Všechny příspěvky

Dobrý den,

podle toho, co píšete, má Váš tatínek za sebou onkologickou léčbu, která bohužel nezabrala tak, aby byl nádor odstraněn. Lékařské zákroky se nyní nejspíše soustředí na to, aby měl co největší komfort, co nejméně nepříjemných symptomů. Tatínek je unavený a Vy nevíte, jak mu pomoci, sama trpíte úzkostmi, ptáte se jak to vše psychicky zvládnout. 

Z Vašeho dotazu nevím, jak s Vámi komunikovali lékaři tatínkovu prognózu, zda již samotnou léčbu nádorového onemocnění uzavřeli a nyní se budou soustředit na to, aby dny, které Vašemu tatínkovi zbývají prožil v co největší kvalitě? Nebo ještě nějakou léčbu zvažují?

S čím určitě tatínkovi nepomůžete, je ta únava, o které píšete. Únavu způsobuje jak nádor samotný, tak i následky předchozí onkologické léčby. Ve chvíli, kdy je již léčba uzavřena a nebude pokračovat, je dobré nechat pacienta odpočívat. Tělo je vyčerpané, vysílené.  Někdy se během dne objevují "okénka", kdy únava není tak silná a pacientovi dovolí nějakou aktivitu, v tu chvíli je dobré toho využít a pokud o to Váš tatínek stojí, dělat mu při té aktivitě společnost. Může to být cokoliv a v průběhu času se to může  (a nejspíše bude) měnit. Zpočátku procházka kolem domu, nákup, později např. aspoň opuštění domu a posezení venku, zkrátka cokoliv, o co má pacient zájem a jeho stav mu to dovolí. Např. moje babička ve svých posledních dnech v takovém "okénku" moc ráda hrála karty (žolíky). A my, co jsme se u ní střídali, jsme jí vždy tuto radost rádi dopřáli. 

Nejcennější teď je Vaše přítomnost. Nemusíte nic zvládat, snažit se být nad věcí apod. Většina z nás se smrti a závěru života bojí, ale doprovázet někoho, jehož dny už se krátí,  je velká věc. Je velká věc zůstat a neutéct. Je to smutné, ale zároveň to můžeme brát i jako dar pro obě strany. Vy mužete s tatínkem sdílet čas, mohou být ještě řečena slova, která by měla být řečena a nebyla. Můžete s ním sdílet jeho těžké chvíle i chvíle smíření. 

Pokud je Vás v rodině více, kteří se na péči o tatínka podílíte nebo můžete podílet, určitě se podělte - o čas, starosti, povinnosti i smutek. 

Z Vašeho dotazu vidím ,že pocházíte z Olomouckého kraje. Přímo na Onkologické klinice ve Fakultní nemocnici Olomouc pracují velmi vstřícné a erudované kolegyně psycholožky, které pracují nejen s pacienty, ale i s jejich blízkými. Pokud se zeptáte ošetřujího onkologa, jistě Vám kontakt dá (a určitě je i na stránkách samotné Onkologické kliniky) a Vy se můžete nechat tímto těžkým obdobím doprovodit. Nemusíte to nést sama. 

Pokud jste kvůli úzkostem v péči psychiatra a berete nějaké léky, určitě to zkonzultujte i s ním. Třeba by zvážil i změnu nebo navýšení medikace. 

Přeji Vám mnoho sil a lásky. 

Mgr. Hana Kynkorová, psycholog KOC KNL, Liberec 

24. 6. 2026, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz

Dobrý den,

bohužel ve své praxi zažívám i v naší poradně máme mnoho podobných dotazů, jako píšete Vy: Rok,dva po úspěšné léčbě, rakovina "zažehnána", jupí! Máte přece být vděčná, veselá, plná života!

Samotná léčba ale byla velmi těžká pro celý Váš organismus i pro Vaši psychiku a stále ještě (a někdy čím dál více) cítíte její následky, Vaše tělo i duše se změnily. Inkontinence stolice je pro důstojnost člověka nesmírně zatěžující.

Ve své praxi provázím ženu, která po operaci konečníku (za žádnou cenu nechtěla mít vývod) také trpěla inkontinencí stolice, měla často po prodělaném ozáření i zánět střev (což zase zhoršovalo inkontinenci). Trpěla těžkou depresí, po nasazení antidepresiv a pravidelné psychoterapii začala na kratší úvazek pracovat v chráněné dílně, zdálo se, že se její život stabilizuje. Když však přišlo na společenský a poté i parnterský život, byla inkontinece pro ní nepřekonatelnou překážkou. Nakonec se pokusila o sebevraždu (neúspěšně), byla na psychiatrickém pobytu. Její život se začal měnit k lepšímu, když přijala návrh k zavedení stomie. Musela se s ní také postupně sžívat, dnes ale kvituje, že má vylučování stolice pod kontrolou, našla si úzký kruh přátel, se kterými může trávit čas, aniž by se cítila trapně. 

Tento příběh Vám nepíši proto, že by měl být návodem pro Vás. Jen dokresluji to, že žití ve Vaší situaci je opravdu náročné a na to, abyste se s tím vypořádala (jak píšete) byste neměla být sama. Na Vašem místě bych určitě vyhledala psychologickou pomoc (v Komplexních onkologických centrech by měli mít vždy svého psychologa, zeptejte svého ošetřujícího onkologa) a nejspíš i péči psychiatra, protože na místě by byla i antidepresiva (pomohou s propady nálad a částečně i se spánkem). Protože pokud nespíte, provází Vás úzkosti a špatná nálada, ani Vašemu tělu se nemůže dařit dobře. Antidepresiva Vám může nasadit i Váš obvodní lékař. Překonejte ostych a určitě si někoho najděte! 

Neuropatii i bolesti kloubů řeště se svým onkologem, je to častá bolest pacientů po léčbě. Pokud si zachováváte nějakou pohybovou aktivitu (procházky se psem), ukazuje se, že to je pro tělo vždy prospěšnější, než minimum pohybu. Jako účinný se ukazuje i silový trénink. 

Jedna moje pacientka, která také trpěla silnými následky léčby spousty let měla svoje heslo: Je to něco za něco. Nezabila mě rakovina, můžu žít, ale mám teď tohle. 

Možná z mých příkladů vidíte, že každý se s těžkým osudem vyrovnává po svém, svou vlastní originální cestou, která je často klikatá, má i hluboká údolí smutku, pak  náročnou část vzhůru, krok za krokem. Neexistuje nějaká obecná, osvědčená cesta, kterou bych Vám doporučila. 

Nebuďte na to sama, najděte si odbornou pomoc, to je určitě moje doporučení! Když zde na Linkosu zadáte do vyhledávače Mapa psychoonkologické péče, ukáží se Vám odkazy na kolegy, o kterých víme. Psychiatrickou i psychologickou péči by Vám měli umět nabídnout i ve Vašem onkocentru, kde jste se léčila. Terapeutickou pomoc můžete najít i mezi ostatními kolegy, kteří na mapě nefigurují. 

Amélie (pac.organizace) nabízí i online psychologické poradenství. Věřím, že nějakou pomoc pro sebe seženete. 

Přeji Vám co nejvíce sil a důvěry sama v sebe i ve svůj život. 

Mgr. Hana Kynkorová, psycholog KOC KNL, Liberec 

23. 6. 2026, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz

Dobrý den,

to, co popisujete je velmi těžká situace pro celou rodinu. Nevím, co přesně znamenají "ne příliš dobré vyhlídky", ale předpokládám, že tedy nejspíše léčba Vašeho muže nepovede k plné úzdravě.

Vaše děti (15 a 18 let) už nejsou malé, jsou to již dospívající osobnosti. Přesto v těchto letech nejsou ještě dospělé, potřebují mít rodiče "za zády",  i když už často chtějí být samostatné a od rodičů se již oddělovat. Nesdělit takovým dětem úplnou pravdu může být snaha rodičů, jak je ochránit, zabránit jejich zranění. Rozhodně se ale vždy (a v tomto věku zvláště) vyplácí říkat dětem pravdu. Vy sama si myslíte, že Vám důvěřují. Sice říkáte, že byste rozhovor nezvládla, "tak aby jim to pomohlo", že pláčete, jen na to pomyslíte, ale věřte mi, někdy nejde o to, zvládnout takový hovor bez emocí, ale je důležitý sám o sobě. Pokud situace jejich táty není úplně dobrá, měly by to vědět. Už jen proto, aby věděly, co se děje a mohly samy nějak začít na nastalou situaci reagovat, nějak se s ní začít konfrontovat, vyrovnávat, prožívat jí. Zmizí to tajemství mezi Vámi. 

Proto intervenci odborníka (nejspíše psychologa) nevnímám nyní jako potřebnou směrem k Vašemu muži jako pacientovi (zvláště, když on sám o to nestojí), ale k Vaší rodině jako celku a nejvíce směrem k dětem. Zeptejte se na psychologa v nemocnici, kde se Váš muž léčí, ošetřující onkolog by o něm měl vědět. 

Pokud bych dostala takovou zakázku já (tedy pomoci sdělit nepříznivou zprávu o zdravotním stavu táty jeho dospívajícím dětem), určitě bych si přála, aby u rozhovoru byla celá rodina nebo alespoň jeden z rodičů. Není žádná výhoda "přehodit" rozhovor na odborníka a nechat (byť už větší) děti na to samotné a troufám si říct, že většina psychologů i terapeutů by to viděla stejně. Nebudete tak vědět, co přesně se dozvěděly, jaké byly jejich reakce, na co se ptaly, jestli plakaly, byly naštvané? Doporučovala bych Vám být u toho. Psycholog Vám tu situaci pomůže zvládnout společně. 

Další možná varianta je, že Vám odborník pomůže se na ten rozhovor připravit tak, abyste ho zvládla pak v domácím prostředí co nejlépe. Protože to nejspíše bude na Vás (pokud se postoj Vašeho muže nezmění). Ale už jsem ve své praxi viděla vícekrát, kdy pacient sám byl v určitém stadiu popírání reality nebo zkrátka nebyl schopen či nechtěl děti informovat, a proto se této role zhostil ten zdravý z rodičů (někdy i přes odpor pacienta), protože viděl, že další lhaní a zamlčování by dětem způsobilo ještě více bolesti. 

Pokud by onkologické pracoviště, kde se Váš muž léčí nemělo svého psychologa, můžete hledat i jinde, než na onkologii, určitě by Vám s tím mohl pomoci i jiný zkušený psycholog nebo terapeut. 

Věřím, že je Vám velmi těžko, určitě Vám leží na srdci prožívání Vašich dětí, do toho nejspíše můžete žít ve velké nejistotě, jak to všechno bude dál...

Pořád jste rodina. A stojí za to, prožít ty dny, které máte jako celá rodina před sebou v co největším souladu, lásce, přítomnosti, i když jeden z členů má neléčitelné onemocnění.  Nevyslovené pravdy, držení určitého tajemství vztahy nesmírně zatěžuje a nakonec přináší zklamání a ztrátu důvěry. 

Někdy je třeba jen čas, než se usebereme k takovému rozhovoru a někdy je dobré k tomu přizvat i odborníka, pokud to přinese větší jistotu celé rodině. 

Přeji Vám všem mnoho sil a vzájemné lásky. 

Mgr. Hana Kynkorová, psycholog Komplexního onkologického centra, Liberec 

4. 6. 2026, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz

Dobrý den, určitě není "chyba ve Vaší psychice!"

Vždyť se už 6 let potýkáte s těžkým onemocnění, léčba samotná je náročná, takže Vaše psychika dělá, co může, aby se s tím vyrovnala! U Vás je to neklid, deprese, mlha, úzkost. To je dle mého názoru odpovídající Vaší situaci, ať už k tomu přispěl pomalidomid nebo ne (bohužel nejsem lékař ani lékárník, takže na to svůj názor nemám). 

Věřím, že je to pro Vás zoufalství, takto se cítit, ale prosím, ještě si nepřikládejte tím, že se budete sama plísnit za to, že to tak máte. Není to žádná legrace, s čím se potýkáte, něco Vás to už stálo. Potřebujete mít v sobě laskavého zastánce ne kritika.

Píšete, že berete antidepresiva, ale již nepíšete, zda chodíte někam na terapie. Určitě bych Vám to doporučila. Možná s pomocí psychologa nebo terapeuta najdete cestu, jak tělo více uklidnit, upokojit, jak pracovat s neklidem a určitou emoční nestabilitou. I statistiky dlouhodobě ukazují, že úzkost a deprese má největší naději na zlepšení a vyléčení při kombinaci psychofarmak a terapie. 

Na stránkách Linkosu najdete některé odkazy na psychology na onkologiích (do vyhledávače zadejte Mapa psychoonkologické péče), ale jistě můžete hledat pomoc i u odborníků mimo onkologie. 

Moc bych Vám přála, abyste našla cestu k úlevě a také k laskavosti a soucitu k sobě samé.

Mgr. Hana Kynkorová, psycholog Komplexního onkologického centra, Liberec 

17. 5. 2026, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz

Dobrý den, děkujeme za Váš dotaz. Věřte, že v podobné situaci vůbec nejste sama! A rozumím tomu, že jste z toho vyčerpaná, cítíte, že Vaše role je "ponížená" na opatrovnici a posluhu. Zároveň ale nechcete, aby si Váš muž myslel, že Vám na něm nezáleží, že mu nechcete pomáhat. 

Nikdo z dospělých v páru není primárně určen k tomu, aby druhému sloužil a opatroval jej, to dělá maminka dítěti. Jistě je partnerské převzít některé povinnosti a činnosti, pomoci a postarat se, když je druhý nemocný, po úrazu apod. Vašeho muže nejspíše zasáhlo samotné vědomí diagnózy, může být psychicky nestabilní i po hormonální léčbě, unavený po ozařování. Nic z toho ale u většiny pacientů není důvod k tomu, že by nemohli provést úklid, uvařit, dát prát prádlo. Jistě je potřeba to dělat v přiměřeném tempu, i obyčejná činnost může unavit, ale zároveň je to pohyb, připojení se k životu. 

Kdybychom spolu mluvily, určitě bych se Vás zeptala, jestli to tak trochu nebylo i dříve? Měli jste péči o domácnost, nákupy, úklid apod. rovnoměrně rozdělené mezi sebe? Nebo jste automaticky na sebe vzala tu "větší půlku"? A pokud ano, odkud to pramení? Byl to zvyk ve Vaší rodině, byly tak ženy vedeny?  Uměla jste i dříve muže delegovat, přenechat mu určité práce a činnosti? 

Pokud ne, možná je čas s tím začít, abyste se Vy necítila čím dál hůře, poníženěji a tím by byl značně narušen Váš vztah. Je možné, že si to Váš muž vůbec neuvědomuje, jak to na Vás působí, nevnímá dopad svého chování. Je zahlcen sám "tím svým".

Doporučila bych Vám ve chvíli klidu svému muži sdělit, jak Vás tato situace vyčerpává a vlastně i ponižuje. Mluvte o sobě a o tom, že máte starost o něj i o Váš vztah jako takový. A možná rovnou sdělte, které činnosti a věci již necháte na něm. A pak je třeba to opravdu nechat na něm. Je možné, že jeden rozhovor to nezmění, možná se objeví zostřené emoce, to k tomu někdy patří. Tak se to pokuste vyjednat zase později. Ale určitě nezůstávejte v módu "mlčící ublížená žena", takové utrpení k ničemu nevede. 

Zároveň svému muži buďte na blízku, pokud o to stojí, můžete spolu prožívat obyčejné chvíle nebo spolu něco podniknout. A také mějte svoje aktivity, věnujte se něčemu, co Vás těší nebo uklidňuje, je jedno, co to je. 

Procházíte těžkým obdobím, ale pokud Vám Váš vztah stojí za to, nevzdávejte to a promluvte spolu. Přenechejte Vašemu muži vše, co zvládne. Projděte třeba i emočními bouřemi, někdy jsou pro změnu nutné. 

Držím Vám palce. 

Mgr. Hana Kynkorová, psycholog Komplexního onkologického centra, Liberec 

6. 5. 2026, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz

Dobrý den, velmi Vám děkuji za otevřený dotaz!

Ano, většina z nás si představí, že po sdělení diagnózy je normální být v šoku, plakat, rozsypat se... Možná k tomu přispělo i to, kolikrát se omílaly fáze smíření od Kübler - Rossové (mimochodem již překonané) a mohlo tak vzniknout vědomí, že kdo to tak neprožívá, "je divný". Navíc Vaše reakce se velmi liší od reakce Vašich blízkých, takže si tak opravdu můžete připadat. 

Během  zhruba 17 let, co doprovázím onkologické pacienty na jejich cestě jsem viděla tolik "netypických" reakcí, že jsem si postupně přestala dělat starosti, jak by to mělo být správně a zkrátka jsem byla k dispozici tomu, co zrovna prožívali. Pochopila jsem, že naše duše má mnoho sebezáchovných mechanismů, které zkrátka použije, ať se nám to hodí nebo ne. A pustí je, až to pro ni bude možné. A že mnohokrát nejvíc nastavené "bojovnice" končí vyčerpané a s komplikacemi v léčbě. Mnohem prospěšnější se jeví (i podle psychoonkologických studií) podobné nastavení, o kterém píšete: udělám pro to maximu, ale přesto jsem si vědomá toho, že nemohu ovlivnit, jak to dopadne (jako nelze úplně ovlivnit, zda rakovinu budeme mít nebo ne).

Myslím, že postupem času přijmete, že Vám okolí tak úplně nerozumí, i když Vám to může být líto nebo k tomu cítit jiné emoce. Že to, jak prožíváte svoji diagnózu, léčbu apod. je vysoce osobní, do určité míry nesdělitelná a intimní věc. Možná bude pro Vás výzva okolí sdělovat, co Vám vyhovuje, jaké jejich reakce, komunikace a chování Vám dělá dobře a jaké si mají nechat pro sebe. Přesně, jak píšete, oni prožívají svůj proces a Vy zase svůj, oni mají svoje představy, Vy také. A nemusí se vůbec protínat. 

V manželství se mnohé mění, záleží na jakých základech stálo už dříve, léčba rakoviny je velká výzva pro oba. I když se Vaše vnitřní prožívání nebude shodovat, je dobré se o tom naučit do určité míry mluvit, sdělovat si navzájem, jak to kdo má. 

Přála bych Vám, abyste si nedělala starosti, jestli prožíváte správně. Uvidíte, že v průběhu léčby budete mít mnoho "materiálu" k různorodému prožívání. Buďte ráda za svoje "flegmaticko optimistické" nastavení. A pokud si nebudete jistá, zda už toho prožívání není moc nebo málo, klidně se znovu ozvěte. 

Anebo si najděte svého psychologického nebo terapeutického průvodce, všechna KOC mají mít svého psychologa. Většina (hlavně mladších) pacientů na onkologii nevyhledává psychologa až ve chvíli, když mají pocit, že nevědí kudy kam. Berou ho jako službu, jako průvodce na té cestě léčbou i po léčbě, protože nevědí, co přesně je tam čeká. 

Přeji Vám mnoho sil do léčby i všeho, co s ní souvisí! 

Mgr. Hana Kynkorová, psycholog Komplexního onkologického centra, Liberec 

6. 5. 2026, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz

Dobrý den,

děkujeme za důvěru i Váš dotaz. Možnost vypracování psychoimunologického profilu byla v rámci studie, a to (domnívám se) jen do konce roku 2020. Tedy pravděpodobně jste shlédla starší přednášku, bohužel tuto službu nemůžeme nabídnout. Nezlobte se.

Ohledně toho co píšete, resp. úvah, zda byla Vaše diagnóza způsobena "psychicky" ve smyslu uváděného, bych si dovolil navrhnout následující: Aktuálně věda nedokáže říci, zda si konkrétní člověk (vy, nebo jiný klient) na 100% způsobil nemoc tím, jak žil (ve smyslu životního stylu, deprese, rodinných problémů - tedy tak jak uvádíte). Na obecné rovině máme studie, které říkají, že například dlouhodobější stres není prospěšný. Na straně druhé nemůžeme říci, že (například) to byl u vás konkrétně spouštěč nemoci. Co ale užitečné být může (bez ohledu na zmíněný psychoimunitní profil), si například společně s psychologem/psychoterapeutem promyslet: "Co od teď dále bych třeba ve svém životě dělala ráda jinak?" Ve smyslu: Domnívám se, že náročné vztahy bylo něco co přispělo nemoci? Pohledem vědy nevíme, ale Vy sama (nebo ve spolupráci s odborníkem), můžete pracovat na tom, jak se ve vztazích cíti o něco lépe apod. Tedy soustředit se na období "Od teď dále". 

Tedy ještě jednou se omlouváme, že poptávanou službu nedokážem nabídnout.

Snad je alespoň toto doporučení užitečné.

S pozdravem

Martin Pospíchal 

14. 4. 2026, PhDr. Ing. Martin Pospíchal, Ph.D., martin-pospichal@centrum.cz

Dobrý den,

děkuji Vám za důvěru. Nemám ambici Vám napsat vyčerpávající odpověď, protože to opravdu není možné.

Podle toho, co píšete, máte pro sebe přesně pojmenované, co Vás na sobě trápí, co chcete změnit a víceméně z toho chápu, že tyto 3 problémy také považujete za příčinu svých tělesných obtíží, nemoci nebo nemožnosti se uzdravit.

Také píšete, co všechno už jste na cestě " k nápravě" absolvovala a že je toho opravdu hodně. A přesto s výsledkem nejste spokojená, vzorce ve Vás stále fungují.

Z mojí psychologické a terapeutické praxe vím, že většinu popsaných nastavení se naučíme v dětství a dospívání. Uděláme to intuitivně a tyto vzorce jsou v tu chvíli pro nás jako děti (případně dospívající) naprosto fuknční, často život zachraňující. Pomocí nich zůstáváme (nebo se snažíme zůstat) součástí rodiny a to je pro nás v tu chvíli nejvyšší hodnota. Tato nastavení sama o sobě nejsou špatná a  ve své době nám velmi dobře sloužila. Pokud je dokážeme nahlédnout dospělýma očima, mohou nám v životě sloužit dál, jen už v dospělé podobě. Např. touha po dokonalosti může být dobrým motorem v mnoha oblastech, když ji použijeme dospělým způsobem (tedy ne vyčerpávajícím, kdy vše podřídíme touze po ideálu). 

Někdy si taková nastavení z dětství necháváme, protože je to pro naši duši vlastně bezpečnější. Jsme zvyklí upřednostňovat druhé ( i když se cítíme pak trochu nedoceněni, případně neumíme vyjádřit vlastní přání a potřeby) a tím i trpět, ale na to utrpení už jsme zvyklí a nějak to přece funguje. Když se přestanete chovat zaběhaným způsobem, okolí pro to většinou nemá pochopení a dá Vám to hned najevo. Už nebudete ta hodná, pozitivní holka. A toho se často bojíme víc než si chceme přiznat. Nepřijetí, odmítnutí. To je náš nejhlubší dětský strach. I když už dítě nejste, může ve Vás tenhle velký strach žít a úřadovat. 

Ten obrat může nastat, když se s láskou podíváte na svoje mladší já, které takto fungovalo a řeknete mu, že to dělalo naprosto skvěle, protože nemohlo jinak. A že teď už si může odpočinout.

Jistě s tím dobře zachází více směrů v terapii, mně se osvědčuje přístup který má zkratku LIP (vychází z německého Lebensinteratios proces), u nás sdružuje terapeuty tohoto směru Nelles institut. Přečtěte si na jejich stránkách, o co se jedná a uvidíte zda Vám to bude blízké. Někdy stačí i si přečíst některé z článků nebo knížek, které napsal zakladatel Wilfried Nelles. 

Ale nejvíc ze všeho bych Vám přála, abyste dokázala ve svém srdci uvidět, že jste naprosto v pořádku, přesně jak jste a tam kde jste. Už na sebe nevytvářejte další tlak, abyste se co nejvíce změnila, to je možná další vzorec z dřívějška - je třeba mne opravit, napravit, zlepšit. Věřte mi, že není. Už jste se naučila hodně, hodně toho absolvovala a život Vás nějak nese.

Největší statečnost od Vás možná bude to, když pustíte všechny snahy o svoji "nápravu". 

Přeji Vám vše dobré. 

Mgr. Hana Kynkorová, psycholog KOC Krajská nemocnice Liberec 

23. 3. 2026, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz

Dobrý den, 

ano, s projevy tzv. chemo brain se potýká řada pacientů, popisují většinou zhoršení paměti, pozornosti, hledání slov při mluvení apod. Je to jeden z následků chemoterapie. 

