Všechny příspěvky

Počet nalezených dotazů: 237 zrušit všechny filtry

Jsem již podruhé během dvou let onkologickým pacientem. Před týdnem mi diagnostikovali zvětšení uzlin v břiše ( jsem po nádoru tlustého střeva ) a já už jsem i teď měla šílené výkyvy nálad. Teď se mi to po aktuálním oznámení mé situace ještě zhoršilo. Prosím je v Praze nějaká bezplatná psychologická poradna? Z důchodu si nemohu dovolit platit placenou léčbu.

Reaguji na Váš dotaz v rámci psychoonkologické poradny Linkos a to z hlediska poptáváné psychologické konzultace. 
Pokud je třeba schůzku co nejdříve, mohu Vás "namáčknout" do svého kalendáře a nabídnout termín 3.11. od 8:30 do 9:30. V případě, že nevyhovuje můžeme hledat dále. Dejte prosím vědět.
Budu se těšit na setkání.

11. 11. 2017, PhDr. Ing. Martin Pospíchal, martin-pospichal@centrum.cz

Dobrý den,
moje přítelkyně má benigní nádor (asi dělohy) a nemůže mít děti. Zjistili jí to před nějakou dobou a teď jí je čím dál hůř(má bolesti a křeče) a chce se semnou rozejít aby mi tím neubližovala a protože nevidí důvod proč se pořádně léčit, že prý nevidí v životě pořádný smysl. Myslím, že to neřekla ani rodině jenom mi a vím, že se ani pořádně neléčí.
Prosím poraďte co mohu dělat...chtěl bych aby zašla aspoň do poradny nějaké protože vím že má kvůli tomu deprese a vůbec mě už neposlouchá a když poslouchám já ji tak akorát slyším jak chce obejít do ústranní a nic neřešit.

Hezký večer,

každý z nás má o svém životě nějakou představu. Proto každá informace, která náš život nějakým zásadním způsobem změní, je pro nás velmi zatěžující, a když nic jiného, potřebujeme čas, abychom ji dokázali přijmout, zpracovat a jít svým životem dál. To, čím si v tuto chvíli prochází Vaše přítelkyně, je jednou z těchto mezních životních situací. Její reakce není až tak nečekaná. Její stažení se, odmítání péče a léčby může být právě takovýmto „hraním o čas“. Není ničím vyjímečným, že někteří lidé nechtějí o těchto závažných situacích mluvit, protože to mají nastaveno tak, že když o tom mluvit nebudou, neděje se to. Jsou vystrašení, naštvaní, ztracení … Psychická zátěž, která toto všechno provází, všechny ty nejistoty, obavy, strachy i možné pocity selhání, ale budou postupně ztrácet svou intenzitu. Pokud ne, je určitě na místě odborná pomoc. Co můžete v tuto chvíli udělat Vy? Buďte s ní, ujistěte ji o své podpoře, o tom, že se nic nemění, že vnímáte její strach, smutek … Stejně tak by měla slyšet o tom, jak to celé vnímáte Vy, jaké je to pro Vás. Máte-li o ni strach, obavy o to, jak to zvládá, zkuste jí navrhnout návštěvu psychologa jako někoho nestranného, kdo jí může pomoci „udělat pořádek“ v tom všem, co se děje v ní samotné i kolem ní. Pokud by Vaše přítelkyně, nebo i Vy, měla zájem, ozvěte se a můžeme se společně domluvit, příp.bych vám mohla pomoci někoho najít. Přeji vám oběma hodně síly při zvládání této náročné situace.

7. 10. 2017, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz

Trochu bojuji s výkyvy nálad během léčby rakoviny prsu. v zásadě mám na vše optimistický nebo realistický náhled, tedy zřejmě se povedlo rakovinu odstranit, ale trvalých následků (poškození dalších částí těla atd) je nemálo. po reorganizaci životního stylu jsem vcelku schopna provozu, ale musím vše víc plánovat, nemám sílu na víc náročnějších úkolů denně, vadí mi velké hlučné akce, což mi ztěžuje fungování. léčba trvá několik let a už jsme po akutní fázi, takže mě okolí má za zdravou, což to čuní těžším (a i když lidem říkám, že zdravá fakt nejsem a není mi ještě úplně dobře, mají tendenci to odmáznout, že prý vypadám dobře, pracuju atd - přiznávám, že mě to poněkud frustruje. to, co dřív byla samozřejmost, tedy vykazovat nějakou běžnou činnost, starat se o domácnost atd, je nyní na hranici mých možností, na některé věci si raději najmu výpomoc. jde to, ale je to těžké).
Celkově věřím, že se to ještě zlepší a až mi za rok skončí léčba, bude to trochu lehčí, nicméně bojuji s tím, že se opravdu snadno rozčilím. nejsem si jista, že to musí být odraz nějaké děsně hluboké věci a nechci nyní chodit ke všem povinnostem a závazkům někam do terapie, ani nepociťuji její nutnost - přesto bych ráda zjistila, co bych mohla ještě udělat, zda něco nepřehlížím, co se osvědčuje u pacientů, kteří jsou celkově ok, ale občasné výkyvy nálad je trápí.

Děkujeme za Váš dotaz. Pocity, které popisujete jsou velmi podobné těm, které znám od mnoha jiných pacientů. Tím bych rád potvrdil, že po náročném období léčby, kterou jste podstoupila, jsou podobné pocity časté. To ale neznamená, že se s tím nedá nebo nemůže nic dělat.

Proběhlé onkologické onemocnění přináší do našeho života mnoho změn. Vím to z příběhu mé vlastní rodiny a mnoha dalších klientů. Naše mysl se s těmito změnami vyrovnává jen postupně a někdy to trvá delší dobu než bychom očekávali, nebo než očekávají naši nejbližší, přátelé a spolupracovníci. Přestože je akutní fáze za námi, psychika ještě proběhlé změny a prožitky zpracovává. Zvládnout nemoc nás často stojí nemalé úsilí. Pro její zvládnutí jsme použili i „rezervní zdroje“, ty nám ale nyní tak trochu chybí. Jsme méně toleratní a snadněji „startujeme“ a rozčilujeme se i kvůli drobnostem, jak popisujete níže.

Pokud mohu rád bych Vám řekl, že se časem většinou stav zlepšuje, když tělo nabere nových sil. Následně po ukončení léčby (a jejích případných vedlejších účinků) se má tendenci nálada opět zlepšovat. Nechci Vás jakkoliv tlačit k návštěvě psychologa, na druhou stranu ze zkušenosti vím, že to klientům pomáhá. Nemusí jít nutně o „hloubokou psychoterapii“, o které se zmiňujete níže. Může to být jen přátelský rozhovor o starostech, které popisujete.

Dejte prosím vědět

S pozdravem

PhDr.Martin Pospíchal

19. 9. 2017, PhDr. Martin Pospíchal, martin-pospichal@centrum.cz

Adenokarcinom ovaria...Dobrý den,moje teta, čerstvě 54 let, má adenokarcinom ovaria ve 3.stádiu, metastáze na pobřišnici. Víme to týden. Nastolili jsme změnu v jídelníčku, ne drastickou, ale velmi jsme zvýšili příjem ovoce, zeleniny, již podáváme nutridrinky, aby měla sílu bojovat, až začne léčba. Dochází i na infuze vitamínu C. První dny byly kruté, pláč, otázky Proč já, myšlenky na sebevraždu, pocit beznaděje. Jsem s ní co nejvíce, v podstatě pořád, v pondělí jdeme poprvé do indikační poradny. Vím jak moc je psychika důležitá a ona je věčný pesimista, navíc bez partnera, život ji nepřihrál moc slušné muže a tak je sama. Starší syn žije v Praze, mladší tam pracuje a dojíždí domů jen na víkendy. Snažím se před ní držet slzy, zaměstnávat mysl, ale nejde to na 100%, občas ji myšlenky uletí a ona pláče. Dostala od obvoďačky antidepresiva, zatím je nebere. Za měsíc se má narodit první vnoučátko, tak doufám, že ji to nakopne. Můžete mi, prosím, dát nějaké rady, jak postupovat při péči o psychiku onkologického pacienta, jak jim dát naději, jak je držet nad vodou? Moc děkuji.

Hezký večer,

diagnóza závažného onemocnění vždy zásadním způsobem změní pohled nemocného na spoustu věcí, zejména pak na vlastní budoucnost. Najednou není jasné vůbec nic, nemocnému, i jeho blízkým, se začíná vybavovat spousta věcí, které kdy o tomto závažném onemocnění, a jeho léčbě, někde slyšeli a není to většinou nic pozitivního. Píšete, že o své dg.ví teta asi týden. To je velmi krátká doba na cokoli a reakce, které u své tety popisujete, jsou naprosto normální. Pláč, pocity beznaděje, otázky „Proč já?“, „Co bude dál?“ jsou běžné a možná by bylo zvláštní, kdyby nepřišly. Psychika člověka se v prvním okamžiku brání tuto život ohrožující informaci přijmout; člověk je v šoku a nějakou dobu trvá, než se dokáže posunout dál, než dokáže vidět, byť malou, naději v tom, co ho čeká. Je potřeba si to „vyvztekat“, vybrečet a teprve potom člověk dokáže jít dál. A stejně tak je to i s blízkými. I Vy ze sebe potřebujete dostat strach, slzy …, abyste mohla jít s tetou dál. Není nic špatného si to obrečet společně, je to přece na houby, ale v tuto chvíli může pláč „uzdravovat“ a „udělat místo“ pro další možné fungování. Vaše teta má obrovské štěstí, že na to, co má před sebou, není sama. Je skvělé, že má Vás, která jste bezprostředně s ní. Je přirozené mít obavy a strach, stejně tak je těžké mít naději a víru, když nevíte, co bude dál. Vaše návštěva lékaře v pondělí může vnést do spousty věcí jasno, může ukázat možnosti, jaké jsou. A jaké jsou „rady“ pro péči o psychiku nemocného. Asi se budu opakovat, stejně jako mí kolegové, ale to nejdůležitější je být s člověkem naplno, v rámci možností být co nejotevřenější. Nabídnout společnost, blízkost, objetí … Buďte s tetou nejen v radosti, ale i v jejím smutku, protože i to je pro ni důležité. Nepotřebuje slyšet jen „To bude dobré“, ale i to, že „Je to vážně na houby, ale nejsi v tom sama. Jsem/jsme v tom s Tebou.“ Chce se mi napsat, že je dovoleno vše, co Vám srdce napoví. Když do toho půjdete za sebe, opravdově, půjde to. Moc vám držím palce/pěsti a věřím, že společně zvládnete nelehkou cestu, která vás čeká.

8. 7. 2017, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz

Dobry den, prosim o radu. Maminka se leci s rakovinou prsu cca 20 let. Je ve stadiu, ze lekari uz ji nemohou pomoci a veskerou lecbu pozastavili. Mela ozarky, chemoterapii uz vicekrat plus biolecbu. Nevim jak mamince pomoci s bolestmi prsu. Dostala od lekarky tramal 50mg, nezabral, tramadol 150mg a take nezabral. Maminka nemuze spat jake ma bolesti. Odteka z prsa hnis a krev. Lozisko je cele prso. Ma to i na jatrech. Na operaci bohuzel nemuze, ma slabe srdicko. Je nejaka moznost leku, kdy ji od bolesti pomoci? Nemuzu ji slyset v telefonu, jak neustale place :((( prosim o odpoved. Dekuji

Dobrý den, píšete do poradny psychologické, nikoliv lékařské, přesto bych Vás mohla nasměrovat - v naší nemocnici je pro takové případy Ambulance bolesti, obraťte se na ně, nejlépe přes onkologa Vaší maminky.  Bohužel někdy trvá déle, než se najde ten pravý lék, případně jejich směs na tu kterou konkrétní bolest. Někdy je nutná i hospitalizace. Přeji Vám, aby se Vaší mamince brzy ulevilo.

Mgr. Hana Kynkorová, psycholog, Komplexní onkologické centrum, Liberec

13. 5. 2017, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz

Dobrý den,jsem po operaci nádoru prsu,byl velky 1,5 cm 2 cm.v jedné uzlině bys mikrometastaza 1 mm.chtela bych vědět ,jestli budu muset podstoupit chemoterapii?e

Dobrý den, je mi velmi líto, ale nemůžeme Vám odpovědět na dotaz pro lékaře, píšete do poradny, kterou vedou psychologové. Prosím, směrujte Váš dotaz svému onkologovi. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

18. 4. 2017, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Manžel je po operaci zhoubného nádoru mozku (astrocytom grade II - III) a nyní trpí organickým psychosyndromem po ukončené první sérii chemoradioterapie. Momentálně je upoután na lůžku na psychiatrii. Chtěla bych se zeptat, zda není v okolí Českých Budějovic zařízení, které by manželovi poskytovalo humánnější péči. Případně koho lze kontaktovat ohledně psychologické pomoci.

Dobrý den, odpovídám Vám se značnou prolongací proto, že jsem se poctivě za prve snažila porozumět Vašemu dotazu, za druhé jsem volala do Českých Budějovic, kde na Onkologii je moje kolegyně Mgr. Kliková, která se mi ale neozvala. U ní jsem chtěla zjistit, zda je pro onkologické pacienty následná péče, tak tedy bohužel, nedozvěděla jsem se. Nicméně mi není jasné, proč byste chtěla svého manžela přesunout do jakéhokoliv jiného psychiatrického zařízení s humánnější péčí ve chvíli, kdy se správně léčí na psychiatrii. Předpokládám, že se lékaři rozhodli poskytnout Vašemu manželovi právě takovou zdravotnickou péči, kterou v současné době potřebuje. Ať už je to jakkoliv, přeji Vašemu manželovi dobrou léčebnou odezvu na jeho složitou chorobu a Vám spokojenost s postupem lékařů. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

19. 3. 2017, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den, Manžel je po operaci močového měchýře,který mu byl odstraněn z důvodu nádoru, má vývod bokem. Po operaci podstoupil 5x chemoterapii,kterou snášel z mého pohledu poměrně dobře. Pátou, poslední chemoterapii podstoupil 5.1.2017. V součastné době cca tři týdny si stěžuje na bolesti hlavy, závratě, celkovou slabost,po sebemenší činnosti je velmi unavený, po jídle i pití zvrací, ale hlavně má velké deprese, brečí, nemůže spát, případně se často budí a celkově je na tom špatně. Obracím se na Vás neboť mu neumím sama pomoci. Prosím poradťe co máme dělat, případně na koho se obrátit. Ještě bych se chtěla zeptat na to proč mu nikdo neřekl zda mu chemoterapie pomohla nebo nepomohla a jak na tom vlastně nyní je. Myslím si že i to může být jedna z příčin jeho psychického stavu. Na vyšetření a CT má jít až v dubnu. Je to standartní postup? Opravdu se výsledky dozví až po třech měsících po ukončení chemoterapie? Předem Vám moc děkuji za případnou odpověď. 

Dobrý den, dovolte, abych nejprve odpověděla na ty části dotazu, které mluví o komunikaci Vašeho manžela a Vás jako nejbližší osobu s jeho ošetřujícími onkology. Pokud se jich otevřeně nezeptáte, jak dopadla dosavadní léčba a jestli kontrola po několika měsících je standardním postupem, pak já Vám jako psycholog nedokážu odpovědět. V případě léčení nádoru platí, že pokud nemáte od lékařů plné informace a chcete vysvětlení jejich postupů, ptejte se jich a nenechte se odradit vyhýbavými odpověďmi. Pokud jde o psychickou zátěž, která těžce zkoušeného pacienta v průběhu léčby provází, tak všechny nejistoty, úzkosti a strachy plynou z obrovské obavy o svůj život. Vnímavý lékař onkolog by se pacienta měl zeptat, jestli a jak spí, jaké myšlenky mu krouží v hlavě, jak moc je v průběhu dne unavený. Tak jistě pozná, že se pacient nachází ve stavu závažné deprese, která stejně jako fyzické potíže může ohrožovat zdraví a léčbu pacienta. V tom okamžiku by měl nabídnout pacientovi buď sám předepsání antidepresiv a léků na úzkost nebo jej poslat k psychiatrovi, který mu jistě vybere takové léky, které mu jistě uleví od těžkých psychických potíží a krizí. Takže doporučuji oslovit ošetřující lékaře a poprosit je o pomoc. Pokud se pacient léči v komplexním onkologickém centru, kde by měl být také přítomný psycholog, ať se co nejdříve obrátí na něj a řekne mu o všech psychických potížích, které jej beznadějně trápí. Jsem přesvědčena, že taková cesta přes pomoc erudovaného psychologa je pro pacienta a jeho blízké hodně potřebná a jistě prospěšná. Přeji Vám a Vašemu manželovi, abyste našli cestu ke zlepšení psychického naladění co nejdříve. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce České onkologické společnosti ČLS JEP

7. 3. 2017, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Můžete mi prosím poslat kontakt na psychologa pro svou 78 letou tchyni, která prodělává chemoterapii? Má rakovinu - Non Hodgkinův lymfom. Momentálně bydlí v domě pro seniory s odlehčenou péčí v Praze, kde ji pravidelně navštěvujeme. Co se týče chemoterapií, tak onkoložka říká, že její stav vypadá dobře, ale bohužel na její psychiku se nemoc velmi podepsala. Předem děkuji za možný kontakt

Velká část lékařských pracovišť má často (alespoň na částečný úvazek) přiřazaného psychologa. Pochopitelně se Vaše paní tchýně může potkat i s jiných psychologem. Na druhou stranu výhoda psychologů, kteří jsou určeni k jednotlivým lékařským pracovištím je ta, že jsou propojeni s lékaři (znají se) a mohou tedy postupovat více ve vzájemném souladu. Tedy pomáhat jak na tělesné, tak i duševní stránce léčby v rámci jednoho pracoviště. Ptali jste se prosím zda je v rámci příslušného onkologické pracoviště také psycholog či psychoonkolog? Pokud nikoliv nebo nevíte, dejte nám prosím alespoň vědět, o jaké pracoviště se jedná, tedy kde se paní tchýně léčí. Zkusíme se zeptat, který z kolegů (a zda vůbec) tam působí?

S pozdravem PhDr.Martin Pospíchal

20. 1. 2017, PhDr.Martin Pospíchal, martin-pospichal@centrum.cz

Dobrý den, ráda bych se zeptala na Váš názor, jak bych mohla pomoci svým rodičům. Tatínkovi byla loni diagnostikována rakovina plic a protože výsledek ve spádové nemocnici byl jenom na 40% a lékař ho bez lepší diagnostiky odeslal na chemoterapii, chtěli jsme, aby diagnostika byla lepší a jenom díky kontaktům jsme se dostali do jiné nemocnice - prý špičkové pracoviště. Musím říct, že po první návštěvě, kdy nás paní doktorka brala jako pacienty "cestovatele" a řádně nám to dala pocítit, mamince sdělila, že neví, co po ní chceme a tatínek stejně umře - prý "tomu" dává půl roku až rok. Ačkoli návštěva byla hodně nepříjemná a maminka se z toho dlouho dostávala, tatínka dodiagnostikovali a nakonec mu nasadili biologickou léčbu, protože se jednalo o mutaci, která je na tuto léčbu vhodná. Nicméně po prodělané radioterapii tatínkovi začala selhávat játra a léčbu musel přerušit. Nyní, když jsme se opět zajímali a nasazení léčby a do daného pracoviště jsme se hlásili, nastoupila na mé rodiče jiná lékařka, která jim nejprve oznámila, že spádově patří jinam a tam nemají co dělat a zabírají místo jinému pacientovi. Jednalo se o velmi nepříjemnou návštěvu, kdy se jich obou snažila lékařka zbavit. Ke konci návštěvy jim řekla, že stejně šanci na delší přežití nemá a měl by raději nastoupit chemoterapii ve spádové nemocnici. Také mu nezapomněla říct, že pokud vydrží chemoterapii, zemře na nádor. Ačkoli mu před tím selháním jater biologická léčba pomáhala a nádor se zmenšil. Cožpak nemáme nárok obrátit se i na jiné pracoviště? Cožpak neexistuje něco jako lékařská etika? Maminka se po této návštěvě psychicky zhroutila a tatínek se také velmi zhoršil. Všichni víme, že stav tatínka je vážný, ale od lékařů čekáme podporu a trochu lidskosti a zatím jsme se setkali jenom s hulvátstvím. Nevím, jak pomoci. Snažíme se, ale toto nás vždy srazí na kolena a to doslovně. Moc děkuji za odpověď.

Když jsem přemýšlela, čím začít odpověď na Váš dotaz, dovolila bych si osobní vzkaz – je mi opravdu moc líto, že jste se v tak nároční životní situaci museli setkat s tak neprofesionálním přístupem, postrádajícím jakoukoli lidskost, vstřícnost, pochopení. Vždyť správně zvolené slovo, věta, pohled dokáže pomoci přijmout i ty informace, které nemusí být pozitivní, které mohou radikálně „otřást“ našimi životy.

Vy všichni se v tuto chvíli nacházíte ve velmi náročné a složité životní situaci a je naprosto pochopitelné, že se snažíte udělat maximum pro to, aby se tatínkovi dostalo co nejlepší péče. K tomu samozřejmě patří i to, že máte-li potřebu dalšího názoru, máte ze zákona právo se obrátit na jakékoli jiné pracoviště, na jakéhokoli jiného lékaře, který se v dané problematice orientuje a je tak kompetentní vám v tomto potřebné informace dát. A to i tehdy, rozhodnete-li se jet úplně na druhý konec republiky. Z vašeho dotazu je patrné, že nechcete trvat na léčbě za každou cenu, že vnímáte stav tatínka jako velmi vážný, ale potřebujete vědět, že jste v tomto směru opravdu udělali maximum. Vím, že je to všechno velmi náročné a vyčerpávající, ale je-li to pro vás opravdu důležité, neměli byste se nechat odbýt, ptát se, chtít zdůvodnění a nejste-li spokojeni s přístupem dané lékařky, můžete požádat někoho jiného, případně se i obrátit na vedoucího daného pracoviště.  Potřebujete vědět, proč a jak se léčba mění, co bude dál. Potřebujete „záchytný bod“ v nejistotě, v které teď jste.

A jak můžete pomoci Vašim rodičům, sama sobě, sobě navzájem? Buďte co nejvíce a „nejotevřeněji“ spolu. Možná Vám může připadat, že se s kolegy v tomto opakujeme, ale je to opravdu to nejdůležitější. Být spolu vás všechny nesmírně posiluje a dovolí vám zvládnout vše, co máte před sebou. Pokud budete mít pocit, že už toho je opravdu hodně, můžete zvážit psychologickou podporu některého z kolegů v místě Vašeho bydliště. Stejně tak kdykoli budete chtít, můžete napsat přímo na můj mail. Myslím na Vás a přeji vám všem hodně síly a odvahy.

20. 1. 2017, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz

Dobrý den, mám diagnózu C509 karcinom prsu 1dx.multicentr. 10/16 CCB se závěrem, že multicentrický karcinom je pokročilý a jsem indikovaná k terapii AC pakli, operační výkon, RT a hormonální léčba. ..Byla jsem poučena o důsledcích, zejména, že mi vypadají vlasy, obočí a řasy a že budu potřebovat pomoc třetí osoby, protože budu zřejmě slabá. Žiji sama, ale mám již 8 let přítele, který se k chemoterapii staví velice negativně, je pro tzv. přírodní léčbu, jenže neví jakou.Bydlím v RD se dvěmi velkými psy, které mi pomáhá příležitostně venčit, jinak s nimi chodím já. Poctivě každý den na hodinu, protože jinak jsem natolik pracovně vytížena, že bych se ven vůbec nedostala. Lékař mi sělil, že to nebude po nějakou dobu zřejmé možné a že rovněž budu muset omezit práci. Přítel mi odmítl pomoci. Rovněž dcera, která bydlí ... km od mého RD se k nemoci staví tak, že ji nezajímá, protože mi " neumí pomoci". Lékař mi sdělil, že osoby, které jsou zvyklé si všechno zařizovat samy, tak právě v rámci chemoterapie s tím mají velký problém a psychicky je likviduje, že prostě potřebuji pomoc třetí osoby. Už jsem si dala inzerát na tu třetí osobu, ale nevím, jestli se mi ji podaří za tak krátkou dobu najít, takže uvažuji, že termín chemoterapie posunu ..., protože si nedovedu představit, že bych na to vše měla být sama, když mám tak "skvělou" rodinu. Finančně jsem naprosto zatím samostatná, nemocenskou nemám. Poraďte mi. Děkuji.

Když jsem si přečetla Váš dotaz, pochopila jsem, že si potřebujete v sobě poskládat vnitřní preference. Na jedné straně je HLAS (PRVNÍ z hlasů), který obhajuje být nadále bezproblémovou a nezávislou, který říká, že nebudete tzv. otravovat ostatní lidi svými potřebami. Ten hlas posiluje Vaši vnitřní touhu být kompetentní v životě v co nejvíce věcech i po dobu nemoci – a to je jistě „lákavé“. DRUHÝ HLAS říká, že asi by bylo dobře respektovat to, co Vám lékaři řekli, ale nutí Vás tím k jisté podřízené pozici, která souvisí s faktem, že se budete muset pravděpodobně spoléhat na druhé, na jejich ochotu (za určitých podmínek) – to je nepříjemné a svým způsobem vyvolávající pocit závislosti a možná i devalvace sama před sebou. (Navíc nikdo přesně neví, jak budete léčbu snášet - to se ukáže, až ta situace nastane.) A mezi těmito dvěma hlasy stojí STRACH, který je střídavě blíž prvnímu hlasu nebo druhému. Zajistit obojí – to je vyhovět systému léčby a vědět, že to zvládnete sama, je hezké přání (a třeba i naplnitelné), ale aktuálně nevíte, zda bude/je možné se na něj spolehnout. Jako další proměnná v celé „hře“ vystupuje ČAS – ten ovšem nečeká - a to, co umožňuje dnes, nemusí umožňovat tzv. zítra (myšleno že např. chemoterapie s odkladem měsíce může fungovat jinak, protože karcinom si bude bujet o měsíc déle … nebo jí např. pacient nemusí být tehdy schopen, kdyby se přihodilo něco jiného – třeba to, že by dostal angínu, která by ho opět zbrzdila v léčbě apod.).

To, co budu psát dále, je mojí odpovědí na to, jak Vás z Vašeho dopisu vnímám, ale také podporou v rozhodování se sama za sebe (určenou Vám).

Vyšla bych z toho, čemu věříte. Jsou lidé, kteří upřednostňují ryze uznávané medicínské způsoby léčby a nešli by jinou cestou. Pak jsou ti, kteří je odmítají a spoléhají se pouze na alternativní metody. A samozřejmě nemohu zapomenout ani na tu skupinu, která si vybere oba dva způsoby a kombinuje je. To je svobodné rozhodnutí každého pacienta, se všemi důsledky, které z jednotlivých cest vyplývají. Je však fajn, když takové rozhodnutí jak se dál léčit, je opravdu nemocného, a ne dalších lidí - protože to, co pak následuje, se týká především jeho. Je to podobné jako když si kupujete boty a jeden Vám řekne, abyste si vybrala tyto a druhý tamty a třetí ještě jiné – nejspíš si taky vyberete ty, které Vám nejlépe sedí, protože Vy v nich budete chodit (chodíte) a protože nikoho jiného tzv. nebudou bolet nohy.

Věřím, že následně by Vám mohlo pomoci odpovědět si na otázky typu, co je pro Vás samotnou důležitější – za předpokladu, že by třeba Vaše kondice (při naplánované medicínské léčbě) byla oslabena natolik, že byste nebyla sto zvládnout věci běžného života sama tak, jak byste potřebovala. Jste ochotna být v podřízené roli?, … popasovat se s pocity, že se musíte o něco prosit ty druhé (příp. si je zaplatit) a být na ně určitou dobu „odkázána“?, ale o to víc dostát navrhovanému léčebnému režimu? … a mít tím pádem možná větší šanci nebo předpoklad na podporu svého zdraví? … a to i za cenu toho, že Vás léčba může na určitou dobu vyřadit z „provozu“ a celkově oslabit? Stojí Vám to za to? A stojí Vám to za to i tehdy, když v tuto chvíli nemáte garanci toho, že tu špatnou nemoc navždy zcela porazíte (ale třeba ji "jen" zbrzdíte)? Stojí Vám za to vzít medicínskou léčbu jako slušnou naději, i se všemi jejími komplikátory? Na základě Vašeho dotazu do poradny předpokládám, že na toto vše si umíte odpovědět docela rychle – a svědčí o tom i fakt, že jste se již snažila najít si třetího člověka, který by Vám byl k dispozici. Dále je potřeba myslet na onu důležitou časovou proměnnou, kterou jsem zmínila v začátku své odpovědi. Dokážu si představit, že když by se nikdo, koho si oficiálně přes inzerát „najmete“ k sobě, neukázal nyní v období několika málo dnů do začátku ledna, pravděpodobně je možné se pokusit a jiné provizorní řešení (sousedé, známí, sociální služby …) – vždyť u toho řešení nemusíte zůstat … anebo naopak zjistíte, že věci jdou ještě jinak než jste si myslela.

Moc Vám držím palce a věřím, že Vaše schopnost postupovat racionálně a cíleně, která je cítit z Vašich řádků, Vám pomůže dospět k řešení, které Vy sama vnímáte jako v dané situaci pro Vás to nejlepší.

21. 12. 2016, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@tiscali.cz

Dobrý den,umí někdo poradit jak to říct manželce 28let a dvom malým dětem?Ja bohužel nevím jak a trávim čas všude jen ne doma a manželství už defacto není.Ja jen jestli je lepší ji to říct anebo se snažit dělat,že je vše ok?Děkuji 

Dobrý den, ráda bych Vám poradila, jen kdybych věděla, s čím chcete pomoci, co chcete manželce a dětem říct a nedokážete to? Můžete být, prosím, konkrétní? Pokud nechcete vysvětlovat přes poradnu, napište na můj e-mail. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

12. 12. 2016, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Před 22 lety mi byl voperován 4 násobný by-pas. Loni mi byla zjištěna nedomykavost mitrální chlopně. Při předoperačním vyšetření se zjistilo, že mám zhoubný nádor na plicích. Domnívám se, že nádor mi způsobila psychická atmosféra v manželství. Žena byla do přechodu, asi před 20 lety, bezvadný partner. Po přechodu se její chování otočilo o 180 stupňů. Panovačná, puntičkář, nervozní, ve všem protivná, stále jenom nadává. Navíc jsme asi i jejím přičiněním přišli v bytovém řešení o půl milionu korun. Nedokáže se mnou jinak mluvit, než v otázkách. Stále se jen na něco ptá a já musím být ve střehu, co a jak odpovědět, jinak se do mě sprostě pustí. Po těch 20 letech neustálých otázek jsem na dně a ptám se. Má i psychika vliv na vytvoření nádoru ??

Psychika má jednoznačně, je to vědecky i empiricky prokázané, vliv na vytvoření zhoubného nádoru. To je ale u Vás jen část pravdy, protože jsou tu i další faktory, které se účastní na vzniku rakoviny, jako je kouření, hlavní agens při vytvoření právě nádoru plic, nezdravé životní prostředí, také genetické faktory apod. Na to byste se měl zeptat svého onkolga. Vy ale popisujete dvacet let trvající nedobrou atmosféru ve vašem manželství. Vidím ale, že se to dramatické otočení o 180 stupňů stalo ve stejné době jak s Vaší manželkou, tak s Vámi po velmi složitém zákroku na srdci. Před dvaceti lety se rozsypal obraz vašeho vzájemného soužití a, myslím si, že to nemusela být nutně jen změna povahy Vaší ženy. Před Vaší léčbou nádoru plic Vás chci požádat, abyste společně našli manželskou poradnu a řekli odborníkům, psychologům, o vašich problémech v komunikaci. Měli byste to udělat co nejdříve, protože při léčbě budete potřebovat domácí podporu a jak se mi jeví, i přes všechny výtky bude Vaše manželka tou důležitou podporující osobou, až Vám bude léčba brát sily. Přeji vám oběma, abyste našli zklidnění vašeho soužití, nikdy není na to pozdě. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

22. 11. 2016, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den, manželovi 63 let byla mu diagnostikována rakovina plic a metastázy na játrech. Jsme na začátku, nyní nás čeká CT a biopsie a pak zřejmě přechod na onkologické oddělení. Pro rodinu je to zcela nová situace, manžel nebyl nikdy nemocen, je to sportovec. Velice zhubnul je unavený, spavý, nemá o nic zájem, špatně spí a bolí ho celý "člověk" a moc nejí. Prosím o radu, jaký přístup mám mít k manželovi, zde ho nechat odpočívat v posteli, zda být na něho přísná, ale laskavá, zda oslovit lékaře, aby mu dal nějakou medikaci, zda ho mám nutit do jídla, do činnosti nebo jej ponechat v klidu. Zda může pokud bude mít sílu vykonávat běžné činnosti včetně procházek.
Ještě bych chtěla poprosit, kdo nám sdělí, co bude dál, co bude následovat, jaký bude zvolen postup, co mohu udělat já, jaké máme možnosti výběru onkologického střediska, jak se vlastně chovat a pečovat o manžela.
Budu Vám velice vděčná, alespoň za základní odpovědi na mé otázky, protože netuším, kam se s nimi obrátit a samozřejmě situaci těžce psychicky zvládám i já, ale snažím se být vstřícná, chápající a milující, jsme manželé 34 let a máme úžasný vztah a jednu dospělou dceru, která se snaží maximálně pomoci.

Dobrý den, životní situace, ve které se ocitla celá vaše rodina, je jistě z těch nejhorších, které mohou prožít jak pacient, tak jeho nejbližší. Otázky, které Váš dotaz přináší, jsou základní při každém rozhovoru s člověkem, který se dozvídá onkologickou diagnózu. Vy, jako hlavní podpůrná osoba Vašeho muže, přesně popisujete fyzický i psychický stav člověka, který doslova zápasí s nemocí, tedy hubne a nemá chuť k jídlu,  je unavený, bez zájmu, nedokáže vstát z postele, vpodstatě nespí víc než dvě, tři hodiny denně, tedy propadá se psychicky do deprese. Tento psychický stav je neméně alarmující jako fyzická nemoc. Když budete manžela nutit do tělesných aktivit, třeba jen do procházky, do jídla, do společenských povinností, potkávání se s přáteli, rodinou, bude se muset nesmírně přemáhat, aby Vám vyhověl. Vy sama si odpovídáte na možnost zvládnutí deprese, to je vysvětlit tuto situaci ošetřujícímu onkologovi nebo praktickému lékaři, oba jistě najdou lék na depresivní stav, ve kterém doslova vězí Váš manžel. Váš onkolog Vám sdělí všechny potřebné informace o povaze nemoci, možnostech léčby, prognóze, možných potížích při léčbě, prostě vás oba jistě provede jak počátkem léčby, tak s Vámi půjde v průběhu léčení. O možnostech výběru onkologického střediska byste po dotazu měli být informováni také v počátku, při prvním setkání s onkologem, možnosti výběru pracoviště ve vašem případě jsou jistě široké. No a teď k Vám. Vy jako hlavní podpůrná osoba při léčbě Vašeho manžela, budete, a výrazně to pociťujete už nyní, budete procházet stejným martyriem psychických patologických stavů, jako je deprese, úzkostnost, beznaděj a bezmoc, strach a smutek. Přitom musíte být silná tak, aby se o Vás mohl manžel opřít a zvládat lehčeji svou těžkou situaci. Tady je namístě svěřit se svému praktickému lékaři, společně také najdete i Vy lék na Vaši duši. No a co je neméně důležité, ptejte se po pomoci klinického psychologa, který Vás i Vaši rodinu jistě dokáže provést těžkou životní etapou. Přeji Vám i Vašemu manželovi hodně síly. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP 

22. 11. 2016, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den byla mi diagnostikovana Rakovina Zaludku sel jsem na operaci do Plzne chteli mi vyndat zaludek ale uz to neslo. A odmitl sem chemoterapii protoze sance byla hodne mala ze to zabere spis ze by mi to uskodilo. A ted jaksi s tim bojuju a nevím co s tim diky za odpoved

Dobrý den,
rozumím, že je to pro Vás těžká situace. Z Vámi zaslaných informací není uplně zřejmé co se přesně stalo. Pokud tomu dobře rozumím, tak operace žaludku už nebyla možná. Dále jsem pochopil, že navrženou chemoterapii jste odmítnul a to vzhledem k malé šanci úspěšnosti léčby. Nevím zda Vám byla ze strany lékařů navržena ještě jiná, další cesta. Myslím si, že je důležité zůstat v kontaktu s lékaři ohledně eventuelně další možností a podpůrných prostředků. Zároveň, a to se nevylučuje, Vám můžeme pomoci z naší strany, jen potřebujeme více informací s čím přesně bojujete a co Vás aktuálně nejvíce trápí. Dejte prosím vědět zda Vám můžeme pomoci a v jaké oblasti. Přeji hodně sil.

PhDr. Martin Pospíchal, Psychoonkologická sekce ČOS, ČLS JEP

15. 11. 2016, PhDr. Martin Pospíchal, martin-pospichal@centrum.cz