Všechny příspěvky

Počet nalezených dotazů: 349 zrušit všechny filtry

Dobrý den, už jsem vám sem jednou psala. Je mi 16 a už mě přes dva roky občas bolí kosti po celým těle a křupe mě ve všech kloubech a vždycky mi bylo řečeno že to nic není a mám to v hlavě, asi týden zpátky mě začalo něco svědit na ruce ale nějak jsem to neřešila, po pár dní se mi tam udělala taková cca 1 centimetrova boulička. Je nepohyblivá a tvrdší a je trochu zbarvená a nebolí ani nesvědí. Každopádně mám strach že mám rakovinu kostí a zase se strašně stresuju a už mám katastrofální scénáře v hlavě. A chtěla bych se vás zeptat jestli to může být rakovina a jestli se boule u rakoviny dělají i na ruce nebo jenom na kolenu atd. Přesněji mám bouličku na pravé ruce na boku vřetenní kosti uprostřed. Děkuju za odpověď.

Dobrý den, zn ovu píšete do poradny, ve které odpovídají psychologové, kteří jsou z onkologických klinik, ale zabývají se psychikou onkologicky nemocných pacientů. My Vám nedokážeme odpovědět na Vaše dotazy kolem bouliček po těle, křupání kloubů, to všechno je v kompetenci lékaře. Protože ještě nejste dospělá, měla byste podstoupit všechna vyšetření Vašich neduhů spolu se zákonným zástupcem, rodiči nebo někým dospělým. Pokud by lékař rozhodl, že se u Vás třeba jedná o kancerofobii, tedy psychiatrickou nemoc, měla byste spolu s dospělým doprovodem vyhledat psychiatrické ambulantní vyšetření. Je mi opravdu líto, ale Vaše potíže by měl rozlousknout opravdu lékař, pokud by byla nutná psychoterapie, pak by to byla parketa dětského klinického psychologa. Přeji Vám tedy, abyste brzy našla odpovědi na Vaše pro mě složité dotazy. Hodně zdaru Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

13. 1. 2022, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den, mé 50leté kamarádce diagnostikovali před 5 lety rakovinu. Podstoupila náročnou léčbu (2x se ocitla i v kómatu) a operaci, která byla úspěšná. Ovšem teď se jí rakovina vrátila, našli ji nález na plicích. Nevím, jak mám kamarádce pomoci po psychické stránce. Před 5 roky byla velká bojovnice, ale teď ji opustila síla. Po vyléčení se snažila žít zdravě, sportovat, pořídila si pejska, jezdila na různé akce, prostě se radovala ze života a vážila si toho, že rakovinu překonala. Ale teď po návratu nemoci propadá zoufalství, pořád pláče, obviňuje se, říká, že všechno bylo zbytečný, že prognóza není dobrá a že další léčbu už nezvládne. Že už nemá sílu znovu bojovat. Mám pocit, že svůj život vzdává a nevím, jak ji můžu pomoci. Co ji říct, aby znovu našla sílu se postavit a pokusit se věřit, že to znovu zvládne? Děkuji za radu

Dobrý den, smutný dotaz na ještě smutnější situaci, tady můžeme najít tu hroznou pověst rakoviny. Je to děsivá choroba v tom, že ona se většinou nevzdává, čeká v úkrytu, až člověk první nápor choroby zvládne, zaútočí podruhé, dokonce i poněkolikáté. Podle mých zkušeností zvládne pacient i druhou ataku, takže věřím, že Vaše kamarádka znovu najde sílu a odvahu se té plicní variantě postavit. Z této předpovědi byste mohla vyjít i Vy a jako podpůrná osoba ji přesvědčit, že pevně věříte, že se zázrak uzdravení může a bude opakovat. Naděje je to kouzelné slovo, její síla zvedá zbytky odvahy a pacientka se znovu pokusí uvěřit v nastolení touhy uzdravit se. Já bych vaši kamarádku ujistila o své podpoře. Poprosila bych ji, aby v sobě našla odvahu pustit se znovu do uzdravování i přes nedobrou prognózu. Zkusila bych jí být nablízku, protože už jen sdílení léčby s drahým blízkým člověkem může vyhořelého pacienta nabíjet úzdravnou silou. Vaše kamarádka je velmi statečná žena, určitě se nevzdává jen tak. Řekněte jí, že věříte v její nezdolnost, že bude jen déle trvat, než ji zase v sobě objeví, její nezdolnost nezmizela, jen ještě v ní odpočívá. Popravdě nemáte moc možností, jak kamarádku vyburcovat k další bitvě. Jen snad: místo "neboj, to zase bude dobré!" je lépe říct: "budou i beznaděje, však vzpomínáš...už víš, máš vyzkoušeno, jak je překonat." A pak také léky na depresi, úzkost. A kdyby nic nepomáhalo, je třeba sdílet s kamarádkou mlčení. Je ještě několik možností, jak se chovat ke kamarádce v beznaději. Všechny psychologické pomůcky jsme popsali v naší knize Rakovina v rodině (www.alza.cz), kterou jsme s kolegy klinickými psychology sepsali právě pro provázející blízké pacientů. Pokud byste chtěla se mnou konzultovat konkrétní situace, pak volejte na 603290993, jistě bychom našly i další řešení smutné situace. Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

13. 12. 2021, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den, v březnu 2021 jsem měl covid s průbehem relativně dobrým.. ale teď přibližně července 2021 do dnešního dne tj. 4.12.2021 tedy 4 měsíce mám pocit jak se říká knedliku v krku.. ve spodní části jako by pod hltanem mám pocit jako by hlenu v krku který nejde ani vykašlat a ano spolknout. Můze to být jen postcovid? Doberu přírodní léčiva a pokud to nezabere jdu k doktorovi. Kašel nemám krev ani bolest taky ne.. jen pocit toho hlenu.. když zavybruju hlasivky a víc aby to znělo jako vrčení tak to je ta uleva co potřebuji ale když přestanu hned to tam znovu cítím. Mám strach aby to nebylo to nejhorší :(. Pokud mi něco doporučujete vyzkoušet před návštěvou lékaře budu rád a vyzkouším.. díky za odpověď

Dobrý den, je mi velmi líto, že Vám nemohu odpovědět na Váš dotaz Píšete do psychologické poradny a jedinou radu bych Vám mohla poskytnout na strach, se kterým zápasíte kolem zahleněného krku. Bylo by dobře, kdybyste se vypravil co nejdříve za odborníkem, lékařem ORL, který jistě přijde na to, proč se Vám v krku tvoří tolik hlenu. A zbavíte se úzkostí jedině, když Vám zaberou léky od specialisty. Nejistota je ten strašák. Být Vámi už bych žádnou další samoléčbu nepraktikovala. Věřím, že vše dobře dopadne. Hodně kuráže Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP.

5. 12. 2021, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den ,bratr má rakovinu tlusté ho střeva s přesunem na mezenterium,moc mi toho neřekne chodí k lékařům,ale neustále zvrací a hubne,nikdo neřeší jeho nutriční deficit?děkuji za odpověď,má zemřít hlady?

Dobrý den, píšete, že Váš bratr má nádorovou chorobu, označujete jeho diagnózu docela přesně, i když se s Vámi bratr o své nemoci moc nebaví. Předpokládám, že je v léčbě, má svého onkologa, na onkologii je jistě k dispozici nutriční terapeut, který se o výživu takto nemocných pacientů stará. Píšete, že nikdo neřeší jeho nutriční deficit. Navrhuji, abyste se bratra cíleně zeptala, jestli je mu poskytována tato péče. A také v jakém stavu je jeho základní choroba. Na dotaz, jestli má zemřít hlady, dokážu jen napsat, že si myslím, že existuje dostatek doplňků stravy pro takto nemocné pacienty a předpokládám, že Váš bratr svou malnutrici konzultuje se svým onkologem. Píšete do poradny, kterou vedou kliničtí psychologové, takže nelze Vám odpovědět na Váš velmi obecný, neinformovaný dotaz především proto, že se snad bratrovy psychiky týká jen okrajově. Přesto je od Vás ale hezké, že se o svého nemocného bratra zajímáte a máte o něj obavu. Opravdu doporučuji, abyste s bratrem více mluvila. Vaši podporu jistě příjme. Děkuji Vám za dotaz Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

18. 11. 2021, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Mám sestru onkologicku pacientku potrebujem radu jak odvést jej pozornost od nemoci a odpovědět jej na otázku prečo právě já.Snažim sa aby sa držadla aby sa neuzatvorila do Seba.Ďakujem.

Onkologickému pacientu, který už má diagnózu a začíná se léčit, vpodstatě nelze zabránit ve stále se opakujících myšlenkách na bolesti, drastickou léčbu, na smrt. To vše je zákonitá odezva, reakce na život ohrožující chorobu a je hodně smutné, že Vy jako sestra, i kdybyste ji rozptylovala, prosila, žádala, devastující myšlenky budou Vaši sestru ještě nějakou dobu provázet. Ona se může z takového myšlenkového zacyklení dostat ve chvíli, kdy začne zabírat léčba a ona se může těšit, že nemoc může překonat. Vy jí nemůžete odpovědět seriózně na její otázku PROČ PRÁVĚ JÁ? Zatím ještě nikdo ve světě, žádný odborník, žádný výzkum nedokázal odpovědět na tuto tíživou otázku, kterou si dává každý nově nemocný nádorem. Co s tím? Pro Vás konkrétně to znamená nevyvracet sestře její otázku, ale říkat jí, ať se děje cokoliv, jste jí nablízku, mluvte s ní, odvádějte její pozornost k praktickým každodenním situacím, o jejích pochybnostech nelze říct nic jiného, než že jí nedokážete odpovědět. Kliničtí psychologové z naší Psychoonkologické sekce nedávno vydali knihu, ve které jsou vysvětleny psychické reakce jak pacientů, tak především jejich blízkých. Pokud budete chtít vědět víc, proč Vaše sestra reaguje, jak reaguje, proč její blízcí nedokážou podpořit svou nemocnou, jak by měli právě blízcí reagovat, měli by si tuto knihu odborníků přečíst. Jde o knihu Rakovina v rodině (www.alza.cz). Přeji Vám statečnost při podpoře sestry. Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

14. 11. 2021, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

V roce xx jsem absolvovala léčbu CA plic /radioterapie+ chemoterapie/.
V lednu xx mi byl odstraněn zjištěný nádor na mozečku. Výsledky posledních kontrol - mag. rezonance, CT PET/CT , neurochirurgie, aj. jsou v pořádku.
Mám hodného manžela i děti. Cítím se dobře, dobře spím, snažím se být aktivní, jízda na kole, procházky, apod.
Co mne trápí - mám pocit, že všechny mé kamarádky, ať už z posledních pracoviště před odchodem na důchod nebo i jedna přítelkyně/?/, se kterou jsme se přátelily přes 40 let, se ode mne odvracejí, jako bych byla malomocná, méněcenná, jako by tato nemoc byla nakažlivá....Kdysi jsme se vzájemně navštěvovaly, setkávaly, psaly si, telefonovaly...od doby, kdy jsem onemocněla, ticho po pěšině... Zůstala mi jen jedna kamarádka, jejíž manžel je také onkologicky nemocný.

Občas mívám zhoršenou náladu, jsem nepříjemná na své okolí. Léky proti depresi zatím nechci užívat pravidelně, začala jsem pít bylinkový čaj určený pro tyto stavy. Zdá se, že pomáhá.
Zvažovala jsem i návštěvu psychologa, ale zatím se snažím zvládat své pocity sama nebo se mohu svěřit manželovi, dceři i synovi.
Děkuji za případnou odpověď nebo radu.

Dobrý večer, velmi upřímně Vám blahopřeji ke zvládnutí té odporné nemoci, jsem potěšena, že máte velikou podporu ve své rodině. Trápí Vás ale odtahování kamarádek a vysvětlujete si to tak, že v jejich očích jste jako malomocná, méněcenná, dokonce infekční. No a já Vám dám k přemýšlení jinou variantu, proč se to děje: a co když Vaše přítelkyně jsou ve velkých rozpacích, jak a o čem si s Vámi povídat? Třeba mají obavy, aby se Vás nepříjemně nedotkly nějakou neomaleností, neznalostí. Pokud budete chvíli přemýšlet tímto směrem, mělo by Vám jejich jednání být srozumitelnější. Rakovina je přece obecně  ve společnosti obrovské tabu, ještě jsme se jako společnost nenaučili o ní mluvit s rozumem, ne se zděšením. Já bych Vám doporučovala, abyste kamarádky vzala na milost, abyste jim vysvětlila, že potřebujete jejich přítomnost, že jste dostatečně statečná, abyste si s nádorem poradila, abyste se zase mohly scházet, aby Vás braly jako uzdravenou statečnou kamarádku. To je také ten příklad, kdy Vám dokáže rozumět jen kamarádka se zkušenostmi. Zkuste tedy svěřit se kamarádkám se svým zápasem a s tím, že se dá překonat i hnusná choroba, když pacient se proti ní postaví statečně a odvážně s představou vyléčení. Jsem opravdu přesvědčena, že když se Vám s nimi podaří takhle mluvit, zase budou s Vámi rády, a to o to víc, když jim řeknete, že je kolem sebe potřebujete. Hodně zdaru a síly Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

21. 10. 2021, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Mám rakovinu prsu, mám stavy bezmoci a nevím co s tím

Hezký den,

je naprosto přirozené, že ve chvíli, kdy se setkáme se závažným onemocněním, nevíme  jak dál; tak trochu se ztratíme v sobě i ve světě kolem nás.  Všechny dosavadní jistoty jakoby najednou přestaly platit, naše plány do budoucna se mohou začít ztrácet… v našem prožívání se ve větší či menší míře objevuje nejistota a strach. Může být těžké v sobě najít odvahu a odhodlání přijmout tuto novou skutečnost a najít si svou vlastní cestu nemocí a léčbou. Jednou z důležitých věcí je nebýt na to všechno sám. Je úžasné, máte-li vedle sebe lidi, kteří tam jsou, když je potřebujete. Oni Vás mohou vyslechnout, pohladit, obejmout…  Určitě bych se ale přimlouvala i za to, mít „svého profesionála“,  psychologa, který může jít tímto náročným obdobím s Vámi, který Vám může pomoci se zorientovat v tom, co se děje i ve Vás samotné. Společně můžete najít cestu, jak žít i se závažným onemocněním a ne jen přežívat. Hodně síly a budete-li chtít, ozvěte se klidně na můj mail.

7. 10. 2021, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz

Mohu se zeptat kde sehnat nějakého psychologa který by odjížděl za maminou? Má agorafobii a není schopná někam jet. Ani není momentálně v moc dobrém psychickému stavu. Má rakovinu plic a přesná diagnóza ještě není známa.

Dobrý den, v místě Vašeho bydliště, kde je fakultní nemocnice, ve které, předpokládám, se bude Vaše maminka léčit, by mělo být i oddělení klinické psychologie. Prosím, zkuste je kontaktovat a dohodnout s nimi nejlepší řešení pro Vaši maminku, pokud byste se chtěla poohlédnout mimo nemocnici, pak také můžete kontaktovat některého z klinických psychologů, kteří pracují v soukromých ordinacích a zkusit se domluvit s nimi na účinné psychoterapii pro Vaši maminku. Hodně zdaru Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

29. 9. 2021, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den,
mám rakovinu prsu a procházím od 3. 6. nelehkým obdobím.
Vzala si mě na starost lékařka, která měla po vyšetření sona a rentgenu plic podezření na metastáze, chybělo mi vyšetření pet ct, které odhalí rakovinné buňky, to jsem měla mít 23.7.
Lékařka mí naordinovala 12 chemoterapii komlexních 6.7., Odjela na dovolenou a převzal mě jiný doktor, který to zastavil a chtěl počkat na vyšetření 23.7. Měla jsem štěstí i když jsem to tak zprvu neviděla, protože každé čekání mě a dceru a další lidi ničilo. Výsledek bez metastázy.
Viděla jsem neději, ale teď po 3 chemách jsem zase psychicky špatně. Nevím co mám dělat.
Takový život je strašný, plný bolesti, co dál s takovým životem? Někdy přemýšlím nad nejhorším.

Hezký den,

život s onkologickou diagnozou je neskutečně složitý a náročný.  Jak sama píšete, okamžiky naděje, úlevy a odhodlání se střídají s obavami, bolestí a beznadějí. Je to naprosto přirozené; onkologická léčba je náročná nejen časově, ale nutí nás přemýšlet nad nejrůznějšími otázkami, které ne vždy musí mít odpověď. Může být velmi náročné a vysilující si tím vším procházet sám. Je skvělé, když při Vás stojí Vaši blízcí, ale odborná pomoc psychologa může nabídnout komplexní péči. Velmi bych se přimlouvala za to, abyste Vy sama odbornou pomoc vyhledala – společně s psychologem se můžete, mimo jiné. zorientovat sama v sobě, v tom, co se děje i v tom, jaké možnosti máte. S podporou odborníka můžete najít cestu, která pro Vás bude v tomto nelehkém období schůdná. V případě potřeby je také možné domluvit s Vaším onkologem nasazení vhodné medikace na úzkost, příp.depresi. Je-li nasazení farmakoterapie nezbytné, nejde o žádný projev slabosti, ale o další cestu jak zvládnout náročné období, které máte před sebou. Pokud byste měla zájem, pak bych Vám ráda nabídla tip na knihu, kterou jsme s kolegy klinickými psychology sepsali pro onkologické pacienty a jejich blízké. Název je „Rakovina v rodině v otázkách a odpovědích blízkým“, která se dá sehnat na internetu. Přeji Vám hodně odvahy, síly a odhodlání v boji s nemocí. S úctou, Alexandra Škrobánková.

11. 9. 2021, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz

Dobrý den, můj tatínek (49 let) má rakovinu střev, již je to 2 roky, co chodil na chemo. Aktuálně jsem se dozvěděla, že mu chemo ukončili, protože už to nemá smysl. Bere teď nějaké prášky (nějaký výzkum). Všichni z celé rodiny o jeho nemoci vědí kromě mého bratra. Já se s taťkou vídám, jak jen to jde, ale neříká mi všechno, to s tím ukončením chema jsem se od něho nedozvěděla. Nevím, co mám dělat, protože na mě všichni tlačí, abych taťku přiměla k tomu, aby to řekl bráchovi, jenže já vím, že mu to nechce říct. A já mu to říkat nechci, aby se se mnou taťka nepřestal vídat. Opravdu nevím, co mám v této situaci dělat. Moc děkuji za radu.

Dobrý den, podle zákona a také podle moudrého rozumu má jedině pacient právo dozvědět se o povaze jeho nemoci a o léčebných úkonech s ní spojených, se kterými může a nemusí souhlasit. On jediný má také právo informovat ostatní členy rodiny a blízké o své nemoci, a pokud někomu nechce říct, jak na tom je jeho zdraví, nikdo nemá právo jej přemlouvat k opaku. Toto je součástí etického kodexu zdravotníka a pacienta. Tedy podle toho máte plné právo odmítnout naléhání rodiny. Také vnímám, že udržet si rovný vztah s otcem je pro Vás vysoce důležité. Přeji Vám, abyste nepodlehla nátlaku a svého otce dokázala podpořit v jeho boji s nemocí. Hodně síly Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

29. 8. 2021, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Tatínek 77 let má rakoviny jater, s nemoci bojuje již rok, stav se nijak výrazně nejhorší, poslední dobou je na tom psychicky velice špatně , dochází občas na kontroly do vinohradske nemocnice na paliativni kliniku, zde mu předepsala paní doktorka Mitrazapin, ten mu podle mě příliš nezabírá, myslím, ze by mu pomohla konzultace s psychiatrem , mohli by jste mi prosím poradit, kam se v Praze obrátit?

Dobrý den,

děkujeme za důvěru a dotaz.

Ohledně konzultace s psychiatrem:

Psychiatrické oddělení je jednak v rámci Vinohradské nemocnice, kde se Váš tatínek léčí: https://www.fnkv.cz/oddeleni-psychiatrie-kontakty.php

Případně (pokud byste chtěla mimo nemocnici), mají moji klienti dobrou zkušenost s psychiatrií na Praze 8: https://centrumpsychiatrie.cz/nasi-odbornici/

S pozdravem

PhDr. Ing. Martin Pospíchal, Ph.D.

psycholog

16. 8. 2021, PhDr. Ing. Martin Pospíchal, Ph.D., martin-pospichal@centrum.cz

Dobu den,
před týdnem byl manžel v plné síle a nyní leží s otokem mozku, 5ti nádory na plicích, třemi na mozku v nemocnici. Máme tříletého syna. Musím fungovat pro oba,ale jsem na dně. Najednou musím řešit i spoustu praktických věcí a zařizování. Snažím se jak to jde být tu pro oba. Ale cítím už fyzicky pod limitem. Občas seženu hlídání,abych manžela navštívila a užila si s ním hezkých pár chvil. Než dojedu domů brečím, doma musím chlapečkovi vysvětlovat, že tatínek nepřijede, že je moc nemocný. Jsme doma sami a já potřebuju fungovat, aby se ještě nestalo něco mně a syn nezůstal sám bez pomoci.

Dobrý den,

podle Vašeho líčení věřím, že už jste na pokraji sil. Zdravotní stav Vašeho muže je vážný a chcete být s ním, zároveň vnímáte svou nezastupitelnou roli matky malého synka, který Vás nesmírně potřebuje (více o to, že je znejištěn nepřítomností tatínka). Je nyní nemožné být u obou svých milovaných bytostí najednou, musíte svůj čas i síly mezi ně dělit. Jistě máte velké obavy o život svého muže a pak i o svou a synovu budoucnost. 

Nikomu a ničemu nepomůže, když se zhroutíte vyčerpáním, to jistě sama vnímáte. Situace je taková, že zkrátka nemůžete na 100 % splnit své představy o tom, jak být oporou svému muži a zároveň plně přítomnou vřelou matkou svému synovi. Není to v lidských silách. Někdy musíte jednoho z nich upřednostnit, někdy druhého a někdy také sama sebe. Musíte se vyspat, vyplakat, nechat se obejmout od přátel či blízkých. Věřím, že u obou "Vašich" mužů může být občas i někdo jiný než Vy (kamarádi, někdo z rodiny). Chtěla byste to být vždycky Vy, věřím, ale není to možné. Taková situace může trvat ještě dlouho, takže je dobré rozložit síly, není čas už teď se vydat ze vší své energie, ještě není čas být na dně. 

Mnoho lidí, kteří se ocitli v podobné situaci té Vaší a dokázali si svému okolí říci o pomoc, byli nakonec překvapeni kolik pochopení, podpory a pomoci se jim dostalo. Od sousedů, známých ze sportovního klubu, spolupracovníků a nezřídka i od svých nadřízených v práci.   Je dobré si říci konkrétně a konkrétním lidem. Jistě Vám nepomůže každý, ale většina z normálních lidí bude mít pochopení a třeba bude moci něčím ( i drobným činem) přispět k tomu, abyste mohla věnovat co nejvíce času manželovi a synovi a také svojí regeneraci. Nezůstávejte v tom sama. Většinou zde také navrhujeme i obrátit se na odborníka, pokud možno psychologa, terapeuta, který by Vás mohl doprovodit touto cestou, která pro Vás (a nikoho z Vaší rodiny) není jednoduchá. Někdy tuto roli může hrát i někdo blízký, kdo Vám bude k dispozici. Někteří lidé ve Vaší situaci také využijí služeb psychiatra ve smyslu předepsání medikace, např. antidepresiv. Mimořádná situace v životě to často vyžaduje a není třeba se za to stydět. 

Je dobře, že se svým synkem mluvíte a také mu říkáte pravdu na úrovni jeho věku, i když to je jistě těžké. Pokud byste se chtěla v tomto tématu více zorientovat, zde je odkaz na místo, zde na stránkách Linkosu, na příručku ke stažení Dítě a rodič nemocný rakovinou. Příručka pro rodiče. Jak pomoci dětem, když jeden z rodičů onemocní rakovinou. - Leena Väisänen, Tytti Solantaus » Linkos.cz 

A pokud byste potřebovala další informace nebo jen sdílení touto formou, můžete se kdykoliv ozvat na můj email. 

Přeji Vám hodně sil, vlastně celé Vaší malé rodině. 

Mgr. Hana Kynkorová, Komplexní onkologické centrum Liberec

3. 8. 2021, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz

Dobrý den, je mi 15 let. Už od mala jsem o sebe vždy měla velký strach to samý i o mé blízké, vždy jsem měla v hlavě ty nejhorší scénáře, které se můžou stát. Pamatuji si, jak jsem se ve 13 letech divala na film o tom jak mladý a zdraví člověk dostal rakovinu a poté na ní umřel. Začalo se mi blbě dýchat a až po celý den jsem se nemohla pořádně nadechnout až jsem se začala třepat, druhý den mi začali problémy se srdcem, měla jsem bolesti u srdce, zrychlený tep… postupem času jsem začala mít různý problémy, bolesti kostí, ty bolesti se stěhují, do toho se přidali bolesti žil, ale nikdy na nic nepřišli, každopádně teď mám bolesti břicha na leve straně a ta bolest jde do zad, bývá mi na zvracení, mám světlou stolici. Mam strach z rakoviny slinivky, i když z naší rodiny nikdo netrpěl vážnou nemocí a žijí ještě všichni až na meho pradědu. Budím se s tím, že tady dlouho nebudu a každy den brečím a mam velkej strach že brzo umřu, už nevím co mám dělat, rodiče mi řikaji že mi nic neni a spíš si ze mě ještě utahuji, jelikož mi doktoři nikdy nic nezjistili. Myslíte že je možnost že mám rakovinu, nebo to mam jen v hlavě? Děkuji.

Dobrý den,

děkuji za dotaz, který určitě do naší poradny patří. Stach, obavy o sebe a úzkosti, které popisujete, se musí zřejmě těžce nést, nerada slyším, že si kvůli strachu blízcí z Vás utahují. Myslím si, že motivace k tomu může být od srdce dobrá, chtějí možná ulehčit tíze starostí, ale nepředstavuji si to jako velmi povzbudivý moment. I proto oceňuji, že píšete kupř. zde.

Ani lékař, a ani psycholog, nemůže diagnostikovat na dálku. Přijde mi fajn, že jste se o ty bolesti kostí a žil zajímala a nechala se vyšetřit. Ještě lepší zpráva je, že doktoři neobjevili problém. Je dobře, že se o sebe staráte po zdravotní stránce. Ale u nových bolestí se opět více pozorujete, navíc píšete, že se budíte a brečíte strachem ze smrti. I když jsem ráda, že jste v rodině nezažili vážnou nemoc blízkého, o to více si představuji, jak děsivá ta představa musí být.

Potíže s bolestí břicha, které popisujete, můžou mít různé příčiny, opakuji, že se nedají určit takto na dálku. Můžete opět navštívit lékaře – na základě Vašeho popisu si myslím, že nejde o rakovinu, není však dobře kvůli tomu zanedbat jakoukoliv jinou, i když banálnější, potíž. Protože již pak k lékaři s tímto strachem přijdete opakovaně, a opakovaně se nic nepotvrdí, povzbudila bych Vás k vyhledání psychologické podpory.

Chci, abyste věděla, že Váš strach, i když je možná opravdu „v hlavě“, vůbec neznamená „jsem blázen“. Citliví lidé (píšete, že strach o sebe a blízké máte odjakživa) někdy takto reagovat můžou, a když ve 13ti vidíte film s těžkým tématem, na který jste třeba nebyla zralá, může to přerůst ve velký strach ze smrti. Navíc se ve Vašem věku běžně řeší bolestná existenciální témata, a dle mého si zaslouží pozornost, aby se Vám lépe nesla. Naučíte se pracovat se strachem – ten může opravdu vyvolávat špatné dýchání, tíži na srdci a rychlý tep - zní to jako úzkostný projev až panická ataka. I bolesti břicha a pocit „na zvracení“ může souviste s úzkostí, tak stojí za to prozkoumat s odborníky, jak to je a co s tím. Nakonec existují i léky, které můžou pomoci ulevit úzkosti.

Chci ještě říct, abyste se nenechala odbít věty jako „holka tvého věku nemá mít tyto myšlenky“, protože je prostě máte. Stojí za to vyhledat prostředí, kde Vás vyslechnou a pomůžou.

Psychologa Vám může doporučit lékař, nebo může být nějaký dostupný ve škole, případně poradně ve větších městech (kupř. dle naší mapy péče). Je v pořádku se obrátit i na telefonické linky psychologické podpory, měli by být schopni Vás nasměřovat na odborníka ve Vašem okolí, případně se opět obraťte na mne kupř. emailem nebo telefonicky.

Přeji Vám hodně sil, a hodně zdraví.

3. 7. 2021, Mgr. Kristína Tóthová, tothova.kristina@gmail.com

Potřebovala bych poradit, jak připravit syna (pár dnů je mu 18) na to, že jeho otec (se kterým již dlouho nežiji) během pár týdnů, max. měsíců zemře. Ještě před měsícem spolu sportovali a pak mu zjistili adenokarcinom žaludku. Je na tom velmi zle a lékaři mi řekli, že se na to máme připravit. Hrozné je, že na adenokarcinom nadledviny zemřela .... Je to sice již pár let, ale, bojím se, že toto již syn neunese . Nevím kdy a jak mu to naznačit nebo říct pravdu. Nevím si rady a bojím se o něj, je velmi citlivý. 

Dobrý den,

je mi nesmírně líto situace, ve které jste se s bývalým partnerem, a také se synem, ocitli. Ztráta rodiče ve věku, kdy se mladý člověk stává čerstvě „dospělým“, je velmi těžká. Přála bych si znát slova, která by tuto situaci udělala snesitelnější, ale vím, že neexistují. Ta tíha se prostě může jen nést. Život už bude jiný.

Jako matka máte přirozeně tendenci syna před touto situací chránit, a hledáte různé možnosti. Zmiňujete, že syn je dospělý pár dnů, a jistě to může, ale také nemusí, kopírovat jeho osobnostní zralost nebo pevnost. Praxe ukazuje, že podat informace o tom, že je někdo v rodině nemocný, může lidem (i mladým) pomoci se s celou situací lépe vyrovnávat. Vědí totiž, co se vlastně děje. Mají šanci rozhodnout se, jak se k situaci postavit.

Pokud se rozhodujete, jestli a jak synovi zprávu o otcově nemoci sdělit, vyvstávají mi 2 důležité faktory – postoj otce k oznamování své diagnózy a výhledu, a to, že syn pro tuto chvíli má ve světě jeden stabilní prvek – Vás. Můžete teď být pro něj zdrojem bezpečí, i ve chvílích oznamování obtížných zpráv. Z Vašeho psaní zní, že syn má s otcem dobrý vztah, a takový vztah je určitě něco, o co se lze v této chvíli také opřít. Chce otec, aby syn o jeho diagnóze věděl? Mluvili byste s ním společně, nebo budete se synem mluvit sama? Komunikuje syn s otcem v tuhle chvíli? Kdyby nechtěl bývalý partner společně o své nemoci mluvit, bude důležité se domluvit na tom, jak má vypadat další kontakt syna s otcem. Jsem pro podporu syna, že jakékoliv otázky na otce jsou v pořádku - otec může také říct, že si o situaci nepřeje mluvit, ale je lepší, když taková komunikace proběhne přímo mezi nimi dvěma.

Asi není nejvhodnější chvíle, kdy takovou těžkou zprávu oznámit. Opřít se můžete zkusit o to, že v jakékoli chvíli, má syn k dispozici stabilní vztah (třeba ten s Vámi), ze kterého může čerpat. Z klinické zkušenosti trvá přibližně 2 měsíce, než je člověk schopen se přizpůsobit situaci nemoci (ať už svojí nebo někoho blízkého), a proběhne nejintenzivnější střídání emocí (šok, lítost, vztek, hrůza, bezmoc a beznaděj). Samozřejmě to souvisí od mnoha faktorů, ale možná Vám to trochu pomůže přemýšlet nad časovým rámcem sdělení.

Všechno, co po oznámení faktu těžké nemoci s blížící se smrtí blízkého následuje, je mnohem intenzivněji a hůře přijímáno. Když nastane chvíle, kdy budete synovi o nemoci otce říkat (společně, nebo sama), mějte na rozhovor dostatek času, v co nejklidnějším prostředí. Informace by měl dostat jasné, nezamlžované, ale není třeba zatěžovat podrobnostmi. Pokud syn sám bude chtít slyšet víc, je dobré si to ověřit v rozhovoru – „chceš se zeptat na něco víc, chceš to slyšet?“.

Řekněte to, co víte s jistotou, co nejvíce na rovinu. Když nevíte, řekněte, že nevíte. Syn má u Vás největší pravděpodobnost důvěry a bezpečí, a důvěru si udržíte pravdou. Pláč, zlost, křik – vše je naprosto přirozená reakce a ke smutku patří, nebraňte mu. Může nastat i šoková reakce, která budí dojem netečnosti nebo lhostejnosti. Je pak vhodné prostě jen pojmenovat, že emoce můžou přijít a je to tak v pořádku. Snažte se nebrat osobně i případné výčitky, ukazují na aktuální velké vyděšení chlapce. Jestli syn nebude chtít o ničem ve chvíli oznámení nemoci mluvit, netlačte - nabídnete, že jste ochotni se o situaci bavit, až bude chtít.

Vnímám jako důležité synovi dovolit nést jen takové břemeno, jaké je nevyhnutné. Je možné trápení a smutek a strach sdílet, s něčím pomoci (je to důležité pro posílení kompetence „zde jsem mohl pomoci“), ale je dobré mladého člověka citlivľ a neustále povzbuzovat v tom, že žít dál vlastní život je v pořádku, dát najevo, že je to pro (především) otce i Vás v pořádku a přináší vám to radost.

Zmiňujete, že syn je citlivý, a že máte společně zkušenost s předchozí nesmírně obtížnou situací – ztrátu dcery a sestry. I tou dobou jste měli možná nastavené, že se Vám mohl přijít svěřit s tím, co prožívá (nepíšete, jak byl syn starý). Z takových situací si často neseme nejen velmi obtížné vzpomínky, ale také jisté dovednosti, pomocí kterých se nám tu předchozí obtížnou situaci podařilo přežít. Můžu doufat, že lze najít také něco, o co se může syn i nyní opřít (váš společný vztah, nebo i vztah s tátou, že je schopen mluvit o emocích, nebo naopak potřebuje s nimi být sám, ponořit se do něčeho a podobně).

Je možné, že děti v mladém dospělém věku, nechtějí (nemocné) rodiče zatěžovat svým trápením. Je v pořádku nabídnout synovi místo, kde může o svých pocitech a prožívání mluvit svobodně, třeba i se vší „zlostí na tátu, že umírá“, třeba u psychologa. Můžete s nabídkou přijít i později, když postupně vnímáte, že syn se nedokáže do „skoro-běžného života“ se zahrnutím jisté pomoci a podpory vůči otci, vrátit (třeba za ty 2 měsíce), pozorujete problémy se spánkem, chutí do jídla, vyhýbání se zálibám i vztahům, apatii, nebo naopak rizikové chování. Je možné také s praktikem, případně psychiatrem, probrat dočasnou medikaci k zabezpečení fungování. Zde je však rozhodnutí opravdu na synovi, formálně bude dospělý, třeba pak může pomoci i sdílení toho, co pomáhá (pomáhalo) Vám. Rozhodně lze syna povzbudit i během prvotního rozhovoru, že je v pořádku, když zkusí hledat podporu u svých přátel - pro mladé lidi v jeho věku je to velmi důležité.

Existují také služby poradenství pro pozůstalé, které je možné v případě potřeby kontaktovat po úmrtí otce. Můžete zkusit, zda je možnost i případné společné konzultace s psychologem v onkologickém centru, kde je otec chlapce pacientem. Je také možné obrátit se na krizová centra ve větších městech, kde bývá dostupná psychologická pomoc velmi rychle.

Přeji Vám, synovi, a i jeho otci, tolik síly a podpory, jak je možné.

Mgr. Kristína Tóthová, Brno

8. 6. 2021, Mgr. Kristína Tóthová, tothova.kristina@gmail.com

Dobrý den. Potýkám se právě s rakovinou prsu, je mi 33 let. Moji onkologové mi doporučili, abych navštívila i psycholožku, že to mám v rámci léčby zdarma, což jsem udělala, jenže si nejsem tak docela jistá, zda mi sedí. Zatím jsem s ní tedy měla jen jedno sezení, ale přece... První věc, která mě trochu vyvedla z míry, byla ta, že mě hned na začátku upozornila, že ne zřídka lidé s onkologickou diagnózou spáchají sebevraždu, protože to "nedají". Od té doby mi to vrtá v hlavě, tedy ne, že bych se chtěla zabít, ale pořád myslím na smrt. A druhá věc, co mi vadila, bylo, že si během našeho sezení vyřizovala hovory nebo esemesky. Mám jí to říct? Nebo mám rovnou zkusit vyhledat někoho jiného? Nechci se někoho dotknout. Děkuji za odezvu.

Dobrý den, takže hned na začátku docela rozhodně říkám, abyste se poohlédla po jiném klinickém psychologovi se znalostí psychologické péče o onkologické pacienty nebo jinak těžce nemocné. A jak i Vy píšete, ani já se nechci dotknout práce kolegyně, nicméně bych s ní velmi polemizovala s informací, že nezřídka TO onkologičtí pacienti nedávají. Po pětadvaceti letech intenzivní práce s psychikou onkologických pacientů mám absolutně opačnou zkušenost. Onkologický pacient je velmi specifický člověk. Za celou dobu jsem nepotkala trpělivějšího, odpovědnějšího, pozornějšího a statečnějšího pacienta než jakým onkologický pacient je. A jestli si za tu dobu vzali život tři lidé, tak jen proto, že zůstali na zvládání choroby na světě úplně sami a navíc trpěli ještě psychiatrickou chorobou. Znám situaci na mnohých onkologických odděleních a klinikách v Česku a mohu říct, že týmy zdravotníků na onkologiích jsou velice obětaví, vstřícní, hlavně pak vysoce vzdělaní lékaři, sestry i ostatní  personál. Součástí každého týmu má být i klinický psycholog, někdy je trvalou součástí týmu nebo jen dochází na konzultace. Právě u něj předpokládám nejvyšší míru empatie, zklidňující chování moudrost a trpělivost při práci s pacienty. Pokud se toho paní kolegyni, kolegovi nedostává, nemusí pacient nutně přijmout její/jeho péči. Z druhé strany by ale každý onkologický pacient měl mít možnost sdílení svých velikých psychických trápení s odborníkem na duši. Je to zásadní věc, že pokud tělo léčí odborně a s velkou profesionální znalostí lékař onkolog, stejně tak profesionálně a bezpečně by v tu samou dobu měl být pacient podporován odborníkem na duši, emoce. Pokud Vám to s paní psycholožkou nevyšlo, není od věci, když jí to řeknete, dokonce ji můžete poprosit o nasměrování k jinému kolegovi. Pokud ani to nevyjde, mohu nabídnout knihu, kterou jsme s kolegy klinickými psychology sepsali pro onkologické pacienty a jejich blízké. Název je Rakovina v rodině a dá se sehnat na www.alza.cz a v knihkupectví Dobrovský. Přeji Vám hlavně, abyste statečně zvládla léčbu a abyste se uzdravila. Hodně síly Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

27. 5. 2021, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz