Pohyb během onkologické léčby

Pohyb během onkologické léčby

Velmi často se pacienti ptají, jak je to s fyzickou zátěží při chemoterapii a zda mohou během léčby sportovat. Tak jako je každý člověk jiný, je i každá nemoc jiná, nejlépe Vám tedy na otázku pohybu odpoví Váš ošetřující lékař. Tento článek přináší vhled do problematiky a některá obecná doporučení.    

Text byl převzat a upraven s laskavým svolením autora dle: NOVOTNÝ, Jan: Sport při některých onemocněních. Kapitoly sportovní medicíny | Fakulta sportovních studií Masarykovy univerzity. 

Vliv tělesné zátěže

Zhoubné nádory a vedlejší účinky léčby ničí tkáně a jejich funkce. Reakce onkologického pacienta na tělesnou zátěž, závisí na mnoha faktorech. Na tom, v jakém stádiu je Vaše onemocnění, na druhu a rozsahu nádoru, přítomnosti metastáz, na průběhu léčby a přítomnosti léčebných komplikací, době trvání nemoci a také na úrovni adaptace na zátěž před onemocněním. 

Odezva organismu na fyzickou zátěž je velmi složitým komplexem reakcí všech funkčních systémů, nervového, endokrinního, ventilačního, cirkulačního, uropoetického, muskulo-skeletálního, imunitního a dalších.

Přetížení oslabeného pacienta může mít negativní vliv. Pokud jsou v organismu přítomny nádorové buňky, existuje riziko jejich rozsevu tělesným pohybem. V případě úspěšné léčby má přiměřené, to znamená zpočátku velmi lehké, cvičení příznivý účinek na stav pacienta a mělo by být součástí rehabilitace.

Některé krátkodobé a dlouhodobé komplikace léčby vedou ke snížení schopnosti k fyzickému zatížení: 

  • toxická poškození chemoterapií: kardiomyopatie, fibróza plic, akutní a chronická hepatopatie, nefropatie, poškození digestivního traktu, neuropsychické a psychosociální poruchy, poruchy růstu kostí u dětí,
  • poškození způsobená hormonální terapií (kortikosteroidy): endokrinopatie, oftalmopatie, obezita,
  • poškození způsobená ozářením různých orgánů a tkání: endokrinopatie ozářením hypothalamo – hypofyzární osy, gonád atd., poruchy růstu kostí u dětí, encefalopatie, oftalmopatie, restriktivní ventilační poruchy plic,
  • nevyhnutelná mechanická poškození tkání při operaci v oblasti pohybového, dýchacího, oběhového, lymfatického, endokrinního a nervového systému,
  • nedostatek tělesného pohybu při a po léčbě vede snižuje úroveň přizpůsobení se tělesné zátěži. Z našich zkušeností s dětskými pacienty vyplývá, že snížení adaptace k pohybu je tím výraznější čím nižší je věk, kdy bylo onemocnění diagnostikováno a léčeno.

Přínos zátěžové funkční diagnostiky

Zátěžová funkční diagnostika může u většiny úspěšně léčených onkologických pacientů, kteří jsou v dlouhodobé remisi, přispět k posouzení schopnosti k pohybové aktivitě, tedy hodnocení reakce a adaptace na fyzické zatížení. Proto lze doporučit následující vyšetření k získání vodítek pro regulaci „aerobního“ cvičení:

  • vyšetření somatického rozvoje: výška, hmotnost, BMI, tuková, případně svalová a kosterní složka a somatotyp,
  • vyšetření lokomočního aparátu: klinické vyšetření statiky a dynamiky kloubů, svalové síly a dysbalance,
  • vyšetření kardiovaskulárního systému: zátěžový EKG test, měření TK při zátěži,
  • vyšetření aerobní kapacity a jejího omezení: spiroergometrie.


Většinou je doporučována intenzita cvičení těsně pod úrovní „anaerobního prahu“, která ještě není spojena s vysokou produkcí a kumulací volných kyslíkových radikálů a rozvojem metabolické acidózy. Vodítky pro udržení správné intenzity může být subjektivní pocit zatížení podle Borga, SF, druh a způsob provádění tělesné aktivity podle její energetické náročnosti.
U mnohých onkologických pacientů může být zátěžová funkční diagnostika pomocnou metodou v diagnostice a kontrole léčby komplikací nemoci.

Pohybovou terapii, která má přispět ke zlepšení jak tělesného tak duševního stavu pacienta, lze rozdělit do tří stádií1

Během léčby

V průběhu léčby připustit nanejvýš pohybovou aktivitu v rámci společenských her, pomalé uvolňovací cviky, v době ambulantního léčení procházky, v případě infaustní prognózy nemá omezování pohybu smysl.

Po léčbě

Součástí rehabilitace po skončení intenzivní terapie (dny až měsíce) je pohybová léčba. Zatěžování musí být postupné a přísně individuální podle stavu pacienta.

Pacienti v remisi 

Následná rekonvalescence u pacientů v dlouhodobé remisi (roky) by měla být podpořena přiměřenou soustavnou a pravidelnou pohybovou aktivitou a měla by přecházet v dlouhodobé rekondiční cvičení. Tyto aktivity mohou mít formu rekreačního sportování (chůze, jízda na kole, plavání, stolní tenis, kolektivní a míčové sporty, lehké posilovací cvičení, relaxační a protahovací cvičení a další). Provozování sportovního tréninku a absolvování závodů nelze vždy absolutně zakázat. Jsou výjimeční pacienti, kteří se stali vrcholovými sportovci; včetně olympijského vítěze v zápase (Hodgkinova nemoc). Přesto raději sportovní aktivity, které jsou vyčerpávající a mohou oslabovat imunitu, nedoporučujeme.

Závěrem

Každý člověk by se měl snažit o určitý pohyb, určitou fyzickou zátěž. Bez dostatečného pohybu rychle klesá fyzická zdatnost, hmota svalstva, ale i množství vápníku v kostech a pevnost kostí. Obojí se při rehabilitačním cvičení jen pomalu obnovuje. Na druhé straně velká únava je spojena s poklesem obranyschopnosti proti všem nemocem. Nemocným tedy radíme: Dělejte to, co stačíte zvládnout bez velké únavy2.

Další literatura:

  1. DYLEVSKÝ, Ivan. Pohybový systém a zátěž. Praha: Grada, 1997. ISBN 80-7169-258-1.
  2. VORLÍČEK, J. Chemoterapie a vy: rady pro nemocné léčené chemoterapií. 5., přeprac. a dopl. vyd., 2. vyd. [v] Medical Tribune CZ. Praha: Masarykův onkologický ústav Brno ve spolupráci se společností Teva Pharmaceuticals CR a s nakl. Medical Tribune CZ, 2013. ISBN 978-80-87135-51-8.