Všechny příspěvky

Dobrý den
V současné době sice platí názor, že pacient by měl znát vše o svém
zdravotním stavu, ale naštěstí platí také výjimky ve smyslu - pokud by to
uškodilo, tak pravdu neříkat nebo jen částečnou a postupně. Což je Váš
případ. Myslím, že postup je v tomto případě správný. Takto se musí totiž
přistupovat i k babičce. Je nemocná, lékaři nasadili chemoterapii a dál se
uvidí. Dále se domnívám, že pokud lékaři indikovali CHT byť v paliativní
péči, nemusí Vaše babička nutně zemřít do 7 dnů - ale neznám samozřejmě její
celkový stav. Pravda, že nemoc je nevyléčitelná ještě neznamená automaticky
brzkou smrt. Až se s babičkou setkáte, přistupujte k ní jako každý jiný
den - úplně stejně. Jako k nemocnému člověku, který se ambulantně léčí a má
více či méně zdravotní či psychické obtíže. Babička sama ví, že je nemocná,
byť nezná diagnózu. Potřebuje láskyplnou péči, pochopení pro cokoliv, ale
hlavně pozitivní náladu. Píšete, že jste založením spíše optimista - rád
lidi bavíte. Přesně tohle budete potřebovat. Ale vždy s citem. Bude to držet
"nad vodou" Vás i ostatní. Z Vašeho dotazu není zřejmé, jestli jedete
babičku povzbudit, nebo se s ní rozloučit. V prvním případě doporučuji výše
uvedené. Ve druhém případě bude nutné přistupovat k babičce jako k
milovanému člověku, jehož život se chýlí ke konci. Je to velmi psychicky
náročné období a může se stát, že život skončí ve Vaší přítomnosti. Všechny
emoce, nálady, city, pohnutky, postoje k čemukoliv musí být pravdivé, přísně
otevřené a nehrané. Jak ty babičky, tak ty Vaše. Pomáhá to překonávat velmi
skličující a smutnou atmosféru. Veškerý rozhovor musí být otevřený, bez
výčitek a vždy s pochopením druhé strany. Poslouchejte své emoce a nechte je
plynout tak jak jdou (chce-li se Vám smát, - smějte se, chce-li se Vám
plakat - plačte). Jsou to normální reakce na nenormální situaci. Vy bojujete
sám se sebou ve smyslu, že musíte přijmout to, co je nezměnitelné.
Skutečnosti berte tak jak jsou, nikoliv jak by jste je chtěl mít Vy. Vše co
se stane, berte nikoliv ze svého pohledu, ale z pohledu babičky. Až dojde k
nejhoršímu, ztráta milované osoby je vždy velmi smutná, ale z pohledu té
milované umírající osoby je to ukončení trápení, bolesti, ošklivých pocitů a
konec dlouhodobého neřešitelného problému pro všechny. V celém svém pojetí
je to situace, kterou nelze změnit ani ovlivnit, jen se jí přizpůsobit.
Mgr.Zdeněk Hrstka, Ph.D.FN Hradec Králové, psycholog, klinika onkologie a
radioterapie a oddělení klinické hematologie.

24. 1. 2011, Mgr.Zdeněk Hrstka, Ph.D.FN Hradec Králové, psycholog, klinika onkologie a radioterapie a oddělení klinické hematologie, hrstka@pmfhk.cz

Váš dotaz mi udělal velkou radost, dokonce si nevzpomínám, že bych v té dlouhé řadě dotazů do naší poradny vůbec kdy jemu podobný četla. Jsem upřímně ráda, že, jak píšete, jste se s Vaší nemocí vyrovnala, smířila se s léčbou a díky zřejmě kvalitním informacím a přístupu zdravotníků dokážete o mnohočetném myelomu psát s klidem a přehledem. Důkazem Vaší vyrovnanosti se sebou samotnou je hlavně to, že intenzivně přemýšlíte o svých nejbližších, Vám drahých lidech. Říct nebo neříct sestře o nádorovém onemocnění, riskovat zhoršení jejího zdravotního stavu. Já bych souhlasila s Vašimi dětmi, rozhodla bych se mluvit. Úplně nejlepší by byl rozhovor z očí do očí, slova v takovémto rozhovoru byste mohla podtrhnout objetím, společně prožitými emocemi, zklidnit společnými vzpomínkami. To ale budete muset odložit. Zbývá, předpokládám, jen telefon. Já bych začala prosbou. „Volám ti proto, že potřebuji teď tvoji pomoc. Potřebuji, aby ses nezhroutila. Potřebuji, abys mi byla silnou oporou. Potkalo mne to, že jsem se dostala na onkologii a mi zjistili vzácný krevní nádor. Všechno mi vysvětlili, byl to pro mne šok, asi jako teď pro tebe, ale jsem v těch nejlepších rukou a jsem velmi odhodlaná se dobře léčit. Děti mne úžasně podporují, už nemám tak hrozný strach, mám vůli zvládnout léčení. Chtěla bych tě na dálku držet za ruku. Chtěla bych vědět, že se z této zprávy nezhroutíš. Máš teď důležitý úkol, být statečná jako já a pomoci mi dát se zase dohromady, abych neměla ještě k tomu svému myelomu strach o tebe.“ Jsem přesvědčena, že i přes počáteční šok bude Vaše sestra umět zvládnout strach o Vás. Hodně bude záležet na tom, jak s ní budete mluvit. Můžete i plakat, pláč je úlevný, rozpouští úzkost. V rozloučení by ale mělo být něco optimistického, nějaké poselství, třeba jako že se nedáme a nemoc zvládneme. A slibte si, že se budete vzájemně informovat častěji o svém zdravotním stavu. A taky o všedních denních povinnostech a starostech i potěšeních. Věřte, že ve dvou se vše lépe zvládá.

6. 1. 2011, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Víte, docela nevěřím, že Vaše maminka by nedokázala odhadnout, jak závažné a pokročilé onemocnění má. Také si nedokážu představit lékaře, kteří jí naordinovali paliativní léčbu symptomatickou, že jí dokázali jen milosrdně lhát a říkat jí, že ji léčí. Spíše si myslím, že Vaše maminka chce věřit, že se uzdraví, že jí mohl onkolog říci, že je v pokročilém stádiu choroby a ona to nechtěla pochopit. To je mnohdy zcela běžné, stává se našim onkologům, že s pacienty mluví o tom, jak je jejich nemoc nesmírně vážná, že je může vbrzku zahubit. Když se zeptám pacienta druhý den, co se dozvěděl o své nemoci, pacient mluví o tom, že se bude léčit a vyléčí se ( říká se tomu příslovím přání otcem myšlenky ) nebo řekne, že mu zatím nikdo nic neřekl, že vlastně nic neví.
Ve Vašem případě bych udělala to, že si nejprve promluvím s maminkou o samotě a v klidu v bezpečném prostředí, abych se ujistila, zda ona nemyslí na nic jiného, než na to, že ji současná terapie zachrání. Nechcete-li Vaši už tak dost úzkostnou maminku dál stresovat, měli byste s manželem jednat v její prospěch. Já bych ostatním členům rodiny naznačila, že maminka je na tom velmi špatně, že je mi líto, když to nechtějí vidět, ale ať se děje, co se děje, budete vždy při mamince stát a pomáhat jí. Pokud ale naznačí vaše maminka, že to třeba před celou rodinou „hraje“, aby je nezarmoutila, že sama dobře ví, že je to vážné, dohodněte se s ní, zda to chce říci zbytku rodiny ona sama nebo vy dva. Může se stát, že vás v takovém případě třeba poprosí, abyste dál před rodinou mlčeli. Vím, že ani jedno z obou řešení není ideální, chyba se stala už v úvodu, kdy si lékařova slova měla vyslechnout Vaše maminka a ti z jejích blízkých, které si určí sama. To byste mohli být vy dva, její manžel, někdo další. Víc uší si víc pamatuje a pak není třeba, abyste před sebou něco tajili. Bylo by dobře, kdyby celá Vaše rodina se kvůli maminčině nemoci nerozklížila, protože ona teď potřebuje podporu vás všech, a to za všech okolností. Hodně síly.

3. 12. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Ve Vašem dotazu popisujete velmi masivní reakci svého tatínka na onkologickou léčbu. Ačkoli, jak jste sama napsala, jsou popisovány různé psychické reakce na chemoterapii, tato je velice silná a obsahuje nejrůznější psychiatrické symptomy. Ty mohou poukazovat na různá psychická onemocnění. Dezorientace, kterou u svého tatínka popisujete, má svoji příčinu, kterou by bylo třeba přesně určit a léčebně na ni zareagovat.
Já i psychiatři, s kterými jsem Váš dotaz probrala, rozhodně doporučujeme zkonzultovat tatínkův stav s jeho onkologem a dále případně provést psychologické vyšetření, psychiatrické konzilium... Nejkonkrétnější informace o tom, kterým směrem se dál vydat, Vám podá onkolog, ke kterému tatínek chodí - ten ví nejvíce o jeho stavu a možných komplikacích.
Budu s Vámi doufat v rychlé vyřešení tatínkova problému.

20. 11. 2010, PhDr.Hana Čápová, FN Motol Praha, hana.capova@fnmotol.cz

4. 12. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Je mi velmi líto, že nemohu odpovědět na Váš dotaz, protože se ptáte na něco, na co může odpovědět lékař onkolog. Svůj dotaz jste poslala do psychoonkologické poradny, kde dáváme rady k léčbě duše. Zkuste, prosím, kontaktovat onkology v jiných nemocnicích, na konzultace u odborníků z jiných nemocnic máte nárok. Za sebe Vám mohu dát jedinou radu: Vaše maminka teď potřebuje velmi Vaši blízkost, dopřejte jí i sobě hodně společného času.

12. 11. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Je mi velmi líto, ale jako klinický psycholog nejsem s to odpovědět Vám na tento dotaz, proto by bylo dobře, abyste se zeptal lékaře, ke kterému máte plnou důvěru, se kterým se budete moci bavit bez studu: praktika, urologa, onkologa. Samozřejmě tato choroba a její léčba se všemi souvislostmi je psychicky velmi náročná, na ně jste se ale neptal Přeji Vám, abyste hlavně "do toho šel" srdnatě a s odvahou.

2. 11. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Informaci o tom, kde je v rámci ČR na onkologiích možnost hovořit s psychologem, můžete nalézt na stránkách linkosu v Mapě psychoonkologické péče. Nejblíže Ostravě je v Novém Jičíně PhDr. Ivo Oral (Onkologické centrum J.G. Mendela Nový Jičín a Nemocnice s poliklinikou v Novém Jičíně), kontakt: ivo.oral-ml@nspnj.cz. Další možností je využít adresáře psychoterapeutů na webu www.psychoterapeuti.cz.
Samozřejmě, pokud je pro Vás a Vašeho otce schůdná Olomouc, můžeme se domluvit na setkání spolu. Pracuji přímo na Onkologické klinice Fakultní nemocnice. Kontakt na mě: karolina.machova@fnol.cz, tel.č. 588 444 252.

12. 10. 2010, Mgr. Karolína Machová, psycholog FN Olomouc, Onkologická klinika FN a LF UP Olomouc, KarolinaMachova@seznam.cz

Průběh léčby onemocnění rakovinou je vždy spojen se špatnou psychikou pacienta a relativně platí čím starší pacient, tím hůře - zvláště jde-li o muže. V tomto stavu je potřeba se zaměřit na život tady a teď. Nikoliv tedy co se bude dít dál. Váš tatínek potřebuje psychickou podporu v tom smyslu, že by s ním někdo měl být co nejčastěji a stále si s ním povídat. Jedno o čemkoliv. Tak bude vědět, že v tom není sám a že je tady na světě stále velmi důležitý. Pacienti v tomto stavu často propadají depresi a to až tak hluboko, že okolí začíná mít dojem, že si chce vzít život. Zde by podpora měla směřovat k tomu, že vždy je nějaká naděje a vždy se něco dá dělat. To za prvé. Za druhé, některé hluboké deprese mohou skutečně vyústit v pokus o sebevraždu. Tuto informaci by měl však vědět ošetřující lékař, který upraví dávkování antidepresiv, nebo předepíše jiná. Těchto léků je velmi mnoho druhů a dávkují se skoro přesně na míru pacientových obtíží. Tatínkovi je třeba vysvětlit, že brát antidepresiva není nic špatného. Těžká životní situace v roli onemocnění rakovinou se bez nich neobejde. Podporujte tatínka aspoň v takových pozitivech, u kterých víte že mají efekt. Vždy se nějaká najdou. Stav, který Váš tatínek prožívá je běžný, ale netrvá věčně.
Při použití správných léků a plné psychické podpory a citové obětavosti s důrazem na plnou lásku k otci a jeho nezastupitelný význam v rodině dojde časem i ke zlepšení psychického stavu. Léčba rakoviny má však jeden velký háček a tím je čas. Rakovina je nemoc jako každá jiná a jako taková se i léčí. Léčba však trvá velmi dlouho. Bez trpělivosti a neustálé podpory pacienta a rodiny to ale nejde. Váš tatínek má plnou hlavu katastrofických scénářů - to je zcela pochopitelné, ale jak jsem již řekl vše se musí odvíjet pouze od skutečných informací a nikoliv relativní pravdy ve stylu co by kdy by. Vaše podpora otci nesmí být litování, ale zahájení boje s nemocí s plnou citovou podporou a důrazem na jeho nepostradatelnost. Na začátku tohoto procesu však musíte mít tatínka rádi takového, jaký je právě teď. Nesnažit se ho hned na začátku měnit do pozitivních stavů. Stavy, které otec prožívá totiž pomáhají svým způsobem pochopit průběh nemoci. I když o ně pacient nejeví zájem a snaží se je spíše vytěsnit z mysli.Jak jsem uvedl, bez nich to ale nejde. Zde je pak třeba ta notná dávka trpělivosti. Poté, ve spojení s odhodláním a boje s nemocí se psychický stav Vašeho otce začne měnit sám.

12. 10. 2010, Mgr. Zdeněk Hrstka, Ph.D., psycholog, Klinika onkologie a radioterapie a oddělení klinické hematologie Fakultní nemocnice v Hradci Králové., hrstka@pmfhk.cz

Dobrý den. Omlouvám se, že jsem neodpověděla hned - vnímala jsem samozřejmě dobře naléhavost Vašeho dotazu. Protože jsme ale psychologové, musela jsem počkat, až budu na oddělení a zeptám se onkologů na jejich názor na diagnózu, o které píšete.

A zprávy, které pro Vás mám, jsou dobré. Všichni se shodují na tom, co Vám říká Váš pan primář - že Vaše onemocnění bylo zřejmě zachyceno brzy, je vhodné k operativnímu zákroku a ten by měl situaci řešit.
To znamená, že na Váš dotaz, zda máte opravdu šanci, že budete v pořádku, odpovídají lékaři, že máte šanci.
Samozřejmě, že Vás čeká řada nepříjemností - operace, hojení a případně nějaká pooperační léčba, smiřování se s faktem onemocnění a nemožnosti dalšího otěhotnění...

Píšete, že Vaše maminka umřela, když Vám bylo patnáct a tatínek umřel loni v listopadu na nádorové onemocnění. Chápu, že jste prožila strašně těžké chvíle a než jste se stačila dostat z toho nejhoršího, přišla další rána... Je toho na Vás hodně. Je dobře, že jste se začala léčit u psychiatra a určitě Vám doporučuji, abyste si našla také psychoterapeutickou péči. Můžete si ji sama najít podle bydliště na naší mapě psychoonkologické péče na Linkos nebo napsat na moji mailovou adresu a zkusíme Vám tu nejvhodnější péči najít.
Nebojte se, prosím, jste v rukou odborníků a my všichni se budeme snažit pro Vás udělat co půjde, abyste se z této fáze naprostého šoku z onkologické diagnózy dostala do stavu, kdy budete úspěšně bojovat se svojí nemocí. Vždyť máte silnou motivaci, máte rodinu, dcerku...
Kontaktujte, prosím, někoho z nás přímo, abyste měla individuální psychoterapeutickou péči. Držím palce v další léčbě.

7. 10. 2010, PhDr.Hana Čápová, klinický psycholog Radioteapeutického oddělení FN Motol, hana.capova@fnmotol.cz

Dovolte, abych Vás upozornila na to, že posíláte svůj dotaz do poradny, ve které odpovídají kliničtí psychologové na dotazy kolem psychického zdraví pacientů a jejich blízkých. Nelze tedy, aby Vám psycholog zodpověděl Váš medicínský dotaz. Řešení je ale nasnadě, protože můžete na téže stránce, na jaké jste zadala dotaz, vyhledat na liště diagnózy a v nich maligní lymfom, tam se jistě dozvíte obecné informace o těchto onemocněních, přesně tak, jak jste si přála.

4. 10. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Zvládnout léčbu závažného onemocnění je velmi náročné. Je to náročné nejen po fyzické stránce, ale často mnohem náročnější po stránce psychické. Je toho mnoho, co se v životě mění, na co si musíte zvyknout, s čím se musíte srovnat … a ne vždy chcete, ne vždy je to příjemné. Je proto naprosto přirozené, že máte strach, že Vás napadají ty horší myšlenky – je totiž mnohem „jednodušší“ vidět to zlé a ne to, co i takto náročná situaci dovoluje. Vy, i když možná máte pocit, že to nezvládáte, jste to vzala za správný konec. Jako první – přiznala jste si, že máte problém. Jako druhé – po domluvě se svým lékařem jste začala brát léky. Jako třetí – a teď si asi řeknete, že se to lehce řekne a hůře udělá - nesrovnávejte svou situaci s ostatními a už vůbec ne se situací před dvaceti lety, je to nesrovnatelné! Je to Váš život, žijte tady a teď, snažte se hledat to pozitivní, to co se daří. Máte dvě děti, buďte s nimi, pokračujte ve společných aktivitách, hledejte nové; pusťte se do všeho, co Vás napadne, co můžete a co zvládnete. Můžete také zvážit možnost osobní návštěvy psychologa, který by Vám mohl řešit a zvládat aktuální potíže. Zeptejte se svého lékaře, zda s některým nespolupracují, nebo Vám můžeme někoho doporučit my. V případě, že by pro Vás byla dobře dostupná Olomouc, pak se můžete ozvat přímo na můj mail. Přeji Vám hodně odvahy, trpělivosti a odhodlání zvítězit.

4. 10. 2010, Mgr. Alexandra Škrobánková, FN Olomouc, Hematoonkologická klinika, skrobankova@volny.cz

Základním doporučením je: buďte s ním tak často a tak intenzivně, jak jen můžete. Hlavním komunikačním kanálem by měla být neverbální komunikace. Držte jej za ruku, bezpečně se jej dotýkejte, podpírejte jej. Stačí s ním být, nemusíte ani mluvit. Pokud jste na sebe zvyklí, můžete se jej zeptat, jestli je něco, o čem by on chtěl a Vámi mluvit. Můžete se jej zeptat, jestli a jak moc se bojí umírání a smrti. Také by měl slyšet, jak jej máte ráda, pokud to ale nebudete moci říct, on stejně z vašich doteků pozná, že jste s láskou s ním. Můžete s ním také plakat, dokonce bych byla ráda, kdybyste mu pomohla začít plakat, protože mužům pláč moc nejde. A když spolu budete ruku v ruce jen mlčet, i to je léčivá komunikace. Pokud má jeden člověk druhého rád, včas vycítí, o čem by ten druhý chtěl mluvit, kdy je lepší, abyste mlčeli. Odcházení ze života je velmi velice smutná cesta. A nejsmutnější je, když po ní člověk musí jít sám. Hodně síly.

26. 9. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz,

Většina nemocných má po sdělení onkologické diagnózy pocit, že je jejich situace neřešitelná. Postupně ale zjistí, že léčba existuje, že jsou schopni ji zvládnout a upnou k tomu veškeré své naděje a síly. Často pak stačí maličkost, která moc nezapadá do jejich „schématu“ a nemocný pak může mít pocit, že všechno bylo na nic, že nic nemá smysl. V této situaci na sebe smutek, a následně i deprese, nedá dlouho čekat. Toto je nejspíše i situace Vaší sestry. Píšete sice, že „… se smířila s tím, že umírá …“, ale další slova, popisující její situaci, svědčí spíše pro depresi. Deprese je nemoc a jako každá jiná se dá léčit. K dispozici jsou účinné léky – antidepresiva, které může předepsat jak sestřin onkolog, tak praktický lékař či psychiatr. A co pro svou sestru můžete udělat Vy sama? Podle toho, jak je to možné být s ní. Nabídnout jí sebe, společnost, aktivity, které měla a má ráda … Důležité je nenechat se odradit případným neúspěchem či odmítnutím. Zkoušejte to stále znovu – nevzdávejte to. I tady Vám mohou pomoci již zmiňovaná antidepresiva. Ta mohou sestře pomoci zvládnout „temné stavy a myšlenky“ a tím otevřít mysl i pro to pozitivní, což se někdy hledá hůř. Být na blízku někomu, kdo bojuje se závažným onemocněním je vždy velmi náročné. Zároveň je to ale jedna z nejdůležitějších věcí, která nemocnému dodává potřebnou podporu a sílu. Přeji Vám, i ostatním zúčastněným hodně sil, odvahy a trpělivosti.

14. 9. 2010, Mgr. Alexandra Škrobánková, FN Olomouc, Hematoonkologická klinika, skrobankova@volny.cz

Dobrý den. Nebudu dnes psát rozsáhlou odpověď - situace vaší rodiny je vážná a je třeba rychlé pomoci. Protože vidím, že jste z Prahy, nabízím svoji pomoc, ozvěte se, prosím, hned na moji mailovou adresu do FN Motol a dohodneme si schůzku, případně návštěvu Vaší maminky.
Co se týče psychiatrické pomoci, je velice pravděpodobné, že je třeba taky a po schůzce bych ji doporučila. Protože v Motole nemáme k dispozici psychiatra pro ambulantní pacienty, bylo by šikovnější objednat se hned k některému psychiatrovi v Praze - jejich seznam podle částí Prahy najdete na internetu po zadání hesla "psychiatrická ordinace" nebo v telefonním seznamu. Zavolejte několika z nich a využijte služeb toho, kdo bude mít nejmenší dobu čekání na termín. Je prokázáno, že největší účinnost v terapii psychických problémů má souběh psychiatrických léků a psychoterapie, proto neváhejte.
Ráda bych této příležitosti také využila k tomu, abych vysvětlila, proč mnohdy není pacientovi nabídnuta psychologická pomoc. My psychologové si svoje místo v onkologické léčbě zatím jen velice těžko hledáme. V naší republice několik komplexních onkologických center ještě ani nemá v týmu psychologa aspoň na částečný úvazek.
Podpora vás, onkologických pacientů a jejich rodin by pro nás mnoho znamenala - bylo by třeba, aby veřejnost více volala po přítomnosti psychologů a psychiatrů na onkologických odděleních. Myslím, že každý, kdo s touto nemocí přišel do styku, ví, jak je jejich pomoc v té chvíli důležitá.
Přeji hodně síly a věřím, že společně vaši situaci zvládneme.

10. 9. 2010, PhDr.Hana Čápová, klinický psycholog radioterapeutického oddělení FN Motol, hana.capova@fnmotol.cz