Syn 40let od července na interně-zánět slinivky, po 14. dnech zkolaboval, přestal dýchat, sepse organismu, z jimpky v umělém spánku na aru 25dní, nyní zpět14dní na jmipce, rehabilituje,ale zatím ani nechodí, stěží sedí, slinivka se rozpadá, musí kvůli tomu inzulín, nově po odběru kostní dřeně lekař sdělil, že má bohužel i leukemii, názem nám neřekl, jen že jde o tzv buńky s vlásečnicemi, chloupky, která údajně není tak agresivní. avšak nelze zahájit léčbu s ohledem na celkový těžký stav organizmu(slinivky), operace nepřichází v úvahu, rezime- musí se čekat až se zastaví rozpad slinivky, pak teprve možná chemoterapie a ozařování. Syn nyní nemá žádné uklidňující léky, již před touto léčbou bral antidepresiva několik let, žije sám, v nepořádku, sběratel krámů, naše ochota pomoci vždy ztroskotala, je bez vůle, sebedůvěry, bez cíle, tři měsíce v nemocnici neustále napojený na umělou ventilaci, hadičky atp, stále ležící pacient. vidím jak se trápí, ale neumí, nechce? o tom mluvit, nepřipouští si jak je jeho stav závažný, nemluví o své nemoci, skoro denně chce na revers opustit nemocnici, strhával si kyslíkovou masku, kanily, stěžuje si na lékaře, sestry, osočuje se i na mě i mojí dceru, že mu nechceme pomoci. Žádali jsme o konzultaci psychologa, lékař tvrdí že ho syn nepotřebuje, my máme jiný názor, psycholog je prý jen jeden na celou nemocnici, externí a dochází sem jednou za deset dní. Ačkoliv opakovaně trváme na psycholog. vyšetření, nemůžeme se domoci ani informací jak postupovat, zda podat žádost písemně, zda uhradit náklady.Trápí nás těžká situace i zhoršující se psychický stav syna, nemůžeme se smířit s tím, že by zůstal bez adekvátní pomoci. Prosím, poraďte kde bychom dostali informace jak postupovat, co můžeme vyžadovat od nemocnice, nebo zda lze zajistit na naše náklady psychologa, který by se synovi věnoval. Jsme s dcerou bezradné, je i pro nás těžké přijmout synovu nemoc, k tomu zvládat pocit bezmoci, neochoty nebo lhostejnosti? ze strany lékaře z jimky, aniž bych zpochybňovala nebo snižovala jeho kvality v jeho oboru. děkuji za info a přeji hezký den.
Nejprve k Vašemu synovi. Pokud tomu z Vašeho dotazu rozumím, Váš syn je nyní ve dvojím ohrožení života. Zánět slinivky břišní je sám o sobě, pokud jej lékaři nezačnou včas léčit, život ohrožující a beroucí chorobou. Navíc lékaři přišli na to, že má leukemii, nebezpečné nádorové onemocnění krve, kterou ale v současné době nemohou razantně léčit, aniž by ještě víc nepoškodili zánětlivou slinivku. Oni určitě dělají všechno pro to, aby Vašemu synovi pomohli zvýšit šance na uzdravení a věřte, že to opravdu nemají vůbec lehké. Ale je tu ještě velmi závažná psychická krize, ve které se Váš syn nachází. On se dostal do fáze agresivní psychické odezvy na těžkou chorobu. Je prostě strašně naštvaný a vzteklý na své tělo, že jej zradilo. Pak taky se velmi zlobí na všechny zdravé lidi, kteří se vyskytují u jeho lůžka. Jsou to sestry, které s ním pořád manipulují, jsou to lékaři, kteří se tváří záhadně a kterým nerozumí, jste to Vy s dcerou, kteří za ním chodíte z domu a domů zase svobodně odcházíte. On nemluví o své nemoci, jakoby ji magicky zaklel, protože pokud o ní nebude mluvit, tak nemoc nebude. To je dětské magické myšlení a Vašemu synovi pomáhá zvládat jeho zoufalou zdravotní situaci. Na agresi opravdu není pilulka, to jeho ošetřující lékaři říkají správně. Tento stav by měl sám za nějakou dobu vymizet.Nicméně píšete, že Váš syn několik let před onemocněním bral antidepresiva. V tom případě by měl dostávat antidepresivní terapii i nyní, je docela možné, že tím, že léky nedostává, jeho psychický stav se zhoršuje. Zjišťuji z titulků, odkud jste a musím Vám s lítostí říct, že Vám nedokážu poradit, jak k synovi dostat kvalitní psychoterapeutickou pomoc. Co se týká antidepresiv, určitě je musel Vašemu synovi předepisovat psychiatr nebo praktický lékař. Připadá mi schůdné pro Vás, když za tímto synovým lékařem zajdete, vysvětlíte mu, jaké jsou synovy současné psychické reakce. On sám má potom možnost spojit se, zavolat do příslušné nemocnice, kde leží Váš syn, promluvit o synových stavech v předchorobí, kvůli kterým mu byla antidepresiva podávána. Jistě se lépe domluví odborníci mezi sebou než Vy, která lékařům na JIP doporučujete léčbu. Nevím, zda na interně této nemocnice se nelze klinického psychologa domoci. Vím ale, že i kdybyste sama nějakého mého kolegu našla, nejsem si jista, zda by jej právě na interní JIP nechali dělat psychoterapii Vašeho syna. Vím ale jedno, že pokud se Váš syn dostane ze zánětu slinivky a dostane se do péče onkologům, pak ve všech onkologických centrech v Česku jsou psychologové součástí léčebného týmu. A jen na okraj, najděte si kontakt na soukromé psychoterapeutické zařízení, třeba Gaudia pomáhá těžce nemocným pacientům uspořádat pošramocenou psychiku. A úplně na závěr, sama zjišťujete, že Váš syn už dlouhá léta žije jaksi podivně, asi opravdu jinak, než byste si představovala. Životní cesty jeho a zbytku rodiny se asi už dlouho rozcházejí. Bude pro Vás a Vaši dceru velmi těžké jej ošetřovat poté, co jej z nemocnice propustí. Asi by nebylo od věci se i nad touto realitou zamyslet. Totiž pokud zůstane těžce nemocný pacient ve fázi agrese, vzteku a nespolupráce se zdravotníky, nemá příliš dobré vyhlídky na zlepšení svého zdravotního stavu. Přeji vám oběma i Vašemu synovi/bratrovi, abyste častěji slýchali jen ty dobré zprávy. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
21. 9. 2015, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den, chtěla jsem se zeptat, jak je to s příspěvkem na péči pro matku samoživitelku a nezaopatřené dítě po prodělané ALL. Dcerka onemocněla v necelých třech letech. Teď to bude pět let poté, co nemoc propukla. Jde mi o to, že znám dvě maminky, které měly stejně postižené děti a PnP mají přiznaný až asi do 15. let věku dítěte automaticky a já si musím snad rok co rok žádat a čekat, zda mi bude PnP přiznán.
Posouzení nároku Příspěvku na péči, stupně závislosti i jeho délka je
indiviuální a záleží tedy na konkrétním případu a jeho schválením
posudkovým lékařem, který vyhodnocuje více faktorů. V rozhodnutí se vždy
uvádí důvody, které vedly k přiznání/nepřiznání stupně závislosti a jeho
délce trvání. Proti tomuto rozhodnutí se lze v zákonné lhůtě odvolat.
Odpověď od Mgr. Kateřiny Doležalové, sociální pracovnice nadace Krtek/Brno
16. 7. 2015, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Maminka (65) již čtvrtým rokem bojuje s rakovinou tlustého střeva, respektive metastázami na plicích, které zřejmě ani třetí linie chemoterapie nedokázala zastavit. Maminka je z neúspěchů unavená a smutná, má strach, co bude dál, apod., a zároveň dle mého stále věří, že by se z nemoci mohla vyléčit. Já na základě informací z odborných textů a studií na internetu i vyjádření různých lékařů – známých, tuším, respektive vím, že vyléčení není možné, navíc už se ani nedaří nemoc zastavit.
Obávám se, že za celou dobu léčby, tedy tři roky ve fakultní nemocnici a rok v okresní nemocnici, žádný z lékařů - onkologů nediskutoval s maminkou reálné vyhlídky a prognózu, z čehož vyplývá její „naděje“. Zároveň se jí nikdo z nich neptal a neřešil její psychický stav, ani nenabídnul psychologickou či psychiatrickou pomoc (sondoval jsem u maminky a říkala, že ne). Například když lékařka ve fakultní nemocnici mamince po druhé linii léčby oznámila, že došlo ke zhoršení a v léčbě tedy nebudou pokračovat, jen dodala, že jí teď zřejmě nabídnou další chemoterapii v okresní nemocnici. Nic víc, přestože si myslím, že i jí jako odbornici bylo jasné, co tento vývoj znamená. Také lékař v okresní nemocnici například nelibě nesl, když jsem maminku dvakrát za rok (sic) do ambulance doprovodil („Vidím, že tu dnes zase nejste sama“). Mimo jiné konstatoval, že neví, proč se pořád „hroutí“, dále „já už opravdu nevím, co s Vámi“ apod. Když se maminka ptala na možnost účasti v klinických studiích, konstatoval, že o žádných neví. Teprve když jsem je sám vyhledal a oslovil a dostal nějaké kladné odpovědi, zapojil se do řešení.
Teď se opět dostavuje neúspěch, maminka pláče a zároveň už se chystá na série dalších vyšetření a čeká, že dostane další léčbu. Obávám se, že jí opět nikdo neposkytne žádoucí informace a pomoc. Sám jsem za tu dobu vysílený (za ty čtyři roky nám také náhle zemřel tatínek (69), babička (87) měla dva úrazy a nově je v domově seniorů a její stav se zlomově zhoršil, bydlím 300 km daleko od maminky a nemám žádné sourozence atd.) a nevím, co bych měl dělat. Nemohu přece radit lékařům, jak by měli o maminku pečovat. A bojím se s ní zcela otevřeně mluvit o tom, že nevěřím v úspěch další léčby a že by boj měla „vzdát“ a usilovat o jiný typ pomoci. Dosud neměla žádné subjektivní fyzické potíže či bolesti, velmi ráda tráví čas na chatě a v přírodě, i sama, ale další a další léčba a vyšetření jí to dle mého znesnadňují a naopak jí potíže způsobují. A když mě něco napadá, mám pocit, že nemám sílu nebo odvahu cokoli realizovat. Podotýkám, že sám mám, věřím, že dobrou a dlouhodobou psychiatrickou pomoc a podporu, i přesto mě představa dalšího vývoje ochromuje.
Co mohu podle Vás dělat? Případně kde či s kým (já žiji v Praze, maminka v Olomouckém kraji) si o tom mohu promluvit a poradit se? Děkuji…
Hezký den, když jsem si opakovaně četla Váš dotaz, jako první mne pokaždé napadlo, že toho na Vás za poslední čtyři roky bylo opravdu hodně. Je proto moc dobře, že jste se rozhodl vyhledat odbornou pomoc, díky které to vše zvládáte. To, že i přes tuto pomoc máte obavy z toho, co bude dál, je pochopitelné a naprosto v pořádku; nikdo z nás nedokáže změnit realitu, ale můžeme tím vším projít společně. Ptáte se, kde nebo s kým se můžete poradit – předpokládám, že myslíte v Praze. Odkázala bych Vás na kolegyni, která pracuje na onkologii v Motole; zkuste se jí ozvat a určitě se spolu domluvíte – Mgr.Lívia Mayerová, tel.číslo na její pracoviště je 224434788, mailová adresa livia.mayerova@fnmotol.cz
A teď k Vaší mamince. Ve svém dotaze píšete „dle mého, sondoval jsem …“ Hovořili jste někdy s maminkou o tom, co se děje? Nemělo by to být o tom, že nevěříte v úspěch léčby, že by měla boj vzdát … Zkuste si s ní otevřeně promluvit o tom, jak to všechno vnímáte Vy, že máte strach a zároveň že tady jste pro ni, že na to není sama … zeptejte se jí, co by si přála, co pro ni můžete udělat… I kdyby to mělo být „jen“ to, že ji doprovodíte k lékaři, bude-li si to přát. Vzhledem k tomu, že bydlíte relativně daleko, dokážu si představit i to, že by s maminkou mohl jít někdo jiný z rodiny, příp.třeba i kamarádka. Maminka má právo vzít si sebou do ordinace kohokoli, koho si bude přát a lékař proti tomu nemá co namítat. Maminka, nebo s jejím souhlasem ten, kdo ji doprovází, má právo klást jakékoli otázky a lékař musí odpovědět tak, aby tomu, co říká, rozuměla. Pokud některý z lékařů, jak píšete, některé věci „nelibě nese“, je to jen a jen jeho problém, na který Vy ani maminka nemusíte brát ohledy. Maminka má svá práva a to je to nejdůležitější. Vedle informací o zdravotním stavu, léčbě … má maminka právo požádat o psychologickou či psychiatrickou podporu, cítí-li, že by jí to mohlo pomoci, že je to potřeba.
Ráda bych Vám, resp.Vaší mamince, navrhla osobní setkání, kde bychom společně mohli probrat vše, co maminku trápí, najít cestu v tom, co se děje a co se dít bude. Budete-li mít zájem, napište na můj mail a domluvíme se. Přeji Vám hodně trpělivosti a sil k překonání všech potíží. A chci Vám říct ještě jedno – Vaše maminka má velké štěstí, že jste s ní!
15. 6. 2015, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz
Dobrý den,
Ráda bych se na Vás obrátila s prosbou o radu. Kamarádka prodělala léčbu rakoviny, snad bude v pořádku. Ale po ozařování a chemoterapii, i když léčba skončila již před několika týdny, jí zůstal jeden nepříjemný následek. Dělá se jí nevolno, až na zvracení v jakékoliv lékařské ordinaci, stačí jen cítit charakteristický pach dezinfekce. Možná se pletu, ale myslím, že tohle je už spíš problém psychický, a nenapadlo mě lepší místo, než právě zde, kam bych se mohla obrátit pro radu. Kamarádka je moc hodný člověk a přála bych si jí nějakým způsobem pomoci. Přestože hlavní léčba skončila, nadále musí navštěvovat celkem často lékařská zařízení různého druhu. Myslím, že není jediná s takovým problémem. Proto by mne zajímalo, jak lze tento stav dlouhodobě řešit. Statečně nad tím mává rukou, i já vím, že se jedná o maličkost ve srovnání s tím, čím vším si už prošla. Tím spíš bych ale přivítala jakoukoliv možnost, která by jí pomohla žít co nejpohodlněji. Předem děkuji za jakoukoliv odpověď.
Souhlasím s Vámi, že problém se zvracením u Vaší kamarádky (onkologické pacientky) je nejspíše i psychicky podmíněn - asi není možné odlišit, zda pouze psychicky anebo částečně.
Cest, jak s tím bojovat, je možná několik. Jednu z nich již znáte, a to je cesta naplňující heslo "musím to vydržet". Já osobně jsem zastáncem udělat si situace lehčími, když to jde, či minimálně vyzkoušet řešit je jinak.
Jako nejjednodušší mi připadá svěřit se s problémem svému lékaři jako s věcí, která je obtěžující, a požádat ho o antiemetika - tedy léky, které působí proti zvracení a pocitům na zvracení.
Další podpůrnou možností je psychologická péče - toto je ovšem cesta, která není tak přímočará, nefunguje rychle (jako lék hodinu po požití) a nelze si v tomto případě říci "budu chodit k psychologovi, aby mě toho nepříjemného pocitu zbavil". Takto jednoduše to nefunguje, protože psychologická léčba je proces, který trvá minimálně kolik týdnů až měsíců. Ale je fakt, že se dá tímto způsobem mimo jiné poznávat více sama sebe, rozumět lépe tomu, proč se člověku určité věci dějí, což dává možnost některé věci změnit - třeba tak, že se nám na ně podaří se dívat jinak, v čemž je klíč k jejich změně.
Chtěla bych Vás podpořit v tom, abyste Vaší kamarádce zprostředkovala fakt, že něco vydržet se dá vždy a že je to možná řešení, které může být až poslední volbou; že je možná dobré nezůstávat s problémem sama a že stojí za to pokusit se o to, jít určitými životními situacemi lehčeji a využít možností, které k tomu jsou.
14. 5. 2015, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@tiscali.cz
Přeji krásný den, chtěla bych touto cestou z celého srdce poděkovat za tuhle vaši záslužnou práci ! Osobně vážené paní Mgr. Libušce Kalvodové. Neskutečně a opravdu profesionálně mneˇ pomohla se postavit na podražené nohy..
Smekám a zdravím
Omlouvám se, že to není dotaz ,ale zato velmi důležité povzbuzení a rada pro nemocné a poděkování odborníkům !!
Není lepší a hezčí odměny za naši práci na psychoonkologické poradně než poděkování od pacientů a jejich blízkých. Za celý náš malý tým Vám, paní J.M., upřímně a radostně děkuji Libuše Kalvodová
28. 3. 2015, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den,
moje maminka ( 65 let ) již podruhé prodělává recidivu karcinomu vaječníků. Poprvé onemocněla v 57 letech, prodělala operaci a sérii 8 chemoterapií. Po 2,5 letech došlo k recidivě onemocnění, opět prodělala sérii chemoterapií, která byla úspěšná a pozastavila nemoc na dalších 5 let. V současné době spolu prožíváme druhou recidivu, má v břiše několik různě velkých nádorů ( orgány jsou nezasažené ), za dva týdny začne chemoterapie současně s biologickou léčbou ve FN Motol, na kterou se velmi upínáme, protože nádory jsou v současné chvíli neoperabilní. Onkologové dávají naději na pozastavení onemocnění, gynekolog pouze mě do očí řekl, že maminka na toto onemocnění zemře, akorát neví kdy a to slyším v duchu pořád... Maminka je na to, co už všechno prožila a musí prožívat za bolesti, velmi statečná, pokud jí síly dovolují, tak je stále aktivní - ráda vaří, věnuje se vnoučátkům, zvířátkům, domu i zahradě,s tátou chataří, i nyní je úplně soběstačná a po dnešní konzultaci na onkologii a po potvrzení zařazení do programu biologické léčby věří v uzdravení. To mě moc těší, ale já se osobně se od rozhovoru s gynekologem pořád nemohu zbavit strašného strachu o ní,tedy měla jsem ho vždycky, začal před 8 lety a byl ve mně stále, ale teď je to horší, pořád se stupňuje, občas úplně panikařím. Je mi jí hrozně líto, připadá mi ještě mladá na tolik trápení, je pro moje tři děti ( 15, 11 a 6 let ) jedinou milující babičkou, ale hlavně se v duchu stále cítím jako malá holka, která o svoji mamku a zároveň i nejlepší kamárádku, nechce přijít - mám najednou pocit, že vůbec nejsem dospělá, přestože mi bude 40 let. Nevím, jak se toho strachu zbavit, jak ho v sobě nějak reálně zpracovat, aby mne tolik neničil. Nejhorší jsou noci, když děti spí a já nemůžu. Mám ráda zkouškové období, kdy se v noci musím učit a zaměstnávám hlavu jinými myšlenkami, četba beletrie nezabírá, filmy taky moc ne. Jsem samoživitelka - manžel se se mnou před 5 lety rozvedl, měl poměr s kolegyní a založili spolu téměř bezprostředně po našem rozvodu rodinu, mají 2 děti a na naše mu zbývá čas jen párkrát do roka - s tím asi stále nejsem smířená,jsem bez partnera, mám dvě práce ( vychovatelka ve školní družině a asistent pedagoga, často supluji na 1.st., takže v práci trávím hodně času ), dálkově studuji VŠ, volný čas trávím s dětmi, ve všední dny mají hodně kroužků, občas o víkendu závody. S rodiči žijeme v jednom dvougeneračním domě, každý den si pro ně vyšetřím čas alespoň na popovídání, pokud musím odjet z domova, tak si telefonujeme. Navenek by asi nikdo neřekl, jak moc mě tato situace uvnitř ničí,od okolí slýchám reakce, jak všechno dobře zvládám, ale já to tak necítím. Občas projevím své emoce v práci před kolegyněmi v době, kdy nemáme přímou práci s dětmi, ale ony mi radí, že se nesmím situací tak trápit,mám se s tím prostě smířit, protože tak to v životě chodí a já musím kvůli dětem všechno ustát a taky myslet na sebe..to já samozřejmě všechno vím, ale to vědění mi tedy vůbec nic neusnadňuje. Vlastně se už dopředu trápím katastrofickými scénáři a nemám se za to ráda.Táta je taky už hodně let nemocný, po infarktu, silný diabetik, mamky nemoc nesnáší moc dobře - nemá sílu na to, aby s ní chodil na vyšetření a poslouchal dignozy, prognozy. Takže pokud to jen jde, jezdím s mamkou na vyšetření já a jednám i s lékaři, tátovi říkáme všechno, ale stylem že 100x řeknu to pozitivní a negativní jen jednou ( když to zlehčím ). Aby toho nebylo málo, tak dcerku ( 11 let ) čeká operace nezhoubného novotvaru v koleni a bohužel i u sebe musím řešit zdravotní problémy - po 10 letech recidiva neurinomu, nezhoubného nádoru na nervu v paži, nyní čekám na magnetickou rezonanci. Někdy si říkám, že to snad není ani možný, aby se na nás lepilo tolik zdravotních problémů, ale vím, že jsou na tom lidi ještě mnohem hůř a nechci se nějak rouhat. Když to tak shrnu, mám všeho, lidově řečeno, plný kecky, často mě bolí hlava a mám strach, že už nikdy nebude líp. Tady jsem se z toho trochu vypsala a ani nevím, na co se konkrétně zeptat - můžete mi poradit, jak být statečnější a všechno to ustát se zdravým rozumem a tak, abych byla mým nejmilovanějším oporou? Děkuji moc.
Dobrý den, věřte mi, že jsem moc ráda, že jste mi obšírně vypsala situaci uvnitř Vaší rodiny, protože jednou z výborných psychoterapeutických technik je právě popsat bolesti duše, vypsat se ze smutku a bezmoci. Tak jak na to, jak všechno to zoufalé a vyčerpávající ustát se zdravým rozumem, jak si přejete. Nejprve se podívejte na svou maminku. Je velmi statečná a tolik si přeje žít, tolik si přeje Vám pomáhat s dětmi, tak moc tu chce být i pro svého velmi nemocného manžela, který, jak to tak vypadá, víc potřebuje od ní brát péči než své ženě poskytovat oporu. Pokud to bude jen trochu možné, vnitřní síla Vaší maminky se zase nemoci vzepře, protože ona přesně ví, že jen tak lehce nesmí podlehnout nemoci, má tu přece tolik povinností. Jistě má zlé chvilky, ale pro splnění mnoha úkolů je v sobě neuchovává. Zkuste se jí zeptat, jak to dělá. To, že Vám maminčin gynekolog řekl "úžasné" prorocké memento, Vás tak vyvedlo z míry, že jste se dostala do psychického stavu úzkosti a deprese, ve kterém jste si jakoby vzala odpovědnost za život a smrt Vaší maminky, stále ji pozorujete a bojíte se, že i přes moderní léčbu podlehne nemoci. Ano, Váš strach o maminku už trvá moc dlouho, už jako byste neměla sílu se bát dál. Zeptám se, kde jste v sobě našla sílu postarat se o rodinu s ročním dítětem a dvěma malými dalšími, když od Vás Váš manžel zbaběle odešel. Takže věřím, že v sobě máte dostatek odvahy, abyste si dokázala říct: mám tři děti, které jsou na mně závislé, mám rodiče, kteří jsou oba vážně nemocní, na světě je pět mi nejbližších lidí, kteří mne potřebují. Říkáte, že Vaše maminka je ještě mladá na to, aby musela zemřít. Ale ona už osm let statečně čelí rakovině. Všechny milující děti se jednou potkají s hroznou myšlenkou na smrt svých drahých rodičů. Stává se ale, že v té době už mají své děti, o které si musí postarat, aby byly zdravé a prospívaly. To je opravdu Vaše nejdůležitější poslání. Čeká Vás péče o operovanou dcerku. Taky se musíte postarat o své zdraví. Potřebujete se sebrat a fungovat především jako matka, až potom jako dcera. Poprosím Vás, abyste řešila své stavy úzkosti a strachu, beznaděje a deprese třeba tak, že se svěříte svému praktickému lékaři, který Vám může naordinovat antidepresivní léčbu. Věřte, že byste se stala klidnější, nepodléhala byste tak často panice a dokázala byste s větší rozvahou uvažovat o situaci ve Vaší rodině. Totiž, kdybych Vám stokrát říkala, abyste myslela na to, jak to druzí lidé mají třeba ještě těžší, tak bych Vám nepomohla. Úzkost a deprese se zvládnout vůlí a chtěním nedají. Je moc dobře, že studujete. Já jsem se ve svém životě také potkala s hrůzou a neštěstím a to, co mi zachránilo zdravý rozum, bylo, že jsem v té době studovala psychologii. Myslím na Vás a velmi si přeji, abyste zkusila přehodnotit to, jak se díváte na svou situaci a našla cestu dobrou pro sebe i všechny své nejmilejší. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce České onkologické společnosti ČLS JEP
17. 3. 2015, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den, děkuji Vám za Vaši práci.
Tatínkovi byl diagnostikován adenokarcinom plic, TNM 4, metastázy ano. Ráda bych Vás požádala o radu, kam se obrátit o psychologickou pomoc v Praze nejen pro tatínka, ale i pro maminku.
Děkuji za Váš čas.
Dobrý den.
Na Váš konkrétní dotaz jsem hledala konkrétní odpověď: v případě onkologického onemocnění bych se v Praze obrátila o psychologickou pomoc pro pacienta i příbuzné na Fakultní nemocnici v Motole. Na onkologickém oddělení v současné době pracuje jako psycholog paní magistra Lívia Mayerová. Telefonní číslo na její pracoviště je 224434788, mailová adresa livia.mayerova@fnmotol.cz. Pokud byste ji nezastihla, zadejte si do vyhledávače FN Motol oddělení klinické psychologie, kde v kontaktech najdete vedoucí oddělení a sekretářku a ty Vám poradí, kde paní magistru najdete nebo kdo ji zastupuje.
Přeji celé rodině, abyste brzy našli kvalitní pomoc po všech stránkách a celou situaci co nejlépe zvládli.
PhDr.Hana Čápová
10. 3. 2015, PhDr. Hana Čápová, capi@cmail.cz
Dobrý den,maminka onemocněla rakovinou plic,malobuněčný nádor,metastázy už i na játrech,dnes mi lékařka potvrdila co jsem tušila,rok života,ošklivej konec.maminka neví vše,doufá že chemo zabere ,dojde k odstranění.nevím co dělat,nevím zda to říct tatínkovi,nebo jim neříkat nic.mám dvě sestry,kterým jsem řekla pravdu,nevíme jak dál.samozřejmě pomahamáme,doprovázíme maminku na chemo.maminka je statečná,ale jak máme žít s tím že léčba je vlastně k ničemu.
Dobrý den, především postup sdělení prognózy nemoci Vaší maminky, který zvolila vaše onkoložka, je chybný. Je jedině na ošetřujícím lékaři, aby sdělil pacientovi, co má za nemoc, jak se tato nemoc bude léčit, jaké v případě komplikací jsou další postupy a hlavně jaká je prognóza, předpověď vývoje nemoci. Lékařka tím, že Vám řekla tuto prognózu a neřekla ji Vaší mamince, na Vás přesunula odpovědnost za významnou část léčení Vaší maminky. Představte si, že si s maminkou sednete a začnete jí říkat, že má rok života a konec bude ošklivý. Já být na místě Vaší maminky, tak se Vás okamžitě zeptám, jakže to všechno můžete vědět, vždyť nejste lékařka onkoložka. I kdybyste jí přesně slovo od slova zopakovala, co Vám onkoložka řekla, nemusí Vám maminka věřit a tím by se její důvěra ve Vás mohla rozbít. Ptáte se, jestli TO říct tatínkovi. Já na Vašem místě bych Vašeho tatínka neinformovala, ale šla bych co nejdříve za onkoložkou Vaší maminky a požádala ji, aby si pozvala Vaši maminku spolu s tatínkem a Vámi do ordinace a aby vám ve vaší přítomnosti řekla mamince, jaká je její předpokládaná budoucnost. Podotýkám, že jedině ošetřující lékař je ten, který sděluje svým pacientům vše o jejich nemoci. Vy máte pak právo klást otázky k vysvětlení a onkoložka vám je musí odpovědět tak, abyste tomu, co říká, rozuměli, jak maminka, tak tatínek, tak další přítomní členové rodiny. Věřím, že Vaše maminka je statečná a schopna zvládnout všechna úskalí léčby, ale k tomu potřebuje, aby svému onkologovi věřila. Píšete, že nevíte, jak máte žít s tím, že je léčba vlastně k ničemu. Ani to není pravda. Léčba vaší mamince pomáhá překonávat potíže spojené s rozšiřováním nádoru do jiných částí těla. Zabraňuje, aby měla maminka velké bolesti, dovoluje, aby vaše maminka byla s Vámi podstatně delší dobu než kdyby se přestala léčit. Nejzásadnější pravidla, zákony při léčbě onkologických nemocí jsou, aby pacient netrpěl bolestí a aby mu nikdy nikdo nevzal naději - že udělají lékaři vše pro to, aby pacientovi pomohli léčit se podle pravidel, když se nádor rozšíří, že udělají vše pro to, aby pacient netrpěl bolestmi, že když nemoc zvítězí a pacienta hubí, ničí, že udělají úplně vše pro to, aby pacient mohl odejít důstojně a smířeně. Jsem přesvědčena, že si Vaše maminka zaslouží, aby se toto vše dozvěděla z úst lékaře. Nemám o ni strach, že se zhroutí, ona přece velmi dobře ví, tuší, co se děje v jejím těle. Když se dozví, že se ještě může za svůj život prát, zmobilizuje se a paradoxně se bude méně bát než se bojí teď, kdy živí plané naděje. V případech, kdy se pacienti bojí, jsou úzkostní, mají černé myšlenky a jsou hodně unavení, mělo by se pomýšlet na to, že trpí depresemi a úzkostností. V této situaci právě pomáhají jak léky na léčbu depresí a úzkostí, tak odborná pomoc klinického psychologa, na níž mají onkologičtí pacienti nárok a o této možností Vás měla Vaše lékařka onkoložka také informovat. Píšete, že nevíte, jak dál. Vy jako pomáhající můžete udělat strašně moc jen tím, že s maminkou jste a budete, že ji nenecháte samotnou, že budete doma probírat běžné situace. To, že jí samozřejmě pomáháte, je to nejúžasnější, co můžete Vaší mamince dát. Pak už bude důležité, abyste společně řešili momentálně nastalé situace. Přeji Vám i všem členům Vaší rodiny hodně síly a nekonečnou trpělivost při doprovázení vaší maminky. Mgr Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce České onkologické společnosti ČLS JEP
25. 2. 2015, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den, můj táta má rakovinu plic IV. stadium a nyní se při PET/CT prokázaly metastázy do kostí a zvětšení tumoru v plicích. Už spíše polehává a moc dobře už nechodí, ani moc nejí a hubne. O metastázách se dozví za dva dny od své onkoložky, na kontrole po vyšetření, která není zrovna psycholog, např. mně sdělila, že je to s tátou vážné větou: "no je to špatný, umře na to". Chci se zeptat jak se k němu máme chovat my jako rodina? jak mu můžeme "pomoci"? Co je vhodné říkat a co ne? Táta je spíše introvert a řekla bych, že nepatří k nejstatečnějším... Ani nevím, jestli mu doktorka řekne úplnou pravdu, co se v takových chvílích pacientovi sděluje?
Odpověď na Váš dotaz bych asi začala od konce. Slova, stejně jako způsob, která lékař v takovýchto situacích volí, jsou velmi individuální. Zkušený lékař by měl být schopen zvolit taková slova, kterými Vašeho tátu bude informovat o aktuálním stavu nemoci, o prognóze, o dalším postupu … aniž by mu vzal naději na zvládnutí všeho, co má táta před sebou a to i v případě, že nemoc již není léčitelná. Stále existuje dost možností jak zvládnout i tuto situaci s notnou dávkou důstojnosti. Ze zkušenosti vím, že nemocní, kteří se se závažným onemocněním již nějakou dobu léčí, si často svůj stav uvědomují a svým způsobem jsou rádi za to, když se s nimi „jedná na rovinu“ a když i v omezeném čase mají prostor pro sebe, pro to, co je pro ně důležité. Pokud se obáváte toho, jak bude návštěva u lékaře probíhat, jak táta zvládne informace i způsob jejich podání, můžete mu nabídnout svůj doprovod, být tam s ním; zároveň je ale potřeba respektovat odmítne-li to. V tom případě bych se já pak zeptala, jak to proběhlo, jak to vypadá … táta uvidí Váš zájem i mu tím můžete vyjádřit další podporu. Nevím, jak moc otevřeně můžete s tátou o nemoci, o léčbě a o tom, co se děje hovořit a hovoříte, ale pokud to doposud nešlo, mohla by být současná návštěva lékaře možností, jak začít. Od tohoto se totiž odvíjí i všechno ostatní. Čím otevřenější dokážete navzájem být, tím plnější bude váš čas, který společně můžete strávit. Píšete, že je táta spíše introvert, není nejstatečnější … je to Váš táta, takový jaký je, záleží Vám na něm a to nejcennější, co mu teď můžete dát, jste Vy. Vy sama, vy jako rodina … nabídněte mu čas, aktivity, které má rád a udivíte. Možná bude aktivní, možná bude jen tiše rád, že jste s ním, možná bude chtít být i sám … Asi to bude znít jako fráze, ale poslouchejte své srdce … nesnažte se nic lámat přes koleno, možná nechte věci jen tak plynout … Váš táta může být pyšný na to, co ve Vás má … Kdykoli byste chtěla, napište mi, ráda tu budu pro Vás. Přeji Vám hodně trpělivosti i odvahy do dnů, které Vás společně s tátou čekají.
10. 2. 2015, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz
Dobrý den, jsem mladá onko pacientka,mám 6 letou dcerku. Jsem před velice náročnou operací a sama cítím, že potřebuji pomoc psychologa.Objednala jsem se k psychologovi, který vím, že je schopen mě pomoci, neboť mě dlouhá léta zná osobně. Zná mě, moji rodinu, a vše kolem mne.Proto se snadno vcítí a poradí mi. Situaci nese obtížně i moje malá dcerka. Aby mi byla pomoc i hrazena, je zapotřebí doporučení sociálního pracovníka,u odboru právní ochrana dítěte. Ty mi tvrdí, že pomoc může být podána dcerce v případě mého úmrtí. Zdá se mi to víc než šokující !!! Mám to dokonce černé na bílém, poslali mi to emailem. A závěrem mi ještě píší, že snad mi pomohli... šílené ...Proto se na vás obracím, jak postupovat, pokud chci využít služeb vybraného psychologa. Předem velice děkuji za vaši odpověď.
Dobrý den, souhlasím s Vámi, že jste dostala od odboru právní ochrany dětí šílenou odpověď. Pokusím se Vás nasměrovat tak, abyste mohla požádat pro svou dcerku odbornou psychologickou pomoc po dobu léčby Vaší nemoci. Nedoporučovala bych se obracet na sociální služby, pokud budete chtít pro dcerku psychologickou pomoc přes pojišťovnu, pak hledejte především ve velkých nemocnicích a dětských klinikách. Nenapsala jste bohužel, kde bydlíte. Pokud bydlíte v Čechách, pak se určitě s důvěrou můžete obrátit na Fakultní nemocnici Motol, Kliniku dětské onkologie, kde se o děti jak nemocné, tak děti z rodin, v nichž mají blízkého člověka v léčbě nádoru, stará úžasná dětská klinická psycholožka paní doktorka Reichlová. Pokud bydlíte na Moravě, pak najdete pomoc v Brně v Dětské nemocnici v Černých polích, kde na Klinice dětské onkologie pracují stejně jako v Praze dětští kliničtí psychologové. Můžete se ale také obrátit ve stejné nemocnici na kteréhokoliv dětského klinického psychologa na Klinice dětské klinické psychologie. Pokud je pan doktor psycholog, za kterým půjdete Vy sama, také klinik, mohl by Vás s dcerkou nasměrovat do nejbližší Fakultní nemocnice nebo velké Krajské nemocnice, kde jistě najdete dětského psychologického odborníka. Je pravda, že dětskou duši zná nejlépe léčit jen dětský odborník. Pokud byste nebyla úspěšná ani Vy ani Váš známý psycholog, prosím zavolejte mi na mobil 603290993, jistě se nám podaří společně najít pro Vaši dcerku odbornou pomoc. Je ale také pravda, že pokud si Vy sama nedáte vzít pevnou důvěru ve zdárné vyléčení, jistě nemoc zdoláte. A to bude pro Vaše dítě ta nejlepší medicína na její velký strach o Vás. Hodně síly a statečnosti Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
27. 1. 2015, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Prosim jak to je dnes pokud pacient onemocní a zjisti mu zavažné onemocněni konkretně nador na konečniku.Musí to lekař pacientovi řici?Nam bylo řečeno že pacient má pravo vědět jaky je jeho stav.Otec ma 69let a my mu to nechceme říct.Jak postupovat.Děkuji
Hezký den,
jednoduchá odpověď na Vaši otázku by zněla - ano, pacient má opravdu právo vědět, jaký je jeho zdravotní stav. Ale jak sama vnímáte, tak jednoduché to není.
Dovolte mi se Vás zeptat - proč vlastně nechcete, aby Váš otec věděl, jaký je jeho stav? Koho tímto vlastně „chráníte“? Jeho a nebo spíše sebe? Čeho se obáváte? Je to strach z jeho reakcí? Z vašich? Bojíte se, aby neztratil chuť bojovat? … Já osobně jsem zastáncem toho, že by pacient, Váš tatínek, měl vědět, co se děje, jaká je situace, co ho čeká .... Jde o jeho zdraví, jeho život … Ze zkušenosti vám mohu říci, že naprostá většina nemocných si celou situaci kolem svého zdravotního stavu uvědomuje, často sami vědí více než jeho nejbližší tuší. No a pak nastává jakási „hra“ na to, co se vlastně děje, co si řekneme... A věřte mi, není nic náročnějšího než následné „předstírání“ na všech zúčastněných stranách. Je těžké předstírat, pamatovat si, co se řeklo, jak se řeklo … ztrácí se tím spousta času, který byste mohli strávit spolu. Možná se obáváte toho, že to tatínka „dostane“, že se může dostat až na pomyslné dno, ale to je přirozené. Může to ale být dobrý výchozí bod pro to, aby případné problémy mohly být řešeny.
Váš tatínek si zaslouží vědět, jak to s ním je. Není nesvéprávný a i v rámci omezených možností může dál chtít být pánem svého života, užít ho podle svého … Ano, bude to náročné pro vás všechny, ale otevřený rozhovor může být jakýsi „odrazový můstek“ pro dny další, pro to, co vás všechny v souvislosti s tatínkovou nemocí a léčbou ještě čeká. Nebojte se být opravdoví, být spolu v dobrém i zlém … Určitě to zvládnete. Přeji vám všem hodně odvahy a odhodlání.
11. 1. 2015, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz
Manželovi našly před 4 roky středně diferencovaný adenokarcinom prostaty T3aNxMx G2, Gleacon 7. t.č. se léčí na onkologii v Chebu, hornomální lečbou, před 2 lety
prodělal ozařování. Kromě toho v 8/14 našli invazivní dobře diferencovaný rohovějící dlaždicobuněčný karcinom pT4N0Mx, je po operaci a nyní postupuje ozařování též na onkologii v Chebu. Můj dotaz zní: vím, resp. tuším že stav manžela je velmi vážný a dělá mi starosti jeho přístup. Bohužel musím konstatovat, že před lety prodělal protialkoholní léčbu. Manželovu psychickou stránku se snažíme řešit i pomocí medikamentů (pod odborným dohledem) . Stav je nyní takový, že manžel jí pouze jednou denně (prý nemá chuť) a pitný režim dodržuje tím, že konzumuje vinný střik již od rána. Ztrácí smysl života ( i když si to nechce připustit), je hudebník, a poněvadž díky operaci nemůže hrát na nástroj a nemá žádné jiné koníčky , upadá do depresí. Vím, že alkohol v tom hradě také svou roli. Můj problém tví v tom, že nevím, jak s ním mám dál jednat, nechci si připustit že by rezignoval (což je ale možná můj problém) a proto ho nabádám k různým činnostem. To se však obrací proti mě. Proto Vás paní magistro moc prosím o radu, mám to JÁ vzdát a být "pouze" v jeho blízkosti, naslouchat a nechat ho jednat dle jeho
přesvědčení ? Víte, nějak se mi to v hlavě mele (omlouvám se za způsob jak to popisuji) nějak vnitřně cítím že bych měla jít touto cestou, pak najednou se ve mě objeví výčitky, co kdybych měla přece jen bojovat a nějak ho motivovat. Z praxe vím, že pokud člověk nechce, je to horší než když nemůže, a pokud člověk se vzdává, je to pak pouze otázka času, kdy ......
Chápu, že je to velmi složitá situace, pokud člověk něčím takovým neprojde, nemůže pořádně pochopit co se v člověku odehrává. Moc se omlouvám že Vám píši, ano, mám vedle sebe pár přátel, kterým se mohu vypovídat, ale pořád to také nejde, mají své problémy, starosti a zrovna v tyto dny mám pocit že i nevhodné ( i když ony by si to vůbec nemyslely, naopak) Zároveň mi dovolte abych Vám popřála štěstí a pohodu v roce 2015.
Pojďte, rozebereme spolu možnosti, které máte. Váš manžel je muž ve středním věku, kdy by za jiných okolností měl před sebou nejméně čtvrt století života. Zatím ale už čtyři roky odolává tak šílenému, pro každého muže zoufale děsivému, tumoru prostaty. Jeho zdravotní stav se zhoršuje metastázami a další onkologickou léčbou. Sám si už jistě se sebou neví rady, musí být už unavený a jistě trpí bezmocí. Je unavený, možná má i bolesti, asi myslí na svůj stav a život s beznadějí na zlepšení. Vůbec nedokáže jíst, musí se k jídlu nutit, pije střik vína, kdy alkohol sám o sobě je dobré antidepresivum. Cítí jistě trvalou úzkost, ostatně ta jej provází celým životem, proto ji zaháněl přemírou pití. Myslím si, že Váš manžel už nemá vnitřní sílu stavět se své hrozné nemoci. Dokonce si myslím, že v současnosti už jen přežívá. Jsem přesvědčena, že se za svůj stav mysli stydí, ale jeho životní síly vyprchávají. Jsou za ním přece jen dlouhé roky smutku a nezdarů. A taky určitě "chlapských selhání". Možnosti Vašeho soužití s tak nešťastným a zlomeným mužem jste sama vyjmenovala. Co jste zatím s ním prožila? Zoufalství při sdělení diagnózy, naděje při začátku léčby, únavu z nepřetržité podpory, kterou mu poskytujete po všech stránkách. Stále ještě máte sílu jej nutit pro sebe něco dělat a - jak dobře říkáte - nepřipouštět si, že by už rezignoval. Dobře nabízíte i variantu stát se pasivní průvodkyní manželových zlých dnů. Když jej nutíte k akcím, o kterých je přesvědčen, že na ně nemá chuť a hlavně sílu (trpí rychlou unavitelností), nedivte se, že Vám odporuje. Proč by dělal něco, co pro něj ztratilo smysl, jako je živoucí činnost. Také, pokud bere antidepresiva a anxiolytika, tak tyto léky mají vysoký účinek na emoční složku osobnosti často tlumí případný pocit radosti z jakékoliv činnosti. Když ale přemýšlíte nad Vaší pasivitou vůči Vašemu manželovi, máte výčitky svědomí, že jej nedokážete rozpohybovat, nastartovat jeho vůli bránit se nemoci. Já to vidím asi takto: Váš manžel je osobnostně úzkostný a vpodstatě vnitřně obrácený do sebe, proto ten alkohol na odblokování strachů a démonů. V tak složité životní situaci, kterou dlouho prochází, je pro něj nejdůležitější jeho vnitřní svět, kde se rozhoduje (BEZ VÁS), co ještě může a co už ne. Vy mu tedy můžete nabízet aktivity podle Vašeho nejlepšího vědomí a svědomí, on se rozhodne je buď přijmout (výjimečně, myslím si), nebo odmítnout. Tím Vaše role při startování vůle Vašeho manžela končí. Zdá se, že on chce mít klid, opravdový klid. Osud mu už všechno vzal, mužnou sílu, obživu, bere mu život. Čeká, že přijmete pasivní roli podporovatelky a provazečky jeho životem. Vím, že jsem Vás zřejmě nepotěšila, ale mohu Vás naprosto jasně ubezpečit, že právě role ženy, která pevně a statečně stojí vedle svého nemocného muže a plní jeho přání trpělivě a vstřícně, je z těch "svatých" a nejtěžších v lidském životě. Jen Vás prosím naléhavě, abyste našla ucho, kterému byste dokázala říct, jak je to pro Vás všechno těžké, abyste prostě dokázala o svém údělu mluvit a vypovídat se ze svých strachů a úzkostí.
2. 1. 2015, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den, prosím Vás o vysvetlenie k nasledovnému vyšetreniu:USG malej panvy TVS: uterus v AVFl pravid. tvaru, 6,21x2,89 cm, myometrium izoechogénne, endometrium hyperplastické ohraničené 1,69x0,68cm, ovária bialat. primeranej echoštruktúry, tvaru a lokalizácie, PO 2,25x1,33 cm, LO 2,21X1,39cm, malá panva bez viditeľných echopatologických cystických či solídnych tu zmien.c.D. bez známok voľnej tekutiny.
Týka sa to mojej mamky, 56 rokov, 2 a pol roka bez menštruácie, dňa 23.10.14 bolo endometrium pravidelné ohraničené, 0,26cm je to možné za takú krátku dobu čo to vlastne je to endometrium hyperplastické..., je to nádorové ochorenie alebo aká je liečba. Pretože mamka sa toho zľakla a nemyslí len na to najhoršie aká je nádej pri tomto ochorení? dakujem
Dobrý den, je mi velmi líto, ale není v mých silách, tedy v silách a znalostech klinického psychologa Vám odpovědět na dotaz, který je určen lékaři. Prosím, obraťte se na jakéhokoliv lékaře, praktika, onkologa, gynekologa. Tedy lépe: dotaz by měla směrovat na lékaře hlavně Vaše matka, je to její nález, ona by měla znát svůj zdravotní stav. Přeji Vám a hlavně Vaší matce úspěch v hledání pravdy a vysvětlení. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
14. 12. 2014, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den.Jsem moc ráda,že jsem objevila Vaše stránky.Ráda bych se Vám svěřila,co mě trápý.Mé matce loni objevili nádor na mozku(oligodendrogliom).Podstoupila léčbu chemo v tbl.,ozařování.Vše vypalo,že bude dobré.Lékař na onkologii mi ale oznámil,že je to otázka 2 maximálně 3let života.Od té doby mě to moc trápý,protože mamka nic netuší.Myslí si,že je zdravá(což je asi dobře).Občas ji není dobře,hůře se pohybuje,je unavená a já ji musím chlácholit,že je jen přetažená a tak.Moc mě to vyčerpává a jsem z této situace neštastná.Sama už jsem pomýšlela na vyhledání odborné pomoci psychologa.Mám strach co bude,jak to bude probihat,pokud se zdrav.stav zhorší a jak budu s mamkou komunikovat.Poslední kontola na MR byla negativní.Děkuji moc za jakýkoliv názor a odpověd.
Dobrý den, úplně na začátku musím napsat, co je z Vašeho dotazu to nejpodstatnější. Lékař měl informovat především Vaši maminku (nejlépe ve Vaší přítomnosti nebo v přítomnosti těch nejbližších, které si maminka určí sama)o stavu jejího zdraví a prognóze její nemoci. Nádor na mozku je opravdu velmi vážnou onkologickou diagnózou a pokud Vaše maminka potřebuje zvládat léčbu a průběh nemoci, měla by mít kolem sebe ty, kteří jej podpoří. Lékař naložil celou tíhu odpovědnosti za prožívání Vaší maminky jen na Vás. Dokonce se ani - podle Vašeho sdělení - nedostal k tzv. milosrdné lži, pokud nechal Vaši maminku v nevědomosti o prognóze její nemoci. Naprosto rozumím tomu, že se trápíte, nedokážete mamince účelově lhát a tím se dostáváte do kolotoče neřešitelných situací. Tak jak z toho? Měla byste sebrat odvahu a jít se domluvit s jejím onkologem, aby se konečně přestal zříkat své povinnosti a Vaší mamince dal ty správné informace o její nemoci a jejím průběhu, tedy co by měla očekávat, čeho by se měla vyvarovat, co by naopak měla dělat. Pokud ošetřující lékař dokáže najít slova, jak Vaší mamince (nejlépe ve Vaší přítomnosti) řekne prognózu nemoci a bude vážit slova podle toho, co vaše maminka dokáže přijmout a ztotožnit se s nimi, zároveň jí ale nevzít naději na důstojné zvládnutí všech fází její nemoci, jsem přesvědčena, že vaše maminka tu zprávu přijme a pochopí. Pokud se tak stane, budete mít i Vy otevřené dveře k tomu, abyste s maminkou mohla mluvit otevřeně. Je jasné, že ten, kdo jí řekne o vyhlídce na budoucnost, nemůžete být Vy, ale opravdu jen lékař. Pokud by se Vám nepodařilo vyjednat schůzku s maminčiným ošetřujícím lékařem, zkuste oslovit jiného lékaře na oddělení - klinice, kde je Vaše maminka léčena a svěřte se mu se svým trápením. Chci věřit, že budete úspěšná. Pokud jde o to, jak zvládat horšící se stav Vaší maminky, tuto situaci můžeme řešit, až nastane. Konečně, máte můj email, nestyďte se mi napsat, jistě najdeme řešení i toho nejhoršího problému. Hodně trpělivosti a laskavosti pro Vaši maminku, ona i Vy je budete potřebovat. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
10. 12. 2014, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Kde v Praze prosím najdu pro babičku s nádorem prsu a silnou depresí psychoonkologa, který by si ji vzal do péče, aby přestála chemoterapii ?
Vaše babička se léčí v některé z pražských nemocnic na onkologické klinice. Každá onkologická klinika v Česku musí mít klinického psychologa, který je buď stále přítomen a tudíž k dispozici pacientům kliniky nebo dochází na kliniku v několika dnech v týdnu. O tom, kdo z kolegyň na kliniku dochází, se dozvíte od ošetřujícího lékaře Vaší babičky. Pokud si s touto kolegyní sjednáte schůzku a budete žádat pomoc pro Vaši babičku, jistě Vám vyhoví.
Další možností je podívat se na stránky naší Psychoonkologické sekce, kde byste mohla najít třeba i mimo kliniku Vaší babičky některou z kolegyň z jiných onkologických pracovišť, na Bulovce paní dr. Kulhánkovou, v Motole paní magistru Krylovou.
Třetí možností je třeba kontaktování pomocné organízace Gaudia, kde by Vaší babičce také mohli pomoci zvládnout náročnou onkologickou léčbu.
A pokud ani tato možnost Vám nebude vyhovovat, jsou v Praze četné soukromé praxe klinických psychologů, kteří se zaměřují na zvládání psychických problému u pacientů s vážným tělesným onemocněním.
Dovolím si na konci přičinit jedinou poznámku: vždycky říkám svým pacientům, že naprosto nejdůležitější je, aby měli kolem sebe své nejbližší, kteří je budou držet za ruku, když jim bude zle. V té chvíli ani sebelepší psycholog nemusí být co platný.
Přála bych Vaší babičce co nejvíc dobrých pomocníků na její nelehké cestě za úzdravou. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
28. 11. 2014, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
