Všechny příspěvky

Každý, komu je sdělena dg. závažného onemocnění, zvláště pak onkologického, je tou zprávou nepříjemně zaskočen. Vždyť je to přece nemoc, o které se čte jen v novinách, vidí se v televizi … ale že by se to mělo týkat i mne? To není možné. Navíc je toto onemocnění spojeno s mnoha mýty a předsudky, které se pak jen velmi pomalu daří stavět do reálného světla. Sdělením dg.to všechno teprve začíná; přijetí onkologické dg. je tak spíše proces než „jednorázová záležitost“. Stadia vyrovnání se s dg. závažného onemocnění velmi pěkně popsala Elizabeth Kübler-Ross (šok, popření, smlouvání, agrese, deprese, akceptace). Zkuste se na ně podívat a některé věci Vám mohou začít dávat větší smysl. Ale zpět k Vám a Vaší mamince. Takto na dálku je těžké posoudit, zda odklady zahájení terapie jsou pouze z maminčina rozhodnutí, nebo je to po dohodě s lékařem. V některých případech se opravdu zahájení terapie může odložit. Je-li to tento případ, pak bude terapie zahájena po odeznění případných komplikací. Může ale jít také o vědomé rozhodnutí Vaší maminky a pak Vám nezbývá než toto její rozhodnutí respektovat. Je to „její nemoc“, její léčba a je jen na ní, jak s tím naloží. Pokud se tak maminka rozhodla a vám se to nelíbí, pak jí můžete otevřeně říci, co cítíte, co to s Vámi dělá, ale zároveň by měla slyšet, že její rozhodnutí respektujete, a že budete s ní.   Měla by vědět, že jí budete na blízku. Pokud budete chtít, kdykoli se můžete ozvat na mou mailovou adresu. Přeji Vám hodně síly.

14. 6. 2012, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz

Poslala jste dotaz, lépe několik dotazů, z nichž ani na jeden nelze jednoduše a krátce reagovat.. Vaše příbuzná dostala extrémně vážnou chorobu ve věku, kdy má každý člověk ještě hodně plánů do budoucnosti, má ještě dost síly pracovat a těšit se ze života. O to horší, přímo šílený je stav, kdy své plány rychle ztrácí a bojuje doslova o přežití.  Lékaři Vaší příbuzné poskytli podle Vašeho popisu naprosto všechnu přístupnou léčbu a vůbec nehleděli na její věk a vysokou cenu léčby. Nemoc, kterou ale Vaše příbuzná dostala, podle toho, jak ji složitě a těmi nejmodernějšími postupy léčili, je extrémně agresivní a přes veškerou snahu lékařů se chystá pacientku zahubit. Ptáte se, jak je možné, že si lékař dovolil říct pacientce, že je na konci lékařských možností zdolat agresivní nemoc a pokud by pacientku dál léčil,  vystavuje ji nebezpečí rychlého a nezvratného poškození tělesných orgánů. Věřte mi, že je to pacient, který má vědět, v jakém stavu se nachází jeho tělo, jaké jsou vyhlídky, co mu ještě ve zdánlivě beznadějné situaci může poskytnout medicína. A vím také, že od začátku onemocnění Vaše příbuzná hledá psychickou pohodu, protože je fyzicky nesmírně vyčerpaná, unavená a sama dobře cítí, jak to s její nemocí je. Naše zákony říkají, že se jednoznačně  o průběhu léčení a prognózách má dozvídat pacient. Lékař se jej ptá, zda chce vědět všechny podrobnosti, zda chce při tomto sdělování zdravotního stavu mít vedle sebe rodinné příslušníky nebo někoho blízkého, aby nebyl na špatné zprávy sám. Pouze pacient rozhoduje.

