Souvislost mezi psychickými procesy a imunitou

Psychický stav člověka ovlivňuje funkci jeho imunitního systému, a to v situacích náročných i běžných. Základní východisko pro pochopení vztahů mezi psychickými procesy a imunitou nám poskytuje model psychobiologické koncepce stresu. Stres je zde vymezen jako stav organismu, jenž je odezvou na výrazně působící zátěž, která je psychické nebo i fyzikální povahy. Odezva organismu je v této situaci řízena vývojově starými mechanismy, které umožňují adaptaci a přežití organismu v situaci nebezpečí. Jedná se o výraznou aktivaci sympatiko adrenálního systému a hypotalamo hypofyzárního systému. Vliv psychiky
člověka při spuštění a průběhu stresové reakce je zřetelný a rozhodující zejména na začátku celého děje, kdy dochází k automatickému zhodnocení situace jako stresoru, či jako situace neškodné a k následnému emocionálnímu doprovodu, který určí zapojení dalších neuroendokrinních mechanismů, které již dále probíhají autonomně. Ovlivnění funkčnosti imunitního systému je dáno zejména vztahem mezi produkcí katecholaminů a glukokortikoidů. Akutní stres zvyšuje aktivitu a funkčnost imunitního systému a naopak, dlouhodobý stres – (reaktivní depresivní prožitky, ztráta kontroly na situací, pocity beznaděje) snižují
aktivitu a funkčnost imunitního systému.

Výsledný způsob zpracování akutního stresu či dlouhodobě obtížné životní situace závisí na osobnosti a předchozích zkušenostech, které přímo určují postoj jedince k těmto záležitostem i způsob, jak se s nimi vyrovnává. V této souvislosti bývá rozlišováno mezi distresem – situace se chápe jako negativní a dochází ke zvýšení kortizolu, katecholaminy jsou potlačené a imunitní reakce snížená a naopak eustresem, kdy člověk byť v zátěži hodnotí situaci jako výzvu a prožívá ji stenicky. Dochází ke zvýšení katecholaminů, kortizol je potlačen a imunitní reakce je vyšší. Stále více si tedy můžeme uvědomovat zřetelný vztah mezi
subjektivně vnímanou a prožívanou zátěží, postoji člověka k této zátěži, hodnocení sebe co do schopnosti zátěž kontrolovat, ovlivňovat a zvládat a funkcí jeho imunitního systému. Psychoterapeutickými prostředky by tedy bylo možné usilovat o změnu imunitní reakce a to jak jejího zesílení, např. u nádorových onemocnění, tak zeslabení např. u autoimunitních chorob. Velmi rozmanité psychoterapeutické směry a postupy by bylo možné využívat s cílem dosažení funkční optimalizace imunitního systému.hodobý stres – (reaktivní depresivní prožitky, ztráta kontroly na situací, pocity beznaděje) snižují aktivitu a funkčnost imunitního systému.