Všechny příspěvky

Počet nalezených dotazů: 284 zrušit všechny filtry

Dobrý den, nejdříve bych Vám chtěla poděkovat za Vaši práci, tyto stránky mě již tři týdny “drží nad vodou”, navštívila jsem i přednášku dr. Pospíchala, velmi, velmi děkuji.
Před třemi týdny mi byla sdělena diagnóza karcinomu prsu, pozítří nastupuji na operaci. Pořád se se situací nemohu srovnat, nedokážu ji “přijmout jako fakt”. V práci jsem chtěla vše zatajit, dcera mě však přemluvila, abych jednala otevřeně. Dokázala jsem to do jisté míry, naslibovala jsem ale, že “všechno bude jako dřív”, že budu pracovat z domova, že to zvládnu. Ale co když ne? Nedokážu se svěřit přátelům, nesnesla bych jejich soucit. Představa být slabá, nemocná, muset si říkat o pomoc, je nesnesitelná. Nejradši bych všechno vzdala.
Máte pro mě nějakou radu, prosím?

Zkusím odpovědět trochu zeširoka a začnu od konce Vašeho dopisu – slíbila jste, že vše bude jako dřív; tedy rozumím tomu, že i Vy byste si přála, aby tomu tak bylo. Říkám si, zda je to vůbec v tuto chvíli možné, zda to není velké sousto – něco jako (nereálný) úkol, který se stává balvanem.  Tím nechci zpochybnit, že v budoucnosti to tak může být, ale nyní? Když si představíte, že máte jakoukoli jinou chronickou či dlouhodobou nemoc, jistě připustíte, že Vás nějak na minimálně určitou dobu omezí. Ovšem u onkologických nemocí ne vždy umíme předpokládat, na jak dlouho a taky si neumíme představit, co konkrétně to omezení znamená po výkonové stránce a schopnosti zařadit se do života.

Cítím z Vašich řádků stud za to, že Vaše onemocnění nějak vyjde najevo, protože se asi těžko dá utajit operace a pracovní neschopnost.  Napadá mne, že asi není nutné se stydět, protože Vy jste si tu nemoc nejspíš záměrně nevyrobila.

Protože je z Vašeho psaní zjevné, že ráda řídíte svůj život a chcete u toho zůstat (chcete být rovnocennou i v době nemoci), chci Vás podpořit v tom, abyste tak učinila. Třeba tím, že v tuto chvíli využijete svou schopnost určovat si, co komu chcete říci a s kým chcete sdílet své tajemství, pochyby strach, s kým chcete příp. plakat. Vy můžete být tou, která blízkým lidem vymezí, co je pro Vás dobře a co nikoli – řiďte se tedy svým citem a prožíváním. Chci říci, že soucit může vyvolávat u druhých ten, kdo se chová tak, že se na ostatní pasivně pověsí a vyžaduje ho. Říkat si o sdílení, hledat parťáky, kteří pomohou třeba jen tím, že naslouchají, je něco jiného. Zažila jsem pacienty, kteří dokázali blízkým říci „tohle mi neříkej, to nyní nepotřebuji slyšet … nebo prosím udělej pro mne toto anebo ono“. Je známo, že vztahy mohou mít léčebnou funkci – to neříkám nic nového, protože tento fakt jste na přednášce mého kolegy asi též vyslechla. Zkuste si představit, že jste po úrazu a máte zlomené ruce … zkuste si dále představit, že Vaši přátelé a rodina mohou být po určitou dobu těma náhradníma rukama, které něco za Vás udělají. Většinou se stane to (pokud jsou ti blízcí k tomu ochotni), že vás to propojí, sladí, vytvoříte dobrou spolupráci. A má to navíc bonus – sblíží vás to … a to je velmi cenné. Můžete Vám to dát sílu či minimálně pocit, že v tom nejste sama. Bude záležet na Vás, co těm lidem dovolíte. Vyskytnou se ovšem nejspíš i lidé, kteří nebudou dostatečně vstřícní k tomu, co byste ráda a co byste tč. potřebovala – pak to nebudou ti praví a nejspíš nestojí za to, aby aktuálně zabírali přední místo ve Vašem životě. Na druhé straně bude určitě někdo, kdo nejen bude slyšet na Vaše potřeby, ale taky někdo, kdo to něco pro Vás (rád) udělá.

Pravděpodobně nenastane varianta, že po operaci a léčbě budete tzv. neschopná ve všem – to poznáte následně sama, když budete zkoušet, co a jak moc Vám jde, ovšem když na sebe nebudete klást nepřiměřené požadavky. Zvládnete něco jen chvíli anebo napůl? Ok – to znamená, že zvládnete.

Chce se mi říci: netlačte na sebe v ničem – ani v tom, že se musíte srovnat se svou nemocí hned. (Procházíte jí tak jak většina lidí – nejdřív šokovaná, pak nejistá, obavná, smlouvající, nedůvěřivá … nelze si představit, že by tyto pocity nebyly a není nutné se za ně obviňovat.)

Bývá výhodné se orientovat na nejbližší budoucnost a udělat si možná primitivní a jednoduchý plán na zítra, na týden – ne na dlouhou dobu. Je dobré vědět, že operace bude brzy za Vámi a v jejím důsledku bude celý nádor nebo jeho část pryč – to je cesta kupředu. Až se operační pole zahojí, pak bude asi zase další léčebný plán … a k tomu bude každý den něco, co se nemusí týkat nemoci – to, co si Vy sama můžete určit svou nápaditostí; to, co Vám dovolí (pře)žít daný den; to, co si budete přát, pokud toto přání bude mít reálnou možnost, aby se naplnilo. Chci říci, že nemá smysl si přát něco, co víte, že v tu chvíli nepůjde (např. víte, že asi nebude možné, abyste šla den po operaci sportovat), ale určitě najdete něco, co je uskutečnitelné. A pokud se do toho budou plést ty nepříjemné myšlenky o budoucnosti atd., je několik cest, kterými je můžete řešit. Jedna z nich je např. říci si o psychofarmakologickou léčbu (tj. léky na úzkost, depresi apod.; tzn. udělat si dané chvíle v době nemoci tzv. snesitelnějšími); druhou cestou je kontakt s psychologem, který Vám může dát bezpečnou zónu pro to, abyste mohla mluvit o svých citech, pochybách a myšlenkách a mohla třeba slyšet, jak vnímá Vaši situaci člověk, který je vně a přesto Vaší duši rozumí; další cestou může být odhodlání nejít do izolace a pokusit se být s přáteli (třeba v kontaktu po internetu, když ne osobně). Chci Vám tím dát najevo, že toto všechno máte ve své moci.

Možná můžete být pro někoho (použiji Vašich slov) v danou chvíli nesnesitelná – na to máme občas všichni právo; nicméně nemusíte rozhodovat za ostatní, zda i přesto s Vámi chtějí být a prožívat nynější období. Je lidské nebýt vždy na jedničku a já Vám v tom budu nadále držet palce.

16. 10. 2019, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@gmail.com

DOBRÝ DEN, MÁM DOTAZ OHLEDNĚ MÉ DCERY, KTERÉ JE 28LET. OD LOŇSKÉHO ROKU TRPÍ NEUSTÁLE TIMTO: ZAČNE JI BOLEST KOLEM ZADNÍCH ZUBU, KTERÁ PŘEJDE DO BOLESTI POD JAZYK, KRKU-JDE K LÉKAŘI, TEN JI UDĚLÁ RYCHLOVYTER KRKU, ZJISTI STREPTOKOKA_DOSTANE ANTIBIOTIKA A TAK TO MÁ I 2X DO MĚSÍCE, LOŇSKÉHO ROKU ASI 14X ANTIB. BYLA NA ORL, NASAZENÝ KORTIKOIDY, JE 14 DNÍ PO JEJICH DOBRANI A PROBLÉM JE TU ZASE. MÁ STRACH, ŽE MÁ RAKOVINU KOLEM ÚSTNÍ DUTINY A NIKDO NEVÍ CO S TÍM. PROSÍM O RADU, JAKÉ VYŠETŘENÍ BY MĚLA PIDSTOUPIT, ABY UŽ SE PŘIŠLO NA PŘÍČINU. MÁ MALÉ DECKO. DĚKUJI ZA ODPOVED

Dobrý den, píšete do psychologické poradny, při nejlepší vůli Vám nedokážu odpovědět na Váš dotaz tak, jak byste si přála. Snad jen, že pokud byla Vaše dcera na tolika vyšetřeních, dokonce odborných, kde jí dělali vyšetření, nemyslím si, že by se všichni odborníci mýlili. Máte ale možnost jít k Vašemu praktikovi a požádat jej, aby Vás poslal na spádové onkologické pracoviště, třeba do Motola. Jestli by se ani tam nenašla příčina dceřiných zdravotních potíží, co třeba zkusit klinického psychologa, zabývajícího se psychosomatikou. Hodně zdaru Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

7. 10. 2019, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den.mam menší dotaz.lecim se s rakovinou prsu,a mám za sebou už druhou chemoterapii.chci se zeptat,jestli je dobrý když stále neboli co půl hodiny jim.mam hroznou chuť na jídlo.jestli to je dobře nebo špatně.dekuji

Dobrý den, je mi opravdu líto, píšete do psychologické poradny, psycholog nedokáže vysvětlit Váš dotaz,  takže Váš dotaz jistě nejlépe zodpoví Váš onkolog. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

Doplnění odpovědi: 

Větší chuť na jídlo se při léčbě chemoterapií dá hodnotit pozitivně. Většina pacientů má spíše opačný problém. Pokud Vám to nedělá jiné obtíže (např. extrémní přibírání na váze apod.), nemusíte se znepokojovat. Půjde pravděpodobně o přechodnou záležitost. Kdybyste to chtěla přeci jen dál konzultovat, můžete se poradit s nutričním terapeutem v místě, kde léčbu podstupujete. On Vás víc vyzpovídá (já takto na dálku nemám dost informací), zhodnotí Váš jídelníček, zda není potíž třeba ve skladbě stravy a případně dál poradí. Důležité teď je, abyste řádně dokončila léčbu bez komplikací, což jde vždy ruku v ruce s dostatkem výživy než naopak. Jen se zkuste stravovat kvalitně, pestře a vyváženě (tj. dostatek bílkovin, zeleniny a ovoce, méně živočišných tuků a jednoduchých cukrů atd.). Budete to mít jen rozložené do častějších dávek po menších porcích. 
 
S pozdravem a přáním všeho dobrého
 
Mgr. Svatava Bischofová

2. 10. 2019, Mgr. Libuše Kalvodová, Mgr. Svatava Bischofová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Prosim o odpoved nebo radu asi pred rokem me byl zistani nador v stite žlaze na leve strane je vetsi na prave mensi bila jsem na punkci ta se moc nepovedla ted citim ze mam problemi hlavne s polikanim a citim mensi bolest predtim jsem ale bolest necitila.Dekuji za odpoved

Opravdu je mi líto, ale odpověď na Váš dotaz ode mne neuslyšíte. Píšete totiž do psychoonkologické sekce, která soustřeďuje psychology a jejich pomoc onkologickým pacientům. Váš dotaz by měl být směrován na onkologické pracoviště, dotaz může vysvětlit lékař - onkolog. Hodně zdaru Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

23. 9. 2019, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Nemáte prosím kontakt na psychologickou péči pro rodinu nevyléčitelně nemocného ve FTN Krč?
Děkuji.

Psychoonkologická a paliativní psychologická péče v Praze je natolik specifická, že naše sekce, její členové nemají zprávy o této péči ve FN Krč. Prosím obraťte se s dotazem přímo na patřičnou kliniku, kde Vašeho blízkého léčí. Nicméně v nejbližší době bude na pultech knihkupectví naše kniha RAKOVINA V RODINĚ v otázkách a odpovědích blízkým. Tam asi budete moci nalézt odpovědi na Vaše otázky. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

23. 9. 2019, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Tchyne ma ca. od Brezna boleni zaludku a strev. Chodila k obvodnimu doktorovy kgtery pochazi z bulharska. V CZ je ca. 2 roky. Po vysetreni dostal v breznu od nemocnice doporuceni se zamerit na slinivku. Nic nepodniknul.
Po vimeme lekare a dalsim vysetreni v cervnu nelez nadoru na slinivce. Pri dalsim vysetreni, uzavreny nador na hlave slinivky zatim zadne metastazi. Dalsi Termin na biopsii za 4 tydny. atd.
Od nalezu rakoviny ubehly jiz 3 mesice a stale se celkem nic nedela, zadna terapie porat cekani na dalsi a dalsi Termin.
Je tetento postup v CZ normalni, nebo jen v Jihlave? Od 1981 ziji v zahranici. Manzelka zde dela zdravotni sestru a je zoufala s lhostejneho pristupu lekaru. U nas by veskere vysetreni trvalo max. 14 dnu s naslednou terapii, bohuzel pojistovna lecbu hradit v cizine nebude.
Muzete doporucit nake onkologicke stredisko v CZ kde je jiny rychlejsi postup nez v Onkologickem centru v Jihlave ktere je opravdu tento nazev nezaslouzi.

Dobrý den, jako psycholog Vám nedokážu odpovědět na otázky medicínského charakteru, ale jako obyčejný pacient bych se neprodleně obrátila buď do Brna na odborníky Masarykova onkologického ústavu nebo do Fakultní nemocnice Hradec Králové, onkologická klinika. Obě zařízení jsou špičkové kvality a relativně blízko z místa bydliště Vaší tchýně. Hodně zdaru Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce  ČOS ČLS JEP

9. 9. 2019, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Prosím mohli byste mi poskytnout info, pokud jím disponujete zda existuje terenní psychoonkolog, který by mi pomohl sdělit tatínkovi diagnozu maminky?
Ev. mu v souvislosti s jeho psych. stavem, který již nyní není dobrý, medikovat nějaká psychofarmaka.
Otec je po třech infarktech, malé mozkové příhodě. Mamka je po CMP 10 let ležící, inkontinentní, plegik, nemluvící. Nyní u ní byl diagnostikován karcinom prsu. Já jsem opatrovník.
O maminku se staráme společně s otcem již 10 let - máme ji doma. Otec není v dobrém psych. stavu a toto sdělení jej položí a pro mě začne být celková situace, ve které pobývám 90% času naprosto neunosná.
Potřebuji pomoc. Oslovila jsem Amelii - nedisponují terenním pracovníkem. Kappa mi napsala, že nemá vůbec k dispozici nikoho kdo by toto řešil. Kam se mám obrátit...

Dobrý den, Váš dotaz vypadá, že by mohl být rychle zodpovězen, ale pokusím se odpověď rozvést. Pokud vím, neexistují terénní psychoonkologové. To, co byste potřebovala pro Vašeho otce, je sdělení diagnózy jeho manželky a následné medikamentózní ošetření zhrouceného otce. Co může psychoonkolog, tedy psycholog. Jistě nemůže sdělit nikomu lékařskou diagnózu, to přísluší pouze lékaři. Také nemůžete čekat od psychologa medikace psychofarmaky. Pokud byste chtěla spojit obojí, pak můžete požádat praktického lékaře Vašeho otce, aby k vám přišel a v rámci návštěvy u svého pacienta mu sdělil , že má jeho žena rakovinu. Následně by mu mohl předepsat patřičné léky. Nebo zkuste kontaktovat dr. Kunartovou z Gaudie, která je psychiatrička a možná by mohla k vám domů přijít a pomoci. Nicméně chtěla bych se zeptat také, zda je potřeba Vašemu otci o nádoru jeho ženy říkat. Mám takovou představu, že s tak intaktním pacientem, jakým je Vaše matka, bude extrémně těžké zahájit velmi náročnou léčbu nádoru, tato léčba vyžaduje především časté přesuny do zdravotnických zařízení a hlavně relativně smysluplnou domluvu se samotným pacientem. Tak tolik ode mne ke stěžejní otázce. Co se týká Vás, pak Vám opravdu vážně doporučuji docházet na psychoterapie, abyste se odreagovala od toho neskutečného fyzického i psychického vypětí, které vynakládáte při ošetřování Vašich rodičů. Myslím na Vás Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP

30. 8. 2019, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den již tři měsíce mám problémy s krkem nejdříve jsem nemohl ani polykat jídlo ani pití tyto problémy ustaly ale teď mám takový bílý tečky na madlich a bulka na pravé straně krku pod čelistí polykat mohu normálně ale mám v krku takový bílý hleny když si posvitim do krku tak jsou vidět mám strach z rakoviny na orl jsem byl kde mi doktor řekl jen že ty mandle nejsou hezké Toť vše děkuji za odpověď

Dobrý den, je mi velmi líto, že Vás nedokážu svou odpovědí směrovat na jiná vyšetření, píšete do psychologické poradny, tedy psychologům. Nicméně pokud bych já byla ve Vaší situaci, pokud bych se strachovala o život, tak bych znovu atakovala ORL lékaře, dále pak svého praktika, aby mne poslal/a  na další odborná vyšetření. Ať se Vám podaří uspět a bezpečně zjistit, co to v tom krku zlobí. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, ČLS JEP 

27. 8. 2019, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Dobrý den, před dvěma lety, když mi bylo 34 let, jsem se dozvěděla, že mám leukémii. Do nemocnice jsem byla odvolána přímo z práce, telefonicky svou praktickou lékařkou, a to na základě běžného odběru krve. Byl to pro mě tedy obrovský šok. Samotnou diagnózu jsem se také dozvěděla dost nestandartně a nepěkně, díky neochotě sloužícího hematologa. Nyní jsem díky biologické léčbě stabilizovaná, ale od té doby trpím panickou obavou o své zdraví. Neustále se zkoumám, v případě jakéhokoli příznaku problému svého těla okamžitě pročítám internet a hroutím se z toho, co mi asi je. Došlo to tak daleko, že jsem v bludném kruhu obav a šíleného strachu, který mi znemožňuje radost a uvolnění ze života, bojím se stále, co zase přijde. Nevím navíc ani jak dlouho budu s touto nemocí žít, léčba není zatím tak dalece prozkoumána. Cítím se jako v pasti a nevím, jak z ní ven. Beru dvoje antidepresiva, ale problém je zřejmě někde ve mě a prášky mi s tím nepomůžou. Nevím, už co s tím.

Hezký den,

na diagnózu závažného onemocnění se nedá nijak připravit. Víme, že tato onemocnění existují, ale tak nějak doufáme, že nás se týkat nebudou. A pak přijde ten den, kdy zjistíme, že se nás to týká… Přijmout tuto informaci je o to náročnější, pokud je tato diagnóza „jen doplňkem“ běžného vyšetření, pokud je sdělena necitlivě. Je pak také mnohem náročnější vidět možnosti a pozitiva a „dovolit“ si mít radost z běžných věcí, tak jak píšete. Opakovaně jsem si četla Váš dotaz a velmi bych se přikláněla k tomu, abyste si našla psychologa, s kterým byste mohla své obavy, starosti, strachy… sdílet. Někoho, kdo by šel touto náročnou cestou s Vámi a pomohl Vám opět najít radost, úsměv a s trochou nadsázky vlastně i budoucnost.

Na tomto místě si vzpomínám na rozhovor s jedním pánem, který mi řekl: „Víte, nevím, jak dlouho to bude. Může to být rok, ale třeba i dvacet let. Tak na to kašlu a budu dělat to, co mne baví, co mám rád. Nerad bych si dvacet let říkal, že raději ne, protože nevím, to si raději za rok řeknu, že to stálo za to.“

Ani u něj to nepřišlo hned, každý má svůj čas, svůj styl a Vy jste skvělá v tom, že jste udělala ten první krok a napsala nám. Nebojte se podělit „o sebe“ s odborníkem, kdy nejjednodušší cestou je najít si někoho blízko Vašeho bydliště na internetu a spojit se s ním. Nenechte se odradit, pokud by to nevyšlo na první dobrou, je to normální. Kdyby cokoli, neváhejte a klidně se mi ozvěte. Držím palce/pěsti a přejí hodně odvahy a síly.

29. 8. 2019, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz

Dobrý den prosím o radu jak psychicky podpořit otce při Tumoru plice aby si věřil ze tento boj vyhraje? Co si myslíte o wobenzymu jako doplněk stravy v tomto případě dekuji

Dobrý den, začnu od konce. O wobenzymu Vám jako psycholog nedokážu říct nic jiného než to, co znáte sám, je to doplněk stravy. Psychicky podpořit Vašeho otce naprosto obecně můžete tím, že mu budete nablízku a budete mu dodávat sílu už svou přítomností. Napsal jste bohužel velmi lakonicky svůj dotaz, nevím, kolik je otci let, jak dlouho se léčí, jestli s ním bydlíte, jaké spolu máte vztahy. To všechno bych potřebovala vědět, abych Vám mohla odborně poradit. Nicméně tu plic je velmi závažná choroba, Váš otec to jistě ví, baví se s lékaři. Vy jste podpůrná osoba, to on bude muset najít v sobě sílu vyrovnat se s nádorem. P.S. Váš dotaz byl napsán velmi zajímavě, telegraficky a bez diakritiky. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEO

4. 8. 2019, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Jsem plzeňský spisovatel a napsal jsem beletrii - román, Tři dívky v ohrožení který se v detektivním a sci-fi obalu, je optimistický a dotýká psychologické pomoci nemocným rakovinou (ač jsem naprostý laik v oboru).
Dotaz:
1)Mohli byste mi pomoci posoudit, zda je můj román pro pacienty prospěšný?
2)Mohli byste mi pomoci, jak román dostat k pacientům resp. lékařům a případně mi s nabídkou resp.propagací pomoci?
Mohu Vám poslat nabídku, kterou jsem rozeslal onkologickým oddělením - a na kterou reagoval jen jeden lékař, resp. v případě vašeho zájmu knihu samou

Přiznám se, že mne Váš dotaz, resp. dotazy hodně překvapil/y, ještě nikdy jsme nedostali k posouzení beletrii a už vůbec ne její distribuci. Pane inženýre, na to jsou odborníci, ptala jsem se kolegů, ani jeden si netroufáme hodnotit Váš román. Já si ale myslím, že byste měl hrdinně nést svou kůži na trh a poslat román do knihkupectví. Nedivím se také, že Vám lékaři neodpovídali, pokud jsou soudní, a to jsou, nejsou literáti a mají se svými pacienty starostí nad hlavu. Nicméně Vám doporučím kontaktovat naši plzeňskou kolegyni, poprosím ji, aby, pokud bude chtít, se s Vámi spojila. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP 

4. 8. 2019, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Pred mesiacom mojej mame zistili malobumkový karcinóm pľúc. Momentálne podstupuje chemoterapiu - dochádzaním. Mamka sa nateraz našťastie cíti dobre - býva sama. Je však človekom, ktorý sa nesťažuje a o svojich pocitoch nikdy nehovorila. Vždy všetko držala v sebe. Bola vždy veľmi ambiciózna a s vysokými požiadavkami na seba aj okolie (bola právničkou). Dodnes je aktívna aj keď na dôchodku (vek 71 rokov). Myslím si, že máme spolu dobrý vzťah aj keď sa u nás emócie nikdy nedávali najavo. Dotyky absentovali vždy - akoby sa to považovalo za slabosť. V minulosti sme prešli v rodine rôznymi obdobiami - aj maminým a otcovým alkoholizmom - riešilo sa to a po smrti otca (pred 23 rokmi) sa zvládlo aj toto. Mama užíva aj teraz antidepresíva čo si myslím, že je v danej situácii vhodné. Ale čo sa chcem spýtať... Neviem ako s mamou komunikovať. Stále sa bavíme na neutrálnej úrovni - tému choroby obchádzame, pričom obe vieme, že to nad nami visí. Viem, že mama nechce byť na obtiaž a bojí sa ako raz povedala: ,, nie smrti, ale umierania". Toho sa bojím aj ja. Neviem vlastne čo mám robiť ja. Sama som rozvedená s dvomi deťmi na vysokej škole a jedným 13 ročným synom diabetikom (na inzulíne). Mám dve práce, aby som to utiahla. Za mamou chodím skoro denne. Mám aj sestru, ktorá však býva v Prahe ( od P___ riadne ďaleko) a má dve malé deti teda nie je veľmi možné rátať s jej pomocou, ktorú síce neodmietla - práve naopak, len je to akosi nereálne. Možno riešim zbytočne dopredu a nakoniec sa všetko vyvinie inak, ale myšlienky - čo ďalej - sa neviem zbaviť. Hlavne sa bojím toho ako to mám zvládať. Komu sa venovať, keď viem že aj mama aj syn ma potrebujú - nemôžem predsa odsúvať dieťa kvôli mame a naopak. Myslím, že aj ja som psychicky veľmi zablokovaná - napr. nedokážem vôbec plakať. Trápim sa, zlostím sa chcela by som sa vyplakať, ale jednoducho to nejde. Navonok určite pôsobím ako necitlivá osoba, ktorá všetko rieši racionálne. Cítim, že to nie je dobré, že aj s mamou by som mala pohovoriť o chorobe a ako ďalej, len vôbec neviem ako na to. A čo syn? On má starú mamu veľmi rád, nateraz tam chodievame spolu dokonca bol u nej teraz cez prázdniny (aby sa strážili vzájomne ), ale čo v čase až sa to zhorší? Jednoducho neviem... Nechávam to plynúť a riešim iba tu a teraz... Asi by som sama potrebovala psychológa, no v našom meste je to problém. Ďakujem

Dobrý deň,

velmi si cením Vašej úprimnej  výpoveďe. Vyrojilo sa Vám veľmi veľa myšlienok a obáv v súvislosti s ochorením, čo je samozrejmé.

S mamičkami je to niekedy neľahké a viem, aký je to problém, dať si vzájomne najavo to, čo by sme chceli. Ale pritom všetkom,Vaša mamička sa dožíva pekného veku v plnej aktivite a to je asi najdoležitejšie. Nepredbiehajme udalosti, neriešme všetko naraz.Asi bude najlepšie postupovať opatrne, krok za krokom, zo dňa na deň, a Vaše srdce Vám bude našepkávať, čo a ako ďalej. Pre Vás, ako blízkého príbuzného, je to nesmierne ťažké a obdivujem Vás, ako všetko zvládate. A hoci si to nepoviete, aj Vaša mamička to vie. Aj bez slov vie o Vašom vzťahu k nej, lebo ten trvá, nech má akúkoľvek podobu. Predpokladám, že aj pri dochádzaní na chemoterapiu jej zostala zachovaná dobrá kvalita života a to je najpodstatnejšie, ďalší vývoj sa nesnažte ,,vidieť dopredu“ -postupujte , ako hovoríme ,,step by step“, krok za krokom, všetko postupne a myslite vždy len na ten zajtrajší  a na to, čo ,navzdory ,,osudu“  aj dobrého prinesie. A na čo by sa dalo tešiť  dnes či zajtra…Nechajme synčeka, aby sa s babkou radoval, aj keď by nebola na tom tak, ako je zvyknutý, lebo má právo na vzťah so svojim prarodičom. Deti nevnímajú, že babička dnes ,,nevypadá tak sviežo“ , ale je to stále ,, moja babka „…….To vnímame LEN my a vnímame problém ,keď si ho tak postavíme – že je niečo ,,proti niečomu“ Ale nemusí to tak byť.

A aj keď rodina asi zostáva ďaleko a Vy ste ,,nablízku“, predsta len pre Vás, to spojenie s ďalšou rodinou bude veľmi doležité, posilujúce. nezaťažujte sa myšlienkami ,, čo bude keď...“  to potom sa rieši za pochodu , ale vedzte, že aj keď niekedy choroba prinesie veľké obmedzenia, aj tie sa dajú obzvláštnit drobnosťami  –  porozprávaním sa s niekym blízkym, peknou reláciou, peknou knihou, návštěvou,  myšlienkou, ale i jedlom. Stačí, keď mamička bude mať pocit, že ste nablízku, že prídete, keď Vás bude potrebovať, že jej dokážete načúvať, keď bude potrebovať hovoriť o svojich obavách.Vy sama potrebujete energiu, lebo ju budete podopierať. A to je to najdoležitejšie.

A takisto sama budete prekvapená ako Vás naplní, keď budete mocť, aj bez slov a zdánlivo bez emócií, niečo pre ňu urobiť.

Ako som vyrozumela, ste z P___, a mne nie je to mesto neznáme, dokonca som ho nedávno navštívila.Často navštěvujem Bratislavu, hoci žijem v Čechách a pokiaľ by ste mala záujem o stretnutie alebo kontakt, možno by sa to dalo nejako zariadiť, takže posielam aj meilovú adresu: vlastaromanova6@gmail.com.

Prajem Vám veľa sily, veľa trpezlivosti ale aj veľa kľudu, že to všetko budete vnímať primerane situáciám, myslite aj na seba a mamičke naďalej takú úžasnú triezvosť a aktivityschopnosť.

PhDr Romanová Vlasta

5. 8. 2019, PhDr Romanová Vlasta, vlastaromanova6@gmail.com

Onemocnela mi ma maminka.Vek 65,vaha 70kg.Zjisteno : tumor tlusteho streva,metastaze na jatrech a plicich.Loziska na ruznych mistech.Operace ,ozarovani,chemo.dle lekaru neprichazi v uvahu.Pry by se ji jen zrychlilo umirani.Histologie nebyla odebrana z duvodu nepruchodnosti streva a obavy z krvaceni.Maminka propustena do domaci pece k priteli(jiz treti tyden).Ten se stara svedomite,ja jezdim z prace kazdy den.Maminka na morfinu 4x dd.Lecena 3roky na x pracovistich na ORL pro intenzivni bolesti hlavy a selest v usich,ktera dle maminky byla neustala.CT mozku neg.ORL vysetreni neg.Na kolonoskopii odeslana az pred mesicem kdy ji lekari propustili do domaci pece jako neresitelny pripad.Obvodni lek.pry maminku posilala na kolonoskopii +screening asi 1x za 10let,maminka nebyla dle toho co si myslim pani obvodni pouze doporucila a mamince mela lepe diagnostikovat stav-muj subjektivni nazor.Nicmene odkaz doktorky ze maminka dostavala od VZP pozvanky povazuji za odstrasujici...Myslim ze je to vzdy o lekari jak pouci pacienta.V nemocnici maminka hospitalizovana pred mesicem,puvodne dle doktoru mamince nic nebylo poukazovali na silne depresivni stav a uzkosti.Maminka dostavala mytrazalpin a zoloft.Nedivim se vsak ze maminka byla depresivni kdyz ji nikde nepomohli a nevedela si rady.Maminka neinformovana dodnes o svem zdravotnim stavu,pry kuli depresim.Pani obvodni tento patek zrusila sanitu do onkolog.centra s oduvodnenim velkeho horka a spatneho stavu maminky.Maminku videla 1x...Horko dle meho ted v lete je normalni stav,horsi stav u maminky jsem pozoroval.Nicmene je to jako na houpacce.Dnes opet lepsi.V posledni dobe prevazuji lepsi periody-maminka drive pouze lezela a nemluvila.Ted se rozmluvila,posadi se,vstava s dopomoci.Dnes velky uspech dosla do kuchyne a zpet.Pije ji kasovitou stravu.Maminku krmime pestre zdrave,zelenina,ovoce,vitaminy+doplnky stravy proti rakovine.Bylinne caje preslicka,pampeliska,ostropestrec,salvej,kopriva,mesicek atd.
Navstivil jsem jedno z onkolog.center kde mi bylo receno velmi shrnu:maminku prijmeme ve chvili kdy bude chodici,lezici ne.Na otazku zdali ji je pomoci-meli kompletni lekarske zpravy rtg atd.,bylo receno ze vysetreni bylo neuplne a ze ji pravdepodobne nepomuzou.
Dotaz: co by jste radili v teto situaci,morfin ano ci ne,nebo snizeni. Postup pani obvodni lekarky a rict ci nerict mamince zdravotni stav, zavery lekaru...
DEKUJI

Dobrý den, stav Vaší maminky je pravděpodobně vážný, podle toho, co popisujete. Věřím, že zažíváte velmi těžké časy - všichni zúčastnění. Pro Vaši maminku je velmi dobře, že má při sobě v těchto chvílích někoho blízkého, kdo má zájem, kdo ji doprovází, pečuje. 

K Vašemu dotazu: začnu tím, zda informovat maminku o jejím zdravotním stavu. Jsem přesvědčená, že každý má nárok na to, vědět tuto pravdu, už jen proto, že se třeba bude chtít rozloučit, ukončit nějaké záležitosti, vztahy apod.  Zůstává otázkou, zda však každý tu pravdu vědět chce? Ptá se Vaše maminka na svůj zdravotní stav? Prohlašuje něco sama o svém zdraví? Naznačuje něco a čeká na Vaši reakci? Pokud se sama ptá, jsem pro jí říci pravdu. Pokud se neptá, můžete se zeptat Vy  - zda vůbec a kolik toho chce vědět.  A podle toho se zařiďte. Je dobré, když se v tomto shodnete i s přítelem maminky. Buďte připraveni na různé reakce, je třeba nechat proběhnout případný šok, pláč, buďte připraveni na to, držet za ruku, v náručí či jen spolu sedět. Někdy nejsou potřeba slova, stačí přítomnost blízké osoby. 

K první části dotazu: Nejsem lékař a neznám stav Vaší maminky, takže Vám nemohu poradit, zda máte snížit morfin či ne. Nepíšete, jaké má maminka bolesti - toho bych se držela nejvíce a konzultovala to s lékaři. Není třeba, aby člověk na konci své cesty trpěl bolestmi. Pokud v tomto nedůvěřujete obvodní lékařce své maminky, možná není od věci se spojit s organizací, která poskytuje hospicové služby ve Vašem okolí. Zde Vám jistě poskytnou radu, jaké dávky morfinu budou pro Vaši maminku ideální a také budou hlídat, jak se v čase budou tyto potřeby měnit. Většina hospiců poskytuje i domácí hospicovou péči, kdy lékař či sestra přijedou za pacienty domů. Pokud se budete radit s lékaři, raději konzultujte i doplňky stravy a byliny, které podáváte. Z některých kombinací může vzniknout nevhodný koktejl, který spíše škodí a zatěžuje, než pomáhá.

Věřím, že se o svou maminku bojíte, chtěl byste, aby se uzdravovala, chcete pro ni nejlepší péči,  stravu apod. Věřte ale, že nejvíce je, když ji budete doprovázet na její cestě, budete s ní, ať už je ta cesta jakákoliv. 

Na závěr Vám posílám odkaz na velmi dobrý informativní článek, který již mnoha blízkým lidem, kteří pečovali o onkologického pacienta s neradostnou prognózou pomohl: https://www.umirani.cz/rady-a-informace/posledni-dny-a-tydny

Pokud budete potřebovat, jsem k dispozici na emailu, případně můžeme domluvit i osobní konzultaci na mém pracovišti v Liberci. Přeji Vám hodně sil a trpělivosti v této nelehké situaci. 

Mgr. Hana Kynkorová, psycholog, Krajská nemocnice Liberec, Komplexní onkologické centrum

16. 6. 2019, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz

dobry den před 2 lety mi byl diagnostikován nádor nadledviny jsem po nefrektomii, splenektomii
prodělala jsem chemoterapii ,biologickou léčbu a nyní docházím jednou za 14 dní na imunologickou léčbu,popíjím bylinkové čaje, obas se cítím unavená, mám metastázu na pravé plíci a vloni mi našli na druhé nadledvině ložisko ,které v současné době na CTnení popisováno.
Po psychické stránce se cítím tak že si to snažím moc nepřipouštět, ale mám strach z konce,
který asi nebude dobrý nedokáži tuto emoci moc zvládat. Pro adenokarcinom pravé nadledviny
mi byla odstraněna pravá ledvina se slezinou. Na podzim jsem měla bolesti,které už běžná analgetika netlumila,prot jsem měla po návštěvě ambulance bolesti naordiinována opiátová náplast,potom bolesti ustaly a nálezy na CT se začalí zlepšovat.Užívám citalek,snažím se být
v klidu před rodinou spíš mám černý humor,ale někdy je to těžké.Jsem zdravotní sestra a 7 let jsem pracovala na plcním, kde byli hospitalizováni i onkologičtí pacienty. Tuto nemoc jsem vnímala jako zdravotní sestra,onemocněla moje maminka a nyní jsem nemocná i já.Mrzí mě že zatěžuji svoji rodinu. Děkuji Vám za odpověď

Dobrý den, intenzivně vnímám Vaši zpověď jako volání o pomoc, ale pokusím odpověď nedramatizovat. Tak především jste zdravotní sestra, odborník, který dobře poslouží svým pacientům, ale u sebe mu to nejde. To je bohužel úděl nás všech, všech zdravotníků. Začnu odzadu: jestli jako černý humor myslíte zlehčování Vašeho zdravotního stavu, abyste nedejbože zatížila svou rodinu starostmi o Vás a Vaše zdraví, pak podle mne je to docela špatná strategie. Udržujete je v přesvědčení, že si se vším hravě poradíte a jejich pomoc nepotřebujete. Ale Vy tu jejich pomoc potřebujete, není možné zůstat na tak dramatickou léčbu a nálezy a prognózu sama. Pokud mezi blízkými nenajdete spřízněnou duši, které dokážete říct o svých obavách a strachu ze smrti, snažte se najít někoho ve svém okolí, zkuste najít odborníka na duši, který Vám pomůže ten ranec černých myšlenek nést. Je to extrémně nepříjemné, ale tam, kde bydlíte, není právě velký výběr provázejících odborníků. Pokud Vám ordinovali antidepresivum citalopram, pak byste měla ordinujícímu lékaři říct, že úzkosti trvají, a zda by bylo možné pohnout s medikací. Nemusí se stát, že najdete naslouchajícího a pomáhajícího blízkého nebo odborníka. V tom případě Vám nabízím aspoň telefonickou konzultaci, povídání, odlehčení Vaší těžce zkoušené psychice. Budete volat sice do Brna, ale můžete si být jista, že se Vám uleví. Takže 603290993 a přeji si spolu s Vámi, abyste neztratila víru a vůli. Myslím na Vás, Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP.

9. 6. 2019, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Mám staršiu sestru pred dvoma dňami jej zistili zhubný nádor na krku po operácii prišla o štítnu žlazu ako ju môžem podporiť aby neupadala do depresie má 3 malé deti.

Dobrý deń, chápem,že táto situácia je pre Vás veĺmi bolestná a že je zrejme veĺmi čerstvá a šokujúca.Určite v týchto chvíĺach nepredbiehajte udalosti,Vaša sestra ,aj Vy,potrebujete čas,čas na to,aby ste si na túto zprávu zvykli a aby ste sa obrnili.Nevieme z Vašeho dotazu, o aký nález ide a o akom ´daĺšom postupe sa uvažuje,ale myslím si,že určite nejaké ďalšie cesty liečenia boli navrhnuté.To,čo v tejto chvíli môžte urobiť - nenechať Vašu sestru s tým samotnú a podporiť  ju hlavne v ďalšej, hádam náročnej liečbe.Veĺmi bude potrebovať Vašu oporu,ale nejde urobiť viac.Ona sama si tú správnu cestu nájde a to preto,lebo bude chcieť byť čo najviac s ďeťmi.Mala som takú pacientku,ktorá prišla s dcérkou,nález bol maligný a bohužial inoperabilný.Šlo o rozsev,ale reakcia pacientky bola veĺmi statočná:,,Ja sa nedám, mám tu dcéru".Napriek tomu, čo hovorili lekári, nás odvtedy pacientky udivovala tým, že vždy nad chorobou viťazila -,, musím ešte dcérku postaviť do života." Je to  veĺký motor do boja s chorobou,ale udalosti nejdú predbehnúť - možno, že v tejto chvíli to ešte tak necíti,ale ten moment príde.Nazbiera sily a bude chcieť bojovať.A mať motív a mať oporu rodiny- to znamená veľmi veľa - to je veľmi dobrý liek!
 

29. 5. 2019, PhDr. Romanová Vlasta, vlastaromanova6@gmail.com