Dobrý den,
nevím, zda správně směruji svůj dotaz, ale zkusím to. Je pravda, že by u osoby prodělávající chemoterapii (formou infuze) neměly po dobu chemoterapie být přítomny malé děti?
Maminka nastupuje na chemoterapii ambulantní formou vždy dva dny a pak 3 týdny pauza a pak to samé znovu. Mám 2 leté dítě a bydlíme v jedné domácnosti. Slyšela jsem, že spolužití osob prodělávajících chemoterapii a dětí je pro děti nebezpečné. Je to pravda? Předem děkuji za odpověď.
Hezký den,
Váš dotaz by měl být v první řadě směřován na ošetřujícího lékaře Vaší maminky. On je tím, kdo zná přesně její léčbu, léky … a je tedy plně kompetentní posoudit, nakolik rizikový je pro vás všechny běžný společenský kontakt. Z některých specifických postupů mohou určitá omezení vyplývat, naproti tomu běžně používané perorální (tablety) nebo infuzí podávané chemoterapie nepředstavují při běžném kontaktu pro blízké okolí riziko. Znovu proto - nebojte se obrátit na ošetřujícího lékaře Vaší maminky, ptejte se, abyste se zbytečně nebály být spolu. Být spolu je totiž tím nejdůležitějším, co Vy i Vaše maminka budete potřebovat. Čeká vás náročné období, plné změn a z toho plynoucí nejistoty. Samotnému člověku se to vždy zvládá hůře, vzájemné sdílení a podpora může přinést úlevu a sílu do běžného fungování vám všem. Co dělat? Čím mamince pomoci? Ubezpečte jí svou přítomností, hovořte spolu otevřeně o všem, co je pro vás obě důležité. V rámci možností fungujte tak, jak doposud a tam, kde to zrovna nepůjde, se soustřeďte na to, co jde a netrapte se tím, co se nedaří. Přeji Vaší mamince, i Vám, hodně sil a odhodlání do dalších dní.
17. 2. 2014, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz
Jsem po onkologické léčbě ( operace pravého prsu-duktální karcinom T1N1M0, uzliny odebrány - již metastázy, jsem pravák a mám lymfedém - nosím kompresní rukáv, rehabilitace...) částečná mastektomie, 6x chemoterapie a 30x RT ), triple negativní, NPI 5,14 léčba ukončena v 06/2010.Diagnostikována v 44 letech ( 11/2009 )
Procházím rozvodem...manžel se odstěhoval k jiné, naše manželství bylo pěkné přes 22 let.
Protože s rozvodem nesouhlasím, byla jsem vyzvána soudem prokázat , jaký negativní dopad by mohl mít rozvod na moje zdraví...myslím si, že ještě bychom mohli najít cestu a rozvádět se nechci....
Moc děkuji za odpověď a také za všechnu cennou pomoc nám onkologickým pacientům.
Sdílená bolest je hned o kousíček menší.
Dobrý den, nejprve bych Vám chtěla za celý náš tým psychologů v onkologii velmi poděkovat za ocenění naší práce na odpovědích v naší poradně i u lůžka nemocných. Jste velmi statečná žena, prošla jste náročnou léčbou, již jste ukončila před třemi a půl roky. Uzdravení po onologické léčbě se počítá až po pěti letech. Stále byste měla být na sebe opatrná jak po fyzické stránce, tak hlavně být psychicky vyrovnaná. Byla jste vyzvána, abyste prokázala, jaký negativní dopad by mohl mít pro Vaše zdraví rozvod. Nevím, co míní soudci tím prokazováním, předpokládám, že chtějí hmatatelné důkazy. Především takovýto dotaz může zodpovědět jen odborník, onkolog nebo klinický psycholog po prostudování Vaší lékařské dokumentace. Vy můžete jako zainteresovaný a poučený laik promluvit o tom, že onkologické nemoci patří do psychosomatické medicíny. Ta mluví o tom, že pokud se člověk dostane do velmi těžké životní situace, kdy je pod trvalým psychickým tlakem, který nedokáže uspokojivě zvládnout, reaguje jeho tělo vznikem vážné nemoci. Tělo rezonuje stres a depresi nemocí. Existuje obrovské množství vědeckých prací, které prokazují tento fakt. Rozvod sám o sobě může vyvolat ve zúčastětých extrémně nebezpečný psychopatologický stav úzkostí,nejistot, depresivních nálad. Ale Vaše psychika i Vaše tělo potřebují klid a bezpečí. To by měl soud akceptovat. Z druhé strany ovšem tu je odchod manžela a zjevná jeho neochota se k Vám vrátit. Předpokádám, že byste chtěla navázat přetrhnutou nit společného života. Ptám se Vás, je to moudré? Dá se vůbec pokračovat poté, co partner selhal? Přeji Vám víru v sebe a pevné nervy, myslím na Vás. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
26. 1. 2014, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den,
mému otci byl na začátku léta diagnostikován karcinom plic, nastoupil léčbu na Žlutém kopci v Brně. Metastáze se bohužel objevili i na mozku. Léčba se zdála být účinná i přes to,že nás lékaři postupně připravovali na to,že naděje na úplné vyléčení je malá. Otec byl pořád v rámci možností v dobré kondici a to jak fyzické,tak zejména psychické.Nevzdával se, bojoval,držel se,v rámci možností pracoval ve vlastní firmě.. Tento pátek prodělal malý epileptický záchvat, kdy se naprosto ztratil v prostoru i čase. Na mozku je navíc i otok. Po hospitalizaci odcházel z nemocnice sice vyčerpaný,ale relativně v pořádku. Během dne však bohužel dostal další záchvat a přestal prakticky mluvit, resp. nemůže se vykoktat,slova nedávají smysl. Můj dotaz zní - jak se k němu teď chovat? Je často agresivní, křičí a je vulgární z toho důvodu, že mu nerozumíme. Pokud je to možné, vše mu odkýváme, nehádáme se, rozhodně nekřičíme. Navíc po Novém roce s ním máma zůstane sama doma, snažíme se jí sehnat asistentku,ale bojím se, že to psychicky nezvládne. Se sestrami i jejich manželi se snažíme pomáhat co to jde,ale začne období,kdy budeme muset do svých zaměstnání. Jsem docela bezradná a hledám všechny cesty,jak mu jen pomoci a zpříjemnit pravděpodobně poslední jeho dny.
Dobrý den, situace, kterou popisujete, je pro celou Vaši rodinu extrémně psychicky náročná a není snadné ji denodenně řešit. Nemoc Vašeho otce velmi rychle ničí a pokud se nádor dostal do mozku, mohla by nastat situace, kdy by si mohl v záchvatu agrese fyzicky ublížit. Pokud, jak píšete, je vulgární a křičí, nemám jinou radu, než vás pochválit za to, že neeskalujete slovní konflikt. Kdyby ale začal k nadávání být nezvladatelný a použil fyzické násilí, něco rozbil, pak bych na Vašem místě volala jeho onkologovi, který by Vám měl poradit léky na zklidnění. Další volbou by byla konzultace s psychiatrem. Pacient totiž ve chvíli záchvatu nedokáže rozpoznat závažnost svého jednání vůči sobě ani vůči ostatním. Pokud byste ale potřebovali Vašemu otci hned pomoci, je třeba volat záchranku a vzhledem k nebezpečnému chování Vašeho otce znovu hospitalizovat. Přímo v nemocnici pak žádejte psychiatrickou pomoc, jistě ji Váš otec dostane. Pokud jde ale o dlouhodobou péči, je pro Vašeho otce možnost péče v hospici, nejlépe v blízkosti bydliště rodičů nebo požádat o poskytování domácí péče, do které jsou zahrnuty ošetřovatelské úkony tak, aby pacient nemusel být v nemocnici. Je jasné, že pro Vaši maminku je ošetřování manžela v tak nedobrém stavu naprosto nadlidský úkol. Je v této situaci nezbytné spolehnout se na nemocniční péči nebo si zajistit domácí péči, pokud je ve vašem okolí dostupná. Hodně síly Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
27. 12. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den, mému manželovi diagnostikovali tumor slinivky břišní. Čekáme teď na výsledky biopsie. Musím se přiznat, že se velmi snažím nepropadat skepsi, ale někdy je to velmi těžké. Máme malé děti 4 a 8, a i když vím že musím být hlavně já v pořádku musím stále myslet na ně a jak jim v tuto chvíli dát dostatek jistoty v této době velké nejistoty. Velmi je miluji a stále se snažíme být všichni spolu, velmi jsme se všichni zastavili, ale cítím to spíše jako takový "klid" před bouří. Prosím poraďte mi jak nastavit nějakou "pohodu" (nevím jak to správně vyjádřit?), alespoň teď před Vánocemi. Moc děkuji. Nevím jestli je to dostatečně srozumitelný dotaz, nějak se mi nedaří správně formulovat své pocity a myšlenky. Omlouvám se a přeji krásný den
Dobrý den,
nejdříve bych ráda řekla, jak velmi z Vašeho dotazu rozumím starosti o Vaší rodinu, a vnímám z něj velkou statečnost. Situaci, ve které jste, nazýváte dobou velké nejistoty, a tato nejistota přetrvá, než se dovíte, co vás všechny bude čekat dál, na co se musíte připravit.
Své děti milujete, a chcete udělat vše proto, aby to doma měli co nejvíce „pohodové“, a dostalo se jim jistoty. Máte na sebe nárok být pro ně, a zřejmě i pro manžela, v pořádku a snažíte se nepropadat skepsi, i když je to pro Vás někdy velmi těžké. Srovnat se s takovým onemocněním, čekat a představovat si, co může v budoucnu být, nutně spotřebovává síly. To, že se snažíte být všichni co nejvíce spolu, mi přijde jako velmi důležité, a podpůrné pro Vás i Vaše děti. Velmi chápu Vaší touhu, aby bylo vše, hlavně pro děti, co nejvíce pohodové, ale je to skutečně v tuto chvíli něco, co je v dosahu možného?
Vážné onemocnění blízkého je velmi bolestnou zkušeností pro všechny zúčastněné - smutek rodiny je spolčený, stejně tak i obavy a znepokojeni. Ty můžeme otevřeně projevit. Není třeba se bát pocitů. Pokud je vám do pláče, tak nechte slzy téct. Nechte děti plakat s vámi dospělými. Pro ně to muže znamenat to, že i ony mohou plakat a že třeba nemusí byt za hrdinu. Ubezpečte se, že jste v tom společně.
Své děti chceme před bolestí a smutkem ochránit, právě ony jsou však mnohem citlivější na to „co se neříká“, mají větší schopnost vycítit, že se děje něco zvláštního, z neverbální komunikace, z tónu hlasu. Rozumem si to „zvláštní“ ještě vysvětlit neumí – a když jim není vysvětleno, je zde prostor, aby děti byly zmatené, nebo vyplašené a o samotě. Mluvte spolu otevřeně, ale ohleduplně. Nechte je ptát se. Jste tam pro sebe navzájem. Nevím, jestli z takových rozmluv může vzejít pohoda tak, jak by jste své rodině přála, ale ze společně tráveného času, zážitků klidně i spřed „bouře“, a otevřenosti, můžete dosáhnout důvěry a spolehnutí. Společně jako rodina zvládnete více, než když bude všechno na Vás samotné.
Je několik věcí, co děti, a třeba i Vás dospělé spolu s dětmi, může v této situaci podržet. Snažte se co nejvíce věcí dělat, tak jak jste zvyklí. Pravidelnost režimu pomáhá cítit se bezpečně. Před Vánoci má spousta rodin své vlastní tradice, zkuste zachovat alespoň ty u děti nejoblíbenější. Dětem pomáhá, když jsou účastné na péči, drobnými věcmi, za které pocítí vděk: donést léky, podat vodu. Dopřejte jim fyzickou blízkost. Vysvětlete jim, přiměřeně jejich věku, co se s tatínkem děje (v tomhle může pomoci i dětský psycholog). Další inspirace třeba k některým konkrétním otázkám co děti můžou pokládat, můžete najít v brožuře „Dítě a rodič nemocný rakovinou“ (k stažení zdarma http://www.cmhcd.cz/aktualita.php?ID=58).
Z Vašeho dotazu také vnímám, že o svých pocitech potřebujete s někým mluvit a tím se v nich lépe vyznat. Nevím, zda mluvíte spolu otevřeně s manželem, nebo máte někoho jiného blízkého, s kým můžete mluvit o svých pocitech nebo jen jednoduše svoji starost sdílet. Sdílení přináší úlevu a úleva přináší více sil fungovat pro Vaši rodinu, pečovat o manžela a děti, i o sebe. Bylo by dobré, kdybyste ve své blízkosti měla takového člověka – ať v okruhu blízkých, nebo v okruhu profesionálů. Za druhé jmenované bych Vás ráda povzbudila, abyste se neobávala vyhledat i psychologa osobně, kupř. z naší mapy psychoonkologické péče. Samozřejmě se můžete obrátit i na mně – opětovným dotazem přes email, nebo telefonicky.
Přeji Vám i Vaší rodině hodně sil,
16. 12. 2013, Mgr. Kristína Tóthová, kristina.tothova@fnbrno.cz
Dobrý den, prosím Vás chtěla bych Vás poprosit o zodpovězení dotazu, předem děkuji.Moje maminka ma po odejmuti tumoru v tlustém střevě podstoupit adjuvantni chemoterapii.Zajímá mně, zda se da říct.ze po pul roce absolvování chemoterapie bude vše vporadku? Maminka metaztaze nema.děkuji
Dobrý den, je mi velmi líto, že Vám budu muset sdělit, že Vám nemohu odpovědět z jediného důvodu: vaše otázka patří jedině lékařům onkologům, tedy těm, kteří Vaši maminku operovali a navrhli jí způsob chemoterapie. Jistě ji budou i nadále sledovat a také Vám i Vaší mamince budou moci odpovědět, lépe předpovědět, zda bude léčba jejího střeva účinná. Svůj dotaz jste adresovala do poradny psychologů, kteří nevedou medikamentozní léčbu onkologických pacientů. Nabízím Vám ale, pokud byste si nevěděla rady s psychickými projevy Vaší maminky nebo jejího okolí v průběhu léčby, bude dobře, když nás v této poradně požádáte o radu. Přeji Vám i Vaší mamince úspěšnou léčbu. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
8. 12. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den, chtěla bych se zeptat, jak pomoci švagrové, která je po úspěšné léčbě Hodgkinova lymfomu v oblasti slinných žláz.Lymfom po celkem radikální chemoterapii zmizel, kontrolní výsledky v listopadu jsou výborné. Jenže, švagrová začíná být, jak na své sourozence, tak i na kolegy v zaměstnání celkem agresívní. Nic není podle ní uděláno pořádně, jen ona to zachraňuje, křičí apod. Mám pocit, jakoby v ní narůstala zloba každým dnem. To čím si procházela jsme s ní celkem intenzivně prožívali, protože bydlíme vedle sebe, i tak mám pocit, že jsme podle ní neudělali nic a máme se dobře a jsme zdraví. Vypadalo to, že psychicky léčbu zvládá, ale to bylo zřejmě jen zdání.Teď je to "zlá ženská". Ona sama řekla, že ví, že už zdravá nebude, a tak, že si to teď všechno vynahradí a bude jenom pro sebe. Máme k sobě pocitově blízko, ale i já kolem ní našlapuji po špičkách, přestože jsem spíše cholerik. Jak jí tedy pomoci. Čekat, až dozraje sama a začne vykládat, nebo ji nějak popostrčit. Vím, že každý potřebuje svůj čas, ale v zaměstnání, kde pracujeme spolu si jejího chování všímají i ti, kteří si nikdy nevšímají, nebo jsou tzv.splachovací a chodí si za mnou stěžovat. Vždy jí omlouvám,ale zkrátka jí chci pomoct. Děkuji za vyslechnutí a odpověď.
Sdělení závažné dg.člověku vždy výrazným způsobem zasáhne do života a otřese jeho dosavadními jistotami. Nic najednou nedává smysl a mnoho lidí se tak v první chvíli upne k tomu jedinému, co smysl dává, k léčbě. Mohou se soustředit na „technický průběh“ léčby a to ostatní mohou vědomě nebo i nevědomě potlačit. Tím ostatním mám na mysli odžití si nejrůznějších emocí spojených s pocity strachu, ohrožení života, beznadějí … A ze zkušenosti - je pak jen otázka času, než se to vše dostane ven.
Přijde mi, že něčím podobným nyní může procházet i Vaše švagrová. Veškerou energii i myšlenky upnula k tomu, že zvládne léčbu, že bude zdravá a „neměla čas“, možná si ani nechtěla připustit plně své vlastní ohrožení … no a najednou léčba skončila, síly k boji už nejsou potřeba a emoce nashromážděné za celou předchozí dobu jdou ven. K tomu se často přidává i pocit jakéhosi „vzduchoprázdna“, kdy člověk vlastně není ani zdravý a ani nemocný. Léčba sice skončila, a jak píšete, pro švagrovou v tuto chvíli úspěšně, ale ona přesto vnímá omezení z nemoci dále plynoucí. A to že se zlobí, že je agresivní, je jedním z častých projevů ve chvíli, kdy si vlastně sama se sebou neví rady. No a to, že nejvíce „ubližuje“ vám nejbližším má logiku – jste jí fyzicky nejblíže a také podvědomě může počítat s tím, že jí to odpustíte.
A co s tím? Píšete, že k sobě máte blízko a tak bych se nebála otevřeného rozhovoru s ní. Zkuste to všechno popsat ze svého pohledu, zkuste jí říct, co její chování dělá s Vámi, klidně jí řekněte, když s něčím nebudete souhlasit … Budete mluvit za sebe a ne co si myslíte, že ona. Napadá mne něco jako třeba: “Nezlob se, ale je pro mne dost těžké dívat se na to, jak se v tom teď „plácáš“, ráda bych Ti pomohla, ale nevím jak …“ V případě „agresivního projevu“ bych se klidně ohradila ve smyslu, např. „Chápu, že je toho na tebe teď dost, ale to neznamená, že se ke mne můžeš chovat takto …“ Může se stát, že chvíli potrvá, než bude Vaše švagrová na takový rozhovor připravena, ale bude vědět, že může. A to není málo.
Věřím, že to společně zvládnete. Kdykoli budete chtít, nebo potřebovat, můžete se obrátit přímo na můj mail.
8. 12. 2013, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz
Prosím o odpověď zda jste se ve své praxi setkali s případem, že pacientka musela ukončit ozařování (prsu), protože to psychicky nezvládala.
Na Váš dotaz mohu odpovědět velmi stručně: ano – během doby, co pracuji s onkologickými pacienty, jsem se s tímto případem setkala.
Nicméně mám pocit, že taková odpověď je málo a možná se nemýlím, když si myslím, že má posloužit (pacientce nebo Vám) k tomu, aby se někdo, koho se to týká, možná více dozvěděl o tom, co se stane, když se pacient rozhodne léčbu nepřijmout.
Dále bych spekulovala, a nechci se do toho široce pouštět, protože toho o „případu“, který popisujete, víc nevím. Přemýšlela bych o tom, co je důvodem odmítnutí léčby nebo příčinou toho, že to pacientka psychicky nezvládá. Může to být např. strach (z něčeho), může to být stud (za něco), může to být pocit ohrožení (něčeho) atd.
Takové ženě bych navrhla, pokud by to ona přijala, aby si zkusila tyto důvody najít. A když by věděla, jaké jsou, tak by s tímto pochopením mohla dále pracovat. Nyní s e však dostávám do momentu, kdy zase neumím říci, co by se dál stalo. Možná by se rozhodla dělat něco s tím, aby byla psychicky odolnější, možná by chtěla pátrat po tom, aby se dověděla víc o ozařování atd. A právě na takové situace může být pacientům, kteří mají nemocné tělo, užitečná mj. psychologická práce – tj. setkávání se člověka s člověkem (pacienta a psychoterapeuta), kteří spolu jdou ke kořenům problému, protože tam se dá najít řešení nebo (chcete-li) další cesta, kterou nemocný možná sám nevidí.
2. 12. 2013, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@tiscali.cz
70-leté mamince byla diagnostikována rakovina prsu, v tuto chvíli je po operaci, bohužel ji byly zjištěny i metastáze v kostech, v tuto chvíli jsme před první návštevou onkologie. Maminka si neustále stěžuje na únavu a bolest celého těla, dle lékařky je vše psychického rázu. Bohužel zcela podlehla své nemoci a nachází se ve stavu "ať už umřu".Sama si s jejím stavem nevím rady a dochází už i mne síla ji neustále se snažit motivovat, mám malou dceru, která svou babičku miluje, ale v jejím psychickém rozpoložení není možné, aby se s vnučkou viděla. Ráda bych s maminkou zašla k nějakému psychologovi, který se zabývá onkologickými pacienty.
14. 11. 2013, PhDr. Hana Čápová, capi@cmail.cz
Onemocnela nam maminka (67 let), diagnoza zni, nador na mozku a rakovina delohy. Bohuzel nam bylo zdeleno, ze neni nemoc lecitelna. O tom, ze je to tak vazne vim jen ja a moje sestra. Mamince a otci (70 let) bylo zdeleno, ze je nadeje a ze musi maminka bojovat. Ja i sestra se snazime maminku motivovat, psychicky podporovat a ve vsem ji pomahat. Bohuzel mame vetsi problem s otcem, ktery i kdyz nevi jak vazna situace je, tak maminku depta, urazi, fnuka, heka a lituje sam sebe. Vubec si nevime rady.
Myslime si, ze kdyz otci zdelime pravdu o tom, jak to s maminkou je vazne, tak to bude jeste horsi. On to vzda za ni a posle sebe, i ji do hrobu. Otec potrebuje nutne pomoc psychologa a vysvetlit, jak se ma v teto situaci chovat a jak by mel maminku psychicky podporovat. Maminka potrebuje podporu, klid a cloveka, ktery ji chape a ktery ji v tech zbyvajicich mesicich, ci letech bude oporou. Nas tatinek bohuzel situaci vubec nezvlada. Doufam, ze nam v teto tezke situaci budete moci nejak poradit?
Způsob, kterým reaguje Váš tatínek na onemocnění maminky, není bohužel tak vyjímečný. Onemocnění životního partnera úplně změní dynamiku vztahu a uvede nás v obrovskou nejistotu.
Vy a sestra jste úžasné, že dokážete fungovat tak jak popisujete, stojíte při mamice a pomáháte jí - byť jste v pozici jejích dcer a jistě jste také velice znejistěné.
Máte pravdu, když tatínkovi řeknete o vážnosti situace, ještě to jeho úzkost zvýší na úkor rozumného jednání.
Protože každá rodina je osobitá, bylo by vhodné řešit teď situaci individuálně - ráda bych navrhla nejprve Vám, abyste se sešla s psycholožkou, která se v problematice dobře orientuje a potom se uvidí, jakým způsobem působit dál na otce.
Protože vidím, že jste z Prahy, po dohodě Vám předávám kontakt na paní doktorku Krylovou, psycholožku radioterapeutického oddělení Nemocnice Motol, která Vám s řešením situace ráda pomůže a podpoří Vás. Nejlepším kontaktem je její mailová adresa noemi.krylova@fnmotol.cz. Prosí, abyste se jí ozvala co nejdříve.
Přeji, aby se situace u vás rychle zklidnila a mohli jste všichni užít následují čas ve vzájemné blízkosti a co možná pozitivně.
PhDr.Hana Čápová, bývalý psycholog radioterapeutického oddělení FN Motol
30. 9. 2013, PhDr.Hana Čápová, capi@cmail.cz
1/ Je mi 60 let. Zjistili mi rakovinu prostaty v počátečním stadiu. Komunikoval jsem se svým lékařem možnost radikálního řešení (odstranění prostaty). Mám ale obavy z možných negativních dopadů tohoto řešení.
2/ Slyšel jsem o tzv. cílené léčbě prostaty (aktivní imunoterapie). Je možné ji aplikovat v mém případě ?
Dobrý den, je mi velmi líto, že Vám nebudeme moci poskytnout fundovanou odpověď na Váš dotaz. Ptáte se na medicínské způsoby léčby Vaší nemoci a ptáte se v psychologické poradně. Při nejlepší vůli není v naší moci poradit Vám léčbu, kterou určují jedině lékaři, onkologové. Máte-li pochybnosti po konzultaci se svým lékařem (a z dotazu není jasné, je-li to praktik nebo onkolog), máte právo konzultovat, případně požádat o léčbu v jiném zdravotnickém zařízení, kupř. v Brně v Masarykově onkologickém ústavu na Žlutém kopci. Budete-li mít kdykoliv v průběhu léčby potíže psychického charakteru, jsme připraveni Vám v rámci této poradny poradit a pomoci. Přeji Vám úspěšnou léčbu, ať bude jakéhokoliv charakteru. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
24. 9. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den, je mi 47 let a jsem 7 let po operaci a následné chemo a ozařování - karcinom dělož.čípku. Cítím se stále unavená,jjako kdybych skládala tuny uhlí, v poslední době mám bolesti,které se jakoby stěhují po těle. Nejvíce mě bolí paže, zvláště pravá. Někdo říká, že to mohou být následky léčby, ale lékaři mi nedokážou poradit, jak se jich zbavit. Existuje nějaký způsob a kam bych se případně měla obrátit? Děkuji
Dobrý den, píšete do poradny, kde odpovídají psychologové a Váš dotaz by měl patřit více lékařům. Pokusím se Vám tedy odpovědět z pozice klinické psycholožky. Píšete, že jste před sedmi lety prodělala onkologickou léčbu. Předpokládám, že po ní jste chodila na kontroly ke gynekologům. Nezmiňujete se, jestli jste dle jejich objektivních nálezů vyléčená, ale předpokládám, že ano. Současná velká únava, která Vás trápí spolu se stěhovavými bolestmi opravdu vůbec nemusí souviset s léčbou před lety. Pokud by byla Vaše únava tělesného rázu, měla by Vám pomoci najít příčinu komplexní vyšetření u praktického lékaře, internisty, případně onkologa. Kdyby se takto nenašla příčina Vašich současných potíží, pak by mohla být na vině psychická nepohoda, která by mohla mít řadu příčin. V tom případě by Vám k objasnění příčin Vašich potíží a k následné terapii jistě pomohl klinický psycholog. Mohu Vám ze svého hlediska doporučit, abyste ve svém okolí vyhledala pomoc psychologa, který se zabývá diagnostikou a léčbou pacientů, kteří trpí Vámi zmíněnými somatickými potížemi. Příčina Vašich problémů může totiž být zcela někde jinde než třeba v návratu onkologické nemoci. Prosím, můžete zkusit tuto cestu ke zlepšení zdraví. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce České onkologické společnosti ČLS JEP.
19. 9. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den,chci se zeptat mám syna 4.roky chodí do Mateřské školky od 3.let vše probíhalo jak mělo sice ze začátku moc nechodil jelikož byl hodně nachlazení angína atd.Ale až ted nastala změna paní učitelka nám řekla že máme vyhledat děckého psychologa že si neví ze synem rady že drží pořát pěsti u sebe a že říká že má zlomené ruce nechce si hrát straní se ale jak mile vejde domů normálně si hraje a na zlomené ruce si ani nevzpomene řekla jsem paní učitelce že to dělá proto že nechce chodit do školky tak potřebuji poradit co mám dělat jestli je to tak vážné nebo ho to časem přejde protože je doma úplně normální a na zlomené ruce si nestěžuje děkuji za odpověd
Dobrý den, je mi opravdu velmi líto, ale Váš dotaz nebudeme moci plnohodnotně odpovědět, protože, tak, jak Vám řekla Vaše paní učitelka ze školky Vašeho syna, na chlapce se musí podívat poradenský nebo klinický psycholog a potvrdit Vám nebo vyvrátit Vaše mínění, že Vaše dítě si nechce hrát s vrstevníky. Jistě, tento vzdor může sám přejít, ale pro klid Vaší duše bych doporučovala vyhledat odborníka v blízkosti Vašeho bydliště. Jinak tato poradna slouží výhradně pacientům s onkologickým onemocněním a jejich blízkým. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
8. 9. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobry den,
chtela bych pomoci me sestrenici,ktera prave prodelava rakovinu prsu a pred nekolika dny ji byl prs chirurgicky odstranen. Je ji 35 let a ma dve male deti. Poradte prosim,jak sdelit malemu zvidavemu diteti (3 a 5) let,co se mamince stalo a proc najednou prs nema? Nechceme,aby to potom v detech vyvolalo trauma. Uz chemoterapie,kdy sestrenice prisla o vlasy,deti dost rozhodilo. Sestrenice je kratce po operaci a tohle ji hodne trapi. Dekuji predem za pomoc.
Dobrý den, píšete, že byste ráda podpořila svojí sestřenici v rozmluvě s jejími dětmi, aby lépe pochopily a zvládli maminčinu cestu v nemoci.
Vaše sestřenice se nachází v těžké situaci: je mladá, je matkou malých dětí, bojuje s rakovinou prsu, je teď krátce po operaci. Je toho hodně s čím se vyrovnávat sama, a pak chce a musí myslet na to, jak dětem zachovat co nejvíce doma to známé, a jak vysvětlit to, co je teď jinak. Tady vnímám, jak dobře je obrátit se po oporu u svých blízkých, a vnímám, že Vy takovou oporu chcete dát.
Jako dospělí často váháme, jestli dětem sdělovat smutné či bolestné zprávy, rádi bychom je těchto pocitů ušetřili. Právě děti jsou mnohem citlivější právě na to „co se neříká“, mají mnohem větší schopnost vycítit, že se děje něco zvláštního, z neverbální komunikace, z tónu hlasu. Rozumem si to „zvláštní“ ještě vysvětlit neumí – a když jim není vysvětleno, je zde prostor, aby např. vzniknul strach, a aby děti zůstávaly s tímto strachem samy. Mnoho věci, třeba ztráta vlasů, se zakrýt nedá, a když takovou změnu děti nečekají, může je opravdu rozhodit.
Je potřeba akceptovat, že děti před pocity strachu či smutku nadobro neuchráníme, ale můžeme být při nich, když se dějí – pojmenovat strach, smutek, dát najevo, že je v pořádku pocity ukazovat (pak máme možnost dítě podpořit vždy, když se cítí špatně). Také tím dáte najevo otevřenost, že o tom, co je trápí, s vámi (či s maminkou) můžou hovořit vždy. I tato nemoc je teď v domácnosti přítomná, proto je vhodné udělat z ní běžné téma, kolem kterého děti nemusí našlapovat po špičkách – co je výzva, než se s ní srovnáme sami jako dospělí. V žádném případě to neznamená, že dětem potřebujeme říct všechno.
Každý člověk, i dítě, potřebuje svůj vlastní čas, aby se se situací okolo rakoviny srovnal. Bývá vhodnější netlačit děti do hovoru o vážných věcech dřív, než se začnou vyptávat sami. Často to ale nejde jinak, a tehdy může být pro děti lepší, když zkoumáme a pozorujeme, co si sami myslí, třeba když se nejdřív zeptáme, co si třeba všimli na mamce jiného. Píšete, že děti sestřenice jsou zvídavé – možná se mamky vyptávají, proč je zas unavená? Proč teď vypadá jinak? Nebo jestli jí narostou vlasy? I pro mamku samotnou to můžou být těžké otázky, a nemusí mít vždy sílu na ně odpovídat.
U dětí starých 3 a 5 let nejde, aby vysvětlování nemoci jako je rakovina prsu pochopily napoprvé, jsou schopny soustředit se jen krátce a přemýšlí vlastním způsobem. Takto staré děti umí myslet zatím egocentricky a „magicky“, spojují spolu rozličné události bez možných souvislostí, ohledně nemoci to např. může znamenat „zlobil jsem a mamka teď onemocněla“. Bude třeba mít trpělivost zodpovídat opakující se dotazy (v řádu dnů). Používejte co nejjednodušší řeč, tak jak spolu doma mluvíte, vysvětlujte spíše několika krátkými větami. Můžete zkusit mluvit o zlobivé kuličce v prsu, kterou „hodné“ buňky imunity neuměly samy rozpustit, proto musela úplně pryč. Můžete zkusit obecně vysvětlit princip nemoci – boj špatných a dobrých buněk. U pochopení dětem pomáhá když se kreslí o čem se mluví. Jako důležité vnímám sdělení, že zákrok (odstranění prsu) byl potřebný, aby se maminka úplně uzdravila, a ubezpečení, že nemoc není nakažlivá.
Nepříjemné pro takto staré děti může být i to, když je maminka v nemocnici. Co to jen půjde, podporuji dopřávat dětem fyzickou blízkost když jsou všichni doma. Pravidelný režim a co nejvíce běžných aktivit dodá dětem větší pocit bezpečí.
Berte prosím tohle pouze jako rámec pro komunikaci s dětmi o závažných situacích vůbec. Další inspirace třeba k některým konkrétním otázkám co děti můžou pokládat, můžete najít v brožuře „Dítě a rodič nemocný rakovinou“ (k stažení zdarma http://www.cmhcd.cz/aktualita.php?ID=58). Pokud to vše zní složitě a náročně, a protože děti můžou klást nevinné otázky které můžou zabolet když s nimi sami nejsme smířeni, ráda bych podpořila, aby Vaše sestřenice vyhledala i odbornou pomoc pro sebe, u psychologa osobně. Určitě může jít i o dětského psychologa, kde lze konkrétněji rozebrat přístup k dětem. Samozřejmě se můžete obrátit i na mně konkrétně – opětovným dotazem přes email, nebo telefonicky. Přeji Vám i sestřenici, i dětem, hodně sil.
3. 9. 2013, Mgr. Kristína Tóthová, kristina.tothova@fnbrno.cz
Manžel je rok po operaci karcinomu žaludku a chemoterapii. Dá se říci, že operace byla úspěšná. Pravidelně dochází na kontroly na onkologii. Mívá překyselení žaludku a s tím související problémy. Léky proti překyselení nejsou příliš účinné. Dostavují se proto u manžela stavy beznaděje a ztráty smyslu života. Jak lze manželovi pomoci? Děkuji za odpověď.
Moje odpověď na Váš dotaz bude mít několik vrstev. Váš manžel dostal nádor, oznámení této diagnózy byl první obrovský psychický šok. Prodělal nesmírně vyčerpávající léčbu nebezpečné choroby. Při překonávání všech fyzických problémů musel ze sebe vydat obrovské množství vůle, odvahy, bylo to pro něj vysoce psychicky zatěžující období.. Po prodělání léčby dostal zprávu, která mu dávala naději, že se vše v jeho životě upraví. Rok od zvládnutí léčby je docela krátká doba. Dostavily se potíže s překyselováním zbylé žaludeční sliznice, což je další šok pro někoho, kdo čekal tělesné uklidnění. Proto stavy beznaděje, nic nemá smysl. To je druhá vrstva psychické odezvy života po léčbě nádoru. Třetí vrstva bude obecná. Jakékoliv onemocnění žaludku a střev se řadí do tzv. psychosomatických onemocnění, to znamená, že na vzniku nemoci a délce a úspěchu léčby se velmi významně podílí psychika nemocného. Předpokládám, že Váš manžel je člověk, který bere život velmi vážně, je starostlivý a pečlivý, poctivý ve svém jednání, ale zároveň také velmi úzkostný. Když se mu do cesty postavila překážka, nepřemýšlel jak ji co nejdříve zvládnout, ale hledal, kde se stala chyba. Teď se stala chyba, překyselení jej trápí do beznaděje.
Z těch pár Vašich vět vyplývá, že Váš manžel prodělává úzkosti a depresivní nálady, kterým se říká posttraumatická stresová porucha. Rozvoj černých myšlenek, nespavosti, pocitů bezmoci a beznaděje, tedy psychicky negativních emocí velmi mnoho přispívají k tomu, aby se mu v zažívací trubici tvořilo nadměrné množství kyseliny. Váš manžel by se měl přestat trápit bezvýchodnými myšlenkami. Sám vlastní vůlí to ale nezvládne. Proto moje rada pro něj i pro Vás je následující. Být na Vašem místě, šla bych s manželem za ošetřujícím onkologem, nechala bych si opakovaně a pečlivě vysvětlit, proč léky, které dostává, nefungují, zda by se nedaly změnit. Pak bych žádala, aby manžel dostal kvalitní antidepresivní léčbu buď od onkologa nebo od psychiatra. A zároveň s tímto opatřením bych pro manžela vyhledala kvalitní psychologickou péči u klinického psychologa, který se zabývá nemocnou psychikou u somatických nemocí. Kvalitně vedená psychoterapie je velmi dobře schopna překonat manželovy fyzické potíže a psychická traumata. Přeji vám oběma, abyste co nejdříve našli cestu do bezpečí. Mgr. Libuše Kalvodová, předseda Psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP
7. 6. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den mam dotaz byl mi zjištěn adenokarcinom žaludku a ja vůbec netušim jak se s tim da žit ,mam doma 12 letou dceru ,která zatím nic nevi .Nador je mmt zjisten jen z biopsie ,ct v poradku ,tu markery také a ještě jsem se objednala na jinou gastroskopii a pažadala o novou boispii zad se to potvrdi ale stejně mam strach
Dobrý den, píšete, že jste na začátku „cesty“, kdy Vám byl zjištěn nález a tomu byla v důsledku biopsie přiřazena diagnóza, které nemůžete uvěřit. Určitě Vás podpořím v tom, abyste si opakovaně nechala vše zkontrolovat a měla tzv. jistotu. Je mi jasné, že se Vám zdá až nepochopitelné, že ostatní vyšetření nález adenokarcinomu nepotvrdila. Ze zkušenosti práce v oblasti onkologických věd vím, že to tak může být, že tumorové markery nebo výsledky zobrazovacích vyšetření (kam patří i CT) nemusí být v souladu. Právě proto je více metod k tomu, aby se zdravotníci podívali na problém pacienta z různých úhlů – jedině tak je možné tzv. vychytat nepřesnosti oněch vyšetřovacích způsobů a dopracovat se k tomu, co je skutečnost – tedy ve Vašem případě nález v žaludku. Přála bych Vám, aby následná vyšetření prokázala, že se jednalo o chybu a nádor nepotvrdila. Na druhé straně, kdyby tam doopravdy byl, tak čím dříve se na to přijde, tím lépe … ve smyslu šancí léčby.
Máte strach o tom mluvit s dcerou, protože se bojíte jedné z velmi nepříjemných nemocí. Ale protože spolu žijete, nejspíš již dnes dcera mohla vycítit, že se něco děje, neboť pocit vlastního nepohodlí (myslím Vašeho) se asi nedá úplně zakrýt. Možná ji chcete chránit a neříkat žádné „hrůzné zprávy“. Chci Vám říci, že pocit, že se něco děje a nerozumíme tomu je stejně, ne-li více, nesnesitelný – a to i pro druhého člověka, jehož se sice přímo netýká, ale je součástí jeho života. Dokážu si představit, že ve vzájemně otevřeném vztahu je možné s dítětem hovořit o tom, co se reálně děje. V takovou chvíli není potřeba sdělovat, z čeho máte strach, ale můžete mluvit o tom, že se Vám např. hůř tráví a že jdete k lékaři a ti lékaři pracují na tom, aby zjistili, proč tyto potíže máte atd. Mám pocit, že daleko horší je hra na schovávanou, kdy se pak třeba zjistí něco hodně nepříjemného (myslím nemoc) … v takovém případě by se ta Vaše „nepříjemnost“ stejně nedala utajit a přišla by k blízké osobě jako rána z čistého nebe.
Z Vašeho dopisu je cítit, že o svém problému potřebujete s někým mluvit a tím se v něm lépe vyznat. Takové mluvení určitě může pomoci pak i jinak vnímat to, co se s Vaším tělem děje a dává Vám to možnost snížit vnitřní napětí a jasněji vidět cesty k řešení. To ale rozhodně není téma pro dvanáctileté dítě. Nevím, zda máte někoho blízkého, s kým můžete mluvit o svých pocitech, s kým si můžete ujasňovat svoje postoje a případná rozhodnutí nebo jen někoho, s kým můžete jednoduše svoji starost sdílet. Bylo by fajn, kdyby ten někdo existoval – ať v okruhu blízkých lidí, tak v okruhu profesionálů-zdravotníků.
Jelikož jste napsala na stránky linkos.cz, což jistě nebylo taky lehké, usuzuji, že se Vám podaří se svou starostí nezůstávat psychicky sama. A to platí i v případě, že se nádor žaludku nepotvrdí, protože psychickou zátěž už prožíváte teď. V rámci zdravotnických služeb najdete kromě lékařů-specialistů i klinické psychology, kteří Vám také mohou pomoci s Vaším problémem pracovat. Ti jsou buď součástí velkých nemocnic (včetně onkologických center) anebo působí v ambulantní sféře na poliklinikách či v privátních praxích. Věřím, že se Vám podaří duševně svoji situaci ustát projít nynějším zátěžovým obdobím.
Autorkou odpovědi je PhDr. Ivona Šporcrová, klinická psycholožka s dlouholetou onkologickou praxí
3. 6. 2013, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