Musím bohužel napsat, že na to není žádný lék nebo jasný postup, který by zaručil, že tyto projevy zmizí. Časem, po ukončení chemoterapie se postupně situace v této oblasti zlepšuje, ale pacienti si na poruchy paměti nebo mozkovou mlhu stěžují někdy i mnoho měsíců po ukončení chemoterapie. Může to být dlouhodobý proces.

Přesto tu jsou určitá opatření, která se osvědčují a podle některých studií se ukazují jako podpůrná k co nejrychlejšímu návratu úrovně kognitivních schopností. A ty pro sebe můžete udělat už teď:

1. lehké fyzické cvičení, pravidelně třeba dvacet minut, půl hodiny denně. Cokoliv, co Vám bude dělat dobře, procházka, cvičení jógy, protahovací cviky apod. Když se prokrví tělo, prokrví se více i mozek a to přispívá ke zlepšení jeho funkcí.

2. kognitivní cvičení jako takové: křížovky, sudoku, rébusy, cvičení paměti, užitečné je i čtení nahlas (ukazuje se, že u čtení nahlas se zapojuje mnoho oblastí mozku)

3.kvalitní spánek a odpočinek celkově: spěte co nejvíce ve správném spánkovém režimu, pokud cítíte únavu přes den, dejte si krátký spánek (do 40 minut) i přes den (klidně i vícekrát). 

Po skončení chemoterapie počítejte s dlouhou rekonvalescencí, když to půjde, jeďte do lázní, odpočívejte a zařaďte i výše uvedená doporučení. Jsou to jednoduché věci, ale pokud je budete dělat pravidelně, budou mít významný podpůrný efekt. 

Vím, že to je těžké, ale pokuste se projevy, o kterých píšete brát jako součást léčby s tím, že se o sebe postaráte nejlíp, jak umíte. Strach a obavy posilují negativní vliv nejen na naše intelektové schopnosti, ale i na naše fyzické zdraví. Pokud se symptomy Vaší úzkostné poruchy zhoršují, určitě se poraďte o případné změně medikace se svým psychiatrem. 

Jestliže budete mít i rok po skončení léčby pochyby o svých kognitivních schopnostech, budete mít pocit, že se stále zhoršují, určitě absolvujte specializované vyšetření u klinického psychologa či psychiatra. 

Přeji Vám mnoho síly i trpělivosti. 

Mgr. Hana Kynkorová, psycholog KOC KNL, Liberec 

9. 3. 2026, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz

Dobrý den,

mrzí mě, že jste se dozvěděla špatné zprávy, je to vše čerstvé a nezvládat takovou situaci (ať už to znamená cokoliv) je za mě naprosto lidské, přirozené. A co by to pro Vás  vlastně znamenalo ji "zvládnout?" 

Píšete, že chodíte na terapie, ale moc nepomáhají. Kdybychom seděli naproti sobě, ptala bych se, jak dlouho, jak často chodíte a co jste od terapií očekávala, jaká jste řešila témata? Zda důvěřujete svému terapeutovi a sedí Vám jako člověk? Chtěla bych poznat, zda "nepomoc" terapií nevidíte jen "skrz" filtr současných událostí. 

Asi rozumím potřebě mít terapeuta, který zná Vaši situaci jako odborník, který se s ní setkává na onkologickém pracovišti.  Recidiva karcinomu plic je nyní jistě nejzásadnější okolnost Vašeho života. V Praze je více psychoonkologů na různých pracovištích, podívejte se do naší Mapy psychoonkologické péče zde na Linkosu. Oslovte také svého ošetřujícího onkologa, měl by o psychologovi na jeho pracovišti vědět a dát Vám informace. 

Zároveň Vám doporučuji ještě zvážit i setrvání v současném terapeutickém vztahu, nepřerušovat jej hned. Může se ukázat jako cenný a přínosný, když do něj současné téma přinesete. 

Přeji Vám mnoho sil a podpory, kolik budete potřebovat. 

Mgr. Hana Kynkorová, psycholog Komplexního onkologického centra, Liberec 

10. 2. 2026, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz

Dobrý den,

přeji Vám mnoho úspěchu se seminární prací, ale zdá se mi neetické vytěžovat svým dotazem poradnu pro pacienty a jejich blízké. Všechny potřebné informace najdete zde na www.linkos.cz 

S pozdravem

Mgr. Hana Kynkorová, psycholog Komplexního onkologického centra, Liberec 

17. 1. 2026, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz

Dobrý den,

děkuji za důvěru. Nikdo Vás nemůže nutit k jakékoliv léčbě, i když jistě lékaři navrhli takovou, jaká je pro Vaše onemocnění odůvodněná. A je pochopitelné, že Váš postoj se v průběhu času mění. Jenom Vy rozhodujete o svém těle a životě, takže léčbu můžete odmítnout. Určitě o tom promluvte se svým ošetřujícím onkologem a doporučuji Vám s sebou na ten rozhovor vzít i manžela či dceru, pokud jste v tomto zajedno. 

S eutanázií Vám v naší zemí nepomůže nikdo, protože eutanazie a asistovaná sebevražda zůstávají nelegální. Na většině území je ale již dobře rozvinutá paliativní a hospicová péče, která zajišťuje pacientům léčbu bolesti a jiných symptomů na konci života tak, aby byly jejich poslední dny co nejvíce důstojné a bez bolesti. Hospicová péče bývá i domácí, kdy pracovníci jezdí domů k pacientovi.  O možnostech ve Vašem okolí by měl být Váš onkolog informován a poradí Vám, proto je vhodné, aby tam byli i Vaši blízcí nebo někdo z nich. 

Existuje také institut tzv. Dříve vysloveného přání, což je závazný dokument, ve kterém můžete předem stanovit, jakou zdravotní péči už si nepřejete, kdybyste se dostala do stavu, že o sobě nebudete moci rozhodovat (např. že si nepřejete resuscitaci, napojení na plicní ventilátor apod.). Je to dokument, který s Vámi sepíše lékař (odborný, ale může i obvodní) a Váš podpis musí být ověřen. Tím se pak budou zdravotníci řídit. Mnoho pacientů v podobné situaci, jako je ta Vaše, volí tuto cestu. 

Přeji Vám, aby se Vám Vaše přání odejít bez bolesti, v klidu a doprovázena Vašimi blízkými splnilo. 

Mgr. Hana Kynkorová, psycholog Komplexního onkologického centra, Liberec 

17. 1. 2026, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz

Dobrý den,

ano určitě uvažujete správně, že mnoha lidem, kteří se nacházejí v takto těžké situaci pomůže mluvit s terapeutem, psychologem, případně duchovním apod. Ale také píšete, že jste si vědoma toho, že Vaše maminka je z generace, která na toto není zvyklá, naopak to dříve bylo bráno jako slabost až stigma, vyhledat odborníka. 

Nevím, zda jste Vy sama někdy vyhledala psychologa. Já jsem byla poprvé u psychologa ještě za studií psychologie (řešila jsem vztahové obtíže), a tak jsem ještě před samotnou návštěvou mohla silně pocítit svou vlastní nejistotu až strach v situaci, kdy nevím, jaký ten cizí člověk bude (bude mi sympatický? a co budu dělat, když ne?)  nervozitu (co mu budu říkat? co když to nepochopí? nebude si myslet, že to přeháním?) a také tendenci několikrát sezení odložit. A to jsem byla pro návštěvu odborníka rozhodnutá. Takže nechuť a obavy z objednání k psychologovi vůbec nijak nesnižuji a naopak oceňuji, když se k tomu někdo odhodlá, zvláště ze starší generace a k nám, psychologům, dorazí.

Zároveň ale vím, že někdy je ta obava tak silná anebo okolnosti tak nepříznivé, případně kombinace obojího či více faktorů, že se člověk k psychologovi, terapeutovi nedostane. Může se mu ale i tak dostat pomoci a podpory. Ve své praxi se setkávám s tím, že mnoho dobrého tak učiní pracovníci hospicové nebo terénní pečovatelské služby. Mají k pacientovi a jeho blízkým nejčastější přístup a proto i běžný rozhovor, vysvětlení něčeho, povzbuzení nebo jen společné mlčení, pohlazení ruky je velkou pomocí. Zeptejte i pracovníků terénní služby, zda mají v týmu psychologa, který by byl ochoten přijít za Vaší maminkou, některé organizace toto mají v nabídce. To by asi pro Vaši maminku bylo schůdnější než se někam objednat a dojít tam. Jinak psychologický tým má Onkologická klinika fakultní nemocnicei v Olomouci, takže tam se maminka může určitě obrátit (i když to není úplně blízko). Pacientská organizace Amélie také poskytuje psychosociální poradenství (i on - line), všechny kontakty jsou zde na Linkosu v mapě psychoonkologické péče (stačí zadat do vyhledávacího okénka "mapa psychoonkologické péče" ). 

Další a často i nejvýznamnější podporou jsou blízcí Vaší maminky, tedy ostatní příbuzní a kamarádi, sousedé apod., kteří ji mohou přijít navštívit, nakoupit, obstarat pochůzky, případně ji v péči na chvíli vystřídat. Někdy je třeba, aby je oslovil někdo "z vnějšku", protože ti, kterých se to týká se ostýchají nebo "nechtějí otravovat". Takže možná můžete významně pomoci tak, že oslovíte lidi, o kterých víte, že jim na Vaší mamince a tatínkovi záleží a domluvíte s nimi, co by mohli pro Vaši maminku (nejlépe konkrétně) udělat. 

Mám zkušenost, že řada lidí péči o těžce nemocného člověka často zvládne právě takto - s podporou okolí, sousedů, příbuzných, přátel -  i když odbornou pomoc nevyhledají. A doporučuji Vám nechat to na mamince, nijak na ni nenaléhat, abyste na ni zbytečně nevyvíjela další tlak, to už opravdu nepotřebuje. Vy jí buďte k dispozici tak, jak Vám život dovolí, telefonicky, on - line, s občasnými návštěvami. I to je velká podpora. Věřím, že máte pocit viny, že tu nemůžete být víc, ale k tomu Vás rodiče vychovali - abyste měla vlastní život a žila ho, na to nezapomínejte. 

Přeji Vaší mamince i Vám co nejvíce síly i trpělivosti a Vašemu tatínkovi co nejméně obtíží a bolestí, abyste čas, který je Vám dán prožili ve vzájemné lásce.

Když bude třeba, znovu se ozvěte. 

Mgr. Hana Kynkorová, psycholog Komplexního onkologického centra Krajská nemocnice Liberec 

17. 12. 2025, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz

Dobrý den,

určitě by měla i ve Vašem okolí existovat terénní pečovatelská služba, která mamince pomůže s mnoha činnostmi v péči o tatínka, případně i domácí hospicová péče, kdy pracovníci hospice dojíždějí do domácnosti pacienta. Můžete oslovit i obvodního lékaře otce, který by měl mít informace o různých službách.

Dobré zkušenosti máme s pacientskou organizací Amélie, která poskytuje psychosociální poradenství i on - line, jejich kontakty najdete zde na Linkosu v mapě psychoonkologické péče. U nás v liberecké nemocnici pomáhají s organizací péče příbuzným pacientů sociální pracovnice, které mají přehled o různých službách, možností zápůjček pomůcek (polohovací postel, chodítko apod.) a další. Zkuste to i v nemocnici, kde se léčí Váš tatínek, případně oslovte nejbližší hospic, zda má terénní služby. 

Přeji Vám všem, co nejvíce síly a Vašemu tatínkovi co nejmén obtíží a bolestí. 

Mgr. Hana Kynkorová, psycholog Komplexního onkologického centra, Krajská nemocnice Liberec 

17. 12. 2025, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz

Dobrý den, děkuji za důvěru k naší poradně,

ale popravdě z Vašeho dotazu také úplně nevím, zda máte nebo nemáte psychický problém. 

Píšete, že díky invalidnímu důchodu si nemusíte dělat starosti s návratem do práce, s penězi vyjdete a pak se důchod překlopí do starobního. To Vám jistě přináší určitý pocit jistoty a také bezpečí: máte na živobytí. Návrat do práce by byl s Vašimi omezeními vyplývajících z důsledků léčby jistě problematický a jak píšete, asi i nedůstojný. 

Zároveň možná ještě nejste duševně (a asi ani fyzicky) tak "starý a vyčerpaný", abyste ocenil toto bezpečí a klid a určitou bezbřehost volného času. Nepíšete, jak dlouho jste po léčbě ,takže nevím, jak dlouho toto prožíváte. Také nevím, jak jste žil před nemocí a léčbou.

Mnoho pacientů zažívá takové období "bezvládí, bezvětří", když se musí smířit s tím, že jejich život už nebude jako dřív - že mají tělo ovlivněné následky léčby a není jisté, zda a nakolik se jeho stav zlepší. Někteří musí změnit práci nebo se (dočasně či trvale) smířit s tím, že do práce nepůjdou. A proces přijetí těchto skutečností má svůj čas. 

To vše jsou velké změny v životě, přesně jako u Vás. Práce nám, kromě jiného, přináší většinou pocit užitečnosti, "normálnosti", naplňuje nám čas. Taky nám přináší to, že náš volný čas je nám drahý, odpočinek zasloužený. Přináší nám určitý rytmus v životě (pracovní týden, víkendy, svátky, dovolené). To jste Vy nyní ztratil. Koníčky nejsou to samé. Proto teď možná prožíváte ztrátu smyslu, možná i proto Vás koníčky přestaly bavit - vlastně už jakoby "nejsou za odměnu". 

To, co prožíváte se také dá označit za některé z projevů deprese. A může to tak být, i s tím se v praxi často setkáváme. Po uzavření léčby ( i když dopadla dobře, onemocnění je v remisi) mnoho pacientů depresí trpí a je třeba terapie a/nebo medikace psychofarmaky. 

Takto od stolu těžko napíšu více. Může být, že máte takové období útlumu a přechodu k jinému stylu života. Zatím se to "nevystříbřilo" a člověk je v těchto časech přirozeně ponořený do sebe, vzpomínek, svých dřívějších ideí a plánů. Je čas se jimi probrat, s některými se rozloučit, ocenit a pustit je a vytvořit tak místo pro nové. Patří k tomu i určitý smutek. Je čas být u sebe, abyste zase "sebe nového" našel. 

Pokud to však trvá příliš dlouho, zažíváte i psychickou bolest, ztrátu radosti ze všeho, co Vás dříve těšilo, máte poruchy spánku, chuti k jídlu apod., je lépe se o tom poradit s odborníkem (psychologem nebo psychiatrem). 

Přeji Vám světlo i v těchto podzimních večerech. Se srdečným pozdravem

Mgr. Hana Kynkorová, psycholog Komplexního onkologického centra, Liberec 

18. 11. 2025, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz