Historie anestezie a chirurgie plicních nádorů

Pro úspěšné provedení operace nádoru v hrudní dutině se využívá znalostí a technik mnoha oborů. Málokdo si uvědomuje, kolika průkopníkům medicíny vděčíme za možnost využívat metody, které považujeme za samozřejmé. Za tři základní pilíře hrudní chirurgie jsou považovány 1. anestezie, 2. asepse, antisepse, používání antibiotik a 3. rozvoj operační techniky plicní stopky, kam patří separovaná preparace hilových struktur a bezpečný uzávěr bronchiálního pahýlu. V textu jsou uvedeny základní objevy, které významným způsobem přispěly k rozvoji hrudní onkochirurgie.

Diagnóza

1595 (1600) Holandský brusič čoček Hans Janssen objevil mikroskop, který dále zdokonalil jeho syn Zacharias.

1665 Anglický vědec Robert Hooke byl zřejmě první, kdo pozoroval a popsal buňky v korku (cells), ale nerozpoznal jejich význam.

1674 Antoni van Leeuwenhoek zdokonalil mikroskop a popsal složení krve.

1838 Za prvou zprávu o mikroskopické diagnostice je považována monografie o buňkách v zhoubných nádorech, kterou publikoval v r. 1838 Johannes Müller („On the nature and structural characteristics of cancer and those morbid growths that may be confused with it.“) Rozpoznal změny mezi normálními buňkami a buňkami patologickými a popsal rozdíl mezi karcinomem a sarkomem.

1847 Carl Bruch (Heidelberg) vydal atlas nádorové cytologie.

1851 Asi první popis moderního použití cytologie v moderním slova smyslu. Anglický lékař Dr.Walshe popsal rakovinné buňky ve sputu pacienta s plicním karcinomem: „if the cancer had softened, the microscopic characters of that product may be found sometimes in sputa“.

1855 Rudolf Virchow (Berlin) Zellularpathologie.

1860 Lionel Beale (Londýn) atlas cytologie sputa.

1895 Konrad Roentgen objevil možnost zobrazit vnitřek lidského těla pomocí paprsků X. Prvé rentgenové snímky hrudníku byly publikovány již v r. 1998.

1898 Gustav Killian použil rigidní bronchoskopii (obr. 1).

1927 Trantorakální jehlová biopsie plic (Craver).

Po r. 1930 rutinní používání cytologie v diagnostice plicních nádorů.

Anatomie a fyziologie

V 1. pol. 16. st. Michael Servetus (1511-53) poprvé popsal možnost, že plíce slouží jako spojka mezi pravou a levou komorou.

V 1. pol. 17. st. William Harvey popsal krevní oběh: plíce považoval za pomocnou pumpu pro plnění srdce.

Okolo 1660 Anglická skupina vědců sdružených v „Invisible College“ se věnovala výzkumu vzduchu: Robert Boyle a William Hooke demonstrovali nezbytnost přítomnosti vzduchu pro hoření i život, Richard Lower (1631 -1691) popsal činnosti srdce a plic, zjistil, že za přítomnosti vzduchu se temná žilní krev mění na jasnou arteriální, John Mayow poukázal na to, že spalování není podporováno vzduchem jako celkem, ale menší a aktivní části vzduchu. Tuto část nazval „spiritus igneo-aereus“ nebo také „nitro-aereus“.

Konec 80. let 17. století Marcello Malphigi objevil alveoly a plicní mikrocirkulaci.

Konec 18. st. 1774-1775 převažoval názor, že plíce slouží k ochlazování krve zahřáté činností srdce. Nezávislý objev kyslíku: Joseph Priestley (1733-1804), Carl Wilhelm Scheele (1742-86), jako prvek kyslík popsal a pojmenoval r. 1775 Antoine Lavoisier (1743-94).

Konec 18. st. Joseph Black (1728-99) objevil oxid uhličitý a prokázal, že je i ve vydechovaném vzduchu.

Pol. 19. stol. Paul Bert (1833-86) důkaz in vivo vztahu mezi tlakem kyslíku v atmosféře a v krvi, dále rozpracoval Bohr.

1898 Experimenty s otevřeným pneumothoraxem (Murphy).

Laureát Nobelovy ceny Linus Pauling (1901-94) a Max Perutz nezávisle popsali molekulu hemoglobinu a její změny při vazbě kyslíku.

Lawrence J. Henderson (1878-1942) popsal acidobazickou rovnováhu.

1946-1952 Poul Astrup (1915-2000) vyšetření krevních plynů.

Anestézie

1846 William Thomas Green Morton provedl první úspěšnou veřejnou demonstraci anestezie pomocí éteru.

1898 Augustus Karl Gustav Bier použil kokain pro anestezii míšních nervů.

1870 Německý chirurg Friedrich Trendelenburg podal inhalační anestézii tracheostomickou kanylou, použil i nafukovací manžetu (1869).

1893 Zavedena tracheální rourka s nafukovací manžetou (Eisenmenger).

1897 Francouzi operují hrudník v potápěčském zvonu.

1898 Použití dýchání přetlakem u hlavy pacienta (Tuffier, Milton, Matas a jiní), obr. 2 a 3.

1903-1928 Německá škola: používán podtlak na operačním sále, zatímco hlava pacienta byla mimo (Ferdinand Suerbruck, von Miculicz -1904).

1895 Alfred Kirstein z Berlína navrhl první přímý laryngoskop a nazval ho „autoskop“.

1909 1910 Počátek používání laryngoskopie (typ ve tvaru „U“ podle Chevaliera Jacksona) pro orotracheální intubaci během hrudní chirurgie.

30. léta 20. st. Arthur E.Guedel znovu zavedl manžetové tracheální rourky (spolu s R.M.Watersem) a techniku umělého dýchání při použití éteru (s Treweekem, 1934).

1941, 1943 Byly zavedeny moderní laryngoskopy pro orotracheální intubaci: 1941 Miller, 1943 Macintosh.

1942 Harold Griffith použil v anesteziologii kurare.

20. a 30. léta 20. století Techniky pro anestézii jedné plíce významně napomohly vývoji hrudní chirurgie. Ralph Milton Waters (1883-1979) prováděl prvé endobronchiální intubace. Sir Ivan Whitside Magill (1888-1986) vyvinul postupy pro vedení anestézie v hrudní chirurgii s použitím endobronchiálních rourek a blokátorů bronchů ke kontrole plicních sekretů.

Operační technika

1883 „Zastavit se na pleuře“. Prvý popsaný pokus o resekci plic (H.M.Block 1883) skončil smrtí pacientky a vzápětí sebevraždou operatéra. Německá chirurgická společnost vydala doporučení neotvírat hrudní dutinu.

1912 Byla provedena jedna z prvních pneumonektomií pro zhoubný nádor (H.M.Davies, Londýn).

1912-1932 Používána technika podvazu celé tkáně plicního hilu najednou chromovaným catgutem (Ferdinand Sauerbruck).

20. 30. léta Ewarts Graham doporučoval vypalování celé plíce kauterem.

1931 Churchill (Massechusetts General Hospital) a Reinhoff (John Hopkins University) popsali individuální podvaz jednotlivých cév a zašití bronchu při použití tracheální intubace.

1932 Úspěšná technika provedení samostatné lobektomie (Churchill).

1940 Kent a Blades publikovali moderní popis chirurgických postupů umožňujících anatomickou preparaci plicních struktur.

Okolo r. 1990 Zavedeny videoasistované operace plic (Mack, Milller, Mulder a jiní).

Pooperační péče

1835 Prvý popis hrudní drenáže (Thomas Davies) s intermitentním povolováním a uzavíráním.

1872 Vylepšení metody umístěním sifonu na hrudní drén (Pothen), nebo vodní zátkou na drénu (Playfair).

1875 Německý internista Gotthard Bülau zavedl uzavřenou drenáž hrudníku použitím drenážní lahve s kapalinou. Poznal význam negativního tlaku v hrudní dutině pro úspěšné zahojení plíce po punkci hrudního výpotku. Svoji techniku s použitím sifonu publikoval v r. 1891.

1910 Zavedení podtlaku do hrudního drénu připojením na vývěvu (Robinson).

1952 První jednotka intenzivní péče s možností dlouhodobé umělé plicní ventilace. Vznikla původně pro pacienty postižené při epidemii poliomyelitidy.

Asepse, antisepse a antibiotika

1847 Ignác Filip Semmelweis (1818-1865) označil ruce operatérů za zdroj puerperální sepse.

1865 Joseph Lister (1827-1912) zavedl použití kyseliny karbolové k mytí rukou.

1880 a 1885 Charles Camberlande (1880) a Erich von Bergmann (1885) vynalezli autokláv.

1928 Alexander Fleming objevil penicilin.

1943 Selman Waksman a Albert Schatz objevili streptomycin.

Práce vznikla za podpory projektu FRVŠ 1072/2009.