Dobrý den,mému manželovi byl diagnostikován nádor prostaty s vícečetnými metastázami v kostech,je v paliativní léčbě hormony.Ca prostaty,high risk,Gleason skore 9,je to nějaký agresívní nádor.Já sama jsem před 9 lety prodělala rakovinu prsu s odstraněním celého prsu a 10 uzlin a všechny byly zasaženy nádorem.Měla jsem 7 let plný invalidní důchod,který mi byl před 3 lety odebrán a ponechán 1.stupeň pro trvalé následky.Jsem psychicky v koncích,manžel od dubna na nemocenské a já nemůžu najít vhodnou práci,ještě se staráme o a vyživujeme dceru,která studuje další obor,protože nenašla práci.Jsem psychicky i finančně v koncích.Řešíme,zda prodat náš rodinný dům,nebo co dál.U manžela se střídají deprese a výbušnost.Už jsem toho zažila v životě opravdu moc zlého,pochovala jsem i svého 13 letého syna,který mi zemřel po dopravní nehodě a teď mám pocit,že to už nezvládnu.Je mi 55 let,manželovi 57,a nevím,jak si poradit,ani co nás čeká,jaký bude mít jeho nemoc průběh.
Opakovaně si čtu Váš dotaz a možná víc než jindy si uvědomuji, omezení dané písemným kontaktem. Jak na dálku podpořit Vás a Vaší rodinu, která toho má tolik za sebou a ještě více před sebou.? Svou odpověď bych rozdělila na dvě části.
Ta první se týká Vaší náročné finanční situace. Tady mne napadá asi jen jediná věc – v každé nemocnici by mělo existovat „sociální oddělení“, kde by měli být schopni Vás vyslechnout a existuje-li nějaká možnost, mohli by Vám pomoci ji najít. Stejně tak je možné se obrátit na „sociálku“ ve Vašem městě – přeci jen jsou v tomto zběhlejší a mohou poradit, dát kontakty ….
Tu druhou část bych ráda věnovala Vám. Vaše vlastní náročná onkologická léčba, úmrtí syna, problémy s prací a nejnověji vážná nemoc manžela je něco, co je na jednoho člověka více než dost. Není se co divit, že v danou chvíli máte pocit, že vám došly síly. Divné by bylo, kdyby se to nestalo. Moc bych se přimlouvala za to, abyste zvážila možnost psychologické podpory; psycholog by mohl být tím, kdo Vás podpoří, pomůže Vám utřídit si myšlenky, pocity … pomůže Vám projít náročným obdobím, ve kterém se nyní nacházíte. Když budete chtít, můžete jej navštívit společně s manželem, kterému by mohl pomoci i se zvládáním jeho nemoci jako takové. Máte-li pocit, že by Vám mohla pomoci i vhodně nastavená antidepresivní terapie, pak se s důvěrou obraťte na svého praktického lékaře. Nasazení antidepresiv bych viděla jako velmi vhodné i pro Vašeho manžela – může mu je předepsat praktický lékař, onkolog, příp.psychiatr. Kombinace obojího – psychoterapie + vhodná medikace, by pak byla ideální. Zkuste se zeptat, zda pracoviště, kde se manžel léčí s některým z psychologů nespolupracuje. V případě, že ne, dejte mi vědět a společně s kolegy se vám pokusíme některého najít. Budete-li chtít, kdykoli se ozvěte na můj mail. Jsem s Vámi. Přeji Vám i Vašim blízkým hodně sil ke zvládnutí tohoto náročného období.
16. 11. 2014, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz
neuroendokriní nádor slininvky s metastázemi v játrech,v souč.době ambulantní chemoléčba v intervalech 1 měsíce.Jak pomáhat nemocné partnerce co nejůčiněji,sama je značná pesimistka ačasto mluví o konci života.Celkově je založením spíše pesimistka s tzv.katastrofickými vizemi.
Píšete, že Vaše partnerka je založením spíše pesimistka s "katastrofickými vizemi". Chápu to tak, že v průběhu Vašeho společného života se toto její založení opakovaně projevovalo (častěji možná v zátěžových situacích).
Z mé zkušenosti plyne, že většina pacientů při boji s rakovinou nemění svoje dosavadní "styly zvládání" zátěžové situace - což diagnóza rakoviny a léčba sama o sobě je. Pokud svoje postoje a přístup změní (a není to časté) - je to většinou až v průběhu léčby, po nějakém čase, nezřídka také až po prodělané léčbě.
Často se setkávám s příbuznými či jinými pečujícími lidmi, kteří jsou frustrovaní postojem "svého" pacienta. Přáli by si, aby se pacient k nemoci postavil čelem, aby byl aktivní, aby bojoval, díval se do budoucna s optimismem.
Ale někdy to zkrátka pro pacienta není možné - ať už pro jeho "založení" (tedy trvalejší charakteristiku) anebo proto, že aktuálně na to nyní nemá síly.
Tak se často mezi pacientem a nejbližšími rozevírá propast nepochopení, zklamání a frustrace na obou stranách.
Pacient by rád cítil blízkost a sdílení, stojí o kontakt s blízkými osobami a chce být přijímán, tak jak je - i se svým pesimismem (zvláště, pokud je tak celoživotně nastaven) a splínem.
Blízcí jsou zase v zajetí strachu, že o nemocného přijdou, tak se ho v dobré víře snaží povzbuzovat, motivovat apod. A cítí zklamání (a často i vinu, že dělají málo), když takové jejich aktivity nevedou k lepší náladě a postoji pacienta.
A tak jsou obě strany zklamané ve svých očekáváních a doopravdy vlastně nejsou spolu.
Co Vám mohu poradit - nesnažte se měnit postoj svojí partnerky, vymlouvat jí její katastrofické scénáře, přesvědčovat ji a rozveselovat. Ztratíte tak mnoho energie a nejspíš to nepadne na úrodnou půdu. Spíše jen usměrňujte ty nejtemnější vize - "ano situace je vážná, ale nyní proděláváš léčbu, tak je brzy to vzdávat". Taky můžete otevřeně říci, že se o ni bojíte a jaké ve Vás její pesimistické řeči vyvolávají pocity. Na druhou stranu vezměte ale v úvahu, že je pro Vaši patnerku možná nyní důležité si s Vámi promluvit o smrti a umírání - je to téma, které se ji nyní dotýká.
