Všechny příspěvky

Počet nalezených dotazů: 249 zrušit všechny filtry

Dobrý den,
cca před dvěma měsíci jsem se dozvěděla diagnózu "melanom". Je mi 38 let a mám tři malé deti. Bohužel jsem ve své rodině již zažila několik blízkých bojovat s rakovinou a je pro mne velmi obtížné novou situaci zvládat. Byla bych velmi vděčná za doporučení odborníka, na kterého bych se mohla obrátit s žádosti o konzultaci v Praze.

Děkuji!

Dobrý den, jsem na velkých rozpacích, protože bych Vám nechtěla odpovědět banálně, ale jeden limitující faktor je zásadní, a to bydliště. Praha je v psychoteerapeutické péči o onkologické pacienty opravdu výjimečná. Budu tedy nabízet možnosti těch kolegů, kteří by Vám mohli pomoci. Každé onkologické pracoviště s komplexní péčí má v týmu psychologa, který je buď na onkologickém pracovišti nebo bývá k pacientům přizván na konzultace. Toto jistě ví Váš ošetřující onkolog, a pokud byste jej oslovila s prosbou o psychologa, jistě Vám pomůže. Zadalší je jistě v Praze velké množství klinických psychologů, kteří se třeba zrovna nemusí zabývat psychoterapií onkologicky nemocných pacientů, ale jistě dokážou v rámci své profese pomoci i Vám. Další cestou je pro Vás třeba sdružení Gaudia, které přímo deklaruje pomoc pacientům s onkologickým onemocněním. Pokud byste ani takto nenašla pomoc, pak Vám nabízím kontakt na mně, i když nejsem z Prahy ani z jejího okolí, a to 603290993. Velmi dobře chápu, že nutně potřebujete psychologickou pomoc ke zvládnutí onkologické léčby. Prosím hledejte, ptejte se nebo volejte. Kéž se Vám podaří najít adekvátní pomoc. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

16. 7. 2018, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobry den.mam tatinka,60let,v terminalnim stadiu rakoviny prostaty s metastazemi ve skeletu a celem tele.tuto skutecnost i pozdejsi oznameni o smrti budu muset oznamit tatkove mamince,kzere je 82 a je tez vazne nemocna. Babicka nevi,ze tata umira a ja stojim pred nutnosti ji to oznamit,jen nevim jak. Nemohu prijit uz rovnou s tim,ze otec zemrel. Musi vedet,ze je takto nemocny a musi mit moznost se se svym ditetem rozloucit. Prosim o radu,jak vazne nemocne babicce oznamit fakt,ze jejimu diteti zbyva max rok zivota,ze ma silene bolesti a vazi mene nez ja a je ve stavu,ze kdyby ho videla zlomi ji to srdce. A jak ji pripadne vysvetlit,ze ho nemuze videt. Moc dekuji za pomoc a odpoved.

Dobrý den,

jste opravdu ve velmi těžké situaci. Sama se musíte smiřovat s těžkým onemocněním otce a nyní ještě před Vámi stojí úkol, informovat svoji babičku - jeho matku. Je to citově i lidsky velmi náročné. Pochopila jsem to tak, že se nějakou dobu neviděli a Váš otec mezitím tělesně zeslábl vinou své nemoci. 

Co se týče informování blízkých osob - obecně se vyplácí říci pravdu. Udělejte si na rozhovor s babičkou čas, můžete si předem připravit zhruba, co chcete (a jak) babičce říci, zvažte, zda si nevzít někoho jiného blízkého s sebou. Nesnažte se pomocí mnoha slov situaci "ohladit", většinou to nepomůže, naopak budete pak muset více vysvětlovat. Pravda bude nejspíš šokovat, proto je dobré, aby byla řečena jasně. " Babi, mám pro tebe špatné zprávy.  Táta má rakovinu, je to s ním špatný, doktoři říkají, že má maximálně rok života..." Buďte připravena na otázky, citová reakce může být různorodá (od silných emocí až po strnulost a zdánlivou apatii). Nebojte se dát průchod i svým emocím.

Vím, že máte dobrý úmysl ochránit babičku před bolestivou pravdou a setkáním s jejím nemocným synem. Možná máte úmysl chránit i otce před babiččinými emocemi.  Nevím, jaký je (a byl) mezi nimi vztah. Ale přesto jsem přesvědčena, že je v jejich důstojnosti, rozhodnout o tom, zda se chtějí setkat. Rozhodnutí bych nechala na nich dvou. Vztah dvou lidí je vždy unikátní a nikdo z nás " z vnějšku" do něj doopravdy nemůže vidět. A to platí zejména o vztahu dítěte a matky. Nikdo nemůže vědět, zda (a jak moc) je pro ně důležité se rozloučit, zda ještě nemají být nějaké věci řečeny, záležitosti vysvětleny, usmířeny. Pravdou je také, že pohled na utrpení blízkého člověka většinou jeho nejbližší může více smířit s jeho smrtí, i když je to bolestivé. 

Přeji Vám mnoho sil během tohoto nelehkého období. 

Pokud bude potřeba, ozvěte se na email hana.kynkorova@seznam.cz.

Mgr. Hana Kynkorová, psycholog KOC Liberec 

15. 7. 2018, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz

Dobrý den,
otec je cca 5 let po operaci karcinomu střeva. Po klinické stránce se zdá být v pořádku, ale bohužel léčba a operace zanechala určitě následky a tak má problémy s vyprazdňováním, díky kterým se prakticky sociálně izoloval. Je mobilní, ale vzhledem k častým návštěvám WC nikam moc nechodí, bojí se cokoliv naplánovat a díky lehavému způsobu života spíše chřadne. Zdá se i mírně depresivní. Je někdo, kdo by poradil - pacientská organizace, psycholog ? Kam se mohu obrátit ? Nejprve asi nutná konzultace se mnou. Pacient nebude asi ochoten nikam dojet vzhledem povaze jeho problému.. Děkuji moc za jakékoliv nasměrování. Jsme z Prahy 8.

Dotaz zodpovězen

10. 7. 2018, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobry den,mamka(59)ma pokrocily nador delohy(inoperabilni)nyni ma za sebou III.cyklus chemoterapie ze VI.Potom ma nasledovat radioterapie.Je mozne,ze se nador zmensi a bude se operovat??A nebo je mozne lecbou ten nador drzet "v klidu"?Dekuji za odpoved.

Dobrý den, je nám velmi líto, ale Váš dotaz je určený lékařům onkologům. My jako psychologové Vám nedokážeme odpovědět. Obraťte se, prosím, na onkologa, který se stará o Vaši maminku. Přeji Vám i Vaší mamince úspěšnou léčbu. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP.

28. 5. 2018, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Můj partner prodělal operaci nádoru ušní slinné žlázy.
Následovaly 4x chemoterapie a 34x ozařování místa na krku z pravé strany.
Zakódoval si v hlavě, že nemůže a ani nebude jíst, dokáže si zvedat žaludek, ošklivit si jídlo, ačkoliv nemá chuť / ztráta při léčbě /.
Zákeřná nemoc ho vlastně předběhla, hubne a chová se jako budoucí anorektik.
Když řeknu "co jsi jedl nebo připravila bych ti něco k jídlu," tak se utíká schovat do jiného pokoje s mávnutím ruky, že jsem asi úplně blbá.
Stává se z něho i zlý člověk, který si vymýšlí a dělá mu dobře, když několik druhů jídla, které připravím, vyhodí nebo nad nimi zvedá žaludek.
Jeden Nutri drink popíjí 24 hodin a primářovi na kontrole beze mne řekne, že vypil 2 ks za den, o Nutri pudincích nechce ani slyšet, hned předvádí zvedání žaludku a šklebení v obličeji.
Váha jde dolů, točí se mu hlava, protože za celý den dá do svého žaludku 1 ks jogurtu /150g/ a mnoho medikamentů jen s 1,5 l čaje s 3 kostkami cukru.
Je to náročné pro oba dva na psyché a já už nemohu dál.
Kdybych byla slabší povahy, jsem dávno polapena alkoholem nebo drogami či medikamenty.
Jakýkoliv článek o doporučené stravě a chování se onkologických pacientů nečte, vyhodí, nezájem - hrůza.
Prosím co s takovým pacientem dělati? Bojím se o jeho vnitřní orgány, které ochabnou v důsledku nepřijímání potravy a možné recidivě nádorů.

Váš partner zřejmě sám sebe lapil do pasti představy a teorie, že pokud nedá nádoru potravu, nádor se stáhne, zmizí. To je první teorie. Tou druhou je možná rezignace a přesvědčení, že mu stejně nic nepomůže a nádor jej udolá. Třetí teorií ale také může být opravdu nehrané nechutenství a zvedání žaludku při pouhém pohledu na jídlo. Obávám se, že pokud Váš partner s Vámi nezačne mluvit o svých pravých potížích, budete se on i Vy trápit a nenajdete řešení situace. To, co můžete udělat je v zájmu vás obou. Navštivte prosím jeho onkologa sama, vysvětlete mu popravdě, jak partner jí a požádejte jej o pomoc. Buď pomohou léky, které jej zbaví nechutenství, úzkosti a depresí, nebo by Vám mohl onkolog doporučit odbornou pomoc psychologa, který pracuje pro dané onkologické pracoviště. S ním pak můžete dokázat najít, čím se partner trápí a zvládnout jeho potíže. Můžete také hledat odpovědi u kolegů psychologů, psychiatrů mimo onkologii, kteří se zabývají psychosomatickou medicínou. Nabízím třeba Gaudii. Je chválihodné, že se Vy snažíte pomoci partnerovi, ale především je třeba, aby on překonal svůj odpor k jídlu a rozhodl se pomáhat svému tělu zvládnout současný bolestný stav. Mám velmi osobní téměř identickou zkušenost v rodině, bratr po stejné léčbě krku po jisté době odporu našel cestu k jídlu a potíže zvládl. Přeji Vám, abyste své dobré pomocné úsilí nevzdávala a začala sama hledat pomoc pro partnera i sebe. Přeji Vám hodně síly a odhodlání. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

29. 5. 2018, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den, mojí mamince (87 let) byl po chirurgickém zákroku a následné laboratoři diagnostikován tumor, nádor prsu. Absolvovaly jsme mamograf, ultrazvuk prsou, a byly jsme nasměrovány do "spádové" nemocnice - ambulance onkologie Znojmo. Absolvovaly jsme dnes první návštěvu u paní doktorky onkologie, "anamnézu" a kromě požadavků na odběr krve, rtg plic, rtg jater, dále nukleární vyšetření kostí, jsme pozváni za týden do této poradny ke konciliu.
Prosím Vás o pomoc a radu a vedení, jak mám jako nejbližší s maminkou mluvit, jednat.
Proč Vás o to prosím? Protože bohužel všechny návštěvy lékařů - zatím od ledna 5 různých (internista, endokrinolog, praktický lékař, chirurg v ambulanci, dále lékař na mamografu, ultrazvuku, nyní v poradně další) lékařů (výjma paní doktorky na mamografu) s maminkou, s námi jednají velmi nešetrně, drsně ve smyslu "rakovina", máme pocit, že jsme jako materiál, zboží,....
Psychicky je to pro nás velmi těžké, zvláště proto, že maminka ve svém věku začala mít potíže s pamětí, orientací, vyhodnocováním výsledků a situace, nerozumí doktorskému jazyku a pokynům, všechno ji musím překládat do běžné řeči. Jakýkoli pobyt mimo dům směrem k doktorům ji léčený tlak opět ruinuje v hodnotách 200/120, já navíc již 18 let jsem v psychiatr. ambulanci s depresí a úzkostí, takže mluvení je o tomto stavu s maminkou vyčerpávající. A to jsme na začátku.
Prosím, prosím, kde najít psychologa, který by nás "provázel" ale i doktora, který by byl orientován na tyto senióry? Vždyť oni ani jeden nerespektují věk, neznalost, nemožnost rozumět pojmům, orientovat se do města, do zařízení, vyšetření.
Sama maminka si vyčítá, že se o hrbolku zmiňovala, že to nečekala takové trable, vlastně "nechce" nic podstupovat, nechce nás zatěžovat ježděním, bojí se nesmírně bolesti, nechce přijít o klid na venkově pro výjezdy k doktorům.
Je vdova, zemřel ji před 7 lety syn (55 let). Maminka je jinak vitální, má ráda své zaběhnuté denní věci, je soběstačná, chodíme na 2km procházky (bez hůlky), žádné výrazné problémy nemá a shrnu-li to, "prostě tomu nerozumí, co se děje a co se má dít", protože ti doktoři s ní hovoří jako kdyby to byl člověk 30letý. Nechápe, až ji uráží, proč se ptají, kdy měla menses!, kdy a jak rodila, kdy měla jakou operaci,...Začala po dnešní šokové návštěvě v onko ambulanci podezřívat mne, že jsem si to vymyslela, že ji šidím, pletu záměrně. Že není možné, že jsme jely samy autem do Prahy, zatímco jsme byly ve Znojmě.
S maminkou žijeme společně v RD celý život, 34 let. Ale jak nyní jednat a mluvit - jsou tu tři nové stavy - maligní nádor (zbytek z nádoru), rakovina a asi začínající "Alsheimer" a vysoký seniorský věk (gerontologická pomoc?).

Prosím, přijměte omluvu, že jsem se rozepsala, shrnu-li dotaz:
- Můžete mne doporučit k některému psychologovi, který by mne pomohl v "provázení a doprovázení v léčbě seniórky".
- Můžete mne doporučit některého psychologa pro maminku? I když nevím, jak další poradnu - návštěvu by zvládala.

Dobrý den, Váš dotaz má několik rovin, pokusím se je aspoň z části odpovědět. Vaše maminka má požehnaný věk, odoperovaný nádor prsu, hlavně ale úžasnou dceru. Pak máte také obě nepříjemné zkušenosti z několika lékařských ordinací. I když je, jak píšete, Vaše maminka vitální a soběstačná, nedokážu si představit, že by měla být v budoucnu vystavována dlouhými čekáními na další vyšetření, dramatickými zákroky, které pak výrazně zhorší kvalitu jejího života. Předpokládám, že dosud nikdo z odborníků nepřihlédl k jejímu věku. Zároveň cítím i Vaši velkou tíhu odpovědnosti za to, aby maminka strádala co nejmíň. Pokud budete za necitelné zdravotníky suplovat mamince vstřícnost, úctu, pochopení a laskavost, může se Vám stát, že se Vám samotné psychicky i fyzicky přitíží. Popravdě neznám ve Znojmě žádného kolegu, který by vás obě provázel martyriem vyšetření a případné léčby. Nicméně bych s největší pravděpodobností dokázala psychicky podepřít především Vás a předpokládám, že bych se pokusila  intervenovat i po lékařské stránce ve prospěch Vaší maminky. Je ale potřeba, abyste se mi telefonicky ozvala na 603290993. Věřte, že udělám vše, co budu z Brna do Znojma moci, abyste Vy a Vaše maminka dokázaly tuto závažnou situaci zvládat. Prosím, ozvěte se mi. Mgr. Libuše Kalvodová, Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP  

13. 3. 2018, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

V květnu 2017 byla mému manželovi diagnostikována rakovi jícnu. Všichni lékaři říkali, že přišel včas. Určili mu léčbu: 3 x chemoterapie, pak operace jícnu a poté 3 x chemoterapie. Bohužel při CT bylo zjištěno, že má v rameni metastázy a proto nemůže být operován.
Začal zase každý týden chodit na chemoterapie a od ledna i na bioléčbu. V prosinci mu bylo opět uděláno CT. Bohužel chemoterapie asi nezabrala, protože karcinom jícnu se zvětšil a objevily se další metastázy. Manžel přestal o problémech komunikovat, protože se v něm zhroutila naděje uzdravení. Přestože každé dopoledne jezdí na kole, myslím si, že by potřeboval Vaši pomoc, aby mu bylo po psychické stránce lépe. Vím, že ta zpráva o zhoršení stavu je pro něj těžká. Proto se na vás obracím o radu, jak mu pomoci. Myslím, že to moc v sobě drží.

Dobrý den,

Jsem psycholog a pracuji společně s kolegy, také v rámci psychoonkologické sekce Linkos. Přečetl jsem si pečlivě Vaši zprávu. Nabízím Vám pomoc. Mohu se potkat jak s Vámi, tak i s panem manželem. Rozumím, že je pro Vás i pro Vašeho pana manžela tato situace obtížná. Dejte prosím vědět zda se setkáním souhlasíte, následně můžeme domluvit termín. Můžeme se klidně nejprve potkat jen s Vámi. Dejte vědět jak Vám to bude vyhovovat. Sídlím v blízkosti nemocnice Na Bulovce. 

S pozdravem

PhDr. Martin Pospíchal (martin-pospichal@centrum.cz)

29. 1. 2018, PhDr. Martin Pospíchal, martin-pospichal@centrum.cz

Dobrý den, jsem onkologický pacient, 36 let, adenokarcinom tl.střeva III. stadium, nemoc stále postupuje a já už to psychicky nezvládám, stále častěji přemýšlím o smrti, sebevraždě.. chtěla bych se na toto téma pobavit se zkušeným onkopsychologem. Bohužel žádného v Moravskoslezském kraji nejlépe v Ostravě nemohu najít. Můžete mi nějakého, prosím Vás, doporučit? Předem děkuji.

Dobrý den, vím velice dobře, že v Ostravě a celém kraji není kolega klinický psycholog, který systematicky pracuje s onkologickými pacienty. Je pravda, že by na onkologii v Ostravě Vám měli poskytnout informaci o psychologovi, který je třeba jen konzultantem onkologické kliniky, takový psycholog má být dosažitelný ve všech komplexních onkologických centrech. Kdyby Vám nevyšli vstříc, pak zkuste vyhledat jakéhokoliv klinického psychologa, třeba v soukromé praxi. Takových kolegů je aspoň v Ostravě docela dost. Další pomocí spojenou s lékařskou péčí a léčením Vašeho špatného psychického stavu je samozřejmě lékař - psychiatr, na kterého se můžete obrátit pro pomoc. Přeji Vám, abyste pomoc našla. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

4. 1. 2018, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den, mojí mamince v srpnu diagnostikovali mnohočetný myelom. S tímto se léčí momentálně lékem revlimid, po neúspěšné léčbě bortezomibem. Léčbu provází mnoho komplikací od neustupujících bolestí přes vliv nežádoucích účinků mnoha doprovodných léků. v současné době se maminka zhoršila po psychické stránce, začala se uzavírat do sebe, přestala nám věřit a obviňuje nás, ze ji chceme zničit. Vím, že je to tím, ze se s nemocí snaží vyrovnat, ale bojím se, že ji již nedokážeme pomoct, protože jakoukoliv pomoc odmítá. Momentálně přestala jíst a pít s tím, že toho jí a pije dost. Přitom za den sní čtvrt krajíce chleba, půl mandarinky a někdy dvě tři lžíce polévky. Vypije max. Půl litru vody a hrnek čaje za celý den. Snažíme se jí vymyslet cokoliv, co by pozřela, ale vše odmítá, nutridrinky, zeleninové i ovocné šťávy, přesnídávky, nic. nic nechce a je velmi nervózní a zlá, když ji pobídneme, aby se napila či najedla. Prosím o radu, jak postupovat při podávání jídla a pití, nepomáhá ani hrozba nemocnice, je jí vše jedno, chce mít jen od všeho pokoj. Odmítá psychologickou péči odborníka. Už opravdu nevím, co dělat. Děkuji.

Hezký den,

omlouvám se za tuto formu odpovědi, ale vzhledem k tomu, že maminku znám, a měla jsem možnost s ní v počátku léčby mluvit, bude má odpověď osobnější.

I když byla Vaší mamince nemoc diagnostikována už v 8/17 a nějakou dobu se už léčí, je to všechno stále ještě nové a „čerstvé“, zvláště pak ve chvíli, kdy se léčba nedaří tak, jak by měla a je plná komplikací.

S Vaší maminkou jsem měla možnost mluvit v době, kdy jí byla sdělena diagnoza, a kdy léčbu začínala a proto vím, že t pro ni nebylo vůbec jednoduché. Fyzicky se necítila nejlépe, vše pro ni bylo nové, zúzkostňovalo ji to… zlepšení v psychickém prožívání Vaší maminky nastalo v době stabilizace jejího stavu, kdy se po fyzické stránce cítila lépe. Při zhoršení se zase spíše uzavřela do sebe, nechtěla s nikým moc mluvit, bývala „zlá“. Dokáži si představit, že to teď může být podobné s tím, že navíc uplynulo několik měsíců léčby, od které očekávala zlepšení, a když se nic výrazně pozitivního neděje, léčba nezabírá tak, jak by si přála, reaguje tak, jak popisujete a jak reagovala i v tom počátku. Deprese, vztek není v takovýchto situacích ničím výjimečným. Vaše maminka je tím vším vyčerpaná, unavená, zklamaná, mnohem méně tolerantní k čemukoli … možná nevidí důvod proč se dál „snažit“. Maminka je nejspíše nazlobená na celý svět, na nemoc, na osud … a svůj vztek, ale i obavy, si „vybíjí“ na vás, kteří jí jste nejblíže. Určitě vás má moc ráda, ví, že vy máte rádi ji a že pro ni děláte první a poslední, ale v tuto chvíli jste nejblíže a tak reaguje, jak reaguje.

Nevím, zda o problémech s jídlem, s pitím, s psychikou ví i ošetřující lékař maminky, ale pokud ne, určitě mu to řekněte, aby případně mohl sám na tuto situaci reagovat a najít nějaké možnosti.

A co můžete udělat Vy sama? To, co už děláte. Být s maminkou, dávat jí sebe, společný čas s vědomím toho, že to negativní není namířeno proti Vám, ale proti nemoci, strachu a beznaději. Pokud byste měla zájem, pak se můžeme spolu potkat a promluvit si osobně. 

4. 1. 2018, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz

Dobrý den,
mamka (51) v listopadu podstoupila operaci údajně vředu v žaludku, až den po operaci nám táta sdělil, že mámě vzali žaludek a má rakovinu. Mně je 30 a sestra (27) cca měsíc předtím porodila chlapečka, tak ji nechtěli rozrušovat. To jsme pochopili. Když už jsme se dozvěděli, že je mamka vážně nemocná, vypadalo to, že jsou rádi, že si s náma o tom mohou promluvit a bavit se s námi a vypadalo to, že se hlavně mamce ulevilo, když nám o tom v nemocnici povídala, ale ať už úmyslně nebo ne, nám pokaždé říkali něco jiného. Svým kamarádkám máma řekla, že nás chtějí chránit a špatné zprávy nám říkat nebudou. Po operaci, když si jela pro výsledky k onkologovi, mi řekla, že má jednu metastázu a že půjde na 6 chemoterapií a pak případně na další. Jenže se začali chovat jinak, táta začal brát prášky na psychiku a celkově se psychicky hlavně on zhoršil a o nemoci se s námi přestali bavit úplně. Sestra proto našla lékařskou zprávu a z ní jsme zjistili, že má víc než 15 metastáz na mízních uzlinách, na játrech má dvě metastázy, že probíhá paliativní léčba a má 4. stadium nádoru žaludku. Než začala chodit na chemoterapii, chtěla nám máma domluvit psychologa, ale o tom už se s námi také se nechce bavit,dojíždí ambulantně do FN Plzeň a my jsme z Karlových Var a zde jsme žádného onkopsychologa nenašly s kým by sme se mohli poradit , tak se obracíme k Vám pro radu. Oba, ale hlavně táta, se hodně trápí. Jsme dospělí a snažíme se jim hodně pomáhat, ale je to těžké, když víme, že nám neříkají pravdu (nevíme, jestli nečekají na výsledky po první sérii chemoterapie, ta má končit cca v únoru), navíc táta je cukrovkář a i on má zdravotní problémy, o kterých nám nic neřikají.
Děkuji

Dobrý den,

jste dospělé,a úžasně chápající a milující děti a je nasnadě,že Vás celá situace trápí a že vše prožíváte s maminkou.

Z Vašich řádků mi plyne,že pravděpodobně jsem již s maminkou a tatínkem mluvila a to ve středu 20.12 a že tatínek nám vše vypověděl.

Proběhlo tedy první setkání zde u nás v Poradně a dostalo se mu psychologického ošetření jakého lze v této první fázi využít,s tím,že kdykoliv bude mít cestu kolem,jsme tady pro něj,ale také i pro Vás,pokud by jste sem vážili cestu.

Ačkoliv maminka stoná od léta,je tato situace ještě příliš pro všechny nová, čerstvá a jitřivá,s mnoha nevypovězenými otazníky.Tatínek je velmi statečný a inteligentní člověk,který vše zvládá po svém a bude ke všemu přistupovat,tak jak to cítí,avšak nadmíru pravdivě .Potřebuje skutečně teď nikomu nic nevysvětlovat,neodpovídat,potřebuje klid a samotu a my musíme jen respektovat jeho potřebu se trochu uzavřít do sebe a nacházet svoji vnitřní sílu a koncentraci, bez rušivých vlivů okolí,sám v sobě.

Je také evidentní,že jeho práce je velmi náročná a on si potřebuje zachovat realistické uvažování,přiměřené rozhodování a určitou dávku soustředění a rovnováhy.

Je přirozené,že se občas připlíží pocity ,, jak jen mám tomu svému blízkému pomoci ?“ ,ale pro něj, i pro Vás je důležité si uvědomovat,že pouho pouhá Vaše blízkost a existence dává Vašemu blízkému sílu vše zvládat . Dává mu prostě smysl všeho,aniž bychom hledali různé čarovné postupy.

I zde platí,že je potřeba více času,abychom se naučili s nemocí žít a že maminka a tatínek jsou společně neuvěřitelně silní,i když si to neuvědomují.

Přidávám kontakt do naší Poradny ve FN v Plzni : PhDr Romanová Vlasta,377105566,nejlépe středa,čtvrtek,pátek.

PhDr Romanová Vlasta,FN Plzeň-Lochotín,377105566

22. 12. 2017, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den.
Jaká je prognoza u adenokarcinomu tl. střeva? Bylo mi odoperováno.

Dobrý den, je mi velmi líto, ale jako klinický psycholog nedokážu odpovědět na Váš dotaz, patřící lékaři, onkologovi. Váš dotaz byl směrován do psychoonkologické poradny, kde odpovídáme na dotazy kolem psychiky onkologických pacientů. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

4. 12. 2017, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den.
Tatínek (72)se již 3roky léčí s karcinomem prostaty +metastáze ve skeletu.
3roky mu zabírala hormonální léčba.Nyní před měsícem prodělal poruchy řeči,velká progrese metastáz v celém skeletu a nově metastáze u pleny mozkové.(PSA380)
Nyní je po sérii ozařování.Hodně ho to oslabilo a i po psychické stránce je na tom zle.
Po ozařování mu byla doporučená chemoterapie9× po 3tydnech.
Dnes byl na první.
Já i moje sestra nemáme moc dobrý pocit z chemoterapie v tomhle stadiu onemocnění a myslíme si,že v jeho případě mu to ještě zbytečně ublíží.Můžete mi prosím poradit jak dále postupovat?Moc děkuji

Dobrý den, pokud dobře rozumím Vašemu dotazu, pak se ptáte na postup léčení Vašeho otce a jiný názor na chemoterapii. Ptáte se na radu, jak Vy a Vaše sestra máte postupovat, když vidíte, že taková terapie Vašemu otci očividně nesvědčí. Je mi opravdu líto, že Vás musím zklamat, ale Váš dotaz je určen především lékařům onkologům a Vy píšete do psychologické poradny, to znamená, že se ode mne možnosti jiné terapie Vašeho otce nedočkáte. Píšete ale, že je na tom v současnosti psychicky špatně. Tady bych Vám doporučovala, abyste se obrátila na pomoc psycholožky, která je na onkologii, kde se Váš otec léčí. Jistě by mu pomohla zvládat psychické potíže, věřím, že by se mu ulevilo. Zlepšení zdravotního stavu přeji Vašemu otci a Vám, abyste našla lékaře, který Vám zodpoví Váš dotaz. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

27. 11. 2017, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Jsem již podruhé během dvou let onkologickým pacientem. Před týdnem mi diagnostikovali zvětšení uzlin v břiše ( jsem po nádoru tlustého střeva ) a já už jsem i teď měla šílené výkyvy nálad. Teď se mi to po aktuálním oznámení mé situace ještě zhoršilo. Prosím je v Praze nějaká bezplatná psychologická poradna? Z důchodu si nemohu dovolit platit placenou léčbu.

Reaguji na Váš dotaz v rámci psychoonkologické poradny Linkos a to z hlediska poptáváné psychologické konzultace. 
Pokud je třeba schůzku co nejdříve, mohu Vás "namáčknout" do svého kalendáře a nabídnout termín 3.11. od 8:30 do 9:30. V případě, že nevyhovuje můžeme hledat dále. Dejte prosím vědět.
Budu se těšit na setkání.

11. 11. 2017, PhDr. Ing. Martin Pospíchal, martin-pospichal@centrum.cz

Dobrý den,
moje přítelkyně má benigní nádor (asi dělohy) a nemůže mít děti. Zjistili jí to před nějakou dobou a teď jí je čím dál hůř(má bolesti a křeče) a chce se semnou rozejít aby mi tím neubližovala a protože nevidí důvod proč se pořádně léčit, že prý nevidí v životě pořádný smysl. Myslím, že to neřekla ani rodině jenom mi a vím, že se ani pořádně neléčí.
Prosím poraďte co mohu dělat...chtěl bych aby zašla aspoň do poradny nějaké protože vím že má kvůli tomu deprese a vůbec mě už neposlouchá a když poslouchám já ji tak akorát slyším jak chce obejít do ústranní a nic neřešit.

Hezký večer,

každý z nás má o svém životě nějakou představu. Proto každá informace, která náš život nějakým zásadním způsobem změní, je pro nás velmi zatěžující, a když nic jiného, potřebujeme čas, abychom ji dokázali přijmout, zpracovat a jít svým životem dál. To, čím si v tuto chvíli prochází Vaše přítelkyně, je jednou z těchto mezních životních situací. Její reakce není až tak nečekaná. Její stažení se, odmítání péče a léčby může být právě takovýmto „hraním o čas“. Není ničím vyjímečným, že někteří lidé nechtějí o těchto závažných situacích mluvit, protože to mají nastaveno tak, že když o tom mluvit nebudou, neděje se to. Jsou vystrašení, naštvaní, ztracení … Psychická zátěž, která toto všechno provází, všechny ty nejistoty, obavy, strachy i možné pocity selhání, ale budou postupně ztrácet svou intenzitu. Pokud ne, je určitě na místě odborná pomoc. Co můžete v tuto chvíli udělat Vy? Buďte s ní, ujistěte ji o své podpoře, o tom, že se nic nemění, že vnímáte její strach, smutek … Stejně tak by měla slyšet o tom, jak to celé vnímáte Vy, jaké je to pro Vás. Máte-li o ni strach, obavy o to, jak to zvládá, zkuste jí navrhnout návštěvu psychologa jako někoho nestranného, kdo jí může pomoci „udělat pořádek“ v tom všem, co se děje v ní samotné i kolem ní. Pokud by Vaše přítelkyně, nebo i Vy, měla zájem, ozvěte se a můžeme se společně domluvit, příp.bych vám mohla pomoci někoho najít. Přeji vám oběma hodně síly při zvládání této náročné situace.

7. 10. 2017, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz

Trochu bojuji s výkyvy nálad během léčby rakoviny prsu. v zásadě mám na vše optimistický nebo realistický náhled, tedy zřejmě se povedlo rakovinu odstranit, ale trvalých následků (poškození dalších částí těla atd) je nemálo. po reorganizaci životního stylu jsem vcelku schopna provozu, ale musím vše víc plánovat, nemám sílu na víc náročnějších úkolů denně, vadí mi velké hlučné akce, což mi ztěžuje fungování. léčba trvá několik let a už jsme po akutní fázi, takže mě okolí má za zdravou, což to čuní těžším (a i když lidem říkám, že zdravá fakt nejsem a není mi ještě úplně dobře, mají tendenci to odmáznout, že prý vypadám dobře, pracuju atd - přiznávám, že mě to poněkud frustruje. to, co dřív byla samozřejmost, tedy vykazovat nějakou běžnou činnost, starat se o domácnost atd, je nyní na hranici mých možností, na některé věci si raději najmu výpomoc. jde to, ale je to těžké).
Celkově věřím, že se to ještě zlepší a až mi za rok skončí léčba, bude to trochu lehčí, nicméně bojuji s tím, že se opravdu snadno rozčilím. nejsem si jista, že to musí být odraz nějaké děsně hluboké věci a nechci nyní chodit ke všem povinnostem a závazkům někam do terapie, ani nepociťuji její nutnost - přesto bych ráda zjistila, co bych mohla ještě udělat, zda něco nepřehlížím, co se osvědčuje u pacientů, kteří jsou celkově ok, ale občasné výkyvy nálad je trápí.

Děkujeme za Váš dotaz. Pocity, které popisujete jsou velmi podobné těm, které znám od mnoha jiných pacientů. Tím bych rád potvrdil, že po náročném období léčby, kterou jste podstoupila, jsou podobné pocity časté. To ale neznamená, že se s tím nedá nebo nemůže nic dělat.

Proběhlé onkologické onemocnění přináší do našeho života mnoho změn. Vím to z příběhu mé vlastní rodiny a mnoha dalších klientů. Naše mysl se s těmito změnami vyrovnává jen postupně a někdy to trvá delší dobu než bychom očekávali, nebo než očekávají naši nejbližší, přátelé a spolupracovníci. Přestože je akutní fáze za námi, psychika ještě proběhlé změny a prožitky zpracovává. Zvládnout nemoc nás často stojí nemalé úsilí. Pro její zvládnutí jsme použili i „rezervní zdroje“, ty nám ale nyní tak trochu chybí. Jsme méně toleratní a snadněji „startujeme“ a rozčilujeme se i kvůli drobnostem, jak popisujete níže.

Pokud mohu rád bych Vám řekl, že se časem většinou stav zlepšuje, když tělo nabere nových sil. Následně po ukončení léčby (a jejích případných vedlejších účinků) se má tendenci nálada opět zlepšovat. Nechci Vás jakkoliv tlačit k návštěvě psychologa, na druhou stranu ze zkušenosti vím, že to klientům pomáhá. Nemusí jít nutně o „hloubokou psychoterapii“, o které se zmiňujete níže. Může to být jen přátelský rozhovor o starostech, které popisujete.

Dejte prosím vědět

S pozdravem

PhDr.Martin Pospíchal

19. 9. 2017, PhDr. Martin Pospíchal, martin-pospichal@centrum.cz