Všechny příspěvky

Počet nalezených dotazů: 312 zrušit všechny filtry

Už jsem zde psala a radila jsem se ohledně mamky která má plicní nádor... Po veškeré naší starosti a pomoci k naší mamce v pátek zrušila veškerou pomoc i od lékařů zrušila další chemoterapie, CT, krev, podepsala negativní revers. Máme se obrátit na praktika nebo až bude nejhůře tak na Hospic. Podle mamky je zdravá a nic ji není a už nepotřebuje dále ty cévy čistit. Takže už veškerá naše snaha je vniveč a už opravdu jsme vysílení. 

Dobrý den, dívala jsem se na komunikaci kolem Vaší maminky, odpovídaly jsme Vám jak já, tak má vzácná kolegyně, nabízely jsme Vám několik variant chování Vás k Vaší mamince, ale konečně, vyřešila vše za nás všechny a rozhodla se, že je zdravá. Ptáte se, co máte dělat dál Vy osobně? Vaše maminka nebyla zbavena svéprávnosti, tudíž Vy musíte její rozhodnutí respektovat, smířit se s tím, že nechce být léčena, její cévy jsou dostatečně čisté. Nabízíte řešení: tak tedy - jistě můžete informovat praktika, který s rozhodnutím Vaší maminky také nic neudělá, ale aspoň bude znát rozhodnutí své pacientky. Takže ji musíte nechat žít, jak chce ona sama a zbývá Vám jen čekat, až se její stav zhorší a ona se dostane zase do nemocnice. Pokud se dostane do neřešitelného zdravotního stavu, můžete pomýšlet na hospic. Jen připomínám, že i s umístěním do hospice musí maminka souhlasit. Jenže mne napadá ještě Vám zopakovat, jestli Vaše maminka už neumí posoudit svůj zdravotní stav. Ví stoprocentně, že má rakovinu plic?  Myslím si, že byste se mohla právě o jejím psychickém stavu poradit s praktikem. Věřím, že jste zoufalá, ale já jinou možnost nevidí, Hodně síly Mgr, Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

29. 9. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den,chtěla bych se zeptat. Mojí mamce je 74 a diagnostikovali ji rakovinu plic,už má 3ti sérii chemoterapii. Zdá se že se cítí dobře zřejmě nádor ustoupil což je dobře jen jsme trochu jako rodina zmatení s toho že mamka celou dobu holdovala alkoholu i kouří při chemoterapii. Myslela jsem že přestane aspoň pít ale zřejmě ji to v těle chybí když toto řešila po celý svůj život. Krev má pokaždé v pořádku a chemoterapii zvládá bravurně. My víme že pije jen mamka nám o tom lže,myslí si že to nepoznáme. Zajímalo by nás jak tohle může tělo vydržet to přece není možné. 

Hezký večer,

když jsem přemýšlela nad odpovědí na váš dotaz, uvědomila jsem si, jak moc se liší pohled člověka „zvyklého“ být s vážně nemocnými a tím, kdo se s takovouto situací setkává poprvé. Jak já, i mí kolegové, respektujeme a přijímáme věci, které z pohledu „zvenku“ mohou vypadat řekněme „nestandardně“.  Po počátečním šoku z diagnózy závažného onemocnění, dokáže naprostá většina nemocných, i jejich blízkých, přijmout realitu takovou jaké je. Učí se vidět pozitiva i negativa léčby, zjišťují, že spoustu věcí dokáží a mohou. To, s čím totiž nejčastěji „bojují“, jsou mýty s takto závažnými onemocněními spojené.  Bylo by možné jich tady vypsat spoustu, ale zpět k vašemu dotazu. Jeden z mýtů, mohu-li to tak nazvat je i ten, že díky závažnému onemocnění člověk naprosto přehodnotí svůj život, začne se chovat jinak, stane se z něj lepší člověk. Ano, lidé určitě hodně přemýšlí o tom, co se stalo, jak se stalo, co se děje, jací jsou, jak žili a jak by žít mohli a měli… Neznamená to ale, že se „otočí“ o 100%. Něco se změní, něco poupraví a něco zůstane tak, jak bylo. Ne vždy to musí být pro okolí pochopitelné, možná i přijatelné, ale důležité je, že se nemocný cítí fajn a dokáže fungovat v tomto náročném období. Je to jeho cesta, jeho volba, a pokud tím neubližuje ostatním, pak nám nezbývá, než toto respektovat. Rozumím tomu, že máte o maminku starost, že byste si možná přáli, aby se „spravilo“ všechno, ale jak sama píšete, je to dlouhodobá záležitost a pravděpodobnost, že by od toho maminka upustila je docela malá. Pokud máte potřebu na toto reagovat, pak mamince můžete říct svůj pohled, svůj názor, možná i to, že se vám to nelíbí, ale také že je svéprávná a dospělá, a že její volbu respektujete, byť s ní nesouhlasíte. Vaše maminka má velké štěstí, že vás má, protože se zdá, že i když s ní v něčem nesouhlasíte, nebrání vám to být s ní. A to je moc důležité – najít společnou cestu, kdy můžete být spolu i tím, že respektujete své odlišné postoje. Hodně trpělivosti a chuti být spolu. Kdyby cokoli, piště.

27. 9. 2020, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz

Vím, že toto je psychologická poradna, ale poradna na mammahelp byla zrušena..a ono můj problém s psychikou taky souvisí.. V říjnu bude rok, co jsem na neschopence s diagnozou karcinom v prsu+meta na játrech. Mám biolog+horm léčbu, která zabrala a nálezy se zmenšují., léčba pokračuje. Chtěla bych zažádat i Inv.důchod a "bojím se" svěřit se do rukou úřadů, než se neporadím, jak postupovat.. prosím, můžete mne nasměrovat, jak začít? Moc děkuji a přejí krásné dny.

Žádost o invalidní důchod budete podávat se svým lékařem (obvykle praktickým), který ji bude vypisovat. Její součástí jsou odborná vyšetření – tedy záznamy o vašich onemocněních (nejen onkologickém). Důležité tedy je mít k dispozici co nejaktuálnější a nejkonkrétnější nálezy o vašem zdravotním (tj. tělesném i psychickém) stavu, které lékaři poskytnete.