Některým pacientům v takto vážné situaci také pomůžou antidepresiva - pomohou trochu vyrovnat psychiku. Ale celkové "nastavení" člověka nezmění.
Co tedy dělat?
Někdy stačí jen naslouchat a přijmout, co je řečeno. Být nablízku, být přítomen, držet za ruku. Dopřát klid a dát prostor smutku, mluvit o své vlastní naději. Opakovat, že stojíte při ní a budete s ní, ať se děje, co se děje. Když si nevíte rady, zeptejte se, co potřebuje - a řiďte se tím. Možná se Vám to zdá málo, ale věřte, že vůbec není.
Pokud budete mít nějaké pochybnosti nebo další otázky, obraťte se na můj mail.
Přeji Vám i Vaší partnerce mnoho sil.
Mgr. Hana Kynkorová, Komplexní onkologické centrum, Liberec
11. 11. 2014, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz
Dobrý den,
před pár dny mi zemřel manžel. Měl velmi agresivní rychle progredující nádor mezi plicemi, s metastázami do kostí, lymfy a jater. Bylo to velmi rychlé, ani čtyři dny nebyl v nemocnici. Do nemocnice se dostal, protože už přestal jíst, nechutnalo mu a potřeboval být na kapačkách. Než mu zjistili správnou diagnózu, bylo již pozdě na jakoukoliv onkologickou léčbu.Do poslední chvíle jsem byla s ním. Zůstala jsem sama na chalupě, kam jsme se odstěhovali z Prahy, děti už mají své rodiny. Jezdí za mnou jen jeden syn, který je ještě svobodný. Ale to jen jednou za měsíc. Finančně mi pomáhá s dodělávkami prací na domě. Cítím se hodně sama, opuštěná. Všechny plány, které jsme s mužem měli, jsou pryč. Těšil se na důchod, jak se bude moci věnovat svým zájmům a koníčkům. Chtěli jsme konečně ještě pár let cestovat.
Hodně mi pomohli přátelé, kteří se mnou byli bezprostředně po manželově odchodu. Pomohli se zařizováním pohřbu, přespáním, finančně, atd. Nejstarší dcera se na mne zlobí, má pocit, že jsem zanedbala péči o manžela. Ráda bych s ní sdílela žal, ale ona má pocit, že by to na ni bylo příliš, že má sama se sebou co dělat. Moje finanční situace mi nedovoluje přestěhovat se do města, kde jsem byla zvyklá a kde mám plno přátel.
Jak žít dál a jak to zvládnout sama, téměř na samotě?
Děkuji za odpověď.
Dobrý den, jedním z nejhorších lidských psychických traumat je ztráta partnera a délka jejich soužití jen umocňuje psychickou krizi, ve které se přeživší partner ocitnul. Vaše situace je ve všech směrech naprosto zoufalá. Pročítám Váš dotaz a jen si zoufám, jak se k Vám staví Vaše dcera. Vyčítá, hledá viníka, staví se do role rodiče, který kárá své nezdárné dítě, že udělalo špatnou věc. Přitom by měla nejdřív o nemoci svého otce aspoň něco načíst. Rakovina má špatnou pověst hlavně proto, že mnohdy i dnes jsme proti ní naprosto bezmocní. A je jedno, jestli se o pacienta staráme velmi nebo normálně. Můj bratr zemřel v prosinci stejně rychle jako Váš manžel, a to mi věřte, že jsem se neskutečně snažila, abych verdikt choroby zvrátila. Ale zpět k Vám. V následujícím období budete prožívat nesmírně složité psychické trauma smutnění. V něm byste mohla udělat několik důležitých kroků. Prvním z nich by mělo být nic si nevyčítat. Jsem přesvědčena, že jste ve svém postavení udělala naprosto vše, co jste mohla pro manžela udělat. Byla jste s ním a sdílela jeho smutek a odcházení. Doprovázení blízkého člověka je z naprosto nejtěžších psychických bolestí, a Vy ještě v té bolesti jste, vězíte v ní. Dalším krokem, který Vás čeká je smutek, smutnění, ve kterém se budete loučit s manželem, se všemi vašimi společnými plány a přáními. Smutek je důležitý, myšlenky, sny, představy, ve všech se bude partner objevovat. Budete s ním mluvit, budete plakat, objeví se sebelítost nad svým osudem, nad Vaší existenční situací. Pokud budete moci, mluvte s lidmi o Vašem manželovi, mluvte o průběhu jeho nemoci, mluvte o tom, jak se cítíte Vy sama. Je velmi léčivé, když si o hrozném prožitku uděláte legendu, vyprávěním o všech prožitcích mnohokrát za sebou vstřebáváte hrůzu a děláte situaci bez partnera snesitelnější. Že nemáte, komu byste se svěřovala? Prosím, najděte blízko místa svého bydliště klinického psychologa, se kterým budete moci otevřeně mluvit a on Vám poskytne psychologickou pomoc. Obávám se, že byste se mohla dostat do stavu klinické deprese, pokud v něm ještě nejste. Budíte se ve dvě v noci a už neusnete? Jste ráno až do poledne nesmírně unavená? Máte v hlavě pořád jen černé myšlenky? Pak byste jako další krok měla jít se svěřit praktickému lékaři nebo již zmíněnému klinickému psychologovi. Jistě pomohou léky, jiná léčba akutní deprese je méně účinná. V dalším kroku byste se měla stále něčím zaměstnávat. Na domě je jistě stále co dělat. I děti si zpívají: dělání, dělání, všechny smutky zahání, dělání je lék. V mezilidských rodinných vztazích, jak z Vašeho psaní cítím, to bude dlouho skřípat, ale neměla byste podléhat beznaději, že Vás děti nechápou. Teď jim nelze nic vysvětlovat, mají svůj názor. Ale určitě příjde čas na urovnání vztahů. Je mi líto, že bydlíte tak daleko, nabídla bych Vám svou pomoc. Jsem Vám ale k dispozici jak na mailu, tak mobilu. Prosím, prožívejte smutek, ale zároveň se postarejte o svou bolavou duši. Myslím na Vás a přeji Vám, abyste zase našla ztracenou rovnováhu. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
28. 10. 2014, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobry den,
Nedavno mi zemrela velice blizka osoba na rakovinu. Pochopitelne z ni mam ted strach a tak ksem podstoupila prevntivni rakovinnovy screening. Krvi se zjistovaly onkomarkery, probehlo sono brisnich organu: zaludek, jatra atd, rtg plic, sono gynekologiskych organu, sono prsou, vysetreni na ORL, sono krku a stitne zlazy a gastroskopii. Vse vyslo negativni. Mam ale bohuzel nasledujici symptomy: pocit, ze mam neco v krku a pri polknuti "to" citim a nauseu, po cely den. Nezvracim, ale je to neprijemne. Trva treba mesic, tak 3 mesice nic a najednou prijde znovu.
Ma otazka: myslite si prosim, ze jsem uvedenymi vysetrenimi vyloucila pripadnou rakovinu? Pripadne je nejaky druh rakoviny, ktera se projevuje uvedenymi symptomy? A pokud podle vaseho nazoru o eakovinu nejde, pomohlo by mi myslite navstivit psychoterapeuta?
Dekuji
Dobrý den, mohu Vás jen pochválit, že jste se o sebe, své tělo a své zdraví začala intenzivně starat. Bylo by ovšem dobré, kdybyste v těchto preventivních prohlídkách po čase pokračovala, resp. opakovala aspoň některé nejdůležitější. Píšete, že jste byla i na preventivním vyšetření krku a štírné žlázy s negativním výsledkem. Pokud lékaři nenašli důvod knedlíku v krku, pokud míváte takovýto pocit občas, mohlo by to souviset s pocity úzkosti, tedy nebyl by to tělesný problém, ale mohl by to být problém psychický. Já jako psycholog Vám nemohu dát odpověď na to, zda jste při svých vyšetřeních zcela vyloučila případnou rakovinu, ale mohu Vám doporučit, abyste vyhledala klinického psychologa, svěřila se mu se svou kancerofobií, tedy strachem z rakoviny, myslím, že by Vám mohl pomoci či ulevit psychoterapeuticky jak od strachu, tak od pocitu překážky v krku. Hodně zdaru Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
29. 9. 2014, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den,
moje maminka (60) onemocněla již potřetí rakovinou prsu. Poprvé před 20ti lety, podruhé před 5ti lety (to už jí prs vzali) a v březnu tohoto roku jí objevili nález na pleuře, ale jde o metastázy z prsního nádoru. Prognóza je zatím dobrá, dochází každé 3 týdny na chemoterapii a čeká jí ještě 7 měsíců cyklů. Celou léčbu snáší obdivuhodně dobře, stále pracuje, je aktivní, o nemoc se zajímá, zjišťuje si informace, nemá ráda polehávání doma, i když víme, jak nepříjemné vedlejší účinky na ní chemo má...ztráta vlasů a obočí, únava, nevolnost, ztráta chuti, bolest, otupělost, otoky atd. O všem nám říká, nechává si pomoct, vším si s ní procházíme společně. Její přítel je jí oporou a moje sestra, i když žije mimo ČR, snaží se maximálě podporovat, být s ní v kontaktu, pomáhat na dálku jak to jen jde. Já jsem s mamkou v kontaktu denně, pracujeme spolu (podnikáme) a zároveň se střídáme v péči o babičku a dědu (v tuto chvíli už pečuji hlavně já, pro mamku je to velká zátež, ale jde jen o základní potřeby - pomoc při vysprchování, praní prádla, vození po doktorech atd.). Vše zatím zvládáme dobře, ale cítím, jak to na mě začíná lehce doléhat...spustila to taková malá smutná událost, když nám s manželem před měsícem umřela naše kočka, kterou jsme měli moc rádi a já cítím, že od té doby mi jakoby začínají docházet síly. Protože se znám a vím co mi pomáhá, věřím, že brzy budu zase ve své kůži, ale nechci spoléhat jen na sebe a chtěla jsem se s vámi poradit, co dělat (třeba i preventivně), abych tu mohla pro maminku stále být k dispozici a dávat jí ze sebe energii, aby se o mě mohla kdykoliv opřít a nestalo se, že mi ta energie prostě dojde.
Děkuji a zdravím celý tým psychoonkologické poradny, odvádíte skvělou práci. Moc si toho vážím, že existuje možnost pro pacienty, ale i pro nás, kde se svěřit, zeptat, poradit.:)
Z Vašeho dopisu na mne dýchla velká snaha mámě co nejvíce pomáhat a být jí k dispozici – jistě se snažíte pro ni dělat hodně. Na druhé straně cítíte potřebu taky pečovat o své síly, zcela se nevyčerpat … a v tom bych Vás chtěla moc podpořit, protože je neméně důležité „mít stále benzín, který vám umožňuje jet dál.“
Asi není žádná univerzální rada k tomu, co dělat, kde „dolévat benzín“ či jinými slovy brát energii. V každém případě je důležité, abyste kromě starosti o maminku měla prostor pro sebe – tj. abyste si dovolila sem tam udělat chvilku pro sebe, která skýtá úlevu a dává možnost doplnění energie. Neznám Vás osobně a neumím takto na papíře odhadnout, zda by bylo fajn např. zapojit se do nějaké zájmové aktivity, nebo si dovolit klábosení s kamarádkami či dělat jiné věci, které Vám mohou přinést radost jako je třeba pobíhání s pejskem v přírodě atd. Samozřejmě ve spektru péče o sebe je také psychoterapie – tu nechci tímto způsobem nijak vyzdvihovat jako nejnutnější či nejpřínosnější v těchto okamžicích. Chci pouze podotknout, že je to další z cest, jak se můžete s některými věcmi v životě „popasovat“ a nebýt třeba na ně sama.
Držím Vám nejen palce, ale věřím, že si tu (pro sebe) nejlepší cestu dokážete najít.
18. 9. 2014, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@tiscali.cz
Dobrý den,můj otec nar.1942 má zjištěnou leukemii a paní doktorka mu zatím říká,že mu nechce nasadit chemoterapii,protože by mu bylo hůř.Otec léta bere tablety kvůli depresi,ale dle mého názoru mu nějak zvlášť nepomáhají.Nemá chuť k jídlu,třese se,mívá závratě a myšlenky černé :-(Bere léky:asentra,venlafaxin mylan a neurol ten nejsilnější.Přijde mi,že mají víc nežádoucích účinků než těch co by mu pomohly.Otec má i zvětšenou slezinu,nález na játrech,žaludeční vřed a před dvěma lety mu byla dvakrát odebrána tekutina z plic a nyní ji tam zřejmě má opět.Hůř se mu dýchá.Máme velkou snahu ho dostat k lékaři,ale jemu se moc nechce,protože se stejně nic lepšího neděje.Chtěla bych poradit zda by mu pomohly nějaké bylinky nebo preparáty pro zlepšení psychického i tělesného stavu.Děkuji za odpověď
Dobrý den, Váš otec má veliké množství chronických zdravotních potíží už celá léta, samozřejmě to jeho psychika nedokáže zvládat. Má také předepsány jedny z nejnovějších a nejbezpečnějších anidepresiv a léky proti úzkosti. Přesto mu nepomáhají. Nemám bohužel povědomost o bylinkách na zlepšení psychiky, tady bych Vás chtěla poprosit, abyste vyhledala pomoc některého ze známých bylinkářů, jistě Vám poradí dobře. Já mám ale pro Vás jiný návrh: velkou psychickou úlevu může přinést dobře prováděná psychoterapie. Pacient se v klidném, bezpečném prostředí může svému terapeutovi vypovídat ze svých strachů, obav, úzkostí. Věřte mi, že sdílená bolest je bolestí poloviční. A ze svých dlouholetých zkušeností s hematoonkologickými pacienty vím, že právě začátek a nápor choroby, jakou je leukemie, ještě zhorší psychický stav Vašeho otce. Opravdu upřímně bych Vám doporučovala kromě léků a případně bylinek najít pro otce klinického psychologa, který/která by se začal/a otci věnovat a vést jej terapeuticky, slovem, ke zlepšení jeho psychického stavu. Možná by také nebylo marné jít k psychiatrovi a poprosit jej o změnu medikace, změnu předepsaných léků. Váš otec je tragicky zkoušený muž, kéž se Vám podaří udělat mu i domácí prostředí natolik dobré, aby měl kolem sebe bezpečné blízké, porozumění určitě má. Hodně síly Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
17. 9. 2014, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den
mám maminku ročník 1948 s generalizovaným bronchogenním karcinomem pravé plíce s metastázami v celém těle, v podstatě v posledním stadiu onemocnění. Již 2x ji vysávali z plic tekutinu, prodělala veškerou léčbu (chemoterapii, biologickou léčbu), nyní začala radioterapii. Chtěli bychom, aby umřela důstojně doma. Bohužel ji nikdo při žádné hospitalizace nenabídl pomoc psychologa a ona se nachází ve fázi deprese a obviňování, proč ona. Její manžel, můj táta, se stále snaží být optimistický a plánuje, jak se z toho "dostane" a bude žít ještě dlouho. Nechci, aby ji dával plané naděje, ale ona to stejně neposlouchá :-(. Je dušná už i při delší mluvě, na wc si dojde, ale to je maximum, co zvládá, cca 20kroků. Bydlíme na Praze 5. Chci se zeptat, zda je nějaká možnost, že by psycholog došel za ní domů, případně kam se máme obrátit, odvézt ji můžeme kamkoli pro pomoc. Služba nemusí být placená z veřejného zdravotního pojištění. Předem děkuji za odpověď
Dobrý den, podle toho, jak dotaz formulujete, jste plně v obraze o zdravotním stavu Vaší maminky a to je pro ni i pro Vás dobře. Potřebujete pomoc psychologa, který má zkušenosti s psychoterapií vážně nemocných pacientů. Píšete, že tam, co maminku léčí, Vám nenabídli pomoc psychologa. Vím jistě, že každé komplexní onkologické centrum musí mít v nabídce i tuto, tedy psychologickou pomoc. Píšete, že nyní chodí na radioterapii, prosím tedy, abyste požádala tam o to, aby si při návštěvě kliniky s Vaší maminkou přišla promluvit psycholožka. Vaše maminka by zřejmě také potřebovala na psychiku, které může dostat od svého onkologa. Pokud vím, v Praze více fungují neziskové organizace typu Gaudia, kam byste se mohla s Vaším přáním také obrátit. Přeji ze srdce Vám a Vaší mamince sílu zvládnout tuto zoufalou etapu vašich životů. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
9. 9. 2014, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobry den, tatovi 68 let diagnostikovali rakovinu plic v IV. Stadiu. Zije s pritelkyni na chalupe v JC, bohuzel podminky tam jsou nevyhovujici a proto jsem si ho vzala k sobe domu s tim ze zde bude po dobu chemoterapie a v peci o nej se budemej s bratrem stridat. Otec ma velke vykyvy nalad. Faze apatie se strida s agresi. Bud spi anebo ma vybuchy vzteku, kdy povycita vse vcetne detailu z minulosti, ktere si nikdo z nas nepamatuje. Snazime se ho brat s rezervou a chapat, je to ale vycerpavajici. Navic nam neustale predhazuje, ze nevychazime s jeho pritelkyni (ktera mu mj. Pri teto diagnoze kouri v byte), rad by s ni travil cas ale ani ja ani bratr ji nechceme ubytovat ve svem dome. jak mame postupovat? Pomohla by nejaka antidepresiva?
Hezký den,
situace, kterou popisujete, není nijak neobvyklá. Sdělení diagnózy závažného onemocnění je vždy velký zásah do života toho kterého člověka. Radikálně se mu změní svět, prostor, ve kterém se pohybuje, perspektiva … Není vůbec jednoduché se s tím vyrovnat. Způsoby, které doposud fungovaly při zvládání náročných situací najednou nefungují a nové nejsou, protože s tím nemá zkušenost. Nejzákladnější reakce na zvládnutí nadměrného stresu, což diagnóza „rakoviny“ bezesporu je, jsou dvě: útěk a útok. Za to první by se z jistou nadsázkou dalo schovat to, co popisujete u svého táty jako „fázi apatie“. Nejen že je regulérně fyzicky vyčerpaný z chemoterapie, ale také může jít o určitý únik z reality, něco jako když si myslíme, že až se probudíme, bude vše jako dřív. Nejspíš jde také o jeden z projevů nastupující deprese, kdy je toto potřeba zkonzultovat s tátovým ošetřujícím lékařem, který může v případě potřeby nasadit antidepresiva.
Pokud jde o tu druhou reakci na nadměrný stres, o útok i tady bych viděla paralelu v tátově chování. Je velmi pravděpodobné, že jeho agresivní chování je jakousi ochranou před tím, co je pro něj nepochopitelné, nečekané, ohrožující … Je odrazem jeho strachu, bezmoci, beznaděje … Strašně rád by si to „s nemocí rozdal na férovku“, ale to nejde. A tak útočí na všechny kolem sebe. Ti nejbližší jsou nejčastějším „terčem“, protože o nemocného pečují, jsou mu nablízku a také podvědomě předpokládá, že mu to odpustí.
Jste úžasní, že i přes náročnost toho všeho jste s ním. Společně strávený čas v takovýchto situacích jednou z nejdůležitějších věcí. A to jak pro Vašeho tátu, tak i pro vás, jeho blízké. Nechce-li tatínek slyšet o možné odborné pomoci psychologa, zvažte to třeba sama pro sebe. Odborník může pomoci i Vám, podpořit Vás v tom, co děláte a pomoci Vám projít tímto náročným obdobím. Při péči o tátu nezapomínejte na sebe, na své blízké; najděte si prostor pro společně strávený čas.
A pokud jde o přítelkyni Vašeho táty, pak bych se přimlouvala za nalezení jakéhosi kompromisu. Přeci jen je to jeden z jeho nejbližších lidí a ty kolem sebe táta potřebuje. Vy byste se měli snažit respektovat jeho a naopak on by měl respektovat Vás a Vaše výhrady. Proto bych se snažila domluvit na nějaké formě návštěvy, např.odpoledne nebo přes jednu noc – berte to jako návrh, možná „usmlouváte“ jiný, oběma stranám vyhovující model.
Přeji Vám i bratrovi hodně sil a trpělivosti a ještě jednou – váš táta má velké štěstí, že vás má.
5. 9. 2014, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz
Dobrý den, narazila jsem na tento článek od doktorky MUDr. Klímové http://www.kondice.cz/2014/07/rozhovor-nemoc-zacina-v-hlave/ jsem nemocná rakovinou
Začala jsem klást ty její otázky, k čemu my slouží rakovina a jak jsem si jí způsobila sama, ale na nic nepřicházím.Mám hodné rodiče, hodného manžela, práci mám ráda. Mám strach, když na nic nepřijdu, že se nevyléčím. Chtěla jsem se zeptat, zda by mi u této specialistky pomohlo u ní absolvovat hyptnózu, třeba by se na něco přišlo. Ptám se, protože jsem se dívala na ceník a stojí to hodně peněz.
Děkuji za odpověd.
Dobrý den, článek jsem si přečetla, abych porozumněla více Vašemu dotazu. Souhlasím s tím, že při jakékoliv léčbě vážnějších nebo chronických nemocí je dobré porozumět psychosomatickým souvislostem, které provázely vznik nebo rozvoj nemoci. Když ale podlehnete pocitům viny, že jste si rakovinu způsobila sama a nevíte čím, Vašemu zdraví to rozhodně nepomůže.
Nemohu Vám odpovědět, zda Vám pomůže hypnóza nebo jiná určitá forma terapie nebo zda Vám pomůže konkrétně MUDr. Klímová. Svého terapeuta si musí každý najít sám a zkrátka jej vyzkoušet. A k tomu patří i to, že do toho musíte investovat - vždycky svou energii a čas - a někdy i značnou částku peněz.
I v oblasti psychoterapie je ale možností více. Ve zdravotnictví a konkrétně v komplexních onkologických centrech většinou působí psychologové, kteří se věnují onkologickým pacientům a jejichž péče je hrazená pojišťovnou (viz. mapa psychoonkologické péče zde na Linkosu).
S přesvědčením Vám ale mohu napsat, abyste se svou nejistotou a strachem nezůstávala sama a odbornou pomoc vyhledala (z mnoha různých možností si ale musíte vybrat sama). Je možné, že to bude běh na dlouhou trať, ale pro úspěšnou léčbu je péče o psychiku stejně důležitá, jako léčba těla.
Přeji Vám uzdravení.
Mgr. Hana Kynkorová, Komplexní onkologické centrum Liberec
12. 8. 2014, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz
je možné nechat pacientaa při aplikaci infuze 10 minut bez kyslíku chemoterapie
je mi líto, ale Váš dotaz je určen lékařům - onkologům a Vy jste jej poslal do psychologické poradny. Neumíme Vám Váš dotaz odpovědět. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP
8. 7. 2014, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den mám zjištěnou Myeloproliferativní leukemii JAK2 V617F.Léčím se na hematologii Kladno a bylo mi to zjištěno odběrem kostní dženě.Jsou mi podávány léky Tromboreduktin.Už beru 5 tabletek denně a nějak závratné výsledky nejsou.Je mi 58 let.Cítím se často unavená a v noci se potím a strašně mě bolí nohy to mě budí.Tvrdí mi že o téhle nemoci se toho moc neví a co jsem se dočetla je to nevyléčitelné.Nevím jak se s touto nemocí vyrovnat a jak s tím žít děkuji vám za odpověd můj email.
Dobrý den, s problémy medicínského charakteru Vám bohužel nemohu pomoci, ale myslím si, že byste mohla najít radu třeba na nejbližším klinickém pracovišti, kde se Vaší nemocí zabývají, třeba v Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze. Pokud jde o psychické potíže, které logicky doprovázejí Vaši nemoc, můžeme si popovídat o tom, jak je zvládnout a kde hledat pomoc. Cítíte se unavená a Vaše únava může být jak z tělesných potíží způsobených nemocí, tak z velkého psychického vypětí, které každou tak vážnou nemoc doprovází. Vedle únavy Vás jistě trápí nespavost, taky kromě toho, že Vás budí bolesti a pocení, také myšlenky kolem údajné nevyléčitelnosti Vaší nemoci a pocity bezmoci a beznaděje, strach, smutek a úzkost. To, co jsem teď vyjmenovala, jsou projevy deprese a úzkosti a věřte, že takto špatně se cítí naprostá většina onkologických pacientů. Pokud se chcete vyrovnat se svou nemocí, měla byste především zvládnout Váš současný nedobrý psychický stav. Máte několik možností, první je říci o svých psychických potížích svému onkologovi, který Vám může začít léčit depresi sám osobně. Pokud Vás pošle k psychiatrovi, neměla byste váhat a začít úzkosti léčit u něj. A úplně nejlépe by pro Vás mohla být možnost chodit na psychoterapie ke klinickému psychologovi, se kterým byste mohla rozebrat svou situaci a spolu byste určitě dokázali najít cestu k vyrovnání se s Vaší nemocí. Pokud byste nedokázala chodit k psychologovi, jistě budete mít někoho Vám blízkého, s kým můžete mluvit o svých černých myšlenkách, o své budoucnosti. Není třeba, aby s Vámi Váš blízký diskutoval, utěšoval nebo bagatelizoval Vaše pocity, emoce. Vám určitě bude stačit pozorný posluchač, který Vám dovolí vypovídat se a tím si ulevit a postupně možná i najít cestu k pochopení, přijmutí nemoci. Pokud dojdete až ke smíření se se svou chorobou, ujišťuji Vás, že i Vaše tělo lépe bude přijímat léčbu. Přeji Vám hodně pevné víry a klidu duše při léčbě Vaší nemoci. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
26. 4. 2014, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den, před třemi dny odvezli manželova tatínka do nemocnice s bolestmi břicha, po vyšetření byla zjištěna neprůchodnost střev. Děda podstoupil operaci a byl mu udělán vývod. Bohužel byl diagnostikován karcinom tlustého střeva s metastázami. Manžel je na tom psychicky velmi zle, protože před 10 ti lety zemřela na onkologické onemocnění jeho maminka. Od pondělí jsme se skoro neviděli, protože bydlíme 150 km od bydliště dědy a manžel musel okamžitě jet jak do nemocnice, tak se postarat o dům. Včera večer přijel manžel z práce a jen chvíli jsme se snažili hovořit o tom, co bude dál. Manžel chce mít tatínka u sebe, hned jak ho pustí z nemocnice, to chápu, ale mám z toho velkou obavu a asi jsem se k tomuto problému nepostavila tak, jak by si manžel přál a představoval si. Hodně jsme se pohádali a je mi to nesmírně líto, nevím jak se chovat, nemám představu, co nás čeká...bydlíme v bytě 3+1 a máme 3 děti(2; 4,5 a 13).Poraďte mi prosím,jak se mám s touto situací srovnat a pomoct manželovi zvládat situaci. Navíc mám příští týden podstoupit já sama lehký operační zákrok ruky, po kterém budu několik týdnů indisponována a přeložit ho kvůli nástupu do zaměstnání( v říjnu ) nemohu. Děkuji
Hezký den. Situace, kdy do rodiny vstoupí závažné onemocnění je velmi psychicky náročná pro všechny zúčastněné a její řešení není vůbec jednoduché. Neexistuje žádný univerzální model, jak postupovat, jak to zvládat s klidem a rozvahou … To, od čeho je potřeba začít, je rozhovor. Otevřený rozhovor o tom, co se děje, co bude, jak si manžel péči představuje, co případně očekává od Vás a od dětí … Stejně tak by měl ale být ochoten vyslechnout i on Vás. Píšete, že jste se už o něco podobného pokusili, a že to nedopadlo nejlépe. Nevzdávejte to, zkuste to znovu. Neměl by to ale být rozhovor na chvíli; dopřejte si na něj dostatek času. Určitě to nebude jednoduché, ale zkuste jeden druhému dát prostor pro to, aby řekl, co chce a co potřebuje. Zkuste se např.domluvit, že každý bude mít třeba 15 minut na to, aby řekl své a ten druhý mu do toho nebude skákat – nejdříve jeden, pak druhý. Budete mít alespoň nějakou jistotu, že pro následný společný rozhovor bylo to podstatné vysloveno. Měli byste spolu mluvit, protože se to týká vás všech.
Rozumím obavám a strachům Vašeho manžela, jsou pochopitelné, stejně jako jeho touha mít tatínka u sebe. Stejně tak ale chápu i Vaše obavy z toho, jak vše zvládnout v, do jisté míry, limitujících podmínkách. Z Vašeho dotazu bohužel není zřejmé, v jakém stavu se tchán nachází, jak intenzivní, odborná a časově náročná péče by byla potřeba. Dokážu si představit, že jinak se můžete rozhodovat v situaci, kdy by šlo o péči přechodnou, časově omezenou, a jinak v případě péče dlouhodobé. Někdy jsou naše možnosti objektivně omezeny a pak je třeba zvážit i možnost pomoci nějaké instituce ve smyslu penzionu pro seniory, hospicové péče … znovu připomínám, záleží na konkrétní situaci a stavu tchána.
A jak odpovědět na Vaši otázku, jak se s tím vším srovnat a jak pomoci manželovi? Mluvte spolu, buďte spolu. Dělte se o obavy, slzy, strach, ale i o odhodlání, smích … společně toho zvládnete mnohem víc. Pokud by s manželem nešlo mluvit o všem, co byste chtěla a potřebovala, může Vám takovou oporou být třeba kamarádka, která Vám může dodat tolik potřebnou sílu pro „normální fungování“. Když by ani toto nestačilo, můžete se obrátit na odborníka, psychologa. Kdykoli samozřejmě můžete kontaktovat i mne – mailem, můžeme se domluvit i osobně (příp.podle bydliště Vám můžeme doporučit nejbližšího z kolegů)
Přeji Vám i celé Vaší rodině hodně sil a trpělivosti.
26. 4. 2014, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz
Dobrý den, můj synovec už po druhé prodělává léčbu Hodginova lymfomu. První léčbu zvládl celkem " v pohodě", v lednu 2014 výsledky skvělé, bohužel v březnu na PET zjistili, že nemoc je zpátky, takže vše nanovo. Ještě bych měla zmínit, že v době synovcovi léčby zemřel jeho bratr (od narození byl postižený - 22let)
Mě se spíš jedná, ale o mou sestru (maminku nemocného). Vůbec nevím, jak ji pomoci. Vedle psych. podpory jsem ji nabízela hlídání, úklid, slovní pomoc, cokoliv. Jenže ona se uzavřela do sebe....nikdo jsme ji nepomohli, nikdo ji nechápem, všechny má slušněji řečeno na háku. Se svou jedinou dcerou nemá moc dobrý vztah, mám pocit, že ji viní z toho, že ona je zdravá (od malička trpí silnou koktavostí).
Upřímně se divím, že se sestra ještě nesložila....chtěla bych ji nějak pomoc,ale slova jako držte se a myslím na vás ji opravdu nepomáhají.
Prosila jsem ji, aby navštívila psychologa, nechce ani slyšet....
Děkuji za radu.
Dobrý den, začnu od konce Vašeho dotazu..Vaše sestra se opravdu ze své velice těžké psychické situace sama nedostane a opravdu by si zasloužila pomoc odborníka. Ve velmi krátkém čase totiž utrpěla tu nejhorší ztrátu a zároveň bolestné zklamání, jaké může matka milovaných synů prožít. V tom velkém žalu, který prožívá, dokáže osočit všechny kolem sebe, že ji nepomohli a nechápou ji, je to ale způsob, jak ze sebe dostat, vykřičet, jak je zoufale sama. Ono je to ale pravda, trápí se pro ztrátu svého syna, pro své zklamání z neúspěchu léčby svého syna. Je opravdu zoufale sama a zrazená osudem, ale jsem si jista, že se nezhroutí. Syn ji potřebuje a to je ten nejsilnější životní motor. Proč také nechce od Vás pomoc? Je v tom totéž, co vyčítá své dceři. Jste zdravá, Vám se to nabízí, ale vpodstatě nevíte, co ona potřebuje. Byť jste sestry, nemusíte mít spolu velmi blízký vztah, aby se Vám dokázala svěřit, čím její duše doopravdy trpí. Nejbližší příbuzní nemusí být nejžádanějšími pomocníky. Na klinice, kde se léčí Váš synovec je jistě klinická psycholožka. Navrhuji Vám, abyste ji navštívila, řekla jí o svých obavách a ona by spolu s Vámi jistě našla strategii a taktiku, jak pomoci Vaší sestře, třeba přes jejího syna. Věřím, že byste takto mohla sestře účinně pomoci. Přeji Vám, abyste ve svém nabízení pomoci sestře nepolevila, odpustila jí její odmítání a hlavně, aby se synovec opravdu uzdravil. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
6. 4. 2014, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den, nejdřív Vám chci poděkovat, za pěkné odpovědi a povzbuzení nemocných. Prosím potřebuji odpověď na několik "proč". Naše maminka umřela na rakovinu vaječníků, která se jí poté dostala do plic a jiných orgánů. Celá naše rodina se jí snažila být na blízku a podporovat ji v boji s touto zákeřnou nemocí. Vždy odmítala doktory, léčila se se vším svými metodami. Když mamince diagnostikovali rakovinu, byli jsme si všichni jisti, že maminka vyhraje. Ale pokaždé, když byla po chemu či operaci, se s námi dětmi nechtěla vidět se slovy "uvidíme se, až mě bude dobře". My se snažili jí alespoň volávat a být jí nablízku alespoň slovy, které maminka uvítala. V momentě, kdy se jí rakovina dostala do plic, nám maminka řekla, že to bude dobré a že tam má jen malé ložisko... Teď jsme se ovšem po maminčině smrti dostali k lékařským zprávám, kde je napsáno, že rakovina je v progresi. Tzn., že maminka věděla, že rakovina ji dostává na kolena. Celou tu poměrně krátkou dobu trápení s námi nechtěla být v kontaktu, stěžovala si jen na bolesti po chemu, na které potom už ani nechodila. My netušili jak moc špatně na tom je, až když nám tatínek volal, že až pojedeme za maminkou domů, ať se nelekneme, že je trochu zmatená po lécích. V té době už ale dostávala morfium a opiáty a my nic nevěděli. Až když ji tatínek odvezl do nemocnice jsme ji konečně viděli a nepoznali naši maminku. Nemluvila, jen chrčela, po opiátech a lécích byla zmatená a pořád spala. Pár dní na to odešla do nebe a dodnes nechápeme, proč maminka nechtěla naši pomoc, k lékaři šla - je to hloupé to takhle napsat - jen umřít. Věděl o tom jen tatínek, na kterého se nezlobíme. Ale tolik to bolí, ta bezmoc, která na nás dolehla v momentě, kdy jsme maminku v nemocnici viděli a trvá dodnes... Naštěstí si stihla užít vnoučky, které si tolik přála, další je na cestě a ani to maminku nepodrželo. Vždyť je tolik možností jak si poslední dny, týdny užít a ne se uzavřít a nechodit ani ven a nebýt s rodinou... Snažila jsem se to popsat stručně. Předem Vám děkuji za odpověď.
Dobrý den. Děkuji Vám za povzbuzující pochvalu práce celého našeho kolektivu psychoonkologů. Píšete smutný příběh Vaší rodiny a ptáte se na několik "proč". Já jsem ale přesvědčena, že se odpověď týká jediného velkého PROČ. Vše souvisí s tím, jak člověk prožívá těžkou životní situaci a jak dokáže najít cestu k jejímu zvládnutí. Pokusím se Vám popsat stručně zákonitosti psychické odezvy na zlé zprávy a zároveň vystopovat, proč se Vaše maminka chovala tak, jak se chovala. Každý člověk po vyslechnutí takové špatné zprávy, jako je oznámení lékaře, že má rakovinu, se octne nejprve v šoku. Je překvapen a ptá se Proč právě já? Pak šok odezní a dostavuje se fáze popření nebo odmítání, prostě odpor. Vaše maminka podle Vaší zprávy spoléhala vždy na alternativní způsoby zvládnutí svých onemocnění. Teď ale její znalosti a schopnosti na nádor nestačily. Musela se začít léčit, ale její postoj k razantním medicínským léčebným postupům byl zřejmě velmi odmítavý. Taky byla určitě zklamaná, že jí selhalo její tělo, že ji zradilo a dopustilo, aby se bála o svůj život. Octla se v pasti odmítání, popření, odporu. Sice se podrobovala procedůrám, ale styděla se za únavu, nevýkonnost,ztrátu podstatných částí svého těla. Cítila se asi zmrzačená. Kdyby toto psychické popření překonala, čekaly by ji další fáze smlouvání, deprese, ale po jejich překonání by se dostala do fáze spolupráce s lékaři a rodinou a to by byla ta nejžádanější část jejího psychického nastavení při léčbě. Kdyby.. Vrátím-li se do fáze popření, odporu, ve kterém se Vaše maminka uvěznila, musím říct, že měla naprosto typické reakce takto trápícího se člověka: odmítala všechny zdravé lidi, tedy i všechny "nevinné" členy své rodiny, kteří chtějí ze srdce rádi a jsou připraveni mamince pomáhat, ale oni přece nemohou vědět, jak jsem na tom, neleži na kapačkách a nezvracejí. Vaše maminka zřejmě také takto trápila i Vašeho tatinka, ale on je velmi statečný a moudrý, jistě vycítil, že rozhodnutí vaší maminky nezviklá. Pomoc, byť sebeupřímněji míněná, se nedá vynutit, hlavně ne laicky od milujících dětí. Možná, kdyby k sobě pustila odborníka na lidskou duši, dokázal by rozpustit ten psychický záraz, ve kterém uvízla Vaše maminka. Z mé dlouholeté praxe u lůžka onkologického pacienta vím, že pokud nemocný zůstane v pasti psychické negativní emoce popření, agrese nebo deprese a zůstane bez pomoci odborníka, jeho fyzický stav se rapidně horší a on zmírá rychleji a hlavně sám. Mohu Vás ujistit, že na odmítavém postoji Vaší maminky nikdo z vás blízkých nenesete žádnou vinu. Víte, člověk, který se rozhodne takto osaměle řešit konec svého života, není vůbec zbabělý a jeho vůle a rozhodnutí zvládat vše sám a nebýt na obtíž, je vůlí silné osobnosti. Vaše maminka si sama vybrala svou cestu a své blízké postavila do role odloučených statistů. Ráda bych z Vás a Vašich blízkých sňala tu horu výčitek, dělali jste maximálně a ochotně jen to, co vám Vaše maminka dovolila. Je třeba jí odpustit a ve vzpomínkách ji pohladit a nechat odpočívat. Přeji Vám pevné odhodlání a snahu Vaši maminku pochopit. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
6. 4. 2014, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Moje maminka (57) má zhoubný nádor mozku. Jsem už ze situace zoufalá a tak se obracím na Vás.Celá situace se ještě zkomplikovala zlomeninou krčku. Maminka je měsic po radioterapii a ted je v rehab.centru. Pořád jsem doufala že se její stav zlepší ale je tomu ted naopak. Bylo mi sděleno že bohužel hybnost maminky je ted na maximu a ted to pujde jen dolu s tím onemocnením které má. Maminky stav se zhoršil ale ještě jí to myslí. Já bych chtěla maminku si vzít domu,dokud ještě vnímá atd.než příjde to čeho se strašně bojím.Udělal jsem vše jen proto abych mohla být s ní a i ona by chtěla domu.Je to správné rozhodnutí,zvládnu to doma,kde sehnat pomoc-Domácí hospic a kde se popřípadě informovat?Nechci jí nechávat další týden 2 tam kde je když už tam víc neudělají a zase asi jediné co pro ni mohu udělat je to že bude doma a ona si to přeje..dokud ještě je v tomto stavu...Moc Vám děkuji za pomoc
Budu se snažit na Váš konkrétní dotaz také konkrétně odpovědět.
Máte určitě pravdu, že mamince bude nejlépe v domácím prostředí, pokud už odborníci odvedli práci, kterou mohli. Je vidět, že máte maminku velice ráda a uděláte pro ni cokoli. Protože ale síly nás všech jsou omezené, budete potřebovat kvalitní odbornou pomoc. Je od Vás velice rozumné, že hledáte pomoc u institucí, které mají s touto situací velké zkušenosti. Protože každá rodina má jiné podmínky a potřeby, musí být taková pomoc ušita rodině na míru.
Dohodla jsem Vám proto během dneška pomoc u osoby, která se v této problematice výborně vyzná - obraťte se, prosím, co nejdříve na paní magistru Alici Pickovou - sociální pracovnici Fakultní nemocnice v Motole. Číslo telefonu je 224431177 a mailová adresa alice.pickova@fnmotol.cz. Paní magistra o Vás ví a pomůže Vám sehnat nyní tu nejlepší péči pro maminku domů a do budoucna Vám pomůže reagovat na vývoj situace dalšími radami.
Přeji úspěšný přesun maminky do domácí péče a vám oběma mnoho krásných chvil vzájemné blízkosti.
PhDr.Hana Čápová
6. 3. 2014, PhDr.Hana Čápová, capi@cmail.cz
