Onkologickým pacientem jsem já, ale poradit bych potřebovala se synem (2a3/4).
Před dvěma měsíci byl u mě diagnostikován sarkom na stehně, vyoperován, spáleny metastáze na plících, proběhla brachyterapie a právě prodělávám chemoterapii - co tři týdny hospitalizace na tři dny, mezi tím kontroly.
Jak vysvětli synovi co se se mnou děje? Zatím jsme mu to podali tak, že mám nemocnou nohu - což opravdu vidí, jizva je přes celé stehno + jizvičky po vodičích, ale syn se začíná ptát, proč mě pan doktor chce vidět tak často, jakto že mě ještě neuzdravil, proč jsem tak moc unavená a nemůžu jít s ním ven pouštět draky .... Docházejí mi argumenty, když už nemusím nohu stahovat a chodím normálně, ale únava při chemoterapii mi opravdu nedovolí jít si s ním hrát ven, jak byl zvyklý dříve.
Před dvěma měsíci byl u mě diagnostikován sarkom na stehně, vyoperován, spáleny metastáze na plících, proběhla brachyterapie a právě prodělávám chemoterapii - co tři týdny hospitalizace na tři dny, mezi tím kontroly.
Jak vysvětli synovi co se se mnou děje? Zatím jsme mu to podali tak, že mám nemocnou nohu - což opravdu vidí, jizva je přes celé stehno + jizvičky po vodičích, ale syn se začíná ptát, proč mě pan doktor chce vidět tak často, jakto že mě ještě neuzdravil, proč jsem tak moc unavená a nemůžu jít s ním ven pouštět draky .... Docházejí mi argumenty, když už nemusím nohu stahovat a chodím normálně, ale únava při chemoterapii mi opravdu nedovolí jít si s ním hrát ven, jak byl zvyklý dříve.
Možnosti vysvětlení onkologického onemocnění chlapci, kterému jsou necelé tři roky jsou velmi limitovány vzhledem k jeho způsobu myšlení. Děti v tomto období nechápou dění ve světě tak jako my, podle logických a časo-prostorových souvislostí, spíše jednoduše spojují události, které se vyskytly ve stejném čase, a příliš nechápou dlouhodobé procesy, tak jako například onkologická léčba: problém (nádor) - operace - brachyterapie - chemoterapie. Jejich přemýšlení je omezeno na kratší časové úseky a mnohdy mají problém rozlišit mezi jejich představami a realitou, proto se také jejich myšlení říká magické. Také vyžadují na své jednoznačné a přímé otázky rychlou a jednoduchou odpověď, na dlouhodobé vysvětlování se prostě nesoustředí.
Pokud budete chtět vysvětlit chlapci princip onemocnění, můžete ve vhodné době zkusit popsat onemocnění jako boj mezi dobrými a zlými buňkami, léky, které berete, pomáhají těm hodným zvítězit. Je velmi vhodné vzít si tužku a namalovat obrázek dobrých a zlých buněk v těle. Velmi doporučuji prozkoumávat, co si chlapec o nemoci myslí, v tomto období díky právě magickému myšlení mohou vznikat různé iracionální strachy a zároveň také pocity viny - děti si mohou myslet, že můžou způsobit někomu něco špatného už jen tím, že na to pomyslí. Samozřejmě si mohou myslet, že je to nakažlivé, což si myslí i starší děti.
Chlapec si není schopen představit dobu, po kterou se budete léčit a na jeho otázky, proč nemůžete dělat to či ono, je prostě třeba odpovídat opakovaně a trpělivě vysvětlovat. Dokáži si představit, že vás to také mrzí, že se kvůli nemoci nemůžete synovi věnovat. Děti v tomto věku nasávají naše emoce a neverbální komunikaci (výraz tváře, držení těla, tón hlasu) jako houba, ať už říkáme, co říkáme. Dovolím si trochu spekulovat, že za jeho opakovaným vyptáváním může být právě potřeba větší jistoty a uklidnění, poněvadž může cítit smutek nebo nejistotu ve Vašem hlase, právě proto, že Vás samotnou může trápit nejen to, že momentálně nemáte sílu se synovi věnovat, ale mnoho dalších věcí, přímo či nepřímo souvisejících s nemocí.
Procházíte obtížným obdobím, což vaše dítě vnímá. Synovi můžete pomoci tím, pokud svou nemoc učiníte co nejvíce "běžnou" (neberte to prosím jako zlehčování vaší situace, spíše snahu o její zjednodušení pro syna) a pokusíte se vnitřně co nejvíce ztotožnit s tím, že nyní se léčíte a potřebujete se věnovat i sama sobě, abyste se potom mohla zase věnovat synovi. Pokud budete vnitřně přesvědčená, že to tak musí být, váš syn to bude schopný přijmout. Děti v takto raném věku z nás potřebují cítit jistotu, obzvlášť pokud se děje něco neobvyklého. Synkovi také může prospět pravidelnost v jeho denních aktivitách, až přítomnost určitých rituálů, něco, co můžete opakovaně společně dělat (pravidelnost obecně pomáhá dětem proti pocitům úzkosti).
Berte prosím tuto odpověď jako platnou v obecné míře, pokud byste potřebovala více konkrétní informace, neobávejte se navštívit psychologa osobně, při osobním setkání můžete ihned reagovat a získat informace šité na míru přímo Vám. Ještě pro Vaši inspiraci uvádím web www.arcus-oc.org , kde najdete článek s názvem: Jak to říci dětem, který napsala paní Helena Cuhrová a velmi pěkně tam popisuje vlastní zkušenost. Přestože se to týká starších dětí, možná Vám poslouží jako inspirace do budoucna.
Držím Vám palce.
Pokud budete chtět vysvětlit chlapci princip onemocnění, můžete ve vhodné době zkusit popsat onemocnění jako boj mezi dobrými a zlými buňkami, léky, které berete, pomáhají těm hodným zvítězit. Je velmi vhodné vzít si tužku a namalovat obrázek dobrých a zlých buněk v těle. Velmi doporučuji prozkoumávat, co si chlapec o nemoci myslí, v tomto období díky právě magickému myšlení mohou vznikat různé iracionální strachy a zároveň také pocity viny - děti si mohou myslet, že můžou způsobit někomu něco špatného už jen tím, že na to pomyslí. Samozřejmě si mohou myslet, že je to nakažlivé, což si myslí i starší děti.
Chlapec si není schopen představit dobu, po kterou se budete léčit a na jeho otázky, proč nemůžete dělat to či ono, je prostě třeba odpovídat opakovaně a trpělivě vysvětlovat. Dokáži si představit, že vás to také mrzí, že se kvůli nemoci nemůžete synovi věnovat. Děti v tomto věku nasávají naše emoce a neverbální komunikaci (výraz tváře, držení těla, tón hlasu) jako houba, ať už říkáme, co říkáme. Dovolím si trochu spekulovat, že za jeho opakovaným vyptáváním může být právě potřeba větší jistoty a uklidnění, poněvadž může cítit smutek nebo nejistotu ve Vašem hlase, právě proto, že Vás samotnou může trápit nejen to, že momentálně nemáte sílu se synovi věnovat, ale mnoho dalších věcí, přímo či nepřímo souvisejících s nemocí.
Procházíte obtížným obdobím, což vaše dítě vnímá. Synovi můžete pomoci tím, pokud svou nemoc učiníte co nejvíce "běžnou" (neberte to prosím jako zlehčování vaší situace, spíše snahu o její zjednodušení pro syna) a pokusíte se vnitřně co nejvíce ztotožnit s tím, že nyní se léčíte a potřebujete se věnovat i sama sobě, abyste se potom mohla zase věnovat synovi. Pokud budete vnitřně přesvědčená, že to tak musí být, váš syn to bude schopný přijmout. Děti v takto raném věku z nás potřebují cítit jistotu, obzvlášť pokud se děje něco neobvyklého. Synkovi také může prospět pravidelnost v jeho denních aktivitách, až přítomnost určitých rituálů, něco, co můžete opakovaně společně dělat (pravidelnost obecně pomáhá dětem proti pocitům úzkosti).
Berte prosím tuto odpověď jako platnou v obecné míře, pokud byste potřebovala více konkrétní informace, neobávejte se navštívit psychologa osobně, při osobním setkání můžete ihned reagovat a získat informace šité na míru přímo Vám. Ještě pro Vaši inspiraci uvádím web www.arcus-oc.org , kde najdete článek s názvem: Jak to říci dětem, který napsala paní Helena Cuhrová a velmi pěkně tam popisuje vlastní zkušenost. Přestože se to týká starších dětí, možná Vám poslouží jako inspirace do budoucna.
Držím Vám palce.
30. 10. 2007, Mgr. Irena Vlčková, ivlckova@fnbrno.cz
V létě (v červenci) jsem byla na dovolené, první den jsem to přehnala se sluníčkem, druhý den rano se mi na čele objevil otok, který do druhého dne zmizel, pak jsem se všimla že mi na hlavě pod vlasy vede asi 1 cm široká boule, od čela dozadu, do dnes to nezmizelo, mám strach zda to není rakovina moc.
Tážete se psychologa, předpokládám, že byste se chtěla dovědět, jak překonat obavy a strach a jít k lékaři pro pomoc. Je docela možné, že Váš zdravotní problém je velmi dobře řešitelný. Jen od července už asi narostl ve Vaší mysli do obřích rozměrů. Boule je pořád na hlavě a čeká, až se na ni naštvete a řeknete si, že Vás už trápit a hyzdit nebude. Co kdybyste šla ke svému praktickému lékaři a nechala se od něj vyšetřit? Přece nemusíte jít hned k onkologovi, jděte k lékaři, který Vás zná a Vy máte k němu důvěru. Jemu se můžete svěřit se svými obavami. Čekáním na zázrak boule opravdu nezmizí. A věřte, že nic není tak horké, jak se to uvaří. Seberte odvahu a skoncujte s problémem. Myslím na Vás a věřím, že se rozhodnete správně . Mohla bych Vás poprosit, abyste mi dala vědět, jak vše dopadlo? Kuráž! Přeji Vám dobré zdraví
23. 10. 2007, Mgr. Libuše Kalvodová, lkalvod@fnbrno.cz
Jsem 3 roky po léčbě NHL-difuzní velkobuněčný+ postižení plic. Letos se mi ukazují zase nějaké uzliny a je tam progrese nálezu. Jsem objednaná k dr. Pytlíkovi což jsem ráda. Potřebuju asi pomoc psychologa nebo psychiatra, byla jsem vždy trochu labilní ale teď to vygradovalo, stále pláču nespím a přejídám se. Teoreticky vím jak se chovat jíst a pod. ale nezvládám to. Beru na utlumení Lexaurin ale nějak nepomáhá. Chci se chovat normálně a né být stále ubrečená. Prosím poraďte.
Ptáte se, jak zvládnout tak emočně vypjatou situaci, kterou ta Vaše bezesporu je. Vyrovnat se s dg.závažného onemocnění je velmi náročné. Pocity lítosti, smutku, strachu a bezradnosti, na straně jedné, jsou vyváženy nadějí a vírou v uzdravení, na straně druhé. Vždy je ale potřeba zmobilizovat všechny své síly k tomu, aby jste nemoc dokázala zvládnout. Vám se to podařilo a po náročné léčbě jste se dokázala vrátit do svého běžného života. Teď najednou je vše zpět. Zpět je pláč, obavy a také zklamání z toho, že to nevyšlo. Je potřeba si ale uvědomit, že Vy sama už jste dál. Už víte, co Vás čeká, už víte, kdo Vás léčí ... a je jen otázkou času, než uvěříte v to, že je ve Vás stále dostatek sil a odvahy zvládnout to, co máte před sebou. Pokud uvažujete o návštěvě psychologa, ráda bych Vás v tomto rozhodnutí podpořila - se svými otázkami, strachy i pláčem určitě nezůstávejte sama. Zkuste se zeptat svého lékaře, nespolupracují-li s někým, případně se můžete obrátit na nás a my se Vám pokusíme někoho doporučit. Přeji Vám hodně síly.
27. 9. 2007, Mgr. Alexandra Škrobánková, FN Olomouc, Hematoonkologická klinika, skrobankova@volny.cz
Manžel má difuzní velkobuněčný NH B lymfom. Prodělal chemoterapii, nyní radioterapii. Jeho chování mi však připadá nepřirozené. Podobá se spíše mánii, než depresím, na které užívá antidepresiva. Začíná to velmi ovlivňovat náš vztah. Bojím se jeho unáhlených nápadů a činů. Je to možné? Jak mám postupovat, abychom se nedostávali do neustálých konfliktů (utrácení, přehnaná ironie, smích...)?
Ptáte se, co se děje s Vašim mužem, který prodělal základní léčbu, dostal antidepresiva, která nebrání ve vyvolávání konfliktních situací doma i na veřejnosti. Jeho chování může mít několikerý důvod. Tak předně: jestli Vám připadá, že se Váš manžel staví proti všem a všemu do opozice, napadá všechny ve svém okolí, pak se zřejmě nedostal ze stádia odporu, protestu. To je jedno ze stádií psychického zvládání závažného zdravotního stavu, v němž se pacient zlobí na všechny zdravé lidi kolem sebe (tedy na ty, kteří netrpí nemocí jako on), stále si klade otázku: proč právě já ….a ne ti druzí? Je to vztek na osud, je to strach z následků, je to hlavně bezmoc.
Pak také může jít o osobnostní založení Vašeho manžela, který si uvědomuje své fyzické limity, které mu brání dělat to, co bylo náplní jeho života – tedy život nemá takto smysl a tedy ani peníze, dobré vztahy nemají smysl, slušné chování nemá smysl, vlastně nic nemá smysl. Je to úporná obrana zbytků svého Já. Když urážím druhé, mám nad nimi jakousi moc a oni nemají čas poznat, že v nitru trpím. V takovém případě antidepresiva moc nepomohou. Také nepomůže „nabíhat“ do jím organizovaných konfliktů. Tento stav agrese je psychicky nebezpečnou situací především pro pacienta samotného – sám se sebou si neví rady, neví, jak zastavit to nutkání k provokacím. Rada je jediná. Pohovor u odborníka, který bude umět „odblokovat“ strach a bolest v duši Vašeho manžela a dokáže jej tak vyvést do fáze naděje a zklidnění. Bylo by dobré, aby souhlasil s návštěvou klinického psychologa, který by mu pomohl najít rovnováhu. Pro Vás nemám potěšující zprávu – měla byste vydržet a nepřipomínkovat jeho chování. On prožívá extrémně těžké období. Přeji Vám odvahu.
Pak také může jít o osobnostní založení Vašeho manžela, který si uvědomuje své fyzické limity, které mu brání dělat to, co bylo náplní jeho života – tedy život nemá takto smysl a tedy ani peníze, dobré vztahy nemají smysl, slušné chování nemá smysl, vlastně nic nemá smysl. Je to úporná obrana zbytků svého Já. Když urážím druhé, mám nad nimi jakousi moc a oni nemají čas poznat, že v nitru trpím. V takovém případě antidepresiva moc nepomohou. Také nepomůže „nabíhat“ do jím organizovaných konfliktů. Tento stav agrese je psychicky nebezpečnou situací především pro pacienta samotného – sám se sebou si neví rady, neví, jak zastavit to nutkání k provokacím. Rada je jediná. Pohovor u odborníka, který bude umět „odblokovat“ strach a bolest v duši Vašeho manžela a dokáže jej tak vyvést do fáze naděje a zklidnění. Bylo by dobré, aby souhlasil s návštěvou klinického psychologa, který by mu pomohl najít rovnováhu. Pro Vás nemám potěšující zprávu – měla byste vydržet a nepřipomínkovat jeho chování. On prožívá extrémně těžké období. Přeji Vám odvahu.
6. 9. 2007, Mgr. Libuše Kalvodová; Interní hematoonkologická klinika LF MU a FN Brno, lkalvod@fnbrno.cz
Ráda bych Vás požádala o pomoc. Na Vašich stránkách ani jinde jsem nenašla kontakt na psychologa v Praze. Otec má rakovinu tlustého střeva je po operaci a po 5 chemoterapiích a duševně je na tom moc špatně. On i my potřebujeme pomoc odborníka. Děkuji za Vaši odpověď
Posílám Vám kontakt na neziskovou organizaci, která se zabývá psychologickou pomocí onkologicky nemocným v Praze. Její vedoucí je psychiatrička a jistě Vám pomohou i psychologové této organizace.
GAUDIA
Tel.: 242 487327, 606613583
e-mail: info@gaudia.org
internet: www.gaudia.org/rakovina/
e-mail: info@gaudia.org
internet: www.gaudia.org/rakovina/
6. 9. 2007, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Dobrý den, můj otec prodělal před dvěma lety ozařování krku. Má stále velké bolesti, přestože už vyzkoušel klasické léky proti bolesti i alternativní způsoby léčby. Mám pocit, že musí mít nějaký psychický blok, jelikož pokaždé, když si vezme nový lék, tak říká, jak mu to pomáhá a druhý den už naopak tvrdí, že je to ještě horší a že to nemůže užívat. To už není podle mě normální. Občas vykašlává krev a pak už zase vymýšlí, jakými léky to bude. Po kontrole v nemocnici se vždy zklidní a je mu lépe, když mu lékař řekne, že se v krku nic nového neděje. To mu bohužel vydrží jen ten den. Určitě by potřeboval nějakého odborníka a léky na psychiku. Občas si na noc vezme Xanax, ale na nervy mu to nepomáhá. Pouze lépe spí. Strašně se té nemoci podává a nemluví o ničem jiném. Jen nám říká, co ten den snědl, jestli ho to pálilo, naříká, že už měl dávno umřít . Snažím se ho nějak rozptýlit, ale moc se mi to nedaří. Doporučovali jsme mu také, že by měl jít k psychologovi, ale tomu se stále brání. Děkuji za odpověď.
Snahou moderní medicíny je, aby v žádném případě pacient netrpěl bolestí. Vašemu otci je třeba jeho vlastní vnímání bolesti věřit. Jistě bych zkusila jeho potíže konzultovat s jakoukoliv ambulancí bolesti ve Vašem nejbližším okolí. Lékaři, zabývající se touto problematikou, jsou seznámeni také s psychickými potížemi svých pacientů a dokážou jim pomoci léky i v tomto směru. Váš otec se zřejmě plně upnul na své potíže s krkem, také lze předpokládat, že po ozařování se pro něj ztížené polykání stalo hlavním problémem a jeho kvalita života je tak velmi negativně ovlivněna. Neustálé poukazování na své trápení a zabývání se svým krkem udržuje pozornost všech svých blízkých i lékařů. Jistě trpí strachem, úzkostmi, nevidí východisko ze své svízelné zdravotní situace. Jistě žije v depresi. Zkuste jeho lékaře požádat o antidepresivum. Psychologická pomoc může přijít třeba poté, co se zbaví bolestí.
19. 9. 2007, Mgr. Libuše Kalvodová; Interní hematoonkologická klinika LF MU a FN Brno, lkalvod@fnbrno.cz
Vyrovnávají se různé skupiny lidí se svou nemocí jinak?
Odborné studie se shodují v tom, ze vyrovnávání se s těžkou chorobou jde napříč všemi vzdělanostními i věkovými skupinami v podstatě stejně. Pocit ohrožení života a jeho zpracování je složitý psychický proces, který souvisí s typem osobnosti pacienta. Odehrává se především v emocích každého člověka. Ve stručnosti: pokud se pacient setká s týmem zdravotníků, kteří mu naslouchají, mírní jeho fyzické potíže, poskytují mu dostatek kvalitní psychické podpory, vyrovnává se s nemocí a léčbou každý snadněji.
16. 5. 2007, Mgr. Libuše Kalvodová, lkalvod@fnbrno.cz
Jsou nějaké typické psychologické fenomény u některých typů onemocnění, nebo se chovají onkologičtí pacienti zhruba stejně? Mám na mysli právě ca varlat nebo prsu, atributy mužství/ženství.
Nádor, tumor, rakovina – to je fenomén natolik tragický, smrtelný a beznadějný v představě všech lidí, že nezáleží na typu onemocnění ani na pohlaví. Záleží jen na odvaze, motivaci a nezdolnosti člověka, na tom, jak se rozhodne nemoci čelit. To je v mysli a srdci každého z nás. Někdo to dokáže použít, někdo ne.
16. 5. 2007, Mgr. Libuše Kalvodová, lkalvod@fnbrno.cz
Je vhodné sdělovat pravdu i malým dětem?
Každý pacient má zákonné právo vědět, jakou nemocí trpí a jak se jeho nemoc léčí, jakou má prognózu. O tom, jak jsou tyto skutečnosti sdělovány dětem, rozhodují jejich zákonní zástupci, lékař a specializovaný klinický psycholog.
3. 11. 2006, Mgr. Libuše Kalvodová, lkalvod@fnbrno.cz