Určitě je přínosné, když se svým lékařem můžete v tomto směru zcela otevřeně mluvit a vyjádřit i své stanovisko (tedy to, čeho byste ráda dosáhla). Je-li to možné nebo ne je druhá věc, avšak moje zkušenost je, že upřímná komunikace je vždy plus.

Někteří pacienti jsou za invalidní důchod vděčni (přejí si být např. v tzv. celém důchodu), druzí i přes vleklé onemocnění chtějí alespoň částečně pracovat … je to různé. Vyjádřit před zahájením konkrétních kroků, jak to cítíte, vnímám proto jako jasnou výhodu.

Stupně invalidního důchodu jsou tři – první dva znamenají částečné omezení (tedy částečný důchod), třetí stupeň pak tzv. plný důchod. Stupeň přidělení důchodu posuzuje komise, jejímž členem je specializovaný posudkový lékař. To je možná známá věc – avšak stupeň důchodu je hodnocen podle míry omezení fungování pacienta; tedy přeloženo čím více nemocí a potíží pacient má anebo čím závažnější onemocnění, tím se zvyšuje procentuální omezení jeho pracovní schopnosti, takže se tak posouvá směrem k vyššímu stupni možného důchodu.
Věřím, že celým řízením stran důchodu projdete a že to obavy, které máte, nebudou naplněny. Držím pěsti.

6. 9. 2020, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@gmail.com

Dobrý den, chtěla jsem se zeptat na radu. Mojí mamce diagnostikovali rakovinu plic je jí 74 let chodí už na 4tou chemoterapii. Její psychika šla strašně dolů i máme pocit že má demencí,je jako dítě, její chování je neuvěřitelné až zarážející. Staráme se o ní střídavě a podle mamky je vše špatně a dokonce má i urážející a ponižující řeči na naší osobu,je vulgární a už si nevíme rady. Takhle to vypadá a myslí si že se musí vše točit kolem ní i na kontrole u doktora je neuvěřitelná. Celý život mamka kouří i teď a i pije teď už jen víno prý si ho ředí čajem tak prý má vinný čaj toto vykládá i u p. Doktora. Měla zácpu tak si do konečníku stékala různé věci jako Brufen,vazelinu,z.pastu. No už opravdu nemůžeme. Myslí si že na te chemoterapii ji čistí cévy nevím ale myslím si že si neuvědomuje jak je nemocná a jak se o ní staráme. Mohla bych poprosit o radu? Děkujeme

Dobrý den, podle toho, jak popisujete maminčino chování, se opravdu u ní rozvinulo patologické myšlení a jednání, které připomíná demenci, a to s rychlým nástupem. Opravdu se dá předpokládat, že urychlujícím momentem byla onkologická léčba, která je sama o sobě velmi náročná. Zřejmě už před onemocněním se Vaše maminka nacházela v počátečním stádiu demence. Podle mne je třeba, abyste Vy jako doprovázející podpůrná osoba a určitě ještě někdo další z rodiny co nejdříve navštívila jednak maminčina onkologa, jednak i praktika Vaší maminky. Je velmi důležité, abyste jim popsala veškeré patologické chování maminky. Jsem si naprosto jistá, že Vám pomohou. Nejprve by měla maminka absolvovat psychiatrické vyšetření, případně psychologické vyšetření. Poté Vám odborníci určí, co přesně se Vaší mamince děje v hlavě, měli by Vás poučit, co všechno Vaše maminka nyní vnímá, dokonce na její zklidnění by Vám měli dát léky. Mohla byste případně uvažovat o ústavní péči, protože dlouhodobé ošetřování silně dementního pacienta je nesmírně vyčerpávající, což na sobě jistě pozorujete. Na tomto byste se měla také pobavit s psychiatrem. Hlavně hledejte pomoc u těch lékařů, kteří Vaši maminku znají nebo znali ještě před současným psychickým patologickým stavem. Také se prosím oprostěte od smutných myšlenek na to, jaká byla Vaše maminka před nemocí, ona má dvě smrtelné choroby najednou a proto ji už někdy nedokážete ani pochopit ani poznávat. Ona už je někdo jiný a někde jinde ve svém myšlení. Hodně síly a statečnosti Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP   

28. 8. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den, v únoru mi diagnostikovali rakovinu těla děložního Figo IVB R2 high grade seroze. Chemoterapii mám úspěšně za sebou a onkomarker mi klesl na normu po třetí chemo. Neumím se vyrovnat s tím, že nevím kolik času mi zbývá. Všichni se se mnou baví tak, že je to vážné, ať si užívàm, dokud můžu. Ale já nevím alespoň rámcovou prognózu. Mohu tady být rok? Dva? Pět? Je přeci důležité vedět kam až mohu koukat, byť po rakovině žiju každý den naplno. Můžete mi vy napsat nějaké statistické prognózy? Děkuji moc, budu velmi vděčná

Hezký den,

začala bych od konce Vašeho dotazu. Napsala jste do poradny, v které odpovídají psychologové a ne lékaři. Ohledně statistických prognóz se tak musíte obrátit na svého lékaře, byť ne vždy je odpověď jednoduchá.

Z pohledu psychologa dlouhodobě pracujícího s onkologicky nemocnými Vaší nejistotě rozumím. Nějakým způsobem jste dokázala přijmout diagnózu závažného onemocnění, zvládla jste léčbu, která se zdá být úspěšnou. Podle všeho a všech byste měla mít radost a užívat si. Namísto toho se začínají objevovat otázky typu „Na jak dlouho?“, „Vydrží to?“, „Kdy se to pokazí?“… Nejistota plynoucí z nemožnosti na tyto otázky odpovědět, pak může být velmi limitující ve Vašem dalším fungování. Je to přirozené a dá se najít cesta, jak s tímto pracovat. Pokud to výrazným způsobem limituje Vaše chování a prožívání, pak bych Vám určitě doporučila najít si odbornou psychologickou pomoc, kdy v „doprovodu“ odborníka můžete porozumět tomu, co se děje a pokusit se najít pro Vás přijatelná řešení.

Dovolte mi tady jeden příběh z mé praxe. Jeden mladý muž léčený pro onkologickou diagnózu přišel s obdobnými starostmi. Úspěšně zvládl léčbu a nevěděl, co dál, jestli má smysl vůbec cokoli začínat. Společně strávený čas ho nakonec dovedl, mimo jiné, k tomu, že i když to v hlavě bude mít, nemá smysl o tom až tak přemýšlet a nechat se tím ovlivňovat, protože to stejně neovlivní. Může sedět na zadku a bát se cokoli udělat a po padesáti letech se najednou otočí a zjistí, že je „ztratil“. Nebo může „jet na plné pecky“, užívat si, a kdyby se to náhodou někdy pokazilo, otočí se a bude vědět, že to stálo za to, že si užíval a to i kdyby to mělo být třeba jen rok…

Není to určitě jednoduché, ale jde to. I Vy si můžete najít svou vlastní cestu. Ať už sama, nebo za pomoci někoho druhého. A to nejen psychologa, ale třeba i některého z Vašich blízkých nebo přátel. Přeji hodně odvahy, odhodlání a chuti se poprat sama se sebou. Kdyby cokoli, můžete se ozvat třeba i na můj mail.

28. 8. 2020, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz

Dobrý den, moje maminka má nález na plicích, léčbu odmítla, ale potřebuje pomoc od bolesti jak psychické tak fyzické, prosím o radu na koho se obrátit

Dobrý den, je dobře, že jste udala oblast, kde bydlíte, jistě najdeme pro Vaši maminku dobrou odbornou psychologickou pomoc. fyzickou bolestí a jejím zvládnutím se zabývají ambulance léčby bolesti, kde byste měly hledat pomoc. Nebudu tajit, že Vaši maminku obdivuji, cesta, kterou si vybrala, není vůbec snadná. Bude potřeba hodně pomoci především z rodiny. Přeji Vám hodně síly Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

17. 8. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den,
Náš syn 6 let na přelomu roku onemocněl vážnou nemocí a ta se promítla na jeho ledvinách. Prošel si biopsií ledvin a momentálně čekáme na finální výsledky. Zatím nám byla určena cca roční léčba, při které musí syn docházet do nemocnice na odběry krve, aby se určila dávka léku. Na tyto odběry se musí docházet 1-2x týdně. Jelikož se nemoc táhne už přes půl roku a prošel si několika týdny hospitalizace v nemocnicích, tak už se na něm podepisuje i po psychické stránce. Když přijedeme do nemocnice na odběry, tak se mu udělá nevolno, je mu zima, začne se klepat. Když přijde na samotný odběr krve, tak začíná mít záchvaty paniky a breku. Z mého hlediska se to horší čím dál více.

Dokážete nám prosím poradit, jak k tomuto problému přistoupit, aby syn zvládal návštěvu nemocnice? Nebo koho navštívit?

 Dobrý den,

 děkuji za Váš dotaz, vnímám, že jste situaci se synovou nemocí a nároky, které do jeho života přináší, hodně dlouho nesly, a teď si děláte starosti, jak dál. Můžu jen odhadovat, jestli se synem docházíte do místní nemocnice na odběry, nebo léčbu podstupuje ve větší nemocnici. Jestli jde o jakoukoliv větší instituci, doporučuji obrátit se na kolegy psychology na ambulanci v nemocnici, dětském oddělení, případně na herního terapeuta, jestli je v nemocnici k dispozici. Se stavy, které u syna popisujete, lze pracovat citlivě a kreativně, a moc bych Vám přála, abyste v tom nebyli sami.

Určitě základ pro překonání strachu, je v pochopení toho, proč do těchto situací „musím“. Je dobře se synem o odběrech a o tom jak probíhají, mluvit. Popište mu Vaše pocity kolem odběrů a co se tam děje, a zkuste pojmenovat své i synovy emoce („chci si promluvit o tom, jak chodíme do nemocnice / na krev“, „mrzí mne, jak to u sestřičky chodí, chci vymyslet něco, abychom to zvládali co nejlépe“, „vidím, že někdy toho je na Tebe moc a máš strach?“). Určitě používejte slova, které běžně užíváte, když se spolu bavíte o nemoci a nemocnici.

Váš syn se k odběrům staví negativisticky na základě reálné zkušenosti s něčím pro něj nepříjemným, a také to už trvá nějakou dobu. Má strach z určité věci - určitě stojí zato promluvit si s ním, zda je to píchnutí, čekání, atmosféra, osoby, vůně, cokoliv co mu v ambulanci může překážet, případně zda je strach hlubší - kupř. nerozumí tomu, proč to podstupuje nebo má strach z vážnosti své nemoci, něco slyšel. Pak lze vymyslet strategii, jak tuto věc překonat.

Děti můžou často zrcadlit naše vlastní pocity strachu nebo obavy, které máme ohledně nemoci, ale s dětmi o nich nemluvíme - je tedy vhodné i jako dospělí se zamyslet nad tím, co za strachy vlastně v dané situaci máme, a jak s nimi sami zacházíme. Někdy tyto strategie můžeme nabídnout také dítěti („když se bojím já, mě pomáhá...“). Určitě bude dobře vymyslet několik strategii, které by mohli pomoci, a synovi je postupně nabídnout, kupř. jako výběr ze dvou možností (synovi to může dodat pocit kontroly (moci) nad situací, ve které je vlastně bezmocný). Kupř. „Když se někdo bojí, nebo mě/nás něco bolí, může pomoci/mě pomáhá třeba hudba. Zkusíme třeba pouštět písničky, co máš rád? Nebo si můžeme spolu zkusit v ambulanci zpívat, aby ses soustředil na něco jiného.“

 Rozhodně je dobře rozhovor uzavřít ve smyslu „když jsme to spolu takhle vymyslely, věřím, že to spolu zvládneme“. Postupně pak lze podporovat i samostatnou kompetenci dítěte zvládnout situaci odběru - pozitivním oceněním jakýchkoliv dobrých momentů ve vyšetřovně (ne vágně „seš super“, spíše konkrétně „viděl jsem, že ti nebylo všechno jedno, ale dýchali jsme a pomohlo to, líbí se mi, že si to zkusil“).

Napadá mne, co chlapec o své nemoci ví, jak jí rozumí? Ve věku 6ti let se u dětí pochopení nemoci mění (ze schopnosti spojit si nemoc více s konkrétní událostí vs. širší pochopení), čili pro chlapce může být jeho nemoc abstraktnější. Možná jste spolu dost mluvili a vysvětlovali jste mu potřebu brát léky nebo chodit na odběry, i když se třeba aktuálně necítí špatně? Zde mě napadá, že pak může vzniknout spojení s tím, že v nemocnici „se mu děje něco špatného“, a nerozumí, že jde o úkony potřebné kvůli boji s nemocí?

 Existuje několik publikací, které se používají k návodu a ukázce, aby děti pochopili, co se u různých nemocí, ale také zákroků děje (mají kupř. na odděleních k dispozici zdravotní sestřičky). Pro inspiraci kupř. na leukémii zaměřená „Knížka pro tebe“ (https://www.haima.cz/media/2019/09/Kn%C3%AD%C5%BEka-pro-tebe-1.pdf) nebo „Jak bylo Jů a Hele nemocné“ (http://leukemia.cz/dokumenty/Haima_Jak_bylo_Ju_a_Hele_nemocne.pdf), jaké slova se dají používat u vysvětlování nemocí (vysvětlení infekce, bacilů apod.). Děti si pak umějí lépe představit, co vlastně léky v jejich těle dělají, nebo co vlastně doktorům „tak moje krev řekne“.

U starších dětí (a nejen!) je velmi vhodné dobré zacházení od personálu, v synově věku jsou pro něj již méně zajímavé rozptýlení ve formě hraček, možná se tolik nedá „opít rohlíkem“. Je pro Vás možné domluvit se s ošetřujícím personálem o rozhovoru s chlapcem, povídají si s ním u odběrů? Je možné jim třeba sdělit několik chlapcových zájmů, aby mu ohledně toho kladly otázky? Napadá mne, že když chodíte na odběry tak často, už chlapce můžou i znát?

Laskavý a humorný přístup může pomoci, rozhodně však u sebe i personálu zkuste zabránit zesměšňování a negaci synova strachu. Jeho obavy jsou velice reálné a prožívá je silně. Vhodné je naučit se se synem hodnotit míru strachu na škále (kupř. 1 až 10 intenzita), může si ji sám třeba nakreslit a můžete společně vymyslet, co mu může pomoci strach zvládnout překonat.

 6 let jako „věk hry“ také ještě může být pro situaci přínosem, dětem může pomoci identifikace s hrdiny, představa, že něco může zvládnout pomocí metafory (jakákoliv oblíbená pohádková postava, co se něčeho bála, a strach překonala - rybka Nemo jdoucí opět do čističky vody, Harry Potter bojující s drakem). Případně rytíři, sportovci, astronauti -  zamyslete se nad čímkoliv, co má syn rád nebo je jeho zájmem, a jak by se dalo k tomu připodobit překonávání strachu a obav.

U záchvatů paniky a breku je vhodné mít nacvičenou také nějakou relaxační strategii. Tu je vhodné nacvičit v klidu doma, aby syn věděl, že je to něco, po čem můžete sáhnout, když mu není dobře (třeba i u nevolnosti). Ve svém věku pravděpodobně zvládne nácvik dýchání, třeba spojeno s příběhem nebo nějakou představivostí. Nejběžněji si lze představit strach/nevolnost/zimu jako balón, který je v nás, a každým výdechem se ho snažíme vypouštět (strachu ubývá) a nádechem nabíráme sílu, kterou potřebujeme (doporučuji kupř. z publikace Černý, V.: Děti a emoce, 2. vydání - kapitoly Strach a odvaha; Relaxace, vizualizace a meditace pro děti; nebo Müller, E.: Příběhy z měsíční houpačky).

Pomáhá přehrávat si scény s hračkami, které můžeme léčit, a u toho vysvětlovat, co se to vlastně v té ambulanci děje, jak tomu rozumí dítě a jak my; kreslit, třeba i to z čeho má dítě strach a pak to od sebe odhodit / spálit a podobně. Někdy nás děti překvapí, když na skvělé řešení přijdou během hry klidně samy, ale natlačit je do toho určitě nejde.

Jestli máte dojem, že jste všechny možné strategie již vyzkoušeli, určitě se lze obrátit na lékaře (dětského, případně pedopsychiatra) s prosbou o léky na uklidnění vhodné pro 6ti leté dítě, s ohledem na onemocnění ledvin. Věřím tomu, že kapacitu ke zvládnutí situace syn má i bez podpory léky (avšak po půl roce je docela možné, že syn má tuto kapacitu vyčerpanou).

 Můžete se obrátit i na mně konkrétně – opětovným dotazem přes email, případně telefonicky.

Přeji Vám i synovi hodně sil.

23. 6. 2020, Mgr. Kristína Tóthová, tothova.kristina@gmail.com

Dobry den,
nevím zda dotaz směřují správně.. ale již se trochu děsím..
Je mi 37 let, jsem kuřák, mám 2 malé děti (před kterými ze zásady nekourim, ale vykourim tak 10 cigaret denně) a asi již 4 týdnem mám chrapot a někdy až septam.. hlas používám dost, mluvím nahlas, křik, zpěv s dětmi,..
Bojím se však, abych neměla rakovinu hrtanu.. můj otec měl rakovinu lymfstickych uzlin, když mu bylo jako mě..
Jde mi o to, k jakému MUDr se mám objednat jako první - zda obvodní či na orl bez doporučení obvodního doktora..

Dobrý den, píšete a ptáte se sice na stránkách psychologické sekce, tedy psychologů a ne lékařů, ale mohu Vám odpovědět z vlastní zkušenosti: nejdříve k praktickému lékaři, který by Vás měl znát nejlépe ze všech lékařů, ten jistě posoudí stav Vašich hlasivek a nepochybuji o tom, že pokud byste potřebovala odborné ORL vyšetření, vystaví Vám žádanku a pošle Vás na odborné pracoviště. Přeji Vám, abyste byla vyšetřena tak dobře, že se o své hlasivky přestanete bát. Hodně zdaru Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

21. 6. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den, moje maminka onemocněla rakovinou prsu, bohužel byly zjištěny metastáze v játrech a kostech a je mi jasné, že už se nikdy nevyléčí. Zatím je soběstačná a vše pěkně zvládá, ale s postupem onemocnění bych se o ni samozřejmě chtěla postarat. Od prvního nálezu ložiska je to již měsíc a půl a stále běháme po různých vyšetřeních. Léčba ještě nebyla stanovena. Přijde mi to jako strašně dlouhé období nejistoty. Je mi ze všeho hrozně smutno. Maminka si v životě protrpěla už dost a mě je velmi líto, že ji teď čeká období plné nejistoty, bolesti, smutku. Mám dvě malé děti a maminka je miluje. Snažíme se jí všichni dělat jenom radost, ale večer odpadnu do postele a pořád jen pláču, v noci nemohu spát a pokud usnu tak se budím s tím, že to všechno byl jen nějaký šílený sen a vše je tak jako dřív. Bohužel nemám moc komu se svěřit, sourozence nemám, vzdálená rodina nefunguje, manžel mě poklepe po rameni a řekne, že to bude dobrý (tohle mě neuklidnuje, naopak mě to spíš rozčílí).
Jak se mohu vzchopit a připravit na těžké období? Jak přestat neustále plakat? Jak mohu mamince dodat sílu a energii na to, aby tu s námi ještě chvíli byla. Jak ji pomoci, aby se netrápila? Strašně moc chce žít, vidět moje děti vyrůstat, vidět že si najdu po letech na mateřské dobrou práci, vidět že si konečně za pár let koupím vlastní byt. Jak zvládnout tohle emočně a psychicky náročné období a fungovat bez toho aniž bych každých deset minut nemyslela na to, že se maminka z toho už nedostane. Jak nemít strach?

Hezký den,

jako první mne po přečtení Vašeho dotazu napadlo, jak velké štěstí maminka má, že jste s ní, že ji v tom nechcete nechat samotnou i když víte, že to nebude vůbec jednoduché.

Pokud jde o maminku, vzala jste to za „správný konec“. Děláte mamince doprovod při nejrůznějších vyšetřeních, jste její parťák v čekání na to, co má přijít, jste její podpora i „dobíječ baterek“. Maminka je nadále součástí Vaší rodiny a to je moc fajn. Nabízíte jí sebe, společnost, zážitky… a je na ni, co si vybere a jak moc bude chtít.

Dáváte jí strašně moc a Vám samotné pak nezbývá. Nespíte, pláčete a hlavou se Vám honí spousta „splašených“ myšlenek. To vše je naprosto přirozené, k takto náročnému životnímu období to patří a je důležité, nebýt na to sama. Podpora blízkých, manžela, je nenahraditelná, ale na některé věci je dobré mít někoho „z venku“. Ráda bych Vám nabídla, pokud budete souhlasit, osobní setkání, kde bychom spolu mohli hledat odpovědi na Vaše otázky, mohli bychom spolu projít vše, co je pro Vás důležité, co byste ráda i nerada, společně bychom mohli zkusit porozumět Vašim emocím ...  Omlouvám se za stručnou odpověď, ale budu moc ráda, když se mi ozvete na mail a společně „vymyslíme“, jak dál. S pozdravem a úctou Alexandra Škrobánková

9. 6. 2020, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz

Dobry den, před rokem mi byl v 39 diagnostikovan karcinom prsu, probihá paliativní HT+BT, trvalo nekolik týdnů než jsem se s tim vyrovnala. Po zahajeni lečby se objevily deprese, ale zvladam je diky lekům.Zustala jsem i v zaměstnani na kratšív uvazek, což mi pomohlo včetně podpory kolegů. Včera mi bylo oznameno, že se mé misto ruší a nabídli fyzicky náročnou praci nebo vypověď. Tohle mě srazilo, jen ležim, brečím proč zrovna já a kolik toho ještě vydržím, že je všechno zbytečné. Vždy jsem se snažila vše dusit v sobě a nikoho svymi problemy nezatezovat, ale ted nevim jestli by my nepomohlo si s nekym spis popovidat.

Představuji si lidský život jako most, který drží pilíře. Aby po něm člověk mohl pohodlně a snadno procházet, je potřeba, aby ten most byl dostatečně pevný. Čím více pilířů má, tím je jeho most odolnější vůči zátěži. Když se nějaký pilíř naruší, naruší se i stabilita takového mostu.

Vám se stalo, že hned dva pilíře v krátkém časovém horizontu Váš most zradily. V y se nyní snažíte rychle postavit další pilíř, aby most mohl zase lépe držet – a to je změna, o které píšete. Žádné dušení citů v sobě, ale hledat, co by pomohlo, tj. povídat si o tom s někým. Chce se mi říci „bravo“! a zeptat se Vás, zda jste již našla tu správnou ochotně naslouchající osobu; někoho, kdo by rozuměl Vašim prožitkům, kdo by byl Vaším spojencem, kdo by mohl s Vámi stavět tolik potřebný pilíř.

Může to být blízký člověk, kterého již máte ve Vašem životě, ale může to být také osoba z řad odborníků, pracujících s problematikou nádorových onemocnění v kombinaci s lidskou duší. Mám na mysli klinické psychology – psychoonkology. Každé z onkologických centrem by mělo takového člověka tzv. někde mít – jako stálého interního či externího specialistu. Též jsou kliničtí psychologové pracující v privátní sféře, kteří do své péče přijímají onkologické pacienty (což je třeba můj případ). Proto Vám chci říci, že „s někým si popovídat“ (a možná nejednou) je dobrý nápad. Nejen že Vám to pomůže upustit „přeplněný hrnec“ emocí, ale uděláte tím bezpochyby dobře i svému tělu – jsou výzkumy, které prokazují, že lidé, co nezůstávají se svými prožitky v utajení, jsou přiměřeně v možném rozsahu aktivní ve smyslu adaptace na nemoc atd., sami takovým počínáním podporují svou imunitní odpověď na léčbu, odolnost svého organismu … prostě přispívají sebezáchově (= staví pilíř), a to platí i v případě paliativních pacientů.

Takže pokud takového člověka do nepohody zatím nemáte, již víte, co byste mohla udělat … co Vy na to?

25. 5. 2020, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@gmail.com

Léčím se od loňského března na Polycytapenii vera s mutací JAK2. Pracovala jsem jako sálová sestra kde mi vznikla aler. reakce na Ajatin a Chloramin,následně jsem odešla a pracovala jako okresní pedostom.sestra 7let kde mi pak byly zjištěna vysoká hladina Rtuti v krvi. Chtěla bych se zeptat jestli toto nemohlo mít vliv na vznik choroby a co pro mě znamená ohrožení KOVI19 v dnešní době když i na běžnou virozu jsem se dusila a osypala celá jako bych měla zarděnky a nemohla dýchat. Nikdy mi nebyla podána vakcína proti jakékoliv chřipce. Paní Dr. říkala,že u mně raději odléčí chřipku,než anafylaktický šok.Vždy pravidelně dodržuji prev. vyš. gyne atd. letos mám obavy,nevycházím s domova už 2 měsíce. Na hemat. jdu až příští měsíc. Je mi 65let.Nechtěla bych nic zanedbat. Čeho se můžu obávat? Znamenalo by onem. kovi pro mě jistou smrt? 

Jako zdravotník si jste velmi dobře vědoma, že se musíte chránit v současné době, kdy světu vládne zákeřný koronavirus, který způsobuje nemoc Covid 19 se zánětem plic a jinými vážnými potížemi např. v zažívací soustavě. To je ale bohužel všechno, co Vám mohu napsat na Váš obsáhlý dotaz. Jsem totiž psycholog, Vy jste napsala do psychologické poradny, která pečuje o onkologické pacienty. Když čtu Váš dotaz, i přes všechny zdravotní potíže, které jste vyjmenovala, si myslím, že se o Vás lékaři dobře starají. Nevím, jestli chodíte na alergologii do FN Olomouc nebo Ostrava, aby si Vás tam pohlídali a abyste se od nich dozvěděla jako od odborníků, čeho se máte vyvarovat, abyste Covid 19 nedostala. Jako sálová sestra, která obětovala zdraví svým pacientům si zasloužíte tu nejvyšší péči. Nicméně chci doufat, že tuto pandemii zvládnete, pokud budete na sebe velmi opatrná. To Vám velmi přeji. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP.

13. 5. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den,
jsem onkologická pacientka, nádor prsu. Mám za sebou dvě operace a nyní končím adjuvantní chemoterapii, čeká mě ještě ozařování. Již na začátku léčení jsem se na Vaši poradnu obrátila, dostalo se mi cenné a empatické rady. Za to velmi děkuji a obracím se na Vás s novou prosbou o radu. Myslím si, že odpověď na otázku týkající se současné epidemie by mohla zajímat i jiné onkologické pacienty.
Tedy k tomu, co mě trápí. Jak se léčba chýlí ke konci, měla bych mít radost a těšit se na život v remisi. Nic takového nepociťuji. Hraji se sebou takovou hloupou hru: když pomyslím na to, že mi léčba pomalu končí, přidám k tomu vždycky slůvko „prozatím“ nebo „protentokrát“ nebo „na chvíli“. Říkám to i blízkým, kteří se radují z toho, že mi léčba brzo skončí, a těší se, co spolu podnikneme. Nechci, nemůžu, „pověrčivě“ se bojím na to myslet.
Další trápení souvisí se současnou epidemií Covid-19. Jelikož jsem během chemoterapie měla problémy s krevním obrazem, tj. imunitou, izolovala jsem se od přátel i širší rodiny už v zimě během chřipkového období. Karanténa pro mě tedy vlastně trvá už pátý měsíc! Nyní se epidemiologická opatření postupně uvolňují, ovšem pro rizikové osoby podle dostupných informací nic nekončí (jiná věc, že tyto informace jsou často rozporuplné, až spekulativní), hovoří o podzimní vlně pandemie atd.
Představa, u níž ale nedokážu posoudit, jestli je realistická, že se budu muset ještě velmi dlouho izolovat od dospělých dětí, od dvouleté vnučky, od sestry a její rodiny (možná i napořád, protože nevím, kolik času mi ještě zbývá), je pro mě téměř nesnesitelná.
Užívám nízké dávky AD a mám účinnou psychologickou pomoc. Myslím si však, že by mi nyní pomohla pomoci rada odborníka, který pracuje přímo s onkologickými pacienty. Jsem si jistá, že zde jsem na správném místě.

Dobrý den, nejprve Vám chci upřímně poděkovat za to, že jste naší poradně zůstala věrná. Zadruhé jsem ráda, že máte, jak píšete, účinnou psychologickou pomoc a berete AD. Tady bych Vás poprosila, abyste nízké dávky opustila a s důvěrou si naordinovala dávku běžnou, tedy navýšila si psychofarmakoterapii na normální hladinu AD. Proč? No, mám k tomu vážný důvod. To, jak popisujete Vaše obavy, úzkosti, černé myšlenky a téměř patologickou předvídavost budoucnosti, je součást právě ještě nezaléčené deprese. Je sice pravda, že současná koronavirová pandemie je nebezpečná pro více ohrožené skupiny lidí, mezi něž Vy také patříte. Nicméně ještě psychicky horší než Covid 19 je dlouhodobá odloučenost od svých milých nejbližších. Určitě se to dá zvládnout tak, že se můžete vidět za jistých podmínek, tedy všichni s rouškami kromě vnoučátka, pokud budou Vaše děti vědět, že nejsou Covid 19 pozitivní, určitě se nezdráhejte se s nimi vidět. Doporučuje se, pokud máte možnost nebýt v místnosti, ale třeba na zahradě, na procházce, prostě užít si svých milých venku, je to lepši způsob potkávání se. Pokud ještě zvládnete své myšlenky typu nevím, kolik času mi ještě zbývá, začnete uvažovat pozitivně a těšit se, že i přes všechny ta hrozné věci kolem nás se máme vzájemně rádi, že se Vaši nejbližší těší z Vaší statečnosti při zvládnutí nemoci. Být Vámi, ještě bych si potvrdila to být s dětmi u svého onkologa. Ještě se vrátím k Vašim negativistickým myšlenkám. To, že se nechcete pověrčivě těšit z remise nemoci, že máte spíše myšlení pštrosa s hlavou v písku, je také ještě součástí nepřijetí SVÉ nemoci. Je to dětské, magické myšlení, které Vás ze spárů prodělané nemoci nedostane. Jestli dovolíte, chtěla bych Vám doporučit knihu, kterou jsme jako kolektiv psychoonkologů z této poradny loni na podzim vydali pro Vás a Vaše blízké, jmenuje se Rakovina v rodině, najdete v ní všechny odpovědi na otázky kolem nemoci. Těším se s Vámi ze statečně zvládnuté léčby a prosím, nebojte se a začněte se radovat. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

13. 5. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Mamce (72) pri PET kvuli revma zjistili "onkologicky nalez na zaludku". Bohuzel kvuli korone se cekalo mesic na gastro a na odbery krve. Mamka je hodne slaba, nema moc chut k jidlu a kdyz ji, tak jiz po male porci citi pocit sytosti. Obcas mi rekne treba "Ja mam chut na..." nebo "Dneska bych si dala.." a ja delam maximum pro to, abych ji vzdy prinesla to, na co prave ma chut. Ale jiz po trech hodinach ma uz zase velky "vlci" hlad a kdyz si treba nekousne do bananu nebo nesni kousicek chleba, tak se ji dela spatne (bolest hlavy, kruceni v brise, nevolnost z hladu). Na gastro jde v pondeli a bylo ji doporuceno nejist a nepit 12 hodin predtim. Nevim, jak to zvladne kdyz kazde tri hodiny ma sileny hlad a musi neco maleho snist.
Ale myslim, ze nejhorsi na tom je, ze mamka nad sebou prakticky uz "zlomila hul". Priklad: Nez to rekla mne, tak kontaktovala pravnika aby na me prepsal byt a chce dat vypoved v praci, ktera ji strasne bavi(la). Jakoby se uz pokladala do hrobu. Strasne me to mrzi. Cely zivot byla neskutecny bojovnik a vsechno jsme vzdy spolu zvladly se slovy "Uz jsme zazily horsi veci" (dlouha, obtizna nemoc taty a jeho smrt kdyz mi bylo 16)
Snazim se ji pomahat a zvedat naladu vecmi, ktere ji bavi ale vidim, ze vzdy jen ze sebe vytahne umely usmev, ktery hned opadne, jen aby me nezklamala. Nejsem psycholog a tudiz nevim jak ji tu energii bojovnika dodat/pripomenout. Cetla jsem na techto strankach co nemocnemu rikat/nerikat a dodrzuji to ale to vite, mama je ze stare generace, kde bylo sverovani se nebo uznani slabosti absolutni tabu. Tak bych moc rada pro ni nasla psychologa ci treba i nejakou skupinovou terapii vedenou psychologem, kde by se ji v teto sfere dostalo odborne pomoci. Take by me zajimalo, jake jsou zkusenosti s onkologii ve Vojenske nemocnici, kde se mama ted leci. Predem moc dekuji. 

Děkujeme za důvěru a za to, že jste se na nás obrátila. Jsem psycholog a působím v rámci České lékařské společnosti.

Přečetl jsem si pozorně váš email. Předně bych vás rád povzbudil v tom, jak se o maminku staráte a jakou jste jí oporou. Mám potřebu říci, že i když blízcí na naši oporu třeba přímo nereagují tak jak si představujeme, tak jí často vnitřně cítí.

Dále máte pravdu (dle mojí zkušenosti), že u starších lidí je to mnohdy tak, jak říkáte. Tedy přesvědčit je, aby si nechali odborně pomoci a vyhledali pomoc psychologa je někdy složité. Stejně tak je to se svěřováním apod. Přesto i já mám mnoho klientů, kteří jsou "ze staré školy" a svěřit se pro ně nakonec nebyl tak velký problém. Chování maminky, které popisujete níže (právník, zaměstnání apod.) může být reakcí na nečekanou životní událost, kterou onkologické onemocnění pro člověka je. Ale je to jen můj odhad, na základě vámi zaslaných informací.

Bohužel, moje kapacita z pohledu množství klientů je aktuálně naplněna. Tedy svoje služby vám nabídnout nedokážu. Přesto dávám na zvážení, zda by maminka nemohla využít psychologických služeb přímo v rámci UVN? ( 

https://www.uvn.cz/cs/psychologie-ulpo). Byla šance s maminkou probrat zda by si chtěla s někým promluvit?

S pozdravem

Martin Pospíchal

8. 5. 2020, PhDr. Ing. Martin Pospíchal, martin-pospichal@centrum.cz

Dobrý den,
tátovi (63 let) byla před pár dny ukončena onkologická léčba, byly vyčerpány všechny možnosti léčby a byl propuštěn na naši žádost domů. Ošetřující lékař nám sdělil, že zbývá maximálně pár týdnů života. Táta svoji diagnózu zná, pouze se neptal na časový výhled, o kterém se před ním nezmiňujeme. Nejspíš ale sám ví, že to dlouho nebude. Každou chvíli ho vidím zamýšleného, s hlavou v dlaních a lesklýma očima. O svém stavu skoro nemluví. Hrozně ráda bych pro něho něco udělala, ale vůbec nevím co, jestli o tom chce mluvit nebo ne. Snažíme se s ním trávit téměř veškerý čas, hlavně aby byl co nejvíce s malou vnučkou, aby ho rozptýlila. Ještě bych zmínila, že máma je na tom psychicky velmi špatně, po sdělení prognózy.
Máte prosím nějaké doporučení, jak s člověkem v takovém stavu jednat?
A můžete prosím doporučit případně nějaké léky, které může předepsat onkolog nebo praktický lékař, které by mu mohli psychicky ulevit? Samozřejmě pokud by s užíváním nějakých léků souhlasil.
Ještě podotknu, že táta je momentálně zcela při smyslech a nemá bolesti.
Předem děkuji za odpověď.

Dobrý den, zdravotní stav, ve kterém se Váš táta nyní nachází, je snad z celého jeho zápasu s nádorem ten úplně nejhorší. A není to jen děsivý čas pro něho, ale v pasti hrůzy, bezmoci a beznaděje, úzkosti a strachu, zoufalého očekávání zlé budoucnosti, obavy z bolestí a odcházení se octli jeho nejbližší, všichni bez rozdílu. Představte si ještě relativně mladého staršího muže, který měl jistě o svém seniorském věku naprosto jiné představy. Pak přijde nádor, nelze jej vyléčit. Stav, ve kterém je Váš otec zacyklený, je čas opouštění všech svých představ o budoucnosti. Dále pak se vrací do minulosti, s lítostí prochází vzpomínkami na svůj celý život. V následných myšlenkách se hrozí ještě nepoznaného, to je, jaký jej čeká konec, kdy přijde a jak jej ustojí. Je mu nesmírně líto, že opouští svou ženu a děti, když je s vnučkou, stále jej přepadá úzkost a smutek, že ji neuvidí vyrůstat a dospívat. Tak takový je nyní psychický stav Vašeho táty. Vůbec se mu nechce o svých myšlenkách mluvit, on teď prožívá nesmírně intimní čas sám se sebou, čas smutku a bilance. Jak se teď můžete k němu přiblížit? Prostě se jej zeptejte, jestli s Vámi chce mluvit. Když svolí, zkuste jej vybídnout, aby mluvil, o čem chce on sám. Na Vás je, abyste jen tiše seděla vedle něj, držela jej za ruku a poslouchala. Vy jste v té chvíli jen podpůrná osoba, moc důležitá, protože otce provázíte jeho myšlenkami. Otec od Vás jistě nebude chtít slyšet, že vše bude zase dobré, nechce od Vás slyšet žádné ujišťování, protože on sám nejlépe ví...Váš táta potřebuje spát, předpokládám, že je nyní ve stavu reaktivní deprese. ve své medikaci by měl mít jistě léky proti depresi a léky proti úzkosti. Ty mu předepíše každý praktik nebo onkolog. No a Vaše maminka by měla co nejdříve také zavolat svému praktikovi a říct mu o svých úzkostech a psychických bolestech. Vaše maminka by se totiž neměla zhroutit, předpokládám, že je pro manžela nesmírně důležitou osobou. Pokud jí chcete pomoci, právě s ní byste měla více být a povídat si s ní, měla byste udělat vše pro to, aby byla s vnučkou, ta je pro ni tím největším lékem. A prosím, pokud chcete více vědět o tom, co prožívají Vaši rodiče, nezávazně doporučuji knihu Rakovina v rodině, kterou jsme my kliničtí psychologové, kteří trvale doprovázejí onkologické pacienty, napsali právě pro doprovázející osoby, pro blízké onkologických pacientů. Jinak Vám nabízím kontakt na sebe, abyste si se mnou mohla doplnit třeba to, co jsem ještě nezodpověděla, můj mobil: 603290993, Brno Hodně síly Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP 

23. 4. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den, prosím Vás, jak jednat s přítelem (47), který onemocněl rakovinou již ve vyšším stádiu, od té doby co zná diagnózu - měsíc s půl, se uzavřel, chtěl ukončit vztah aby mě do toho nezatahoval.Zije sám, já v jiném blízkém městě, nabízela jsem pomoc, podporu, vše co je v mých silách, ale na mé sms je nyní již jen nulová reakce, což zase velice ničí psychicky mě..
Napišu ob den, dva povzbuzující zprávu, přečte, ale nic... Nevím jak dál, nevím jak se teď má, nevím kdy a jak se ptát... Prosím moc o radu. Jsme spolu skoro 3 roky, nevím co opravdu chce.... Děkuju

Z Vašeho dotazu je cítit, že byste svému příteli chtěla opravdu pomoci. Pojďme se chvíli zabývat otázkou, co v tomto případě pomoc vlastně je. Často si ji lidi vykládají různě anebo nemají konkrétní představu, co je pomocí myšleno. A nekonkrétnost může plodit strach – ve smyslu „co když to bude pomoc, jakou nechci nebo neustojím … tak raději žádnou pomoc“. Mnozí nemocní si často pod slovem pomoc představí, že může znamenat pro pomáhajícího starost, která je pro něj obtěžující či zatěžující. Nebo že může znamenat péči až moc, kterou nemocný nechce, protože zvýšené opečovávání a sledování každého pohybu nemocného mu může vytvořit pocit nesvobody anebo pocit zneschopnění, tzv. pocit že sám už skoro nic nezvládne. Anebo že pomoc znamená extrémní nasazení v boji s nemocí ze strany blízké osoby a přitom nemocný cítí, že na to nemá sil nebo to tak nechce či se toho bojí. Mohla bych uvést jistě i jiné příklady.

Nevím sice, jaké jsou formulace Vašich smsek příteli … a také ho neznám - nevím jaký je, a proto nemohu vyjádřit názor, proč nereaguje. Nicméně to, co mne napadá a na co bych se pokusila zaměřit, když mu budete psát, jsou sdělení, která vyjadřují Vaše pocity. (Možná bych v této fázi mluvila víc o sobě než se ptala jak mu je.) Alespoň z toho, co jsem zachytila ve vašem dotazu, se jedná o následující pocity:

  1. To, že máte o něho zájem, a že Vám nemůže být lhostejno, jak se cítí, když spolu máte důvěrný vztah.
  2. To, že když nereaguje, je pro Vás ještě horší – tím, že Vás možná chce chránit, a nezatahuje Vás do něčeho nepříjemného, svým mlčením dělá to, že se cítíte být odmítnuta, vyřazena, bezmocná, tou co nemá právo být s ním.
  3. To, že mu jen chcete dát svou přítomnost a čas, že chcete, abyste byli spolu tak, jak je to možné – a v jaké míře či formě on si to bude přát.

Na druhé straně bych ale ráda zmínila i jinou stránku problému, která možná nebyla ve Vaší vzájemné komunikaci dosud nijak vyjádřena. Tou je respekt k nemocnému. Vím, že to možná působí jako samozřejmost, ale často jsem se setkala s tím, že nemocní se bojí, že nebudou svými blízkými respektováni – v tom, co oni sami chtějí. Často se bojí, že je milující osoby budou někam tlačit a možná až dusit – třeba tak, že budou mluvit o věcech, které jsou nemocným nepříjemné ap. Mnohdy pomůže, když nemocný z blízkého cítí, že může něco cítit, udělat či rozhodnout jinak, než jak to má jeho blízký. Že i když nedojde mezi nimi ke shodě, že přesto bude nemocný nadále přijímán a milován. Nemocní se bojí také tzv. hloupých, i když dobře myšlených, a upřímně poskytovaných rad, podněcování planých nadějí (často daných nevědomostí příbuzných) atd.

Zkuste mu třeba říci, že si dokážete představit, že on se může kontaktu s Vámi obávat (z různých důvodů) – že se může bát zátěže vyvinuté na Vás, ale i zátěže vytvářené na sebe samého. Že víte, že když on bude kontakt s Vámi nadále odmítat, že s tím nemůžete nic udělat – že Vám nezbývá než to přijmout. Ale že by bylo pro Vás potvrzením Vašeho vztahu to, kdyby Vám to bylo umožněno a že je škoda nevyužít doby, kdy můžete být spolu … že Vy byste si být nablízku opravdu přála, i když to bude těžké. A že Vás potěší, když na Vaši zprávu odpoví nebo když umožní, abyste spolu nějaké spojení zachovali, protože i v nemoci zůstává ve Vašem srdci.

Osobně si vážím lidí, kteří své nemocné blízké v těžkých chvílích neopouštějí – není tomu tak vždy. Přeji Vám proto hodně sil i štěstí.

19. 4. 2020, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@gmail.com