Všechny příspěvky

Počet nalezených dotazů: 337 zrušit všechny filtry

Dobrý den, je mi 15 let. Už od mala jsem o sebe vždy měla velký strach to samý i o mé blízké, vždy jsem měla v hlavě ty nejhorší scénáře, které se můžou stát. Pamatuji si, jak jsem se ve 13 letech divala na film o tom jak mladý a zdraví člověk dostal rakovinu a poté na ní umřel. Začalo se mi blbě dýchat a až po celý den jsem se nemohla pořádně nadechnout až jsem se začala třepat, druhý den mi začali problémy se srdcem, měla jsem bolesti u srdce, zrychlený tep… postupem času jsem začala mít různý problémy, bolesti kostí, ty bolesti se stěhují, do toho se přidali bolesti žil, ale nikdy na nic nepřišli, každopádně teď mám bolesti břicha na leve straně a ta bolest jde do zad, bývá mi na zvracení, mám světlou stolici. Mam strach z rakoviny slinivky, i když z naší rodiny nikdo netrpěl vážnou nemocí a žijí ještě všichni až na meho pradědu. Budím se s tím, že tady dlouho nebudu a každy den brečím a mam velkej strach že brzo umřu, už nevím co mám dělat, rodiče mi řikaji že mi nic neni a spíš si ze mě ještě utahuji, jelikož mi doktoři nikdy nic nezjistili. Myslíte že je možnost že mám rakovinu, nebo to mam jen v hlavě? Děkuji.

Dobrý den,

děkuji za dotaz, který určitě do naší poradny patří. Stach, obavy o sebe a úzkosti, které popisujete, se musí zřejmě těžce nést, nerada slyším, že si kvůli strachu blízcí z Vás utahují. Myslím si, že motivace k tomu může být od srdce dobrá, chtějí možná ulehčit tíze starostí, ale nepředstavuji si to jako velmi povzbudivý moment. I proto oceňuji, že píšete kupř. zde.

Ani lékař, a ani psycholog, nemůže diagnostikovat na dálku. Přijde mi fajn, že jste se o ty bolesti kostí a žil zajímala a nechala se vyšetřit. Ještě lepší zpráva je, že doktoři neobjevili problém. Je dobře, že se o sebe staráte po zdravotní stránce. Ale u nových bolestí se opět více pozorujete, navíc píšete, že se budíte a brečíte strachem ze smrti. I když jsem ráda, že jste v rodině nezažili vážnou nemoc blízkého, o to více si představuji, jak děsivá ta představa musí být.

Potíže s bolestí břicha, které popisujete, můžou mít různé příčiny, opakuji, že se nedají určit takto na dálku. Můžete opět navštívit lékaře – na základě Vašeho popisu si myslím, že nejde o rakovinu, není však dobře kvůli tomu zanedbat jakoukoliv jinou, i když banálnější, potíž. Protože již pak k lékaři s tímto strachem přijdete opakovaně, a opakovaně se nic nepotvrdí, povzbudila bych Vás k vyhledání psychologické podpory.

Chci, abyste věděla, že Váš strach, i když je možná opravdu „v hlavě“, vůbec neznamená „jsem blázen“. Citliví lidé (píšete, že strach o sebe a blízké máte odjakživa) někdy takto reagovat můžou, a když ve 13ti vidíte film s těžkým tématem, na který jste třeba nebyla zralá, může to přerůst ve velký strach ze smrti. Navíc se ve Vašem věku běžně řeší bolestná existenciální témata, a dle mého si zaslouží pozornost, aby se Vám lépe nesla. Naučíte se pracovat se strachem – ten může opravdu vyvolávat špatné dýchání, tíži na srdci a rychlý tep - zní to jako úzkostný projev až panická ataka. I bolesti břicha a pocit „na zvracení“ může souviste s úzkostí, tak stojí za to prozkoumat s odborníky, jak to je a co s tím. Nakonec existují i léky, které můžou pomoci ulevit úzkosti.

Chci ještě říct, abyste se nenechala odbít věty jako „holka tvého věku nemá mít tyto myšlenky“, protože je prostě máte. Stojí za to vyhledat prostředí, kde Vás vyslechnou a pomůžou.

Psychologa Vám může doporučit lékař, nebo může být nějaký dostupný ve škole, případně poradně ve větších městech (kupř. dle naší mapy péče). Je v pořádku se obrátit i na telefonické linky psychologické podpory, měli by být schopni Vás nasměřovat na odborníka ve Vašem okolí, případně se opět obraťte na mne kupř. emailem nebo telefonicky.

Přeji Vám hodně sil, a hodně zdraví.

3. 7. 2021, Mgr. Kristína Tóthová, tothova.kristina@gmail.com

Potřebovala bych poradit, jak připravit syna (pár dnů je mu 18) na to, že jeho otec (se kterým již dlouho nežiji) během pár týdnů, max. měsíců zemře. Ještě před měsícem spolu sportovali a pak mu zjistili adenokarcinom žaludku. Je na tom velmi zle a lékaři mi řekli, že se na to máme připravit. Hrozné je, že na adenokarcinom nadledviny zemřela .... Je to sice již pár let, ale, bojím se, že toto již syn neunese . Nevím kdy a jak mu to naznačit nebo říct pravdu. Nevím si rady a bojím se o něj, je velmi citlivý. 

Dobrý den,

je mi nesmírně líto situace, ve které jste se s bývalým partnerem, a také se synem, ocitli. Ztráta rodiče ve věku, kdy se mladý člověk stává čerstvě „dospělým“, je velmi těžká. Přála bych si znát slova, která by tuto situaci udělala snesitelnější, ale vím, že neexistují. Ta tíha se prostě může jen nést. Život už bude jiný.

Jako matka máte přirozeně tendenci syna před touto situací chránit, a hledáte různé možnosti. Zmiňujete, že syn je dospělý pár dnů, a jistě to může, ale také nemusí, kopírovat jeho osobnostní zralost nebo pevnost. Praxe ukazuje, že podat informace o tom, že je někdo v rodině nemocný, může lidem (i mladým) pomoci se s celou situací lépe vyrovnávat. Vědí totiž, co se vlastně děje. Mají šanci rozhodnout se, jak se k situaci postavit.

Pokud se rozhodujete, jestli a jak synovi zprávu o otcově nemoci sdělit, vyvstávají mi 2 důležité faktory – postoj otce k oznamování své diagnózy a výhledu, a to, že syn pro tuto chvíli má ve světě jeden stabilní prvek – Vás. Můžete teď být pro něj zdrojem bezpečí, i ve chvílích oznamování obtížných zpráv. Z Vašeho psaní zní, že syn má s otcem dobrý vztah, a takový vztah je určitě něco, o co se lze v této chvíli také opřít. Chce otec, aby syn o jeho diagnóze věděl? Mluvili byste s ním společně, nebo budete se synem mluvit sama? Komunikuje syn s otcem v tuhle chvíli? Kdyby nechtěl bývalý partner společně o své nemoci mluvit, bude důležité se domluvit na tom, jak má vypadat další kontakt syna s otcem. Jsem pro podporu syna, že jakékoliv otázky na otce jsou v pořádku - otec může také říct, že si o situaci nepřeje mluvit, ale je lepší, když taková komunikace proběhne přímo mezi nimi dvěma.

