Všechny příspěvky

Počet nalezených dotazů: 404 zrušit všechny filtry

Dobry den,
dcera ma akutni leukemii (14 let),zacina druhou fazi,dostava morfium, neni na tom psychicky dobre. Vim, co ji rikat nemam,ale chtel bych se zeptat, jak ji mohu povzbudit,co rict,abych ji pomohl.
Dekuji,

Dobrý den,

děkuji za důvěru, že píšete, když se nacházíte v obtížné situaci. Je jistě důležité být v těžkých chvílích pro dceru přítomný a poskytnout jí podporu a lásku. Není málo, když jí můžete říct, že jste tu pro ni, že ji milujete a že jste hrdí na to, jak nemoc a pobyty v nemocnici zvládá. Je také dobré naslouchat jejím pocitům a být pro ni oporou v nelehkém období. To znamená také oslovit negativní emoce – strach, zlost, smutek, nezrazovat ji od toho, aby je necítila, ale empatizovat (pojmenovat emoci, kterou vnímáte, nechat jí prostor tyto emoce ventilovat a ujistit ji, že je to také v pořádku, jde o běžné reakce na náročnou diagnózu i léčbu). Nebude se pak cítit třeba osamělá ve svých pocitech, když jí umožníte je s Vámi sdílet.

Tématem vašich společných rozhovorů rozhodně nemusí být jen nemoc a zvládání léčby, ani by to tak být nemělo. Dcera je stále „ta Vaše malá“ jako předtím (byť může být pod vlivem léčby plačtivá, ubolená, zoufalá, podrážděná apod.). V mnoha případech chtějí být adolescenti „součástí světa“, chtějí se bavit také o „normálních“ tématech a běžných starostech všedních dnů.

Adolescence je velmi citlivé a náročné období, během kterého dochází k významným změnám v psychickém vývoji mladého člověka. Rozvíjí se identita, sebepojetí a abstraktní myšlení, které umožňuje hledat odpovědi na existenciální otázky (kdo jsem, jaký jsem, kam patřím, čemu věřím, co hodlám podniknout v životě). Onkologické onemocnění a jeho léčba zásadním způsobem vstupují do tohoto procesu. Separace dospívajících od rodičů je pozastavena, možná na Vás v něčem dcera spoléhá mnohem více, než v čase kdy byla zdravá. Dochází ke změně fyzického vzhledu (typicky ztráta vlasů), který má v tomto období zásadní význam, a může nastat i trvalá změna tělesného schématu. Adolescenti často mají problém otevřeně hovořit o svých zdravotních i emočních potížích a méně spolupracují na léčbě. Snadno upadají do deprese nebo trpí emočními výkyvy.

Je velmi důležité citlivě, ale zároveň podrobně informovat dospívající o průběhu nemoci a léčby, vysvětlovat lékařské postupy. Je možné, že to adolescent v rámci vyhýbavosti slyšet nechce – můžete se o tom zkusit s dcerou domluvit, co je jí příjemnější (radši vědět méně a mít možnost odpočívat, nebo radši vědět přesně, a mít tak situaci více pod kontrolou). Nelze očekávat, že zvládnou onemocnění bez podpory dospělých, tato pomoc by však měla být založena na rovnocenném partnerském přístupu, nikoli na nátlaku. Je vhodné apelovat na zodpovědný a samostatný přístup mladých pacientů k léčbě. Dospívající mohou léčbu zvládat lépe, pokud cítí, že mají kontrolu nad situací a jsou respektováni jako jedinci. Poskytnutím správných informací a vytvoření bezpečného prostředí pro vyjádření jejich obav jim můžeme pomoci vyrovnat se s nemocí konstruktivním způsobem.

Adolescenti touží často po tom „zapadnout“ mezi vrstevníky, a náročná nemoc toto zapadnutí neumožňuje. Hodně dětem ve věku Vaší dcery pomáhá mluvit (komunikovat, psát si) s přáteli, třeba hlavně o normálních věcech. Někdy už prostě nechtějí přemýšlet nad tím, jak jim je, nebo co se s nimi bude dít, chtějí poslouchat o běžných věcech co se děje v jejich skupině přátel, nebo ve škole apod. Tato komunikace jim poskytuje únik od neustálého přemýšlení o jejich zdravotním stavu a umožňuje jim cítit se součástí kolektivu, je možné dceru povzbudit v téhle oblasti, nebo jí co nejvíce takovou komunikaci umožnit.

Nechte dceru odpočívat, proberte s lékaři možnosti také antidepresivní medikace, určitě se vyptejte na primárním onkologickém oddělení na spolupráci s psychologem (v Praze a Brně mají na odděleních vlastní psychology, v dalších městech kde se léčí mladí lidé s leukémií je psycholog jistě dostupný konziliárně – může si promluvit s Vámi i s dcerou, a nasměrovat Vás). Pokuste se s ní najít společné okamžiky radosti a odpočinku, které jí mohou pomoci zvládnout situaci – rozptýlení od bolesti a nevolnosti je často obtížné, adolescenti můžou už volit vyhýbavější cesty abrekace (zaspat to atd.). Vyhněte se strachu z návštěv. Povídejte si o každodenních věcech, které ji chybí nejvíce. Také nezapomeňte pečovat o sebe. Dopřejte si spánek, jídlo a pohyb. Vyčerpaný dceři nebudete moci plně pomáhat.

Soustřeďte se na cokoli co víte, že má ráda (od toho co je nejvíce možné a dostupné – hry digitální i deskové, malování, psaní, hudbu, přírodu, sport – když to nejde dělat, můžete se rozptýlit povídáním). Kouskujte jí den do malinkých úseků, které jí můžou přijít zvladatelné – „zvládneme teď 10 minut než si dáš další hlt vody“ atd. Můžete jí také povzbudit, že i když dělá jen tohle, dělá hodně proto, aby léčbu zvládla, a tak se uzdravila. Pokud ale dcera mluvit nechce, nenuťte ji. Všechno má svůj čas, a i společné mlčení může být podporou. Adolescentům také hodně pomáhá popovídat si s někým, kdo má podobnou léčbu za sebou, kupř. „Společně k úsměvu“ je spolek mladých bývalých pacientů, kteří pro děti dělají mentoring – sdílení zkušeností se svou vlastní léčbou. Můžete zvážit, zda by to pro dceru bylo podpůrné, kdyby se Vám před všechnu snahu zdálo, že potřebuje něco dál.

Buďte trpěliví a láskyplní, to je v těchto chvílích nejdůležitější, a vůbec to není málo.

S přáním síly a vytrvalosti,

Kristína Tóthová

9. 6. 2024, Mgr. Kristína Tóthová, tothova.kristina@gmail.com

Dobrý den, před 2 měsíci mě byla diagnostikována rakovina prsu. Byl to pro mě týden strachu, ošklivých myšlenek, ale srovnala jsem se s tím a rozhodla se bojovat za každou cenu. Už jen pro to, že mám osmiletého syna a je pro mě tím nejdůležitějším na světě. I když se snažím být nad věcí, tak jsou chvíle, kdy mě je těžko. Bohužel přítel se k celé věci staví tak, že neexistuje, je to jeho obrana, pracoval 4 roky na LDN a viděl tam své. Hlídá mě, abych odpočívala, stará se, ale nechce o nemoci vůbec hovořit. A já mám strach především o syna. Nevím co se mu v hlavičce honí. Snažila jsem se mu vysvětlit, že jsem nemocná a je naštěstí hodně tolerantní, ale špatně nese to, že nemám vlasy. Pořád nosím šátek, tak to je pro něj v pořádku sám mě o to poprosil, abych ho nosila, že se mě bojí. A to mě strašně mrzí, že nejsem máma jako dřív a už asi nikdy nebudu. Mám strach jak bude reagovat na to, že nebudu mít za čas prso, nebo možná obě. Ztratím ženské znaky a on je na to citlivý. Jak předejít tomu aby se mě bál? Já jsem s tím smířená i když z toho mám taky strach, že se nebudu líbit sama sobě. O to to musí být horší pro něho ve věku kdy nastává období hlavně ho neztrapnit. Zákrok se blíží a nevím zda jsme na to psychicky připraveni. Vím, že vlasy narostou a prsa se dají udělat, ale i tak je to těžší než jsem si myslela. Ubližuje to mě a mám hrozný strach, že to ublíží i synovi. Děkuji předem za jakoukoliv radu jak se s tím smířit oba dva.

Děkuji že jste napsala ze svým dotazem ohledně komunikace o své nemoci a změnách, které Vám přináší, se svým synem.

Jak píšete v závěru, situace je těžší, než jste si myslela, proto správně toužíte po větší podpoře, proto píšete sem. Pokud partner odmítá komunikovat o nemoci, můžete s ním komunikovat ohledně svých pocitů? Chápu, že jedno vede k druhému, ale nutně nemusí – „je to těžší, než jsem si myslela; mám strach o sebe; mám strach o syna; mám strach o své ženství; potřebuji slyšet, že..“ – přeci se ho to vše také týká. Jestli se o Vás snaží postarat fyzicky, možná do své míry dokáže zareagovat i psychicky. Jak se domlouváte na sděleních vůči synovi? I prakticky – jedete do nemocnice na kontrolu, jak to synovi sdělíte atd.

Velmi mě zasáhlo, jak píšete, že si nejste máma jako dřív a asi nikdy nebudete. Představuji si, že je nesmírně těžké se srovnávat s tělesnými (a dalšími) změnami, i když jsou do nějaké míry upravitelné. Ale také jste víc, než máma, která vypadá stejně. Váš syn má svoji, milující, jedinou a jedinečnou mámu. Teď ji má nemocnou, často unavenou, někdy smutnější nebo podrážděnější, ale má. On se v životě také změní (to zároveň také spousta dětí nechce), a také jeho vývoj změní váš vzájemný vztah – platí, že když se o ten vztah postaráme, věnujeme se jeden druhému, tak jsme schopni zvládnout změny, dokážeme být pevnější spolu. Věřím, že to platí i pro změny se kterými se setkáváte ve svém zdraví. A i tím, že píšete nám vidím, že se o vztah se synem staráte pořád, děláte všechno, co můžete.

Určitě je dobře, že jste synkovi jak to šlo sdělila informaci o své nemoci, děti velmi rychle vycítí, že se něco děje. Je možné, že konkrétně o nemoci, o rakovině, jak probíhá a jak se léčí, jste do detailů nemluvili, ale především o projevech léčby, nebo že budete více unavená apod.? Ze synovi reakce (má strach z Vaší holé hlavy) mě napadá, že ztráta vlasů mohla na něj být docela rychlá nebo nečekaná. Do 10ti let děti přirozeně považují rodiče za někoho, kdo dokáže vyřešit vše – a cítí velkou bezmoc, zmatek nebo zlost, když se setkají s tím, že to není pravda. Napadlo mě, že tím i může říkat „bojím se, že to znamená, že nejsi v pořádku“, nebo že se mu bez vlasů „nelíbíte“, ale neví, jak jinak to říct. V tom hodně pomůžeme dětem předestřením vlastního postoje („mě je to také líto / také se mi to nelíbí, ale když to teď nemůžu změnit, můžeme mi vybírat hezké / veselé apod. šátky“). K šátkům, jestli i Vám samotné je příjemnější je doma nosit je to samozřejmě v pořádku, když by se to kdykoliv změnilo, zkusila bych to se synem probrat, jestli ho napadá, a co by potřeboval, aby se s Vaší hlavou spřátelil.

Píšete, že syn je pomalu v období, kdy je spousta věcí „trapných“, proti tomu ho hlavně půjde vyzbrojit prostě informacemi, které s Vaší nemocí souvisejí. V 8mi letech již děti nepřemýšlí magicky, ale často si emocemi podbarvenou logikou pospojují věci mylně (třeba „když se se mnou o tom nebaví, asi je to pro ni moc těžký = musím ji chránit“). Proto si můžeme „dovolit“ být více přímočaří v komunikaci, protože děti již vyhledávat různé informace umí, a můžou se spoustu věci dozvědět oklikou – když mají důvěru ve Vás, přijdou si to ověřit. Nekomunikací se může syn pořád přirozeně bránit moc těžkým informacím. Je v pořádku mu čas od času připomenout, že kdyby o čemkoliv chtěl mluvit nebo se zeptat, jste tam pro něj a může se ptát. Když mu budete potřebovat sdělit novou informaci, základně mu to popište, a dejte prostor na dotazy kdykoliv. Pravděpodobně je nebude mít hned. Pokud je syn citlivější nebo úzkostnější, všímejte si spíše jiné známky neklidu – ve hrách, kresbách, tělesném prožívání (bolesti hlavy, břicha atd.). Doporučuji pro podrobnější komunikaci s dětmi brožuru „Dítě a rodič nemocný rakovinou“ (k stažení zdarma https://www.cmhcd.cz/CMHCD/media/Media/Ke%20stazeni/Centrum/rakovina.pdf).

Je potřeba akceptovat, že děti před pocity strachu či smutku nadobro neuchráníme, ale můžeme být při nich, když se dějí – pojmenovat strach, smutek, dát najevo, že je v pořádku pocity ukazovat (pak máme možnost dítě podpořit vždy, když se cítí špatně). Také tím dáte najevo otevřenost, že o tom, co syna trápí, s Vámi může hovořit vždy. I nemoc je teď v domácnosti přítomná, proto je vhodné udělat z ní běžné téma, kolem kterého se nemusí našlapovat po špičkách – co je výzva, než se s ní srovnáme sami jako dospělí, nebo jako partneři. V žádném případě to neznamená, že dětem potřebujeme říct všechno.

Také píšete, že diagnózu jste se dozvěděla před 2 měsíci, co je krátká doba na srovnání se s těžkou informací. Přijde mi, že podpora pro tuhle chvíli, a zvláště jestli Vás čeká operace prsu, patří především Vám. Je to velmi intimní záležitost, jak se rozloučit s částí svého těla, a se zbytkem fungovat tak, aby Vás dokázalo nadále podržet zbytkem léčby, a hlavně úzdravy. Možná „být připraveni“ nemůže obnášet „nedotčení těžkými pocity“ (protože jsme smutní a máme strach, když naši blízcí trpí), ale být tou situaci nezraněni se dá tehdy, když jsme v ní skutečně spolu. Když můžu tomu druhému říct, že mám také strach, a že mám také naději. Pojmenovat synovi, že se může bát a být smutný a je to tak v pořádku, a že pak může být i veselý a dělat věci jak nejvíce to jde jak vždycky, a to je také v pořádku.

Pokud to vše zní složitě a náročně, a protože děti můžou klást nevinné otázky které můžou zabolet když s nimi sami nejsme smířeni, ráda bych podpořila, aby jste vyhledala podporu, nebo i odbornou pomoc pro sebe. Ve Vašem kraji doporučuji zkusit také kontaktovat kolegy z FN Hradec Králové (kontakty v naší mapě péče jsou) a zkusit s nimi probrat možnosti k spolupráci ohledně Vašeho zpracování operace a obecně podpory k léčbě a úzdravě. Velmi aktivní je projekt Aliance žen s rakovinou prsu Bellis, který se zaměřuje na pomoc a podporu mladých pacientek (v produktivním věku) https://www.bellisky.cz/, vydali také knihu, i když myslím, že komunikaci s dětmi v ní neprobírají, ale tu partnerskou ano.

Kdyby jste měla další dotazy ohledně syna, lze se samozřejmě obrátit na mě, telefonicky nebo emailem.

Přeji hodně sil, Kristína Tóthová

19. 5. 2024, Mgr. Kristína Tóthová, tothova.kristina@gmail.com

Mám maminku ve věku 56 let. V Lednu ji diagnostikovali rakovinu dělohy, která se rozrůstá po celém pánevním dnu, ledviny pracovaly při posledním vyšetření na 10 procent. Žádná léčba již prý není možná, má silné morfium v náplasti a nějaké léky na lepší zažívání. Momentálně už špatně mluví a když už mluví tak nesmysli, bludy a věci z minulosti. Už jenom leží a skoro nepřijímá potravu. Snažíme se jí dávat nutridrinky po lžičkách a hlavně tekutiny. Ale horší se to. Je to normálni postup nemoci?

Jako psycholog Vám nedokážu přesně odpovědět na Vaši otázku, týkající se lékařských, medicinských postupů. Nicméně lze očekávat, že pokud by onkologové měli ještě možnost pomoci jakkoliv Vaší mamince, jistě by udělali vše pro její vyléčení. Jestliže ale je rozsah onemocnění tak velký, že zasahuje několik orgánů, nezbytných pro život člověka, pak už mají lékaři jen minimální šanci chorobu zvrátit. Pokud tedy chcete znát odpověď na postup choroby Vaší maminky, myslím, že bude nejjistější požádat o odpověď ošetřujícího onkologa Vaší maminky. To, že mluví z cesty, je zapříčiněno silnými opiátovými náplastmi, které zabraňují Vaší mamince pociťovat bolest, která je naprosto nežádoucí, maminka nesmí trpět bolestí. Přeji Vám hlavně hodně síly, abyste dokázali být a pomáhat Vaší mamince. Mgr. Libuše Kalvodová, klinický psycholog, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP 

1. 5. 2024, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den,

Před pěti lety mi zemřel na rakovinu slinivky táta,měli jsme ho doma ,bylo to velmi bolestivé ,ale byl statečný ,ani nedošlo na opiáty,používala jsem fenixovy slzy ,abych u něho potlačila utrpení a nevolnost.
Teď mi na stejnou diagnózu onemocněla máma . Léčí se na onkologii ,dostává chemku . Zhubla z velikosti XXXL na M ,během půl roku ,ale stále ji na rozdíl od táty jde jíst ,dostává nutridrinky,jen ve variantě pro diabetiky není až takovy výběr.
Já mám dvě otazky. Ta první ,jsem riziková pro rakovinu slinivky s touto rodinou anamnézou ? A druhá , mám náročnou práci ,jsem pečovatelka v DS ,mám obtížnou životní situaci ,žiju sama ,mám jen mámu a těžce nemocného přítele ,který teď bohužel nemůže být se mnou. Existuje možnost ,dostat podporu psychologa ,u nás v Liberci ,kde je všude plno a nikdo nové klienty neprijimá? Supervize v práci neni přesně to místo ,kde bych chtěla svoje břemeno řešit ,a říkám si,jestli není nějaká možnost pro pečující profese ,když se jich osobně dotkne taková situace ,aby se jim taky nějak pomohlo ,nebo alespoň vyslechlo..
Podotýkám ,že celý covid jsem si prošla na plno a čtyři měsíce jsem sloužila dvaceti čtyř hodinové směny,kdy mi moje psychiatricky nemocná máma ,závislá na zolpidemu, volala ,že nemůže jíst ,chodit ,že si mám vzít OCR a být s ní. Byl to obrovský stres ,pocit bezmoci a selhání ve vztahu matka - dcera ,a nerada bych se následně teď sesypala . Nemůžu si to dovolit . Pár mých kolegyň tehdy skončilo na psychiatrii a spousta jich skončila v práci. Tak úplně jsem se z té covidove zátěže ještě nevzpamatovala,protože dovolené trávim tím ,že jsem k dispozici máme a nemocnému příteli,do toho řeším osobní a finanční problémy , a ještě mě toho čeká spousta . Bylo by úleva ,kdybych mohla mít nějakého psychologa, ktery by mě podržel ,až bude nejhůř .
Omlouvám se za dost egocentrické dotazy ,ale vím,že pro moji mámu toho moc udělat nemůžu ,jen tady být pro ni,a je pro mě důležité ,abych byla silná. Děkuji za odpověď.

Dobrý den,

působím jako psycholog v Komplexním onkologickém centru v Liberci, tak by bylo dobré, kdybyste se mi ozvala na telefon 723 952 110, případně napište na mail hana.kynkorova@seznam.cz a dohodly bychom termín konzultace. Pracuji jak pro pacienty, tak pro jejich blízké, jsem tam vždy v pondělky. Neváhejte se ozvat a vše potom probereme osobně.

Supervizi v práci určitě můžete využít k tématu, jak si najít čas na vlastní odpočinek a doplnění energie, jak i v práci šetřit síly. Prevence vyhoření je běžné téma supervizí a vždy souvisí i s našimi osobním starostmi. 

To, jestli jste rizikový pacient pro rakovinu slinivky prosím proberte s ošetřujícím onkologem Vaší maminky, to je záležitost lékařská. 

Zatím Vám přeji dostatek sil,

Mgr. Hana Kynkorová, psycholog KOC KNL 

23. 4. 2024, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz

Dobrý den. Mám maminku s onkologickým nálezem( už má morfinové náplasti) a nevím jak se zachovat k tatínkovi, start se o něj nemůžu, mám zlomenou nohu v koleni a čekám na totální endoprotézu. Prosím o radu. Děkuji

Dobrý den, onkologické onemocnění maminky vyvolává téměř vždy velmi nepříznivou situaci pro celou rodinu, všechny její členy. Maminky jsou srdcem i motorem všeho dění v rodině. Když nemohou pro nemoc pracovat pro své nejbližší, je třeba ji zastoupit. Situace ve Vaší rodině je nešťastná zřejmě nejvíce pro Vašeho otce. Nezmiňujete se, jak moc byl odkázán na matčinu pomoc, takže aspoň okrajově, povšechně. Nejdříve bych kontaktovala praktického lékaře Vašich rodičů, svěřila se mu a poprosila o pomoc při hledání Domácí Péče, organizace, která by byla příslušná k bydlišti Vašich rodičů. Pokud budete potřebovat dovážet obědy pro rodiče, jistě najdete firmu, která se tímto zabývá. Určitě by bylo dobré najít kontakt na sociální pracovnici na magistrátě města a s ní si domluvit schůzku, na které poprosíte o pomoc pro rodiče. Navíc můžete zažádat o finanční pomoc pro rodiče, pokud ji budou potřebovat. Zatím mne napadá tento seznam, ale myslím si, že pokud začnete hledat pomoc, jistě se Vám i zvětší seznam zařízení a firem, které se soustřeďují na sociální pomoc lidem v nouzi. Přeji Vám, abyste uspěla v hledání pomoci pro Vašeho tatínka. Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

14. 4. 2024, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den,
nevím zda se obracím správně, ale zkusím.
Jsem po nádorovém onemocnění prsu. Měla jsem štěstí a po operaci (kdy mi byl odstraněn nádor) jsem absolvovala radioterapii a byl mi nasazen lék Tamoxifen. Bohužel po necelých dvou měsících jsem začala mít problémy s močovým měchýřem. Nejdříve jsem myslela, že mám zánět močového měchýře, ale později jsem zjistila, že se mi objevily cysty na vaječnících. Pravděpodobně (tedy taková byla diagnóza) mi tlačily na močový měchýř a způsobovaly bolesti jak měchýře tak podbřišku. Domluvily jsme se s mou onkoložkou, že na 3 měsíce přerušíme léčbu, a uvidíme, zda cysty způsobuje Tamoxifen.
Samozřejmě se potvrdilo, že mi Tamoxifen nesedí. Po nedávné kontrole mi paní doktorka nasadila Letrovenu. U příbalového letáku a na internetu je všude uvedeno, že tento lék mohou užívat jen ženy v postmenopausálním stavu.
Ještě jsem si lék nevzala a nevím co mám dělat. Nechci si vyčítat, že se neléčím.
Mohla bych požádat o radu?


Dobrý den, je mi to opravdu velmi líto, ale na Váš dotaz neumím odpovědět. Píšete totiž do poradny, kterou vedou psychologové, tedy nejsme schopni reagovat na Vaši medicinskou otázku. Jedinou radou je, že se zeptáte Vaší onkoložky nebo zavoláte do jiného onkologického ústavu a požádáte o konzultaci kolem Vaší léčby. Mgr. Libuše Kalvodová, psychonkologická sekce ČOS ČLS JEP

19. 3. 2024, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den, jeden z mých problémů je sdílení mé nemoci (metastatická rakovina prsu), nebo informace k ní, s mým 11ti letým synem. Mohu se poradit s onkopsychologem?
Děkuji.

Dobrý den,

budu ráda, když se budeme moci Vaší situaci s komunikací se synem ohledně Vaší nemoci pověnovat telefonicky, případně domluvit osobní návštěvu, pokud by pro Vás byla možná (jsem v Brně).

Nabídku termínu zasílám do emailu.

S pozdravem Kristína Tóthová

13. 3. 2024, Mgr. Kristína Tóthová, tothova.kristina@gmail.com

Dobrý den, můj partner se léčí s rakovinou kostí ve čtvrtém stádiu paliativní péče. Před rokem se pokusil o sebevraždu. Píchl si několikanásobek inzulínu. Přede mnou. Protože s ním nemluvím v bolestech. Jak si mám s ním povídat.?Upřímně komunikovat. Nejde mi to. Ticho. Mlčení ho dráždí. Je kurs pro mluvení v paliativě ? Snažím se.

Dobrý den, být podpůrným člověkem pacientovi v situaci, kdy se vytrácí jakákoliv naděje, je snad ten nejhorší úděl. A komunikovat už to nejtěžší. Je třeba vědět, jestli Váš partner zůstal doma a dochází za vámi mobilní hospicový tým nebo on je už v hospici a Vy za ním docházíte. Taková komunikace musí vycházet ze situací, které v té které rodině jsou běžné. Obecně lze říct, že téma a způsob komunikace by měl určovat pacient, pokud chcete otevřít téma rozhovoru Vy, pak nejlépe jen obecné, tzv. provozní situace rodiny, domácnosti, potřeb pacienta. Nejsem si jista, jestli byste zvládla mluvit s partnerem o tom, co právě on cítí, jak mu můžete pomoci, jestli trpí strachem ze smrti. Pokud ale chcete osobní konzultaci, prosím zavolejte mi na 603290993, určitě něco smysluplného dáme dohromady tak, abyste se jeden i druhý netrápili. Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

6. 3. 2024, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

 Dobrý den,
měla jsem karcinom vaječníku, který byl v 4/23 operativně odstraněn spolu se vším ženským v pánvi+slepé střevo a spádové uzliny. Chemoterapie ukončena 10/23. Během léčby jsem se psychicky cítila dobře, dobře jsem spala, ale dnes (po 4 měsících) od ukončení chemo se cítím fyzicky, ale hlavně psychicky mnohem hůře. Na CT z ledna není viditelný žádný progres nemoci (kontrolu mám 5/24). Domnívám se, že to souvisí s dlouhodobou nespavostí, kterou doslova trpím celé ty 4 měsíce od ukončené chemo – nespím vůbec i několik nocí za sebou, nejvíce 5 dní a pět nocí v kuse vzhůru, mezitím jednu noc na chvíli usnu a probudím se, a tak pořád dokola. I když jsem už úplně vyřízená, tak zadřímnu a za pár minut vylétnu z limbu jak voják na stráži a už neusnu. Jsem už hodně unavená, mám neadekvátně silnou reakci na kdejaký prd, dennodenně brečím, jsem vzteklá, zlá na vlastní zvířata. Onkolog to řešit nechce, prý to je na praktikovi, ale ten to dosud (začali jsme začátkem ledna) nedokázal uspokojivě vyřešit - naordinoval mi antidepresiva, lék na neuropatii (syndrom neklidných nohou mám také až po ukončení chema) a tablety na spaní. Nepomohlo nic, neusnu ani po 2 spacích tabletách, jen jsem po nich extrémně oteklá, tlak 170/120, hlava se mi motá bez ustání a střeva se bouří. Ráda bych věděla, zdali může být příčinou psychické nestability diagnóza samotná až po tak dlouhé době, nyní v remisi, potažmo zda to mohlo vést k nespavosti, v jejímž důsledku (domnívám se) mám i fyzické potíže, jejichž neřešením bych si (domnívám se) mohla opět "zavařit". Místo toho, aby tělo rekonvalescenovalo, pere se se vším co souvisí s nepsavostí včetně velmi rychlého nárůstu hmotnosti (za 2 měsíce 9 kg a rozhození cukru. Naštěstí jsem ještě na nemocenské, jinak bych nebyla schopna fungovat v běžném pracovním režimu, dopoledne jsem jako zombie. Druhý dotaz je, zda se mám – hlavně kvůli tomu spaní – obrátit na psychologa, nebo na psychiatra, případně psychoonko specialistu. Je mi 60 roků, až do dne diagnózy nikdy nemocná, celý život veselá kopa, typ samaritánka. Nyní se bojím sama sebe. Děkuji pěkně

Dobrý den, pojďte, prosím, projdeme si celou Vaši roční historii onemocnění postupně tak, abychom se dobraly  vysvětlení Vaší dnes už chronické nespavosti a jiných neduhů. Jako žena v pozdní dospělosti jste si žila bezpečný, zdravý život, rozdávala jste naději těm kolem Vás, kteří trpěli nemocemi a psychickými traumaty. Na nic ze života s nemocí jste ale nebyla připravená, bezstarostnost byl Váš prioritní životní pocit. Pak rána z čistého nebe a rakovina Vám vzala ženskost a dosavadní životní rovnováhu. Nějakou krátkou dobu jste ještě zvládala se nemoci nepoddávat. Pak ale nutně musely přijít myšlenky negativní povahy, jako prodělala jsem nesmírně závažné onemocnění, teď jsou sice dobré výsledky, ale tuším, že se nemoc může vrátit, že dokonce mohu na rakovinu zemřít. Chci tu ještě být, ještě přece nejsem tak stará, nikdo mi ale nezaručí, že se nemoc nevrátí. Dříve jsem všem pomáhala, chlácholila, dávala naději. Ono se to dává naději jiným, ale sama sobě pomoct neumím, sypu se, bojím se, jsem zúzkostnělá, v hlavě se mi točí myšlenky na konečnost, nedokážu je zastavit, je to taková smyčka smutných a nešťastných myšlenek, která na mne vyskočí hned, jak si lehnu. Když je na chvíli zaplaším, usnu, ale spánek je naprosto nekvalitní, budím se a cítím se nesmírně unavená, vyčerpaná. Tak nějak asi probíhá Vaše nespaní. A pokud si myslíte, že bez kvalitního spánku a odpočinku Vám hrozí recidiva nemoci, i to se může stát. Vy si potřebujete především promluvit o všech svých potížích s odborníkem, který je schopen Vás v řízené psychoterapii vyvézt z kruhu bludných myšlenek. tedy teď potřebujete pomoc klinického psychologa, který pracuje s onkologickými pacienty. Zároveň i psychofarmakoterapii léčby deprese, do které jste se dostala v průběhu léčby nádoru. Úzkostné stavy je třeba bezpečně léčit léky zvanými anxiolytika. Vpodstatě se musíte naučit žít s vědomím, že jste se léčila s velmi těžkou nemocí a zároveň se naučit, jak se s tímto faktem smířit a nepoddat se tomu kruhu patologických myšlenek. Jsem si jista, že pokud začnete pracovat s psychologem v dlouhodobé psychoterapii a budete se léčit z deprese a úzkostí, vrátí se Vám spánek a znovu najdete svou dřívější životní, psychickou rovnováhu. Hodně síly! Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

6. 3. 2024, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den prosím o informaci zda je možné brát cbd jako PREVENCE rakoviny nemyslím tim zázračný lék ale prevenci děkuji 

Dobrý den, je mi velmi líto, ale směrovala jste svůj dotaz do poradny, kterou vedou psychologové. Nejsme schopni Vám adekvátně odpovědět, prosím, obraťte se na lékaře - onkology. Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

6. 3. 2024, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den,jsem 3 roky po rakovine prsu,užívám Tamoxifen. Ebewe20mg,někdy se bojím abych léky dobře uchovala ,že když nebudou dobře uchovány tak se mi nemoc vrátí .Někdy mám obavy z návratu nemoci.

Dobrý den, děkujeme za Váš dotaz i důvěru.

Moje jméno je Martin Pospíchal, jsem psycholog.

Ohledně Tamoxifenu a jeho skladování je to spíše dotaz na lékaře, lékárníka či k nahlédnutí v příbalovém letáku. 

Dále píšete o obavách z návratu nemoci. Jde o velmi časný pocit mnoha lidí, kteří si procházejí nebo už prošli onkologickým onemocněním. 

Pokud dovolíte posílám Vám následující inspiraci, která pomohla už mnoha lidem ve Vaší situaci. Právě k tématu zvládání strachu z návratu nemoci jsme s kolegy připravili přednášku, která obsahuje ty klíčové techniky a doporučení, které pomáhají. Akuálně je přednáška nahraná zdarma na webu www.linkos.cz. Můžete se na ní podívat a posoudit, co z toho je užitečné. Bylo to sestaveno s lidmi, kteří si prošli nemocí a uvádíme tam jen prověřené věci. Zde odkaz:

/pacient-a-rodina/mysliprotirakovine/prednasky-1/strach-z-navratu-nemoci-a-jak-ho-zvladnout-zaznam-prednasky-z-cyklu-mysliprotira/

Prosím poslechněte si přednášku, zkuste vyzkoušet některé ze zmiňovaných technik nebo nad nimi jen popřemýšlejte zda je využíváte a co by k nim šlo případně přidat. Budeme rádi když nám znovu napište co z uvedeného Vám pomohlo nebo naopak nikoliv.

S pozdravem

Martin Pospíchal

2. 1. 2024, PhDr. Ing. Martin Pospíchal, Ph.D., martin-pospichal@centrum.cz

Dobrý den, užíváme psychiatriské léky, mají spoustu nežádoucích účinků. Některé potravinové doplňky jsem četla můžou být i škodlivé. Bereme Magnezium, vitaminy C, D3, K2, česnekový koncentrát a Graviola - mohou pomoci v prevenci rakoviny? Jsme oba v invalidním důchodu (62 let) a už jsme ve věku, kdy se tato nemoc pomalu objevuje.

Dobrý den, asi Vám jako klinický psycholog nedokážu odpovědět na Váš dotaz k prevenci rakoviny, nicméně bych mohla opakovat známé poznatky lékařů, kteří doporučují zdravý životní styl, tedy nekouřit, pít alkohol příležitostně či s mírou, tělesný pohyb, nepřejídat se, pravidelná kontrolní vyšetření u praktika a ostatních lékařů, kteří léčí Vaše další choroby, psychická vyrovnanost, setkávání se s těmi lidmi, s nimiž je Vám dobře. Také by bylo třeba vědět, jaké nemoci se vyskytují ve Vaší původní rodině, některé včetně nádorových nemocí mohou být podložené genetickým výskytem. Z ostatního psychologického hlediska doporučuji nesoustředit se příliš na přemýšlení nad tím, že starší lidé dostanou tuto nemoc častěji nebo se jí nevyhnou. Takové přemýšlení Vás může dostat až do nepodloženého strachu z rakoviny, trv. kancerofobie, která už je opravdu psychopatickou nemocí, která se pak dá nesmírně složitě léčit, a to jen s pomocí odborníka psychiatra a klinického psychologa. Ale to Vy jistě víte, když už jste v jejich péči. Užívání vitamínů a jiných doplňků stravy může být tělu prospěšné, jen je třeba myslet na to, že pokud budete  jejích užívání přehánět, mohou se stát pro Vaše tělo třeba i nepříznivé. Tady je rozumné poradit se o jejich užívání s farmaceutem, lékárníkem, který někdy i jediný ví, jak všechny tyto přípravky v těle působí. Mgr. Libuše Kalvodová, psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

17. 12. 2023, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den, můj dotaz se týká partnera, kterému byla diagnostikována rakovina. On má tendenci všechny obviňovat i ze svých chyb, neumí si připustit nic. Problém je, že po diagnóze se to ještě zhoršuje. Osočuje mne z úplných nesmyslů. Snažím se být oporou a pozitivní, ale je to velmi náročné. Kam se v tímto případě obrátit? Dekuji

Dobrý den, Váš partner prožívá období vzdoru, kdy nepřipouští v žádném případě svůj podíl na nemoci, tím se vlastně vylučuje z okruhu možných pachatelů, přenáší morální i faktickou odpovědnost za svůj těžký úděl na nejbližší, o kterých ví, že mu nebudou odporovat a když, tak jen nepatrně. On se vlastně vyviňuje z podílu na vzniku nemoci, tím si na čas pomáhá pochopit, co se to v jeho těle děje. Není to bláhovost, je to jen součást psychické odezvy na závažnou zprávu, v různých formách odporu se to stává téměř každému onkologickému pacientu. Každý si musí projít negací, svalováním "viny" za nemoc na jiné. Tento způsob vyrovnávání se s tragédií existence rakoviny by ale neměl trvat dlouho, protože tento postoj pacienta není nikdy příznivý pro jeho léčbu. Pokud stále ještě zvládáte osočování, jste opravdu i přes tyto nesmyslné negace připravena partnerovi pomoci a být mu oporou. Nepředpokládám, že by se Váš partner hrnul do ordinace klinického psychologa, když jistě vyhodnotí, že je to pro něj ztráta času. Vy naopak byste se měla informovat na onkologickém pracovišti, kde se bude Váš partner léčit, o možnostech konzultace s psychologem, který je k dispozici pro toto oddělení - kliniku. Navíc Vás chci upozornit na knihu určenou právě pro podpůrné osoby onkologických pacientů. Jmenuje se Rakovina v rodině a je možno ji koupit na www.alza.cz nebo v Dobrovský knihkupectví. V ní kliničtí psychologové probírají všechny psychické projevy pacientů a doporučují jejich zvládnutí jak podpůrnými osobami, tak samotnými pacienty. Přeji Vám hodně trpělivosti Mgr. Libuše Kalvodová, psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

13. 12. 2023, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den,
v letošním roce mi zjistili Hodgkinův lymfom ve druhém stádiu, prošla jsem úspěšně intenzivní chemoterapií (s poslední dávkou na konci května). Léčbu jsem zvládala, myslím, poměrně dobře, po celou dobu jsem se věnovala (byť mírně omezeně) své profesi  poradce a starala se jak o sebe, tak o svého otce, přesto jak v době léčby, tak ještě pořád mám stále určité problémy nejen fyzické (jako následek chemoterapie), ale i psychického rázu...

Chtěla jsem poprosit o doporučení na nějakého odborníka ideálně v Praze a okolí (bydlím kousek od Prahy), se kterým bych si mohla promluvit a probrat svoje problémy otevřeně.

Moc děkuji za pomoc.

Dobrý den,

děkujeme za důvěru a Váš dotaz. 

Chápu, že žádáte o konkrétního psychologa, kterého můžeme doporučit. Bohužel kolegové, se kterými jsem v Praze v přímém kontaktu mají aktuálně plno, mrzí mě to. Já sám už také kapacitu nabídnout nedokáži. Nezlobte se.

Zde posílám přehled možností, které klienti využívají a jsou s nimi dobré zkušenosti.

Kde hledat (abecedně řazeno):

Aliance žen s rakovinou prsu a jejich Avon linka, každou středu od 15 do 18 hodin. Ale ta slouží primárně k jednorázovým hovorů a nikoliv k dlouhodobé terapii. www.breastcancer.cz/projekty/#projekt-avon 

Amélie a jejich psychosociální poradenství, opět je možné je kontaktovat: www.amelie-zs.cz/

Česká asociace pro psychoterapii, má přehled psychologů a terapeutů. Je zde možné najít terapeuty a psychology, jejich zkušenosti a to zda berou či neberou klienty: https://czap.cz/adresar

Dále organizace Gaudia proti rakovině (Praha, Brno, Znojmo). Mají řadu zkušených terapeutů: www.progaudia.cz

Hlavně: Komplexní onkologická centra (níže mapa psychoonkologické péče) mají psychology, kteří pracují s onkologicky nemocnými. Tedy pokud se léčíte (nevím kde), tak je možné je oslovit. Například v UHKT v Praze (nevím jestli docházíte tam), jsou dvě kolegyně:  www.linkos.cz/pacient-a-rodina/pomoc-v-nemoci/psychologicka-pomoc/mapa-psychoonkologicke-pece/)

Tolik tedy v rychlé odpovědi. Pokud se nic nepodaří, tak dejte vědět.

S pozdravem

PhDr. Martin Pospíchal

23. 11. 2023, PhDr. Ing. Martin Pospíchal, Ph.D., martin-pospichal@centrum.cz

Dobrý večer mám nemocnou mamku ma nádor v děloze a prorůstá do střev a nevim co mam teď mamce říkat a jak ji držet v tuto dobu mám malou dceru a nevím jak jí říct co bude s babičkou prosím mohli by jste mi nějak poradit děkuji

Dobrý den, situace, kterou popisujete, je a bude pro Vás hodně náročná už z toho důvodu, že bude třeba, abyste jakoby rozdělila pozornost mezi dvě nejbližší osoby ve velmi rozdílném věku. Pro maminku vpodstatě nemůžete udělat nic jiného, než že jí budete v rámci svých možností pomáhat v běžném životě a v kominikaci s ní se soustředíte na ubezpečování, že  ať se stane cokoliv, budete při ní stát, držet jí za ruku, obejmout ji a dávat jí svou přítomností sílu zvládat léčbu a všechny další situace, ve kterých se maminka octne. Myslím si, že víc se ve Vašem případě dělat nedá. No a být jí třeba i jen mlčenlivou oporou. Není třeba ji zbytečně chlácholit, ona sama bude vždy vědět, jak na tom zdravotně je.

Nemám ponětí, kolik Vaší dcerce je. Děti se vyvíjejí a v každé etapě jejich vývoje se mění nejen jejich tělo, ale i jejich myšlení, vnímání současného stavu Vaší maminky, přemýšlení o tom, co se děje ve vaší rodině. Co je ale docela stabilní, to je emoční nastavení Vašeho dítěte. Ona bude především reagovat na emoce své matky, babička pro ni může být emočně vzdálenější. V každém věku dítě ale vnímá rozumnou matčinu řeč, která jí vysvětlí, že s nemocí babičky nastupuje Vaše pomoc, že dcerku chcete "dospělácky" poprosit o pomoc při ošetřování babičky. Také bych jí řekla, že bych si přála, aby mi dítě hned sdělovalo všechny své stesky, strachy, sny, prostě všechny negativní emoce, abychom si o nich povídaly a vysvětlovaly. Děti, ač se nám to může zdát nemožné, naprosto přesně reagují na situaci v rodině a od rodičů pak jen potřebují, aby je dokázali zklidnit a poskytnout jim pevné zázemí. Takže jestliže se ptáte, jak na obě generace, tak s dostatkem síly jim oběma věnovat svou naději v dobrý konec léčby maminky. Hodně síly Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP 

13. 11. 2023, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz