Klin Onkol 2026; 39(Suppl 1): 12-16. DOI: 10.48095/ccko2026S12.
Východiska: Skóre polygenního rizika (PRS) zpřesňuje stratifikaci vrozené predispozice k nádorům a jako doplněk monogenního testování může odhalit zvýšené genetické riziko i u osob bez známé patogenní varianty ve vysoce či středně penetrantních genech. Vychází přitom z aditivního působení velkého počtu nízce penetrantních variant napříč genomem a vyjadřuje kontinuum genetické predispozice s přibližně normálním rozložením. Klinicky nejvýraznější rozdíly se typicky pozorují u jedinců v horních a dolních percentilech distribuce PRS, přičemž velikost relativního efektu se liší napříč diagnózami a závisí na konkrétním modelu i zvolené referenční skupině. PRS totiž nepředstavuje jednotný test, nýbrž rodinu statistických modelů lišících se konstrukcí, predikční schopností a přenositelností napříč populacemi, což podtrhuje potřebu externí validace a kalibrace odhadovaného rizika v cílové populaci. Heterogenita modelů PRS, omezená přenositelnost a dosud nejednotná doporučení pro indikaci, reportování a klinické rozhodování patří mezi hlavní překážky širší implementace. V rámci Evropské unie je proto klinické využití převážně koncentrováno do pilotních studií a lokálních projektů. V klinicky orientovaných studiích se pak PRS nejčastěji uplatňuje dvěma způsoby, a to buď jako triážní nástroj pro indikaci intenzivnějšího diagnostického postupu nebo režimu sledování u osob ve zvýšeném riziku, nebo jako součást multifaktoriálních modelů absolutního rizika (např. BOADICEA/CanRisk), které integrují PRS s dalšími rizikovými faktory – např. s nosičstvím patogenní varianty ve středně penetrantním genu (např. ATM a CHEK2), rodinnou anamnézou či životním stylem. V rámci těchto modelů může PRS zpřesňovat odhad absolutního rizika a tím posouvat jednotlivce přes indikační prahy pro intenzivnější sledování a prevenci. Cíl: Následující přehled shrnuje princip PRS, hlavní zdroje variability mezi modely a možnosti jeho využití pro stratifikaci rizika a personalizaci screeningu nádorových onemocnění. Současně diskutuje limity přenositelnosti, nutnost kalibrace i dosud omezené důkazy o tom, zda přesnější stratifikace rizika povede ke zlepšení klinických výsledků.