Asi není nejvhodnější chvíle, kdy takovou těžkou zprávu oznámit. Opřít se můžete zkusit o to, že v jakékoli chvíli, má syn k dispozici stabilní vztah (třeba ten s Vámi), ze kterého může čerpat. Z klinické zkušenosti trvá přibližně 2 měsíce, než je člověk schopen se přizpůsobit situaci nemoci (ať už svojí nebo někoho blízkého), a proběhne nejintenzivnější střídání emocí (šok, lítost, vztek, hrůza, bezmoc a beznaděj). Samozřejmě to souvisí od mnoha faktorů, ale možná Vám to trochu pomůže přemýšlet nad časovým rámcem sdělení.

Všechno, co po oznámení faktu těžké nemoci s blížící se smrtí blízkého následuje, je mnohem intenzivněji a hůře přijímáno. Když nastane chvíle, kdy budete synovi o nemoci otce říkat (společně, nebo sama), mějte na rozhovor dostatek času, v co nejklidnějším prostředí. Informace by měl dostat jasné, nezamlžované, ale není třeba zatěžovat podrobnostmi. Pokud syn sám bude chtít slyšet víc, je dobré si to ověřit v rozhovoru – „chceš se zeptat na něco víc, chceš to slyšet?“.

Řekněte to, co víte s jistotou, co nejvíce na rovinu. Když nevíte, řekněte, že nevíte. Syn má u Vás největší pravděpodobnost důvěry a bezpečí, a důvěru si udržíte pravdou. Pláč, zlost, křik – vše je naprosto přirozená reakce a ke smutku patří, nebraňte mu. Může nastat i šoková reakce, která budí dojem netečnosti nebo lhostejnosti. Je pak vhodné prostě jen pojmenovat, že emoce můžou přijít a je to tak v pořádku. Snažte se nebrat osobně i případné výčitky, ukazují na aktuální velké vyděšení chlapce. Jestli syn nebude chtít o ničem ve chvíli oznámení nemoci mluvit, netlačte - nabídnete, že jste ochotni se o situaci bavit, až bude chtít.

Vnímám jako důležité synovi dovolit nést jen takové břemeno, jaké je nevyhnutné. Je možné trápení a smutek a strach sdílet, s něčím pomoci (je to důležité pro posílení kompetence „zde jsem mohl pomoci“), ale je dobré mladého člověka citlivľ a neustále povzbuzovat v tom, že žít dál vlastní život je v pořádku, dát najevo, že je to pro (především) otce i Vás v pořádku a přináší vám to radost.

Zmiňujete, že syn je citlivý, a že máte společně zkušenost s předchozí nesmírně obtížnou situací – ztrátu dcery a sestry. I tou dobou jste měli možná nastavené, že se Vám mohl přijít svěřit s tím, co prožívá (nepíšete, jak byl syn starý). Z takových situací si často neseme nejen velmi obtížné vzpomínky, ale také jisté dovednosti, pomocí kterých se nám tu předchozí obtížnou situaci podařilo přežít. Můžu doufat, že lze najít také něco, o co se může syn i nyní opřít (váš společný vztah, nebo i vztah s tátou, že je schopen mluvit o emocích, nebo naopak potřebuje s nimi být sám, ponořit se do něčeho a podobně).

Je možné, že děti v mladém dospělém věku, nechtějí (nemocné) rodiče zatěžovat svým trápením. Je v pořádku nabídnout synovi místo, kde může o svých pocitech a prožívání mluvit svobodně, třeba i se vší „zlostí na tátu, že umírá“, třeba u psychologa. Můžete s nabídkou přijít i později, když postupně vnímáte, že syn se nedokáže do „skoro-běžného života“ se zahrnutím jisté pomoci a podpory vůči otci, vrátit (třeba za ty 2 měsíce), pozorujete problémy se spánkem, chutí do jídla, vyhýbání se zálibám i vztahům, apatii, nebo naopak rizikové chování. Je možné také s praktikem, případně psychiatrem, probrat dočasnou medikaci k zabezpečení fungování. Zde je však rozhodnutí opravdu na synovi, formálně bude dospělý, třeba pak může pomoci i sdílení toho, co pomáhá (pomáhalo) Vám. Rozhodně lze syna povzbudit i během prvotního rozhovoru, že je v pořádku, když zkusí hledat podporu u svých přátel - pro mladé lidi v jeho věku je to velmi důležité.

Existují také služby poradenství pro pozůstalé, které je možné v případě potřeby kontaktovat po úmrtí otce. Můžete zkusit, zda je možnost i případné společné konzultace s psychologem v onkologickém centru, kde je otec chlapce pacientem. Je také možné obrátit se na krizová centra ve větších městech, kde bývá dostupná psychologická pomoc velmi rychle.

Přeji Vám, synovi, a i jeho otci, tolik síly a podpory, jak je možné.

Mgr. Kristína Tóthová, Brno

8. 6. 2021, Mgr. Kristína Tóthová, tothova.kristina@gmail.com

Dobrý den. Potýkám se právě s rakovinou prsu, je mi 33 let. Moji onkologové mi doporučili, abych navštívila i psycholožku, že to mám v rámci léčby zdarma, což jsem udělala, jenže si nejsem tak docela jistá, zda mi sedí. Zatím jsem s ní tedy měla jen jedno sezení, ale přece... První věc, která mě trochu vyvedla z míry, byla ta, že mě hned na začátku upozornila, že ne zřídka lidé s onkologickou diagnózou spáchají sebevraždu, protože to "nedají". Od té doby mi to vrtá v hlavě, tedy ne, že bych se chtěla zabít, ale pořád myslím na smrt. A druhá věc, co mi vadila, bylo, že si během našeho sezení vyřizovala hovory nebo esemesky. Mám jí to říct? Nebo mám rovnou zkusit vyhledat někoho jiného? Nechci se někoho dotknout. Děkuji za odezvu.

Dobrý den, takže hned na začátku docela rozhodně říkám, abyste se poohlédla po jiném klinickém psychologovi se znalostí psychologické péče o onkologické pacienty nebo jinak těžce nemocné. A jak i Vy píšete, ani já se nechci dotknout práce kolegyně, nicméně bych s ní velmi polemizovala s informací, že nezřídka TO onkologičtí pacienti nedávají. Po pětadvaceti letech intenzivní práce s psychikou onkologických pacientů mám absolutně opačnou zkušenost. Onkologický pacient je velmi specifický člověk. Za celou dobu jsem nepotkala trpělivějšího, odpovědnějšího, pozornějšího a statečnějšího pacienta než jakým onkologický pacient je. A jestli si za tu dobu vzali život tři lidé, tak jen proto, že zůstali na zvládání choroby na světě úplně sami a navíc trpěli ještě psychiatrickou chorobou. Znám situaci na mnohých onkologických odděleních a klinikách v Česku a mohu říct, že týmy zdravotníků na onkologiích jsou velice obětaví, vstřícní, hlavně pak vysoce vzdělaní lékaři, sestry i ostatní  personál. Součástí každého týmu má být i klinický psycholog, někdy je trvalou součástí týmu nebo jen dochází na konzultace. Právě u něj předpokládám nejvyšší míru empatie, zklidňující chování moudrost a trpělivost při práci s pacienty. Pokud se toho paní kolegyni, kolegovi nedostává, nemusí pacient nutně přijmout její/jeho péči. Z druhé strany by ale každý onkologický pacient měl mít možnost sdílení svých velikých psychických trápení s odborníkem na duši. Je to zásadní věc, že pokud tělo léčí odborně a s velkou profesionální znalostí lékař onkolog, stejně tak profesionálně a bezpečně by v tu samou dobu měl být pacient podporován odborníkem na duši, emoce. Pokud Vám to s paní psycholožkou nevyšlo, není od věci, když jí to řeknete, dokonce ji můžete poprosit o nasměrování k jinému kolegovi. Pokud ani to nevyjde, mohu nabídnout knihu, kterou jsme s kolegy klinickými psychology sepsali pro onkologické pacienty a jejich blízké. Název je Rakovina v rodině a dá se sehnat na www.alza.cz a v knihkupectví Dobrovský. Přeji Vám hlavně, abyste statečně zvládla léčbu a abyste se uzdravila. Hodně síly Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

27. 5. 2021, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Chtěla bych poprosit o radu. Ačkoliv jsem vyučená jako zdravotní sestra a psychická podpora k ostatním je pro mě prací v tomto si ale nevím moc rady. Ono je to přeci jiné, když se to člověka začne týkat. Přítelův kamarád onemocněl rakovinou. Ještě není zcela zahájená léčba a úplně detailněji se ještě neví, jak moc je tělo zasaženo metastázy. Mého přítele to zcela zasáhlo, jako kdyby z minuty na minutu přestal žít. Teď je to naše každodenní téma. I on je zdravotník, takže si hned domýšlí jen ty nejhorší věci, které mohou nastat. Každým dnem ho povzbuzuji, že kamarádovi musí být oporou a také mít jiné téma. Můj tatínek také letos onemocněl rakovinou a snažím se to zvládat, ale nevím, jak partnera více uklidnit. Bohužel čím více se o tom bavíme, tím to přenáší více i na mě. Nemohl(a) byste mi prosím poradit, jak můžu být více oporou? Nevím se rady a bojím se, aby to přítele nevtáhlo až do depresí, umřela mu letos babička. Děkuji za veškeré rady, doufám, že můj dotaz nebyl od tématu. 

Období, kdy nám někdo blízký (třeba i kamarád) onemocní rakovinou bývá náročné. Někdy se může dokonce  stát, že toto onemocnění prožíváme ještě o něco intenzivněji, než nemocný člověk. Nemáme všechny informace (nebo jako zdravotníci jich máme „přespříliš“) a začínáme se obávat. Na rozdíl od samotného nemocného s tím „přímo“ nemůžeme nic udělat. Prožíváme pocity bezmoci na straně jedné a potřebu pomoci na straně druhé. Sama píšete, že jste oba z pomáhajících profesí, možná o to intenzivněji se hlásí potřeba pomoci o svoje slovo.

Být oporou druhému člověka je jistě v mnoha životních situacích prospěšné. Na straně druhé i schopnost poskytovat oporu druhým má svoje limity. Jsou to právě okamžiky, kdy nemáme energii „na rozdávání“, kdy sami třeba potřebujeme podpořit. V mysli se nám objevují pocity typu „vždyť já nemocný nejsem, to já bych měl rozdávat potřebným“, přesto i Váš přítel je také člověk. Člověk, kterému nedávno zemřela babička a který je možná znovu nechtěně konfrontován s tématem možného ohrožení života jeho blízkého člověka – nyní kamaráda.

V emailu neuvádíte, kdy přesně se Váš přítel dozvěděl o nemoci jeho kamaráda. Pokud se to stalo relativně nedávno, může se jednat o prvotní fázi reakce na tuto informaci, která v sobě nese často mnoho různých emocí. V této době (po oznámení nemoci našim blízkým) může být „normální“ reagovat různými způsoby (často o tématu mluvit, být více přemýšlivý, smutný, uzavřený, naštvaný apod.). V případě, že tato situace ale trvá delší dobu, je rozumné to řešit. Sám nebo s odbornou pomocí. Oporou by Vám také mohla být kniha Rakovina v rodině, která obsahuje řadu praktických doporučení v této oblasti.

Dále uvádíte, že se mu snažíte být oporu, ale že „to přenáší i na Vás“. Navíc Vy sama máte v rodině blízkého člověka s onkologickým onemocněním. Tedy možná, že i Vaše rezervy jsou nyní omezené (a to je normální). Sama se snažíte (možná) podpořit jak tatínka, tak i manžela.

Rád bych ocenil, jak nad situací přemýšlíte a snažíte se být oporou. Na straně druhé, mám pocit, že Vaše rodina je nyní poměrně zatížena kumulaci náročných situací v krátké době. Píšete, že letos (máme květen, tedy za posledních několik málo měsíců) řešíte rakovinu tatínka, úmrtí babičky partnera a rakovinu kamaráda Vašeho přítele. Přemýšlím, zda by nebylo ku prospěchu (při takové zátěži) vyhledat pomoc i „mimo rodinný kruhy“. Vy i Váš partner jste zatíženi, ale „příliv energie“ od lidí z vnějšku by mohl pomoci, stejně jako možnost sdílet ono tíživé. Myslím jednak odbornou pomoci (ať už opora pro Vás, nebo samozřejmě pro Vašeho přítele), nebo opora od Vašich přátel. Otázka, kterou si kladu je: Zda Váš přítel čerpá i oporu mezi svými přáteli, tedy i mimo rodinný kruh? Zda to má s kým probrat (a chce) mimo Vás. Stejně zda Vy, máte ve svém okolí přátele, se kterými to můžete probrat a podělit se.

Znovu mám potřebu říci, že z mého pohledu, se u Vás v rodině potkalo (za krátký čas) více těžkých věcí. Máte tedy všichni o něco více „naloženo“ a v takových chvílích je rozumné se o náklad „podělit“, třeba i s odborníky. Nevím, jak na odbornou psychologickou pomoci nahlíží Váš partner. Mnoho mužů to někdy vnímá jako „slabost“. Na straně druhé mám potřebu říci, že nést „těžký náklad“ sám dlouhou není výhodné, rozumnější je se o něj „podělit“.

10. 5. 2021, PhDr. Martin Pospíchal, Ph.D., martin-pospichal@centrum.cz

Dobrý den přeji,
obracím se na Vás s prosbou o podporu nebo i radu.........
Mamince 62let po velkém úbytku váhy byl v lednu diagnostikován nádor v břiše, po všech poradách lékařů kde nádor vyrostl do 11x6x9cm se cévní chirurg rozhodl operovat s tím, že operace by byla velice náročná. Bohužel po kontrolním CT byl zjištěn další nález na plicích s tím, že velkým nádorem prorůstá hlavní dutá žíla a ještě další komplikace.
Byla nasazena chemoterapie kdy už maminka měla 38kg, 2 dávky má za sebou, zvládla dobře.
Teď o víkendu se, ale rapidně zhoršila, nemohla dýchat, polknout, přijímat tekutiny, byla zjištěna infekce na plicích a výpotek. V tuto chvíli je stabilizovaná, ale již od několika lékařů jsem dostala vyjádření, že je to konec cesty a terminální stav a mamince již nezbývá moc času....:-(
Vše již mám zařízené a v pondělí budu maminku převážet domů, ale ta nejistota a strach kdy to přijde je strašný :-( opravdu je to otázka dnů? Člověk to prostě nechce i když ví, že to přijde....
Moc děkuji za odpověď.

Dobrý den přeji i Vám, čas, období, kterým teď procházíte, je jistě nejtěžším v celém Vašem životě. Navíc, když rána z čistého nebe přišla teprve před pár měsíci. Zdravotní stav, který popisujete, je nezvratný, plný bolesti, smutku pro maminku a jak píšete, nejistoty a strachu pro Vás, která jste se rozhodla maminku doprovázet. Jste velice statečná, že i přes mučivé obavy, jak se s tím vším vyrovnáte, jste se rozhodla, že Vaše maminka zůstane doma. Předpokládám, že máte zařízenou mobilní hospicovou péči. Jsou to profesionálové, na které se budete moci spolehnout ve dne v noci, dokážou ošetřit jak Vaši maminku, tak poskytnout útěchu i všem doprovázejícím. Na Vás je, abyste dokázala s nimi spolupracovat. Předpokládám, že součástí hospicového týmu je vedle lékařů a sester také psycholog. Pokud ano, dokáže Vás připravit na odchod maminky, pomůže zvládnout její smrt. Konečně i lékaři a sestry budou připraveny k této pomoci. Co je ovšem důležité vědět, je to, co vaší mamince probíhá myslí, jak se duševně připravuje na odchod. Především bilancuje, prochází svým životem a toto procházení je smutnou cestou. Na ní chce být každý jen sám. Maminka je jistě nesmírně unavená, nemá sílu ani mluvit, bude více podřimovat, usne. Je to doba, kdy byste jí měla být co nejvíc nablízku. Ona bude potřebovat držet za ruku, není třeba mluvit. V tomto spojení bude především i pro Vás chráněný čas pro bilancování Vašeho života s maminkou. tento čas Vám pomůže zklidnit se, vyrovnat se a nést statečně svou bolest ze ztrácení nejdůležitějšího člověka ve Vašem životě. A v té chvíli dovolíte své mamince, aby od Vás mohla klidná odejít. To spojení v dotecích je nejdůležitější a nejhlubší část odcházení. Je v nich bolest i smíření. A je nesmírně důležité jak pro Vás, tak především pro maminku, protože každý z nás ve chvílích odcházení ze života si bude přát sdílení s milovaným člověkem. A v těch chvílích bude opravdu jedno, jestli nechcete, aby maminka odešla, ale dovolíte jí odejít, aby už netrpěla. Jste statečná a já Vám i za Vaši maminku děkuji, že jste se rozhodla ji neopustit. Hodně síly Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

1. 5. 2021, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den, manžel se již dva roky léčí chemoterapií, biologi kou léčbou pro onkologické onemocnění (střevo, játra). V poslední době již velká únava, psychické problémy, někdy až zmatenost a chronická nespavost. V podstatě nespí vůbec. Může mít uporná nespavost a chemoterapie vliv na psychické problémy, nebo dokonce neurologické problémy? Děkuji.

Dobrý den, příznaky které popisujete (únava, psychické problémy, nespavost) jsou vlastně ty nejčastější, se kterými se u onkologických pacientů setkáváme. Pokud Váš muž už delší dobu trpí nespavostí, musí to vést k dalšímu vyčerpání a může to vést i ke stavům zmatenosti a dalším projevům. Dosud se přesně neví, proč chemoterapie způsobuje potíže se spánkem a jak velkou roli k tomu hrají i psychické potíže pacienta (deprese, úzkost), ale zkrátka se to děje. Důležité je, aby to Váš muž co nejdříve řešil se svým ošetřujícím lékařem, který by aktuálně zvolil vhodné léky, které by pomohly usínat, spát delší dobu, zmírnit probouzení apod. (podle toho, jakými potížemi se spánkem Váš muž trpí). Ideální by byla i pomoc psychologa či psychiatra, kteří by zhodnotili, jestli není v popředí potíží právě deprese či úzkost a medikace by tak byla nastavena přesněji. Není to projev žádné slabosti  využít psychofarmaka, protože je jistě jasné, že spánek je pro regeneraci těla i duše nezastupitelný. Doporučuje se také udržovat pravidelný denní režim, omezit co nejvíce spánek během dne (případně si dávat je tzv. "dvacku" = dvacetiminutovku, kdy ještě člověk neupadne do hluboké fáze spánku, ale osvěží se) a přes den se co nejvíce vystavit bílému dennímu světlu (ideálně venku, ale existují i speciální světelné lampy, právě pro lidi, kteří tu možnost nemají - někteří pacienti mají dobré zkušenosti s lampami firmy NASLI). 

Přeji Vašemu muži, aby mohl co nejdříve dobře spát, od svým pacientů vím, že jsou tyto potíže nesmírně vyčerpávající. 

Mgr. Hana Kynkorová, psycholog Komplexního onkologického centra Liberec  

8. 4. 2021, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz

V 9/2020 jsem byla na zvětšení prsou augmentací, které předcházelo předoperační vyšetření včetně sono vyšetření. Vše proběhlo v pořádku, každopádně v prosinci jsem si v levém prsu nahmatala bulku a nyní, po táhlých jednáních o žádanku na vyšetření jsem podstoupila další sono vyšetření a biopsii a byl mi diagnostikován invazivní duktální karcinom..... Bylo navrženo odstranění útvaru, poté provedení v době 2-3 měsíce od operaci genetické testy a v případě dalších komplikací odebrání žláz úplně. Navíc po mě lékařka chtěla odpověď už nyní, zda při operaci dávám souhlas s kompletním odebráním žláz v případě, že to uznají za vhodné...Vhledem k tomu, že jsem neměla patřičné informace o nutnosti celkové masektomie, zvlášť když nebyly provedeny veškeré vyšetření a testy, domluvilo se nejprve provedení genetických testů s tím, že po dodání výsledků se rozhodne léčba. Nově jsem zjístila, že jsem těhotná, konkrétně 6tt, vzhledem k tomu, že má dosavadní lékařka byla rázně pro potrat se kterým jsem nesouhlasila, byla jsem předána do do péče FNKV na onkogynekologii, kde mám tento týden podstoupit celkovou magnetickou rezonanci a po dodání výsledků genetiky se rozhodne další léčebný postup, každopádně lékařka, která mě vyšetřovala byla přikloněna k masektomii + případnému ozáření.
Chtěla jsem se poradit zda by bylo možné řešit tuto diagnozu citlivě vzhledem k těhotenství a mému věku, případně jaký máte na léčbu/diagnozu názor vy? Ráda bych léčbu co nejšetrnější, s co nejméně drastickými zákroky, bude-li to možné a především bych si ráda vyslechla názor více odborníků. 


Jste relativně po nedávném zvětšení prsů, kdy nic nenasvědčovalo žádnému onemocnění a nyní nejenže je zjevné, že jste onemocněla, ale je navrhován (pro Vás) velký zásah. To je lidsky řečeno obrovské zklamání po tom, co jste dosud podstoupila – a navíc zklamání tam, kde se jedná o Vaše ženství.

Navíc se celá věc pro Vás zkomplikovala těhotenstvím, které byste ráda zachovala.

Tomu, jak se Vám musí honit myšlenky v hlavě, myslím, že rozumím jako člověk, jako žena i jako matka. Nyní bych Vám ale ráda jako klinická psycholožka chtěla říct, že je důležité, abyste v budoucnu měla nejen zdravé dítě, ale především abyste byla co nejvíce při zdraví Vy sama. Tím myslím, aby Vaše zdraví bylo zajištěné či podpořené v té maximální míře, jak je to možné. Jistě nemusím psát takové věci, že čím víc je zdravější budoucí matka, tím lépe probíhá vývoj dítěte v těhotenství … a až se pak děťátko narodí, … že pokud je matka v duševní a tělesné pohodě, tím víc toto přenáší na dítě a podporuje tak jeho tělesné i duševní zdraví. To jsou věci, které jsou všeobecně známé. Takže je zřejmé, že je vždy potřeba zvážit v dané chvíli veškerá rizika i přínosy, a rozhodovat se, zda je správné a odpovědné upřednostnit z Vašeho pohledu sebe anebo nenarozené dítě – jinými slovy je důležité přemýšlet, co mu případným zachováním těhotenství tzv. připravujete. Tím otevřeně rekapituluji fakta, která víte.

Myslím si, že abyste se mohla za sebe co nejlépe rozhodnout, je potřeba, abyste měla v žádoucí míře dostatek objektivně pravdivých informací. Nemohu Vám odpovědět jako lékař na Vaše dotazy o rozsahu operace, ozáření a tzv. tělesné onkologické léčbě. Nejsem lékař – jak jsem napsala výše, jsem klinický psycholog … a Vy jste napsala do psychologické poradny pro onkologické pacienty. Pojďme toho ale využít a popřemýšlet o tom, co všechno potřebujete od lékařů vědět. Nebudou mne jistě napadat konkrétní otázky. Vyvstává mi však v mysli jedna obecná, kterou pak třeba můžete konkrétně rozvíjet. A ta otázka směrovaná k lékařům-onkologům by mohla být „Co se stane, když přijmu anebo nepřijmu to, co mi navrhujete?“, event. „Co mi to přinese a co mi to vezme – a na jak dlouho? … natrvalo anebo přechodně?“ nebo „Riskuji něco tím (a jak moc), když já bych to chtěla tak a tak?“

Cítím, že je pro Vás důležité si ověřit informace, které jste dosud od lékařů získala. V tom Vás podpořím. Udělejte to. Máte na to právo se zeptat na jiném onkologickém pracovišti, kde se léčí nádory prsů. Můžete se ptát jak na návrh léčebného plánu, tak na rizika, když byste na něj nepřistoupila; nebo na alternativy léčebných postupů; či na těhotenství, ať to aktuální nebo možné budoucí. Alespoň já (a věřím, že většina lékařů) ze zkušenosti ví, že dobře informovaný pacient je nejlépe spolupracující pacient.

Jediná věc, na kterou bych však chtěla apelovat již teď je, abyste zkusila jednat rychle. Jsou nádory, které rostou pomalu, ale pak jsou tzv. rakety, co rostou rychle. Nevím, jak je to u Vás, ale čas je něco velmi důležitého, a je fajn ho neztrácet.

Moc Vám držím pěsti a věřím, že se zorientujete brzy jak ve své nemoci, tak v možnostech co dál – přínosech i úskalích … a pak co nejrychleji nastoupíte na svou léčebnou cestu.

27. 3. 2021, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@gmail.com

Dobrý den,
manžel je po operaci rakoviny plic a podstupuje ještě chemoterapii. Má obrovské křeče do nohou, ani nemůže spát, trochu mu uleví, když chodí. Čím by se mu mohlo ulevit?
Děkuji,
 

Dobrý den, je mi opravdu líto, ale musím Vás upozornit, že posíláte dotaz do poradny, kterou vedou psychologové, ne lékaři. Takže bych Vás chtěla nasměrovat s dotazem na onkologa pana manžela, který Vám jistě fundovaně odpoví a poradí, jak potíž Vašeho manžela zvládnout. Nicméně děkuji Vám za návštěvu naší poradny. Pokud budete mít při léčbě nádoru psychické potíže, prosím, obraťte se s důvěrou na naši poradnu. Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

9. 2. 2021, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den,
mamce byla v říjnu 2020 diagnostikována rakovina prsu. Podstoupila 2 operace. V prosinci, před Vánoci jí řekli, že je vše vyoperováno a v pořádku. Že po svátcích podstoupí jen ozařování.
V lednu šla na konzultaci k lékaři a ten jí řekl, že by měla podstoupit chemoterapii. Že je napadena 1 uzlina. Před Vánoci jí však tvrdili že i uzlina je v pořádku. Já tomu vůbec nerozumím. Radovali jsme se, že to už bude dobré a teď tohle. Aktuálně máme 3 - 4 týdny čekat na další výsledky, jestli je pro ni teda chemoterapie nutná. Jsem z toho zoufalá. V současné době i těhotná v 6. měsíci. Hormony pracují a já nevím, jak mám v současné době udržovat psychicky v pohodě sebe natož mamku. Tak jsem se na toto období těšila. A do toho přijde tato rána. Nic nezvládám, nedokážu na to nemyslet a nevím, jak pomoci. Také se bohužel strašně bojím, že i já s touto diagnózou skončím. Můžete mi poradit, co v této době dělat, kde hledat pomoc. Děkuji.

