Všechny příspěvky

Dobrý den, z Vašeho dotazu je zřejmé, že jste opravdu velmi rozrušený, "šílíte", naprosto tomu rozumím, dostal jste velmi špatné zprávy. 

I když Vám ukončili léčbu (aktivní léčbu rakoviny), neznamená to, že zůstanete bez lékařské péče! Obraťte se na svého onkologa, aby Vás nasměroval, kam dál, případně Vás bude mít i dál v péči. Vždy je na místě léčba potíží, které nyní máte - takzvaná léčba symptomatická, která by Vám měla ulevit např. od bolesti, dušnosti a dalších obtíží, pokud je máte. Zároveň se dohodněte s lékařem o možnosti léků na psychiku - psychiatrické medikace, která by Vám nyní mohla také ulevit a pomohla přežít prvotní šok.

Co se týče strachu ze smrti, doporučuji Vám zjistit, zda v nemocnici, kde se léčíte, pracuje paliativní tým - to je tým lékařů a dalších odborníků (např. psycholog, sestry, nutriční poradce apod.), kteří pečují o pacienty, kteří už nemají aktivní léčbu. Většina z nich je schopná být podporou v rozhovorech o umírání a smrti, o možnostech zvládnout ten obrovský strach ze smrti, který teď prožíváte. O pracovnících paliativního týmu by opět měl vědět Váš ošetřující onkolog. 

Jsem v kontaktu s několika pacienty, kteří mají, stejně jako Vy, ukončenou aktivní léčbu. Prožili šok a ostatní silné emoce, včetně strachu ze smrti, které k tomu patří. Postupně však mnoho z nich je schopno využít čas "který jim byl ještě dán" a dál se věnují rodině, svým blízkým nebo zájmům, tak jak jim to zdravotní stav dovoluje. 

Věřím, že nakonec najdete podporu v odbornících ve Vaší nemocnici nebo onkologickém centru. Poproste případně někoho z rodiny, aby se s Vámi účastnil dalších návštěv lékaře, budete mít vedle sebe někoho blízkého, to je často velmi uklidňující. A také informace od lékaře uslyší "více uší", takže si budete více pamatovat. 

Zde v naší poradně Vám více pomoci nemůžeme, musíte se obrátit na lékaře. 

Pokud budete potřebovat sdílet své prožívání, můžete se určitě znovu ozvat. 

Přeji Vám mnoho sil a pokud možno brzké zmírnění Vašeho šíleného strachu. 

Mgr. Hana Kynkorová, psycholog Komplexního onkologického centra Liberec 

18. 9. 2024, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz

Dobrý den,

děkujeme za důvěru a Váš dotaz.

Respektuji náročnost situace, kterou popisujete a je dobře, že máte pravidelnou psychologickou/terapeutickou podporu. Zároveň mám z Vašeho emailu pocit, že jste pro zvládnutí situace už mnohé udělala. V rámci terapeutických setkání se tomu určitě věnujete. Já se tedy, pokud dovolíte, omezím na obecnější doporučení vztažená k Vašemu případu tak, jak ho popisujete:

- Když si čtu Váš email, tak zde vidím velké zaměření "na budoucnost". Vaše myšlenky se zabývají věcmi, které ještě nenastávají (a možná ani vůbec nenastanou). To Vám může brát energii vůbec na chemoterapii vyrazit. První co mě napadá je tedy více se soustředit na přítomnost a na tom s kolegy psychoterapeuty případně pracovat.

- Někdy se mluví o tzv. metodě malých kroků, která zde může být užitečná. Tedy soustředit se na ten první malý krok, který mě čeká a nikoliv na celou další léčbu, na to jak to půjde či nepůjde, kdy už budu zdravá apod. Tedy první malý krok. Nepouštět mysl do "té budoucnosti" resp. ke "katastrofickým scénářům", která Vaše mysl vytváří. Nasbírat energii na první malý krok, a ten pak udělat.

- K tomu by Vám mohlo pomoci následující. Obavy z chemoterapii trápí vícero klientů. To byl i důvod proč jsem s kolegy a pacienty sestavil přehled určitých "dobrých zkušeností z praxe". Můžete nahlédnout, zda by některé z technik nebyla užitečná i pro Vás: /pacient-a-rodina/pomoc-v-nemoci/psychologicka-pomoc/psychicka-odezva-na-chemoterapii/jak-na-to-kdyz-mam-problem-s-chemoterapii/

- Určitě Vás chci podpořit v pokračování psychoterapeutické práce. Také proberte s lékaři možnosti zmiňované farmakologické pomoci před chemoterapií.

- Popřemýšlejte, zda se cítíte bezpečněji v doprovodu někoho a zda by bylo možné, abyste na chemoterapii vyrazila společně s někým. Pokud to podmínky, pracoviště apod. umožňují.

- Zde pak obecné myšlenky k tématu zvládání strachu u onkologického onemocnění: /pacient-a-rodina/mysliprotirakovine/prednasky-1/strach-z-navratu-nemoci-a-jak-ho-zvladnout-zaznam-prednasky-z-cyklu-mysliprotira/

- Případně dvanáctero zvládání nemoci z pohledu psychiky, pokud by Vám přišel některé z jeho bodů užitečný pro Vaši situaci: https://psychoonkologie.cz/pro-laiky/nove-diagnostikovany-nebo-v-lecbe/dvanactero-zvladani-onkologicke-diagnozy/

To jsou základní myšlenky, která mě k Vaší otázce napadájí.

Přeji hodně sil

S pozdravem

Martin Pospíchal

14. 9. 2024, PhDr. Ing. Martin Pospíchal, Ph.D., martin-pospichal@centrum.cz

Dobrý den, věřím, že teď zažíváte velmi krušné chvíle. Vašemu muži sdělili zprávu, kterou nikdo z nás nechce slyšet: neuzdravíte se, Vaše dny tady na světe se krátí. I dva měsíce je velmi krátká doba na to, aby zpracoval toto sdělení, to že Váš muž odmítá jídlo i pití, je bez chuti do života, to je naprosto normální reakce. Znamená to, že tato informace na něj dolehla plnou silou. 

Asi byste si přála, aby dny, které ho tu ještě čekají, prožil ve větší přítomnosti s Vámi, případně s rodinou, naplno, jak to jde... ale upřímně - jen málokdo se umí takto povznést a krátící se čas uchopit se smířením a vyrovnaností. A není divu, je to nesmírně těžké, protože se musíte smířit s tím, že přijdete o to nejcennější, o svůj život. 

Antidepresiva, která má předepsána můžou být dobrou volbou, jak mírně ulevit, nicméně situaci samotnou nevyřeší. 

Chtěla bych Vás ubezpečit, že psychologická intervence pro pacienta je jistě velkou pomocí, ale také nemusí vést k tomu, co byste si přála - ke zlepšení psychického stavu manžela. Někdy je největší pomoc doprovázení v tom, co pacient právě prožívá. Největší podpora je v tom, že pacienta neopustíme a trávíme s ním čas, bez ohledu na jeho náladu, prožívané emoce, zdravotní stav. Nesnažíme se ho "rozveselit", aktivovat, vnucovat naši představu, jak by se měl chovat. 

Věřím, že je to pro Vás těžké, takto svého muže vidět. Chtěla byste mu pomoci, a tak ho chcete přesvědčit, aby vyhledal psychologickou podporu.  Ale možná vyčerpáte zbytečnou energii na přesvědčování, aby šel k psychologovi, můžete tak také vytvořit zbytečné napětí mezi Vámi. Spíše se ptejte, jaká je teď Vaše role? Co byste mohla Vy udělat konkrétního pro svého muže, aby se jemu dařilo lépe i v této strašné situaci? Většinou stačí jen být na blízku. Nehodnotit, nesoudit, nepřesvědčovat. Být tam s veškerou laskavostí, kterou máte k dispozici. Uvařit jeho oblíbené jídlo a nabídnout ho (opět radím: nenutit, nepřesvědčovat), nabízet opatrně znovu. Nabídnout procházku, oblíbenou činnost, možnost návštěvy... nabízet, ale nevnucovat. 

Měla jsem ve své praxi dosti případů, které jsou podobné tomu Vašemu. Pacient na sklonku svého života sám psychologa nepotřeboval, nechtěl. Já jsem doprovázela blízké, kteří se o něj starali a samotného pacienta jsem nikdy neviděla. A vím, že to mělo velký smysl, často pro celou rodinu, i když ke mě docházel jen jeden z pečujících blízkých lidí (zpravidla manžel, manželka). To bych Vám určitě doporučila - sehnat si psychologa, terapeuta pro sebe. Protože pro Vás to bude také nesmírně těžké, náročné, budete chtít (a nejspíš muset) zvládnout věci, které jste nikdy nemusela řešit, zažívat emoce, které Vás mohou zaskočit. 

V nemocnicích je součástí paliativního týmu psycholog. Zkuste se poradit s ním, ať už bude potom službou pro Vás nebo i pro Vás oba (s manželem). Ve větších městech jsou také např. při hospicích dostupné podobné služby pro rodinu pacienta, poptejte se. Velmi užitečné jsou stránky www.umirani.cz, je tam mnoho srozumitelných článků, které se týkají závěru života a co od toho čekat (jak pacient, tak pečující), také mají svou poradnu, kam můžete napsat. 

Myslím na to, že teď je toho na Vás určitě hodně. Možná sama zápasíte se svými pocity, smutkem, strachem. A zároveň jsem přesvědčená, že doprovodit blízkého člověka až na konec jeho života je velká a cenná věc. A to i v případě, že se jeho psychický stav nezlepší, nebo ne tak, jak byste si představovala. 

Přeji Vám i Vašemu muži hodně sil a jak to půjde i co nejvíce společně prožívaných klidných chvil a lásky. 

Mgr. Hana Kynkorová, psycholog Komplexního onkologického centra, Liberec 

4. 9. 2024, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz

Dobrý den,

věřím, že informace o rozsáhlých metastázách v hlavě Vaší maminky musely jistě vyděsit ji samotnou i Vás a je to opravdu vážná situace.

Rozumím tomu, že jste z dopisu nemocnice vyrozuměli, že nemocnice nedoporučuje ozařování bez znalosti primárního nádoru. Neznám podrobnosti, ale nemusí to zároveň znamenat, že maminku nevezmou do péče. Já na Vašem místě bych zvolila nejprve osobní přístup - tedy objednat se na onkologii a pokusit se vše vyjednat formou rozhovoru, nechat si vysvětlit stanovisko lékařů, zjistit jiné možnosti léčby (např. i léčby symptomatické - tedy kdy se neléčí příčina, ale zajišťuje se nemocnému co největší životní komfort tím, že se léčí symptomy onemocnění - bolest, dušnost, nevolnosti apod.) 

Pokud nebudete spokojeni, můžete se obrátit na jiné pracoviště v ČR, na to máte nárok.  Některé nemocnice mají svého ombudsmana, který pomáhá řešit tyto situace, pokud Vaše nemocnice takového má, můžete se obrátit i na něj. 

Vy ale nejspíše potřebujete zejména "ošetřit" (ve všech smyslech toho slova) Vaši maminku. Její diagnóza je opravdu velmi vážná a ona se bude muset rozhodovat, co dál. Nejsem lékař a neznám rozsah onemocnění, takže nemohu soudit, zda existuje ještě jiná možnost léčby. Ale jak jsem psala, určitě je léčba symptomatická. Možná Vás odkážou na paliativní tým ( ten už většina nemocnic má), který vysvětlí, jak taková léčba probíhá a co od ní můžete čekat. Nevím, kolik  roků je Vaší mamince, ale pomoci jí zajistit co nejlepší kvalitu života po ten čas, který je jí dán, není vůbec málo. 

Závěrem shrnutí: Zkuste znovu komunikovat se svou nemocnicí, onkologickým oddělením. Případně se obraťte na jiné pracoviště. Najděte pracoviště, lékaře, ke kterému bude mít Vaše maminka důvěru a od kterého se necháte vést dalšími kroky. 

Věřím, že se teď ve Vás vaří mnoho emocí (smutek, šok, vztek, strach), doufám, že na to jako blízká osoba nejste sama, máte komu se svěřit a s kým to vše sdílet. Klidně se ozvěte znovu anebo i pro sebe najděte nějakou odbornou pomoc, to je projev síly, ne slabosti. 

Přeji Vám i Vaší mamince co nejvíce sil.

Mgr. Hana Kynkorová, psycholog KOC Krajská nemocnice Liberec 

30. 7. 2024, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz

Dobrý den, jistě jste už svůj problém vyřešila, jen upozorňuji, že píšete do psychologické poradny, Váš dotaz by měl zodpovědět Váš ošetřující onkolog.

S pozdravem a přáním zdraví

Mgr. Hana Kynkorová, psycholog KOC KNL 

29. 7. 2024, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz

Dobrý den, věřím, že to napětí, které prožíváte je ubíjející a neskutečně Vás zatěžuje, nicméně my jsme psychologická poradna a neodpovídáme na maily, které má odpovídat lékař. Prosím vydržte a doufám, že Vám lékaři vše vysvětlí, až přijdou výsledky. Pokud budete potřebovat krizovou pomoc, zkuste zavolat na Avon linku https://www.breastcancer.cz/2023/03/09/avon-linka-rozsiruje-psychologickou-pomoc-onkologicky-nemocnym/ nebo na jakoukoliv krizovou linku první psychické pomoci. Držím Vám palce.

Mgr. Hana Kynkorová, psycholog KOC Krajská nemocnice Liberec 

21. 6. 2024, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz

Dobrý den,

děkuji za důvěru, že píšete, když se nacházíte v obtížné situaci. Je jistě důležité být v těžkých chvílích pro dceru přítomný a poskytnout jí podporu a lásku. Není málo, když jí můžete říct, že jste tu pro ni, že ji milujete a že jste hrdí na to, jak nemoc a pobyty v nemocnici zvládá. Je také dobré naslouchat jejím pocitům a být pro ni oporou v nelehkém období. To znamená také oslovit negativní emoce – strach, zlost, smutek, nezrazovat ji od toho, aby je necítila, ale empatizovat (pojmenovat emoci, kterou vnímáte, nechat jí prostor tyto emoce ventilovat a ujistit ji, že je to také v pořádku, jde o běžné reakce na náročnou diagnózu i léčbu). Nebude se pak cítit třeba osamělá ve svých pocitech, když jí umožníte je s Vámi sdílet.

Tématem vašich společných rozhovorů rozhodně nemusí být jen nemoc a zvládání léčby, ani by to tak být nemělo. Dcera je stále „ta Vaše malá“ jako předtím (byť může být pod vlivem léčby plačtivá, ubolená, zoufalá, podrážděná apod.). V mnoha případech chtějí být adolescenti „součástí světa“, chtějí se bavit také o „normálních“ tématech a běžných starostech všedních dnů.

Adolescence je velmi citlivé a náročné období, během kterého dochází k významným změnám v psychickém vývoji mladého člověka. Rozvíjí se identita, sebepojetí a abstraktní myšlení, které umožňuje hledat odpovědi na existenciální otázky (kdo jsem, jaký jsem, kam patřím, čemu věřím, co hodlám podniknout v životě). Onkologické onemocnění a jeho léčba zásadním způsobem vstupují do tohoto procesu. Separace dospívajících od rodičů je pozastavena, možná na Vás v něčem dcera spoléhá mnohem více, než v čase kdy byla zdravá. Dochází ke změně fyzického vzhledu (typicky ztráta vlasů), který má v tomto období zásadní význam, a může nastat i trvalá změna tělesného schématu. Adolescenti často mají problém otevřeně hovořit o svých zdravotních i emočních potížích a méně spolupracují na léčbě. Snadno upadají do deprese nebo trpí emočními výkyvy.

Je velmi důležité citlivě, ale zároveň podrobně informovat dospívající o průběhu nemoci a léčby, vysvětlovat lékařské postupy. Je možné, že to adolescent v rámci vyhýbavosti slyšet nechce – můžete se o tom zkusit s dcerou domluvit, co je jí příjemnější (radši vědět méně a mít možnost odpočívat, nebo radši vědět přesně, a mít tak situaci více pod kontrolou). Nelze očekávat, že zvládnou onemocnění bez podpory dospělých, tato pomoc by však měla být založena na rovnocenném partnerském přístupu, nikoli na nátlaku. Je vhodné apelovat na zodpovědný a samostatný přístup mladých pacientů k léčbě. Dospívající mohou léčbu zvládat lépe, pokud cítí, že mají kontrolu nad situací a jsou respektováni jako jedinci. Poskytnutím správných informací a vytvoření bezpečného prostředí pro vyjádření jejich obav jim můžeme pomoci vyrovnat se s nemocí konstruktivním způsobem.

Adolescenti touží často po tom „zapadnout“ mezi vrstevníky, a náročná nemoc toto zapadnutí neumožňuje. Hodně dětem ve věku Vaší dcery pomáhá mluvit (komunikovat, psát si) s přáteli, třeba hlavně o normálních věcech. Někdy už prostě nechtějí přemýšlet nad tím, jak jim je, nebo co se s nimi bude dít, chtějí poslouchat o běžných věcech co se děje v jejich skupině přátel, nebo ve škole apod. Tato komunikace jim poskytuje únik od neustálého přemýšlení o jejich zdravotním stavu a umožňuje jim cítit se součástí kolektivu, je možné dceru povzbudit v téhle oblasti, nebo jí co nejvíce takovou komunikaci umožnit.

Nechte dceru odpočívat, proberte s lékaři možnosti také antidepresivní medikace, určitě se vyptejte na primárním onkologickém oddělení na spolupráci s psychologem (v Praze a Brně mají na odděleních vlastní psychology, v dalších městech kde se léčí mladí lidé s leukémií je psycholog jistě dostupný konziliárně – může si promluvit s Vámi i s dcerou, a nasměrovat Vás). Pokuste se s ní najít společné okamžiky radosti a odpočinku, které jí mohou pomoci zvládnout situaci – rozptýlení od bolesti a nevolnosti je často obtížné, adolescenti můžou už volit vyhýbavější cesty abrekace (zaspat to atd.). Vyhněte se strachu z návštěv. Povídejte si o každodenních věcech, které ji chybí nejvíce. Také nezapomeňte pečovat o sebe. Dopřejte si spánek, jídlo a pohyb. Vyčerpaný dceři nebudete moci plně pomáhat.

Soustřeďte se na cokoli co víte, že má ráda (od toho co je nejvíce možné a dostupné – hry digitální i deskové, malování, psaní, hudbu, přírodu, sport – když to nejde dělat, můžete se rozptýlit povídáním). Kouskujte jí den do malinkých úseků, které jí můžou přijít zvladatelné – „zvládneme teď 10 minut než si dáš další hlt vody“ atd. Můžete jí také povzbudit, že i když dělá jen tohle, dělá hodně proto, aby léčbu zvládla, a tak se uzdravila. Pokud ale dcera mluvit nechce, nenuťte ji. Všechno má svůj čas, a i společné mlčení může být podporou. Adolescentům také hodně pomáhá popovídat si s někým, kdo má podobnou léčbu za sebou, kupř. „Společně k úsměvu“ je spolek mladých bývalých pacientů, kteří pro děti dělají mentoring – sdílení zkušeností se svou vlastní léčbou. Můžete zvážit, zda by to pro dceru bylo podpůrné, kdyby se Vám před všechnu snahu zdálo, že potřebuje něco dál.

Buďte trpěliví a láskyplní, to je v těchto chvílích nejdůležitější, a vůbec to není málo.

S přáním síly a vytrvalosti,

Kristína Tóthová

9. 6. 2024, Mgr. Kristína Tóthová, tothova.kristina@gmail.com

Děkuji že jste napsala ze svým dotazem ohledně komunikace o své nemoci a změnách, které Vám přináší, se svým synem.

Jak píšete v závěru, situace je těžší, než jste si myslela, proto správně toužíte po větší podpoře, proto píšete sem. Pokud partner odmítá komunikovat o nemoci, můžete s ním komunikovat ohledně svých pocitů? Chápu, že jedno vede k druhému, ale nutně nemusí – „je to těžší, než jsem si myslela; mám strach o sebe; mám strach o syna; mám strach o své ženství; potřebuji slyšet, že..“ – přeci se ho to vše také týká. Jestli se o Vás snaží postarat fyzicky, možná do své míry dokáže zareagovat i psychicky. Jak se domlouváte na sděleních vůči synovi? I prakticky – jedete do nemocnice na kontrolu, jak to synovi sdělíte atd.

Velmi mě zasáhlo, jak píšete, že si nejste máma jako dřív a asi nikdy nebudete. Představuji si, že je nesmírně těžké se srovnávat s tělesnými (a dalšími) změnami, i když jsou do nějaké míry upravitelné. Ale také jste víc, než máma, která vypadá stejně. Váš syn má svoji, milující, jedinou a jedinečnou mámu. Teď ji má nemocnou, často unavenou, někdy smutnější nebo podrážděnější, ale má. On se v životě také změní (to zároveň také spousta dětí nechce), a také jeho vývoj změní váš vzájemný vztah – platí, že když se o ten vztah postaráme, věnujeme se jeden druhému, tak jsme schopni zvládnout změny, dokážeme být pevnější spolu. Věřím, že to platí i pro změny se kterými se setkáváte ve svém zdraví. A i tím, že píšete nám vidím, že se o vztah se synem staráte pořád, děláte všechno, co můžete.

Určitě je dobře, že jste synkovi jak to šlo sdělila informaci o své nemoci, děti velmi rychle vycítí, že se něco děje. Je možné, že konkrétně o nemoci, o rakovině, jak probíhá a jak se léčí, jste do detailů nemluvili, ale především o projevech léčby, nebo že budete více unavená apod.? Ze synovi reakce (má strach z Vaší holé hlavy) mě napadá, že ztráta vlasů mohla na něj být docela rychlá nebo nečekaná. Do 10ti let děti přirozeně považují rodiče za někoho, kdo dokáže vyřešit vše – a cítí velkou bezmoc, zmatek nebo zlost, když se setkají s tím, že to není pravda. Napadlo mě, že tím i může říkat „bojím se, že to znamená, že nejsi v pořádku“, nebo že se mu bez vlasů „nelíbíte“, ale neví, jak jinak to říct. V tom hodně pomůžeme dětem předestřením vlastního postoje („mě je to také líto / také se mi to nelíbí, ale když to teď nemůžu změnit, můžeme mi vybírat hezké / veselé apod. šátky“). K šátkům, jestli i Vám samotné je příjemnější je doma nosit je to samozřejmě v pořádku, když by se to kdykoliv změnilo, zkusila bych to se synem probrat, jestli ho napadá, a co by potřeboval, aby se s Vaší hlavou spřátelil.

Píšete, že syn je pomalu v období, kdy je spousta věcí „trapných“, proti tomu ho hlavně půjde vyzbrojit prostě informacemi, které s Vaší nemocí souvisejí. V 8mi letech již děti nepřemýšlí magicky, ale často si emocemi podbarvenou logikou pospojují věci mylně (třeba „když se se mnou o tom nebaví, asi je to pro ni moc těžký = musím ji chránit“). Proto si můžeme „dovolit“ být více přímočaří v komunikaci, protože děti již vyhledávat různé informace umí, a můžou se spoustu věci dozvědět oklikou – když mají důvěru ve Vás, přijdou si to ověřit. Nekomunikací se může syn pořád přirozeně bránit moc těžkým informacím. Je v pořádku mu čas od času připomenout, že kdyby o čemkoliv chtěl mluvit nebo se zeptat, jste tam pro něj a může se ptát. Když mu budete potřebovat sdělit novou informaci, základně mu to popište, a dejte prostor na dotazy kdykoliv. Pravděpodobně je nebude mít hned. Pokud je syn citlivější nebo úzkostnější, všímejte si spíše jiné známky neklidu – ve hrách, kresbách, tělesném prožívání (bolesti hlavy, břicha atd.). Doporučuji pro podrobnější komunikaci s dětmi brožuru „Dítě a rodič nemocný rakovinou“ (k stažení zdarma https://www.cmhcd.cz/CMHCD/media/Media/Ke%20stazeni/Centrum/rakovina.pdf).

Je potřeba akceptovat, že děti před pocity strachu či smutku nadobro neuchráníme, ale můžeme být při nich, když se dějí – pojmenovat strach, smutek, dát najevo, že je v pořádku pocity ukazovat (pak máme možnost dítě podpořit vždy, když se cítí špatně). Také tím dáte najevo otevřenost, že o tom, co syna trápí, s Vámi může hovořit vždy. I nemoc je teď v domácnosti přítomná, proto je vhodné udělat z ní běžné téma, kolem kterého se nemusí našlapovat po špičkách – co je výzva, než se s ní srovnáme sami jako dospělí, nebo jako partneři. V žádném případě to neznamená, že dětem potřebujeme říct všechno.

Také píšete, že diagnózu jste se dozvěděla před 2 měsíci, co je krátká doba na srovnání se s těžkou informací. Přijde mi, že podpora pro tuhle chvíli, a zvláště jestli Vás čeká operace prsu, patří především Vám. Je to velmi intimní záležitost, jak se rozloučit s částí svého těla, a se zbytkem fungovat tak, aby Vás dokázalo nadále podržet zbytkem léčby, a hlavně úzdravy. Možná „být připraveni“ nemůže obnášet „nedotčení těžkými pocity“ (protože jsme smutní a máme strach, když naši blízcí trpí), ale být tou situaci nezraněni se dá tehdy, když jsme v ní skutečně spolu. Když můžu tomu druhému říct, že mám také strach, a že mám také naději. Pojmenovat synovi, že se může bát a být smutný a je to tak v pořádku, a že pak může být i veselý a dělat věci jak nejvíce to jde jak vždycky, a to je také v pořádku.

Pokud to vše zní složitě a náročně, a protože děti můžou klást nevinné otázky které můžou zabolet když s nimi sami nejsme smířeni, ráda bych podpořila, aby jste vyhledala podporu, nebo i odbornou pomoc pro sebe. Ve Vašem kraji doporučuji zkusit také kontaktovat kolegy z FN Hradec Králové (kontakty v naší mapě péče jsou) a zkusit s nimi probrat možnosti k spolupráci ohledně Vašeho zpracování operace a obecně podpory k léčbě a úzdravě. Velmi aktivní je projekt Aliance žen s rakovinou prsu Bellis, který se zaměřuje na pomoc a podporu mladých pacientek (v produktivním věku) https://www.bellisky.cz/, vydali také knihu, i když myslím, že komunikaci s dětmi v ní neprobírají, ale tu partnerskou ano.

Kdyby jste měla další dotazy ohledně syna, lze se samozřejmě obrátit na mě, telefonicky nebo emailem.

Přeji hodně sil, Kristína Tóthová

19. 5. 2024, Mgr. Kristína Tóthová, tothova.kristina@gmail.com

Jako psycholog Vám nedokážu přesně odpovědět na Vaši otázku, týkající se lékařských, medicinských postupů. Nicméně lze očekávat, že pokud by onkologové měli ještě možnost pomoci jakkoliv Vaší mamince, jistě by udělali vše pro její vyléčení. Jestliže ale je rozsah onemocnění tak velký, že zasahuje několik orgánů, nezbytných pro život člověka, pak už mají lékaři jen minimální šanci chorobu zvrátit. Pokud tedy chcete znát odpověď na postup choroby Vaší maminky, myslím, že bude nejjistější požádat o odpověď ošetřujícího onkologa Vaší maminky. To, že mluví z cesty, je zapříčiněno silnými opiátovými náplastmi, které zabraňují Vaší mamince pociťovat bolest, která je naprosto nežádoucí, maminka nesmí trpět bolestí. Přeji Vám hlavně hodně síly, abyste dokázali být a pomáhat Vaší mamince. Mgr. Libuše Kalvodová, klinický psycholog, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP 

1. 5. 2024, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den,

působím jako psycholog v Komplexním onkologickém centru v Liberci, tak by bylo dobré, kdybyste se mi ozvala na telefon 723 952 110, případně napište na mail hana.kynkorova@seznam.cz a dohodly bychom termín konzultace. Pracuji jak pro pacienty, tak pro jejich blízké, jsem tam vždy v pondělky. Neváhejte se ozvat a vše potom probereme osobně.

Supervizi v práci určitě můžete využít k tématu, jak si najít čas na vlastní odpočinek a doplnění energie, jak i v práci šetřit síly. Prevence vyhoření je běžné téma supervizí a vždy souvisí i s našimi osobním starostmi. 

To, jestli jste rizikový pacient pro rakovinu slinivky prosím proberte s ošetřujícím onkologem Vaší maminky, to je záležitost lékařská. 

Zatím Vám přeji dostatek sil,

Mgr. Hana Kynkorová, psycholog KOC KNL 

23. 4. 2024, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz

Dobrý den, onkologické onemocnění maminky vyvolává téměř vždy velmi nepříznivou situaci pro celou rodinu, všechny její členy. Maminky jsou srdcem i motorem všeho dění v rodině. Když nemohou pro nemoc pracovat pro své nejbližší, je třeba ji zastoupit. Situace ve Vaší rodině je nešťastná zřejmě nejvíce pro Vašeho otce. Nezmiňujete se, jak moc byl odkázán na matčinu pomoc, takže aspoň okrajově, povšechně. Nejdříve bych kontaktovala praktického lékaře Vašich rodičů, svěřila se mu a poprosila o pomoc při hledání Domácí Péče, organizace, která by byla příslušná k bydlišti Vašich rodičů. Pokud budete potřebovat dovážet obědy pro rodiče, jistě najdete firmu, která se tímto zabývá. Určitě by bylo dobré najít kontakt na sociální pracovnici na magistrátě města a s ní si domluvit schůzku, na které poprosíte o pomoc pro rodiče. Navíc můžete zažádat o finanční pomoc pro rodiče, pokud ji budou potřebovat. Zatím mne napadá tento seznam, ale myslím si, že pokud začnete hledat pomoc, jistě se Vám i zvětší seznam zařízení a firem, které se soustřeďují na sociální pomoc lidem v nouzi. Přeji Vám, abyste uspěla v hledání pomoci pro Vašeho tatínka. Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

14. 4. 2024, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den, je mi to opravdu velmi líto, ale na Váš dotaz neumím odpovědět. Píšete totiž do poradny, kterou vedou psychologové, tedy nejsme schopni reagovat na Vaši medicinskou otázku. Jedinou radou je, že se zeptáte Vaší onkoložky nebo zavoláte do jiného onkologického ústavu a požádáte o konzultaci kolem Vaší léčby. Mgr. Libuše Kalvodová, psychonkologická sekce ČOS ČLS JEP

19. 3. 2024, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den,

budu ráda, když se budeme moci Vaší situaci s komunikací se synem ohledně Vaší nemoci pověnovat telefonicky, případně domluvit osobní návštěvu, pokud by pro Vás byla možná (jsem v Brně).

Nabídku termínu zasílám do emailu.

S pozdravem Kristína Tóthová

13. 3. 2024, Mgr. Kristína Tóthová, tothova.kristina@gmail.com

Dobrý den, být podpůrným člověkem pacientovi v situaci, kdy se vytrácí jakákoliv naděje, je snad ten nejhorší úděl. A komunikovat už to nejtěžší. Je třeba vědět, jestli Váš partner zůstal doma a dochází za vámi mobilní hospicový tým nebo on je už v hospici a Vy za ním docházíte. Taková komunikace musí vycházet ze situací, které v té které rodině jsou běžné. Obecně lze říct, že téma a způsob komunikace by měl určovat pacient, pokud chcete otevřít téma rozhovoru Vy, pak nejlépe jen obecné, tzv. provozní situace rodiny, domácnosti, potřeb pacienta. Nejsem si jista, jestli byste zvládla mluvit s partnerem o tom, co právě on cítí, jak mu můžete pomoci, jestli trpí strachem ze smrti. Pokud ale chcete osobní konzultaci, prosím zavolejte mi na 603290993, určitě něco smysluplného dáme dohromady tak, abyste se jeden i druhý netrápili. Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

6. 3. 2024, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den, pojďte, prosím, projdeme si celou Vaši roční historii onemocnění postupně tak, abychom se dobraly  vysvětlení Vaší dnes už chronické nespavosti a jiných neduhů. Jako žena v pozdní dospělosti jste si žila bezpečný, zdravý život, rozdávala jste naději těm kolem Vás, kteří trpěli nemocemi a psychickými traumaty. Na nic ze života s nemocí jste ale nebyla připravená, bezstarostnost byl Váš prioritní životní pocit. Pak rána z čistého nebe a rakovina Vám vzala ženskost a dosavadní životní rovnováhu. Nějakou krátkou dobu jste ještě zvládala se nemoci nepoddávat. Pak ale nutně musely přijít myšlenky negativní povahy, jako prodělala jsem nesmírně závažné onemocnění, teď jsou sice dobré výsledky, ale tuším, že se nemoc může vrátit, že dokonce mohu na rakovinu zemřít. Chci tu ještě být, ještě přece nejsem tak stará, nikdo mi ale nezaručí, že se nemoc nevrátí. Dříve jsem všem pomáhala, chlácholila, dávala naději. Ono se to dává naději jiným, ale sama sobě pomoct neumím, sypu se, bojím se, jsem zúzkostnělá, v hlavě se mi točí myšlenky na konečnost, nedokážu je zastavit, je to taková smyčka smutných a nešťastných myšlenek, která na mne vyskočí hned, jak si lehnu. Když je na chvíli zaplaším, usnu, ale spánek je naprosto nekvalitní, budím se a cítím se nesmírně unavená, vyčerpaná. Tak nějak asi probíhá Vaše nespaní. A pokud si myslíte, že bez kvalitního spánku a odpočinku Vám hrozí recidiva nemoci, i to se může stát. Vy si potřebujete především promluvit o všech svých potížích s odborníkem, který je schopen Vás v řízené psychoterapii vyvézt z kruhu bludných myšlenek. tedy teď potřebujete pomoc klinického psychologa, který pracuje s onkologickými pacienty. Zároveň i psychofarmakoterapii léčby deprese, do které jste se dostala v průběhu léčby nádoru. Úzkostné stavy je třeba bezpečně léčit léky zvanými anxiolytika. Vpodstatě se musíte naučit žít s vědomím, že jste se léčila s velmi těžkou nemocí a zároveň se naučit, jak se s tímto faktem smířit a nepoddat se tomu kruhu patologických myšlenek. Jsem si jista, že pokud začnete pracovat s psychologem v dlouhodobé psychoterapii a budete se léčit z deprese a úzkostí, vrátí se Vám spánek a znovu najdete svou dřívější životní, psychickou rovnováhu. Hodně síly! Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

6. 3. 2024, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz