi opravdu líto, ale musím Vás upozornit, že píšete do poradny klinických psychologů, kteří Vám nedokáží zodpovědět Váš dotaz. Prosím, ptejte se svého onkologa při terapii na lůžku za hospitalizace nebo při kontrolách na ambulanci. Je zřejmé, že Váš nepříznivý fyzický stav může prohlubovat psychickou krizi, ve které se po dobu léčby nacházíte a obráceně nedobrá psychická zátěž má špatný vliv na Vaše tělo a nemoc. Bylo by velmi dobré, kdybyste se i o Vaší psychice poradil se svým onkologem. Ten může jistě předepsat vhodnou léčbu na zmírnění psychických problémů. Nebojte se v ordinaci Vašeho onkologa ptát a konzultovat. Hodně síly Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce České onkologické společnosti ČLS JEP

21. 1. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


4. 1. 2013

Je mi 37let,jsem rok po operaci karcinomu prsu,chodím na injekce Zoladex(8 měsíců) pro udržení předčasného přechodu a hormonální prášky Tamoxifen.Chtěla bych ještě miminko,ale pokaždé když přijdu na onkologii lékař se mě ptá na vaječníky,protože bych si je měla nechat odstranit a dostane mě vždy touto otázkou do takové deprese,že pak tak týden dnem i nocí brečíma nemohu se prostě psychicky vyrovnat s tím,že pokud na odstranění přistoupím už nikdy o dítěti nebudu moc snít.Přitom chemo i ozařování jsem zvládala s nadhledem,a také mám strach z toho,že pokud si je nechám odstranit,tak se psychicky zhroutím.Prostě touha je silnější.Nevím na koho se obrátit,nevím co mám dělat.Jsem úplně bezradná...
Děkuji za odpověd.

Dobrý den, vždy je mi líto, když musím tazatele odkázat na pomoc lékařskou, protože píšete svůj dotaz do poradny, kterou vedou a spravují kliničtí psychologové se zaměřením na onkologii. Ze zkušeností z hematoonkologické kliniky vím, že už několik let existuje možnost před samotnou léčbou poradit se s lékaři - onkology, kteří se specializují na ochranu žen s následnou možností otěhotnět po úspěšné nádorové léčbě. Zkuste , prosím, kontaktovat velká onkologická centra především v Brně a Praze, žádejte konzultaci s onkologem, který se touto problematikou zabývá. Přeji Vám trpělivost.

7. 1. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


2. 1. 2013

Chtěl bych se zeptat. Jak mam dále pokračovat?Jsem asi dva a půl roku po ozářkách a horm. léčbě. Jednou za tři měsíce chodím na kontrolu PSA. Jsem ženat 26 let a mam pocit, že se mi začíná manželka vzdalovat. Je mi 48let nechci o ni přijít máme spolu dvě odrostlé dcerky a nechtěl bych jim ublížit tím,že naše manželství stroskotá.Jsem bojovník a snažil jsem se rvát s mojí nemocí ale únava se na mně začíná projevovat a moje nesnetelné chování jsem chtěl ukončit.Proto,Vás prosím o radu jak dál.

Dobrý den,

z Vašeho dotazu pro mne zůstává dosti věcí nejasných, proto budu odpovídat na to, čemu (si myslím že) rozumím. Píšete, že Vás po dlouhé léčbě zmáhá únava, ač jste bojovník, a také píšete něco o svém nesnesitelném chování. A nejdůležitější je asi to, že cítíte, že se Vám Vaše manželka vzdaluje a Vy o ni nechcete přijít.

Každé vážné onemocnění "prověří" jak člověka, tak i vztahy, které má.

Většinou jsou tu dva základní problémy.

Ten první - ve své praxi se nezřídka setkávám s tím, že pro partnera pacienta, je tato "prověrka" často ještě více zatěžující než pro samotného nemocného. Nemocný má za úkol absolvovat operace, chodit na ozáření, injekce, kapačky, kontroly, zkrátka léčit se - role je jasně daná, víte, za kterým lékařem máte jít, koho se zeptat v případě nejasností, Váš život se přizpůsobuje léčení.

Vaše manželka by měla být "oporou", alespoň to se obecně očekává a partneři pacientů to sami od sebe  také očekávají. Mají ale přitom o své nejbližší obrovský strach, nevědí, jak se přesně chovat, jak taková "opora" vlastně má vypadat. Mají spíš pečovat nebo spíš povzbuzovat k samostatnosti? Mají litovat nebo lítost odmítat? Mají chtít informace nebo se raději neptat? Mají nepřiměřené chování a citové výlevy svého blízkého přejít a spolknout nebo si to nenechat líbit? Mají se svému nemocnému parnerovi svěřovat se svými vlastními problémy nebo ho šetřit? Patneři nemocných vůbec nepracují se svým strachem a svými pocity, protože si myslí, že musí být k dispozici nejlbižšímu, který je vážně nemocný. Svoje potřeby většinou silně potlačují. A tak se vyčerpávají víc než se zdá (a než je nutné) a - poměrně často - zapomenou být partnery/kami, ale stanou se "pečujícími". Zvláště my, ženy, jsme často "silné jak silnice" a  nepoznáme, kdy z této role vystoupit.

Patnerství je ale založené na "jakž - takž" vyváženém dávání a přijímání, nelze dlouhá léta jenom brát anebo jenom dávat. Léčba těžké nemoci s touto křehkou rovnováhou hodně "zamává" a je to těžké pro Vás oba to ustát. Nejste asi unavený a vyčerpaný pouze Vy, Vaše žena na tom bude nejspíše stejně. A je to pochopitelné,  oba máte za sebou náročné roky a oba na to máte nárok.

Druhý problém může být, že rakovina (a všechna vážná onemocnění či úrazy) a její náročná léčba často na nějakou dobu "zakryjí" potíže, které vztah měl (nebo začínal mít) před onemocněním jednoho z partnerů. Oba partneři (případně jeden z nich) řešení odloží nebo zatlačí do pozadí, protože je třeba buď se léčit nebo být oporou nemocnému. Ale problém ve vztahu nezmizí sám od sebe, často se pak přihlásí znovu s větší intenzitou.

Nevím, kde leží jádro problému ve Vašem vztahu, věřte ale, že se s tím v poradnách setkáváme velmi často.

Možná pomůže, když si oba se ženou přiznáte, že jste opravdu unavení, že jste vyčerpaní a potřebujete vlídnost a možná trochu času každý sám pro sebe nebo naopak klidu společně spolu. Určitě jí sdělte, jaké máte pocity a to, že o ni nechcete přijít. Víc bych v tuto chvíli nežádala. Poslouchejte, co Vám bude říkat. Možná bude stačit, že budete oba respektovat současné vyčerpání Vás obou a počkáte, až se znovu "více rozhýbete".

 Vaše manželstí vydrželo úctyhodných 26 let, vzpomínejte,  jaké jste využili během společného budování vztahu strategie k překonávaní těžkých chvil, kde jste tehdy našli "skryté zásoby síly", když to bylo hodně nelehké? Co Vám tehdy pomohlo a mohlo by to pomoci i teď?

Vždy platí - pokud chcete něco udělat pro svůj vztah - začněte prací na sobě. Případně vyhledejte pomoc oba společně. 

Jistě ve svém okolí máte poradnu pro rodinu nebo rodinného či manželského terapeuta. Pokud to nemáte daleko do Liberce, ozvěte se na můj email, dohodneme se.

Přeji Vám hodně trpělivosti a vlídnosti k sobě samému, k Vaší ženě i k Vašemu manželství.

Mgr. Hana Kynkorová, Komplexní onkologické centrum Liberec

3. 1. 2013, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz


21. 11. 2012

Můj táta má rakovinu prostaty už několik let s ní zatím docela úspěšně bojuje. Horší je to s jeho psychikou. Velmi se upnul na mámu a docela ji šikanuje. Začal být chorobně žárlivý! Žárlí i na nás na členy rodiny, na kamarádky. Máma nemůže udělat krok aby ji nesledoval, kontroluje jí emaily, telefonáty.. Přitom nemá nejmenší důvod! Chodí všude spolu. V noci ji budí, třeba aby se zeptal co to bylo za muže co jí včera zdravil..Bývá neústupný, urputný a někdy i agresivní. Vyšetřuje, zpovídá, podezírá..Máma je ze všeho už vyčerpaná, zničená. Už se nám podařilo poprosit ošetřujícího lékaře, aby se pokusil tatínka nějak zklidnit. Předepsal mu nějaké prášky, ale otec je nebere, nebo nepravidelně..Prosím o radu jak zachránit nyní už i mámu. Vždy slíbí,že se bude ovládat,omluví se..ale druhý den začne vše na novo. Nepustí ji ani k psychologovi, kterého chtěla navštívit sama se sebou aby se poradila. Táta tyto odborníky neuznává. Máma bojuje, rozvádět se nechce, jsou spolu již dlouho a chce tátovi být nápomocna.. má to smysl , když ji tak ničí?

Popisujete situaci, která se děje ve vaší původní rodině, aktéry jsou Vaši rodiče. Žijí spolu mnoho desítek let, Váš otec, zřejmě za vydatné a nezištné pomoci své manželky, se uzdravil z rakoviny. Předpokládám, že zažil obrovský strach o sebe, o svůj život. Jeho žena mu byla stále po boku, byla k dispozici kdykoliv potřeboval. Pak se uzdravil, ale obrovský strach o svůj život s ním zůstal. Bál se a bojí se především samoty, potřebuje mít svou věrnou ženu jen ke své potřebě, kdykoliv a kdekoliv. Je to přece jeho žena, je to její svatá povinnost. A on je tak vážně nemocný, všichni to musí chápat. On svou ženu potřebuje, ať se taky nikdo nediví, že ji pokládá za své vlastnictví, které si bude zuby nehty bránit před celým světem. Ona musí být stále v pohotovosti, nemá vůbec nic jiného na starosti než jeho. On musí dávat pozor ve dne v noci, aby mu ji někdo neodloudil. Je tolik lákadel na světě. Jsou taky takoví nepřátelé, jako psychologové, kteří by jí mohli od něj oddělit, něco jí proti němu napovídat. Ona je jen jeho majetek, to musí mít stále na mysli. On jí to musí každou chvíli připomínat. Někdy to vypadá, že ji svými žárlivými scénami ubíjí, ničí. To není pravda, on ji jen chrání před svody okolního světa. On se nepotřebuje změnit, on dělá jen dobrou věc, má na ni právo. A vaše maminka je na pokraji fyzického a hlavně psychického zhroucení. To, že má doma domácí násilí, psychický teror, ji přivedlo do stavu vážné psychické krize a potřebuje docela rychlou odbornou pomoc. Pokud můžete, pomozte jí za přispění odborných rad. Žárlivost a paranoia jsou tak závažné psychické choroby, které nejvíc ničí okolí takto těžce nemocného člověka. Odborníci naší poradny Vám a Vaší mamince nabízejí pomoc. Myslím na vás obě.

22. 11. 2012, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


28. 9. 2012

Dobrý den,
prosím o pomoc radu jak zvládnout situaci a nejlepe pomoci manželovi.Manželovi byl diagnostikován zhoubný nádor mandle loňského roku v září.Při úvodních vyšetřeních byli lékaři velmi pozitivní, že má 95 % šanci na uzdravení. Podstoupil radioterapii, která mu skončila 30.12.2012 a již na konci ledna se vrátil do zaměstnání. Během radioterapie byl velmi statečný a pozitivní.V březnu mu bylo sděleno, že nádor byl potlačen a výsledky jsou negativní. V květnu na běžné kontrole objevil lékař malou metastázu a sdělil mu, že podstoupí pouze malý zákrok a zhruba do 10 dnů se může vrátit do práce. Při tomto zákroku ale lékaři provedli radikální operaci v dutině ústní a odebrali krční uzliny. Manžel po návratu z nemocnice byl ve velmi vážném stavu a nedokázal samostaně ani požít tekutinu ústy. Byl mu proto zaveden vývod ze žaludku a potravu přijímá ústy.Od června do září jsme jezdili do různých poraden onko, RHC , kde se učil polykat. operční rána na krku byla velmi tvrdá takže mu nedovolila nacvičovat polykání a trpí velkými bolestmi hlavy. O jeho stavu se lékaři vyjadřovali,že to chce čas a že se vše vrátí k normálu. Minulý týden jsem upozornila na bulku za uchem a dle vyšetření se jedná o novou metastázu. Ošetřující lékař se bojí tuto metastázu odstranit, protože operace by přinesla mému manželovi velké riziko krvácení do mozku.Je to nyní ale jediná možnost a naděje na uzdravení. Navrhuje paliativní onkologickou léčbu. Je to nyní velmi těžké vyrovnat se situací ,, minulý týden to chce čas vše se vrátí do normálu a nyní už se bohužel nedá nic dělat.
Mám manžela nechat odejít a snažit se mu poskytnout co největší klid nebo ještě bojovat a hledat názory jiných odborníků ? Mám bojovat za operaci když i on ji chce s rizikem , že to nebude dobré ale i se šancí na uzdravení. Vůbec nevím jak se v takovéto situaci oslovují jiní specialisté, také se obávám reakce ošetřujícího lékaře, nemyslím si že nějak pochybil jen bych chtěla využít poslední naděje.

Děkuji za odpověď.

Dobrý den,

věřím, že je velmi  těžké se srovnat s Vaší situací, která se během týdne naprosto obrátila. Od toho, že vše budem časem v pořádku k aktuálnímu statusu, že je možná "jen" paliativní léčba.

Ale začnu na Váš email odpovídat od konce. Píšete, že nevíte, jak se oslovují jiní specialisté a máte strach z reakce Vašeho lékaře. Musím Vás ujistit, že máte právo si vyžádat názor jiného odborného pracoviště a případně změnit lékaře. A lékaři to vědí a i ten Váš se s touto situací jistě setkal. Pokud se rozhodnete o jiný názor požádat, odložte svoje vlastní obavy. Zjistěte si (např. na našem portálu) dostatek informací o onkologických centrech a na co se specializují, stávajícímu ošetřujícímu lékaři vysvětelete svůj požadavek a případně si od něj nechte i někoho doporučit. A toho odborníka potom kontaktujte. Po dohodě s Vaším lékařem si pak pracoviště vyžádá potřebnou dokumentaci.

Píšete, že nevíte, jak manželovi nejvíce pomoci - poskytnout mu klid na co nejdůstojnější odchod ze života nebo ještě bojovat.

Z mojí strany je rada jednoduchá - řiďte se tím, co chce a o co usiluje Vás muž. Promluvte si s ním otevřeně a řekněte mu, že budete respektovat jeho rozhodnutí, ať bude jakékoliv, že mu budete k dispozici, budete s ním, jak nejvíce to bude možné. I v případě, že náhle rozhodnutí změní. A to zkrátka dodržte.

Pokud usiluje (jak píšete) o operaci a chce získat názor jiného odborníka, pomožte mu to realizovat.

Pokud se rozhodne pro paliativní léčbu, věřte, že to není málo. Zajistit člověku co nejdůstojnější a nejklidnější odchod a rozloučení se životem je velká věc.

Ať už bude Vaše cesta jakákoliv, přeji Vám co nejvíce síly i naplnění z blízkosti a sdílení s Vaším mužem.

Na můj mail se můžete obrátit kdykoliv.

Mgr. Hana Kynkorová, psycholog, Komplexní onkologické centrum, Liberec

30. 9. 2012, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz


12. 9. 2012

Moje maminka má rakovinu žaludku s metastázemi do vaječníků, dělohy a pravděpodobně i střev. Lékaři říkají, že onkologická léčba nemůže mít vliv na další průběh onemocnění a že by měla probíhat pouze symptomatická léčba. Maminka ví, že nádory v žaludku a na vaječníku byly zhoubné a že na vaječníku byla metastáze, ale neví, že je zasažen i zbytek a že jí nechtějí léčit, protože to nemá smysl. Prosím o radu jak to mamince sdělit, zda jí to vůbec sdělovat. Vůbec nevím jak na to bude reagovat, bojím se že to úplně vzdá. lze nějak takové reakci předejít? Děkuji za odpověď.

 

Z Vašich řádků vnímám pod jak silným tlakem se nyní nacházíte – Vy něco víte, ale maminka, které se nemoc týká přímo, informována není. Máte pocit, že by vědět o svém problému měla něco víc, nechcete ji obelhávat, ale také ji chcete uchránit zranění dané nepříjemnou zprávou.

Chci Vám říci, že i když Vaše maminka zatím mnoho o své nemoci neví, nejspíš nějak reaguje na to, co se kolem ní děje. Myslím, že právě z těchto reakcí by šlo vyjít, … protože ty Vás mohou vést v tom jak se k mamince chovat. Někdy se pacienti ptají svých příbuzných na to, co jim vlastně ti lékaři zjistili, co znamená to či ono slovo v nálezu, co se bude s jejich problémem dít a proč … někdy dokonce přímo ventilují svůj strach z vážné nemoci anebo úvahy o této nemoci konkrétně pojmenují (třeba slovem rakovina). Na otázky tohoto či podobného druhu lze reagovat tak, že budete odpovídat na to (jen na to a nic víc), na co se nemocný ptá – není třeba odpovídat víc než je schopen unést, není třeba věci rozvádět, pokud se dál sám neptá. Totiž často se člověk ptá jen na to, co je schopen v danou chvíli unést, co je schopen tzv. slyšet. (Na přímou otázku přímá odpověď … na nejistou otázku otázka typu Jak to myslíš?)

Jiná situace je, když nemocný k tomuto tématu mlčí a je zdánlivě v klidu. Tehdy nejspíš roste napětí mezi jím a Vámi – ale i to je možné často narušit, pokud toto napětí oslovíme (např. tím, že komentujeme, že cítíme nějaké vzájemné napětí, které vypadá jako klid před bouří).

Samozřejmě se může stát, že se nám nepodaří tento klid „naoko“ zlomit, ale pak uvažujme tak, že na tyto nepříjemné informace jsme dvě strany – ta, která ji chce podat a ta, která ji má přijmout. Chci říci, že se může stát, že nemocný nechce být informovaný nebo nemá v konkrétní chvíli sílu na to, aby podobnou informaci zvládl. Pak asi není na místě mu ji předkládat, když on je zablokován.

Ještě se může stát, že nemocný není schopen rozumět tomu, co bychom mu chtěli říci. Bývá to časté u starších pacientů – nevím kolik je Vaší mamince roků a jak je na tom mentálně. Zde má význam zase jen sdělovat to (a takovou formou), čemu nemocný rozumí.

Ve Vašem dopise se ale dočítám, že na tajemství ohledně maminčiny nemoci nejste sama – jsou tedy i jiní blízcí lidé, kteří s ní mluví a kteří mohou také mamince osvětlit, co se děje, bude-li to ona chtít vědět. Tito blízcí lidé mohou být podporou nejen pro ni, ale taky pro Vás.

Stává se, že nemocný prožívá tíži onemocnění podobně jak to prožívá jeho okolí – nebo že je v tomto směru přinejmenším jistá spojitost. V tomto případě se nemusíte cítit tak bezmocná. Chci říci, že mamince můžete dát najevo, že věříte, že něco se pro ni i v této těžké situaci udělat dá (např. že se lékaři budou starat o to, aby měla co nejmenší potíže) nebo že má smysl, abyste nyní byli více spolu atd.

Nejspíše není možné maminku zcela uchránit duševní bolesti, kterou zpráva o vážné nemoci s sebou nese. Můžete jí však dát zažít, že na tuto nepříjemnou zprávu není ona sama, ale že Vás může mít na blízku a že můžete být k sobě otevření.

Pravděpodobně sama cítíte, že nemá smysl nemocnému dávat falešné naděje typu „však nebude tak zle … ještě se tomu za pár let spolu zasmějeme“. Pokud nemocnému říkáme něco takového (co nejspíš nebude pravda, i když s cílem, abychom ho ochránili), sdělujeme mu tím v podstatě, že s námi o tom co a jak v tomto směru cítí nemůže mluvit a necháváme ho s jeho problémem v osamocení.

Věřím, že cestu jak se mamince přiblížit s tématem nepříjemné nemoci najdete – není obecný recept. Avšak vidím, že Vám na tom, abyste byla citlivá a podpůrná velmi záleží – někdy nejsou tolik důležitá slova jak to, co z Vás vychází, jaký vztah k druhému a zájem o něj z Vás tzv. jde cítit. To je myslím důležité a mám pocit, že na to se lze z velké části spolehnout.

Držím Vám palce. Budete-li chtít přijít osobně a o tématu pohovořit, zavolejte, napište.

Odpověď od klinické psycholožky PhDr. Ivony Šporcrové z Masarykova onkologického ústavu

Odpověď na web:

 

14. 9. 2012, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


31. 8. 2012

Dobrý večer, chtěla bych Vás poprosit o následující dotaz. Moje maminka má tumor C 341 - zhoubný nádor plic pravého laloku. Nyní po první chemoterapii dostala dráždivý kašel, chvílema říká, jako když jí začíná angína, že jí škrábe v krku. Chci Vás moc poprosit, užívá v současné době pouze codein, bylo by vhodné ještě něco doplnit, aby se jí ulehčilo od kašle. Napadl nás jitroc. sirup, nebo něčím vykloktat nebo jsme se dočetli i o zázračných účincích hlívy ústřičné. Je pátek a bojíme se víkendu, abychom něco nepodcenili. Mnohokrát Vám děkuji za odpověď. Kratochvílová Hana

Dobrý den, je mi velmi líto, ale vzhledem k tomu, že tuto poradnu provozují kliničtí psychologové z onkologických pracovišť, nejsem schopna Vám odpovědět na dotaz, který by měl odpovídat lékař. Doporučila bych Vám zeptat se a poprosit o pomoc lékaře onkologa nebo odborníka na nemoci krční. Pokud byste se chtěla zeptat na cokoliv z oblasti psychiky ať maminky nebo podpůrných osob, velmi rádi Vám odpovíme. I tak děkujeme, že jste si naši poradnu našla a oslovila nás. Hodně síly Libuše Kalvodová, předseda psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

10. 9. 2012, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


16. 8. 2012

Ráda bych se vás zeptala co mám dělat, před 3roky jsem v Jihlavě prodělala rakovinu děl. čípku, jsem po ozařování a po chemně. to vše je vpořádku. Ale problém je v tom že co sním tak po 10min. se dostavý prujem. Stále jsem na váze 40kil. Muže to být psichického rázu. Děkuji.

Z Vašeho dotazu je zřejmé, že pátráte po důvodu Vašich potíží – těmi jsou stagnace na váze a průjem.

Mám-li odpovědět jednoznačně, tj.může být důvodem (anebo jedním z důvodů) psychika, mohu odpovědět ano, může to tak být. Nicméně, protože nevím další informace a okolnosti, není možné vyloučit, zda za Vašimi problémy nestojí také jiná příčina. Z toho, co píšete vyplývá, že jste na onkologickém pracovišti, kde jste se léčila, nadále kontrolována a sledována. To je jistě dobře – a věřím, že nic nenasvědčuje tomu, že by za potížemi, které popisujete bylo skryto onkologické onemocnění.

Na druhé straně, pokud má někdo odpovědně odpovědět na otázku, zda jsou či nejsou Vaše obtíže psychického rázu, je třeba jistě vyloučit i další možné příčiny. V praxi to znamená většinou přes obvodního lékaře provést další odborná vyšetření – za popsanými zdravotními problémy nemusí být jen rakovina, ale různá jiná onemocnění.

Jistě může mít pro Vás význam psychologická péče – a to jak v případě, že problém je primárně psychického rázu anebo i když je důvodem něco jiného, protože v tak či tak jsou potíže, které Vás potkaly nepříjemné a nejspíš se nutně odrazí na Vaší psychice. Pomocí psychoterapeuta máte možnost se ve svém problému obecně lépe zorientovat … samozřejmě pokud takový  způsob spolupráce přijmete.

Vracím se tedy k Vašemu původnímu dotazu, co ve Vašem případě dělat. Doporučila bych Vám nechat se vyšetřit u lékařů (nejen u onkologa), vyloučit možné tělesné příčiny problémů ... a na druhém místě pak řešit otázku spolupráce s psychologem.

17. 8. 2012, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@mou.cz


12. 8. 2012

Jaké jsou následky po odmítnutí dalších chemoterapií? Manžel má četné metastázy všude, jsou nevyléčitelné, chemo ho pouze udržují při životě, ale za jakou cenu. Ztratil už chuť k takovému životu, je hubený, slabý, nic ho nebaví, nemá chuť k jídlu apod. Hrozí při odmítnutí nějaké větší bolesti, nebo by mohl přežít pár měsíců spokojený a vklidu a ještě si něco užít? Bojíme se, že když další odmítne, lékaři ho pak v případě potřeby odbydou, že si to měl rozmyslet.

Dobrý den, na počátku mé odpovědi na Váš dotaz musím připomenout, že jste se ptala do poradny klinických psychologů, kteří se starají o onkologické pacienty, budu Vám tedy odpovídat z pozice psychologa, ne onkologa. Nicméně z dlouholetých zkušeností  mohu předjímat, jak by se zachovali onkologové, kteří se starají o Vašeho muže. Podle práv pacientů si může každý vybrat kde, kým a jak jako pacient bude léčen. Samozřejmě také může od léčby odstoupit. Tím na sebe bere odpovědnost za to, co se s ním děje. Pokud se chystá Váš muž odmítnout, jak píšete, udržovací chemoterapii, má-li metastázy, je třeba počítat, že součástí udržovací léčbou jsou také léky na zmírnění bolesti. Byla-li bych v situaci Vašeho muže, pokusila bych se domluvit s ošetřujícím onkologem alespoň na lécích zmírňujících bolest. Myslím, že vnímavý a rozumný lékař by dokázal pochopit, že Vaše rozhodnutí je Vaší volbou, hledáním nějaké lepší kvality života. Ze své dlouholeté praxe si opravdu nevzpomínám na případ, kdy by lékaři odmítli vzít zpět do péče pacienta, který se rozhodl už se aktivně neléčit a náhle u něj vznikly komplikace ohrožující jeho život. Jako psycholog musím ale dodat, že se ale nelze lékařům divit, když nebudou Vašim rozhodnutím nadšeni. Věřte, že oni sami nejlépe vědí, jak tato záludná nemoc pokračuje a s jakými komplikacemi se můžete setkat. Jsme v poradně, takže já radím spíše si všechny kroky k jakémukoliv rozhodnutí opravdu rozmyslet. Přeji Vám hlavně jasnou mysl k rozhodování a hodně síly vše unést. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce České onkologické společnosti ČLS JEP

15. 8. 2012, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


6. 7. 2012

Mna by zaujimalo, ci moj problem je nejaky druh psychickej choroby, ci je mozne to liecit. Vadi mi vela veci, napriklad ked lezim na gauci s muzom a on zacne trosku hybat nohami, tak ho okryknem, lebo sa neviem potom sustredit na TV, jeho pohyb mi, akoby laka zrak a strasne znervozniem. Vadi to mne, pripadam si hrozne netolerantna, neviem to ale prekonat. Rovnako mi vadi aj zuvanie zuvacky ak niekto mlaska, dotyky cudzich ludi v MHD, zvuky napr. pisania na klavesnici alebo tukanie do mysi. Neviem co mam robit, aby som bola v tomto vyrovnanejsia. Dakujem.

Dobrý den, tak, jak sama sebe hodnotíte, i já si myslím, že se pohybujete v rovině psychického problému, který se ovšem momentálně netýká psychické zátěže spojené s onkologickým onemocněním Vás osobně nebo Vašich blízkých. Jsem přesvědčena, že pokud budete chtít být vyrovnanější, mohou Vám pomoci psychiatři nebo psychologové, kteří se neurózami zabývají.

9. 7. 2012, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


2. 7. 2012

Otci (57 let) byla včera diagnostikována rakovina na levé plíci a dnes nám lékař řekl že má i metastázi v játrech. Je hospitalizován v Mostecké nemocnici. Jeho stav se zhoršil během posledních 4 dnů do té doby neměl žádné problémy ani příznaky,kdy začal najednou vykašlávat krev.V listopadu byl na retgenu plic a nález byl v pořádku. Měli bychom zájem převézt otce do jiné nemocnice např v Praze na nějaké specializované pracoviště, chceme názor i jiného lékaře. Nevíme jakým způsobem ho nechat převézt do jiné nemocnice a jak máme postupovat.

Dobrý den, píšete svůj dotaz do poradny, kde odpovídají psychologové z onkologických pracovišť, tedy z podstaty své profese nemohu zodpovědět Váš dotaz tak, jak byste si asi představovala a přála. Mohu Vám jen ukázat, jak bych postupovala já. Našla bych si na linkos.cz mapu zdravotnických zařízení, která léčí zmiňované onemocnění, našla bych telefonický kontakt na vedoucího pracovníka, zavolala mu a požádala o pomoc. Pokud vím, je v Praze několik onkologických pracovišť, kde by Vám i Vašemu otci vyšli vstříc, hlavně ale také s vámi oběma promluvili o nemoci a vysvětlili otcův zdravotní stav a prognózu. Hlavně byste měla být aktivní v kontaktování jiných onkologických odborníků. Přeji Vám i Vašemu otci hodně síly.

9. 7. 2012, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


25. 6. 2012

Můj otec je pooperaci tl. střeva byl mu vynat nádor a nyní 3 den je na tom psychicky velmi špatně. V sobotu chtěl utéct z nemocnice,tak byl přikurtován a byly mu nasazeny nějaké leký od psychiatra, po kterých je v limbu a mluví z cesty. Dnes 3 den jsou mu neustále podávány tyto léky, po kterých je takový jiný. Lékař říkal, že by se to mělo usadit, že se to stává po operacích. Mám strach, že otec 77 let už nebude nikdy takový jako před tím.

Rozumím tomu, že se bojíte o svého otce a přejete si, aby ho nemoc po duševní stránce neposunula někam jinam ... tj. aby možná nebyl trvale takový jak ho neznáte, a kde by příp. bylo obtížné mu rozumět a tím pádem i nesnadné mu v jeho prožívání tohoto období pomoci.
Pokusím se odpovědět na Váš dotaz, ač v tomto konkrétním případě vidím několik možných příčin (minimálně dvě) jeho duševních pooperačních změn - ty se nejspíše prolínají a je nesnadné je od sebe odlišit.
Z bežného života víme, že organismus staršího člověka se hůře regeneruje - je tedy většinou potřeba delšího času na obnovení původního stavu. To platí nejen o těle, ale též o psychice, která v důsledku operace a s ní spojené narkózy může vyvolat to, co popisujete (a to platí pro veškeré operace u starších lidí a nemá to souvislost s nádorovým onemocněním). Není to v jeho věku až zas rak výjimečný jev. Stává se, že nemocní po operaci blouzní, mohou být dezorientovaní, jejich myšlení může být zvláštní - např. pomalé nebo nesouvislé, někdy se objevují divné (nereálné) představy a přesvědčení, případně na těchto lidech můžeme pozorovat jejich zmatenost, problémy v soustředění, paměti, event. poruchy tempa jejich fungování. Je na místě, že v této fázi je potřeba nemocného zajistit tak, aby nebyl svým počínáním nebezpečný sobě nebo okolí - např. tím, že si odpojí infuzi nebo svou pohybovou aktivitou a problematičností ve spolupráci s personálem může sebe nebo jiné zranit atd. Je jasné, že nemocný toto nedělá tzv. schválně, ale v dané chvíli je indisponovaán psychicky natolik, že tyto věci svou vůlí není schopen ovládat. V daný moment nastupuje psychiatr, aby ho prostřednictvím léků na psychiku zbavil těchto potíží nebo je zmírnil. V těchto případech nasazení psychofarmak má většinou přechodný charakter. Na druhé straně ale je třeba připustit, že po operaci může v duševní oblasti dojít i k trvalejším změnám, ovšem v této chvíli nemáme nástroj na to jak zjistit, zda je změna přechodná nebo ne.
Ten druhý velký důvod, který může stát za psychickou změnou Vašeho tatínka je jeho osobní duševní reakce na to, co se s ním děje a co si třeba důrazněji uvědomil v době, kdy zjistil, že je doopravdy odoperován, když ho něco víc bolí a omezuje. Může být naštvaný, úzkostný, lítostivý, smutný apod. Může si teprve nyní potvrdit, že je doopravdy nemocný. Může být překvapený z toho, co právě zažívá v prostředí nemocnice, najednou se mohou objevit věci a situace, se kterými nepočítal nebo které si neuměl představit apod. Tak se může stát, že vnitřně vzdoruje a nechce se mu spolupracovat a dává to tímto způsobem najevo. I v tomto případě je na místě ošetřit jeho chování léky na psychiku a možná i doplnit péči o něj též odbornou psychologickou (nejen psychiatrickou) pomocí, která spočívá často v otevřené debatě o tom, co nemocný prožívá, co ho trápí ... a v hledání způsobů jak si s tím jinak než formou léků poradit. Samozřejmě možnost pacienta kurtovat je na místě i zde, pokud nelze jinak zajistit jeho bezpečí.
V každém případě vidím, že o Vašeho otce se jeho léčebný tým v tomto duchu stará - a to je myslím dobře. Krátce po operaci je předčasné dělat závěry co a jak bude dál; to co můžeme my zdravotníci i vy - myslím blízcí lidé - je fakt, že takového nemocného pozorujeme a to nám dovoluje se postupně v situaci zorientovat a porozumět jí ... pak teprve můžeme hledat další řešení, která budou mít smysl až s odstupem času.
To, co ale vnímám jako zásadní je skutečnost, že Váš otec nezůstává sám a má kromě profesionálů kolem sebe lidi (minimálně jednoho člověka a tím myslím Vás), kteří mu chtějí pomoci tak jak je to jenom v jeho případě možné. Osobně bych Vám přála, aby psychické změny tatínka, které popisujete, byly opravdu jen přechodnou záležitostí. Pokud by tomu tak nebylo, jistě s tím můžeme (my i Vy) zkoušet něco dál dělat.

27. 6. 2012, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@mou.cz


11. 6. 2012

Dobrý den,
obracím se na Vás o radu jak "se chovat". U mé maminky (68 let) byl diagnostikován lymfom non Hodk. Diagnozu přijmula velmi dobře, pořídila si paruku. Nicméně neustále oddaluje nástup na první dávku chemoterapie. Nejdříve měla indikována ATB kvůli zánětu průdušek, v dalším termínu si vysvětlila nutnost dalšího vyšetření jako důvod proč nezačít, třetí termín, že ještě "trochu" kašle aby nenakazila ostatní (kašle celoročně chronická bronchitida). Otec se k celému problému staví bohužel také "po svém". Není absolutně žádnou oporou. Prakticky vyčítá a hledá viníka. Vše velmi neguje. Sám byl velmi nachlazen a odmítl jít k lékaři i přes můj nátlak, že ohrožuje její léčbu. Nepomáhají prosby ani nátlak. Byla jsem vychovaná, tak že si nedovolím být na ně hrubá.
ALe už nevím jak se k nim chovat a jak jim otevřít oči. Oba mají tendenci vysvětlovat si rady lékařu po svém. Do této chvíle byli naprosti v pořádku.
Děkuji

Každý, komu je sdělena dg. závažného onemocnění, zvláště pak onkologického, je tou zprávou nepříjemně zaskočen. Vždyť je to přece nemoc, o které se čte jen v novinách, vidí se v televizi … ale že by se to mělo týkat i mne? To není možné. Navíc je toto onemocnění spojeno s mnoha mýty a předsudky, které se pak jen velmi pomalu daří stavět do reálného světla. Sdělením dg.to všechno teprve začíná; přijetí onkologické dg. je tak spíše proces než „jednorázová záležitost“. Stadia vyrovnání se s dg. závažného onemocnění velmi pěkně popsala Elizabeth Kübler-Ross (šok, popření, smlouvání, agrese, deprese, akceptace). Zkuste se na ně podívat a některé věci Vám mohou začít dávat větší smysl. Ale zpět k Vám a Vaší mamince. Takto na dálku je těžké posoudit, zda odklady zahájení terapie jsou pouze z maminčina rozhodnutí, nebo je to po dohodě s lékařem. V některých případech se opravdu zahájení terapie může odložit. Je-li to tento případ, pak bude terapie zahájena po odeznění případných komplikací. Může ale jít také o vědomé rozhodnutí Vaší maminky a pak Vám nezbývá než toto její rozhodnutí respektovat. Je to „její nemoc“, její léčba a je jen na ní, jak s tím naloží. Pokud se tak maminka rozhodla a vám se to nelíbí, pak jí můžete otevřeně říci, co cítíte, co to s Vámi dělá, ale zároveň by měla slyšet, že její rozhodnutí respektujete, a že budete s ní.   Měla by vědět, že jí budete na blízku. Pokud budete chtít, kdykoli se můžete ozvat na mou mailovou adresu. Přeji Vám hodně síly.

 

14. 6. 2012, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz


11. 5. 2012

Dobrý den, mám prosbu. Švagrová, které je 50 let onemocněla vloni akutní leukémií. Problém je v tom, že po celkem úspěšné léčbě (chema,ozařování,transplantace kostní dřeně) se začala cítit lépe. Bohužel v lednu se začala se zhoršovat po zdravotní stránce. Na kontrole v nemocnici zjistili recidivu. Nasadili chemu, údajně nový typ, který je šetrnější. Bohužel se nic nezlepšilo, ale zhoršilo a to natolik, že ji před měsícem lékařka řekla, že bude měsíc v nemocnici podstupovat léčbu a pokud se krev a kostní dřeň nezlepší, tak má smůlu. Po měsíci byla propuštěna bez zlepšení.Dnes byla na kontrole, stav krve je katastrofální a tím pádem prý léčba konči... Bude dojíždět jen na transfúze. Chtěla bych se zeptat, zda je možné, aby si lékař dovolil říct takovou informaci těžce nemocnému člověku, který má mít psychickou pohodu a místo toho musí každý den myslet na to, že mu už není pomoci uléhá s myšlenkami na smrt a budí se s nimi . Vím, že se dnes razí heslo sdělovat vše na rovinu, ale myslím si, že v takových případech by měla být první proškolena a poučena rodina,aby byla nemocnému nápomocna. Taky by mě zajímala odpověď na kuloární řeči, že v dnešní době jsou těžce nemocní lidé nad 50 již na odpis,protože pojišťovny určují koho léčit a koho ne. Mluvím ze zkušenosti, kdy se stejnou chorobou a přibližně stejně starý příbuzný, který se však léčil v jiné zemi je dnes relativně zdravý a již pracuje. Podotýkám, že přístup k jeho léčení byl diametrálně odlišný od toho, který absolvala švagrová. Potřebovala bych od Vás radu, jak ji namotivovat, aby začala znovu bojovat, protože nyní je ve fázi, kdy od sebe odhání nejbližší rodinu, hledá viníka své nemoci a hrozně se bojí. Děkuji Vám za odpověď a přeji hodně úspěchů v životě.

Poslala jste dotaz, lépe několik dotazů, z nichž ani na jeden nelze jednoduše a krátce reagovat.. Vaše příbuzná dostala extrémně vážnou chorobu ve věku, kdy má každý člověk ještě hodně plánů do budoucnosti, má ještě dost síly pracovat a těšit se ze života. O to horší, přímo šílený je stav, kdy své plány rychle ztrácí a bojuje doslova o přežití.  Lékaři Vaší příbuzné poskytli podle Vašeho popisu naprosto všechnu přístupnou léčbu a vůbec nehleděli na její věk a vysokou cenu léčby. Nemoc, kterou ale Vaše příbuzná dostala, podle toho, jak ji složitě a těmi nejmodernějšími postupy léčili, je extrémně agresivní a přes veškerou snahu lékařů se chystá pacientku zahubit. Ptáte se, jak je možné, že si lékař dovolil říct pacientce, že je na konci lékařských možností zdolat agresivní nemoc a pokud by pacientku dál léčil,  vystavuje ji nebezpečí rychlého a nezvratného poškození tělesných orgánů. Věřte mi, že je to pacient, který má vědět, v jakém stavu se nachází jeho tělo, jaké jsou vyhlídky, co mu ještě ve zdánlivě beznadějné situaci může poskytnout medicína. A vím také, že od začátku onemocnění Vaše příbuzná hledá psychickou pohodu, protože je fyzicky nesmírně vyčerpaná, unavená a sama dobře cítí, jak to s její nemocí je. Naše zákony říkají, že se jednoznačně  o průběhu léčení a prognózách má dozvídat pacient. Lékař se jej ptá, zda chce vědět všechny podrobnosti, zda chce při tomto sdělování zdravotního stavu mít vedle sebe rodinné příslušníky nebo někoho blízkého, aby nebyl na špatné zprávy sám. Pouze pacient rozhoduje.

Když nechce zatížit své blízké, mluví jen s ním lékař o všech souvislostech, o tom, co pro pacienta může ještě dělat a kde už zvítězila choroba. Je mi až úzko z toho, co nazýváte „kuloárními řečmi“ o pacientech nad padesát na odpis a ani to nechci komentovat. Vaše příbuzná jistě ví, jak moc se lékaři snažili zachránit jí život. Dostala určitě všechny léky, kterými se léčí pacienti se stejnou diagnózou na západ od našich hranic. Naši lékaři mají jak léky, tak stejné zkušenosti s léčbou, jako jinde ve vyspělé Evropě i v zámoří. Zmiňujete stejně starého příbuzného, kterého léčili v cizině a je relativně zdravý. Víte jistě, že měl tentýž typ a tutéž identickou formu akutní leukémie, měl stejné tělo se stejnými případnými přidruženými nemocemi, žil ve stejném prostředí, prostě měl velmi podobnou historii jako Vaše příbuzná? Chci říct, že každé tělo reaguje velmi osobitě na stejnou léčbu, co jednoho vyléčí, druhému nepomůže. Teď je ale třeba mluvit o tom, jak vaší příbuzné, kterou jistě máte velmi ráda, pomoci, doslova jak říkáte, jak ji motivovat. Píšete, že teď od sebe odhání rodinu, přemýšlí proč se jí to stalo, jak to bude dál. Ona sama ví a cítí, že jí tělo slábne, že nemá sílu bojovat tak, jak by chtěli její nejbližší. Bojí se budoucnosti, odhání od sebe nejbližší jen proto, že jí je velmi smutno ze selhání léčby, ze selhání těla a zavírá se před zdravými lidmi kolem sebe. Potřebovala by jen tak s někým mlčet, potřebovala by s někým bezpečně mluvit o svém strachu, potřebovala by cítit vstřícnou přítomnost svých milovaných, hlavně ale by se potřebovala s blízkými držet za ruku. Oni by měli spíše poslouchat, co jim chce říct, neradit ani nepřemlouvat k boji, na který nemá síly. Měl by přijít čas smíření se se situací. Ze zkušeností vím, že takové rady bývají pro nejbližší nepřijatelné, jejich představou je ještě něco zkusit, aby nám byla naše milovaná bytost zachována při životě. Všichni, kteří jsou kolem pacienta, který se loučí, by měli přijmout s pokorou ten fakt odcházení a být mu vnímavou oporou. Moc bych Vaší příbuzné přála, aby měla kolem sebe láskyplné vnímavé blízké. Hodně síly a statečnosti.

                                  Libuše Kalvodová, předseda psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

21. 5. 2012, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


5. 5. 2012

Jsem onkologicky nemocná 21 let,prodělala jsem rakovinu prsu,radioterapii,chemoterapii,ablaci,odstranění uzliny v podpaží.Po 8 letech metastáza,generalizace nádoru.Léčba-chemoterapie druhé řady, 5 let tamoxifen, odnětí dělohy a vaječníků,další léčba 5 let arimidex.S arimidexem nastaly pro mě ty největší problémy,deprese,totální "odchod" mozku.Chtěla bych vědět, zda existuje nějaká pomoc.Děkuji za odpověd'.

Ten, kdo trvale bojuje s nebezpečím ohrožení či ztráty života, jako v tomto případě Vy osobně, musí jednoho dne dojít ke stavu, kdy mu mozek přestává posílat pozitivní myšlenky a důvody, proč nevzdat úsilí o záchranu svého života. Prostě vyhoří, jak jste trefně napsala, odejde. Určitě se Vám taková situace už někdy stala v průběhu těch dlouhých 21 let, ale to jste asi nepociťovala takový smutek, beznaděj, depresi, obrovskou únavu, jako máte teď. Chcete vědět, zda existuje pomoc. Jestliže se takto ptáte, pak si myslím, že už kolem sebe nevidíte podpůrnou osobu, člověka, se kterým můžete mluvit, plakat, mlčet, kdo pro Vás má vždy čas, pohlazení, objetí. Ve Vašem případě by ale bylo nejvíc žádoucí, abyste spolu s léčením léky nastoupila individuální psychoterapii s klinickým psychologem, který má bohaté zkušenosti s onkologicky nemocnými pacienty nebo s pacienty, kteří trpí chronickými onemocněními. Pokud byste chtěla pomoci najít terapeuta, nabízím Vám, abyste mne kontaktovala na mé e-mailové adrese. Pokusíme se spolu najít řešení Vašeho neutěšeného psychického stavu.

11. 5. 2012, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz


3. 5. 2012

Bylo by to asi na dlouho tady vypisovat veskery cas traveny lecbou, tak alespon napisu ve zkratce o co mi jde, nebo se alespon pokusim. Zijeme s rodinou jiz osmym rokem v cizine. V roce 2008 na dovolene v CR mi diagnostikovali carcinum prsu. Rodina musela odletet a ja zustala na lecbu. Litala jsem za nima jen co to slo, protoze jsem se citila dobre. V dubnu 2009 jsem se vratila k nim a bylo vse ok. V zari 2012 jsem odletela na mesic do CR si udelat ridicak. Uz pri nem me bolela docela zada a byla jsem dusna, sla jsem na scan, ale tam bylo vse ok. Po navratu mi diagnostikovali bohuzel recidivu do patere. Od te doby se lecim a pevne verim, ze uspesne. Vzdy po cheme do me perou stereoidy a to docela ve velkych davkach. Vzdy jsem po nich emocne rozpocena. Mam dve relativne male deti a nechci, aby me videli plakat. Jak jen tak, nebo pri bolestech. Snazim se byt silna, ale nejak mi to tentokrat nejde. Deti vedi o vsem a zapojuji se do vseho deni. Brecim bez duvodu, s duvodem, proste porad. Sice to trva si jen 5 dni, ale po nich jsem silene unavena a vystavena. Mam v CR rodice, ktere nesmirne miluji a silene se mi po nich styska. Sice si volame kazdy den a rikame si vsechno, ale v obdobi mych placu jim radeji nevolam. Staci mi jen sluvko od maminky a uz nejsem k zastaveni. Nekdy mam dojem, ze nejsem stastna, ze mam az moc negativnich myslenek, jako treba, ze rodice uz neuvidim apod. Pri prvni lecbe jsem byla silna, vse jsme zvladali diky internetu a pratel a ani deti, ze byli tak daleko ode mne mne casto nerozbreceli. Opravdu si nevim rady, jak tuto lecbu zvladat pozitivne. Vzdyt o to jde, aby se clovek mohl vratit do zivota. Byt optimista a s usmevem na tvari. Prasky beru denne dve, ale jsou to ty nejslabsi a jsem rada. Nechci byt mimo. Chci vnimat okoli, deti a jejich a manzelovy radosti i starosti. Prosim poradte.

Zareaguji nejprve na závěrečné věty Vašeho dotazu: chtěla byste léčbu zvládat pozitivně "být optimista s úsměvem na tváři", "vždyť o to jde, aby se člověk mohl vrátit do života". Nejsem příznivce podléhání negativním myšlenkám, ale jsem přesvědčená, že stejně škodí násilně vyvolávaný optimismus v situaci, která k tomu není naprosto adekvátní. A Vy jste ve velmi vážné a složité situaci, máte malé děti, vrátila se Vám rakovina, proděláváte náročnou léčbu, stýská se Vám po rodičích... Opravdu si neumím představit optimistický úsměv na tváři u nikoho ve Vaší situaci.

Je dobré, že pevně věříte, že se léčíte úspěšně, ale k tomu všemu, co proděláváte, patří na druhou misku vah i přirozený strach z neúspěchu léčby, ze smrti, obavy o budoucnost. Je přirozené v této situaci se bát, plakat, mít černé myšlenky. Podle mých zkušeností s pacienty pomůže spíše, když si tyto pocity dokážete přiznat, prožít, uznat jejich váhu a ve své podstatě i jejich potřebnost. Jsou to Vaše pocity a jejich potlačování nebo násilné obracení v jejich opak je spíše na škodu. Pokud je nebudete odhánět, naopak jim dáte místo, které potřebují , "poslechnete si zprávu, kterou přinášejí", nebudou mít již příště takovou sílu.  

Až Vás znovu přepadne pláč (který má mimochodem významnou očistnou funkci) , zkuste si se zavřenýma očima uvědomit, kde v těle teď nejvíce něco cítíte (často to bývá tlak na hrudi nebo sevřené hrdlo, káme v břiše apod.) a s vnímavou vlídností si na to místo položte ruku. V duchu se ptejte, " co to je, co teď cítím, co mi to připomíná, jakou mi to nese zprávu? a nechte svou pozornost v tělesných pocitech, otevřete se tomu pocitu, naslouchejte mu s vědomím, že je naprosto v pořádku a je v pořádku všechno, co s tím pocitem přijde (možná se pocit zesílí, budete plakat více, pocit se přestěhuje do jiného místa - následujte ho svou pozorností) Možná se Vám k tomu tělesnému připojí nějaký obraz, vzpomínka, kterou nemusíte úplně rozumově chápat, ale patří k tomu. Tento přístup vychází z metody focusing. Pro mne nejlépe vystihuje vlídný přístup k tělu (zkoušenému léčbou) a pocitům s tím spojených.

Nechcete, aby Vás děti viděly plakat. Věřím, že si děláte starosti o to, aby nebyly Vaší léčbou "postiženy" více než je nutné. Přesto je realita taková, že Vaše léčba Vám způsobuje období pláče. Pokud se budete násilně ovládat nebo se dětem vyhýbat, bude to horší pro Vás i pro ně. Už v malém věku se dá dětem leccos vysvětlit a já se přikláním k tomu, abyste s nimi otevřeně komunikovala. Už jste začala (a to je výborný přístup) tím, že jste před nimi nemoc neskrývala, informovala jste je. To je pro děti příznivé. Můžete jim říci (ideálně v siutaci, kdy budete více "v klidu"), že je to celé pro Vás těžké, že i léky, které musíte brát, Vám způsobují ještě větší pocitové bouře. Že Vás nyní uvidí více plakat. Zdůrazněte, že to nesouvisí s nimi a ani Vaše láska k nim nijak nepolevuje. A také to, že pevně věříte, že se léčíte úspěšně. Je lepší přiznat poctivě, že nyní nejste ve své síle, než se násilím přetvařovat. Každý z nás má své limity a není proč se za to stydět. A pro děti je toto také velká životní zkušenost ( i když každý by si přál, aby jí zůstaly ušetřeny).

A na závěr: nebojte se užívání antidepresiv. Pokud Vám je naordinuje odborník (psychiatr), jistě vybere ta, která Vám budou nejvíce svědčit. Dnešní preparáty již nezpůsobují "stav mimo", jak píšete. Jsou jako berle, kterou potřebujete, když z nějakého důvodu nemůžete s jistotou chodit - podepřou Vás.

Přeji Vám mnoho síly a vlídnosti k sobě.

10. 5. 2012, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz


15. 4. 2012

moje maminka ma nador v prsu dozvedeli jsme se to pred dvema tydny nevim jak se mam k mamce chovat porad placu ale chci mamince pomoct...

Z Vašeho sdělení vyplývá, že v popsané nepříjemné situaci pro všechny tzv. přešlapujete na místě, ráda byste vyvinula nějakou aktivitu, ale obáváte se, abyste tzv. nepřilila olej do ohně a prožívaní situace nemoci mamince i celé rodině dále nezhoršila. Současně však cítíte potřebu něco udělat, chcete mamince pomoci a podpořit ji. Přejete si být ve svém zacházení s nádorovou nemocí citlivá a hlavně mám pocit, že toužíte po tom, aby to ta Vaše máme věděla, jak moc Vám na ní záleží.

Je pravdou, že podpora blízkých lidí je pro nemocné vždy přínosem. Na druhé straně se ale může stát, že extrémně vysoká péče o druhého může nemocného zneschopňovat víc než je třeba.

Myslím, že to od čeho můžete začít je skutečnost, že budete pozorovat celé dění a aktivně naslouchat a snažit se porozumět tomu jak co maminka prožívá. Když budete vidět, že maminka potřebuje o nemoci mluvit, můžete být tím, kdo bude poslouchat; jestliže si bude přát, abyste pro ni získala informace a požádá Vás o to, můžete vyhovět; bude-li chtít naopak být vedle Vás a chytit se za ruku (reálně či pomyslně), můžete být tou, kdo jí tu ruku nabídne; pokud bude maminka dávat najevo, že ona potřebuje, aby nyní byla sama, můžete jí to umožnit a současně dát najevo, že až svůj názor změní, můžete i Vy přizpůsobit svoje chování. Není obecně nic dobře či špatně. Každý jsme jedinečný a každý v podobné situaci reagujeme jinak. Jinými slovy, když dáte mamince najevo, že jste ochotna jí být k dispozici, děláte pro ni mnoho. To ale neznamená, že u toho musíte přehlížet svoje potřeby a pocity. Píšete, že máte potřebu plakat – není to nic nepochopitelného a není třeba se za to stydět. Možná budete chtít, aby i Vašim myšlenkám někdo častěji naslouchal, tak zkuste někoho o to požádat … atd. Myslím, že však nutné o tom, co cítíte jak ona i Vy mluvit a ptát se.

Nepochybuji o tom, že vaše maminka umí vycítit, že byste pro ni chtěla jen to dobré. Když si ale nejste jista, co v danou chvíli je pro ni dobré či akceptovatelné, není důvod se nezeptat. Ptát se lze tak, že můžete mluvit o tom, proč se ptáte – třeba, že si nejste jistá, zda by ona chtěla to či to, nebo zda by jí to či to nevadilo, nebo že Vy byste chtěla tamto a máte pocit, že nesmíte … atd. Není asi možné v obecné rovině dokončovat v rámci příkladů výše uvedené věty. Je méně důležité jak slovně vypadá konkrétní sdělení – opravdovost a váhu mu dává to, co je z něj cítit (to je to jak říkáte to, co říkáte, jak u toho zní Váš hlas, jak se u toho chováte, jak se díváte).

Skutečnost, že nemoc (zvláště nemoc typu nádoru) je věcí, která ovlivní celý rodinný systém, že je většinou vnímána jako rána, ze které minimálně chvíli trvá než se vzpamatujeme a není to jednoduché, je neoddiskutovatelnou pravdou. Nemůžeme chtít, aby se nemocný smál, když on to tak necítí, nemá smysl ho nutit k něčemu, co on nechce. Ale můžeme mu pomoci jeho vnímání nemoci korigovat, být někde blízko a poskytovat oporu. Věřím, že toho lze dosáhnout a držím Vám palce.

18. 4. 2012, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@mou.cz