Dobrý den, Váš dotaz v celém svém obsahu je hodně smutný a hodně beznadějný. Tři měsíce bojuje Vaše maminka a s ní i Vy s nádorem prsu. Vpodstatě se téměř celý dotaz týká Vás, Vašich pocitů, strachů, úzkostí, beznadějí, nemám však představu o tom, jak tento stav prožívá Vaše maminka. Zdá se, že jste si s maminkou velice blízké a Vaše těhotenství tento vztah ještě více umocnil. Léčba jakéhokoliv zhoubného nádoru, léčba rakoviny je velmi náročná na psychiku pacienta a jeho blízkých proto, že je dlouhá, často bolestivá, vyžaduje velkou trpělivost a nemá ráda předčasné radování se, jen tak se nevzdává. Jen v naprosto výjimečných případech končí léčba vyříznutím nádoru. Pravidelně léčba pokračuje chemoterapií, která je pojistkou proti rozšíření ještě nezachycených ojedinělých nádorových buněk. V další fázi může onkolog rozhodnout třeba o další formě léčby. To, že chirurgické zákroky byly úspěšné, je dobrá zpráva. Jestli následně onkolog z ostatních vyšetření nazná, že v těle pacienta je ještě další možný kousíček nádoru, jistě bude hledat tu nejoptimálnější cestu dalšího léčebného zákroku, aby pacienta zbavil zbytků rakoviny třeba ozářením nebo chemoterapií. Tady vidím, že onkolog Vaší maminky je velmi pečlivý a nic neponechá náhodě, a to je pro maminku dobré. Opakuji, léčba tumoru je dlouhá a docela náročná. A teď k další části Vašeho dotazu. Zdá se, že Vaše zoufalost je frustrace z nenaplnění vašeho horoucího přání, aby se Vaše maminka rychle uzdravila. Vaše maminka potřebuje získat nadhled nad svou nemocí, nic přece není ztraceno. Pokud se Vaše maminka dostala do deprese, trpí značnou úzkostí, je nutné se se svými psychickými potížemi svěřit svému onkologovi, který jistě najde pro Vaši maminku jak vhodné léky, tak především psychologickou pomoc. Dnes na každém onkologickém pracovišti musí fungovat psychologická péče, musí tam být nebo docházet klinický psycholog, který vedle léků pomůže Vaší mamince i psychoterapeuticky, slovem. Pokud bude tato lékařská péče dobře fungovat, měla by Vaše maminka zvládnout celou léčbu dobře, s pochopením všech procedur, které budou k vyléčení nádoru potřeba. Stejnou péči psychologa byste měla podstoupit i Vy, která pro graviditu nebude moci dostat léky na zmírnění úzkostí, strachů a beznaděje. Tedy systematická psychoterapie. A pokud máte strach z toho, že byste mohla dostat tumor i Vy, poraďte se se svým gynekologem a ten Vás jistě nasměruje  na genetické vyšetření. Pokud byste se potřebovala více poradit, můžete mi zavolat na 603290993, jsem z Brna. Hodně síly a trpělivosti Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP 

11. 1. 2021, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý večer, jiz rok a pul mam rakovinu slinivky, vysledky z krve jsou dobre a nador je ted ve stabilizovaný, nezvetsuje se ,ale trpím psychickém problémy,mam deprese. Ale zkouším to překousnout,ale moc to nejde

Dobrý večer, píšete, že už docela dlouho jste dobře léčen na tumor slinivky, to je dobrá zpráva. Nedivím se ale, že v průběhu léčby se u Vás objevily psychické problémy, Vy píšete, že máte depresi. Deprese je velmi závažné psychické onemocnění, které se vyznačuje především dlouhodobou nespavostí, velkou ranní únavou a zlými myšlenkami, které se také mohou týkat Vaší nemoci, nezvládnutí léčby a případně také smrti. Deprese se v žádném případě nedá překousnout, je to emoční stav mysli a nedá se vůlí ovládnout. Tady pomáhají docela úspěšně léky zvané antidepresiva, jsou pouze na lékařský předpis a při Vaší diagnóze nádoru slinivky Vám je předepíše jak Váš onkolog, tak i praktický lékař. Tyto léky jsou určitě bezpečné a účinné. není třeba, abyste trpěl tak závažnými psychickými problémy, když je tu účinná pomoc. Vedle deprese můžete trpět i úzkostmi a strachem, to je také průvodní jev při léčbě rakoviny. I na úzkost jsou účinné léky. Doporučuji tedy, abyste se svěřil se svými psychickými potížemi lékaři, který jistě najde lék na Vaše psychické trápení. Ať se Vám daří dobře zvládat nemoci, které Vás nyní trápí. Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP  

22. 12. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobry den. Moje partnerka onemocnela rakovinou prsu. Je po prvni chemoterapii a moc dobre to nezvládá. Ceka nas obe dve boj a ja potrebuji byt silna, abychom to společně zvladly. Jak ji muzu podpořit???

Z Vaší zprávy vyplývá, že Vaše partnerka je nyní relativně na začátku léčby a získává zkušenosti tzv. jaké to je být onkologickým pacientem – tj. jak reaguje tělo a jak duše přijímá změny či důsledky toho, co se děje. S tím je spojena i pestrost psychických reakcí – od ledového klidu, kdy okolí má pocit, že nemocný to zvládá (a přitom tomu tak může, ale i nemusí být) po ochromení či pláč, nářky, nejistotu až panický strach atd., kdy pro okolí jedinec působí jako silně nezvládající a v blízkých lidech jeho reakce na zátěž vyvolává strach. Mají jednak strach o samotného nemocného, a přejí si, aby situaci ustál. Jednak sami nevědí, jak se co nejlépe k nemocnému chovat a jak ho případně podpořit.

Nyní se dostávám k otázce, co je vlastně normální ve chvíli, kdy se nám děje něco nepříjemného, hrozného, bolestného, omezujícího a navíc s výsledkem, který je daleko a nevíme, co budoucnost přinese. Moje zkušenost je, že je nenormální, když u osoby, které se takové zlo děje, neprobíhá žádná duševní změna. Chci Vám říci „nebojte se tolik reakcí své partnerky“ – její projevy v chování a prožívání nejsou ničím jiným než obrannými formami adaptace. Samozřejmě Vaši partnerku neznám a nevím jaká je intenzita Vámi zmíněného nezvládání, jak se konkrétně projevuje ap. Pokud byste vnímala, že to nezvládání je alarmující, věřím, že byste spolu vyhledali odbornou pomoc – psychologickou či psychiatrickou. Onkologická pracoviště buď mají specialisty na psychiku jako členy svých léčebných týmů, nebo tito pracovníci do onkologických center docházejí konziliárně, event. mají onkologická pracoviště kontakty na psychology a psychiatry, které pacientům mohou doporučit.
Teď jsem ale trochu přeskočila – ráda bych se vrátila k tomu, co můžete udělat Vy sama za předpokladu, že své partnerce chcete pomoci. Zní to možná příliš jednoduše, ale důležité je pokusit se citlivě naslouchat a nabídnout nemocné osobě, že jí budete k dispozici, když ona bude chtít; a ona Vás obvykle povede a bude ukazovat, co potřebuje. Vím, že to zní samozřejmě, ale ono to vůbec není tak snadné. Bohužel, protože neznám Váš příběh víc, nemohu napsat nic konkrétněji. Ale třeba pro začátek postačí pár příkladů, kterými bych Vás ráda inspirovala a ze kterých si případně můžete analogicky odvodit, co dělat ve Vaší situaci.

Např. když má nemocný tendenci o svých potížích a prožívání zvýšeně mluvit, vypráví třeba o svých obavách z léčby a jejích důsledků, může tyto strachy rozvíjet do konkrétních podob. Relativně častá reakce blízkých (přestože mu chtějí pomoci) je, že řeknou, že nevědí, jak to bude, že na toto musí odpovědět lékaři … a dají najevo, že s ním o tom nemohou mluvit, protože sami cítí, že neznají odpověď, řešení atd. Takto se stává, že nemocný může mít pocit, že dál si nesmí dovolit před blízkým říkat, co ho tíží, že ho tím poškozuje nebo obtěžuje. A tak dojde k tomu, že nemocný má pocit, že se svým problémem zůstává sám. Myslím, že v podobné situaci se naopak vyplatí ochota blízké osoby naslouchat a sdílet. Nemusíme dávat rady, nabízet řešení apod. Stačí vyjádřit, že nemocného chápeme a následně se můžeme zeptat, jak mu teď můžeme pomoci my. On nám to většinou řekne – a v tu chvíli jsme tzv. s ním a dáváme mu to, co potřebuje.

Druhý příklad může být o tom, že nemocný nás odmítá, nechce s námi o ničem mluvit a odvede řeč vždy do neutrální roviny, když se zeptáme „Jak se cítíš?“ V takové situaci bývá přínosné, když vyjádříme (a můžeme to i říci nahlas), že si všímáme toho, že mu není do řeči. A chceme-li, můžeme mu sdělit, že až bude připraven o určitých tématech mluvit, jsme ochotni ho poslouchat.

V mezích této odpovědi na Váš dotaz nemohu rozebírat další situace, kterých je nepřeberně. V závěru bych Vám ale chtěla říci, že i Vy, jako blízká osoba můžete využívat služby klinických psychologů. Můžete společně věnovat pozornost konkrétním tématům, která Vás trápí. Můžete najít posílení v tomto období tak, aby se i Vám podařilo ho lépe zvládnout.

Věřím, že jsem Vás alespoň v něčem oslovila a držím Vaší partnerce i Vám palce.

16. 12. 2020, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@gmail.com

Dobrý den. Jsem onko pacientka a léčím se rok biologickou léčbou. Trápí mne přístup mojí lékařky, která není empaticka a vůbec nemá čas si se mnou popovídat. I se bojím vyměnit lékaře, abych "je nepopudila proti sobě "jsou to kolegové, možná i kamarádi.. S tím se posnažim sama zabojovat. Spíše se chci zeptat : na vašich stránkách jste zrušili poradnu odbornou lékařskou. Kam se mám tedy obrátit? Navíc Mamma Help také skončil... kde se mám zeptat na některé věci, když moje doktorka nemá na mne čas, mám pocit, že jsem jen nezajinavy kus jeden z mnoha. Děkuji a jsem ráda, že JSTE.

Dobrý den. Víte, napsala jste dotaz do poradny, kterou vedou a odpovídají kliničtí psychologové. Nikdy jsme v naší sekci neměli lékařskou poradnu. Rozumím Vám že se chcete dobrat odpovědí na vše, co Vás zajímá i možná trápí v souvislosti s Vaším onemocněním a následnou léčbou. Jako pacient máte právo na lékařské konzultace jiných onkologů jak na onkologii, kde se léčíte, a pak také na jiném onkologickém pracovišti. Jistě nebude od věci, když si objednáte schůzku např. V Praze v Motole. Určitě se nemusíte obávat nějakého spiknutí, specialisté se sice opravdu znají, ale vůbec si nemyslím, že by se domluvili ve Váš neprospěch. Ano, pacientské organizace postupně končí činnosti, o náhradě nevím. Předpokládám, že Vy potřebujete odpovědět co nejdříve, zůstává Vám tedy ta konzultace na jiném onkologickém pracovišti. Hodně zdaru Vám přeji Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP  

20. 11. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den. Nyní je mi 27, od 22 se potýkám s vracejícím se difúzním astrocytomem gr.II.(frontálně vpravo) Poslední dobou jsem čím dál častěji v depresích, protože vím, že je to jen čekání na progresi a nedůstojnou smrt s rozloženou osobností, hodně se mi změnila povaha... ze sangvinika a sportovce, který byl středem dění po asociálního melancholika co tráví 90% času stranou všeho. Často myslím na eutanázii nebo sebevraždu, zkrátka mi chybí motivace k životu, zajímalo by mě, jestli se dá problém s někým řešit a léčit, stále může být malá šance, že astrocytom přežiju(ikdyž je podle statistik hodně malá). Pro moje okolí a rodinu je to odpuzující téma, lidé si nedokážou představit co se človku děje v hlavě když to osobně prožívá a není to jen abstraktní příběh někoho druhého.

Dobrý den. To, co už pět let žijete, je stav permanentní úzkosti, strachu, bezmoci, který střídají chvíle naděje, touhy po změně zdravotního stavu, hledání odpovědí na otázky přežití, dokonce snad vyléčení. A na této melancholické cestě hledáte průvodce, se kterým byste dokázal otevřeně mluvit, kdo by Vám pomohl nalézt smysl života, dokonce motivaci dělat něco, co Vás dokáže vyvést z šedé zóny deprese. A musí to být opravdový průvodce, vědoucí a znalý psychoterapeutických postupů, zároveň odborník s nadhledem, kterému byste svěřil všechny své černé myšlenky. A protože to nemůže být nikdo z rodiny, protože k sobě v rodině máte jisté složité emocionální vazby, které Vám nedovolí mluvit otevřeně o všem, co Vás tíží, je třeba zřejmě bezodkladně najít odborníka psychoterapeuta, nejlépe klinického psychologa, se kterým pak bude možno procházet úlevnou psychoterapií. Navíc byste také měl s pomocí psychiatra najít správně cílená antidepresiva a anxiolytika, abyste se dokázal odpoutat od černého myšlení na sebezničení. Jako psycholog Vám nedokážu odpovědět na medicínské otázky kolem léčby astrocytomu, ale docela naléhám, abyste na onkologii, kam chodíte na kontroly, vyhledal přiděleného psychologa a požádal jej o pomoc. Nemusí to být on sám, ale může Vás nasměrovat kolegům klinickým psychologům, psychoterapeutům, z nich pak byste jistě vyhledal toho "svého" psychoterapeuta. Moc bych se přimlouvala za to, abyste to udělal co nejdříve. Jak je vidět, Vaše cesta s difuzním astrocytomem může být ještě docela dlouhá. Není opravdu dobře ji pouze přežívat. Hledejte průvodce životem s chronickou nemocí. Velmi Vám přeji, abyste našel pomocnou ruku a směr. Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS 'CLS JEP  

17. 11. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Jak pomoci nebo podpořit svou přítelkyni 41, které před měsícem zjistili rakovinu a už chodí na injekce a chemoterapii. Asi před 12 lety si tim už jednou prošla. Ale ja jsem v této situaci poprvé a nerad bych něco pokazil popřípadě zhoršil. Dekuji za Váš čas a jakoukoliv informaci a odpověď.

Být podpůrnou osobou někoho, kdo prochází onkologickou léčbou, může být často náročnější, než zvládání onemocnění samotným nemocným. Ten, v optimálním případě ví, na čem je, co se děje, jaké to bude… a může se podle toho zařídit. Také se může chovat, jak chce, aniž by „musel“ komukoli cokoli vysvětlovat. Může také třeba i filtrovat informace, které se dostávají k podpůrné osobě, a ta velmi často tápe. Nerozumí, nechápe a neví co a jak. Píšete, že byste nerad něco pokazil nebo zhoršil. Toto by mohl být začátek Vašeho rozhovoru s přítelkyní. Podělte se s ní o svou nejistotu, své obavy a zmatky… Zeptejte se jí, co a jak pro ni můžete udělat – jestli chce doprovodit na chemoterapii, uvařit večeři, jít na procházku…. Dejte jí najevo svůj zájem, svou starost, ale i respekt k tomu, pokud Vás odmítne. Měla by slyšet, že jste tady, že jste připravený, až Vás bude potřebovat. Určitě to není jednoduché, ale čím otevřenější k sobě dokážete být, tím menší bude prostor pro zmatky a nedorozumění. I když i to k tomu může patřit a pak může být na místě i „jen“ třeba: „promiň, to jsem nevěděl.“…. Možná to teď bude znít ne příliš profesionálně, ale věřte, že to funguje. Poslouchejte své srdce a intuici. Vy svou přítelkyni znáte, Vy víte, co jí udělá radost, co ji naštve a to se nemění ani teď, ve chvíli, kdy si procházíte náročným obdobím.

Pokud byste chtěl, ráda bych Vám doporučila naši knihu „Rakovina v rodině v otázkách a odpovědích blízkým“ (např.na www.alza.cz), která je věnována právě blízkým onkologických pacientů.

Držím vám oběma palce/pěsti a přeji hodně sil a odhodlání. Kdyby cokoli, klidně mi napište na můj mail.

16. 11. 2020, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz

Dobrý den,
na konci srpna jsem si nahmatala bulku v prsu. Následně po biopsii mi byla diagnostikován nález třech agresivních nádoru v levém prsu. Byl to obrovský šok. Nikdo v mojí rodině žádnou rakovinu neměl a tudíž jsem neměla o této nemocí žádné informace. I přes varování v mamma centru, že nemám nic hledat na internetu, jsem hledala alespoň trochu informací o tomto druhu nemoci, jak s ní pracovat, jaké jsou úžasné výsledky vyléčení.
Je mi 58, žiji s partnerem, rodiče žijí 150 km od mého bydliště. Mám již dospělé děti se svými rodinami, které také žijí v jiných městech. Rodině jsem postupně sdělovala moji situaci a slyšela slova podpory a víry, že to zvládnu.
Dobře, snažím se, postupovat chemoterapií, připravovat se na následnou operaci a případné ozařování. Do toho přišel Covid s celou řadou omezení. Ještě před uzavřením pohybu byla u mě maminka, která absolvuje rehabilitační léčbu u lékaře v blízkosti mého bydliště.
Druhý den u mě začaly příznaky Covidu, tak jsem maminku poslala pryč se strachem, abych ji nenakazila. Bohužel maminka se nakazila a doma přenesla nemoc i na tatínka. Oba rodiče jsou přes 80, ale úplně soběstační. Nemoc je dohnala do nemocnice, kde tatínek tento týden zemřel a maminka statečně bojuje.
Totálně jsem se zhroutila, stavy sebeobviňování a depresí u mě propukly.
Z rodiny slyším (po telefonu, jinak to nyní nejde) , že musím být silná a nenervovat se, žádný stres. Jen mi nikdo neřekl jak to udělat.
Prosím, je možné navštívit nebo si virtuálně popovídat s odborníkem psychologem?
Moc by mi to pomohlo. Děkuji.

Dobrý den,

věřím tomu, že zažíváte velmi těžké chvíle a podobné příběhy bohužel tato doba bude přinášet i nadále. Určitě nelze nemít stres a "nenervovat se", jak píšete, ve chvíli, kdy zemřel Váš tatínek a maminka je v nemocnici a Vy se svojí diagnózou absolvujete léčbu. Nesnažte se násilím svoje jistě silné pocity překonávat, určitě je lepší, když budete hodně plakat a svoje těžké pocity tak "vyplavíte". Nelze zůstat v klidu. Ale jistě Vám pomůže krizový rozhovor a také existují různé způsoby uklidnění, kterými si můžete pomáhat, což se hůře vysvětluje psanou formou. Nabízím Vám spojení přes aplikaci what´s up, případně i prostý telefonický rozhovor, ideálně v pondělí 9.11. ve 14:00. Pokud byste právě v tomto čase chtěla přijet osobně, přijeďte na onkologickou ambulanci č. 4 v Krajské nemocnici Liberec, budu tam. Dejte mi vědět na email hana.kynkorova@seznam.cz, jak jste se rozhodla, napíši Vám pak svůj telefon. 

Zatím hodně sil. 

Mgr. Hana Kynkorová, psycholog, Komplexní onkologické centrum Liberec 

6. 11. 2020, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz