Klin Onkol 2005; 18(1): 29-30.
Roční incidence karcinomu žaludku poklesla z 3 479 případů v roce 1970 na 1 760 v roce 2000, tedy na polovinu. Roční incidence karcinomu kolorekta vzrostla z 2 859 v roce 1970 na 7 415 v roce 2000, tedy více než dva a půlkrát. Stejnou dobu deklarujeme primární prevenci a časný záchyt kolorektálního karcinomu, u karcinomu žaludku jsme se o nic takového nepokoušeli. Roční mortalita karcinomu žaludku poklesla z 4 238 úmrtí v roce 1970 na 1565 v roce 2000, tedy skoro na třetinu. Roční mortalita karcinomu kolorekta vzrostla z 2 665 úmrtí v roce 1970 na 4 402 v roce 2000, tedy více než o polovinu.Nejvyšší absolutní incidence obou nádorů je ve věkové skupině 65-75 let. Tento věk je nezřídka limitací pro podávání chemoterapie, jak adjuvantní tak paliativní.
V prvním klinickém stadiu, které lze pokládat za vyléčitelné v drtivé většině případů, je zachyceno 12% karcinomů žaludku, 13% karcinomů kolon a 18% karcinomů rekta. Záchyt karcinomu kolorekta v časném stadiu je tedy vcelku jen o pár procent vyšší než karcinomu žaludku.
Radikálně je operováno 40% případů karcinomu žaludku a až65% kolorektálních karcinomů. Radioterapie karcinomu žaludku, podobně jako karcinomu kolon, se prakticky neprovádí, ozařováno je 35% karcinomů rekta. Chemoterapie je podávána jen ve 12% případů karcinomu žaludku, u kolorekta je to skoro ve 30% léčených případů. Výrazně vyšší terapeutické úsilí u karcinomu kolorekta ve srovnání s karcinomem žaludku se v globálních hodnotách nezdá být zúročeno.
Jak karcinom žaludku tak kolorektální karcinom jsou blíže charakterizovány na úrovni morfologické a molekulárně genetické ve dvou skupinách. U karcinomu žaludku je to podle Laurena benignější intestinální a malignější difusní varianta. U karcinomu kolorekta rozeznáváme formy sporadické, které paradoxně k názvu zcela převládají, a formy hereditární. Patogenetický model navržený pro sporadické formy kolorektálního karcinomu Vogelsteinem, spočívající v alteracích supresorových genů APC, DCC, p53 a onkogenu ras, funguje do značné míry také u intestinálních forem karcinomu žaludku.Na druhé straně porucha DNA repair genů a mikrosatelitová instabilita jako patogenetický podklad hereditárních nonpolyposních forem karcinomu kolorekta se objevuje podobně u difusních forem karcinomu žaludku.
Lymfatické zásobení žaludku je anatomicky podstatně
komplikovanější než je tomu u kolorekta. Při radikálních operacích žaludku je udáváno až 7 skupin regionálních lymfatických uzlin,jimž je třeba věnovat pozornost. Lymfatické zásobení kolon je v tomto srovnání podstatně jednodušší a cesty lymfatického šíření jednoznačnější. Přesto však i zde dosud mechanicky pracujeme s počtem vyšetřených uzlin v resekátu jako kriteriem spolehlivosti záchytu uzlinových metastáz, aniž rozlišujeme zda šlo o uzliny přiléhající k nádoru, uzliny v zóně lymfatik drénujících oblast nádoru nebo uzliny na opačném konci resekátu, které funkčně náleží ke zcela jinému úseku tlustého střeva. Snaha o mapování lymfatik peroperačním barvením je v poslední době nesporně dobrým počinem zóny lymfatické drenáže diferencovat také funkčně. Paralelně pak přispívá k dokonalejšímu vyšetřování lymfatických uzlin v resekátech, kde je dosud rutinní praxe neuspokojivá, nezřídka tristní.
Chemoadjuvance je standardem léčby karcinomu kolorekta s metastázami v regionálních uzlinách, chemoadjuvance není u karcinomu žaludku běžným a ověřeným postupem. V posledních letech se spektrum protinádorových léků užívaných a testovaných u karcinomu kolorekta podstatně rozšířilo. K 5-fluorouracilu přibyly irinotecan, oxaliplatina, raltitrexed, kapecitabin, testovány jsou biopreparáty cetuximab, bevacizumab a další. Chemoterapie karcinomu žaludku nezaznamenává žádný výrazný pokrok. U pokročilého karcinomu kolorekta byl po celá desetiletí „zlatým standardem“ 5-fluorouracil, ač účinnost byla jen mezi 20-30%. Pro pokročilý karcinom žaludku byly užívány režimy komplexnější s deriváty platiny a zdůrazňována také účinnost mitomycinu C, výsledky však byly ještě horší než v případě karcinomu kolorekta.Z farmakoekeonomického hlediska je zjevné, že vztahy mezi vstupy a výstupy nejsou při řešení dvou nejčastějších nádorů trávící trubice zdaleka jednoduché a lineární.
V trávící trubici existuje ještě třetí úsek, onkologicky nejtajemnější. Je to úsek tenkého střeva, v němž se karcinomy vyskytují raritně a v počtech skoro o dva řády nižších než orálně od duodena a aborálně od Bauhinské chlopně. V roce 2000bylo v České republice registrováno 1760 nových případů karcinomu žaludku, 7415 karcinomů kolorekta , avšak pouze 102karcinomů tenkého střeva. A proč tomu tak je vůbec nevíme,ani o tom příliš nespekulujeme, i když by nás právě takové srovnávání možná k mnohému přivedlo.
Snad by byl na místě i vznik nového podoboru srovnávací onkologie (comparative oncology), který by se systematicky zabýval důvody markantních rozdílů v nádorové incidenci i efektivitě preventivních a léčebných onkologických postupů u nádorů různých lokalit, různé histogeneze a různých molekulárních profilů (molecular signatures) . Některé z nich jsou zjevné, některé již méně,mnohé však dosud zůstávají rutinnímu pojetí onkologie skryty. Ostatně právě srovnávací biologie pomohla formulovat zákony evoluce a lépe poznat možnosti i limitace jednotlivých druhů.