Když nechce zatížit své blízké, mluví jen s ním lékař o všech souvislostech, o tom, co pro pacienta může ještě dělat a kde už zvítězila choroba. Je mi až úzko z toho, co nazýváte „kuloárními řečmi“ o pacientech nad padesát na odpis a ani to nechci komentovat. Vaše příbuzná jistě ví, jak moc se lékaři snažili zachránit jí život. Dostala určitě všechny léky, kterými se léčí pacienti se stejnou diagnózou na západ od našich hranic. Naši lékaři mají jak léky, tak stejné zkušenosti s léčbou, jako jinde ve vyspělé Evropě i v zámoří. Zmiňujete stejně starého příbuzného, kterého léčili v cizině a je relativně zdravý. Víte jistě, že měl tentýž typ a tutéž identickou formu akutní leukémie, měl stejné tělo se stejnými případnými přidruženými nemocemi, žil ve stejném prostředí, prostě měl velmi podobnou historii jako Vaše příbuzná? Chci říct, že každé tělo reaguje velmi osobitě na stejnou léčbu, co jednoho vyléčí, druhému nepomůže. Teď je ale třeba mluvit o tom, jak vaší příbuzné, kterou jistě máte velmi ráda, pomoci, doslova jak říkáte, jak ji motivovat. Píšete, že teď od sebe odhání rodinu, přemýšlí proč se jí to stalo, jak to bude dál. Ona sama ví a cítí, že jí tělo slábne, že nemá sílu bojovat tak, jak by chtěli její nejbližší. Bojí se budoucnosti, odhání od sebe nejbližší jen proto, že jí je velmi smutno ze selhání léčby, ze selhání těla a zavírá se před zdravými lidmi kolem sebe. Potřebovala by jen tak s někým mlčet, potřebovala by s někým bezpečně mluvit o svém strachu, potřebovala by cítit vstřícnou přítomnost svých milovaných, hlavně ale by se potřebovala s blízkými držet za ruku. Oni by měli spíše poslouchat, co jim chce říct, neradit ani nepřemlouvat k boji, na který nemá síly. Měl by přijít čas smíření se se situací. Ze zkušeností vím, že takové rady bývají pro nejbližší nepřijatelné, jejich představou je ještě něco zkusit, aby nám byla naše milovaná bytost zachována při životě. Všichni, kteří jsou kolem pacienta, který se loučí, by měli přijmout s pokorou ten fakt odcházení a být mu vnímavou oporou. Moc bych Vaší příbuzné přála, aby měla kolem sebe láskyplné vnímavé blízké. Hodně síly a statečnosti.

                                  Libuše Kalvodová, předseda psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP

21. 5. 2012, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Ten, kdo trvale bojuje s nebezpečím ohrožení či ztráty života, jako v tomto případě Vy osobně, musí jednoho dne dojít ke stavu, kdy mu mozek přestává posílat pozitivní myšlenky a důvody, proč nevzdat úsilí o záchranu svého života. Prostě vyhoří, jak jste trefně napsala, odejde. Určitě se Vám taková situace už někdy stala v průběhu těch dlouhých 21 let, ale to jste asi nepociťovala takový smutek, beznaděj, depresi, obrovskou únavu, jako máte teď. Chcete vědět, zda existuje pomoc. Jestliže se takto ptáte, pak si myslím, že už kolem sebe nevidíte podpůrnou osobu, člověka, se kterým můžete mluvit, plakat, mlčet, kdo pro Vás má vždy čas, pohlazení, objetí. Ve Vašem případě by ale bylo nejvíc žádoucí, abyste spolu s léčením léky nastoupila individuální psychoterapii s klinickým psychologem, který má bohaté zkušenosti s onkologicky nemocnými pacienty nebo s pacienty, kteří trpí chronickými onemocněními. Pokud byste chtěla pomoci najít terapeuta, nabízím Vám, abyste mne kontaktovala na mé e-mailové adrese. Pokusíme se spolu najít řešení Vašeho neutěšeného psychického stavu.

11. 5. 2012, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Zareaguji nejprve na závěrečné věty Vašeho dotazu: chtěla byste léčbu zvládat pozitivně "být optimista s úsměvem na tváři", "vždyť o to jde, aby se člověk mohl vrátit do života". Nejsem příznivce podléhání negativním myšlenkám, ale jsem přesvědčená, že stejně škodí násilně vyvolávaný optimismus v situaci, která k tomu není naprosto adekvátní. A Vy jste ve velmi vážné a složité situaci, máte malé děti, vrátila se Vám rakovina, proděláváte náročnou léčbu, stýská se Vám po rodičích... Opravdu si neumím představit optimistický úsměv na tváři u nikoho ve Vaší situaci.

Je dobré, že pevně věříte, že se léčíte úspěšně, ale k tomu všemu, co proděláváte, patří na druhou misku vah i přirozený strach z neúspěchu léčby, ze smrti, obavy o budoucnost. Je přirozené v této situaci se bát, plakat, mít černé myšlenky. Podle mých zkušeností s pacienty pomůže spíše, když si tyto pocity dokážete přiznat, prožít, uznat jejich váhu a ve své podstatě i jejich potřebnost. Jsou to Vaše pocity a jejich potlačování nebo násilné obracení v jejich opak je spíše na škodu. Pokud je nebudete odhánět, naopak jim dáte místo, které potřebují , "poslechnete si zprávu, kterou přinášejí", nebudou mít již příště takovou sílu.  

Až Vás znovu přepadne pláč (který má mimochodem významnou očistnou funkci) , zkuste si se zavřenýma očima uvědomit, kde v těle teď nejvíce něco cítíte (často to bývá tlak na hrudi nebo sevřené hrdlo, káme v břiše apod.) a s vnímavou vlídností si na to místo položte ruku. V duchu se ptejte, " co to je, co teď cítím, co mi to připomíná, jakou mi to nese zprávu? a nechte svou pozornost v tělesných pocitech, otevřete se tomu pocitu, naslouchejte mu s vědomím, že je naprosto v pořádku a je v pořádku všechno, co s tím pocitem přijde (možná se pocit zesílí, budete plakat více, pocit se přestěhuje do jiného místa - následujte ho svou pozorností) Možná se Vám k tomu tělesnému připojí nějaký obraz, vzpomínka, kterou nemusíte úplně rozumově chápat, ale patří k tomu. Tento přístup vychází z metody focusing. Pro mne nejlépe vystihuje vlídný přístup k tělu (zkoušenému léčbou) a pocitům s tím spojených.

Nechcete, aby Vás děti viděly plakat. Věřím, že si děláte starosti o to, aby nebyly Vaší léčbou "postiženy" více než je nutné. Přesto je realita taková, že Vaše léčba Vám způsobuje období pláče. Pokud se budete násilně ovládat nebo se dětem vyhýbat, bude to horší pro Vás i pro ně. Už v malém věku se dá dětem leccos vysvětlit a já se přikláním k tomu, abyste s nimi otevřeně komunikovala. Už jste začala (a to je výborný přístup) tím, že jste před nimi nemoc neskrývala, informovala jste je. To je pro děti příznivé. Můžete jim říci (ideálně v siutaci, kdy budete více "v klidu"), že je to celé pro Vás těžké, že i léky, které musíte brát, Vám způsobují ještě větší pocitové bouře. Že Vás nyní uvidí více plakat. Zdůrazněte, že to nesouvisí s nimi a ani Vaše láska k nim nijak nepolevuje. A také to, že pevně věříte, že se léčíte úspěšně. Je lepší přiznat poctivě, že nyní nejste ve své síle, než se násilím přetvařovat. Každý z nás má své limity a není proč se za to stydět. A pro děti je toto také velká životní zkušenost ( i když každý by si přál, aby jí zůstaly ušetřeny).

A na závěr: nebojte se užívání antidepresiv. Pokud Vám je naordinuje odborník (psychiatr), jistě vybere ta, která Vám budou nejvíce svědčit. Dnešní preparáty již nezpůsobují "stav mimo", jak píšete. Jsou jako berle, kterou potřebujete, když z nějakého důvodu nemůžete s jistotou chodit - podepřou Vás.

Přeji Vám mnoho síly a vlídnosti k sobě.

10. 5. 2012, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz

Z Vašeho sdělení vyplývá, že v popsané nepříjemné situaci pro všechny tzv. přešlapujete na místě, ráda byste vyvinula nějakou aktivitu, ale obáváte se, abyste tzv. nepřilila olej do ohně a prožívaní situace nemoci mamince i celé rodině dále nezhoršila. Současně však cítíte potřebu něco udělat, chcete mamince pomoci a podpořit ji. Přejete si být ve svém zacházení s nádorovou nemocí citlivá a hlavně mám pocit, že toužíte po tom, aby to ta Vaše máme věděla, jak moc Vám na ní záleží.

Je pravdou, že podpora blízkých lidí je pro nemocné vždy přínosem. Na druhé straně se ale může stát, že extrémně vysoká péče o druhého může nemocného zneschopňovat víc než je třeba.

Myslím, že to od čeho můžete začít je skutečnost, že budete pozorovat celé dění a aktivně naslouchat a snažit se porozumět tomu jak co maminka prožívá. Když budete vidět, že maminka potřebuje o nemoci mluvit, můžete být tím, kdo bude poslouchat; jestliže si bude přát, abyste pro ni získala informace a požádá Vás o to, můžete vyhovět; bude-li chtít naopak být vedle Vás a chytit se za ruku (reálně či pomyslně), můžete být tou, kdo jí tu ruku nabídne; pokud bude maminka dávat najevo, že ona potřebuje, aby nyní byla sama, můžete jí to umožnit a současně dát najevo, že až svůj názor změní, můžete i Vy přizpůsobit svoje chování. Není obecně nic dobře či špatně. Každý jsme jedinečný a každý v podobné situaci reagujeme jinak. Jinými slovy, když dáte mamince najevo, že jste ochotna jí být k dispozici, děláte pro ni mnoho. To ale neznamená, že u toho musíte přehlížet svoje potřeby a pocity. Píšete, že máte potřebu plakat – není to nic nepochopitelného a není třeba se za to stydět. Možná budete chtít, aby i Vašim myšlenkám někdo častěji naslouchal, tak zkuste někoho o to požádat … atd. Myslím, že však nutné o tom, co cítíte jak ona i Vy mluvit a ptát se.

Nepochybuji o tom, že vaše maminka umí vycítit, že byste pro ni chtěla jen to dobré. Když si ale nejste jista, co v danou chvíli je pro ni dobré či akceptovatelné, není důvod se nezeptat. Ptát se lze tak, že můžete mluvit o tom, proč se ptáte – třeba, že si nejste jistá, zda by ona chtěla to či to, nebo zda by jí to či to nevadilo, nebo že Vy byste chtěla tamto a máte pocit, že nesmíte … atd. Není asi možné v obecné rovině dokončovat v rámci příkladů výše uvedené věty. Je méně důležité jak slovně vypadá konkrétní sdělení – opravdovost a váhu mu dává to, co je z něj cítit (to je to jak říkáte to, co říkáte, jak u toho zní Váš hlas, jak se u toho chováte, jak se díváte).

Skutečnost, že nemoc (zvláště nemoc typu nádoru) je věcí, která ovlivní celý rodinný systém, že je většinou vnímána jako rána, ze které minimálně chvíli trvá než se vzpamatujeme a není to jednoduché, je neoddiskutovatelnou pravdou. Nemůžeme chtít, aby se nemocný smál, když on to tak necítí, nemá smysl ho nutit k něčemu, co on nechce. Ale můžeme mu pomoci jeho vnímání nemoci korigovat, být někde blízko a poskytovat oporu. Věřím, že toho lze dosáhnout a držím Vám palce.

18. 4. 2012, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@mou.cz

 Z Vašeho dotazu vyplývá, že byste potřebovali konzultovat léčbu tatínka s lékařem v Praze. Váš dotaz se dostal do poradny klinických psychologů, ale pokusím se Vás nasměrovat. V Praze můžete pro vaše potřeby využít odborníky z Ligy proti rakovině se sídlem Na Slupi 6, 128 42 Praha, e-mailová adresa je lpr@pr.cz. Chtěla bych Vás ale také upozornit, že pokud byste chtěli tatínkovi pomoci komplexně, měli byste se zajímat i o jeho psychiku, jak zvládá chorobu a léčbu, jak s ním mluvit, jak se k němu chovat, jak mu může pomoci celá rodina. Bylo by dobře, kdybyste našli laskavého a moudrého lékaře, průvodce vašimi dotazy.

16. 12. 2011, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Problém, který popisujete se někdy opravdu vyskytuje u pacientů po operaci prostaty. Relativně vždy má podobný průběh:

• pokud operace dopadne dobře, muž - pacient se cítí jako znovuzrozený protože došlo k vyléčení jeho psychosexuálních potíží, které pramenily z primárního onemocnění. Tento muž si připadá jako na začátku vývojového období mladého muže. Bourá všechny dosavadní a funkční vztahy, odchází z rodiny a chce začít nový život. Jakoby nevidí a neslyší nic, co do té doby prožil. Neuznává nikoho, kdo mu po celou dobu jeho potíží pomáhal. Chce od něj odejít proto, že viděl takového muže (pacienta) oslabeného a tedy neschopného plnit některé fyziologické funkce. Chová se jako by na vše zapomněl, nebo jakoby se to vůbec nestalo.

• pokud se operace "nepovede", nebo se vyskytnou další nežádoucí potíže, začne často obviňovat okolí a později sám sebe z neúspěchu v psychosexuální oblasti. V každém případě je takový muž velmi citlivý a emočně zranitelný, protože se nechce smířit s realitou a také proto, že je narušena jeho schopnost = v jeho případě velmi kladný vztah k ženám.

U obou případů však záhy zjistí, že skutečnost je poněkud odlišná od jeho současných představ a jeho vnímání reality i budoucnosti.Chce být stále sice mimo rodinu nebo sám, ale pořád se k ní vrací, aby mu znovu pomohla. Jenomže lze u něj pozorovat často prudké změny nálad a dále jak přesně píšete - zkratkovité jednání a zvyšující se agresivitu. Pokud mu chcete pomoci, měla by jste ho přesvědčit, aby sám zašel k praktickému lékaři pro předepsání zklidňujících léků. Podotýkám k lékaři. Domnívám se, že k lékařce půjde velmi těžko. Dále je třeba s ním mluvit velmi otevřeně o všem, co se dál bude dít z hlediska omezení některých fyziologických funkcí pramenících z jeho zdravotního stavu po dobu rekonvalescence a i po jejím skončení. Rozhodně bych doporučoval vyhledat odborníka - muže - psychologa na rodinnou a manželskou terapii. Jejich poradny bývají v každém větším( bývalém okresním) městě. Lze je také najít na internetu po zadání klíčových slov: "manželská poradna". Psychický stav, který prožívá Váš manžel je velmi složitý a nedá se řešit touto cestou. Je důležitá osobní návštěva odborníka - psychologa.

30. 11. 2011, Mgr. Zdeněk Hrstka, Ph.D., hrstka@pmfhk.cz

Se situací, kterou popisujete, se u našich pacientů setkáváme nezřídka. Rozhodla jste se "chránit" svého otce před realitou Vašeho onemocnění. Už to, že píšete dotaz do naší poradny pro mne znamená, že si tím rozhodnutím nejste úplně jistá a určitě je dobře, že se nad tím společně zamyslíme.  Napíši Vám svůj názor a své zkušenosti s podobnou situací u pacientů, se kterými jsem podobný problém řešila.

Především jsme pokaždé přišli na to, že ve skutečnosti člověk, který se snaží "chránit" svého blízkého tím, že mu nesdělí pravdu, vlastně chrání sám sebe. Chrání se sám, aby nemusel čelit emotivním reakcím toho druhého (většinou blízkého a milovaného) člověka, případně se dívat na to, jak tu reálnou situaci "neunáší". Skutečnost je, že většinou by to neunesl sám pacient.

Na tom, že chcete chránit samu sebe není nic špatného, absolvujete náročnou léčbu, máte děti a svých starostí dost. Ale toto Vaše rozhodnutí přináší určité důsledky, za které přijímáte zodpovědnost :

1. Především berete Vašemu otci důstojnost, aby se s realitou Vašeho onemocnění popasoval po svém. Vlastně se o něj staráte, ochraňujete jej jako člověka, který by to neunesl a nezvládl. Máte děti a tak si zkuste představit sebe, v jeho situaci - že by Vás Vaše dítě chránilo stejně, jako Vy dnes tatínka. Vůbec byste nevěděla, že je nemocné a musí se prát s těžkou léčbou.

2. Druhá věc je, že udržení jakéhokoliv tajemství stojí člověka (i společenství lidí, kteří se rozhodli udržet tajemství) vždy mnoho vnitřní a duševní energie. Musíte se starat o to, aby se to Váš otec nedozvěděl, nepodřeknout se, zatajovat informace apod. Tuto energii, kterou nyní spotřebovaváte na udržení tajemství ( a stejně tak i Vaše sestra) byste mohla věnovat svému partnerovi a svým dětem, kterým většina Vaší vnitřní energie správně má náležet.

To mě také přivádí k otázce, která nebyla zde řečena, ale je velmi důležitá - vědí o Vašem onemocnění Vaše děti? Pokud ano - tak jsou tedy také  nesmírně zatíženy udržováním tajemství a to je pro děti vždy nepříznivé, zvlášť, když čelí ještě onemocnění své matky. Pokud o Vašem onemocnění nevědí, tak ale určitě vnímají ono nevyřčené tajemství (jehož udržování stojí jejich matku dosti energie), a to tajemství pro děti může (a věštinou to tak je) narůstat do obludných rozměrů, které jim jejich fantazie a dětské vnímání světa dovoluje. A tak zatíží jejich duševní život ještě více, než milovaným rodičem sdělená a jasně formulovaná pravda .

A děti jsou to, o čem byste měla přemýšlet na prvním místě, o ně byste jste měla nejvíce starat, ony jsou nejvíce ohrožené a ony jsou pokračováním Vašeho života.

Jak se dál rozhodnete, je samozřejmě Vaše niterní volba. Pokud se rozhodnete přestat udržovat tajemství a starat se o to, čeká Vás možnost, že opravdu budete čelit silným emocím Vašeho otce a jiných blízkých lidí. A Vy jim to budete muset nechat a nestarat se o ně a o to, jak to zvládají ( i když to jsou Vaši milovaní lidé), protože Vy teď máte na starosti svou vlastní léčbu, své děti a svého partnera. Tam je Vaše místo a tam se má zaměřovat Vaše energie a láska.

Možná zjistíte, že je pro Vás přijatelnější i nadále udržovat tajemství i se všemi aspekty, které tato volba má.

Při rozhdoování můžete využít jednoduché cvičení :

Zkuste si někdy o samotě v klidu sednout nebo lehnout, zavřít si oči a uvědomit si, jak se teď s tím tajemstvím cítíte, jak se s ním máte,  co to všechno pro Vaši duši i tělo znamená, "pobuďte s tím". A pak si představte tu druhou variantu - že to tajemství pustíte a zase s těmi pocity chvilku "pobuďte". Pozorujte, co Vám Vaše pocity ( i tělesné) prozradí, často to při rozhodování pomůže.

Přeji Vám vše dobré, hodně síly a pokud budete potřebovat, obraťte se na můj mail kdykoliv.

12. 11. 2011, Mgr. Hana Kynkorová, hana.kynkorova@seznam.cz

Píšete jak jste onemocněla, pak se dlouho léčila a nakonec dostala plný invalidní důchod. Nyní, i když máte potíže – řekněme týkající se spíše duševního zdraví, tak jste narazila na nekompromisní systém, jehož důsledkem je rozhodnutí vystavit Vás duševní zátěži ještě více. Cítíte nespravedlnost, možná nelidskost a připadá Vám to vše jakoby „postavené na hlavu“ – to ve Vás podněcuje otázky Jak je to možné? …, zlobíte se, že se takové věci vůbec mohou stát a máte pocit, že jste se ocitla v neřešitelné situaci, která může přispět ke znovupropuknutí Vaší nemoci.

Když nyní odhlédnu od Vašich emocí, u nichž je pochopitelné, že to tak cítíte, mám pocit, že se věci dají uchopit jako 2 samostatné záležitosti:

1. jedna věc je to, co můžete udělat Vy sama pro to, abyste své situaci nějak pomohla a lépe ji zvládala; 2. na druhé straně je pak skutečnost, že jste nucena se (v důsledku verdiktu odebrání důchodu) nějak zařídit. Tu druhou věc, i když ji lidsky chápu, spolu nemůžeme asi úplně vyřešit – týká se zdravotního a sociálního systému, který je v této době nějak nastavený. K té první věci mohu říci, že je řešitelná, i když to možná tak nevypadá na první pohled – jistě lze ve spolupráci s odborníky pracovat nejen na poruchách spánku, náladách atd., ale i na posílení Vaší osobnostní výbavy jako celku – zkrátka tak, abyste tyto a různé jiné nepřízně života mohla zvládat lépe, než se Vám dosud daří. Není divné vyhledat za tímto účelem nějakého specialistu – já sama za sebe si lidí, kteří chtějí na sobě pracovat, velmi vážím. Jistě je v lokalitě Vaše ho bydliště někdo z řad psychologů či psychiatrů, kteří Vám mohou na této cestě pomáhat – včetně mne, pokud se rozhodnete přijmout nabídku osobního setkání, kterou tímto činím. V každém případě vězte, že něco jistě pro sebe můžete zkusit udělat, protože v takovém případě se nemusíte ničemu podřizovat, jen sama sobě a svým rozhodnutím.

2. 11. 2011, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@mou.cz

Neuvedu odpověď – jen podivení nad Vašim konstatováním. Původně jsem nechtěla reagovat, ale protože chcete Vaše konstatování zveřejnit, mám právo se za všechny spolupracovníky naší poradny ozvat. Vyjadřujete své rozladění, protože jste ve velmi vážné krizi (předpokládám psychické) a stěžujete si, že naše pomoc Vám není ani rychlá, natož okamžitá. Takže vše je jinak. Prošla jsem dotazy do naší poradny dva roky zpět a Váš (původní) dotaz jsem při dobré vůli nenašla. Jste-li rozezlen, pak rozhodně ne na tuto poradnu. Navíc Vám přece jen posloužím radou, nasměrováním. Jste-li v psychické krizové situaci kvůli onkologickému onemocnění svého těla nebo někoho ze svých blízkých, podívejte se mapu na naší sekci, kde najdete někoho z kolegů klinických psychologů, toho požádejte o pomoc. Nebo oslovte svého onkologa, který Vás nasměruje do psychologické péče. V krizové situaci většinou napsaná slova mohou jen nasměrovat na psychoterapii vedenou přímo v psychologově ambulanci. A na konec, rušit nic opravdu nebudeme, nemáme žádný důvod, ti, kteří odpovídají v této poradně,  jsou i dobrými terapeuty u lůžek svých pacientů na onkologiích.

2. 11. 2011, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Onemocnění někoho blízkého je vždy velmi zatěžující událost zvláště tehdy, kdy po zdánlivě úspěšném řešení, jako byla operace a následná léčba Vaší maminky, přichází nečekaný propad. Je těžké sledovat toho, koho mám rád, jak najednou schází a já mu nemůžu pomoci …  Je docela možné, že aktuální stav Vaší maminky je následkem operace, ale také je docela možné, že se maminka „propadla“ do těžké deprese, která se může navenek projevovat podobě jako Vámi popsané příznaky. Dost možná může jít o kombinaci obojího. Není ničím vyjímečné, že člověku, který vše delší dobu zvládal, dojdou síly. Nejsem lékař, abych to dokázala kvalifikovaně posoudit – zvláště když maminku neznám. Za sebe bych Vám doporučila obrátit se znovu na maminčina ošetřujícího lékaře (LDN) případně jejího onkologa, kteří by měli být schopni toto odlišit, příp.konzultovat specialisty (psychiatr, psycholog). Pokud by se jednalo o depresi, pak by se mohl stav upravit vhodně nastavenou antidepresivní léčbou. Pokud by ale šlo o „stařeckou demenci“ jak bylo lékařem řečeno, pak bohužel nezbývá než toto přijmout a hledat nové možnosti a způsoby vzájemného kontaktu. I v situaci, kterou popisujete, je pro maminku nejdůležitější to, že jste s ní, že se jí můžete naplno věnovat, podporovat ji v tom, co jí jde a držet za ruku tam, kde už ona sama nemá moc sil. Vaše společnost, hudba, kterou má ráda, čtení z knížky … to všechno je to, co ji v této, pro vás všechny náročné době můžete dát. Stejně tak ji můžete zkusit uvařit něco, co má ráda a doufat, že si dá. Určitě to nebude jednoduché, je potřeba počítat i s možným odmítnutím Vaší snahy, ale důležité je to nevzdávat – nebýt zklamaný z toho, co se nedaří, ale být potěšen tím, co vyjde.  Přeji Vám hodně sil i trpělivosti.

2. 11. 2011, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz

 Rozumím Vašemu smutku a při Vašem vyprávění se mi vybavuje můj žal nad úmrtím mého milovaného tatínka, to mi bylo o něco málo víc než Vám. Na "přežití" tak tíživé ztráty milovaného člověka není univerzální lék ani rada. Vaše maminka potřebuje největší pomoc, potřebuje cítit podporu hlavně od obou dcer a té se jí dostává. Udělaly jste moc dobře, že jste spolu a o tatínkovi si povídáte, intenzivně vzpomínáte a tím, jak na něj myslíte, vytváříte kolem sebe i v sobě samoléčivé prostředí. Je moc dobře, pokud si vyprávěním o společném životě s tatínkem tvoříte legendu, která pak bude součástí vašich životních příběhů. Bolest ze ztráty tatínka bude ještě dlouhá, ale pokud v jistém okamžiku dokážete dát tatínkovi sbohem a smíříte se s tím, že od té chvíle s Vámi bude jen v hezkých myšlenkách, příjde uklidnění. Vnitřní utrpení se rozplyne. Chtěla bych Vám poděkovat za Váš statečný postoj v době tatínkovy nemoci, za postarání se o jeho poslední věci a za podporu, kterou dáváte s velkou empatií všem ostatním členům rodiny. Při Vašem mládí je to nesmírně vyspělý způsob chování. Děkuji Vám a myslím na Vás

10. 11. 2011, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

V odpovědi na Váš dotaz bych nejprve ráda vyjádřila podporu nás všech v této pro celou rodinu těžké situaci.

Samozřejmě máte pravdu v tom, že těžce nemocný a umírající pacient by měl být obklopen láskou svých blízkých a jejich péčí. A je moc pěkné, že se tolik staráte o maminku Vašeho muže a chcete jí pomáhat. Jako zdravotník taky ze své práce víte, že prožívání nemoci a přijmutí faktu, že jsem těžce a smrtelně nemocen, prochází u pacienta určitým vývojem. Vaše tchyně je ve svých 52 letech jistě soběstačnou ženou, zvyklou si svůj život řídit sama. Možná tato samostatnost a pocit nezávislosti je jedna z mála životních jistot, které jí v této chvíli zůstávají. Vy bohužel víte, že pokud bude onemocnění pokračovat, maminka Vašeho muže o tyto výsady postupně přijde.

Ale teď ještě bojuje, těžce se vyrovnává se situací nemoci a není schopna pomoc přijmout. Uděláte pro ni strašně moc, když budete dál otevření jejím potřebám, budete pomoc nabízet a nebudete se zlobit kvůli jejím reakcím.

Celá situace se bude vyvíjet, bude ji ovlivňovat čas, zdravotní stav pacientky, její kontakt s různými lékaři a jejich názory...A pokud se bude opravdu její zdravotní stav zhoršovat, přijde čas, kdy pro svoji maminku a tchyni uděláte všechny pěkné věci, které pro ni udělat chcete a taky potřebujete, abyste se s její nemocí mohli smířit i vy.

Přeji vám všem hodně sil do následujícího těžkého období.

24. 10. 2011, PhDr. Hana Čápová, hana.capova@fnmotol.cz

Obracíte se na psychoonkologickou sekci už podruhé, dle Vašeho sdělení naše první odpověď je pro Vás neakceptovatelná, ač z našeho hlediska ta nejlepší na Váš dotaz. Nyní se tážete na téměř totéž, tedy na způsob komunikace s Vaší ošetřující lékařkou, s léčebným ústavem. Víte, ono je velmi složité probrat s tak nespokojenou pacientkou, jakou bezesporu jste, jen tak suše pár větami složité a barvité zákonitosti technik komunikace, které by Vás uspokojily, které byste uměla a mohla aplikovat a především dodržovat ve styku s druhými lidmi. Základním postulátem lidské komunikace je to, co vyjadřuje naprosto přesně úžasné české přísloví, které říká, že jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá. Pokud dostatečně správně dokážu pochopit obsah  Vašich dotazů, jste až štítivě nespokojená s prací MOÚ, což dáváte velmi nahlas najevo, především kritikou ústavu, lékařů, metod, tedy všeho, s čím jste se až dosud v ústavu setkala. Z charakteru Vámi kladených vět jsem si jako zkušený psychoonkolog jista, že jste byla svou chorobou velmi zaskočena a dosud jste se nevymanila z hodně těžké psychické reakce, ve které pacient odmítá pochopit reálný stav svého těla a všeho, co se v něm děje a hledá kolem sebe někoho, něco, co by se zástupně mohlo stát viníkem objevení se Vaší nemoci. Opakuji kdokoliv, cokoliv. V takovém psychickém stavu, lidsky pochopitelném, ale pokud je dlouhotrvající, pak nesnesitelném pro okolí pacienta, může docházet k nedorozuměním v konverzaci, komunikaci mezi pacientem a zdravotníky, ale i jinými odborníky. Stává se zhusta, že pacient vyžaduje mnohdy i nadbytečná opakování paraklinických vyšetření, pečlivě sleduje všechny hodnoty a úzkostně  a trvale chce vysvětlovat, co znamenají. Objektivně ale nelze výsledky pochopit, pokud nejste lékař onkolog, a to ještě se zaměřením na jistý druh onkologického onemocnění. Laikovi opravdu výsledky rozboru krve nebo markrů mohou jen zamotat hlavu. Zkrátka, pokud nebudete věřit, že se Vaši lékaři snaží Vám pomoci a v žádném případě uškodit, pak je třeba se jim svěřit plně do péče a místo trvalé a úporné, konkrétně  nepodložené kritiky se soustředit na léčbu a spolupráci se zdravotníky. Vy zatím nevěříte nikomu, proto Vám v plném souladu s předchozí odpovědí mé vzácné kolegyně doporučuji změnu lékaře, změnu ústavu. Obávám se, že moje odpověď je tím nejzazším písemným řešením Vašich problémů ze strany odborníků na psychiku onkologických pacientů.

17. 10. 2011, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz

Svůj dotaz začínáte větou, že o velmi špatné zdravotní prognóze Vašeho tatínka víte od jeho onkologa jenom Vy osobně. Promiňte, vím, že za postup onkologa nemůžete, ale o zdravotním stavu má především a hlavně ze zákona vědět pacient sám, ten pak rozhodne a stvrdí svým podpisem, komu dalšímu ze svých blízkých může být sděleno totéž. Váš tatínek jistě velmi intenzivně vnímá svůj zdravotní stav a řeči o smrti vede proto, že by chtěl o ní mluvit. Vašemu tatínkovi naprosto neublížíte, pokud velmi seriózně přistoupíte na to, že budete aspoň poslouchat a nezlehčovat jeho myšlenky. Ono vůbec umět mluvit s člověkem, kterému zbývá málo života, je nesmírně složité i pro odborníka na komunikaci s velmi nemocnými či ohroženými pacienty. Mohu-li Vám aspoň trochu napovědět, pak hlavně se nebojte říct vašemu tatínkovi, že už medicína vyčerpala všechny dostupné možnosti k jeho záchraně. Mohla byste mu přitakat a říct, že to, co říká on sám, že je pravda. Nebojte se, věřte, spíše se Vašemu tatínkovi uleví, že mu jeho nejbližší rozumí. Spíše vás to může sblížit a tatínek bude mít komu říct, co má na srdci, co by chtěl ještě stihnout, udělat. Všechno, co bude mluvit, bude nesmírně důležité, takže, prosím, nikdy by jeho slova neměla být zesměšněna, odmítnuta, bagatelizována. Když na jeho řeči nebudete umět odpovědět, není zlé, když je jen mlčky vyslechnete. A pak by bylo pro něj velmi úlevné, kdybyste jej ubezpečila, že uděláte vše pro to, aby nebyl sám. Pokud bere antidepresiva, je to jen dobře. On ale bude hlavně potřebovat, aby s ním stále někdo byl, aby zbytečně nepropadal úzkostem z osamění. Také bude potřebovat, aby se v případě, kdy bude mít touhu se Vás dotknout, jste mu to dovolila a třeba i doteky iniciovala, oplácela. Všichni lidé v nouzi se potřebují stále ujišťovat, že nejsou sami. Velmi dobře vím, že budoucí dny, týdny budou nesmírně těžké také pro Vás. Nebylo by od věci, abyste třeba svému praktickému lékaři vysvětlila celou situaci a poprosila jej o vhodné léky na Vaši bolavou psychiku. Protože pod tíhou následujících událostí se nesmíte zhroutit právě Vy jako podpůrná osoba svého tatínka.

Hodně síly a statečnosti.

1. 9. 2011, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz