U mého syna (35 let) na prohlidce tlustého střeva v prokt. poradně zjistili hodně velký nádor, který ihned vyndali a čekali jsme na výsledky. Nádor byl zhoubný, pan doktor řekl, že syn má přijít na kontrolu za 1/2 roku. Je možné, že je tedy zdráv. Zdá se mi to nějak moc snadné.
Svůj dotaz směrujete do psychologické poradny, není tedy v mé odbornosti odpovědět Vám na otázku z onkologie, ale dovolte mi si s Vámi chvíli povídat. Ptáte se na zdravotní stav Vašeho dospělého syna, přitom říkáte „čekali jsme na výsledky“. Píšete, že nádor na střevech byl zhoubný. Předpokládám tedy, že s Vámi Váš syn diskutuje svůj zdravotní stav. Dobře. Stejně jako Vám, ani mně se nezdá, že by onkolog mladému člověku po operaci zhoubného nádoru řekl, že má přijít na kontrolu až za půl roku. Nechce-li se Váš syn zeptat, proč až za tak dlouho a jestli se bude dál léčit, máte právo se jít onkologa zeptat Vy. Je tady ale jedna významná podmínka: syn Vás musí určit jako toho, komu mohou sdělovat zdravotníci informace o jeho zdravotním stavu. Musíte se na tento fakt zeptat svého syna a máte-li jeho svolení, pak se ptejte co nejdříve. Dále, pokud byste měla pochybnosti, můžete konzultovat s kterýmkoliv vybraným českým onkologem, který si může vyžádat synovu dokumentaci. Pokud to bude lékař, který Vám dokáže stávající postup onkologů vysvětlit, promluvit s Vámi i Vašim synem, určitě to bude mít pro vás oba velký význam. Zbavíte se pochybností a budete zase lékařům důvěřovat. Jediné, co Vám a vašemu synu mohu upřímně doporučit, je ptát se, ptát se a zase znovu chtít informace. Máte na ně plné právo.
20. 7. 2011, Mgr. Libuše Kalvodová, předseda sekce psychoonkologie ČOS ČLS JEP, libuse.kalvodova@seznam.cz
Jak rychlý průběh má rakovina jater? Mojí mamince zjistili nádor mezi žlučovody a játry a nejde transplantace ,dělají ji chemoembolizaci po třech zákrocích jí řekli ,že se to malinko zmenšilo,ale že musí jít ještě znovu. není to na vyléčení ale jen na prodloužení života.Trápí nás to všechny protože nevíme jak dlouho to život prodlouží a jsme celá rodina neštastná,nevíme jak moc být s ní snažíme se co nejvíc,ale nevíme kde tuhle informaci získat?
Cítím z Vašeho dopisu, že Vás nejen trápí jak dlouho bude Vaše maminka žít, ale i to jak využít tento čas života, který zbývá tak, abyste ho nenechali protéct mezi prsty.
Nejsem lékař-onkolog a neumím odhadnout o jak dlouhý čas života se může jednat (nejspíš byste konkrétnější odpověď získala, kdybyste tento dotaz položila přímo jemu). Navíc ze zkušeností vím, že u různých pacientů s obdobně rozvinutou nemocí může být tato doba různá.
Kladete si konkrétní otázku jak moc být s maminkou. Na to lze odpovědět „zkuste s ní být tak, jak to všichni - a především ona - cítíte“. Jsou lidé, kteří vyžadují stále přítomnost někoho blízkého; jsou ale i ti, co ne, nebo ti, jenž naopak potřebují být chvíli sami se sebou. Toto platí jak pro toho, kdo je nemocný, tak pro ty ostatní, co jsou z tohoto hlediska zdraví. Proto máte-li pocit, že byste měli být hodně spolu, buďte; máte-li pocit, že to jedna strana cítí jinak, zkuste o tom mluvit a dovědět se jaké má kdo představy, pocity, přání či očekávání. Tímto způsobem můžete pracovat se vzájemnou nejistotou (kterou nejspíš cítíte) typu „chtěl(a) bych situaci pomoci, ale nevím jak“.
Bývá výhodné, když se daří žít nevyléčitelně nemocným lidem každým dnem, to je den ze dne, bez ohledu na to, aby mysleli, co bude za měsíc či za rok; obvykle jim to pomůže – zbavuje je to pocitů starostí „co až …, když…, zda se stihne to či ono, zda se dočkám tohoto nebo tamtoho …“ atd.
Obecně platí, že je přínosné, když nemocný cítí, že na problém není sám: že se může svěřit s tím co prožívá, když bude chtít, nebo že má jistotu, že budou vyslyšeny jeho obavy z nemoci, bolesti, konce života atd. Většinou nejsou účelné odpovědi typu „neboj se, však mnoho lidí se vyléčilo, tobě se to nejspíš taky podaří“ nebo „nemysli na to, mysli pozitivně“ – to jsou slova, která často nemocní vnímají jako odmítnutí nebo nepochopení, ač jsou tato slova vyřčena s dobrým úmyslem povzbuzení. Nemocní tak nějak cítí, že to asi nebude pravda a že se jedná spíše o přání jejich blízkých.
Chtěla bych velmi ocenit to, že své mamince chcete co nejvíce ulevit, protože ta snaha je hrozně moc. A pokud jste spolu, pravděpodobně ona cítí, že se o to snažíte. Proto i já věřím, že společně budete nacházet vzájemnou vlastní cestu úlevy. Pokud Vám budu moci pomoct i já, obraťte se.
Nejsem lékař-onkolog a neumím odhadnout o jak dlouhý čas života se může jednat (nejspíš byste konkrétnější odpověď získala, kdybyste tento dotaz položila přímo jemu). Navíc ze zkušeností vím, že u různých pacientů s obdobně rozvinutou nemocí může být tato doba různá.
Kladete si konkrétní otázku jak moc být s maminkou. Na to lze odpovědět „zkuste s ní být tak, jak to všichni - a především ona - cítíte“. Jsou lidé, kteří vyžadují stále přítomnost někoho blízkého; jsou ale i ti, co ne, nebo ti, jenž naopak potřebují být chvíli sami se sebou. Toto platí jak pro toho, kdo je nemocný, tak pro ty ostatní, co jsou z tohoto hlediska zdraví. Proto máte-li pocit, že byste měli být hodně spolu, buďte; máte-li pocit, že to jedna strana cítí jinak, zkuste o tom mluvit a dovědět se jaké má kdo představy, pocity, přání či očekávání. Tímto způsobem můžete pracovat se vzájemnou nejistotou (kterou nejspíš cítíte) typu „chtěl(a) bych situaci pomoci, ale nevím jak“.
Bývá výhodné, když se daří žít nevyléčitelně nemocným lidem každým dnem, to je den ze dne, bez ohledu na to, aby mysleli, co bude za měsíc či za rok; obvykle jim to pomůže – zbavuje je to pocitů starostí „co až …, když…, zda se stihne to či ono, zda se dočkám tohoto nebo tamtoho …“ atd.
Obecně platí, že je přínosné, když nemocný cítí, že na problém není sám: že se může svěřit s tím co prožívá, když bude chtít, nebo že má jistotu, že budou vyslyšeny jeho obavy z nemoci, bolesti, konce života atd. Většinou nejsou účelné odpovědi typu „neboj se, však mnoho lidí se vyléčilo, tobě se to nejspíš taky podaří“ nebo „nemysli na to, mysli pozitivně“ – to jsou slova, která často nemocní vnímají jako odmítnutí nebo nepochopení, ač jsou tato slova vyřčena s dobrým úmyslem povzbuzení. Nemocní tak nějak cítí, že to asi nebude pravda a že se jedná spíše o přání jejich blízkých.
Chtěla bych velmi ocenit to, že své mamince chcete co nejvíce ulevit, protože ta snaha je hrozně moc. A pokud jste spolu, pravděpodobně ona cítí, že se o to snažíte. Proto i já věřím, že společně budete nacházet vzájemnou vlastní cestu úlevy. Pokud Vám budu moci pomoct i já, obraťte se.
20. 7. 2011, PhDr. Ivona Šporcrová, klinický psycholog, Masarykův onkologický ústav, Brno, ivona.sporcrova@mou.cz
Dobrý den, mojí mamce byl před týdnem diagnostikován nádor slinivky břišní, zřejmě dle prvních vyšetření neoperabilní. Po prvním týdnu šoku a nejistoty je tu druhý týden a já mám pocit, že už nemám na víc sílu. Vůbec nevím jak dál, vůbec si to nezaslouží, je to nejhodnější a nejskromnější člověk na týhle planetě. Je lékařka, takže zná detaily a realitu,, tedy je jasně pesimistická. Moje sestra je na tom hůře než já a táta nejhůře.I když oni brečí a já ne, možná sem na tom nejhůře já jelikož vše držím v sobě.... nespíme a všichni máme trvalý pocit kamene v žaludku. navíc má bolesti a žádná analgetika jí moc nezabírají. Mamka se obává, že lékaři zvolí paliativní léčbu, neboli nechají jí doma umírat....Jak se s tímto naučit žít? Jak s takovým člověkem komunikovat, vůbec nevím co jí říct. Mám pocit, že se zblázním. navíc musím pracovat, abych zajistila sebe a přítele a potom i tátu.nevím zda se dá na tohle napsat nějaká rada , ale za zkoušku nic nedám.
Doba těsně po sdělení onkologické diagnózy je vždy nejtěžší ze všech životních chvil, které jsou s touto nemocí spojené. Téměř všichni pacienti a jejich příbuzní prožívají psychická muka v nejčernějších barvách spojených výhradně s katastrofickými scénáři. Vaší mamince byl diagnostikován nádor slinivky břišní s meta na játrech.... vše zřejmě podle prvních vyšetření.V této době by jste se měli zaměřit pouze na přesné informace od lékaře, které jsou již dále nezpochybnitelné. Nic nedomýšlet a vycházet jen a jen z jasně dané skutečnosti. Zda to je operabilní a jaká léčba bude nejvhodnější ukáže teprve čas. Nedá se určit od stolu přes jedno či dvě vyšetření celkový rezultát nad pacientem. Dále onkologická diagnóza neznamená smrt, ale vždy nějaká životní omezení, která se však mohou po čase zvyšovat. Tím, že je vaše maminka lékařka se vše trochu komplikuje, protože lékařky i lékaři vidí vše obvykle velmi objektivně a to černobíle. Tedy buď nemoc mám a to je konec a nebo jí nemám a to je dobře. Mezi tím ale ve skutečnosti existuje mnoho dalších cest, které dávají naději na život - v nějaké kvalitě po předem neurčenou dobu. Ať je již léčba kurativní nebo paliativní, vždy se jedná o léčbu tak, aby to co nejvíce pomohlo pacientce. Paliativní neznamená umírání doma nebo jinde. Jde pouze u tlumení symptomů, které jsou pro pacientku nepříjemné. Je však pravda, že nemoc jako taková se tím neléčí.
Nevím v jaké stadiu nemoci či fyziologickém a psychologickém rozpoložení se Vaše maminka nachází. V každém případě s maminkou musíte komunikovat reálně, bez příkras ale i bez zbytečných negativ. Neměla by být sama, vždy by u ní měl někdo být a povídat si s ní o čemkoliv maminka chce. Ale vždy reálně s ohledem na přesné informace od lékařů - nikoliv na domněnky. To samé platí o Vaší sestře a o tatínkovi ve vztahu k mamince. Ale i oni by neměli být sami - svádí to k černým myšlenkám. Nyní je třeba spojit síly a vše podřídit potřebám maminky. Pro závažnost aktuálního stavu doporučuji navštívit psychologa na onkologii osobně, který Vám vysvětlí jak dále postupovat v závislosti na postupu nemoci.
Nevím v jaké stadiu nemoci či fyziologickém a psychologickém rozpoložení se Vaše maminka nachází. V každém případě s maminkou musíte komunikovat reálně, bez příkras ale i bez zbytečných negativ. Neměla by být sama, vždy by u ní měl někdo být a povídat si s ní o čemkoliv maminka chce. Ale vždy reálně s ohledem na přesné informace od lékařů - nikoliv na domněnky. To samé platí o Vaší sestře a o tatínkovi ve vztahu k mamince. Ale i oni by neměli být sami - svádí to k černým myšlenkám. Nyní je třeba spojit síly a vše podřídit potřebám maminky. Pro závažnost aktuálního stavu doporučuji navštívit psychologa na onkologii osobně, který Vám vysvětlí jak dále postupovat v závislosti na postupu nemoci.
21. 6. 2011, Mgr.Zdeněk Hrstka, Ph.D.FN Hradec Králové, psycholog, klinika onkologie a radioterapie a oddělení klinické hematologie, hrstka@pmfhk.cz
pročetla jsem téměř vše k čemu jsem se dostala o rakovině jícnu, ale jsem stále zoufalejší. Manželovi více než před měsícem zjistili již pokročilou rakovinu. Zatím má naplánované 3 chemoterapie, jednu již absolvoval. Máme 2 dospělé děti, obě žijí s rodinami s námi. Je to pro nás velká podpora, přesto já se těžce ovládám, abych stále nebrečela, abych se chovala normálně, ale zoufale mne to drtí. Nevím jak se chovat, abych mu nešla přílišnou péčí na nervy, nebo neměl pocit, že se o něj starám málo.Poraďte mi prosím.
Rozumím tomu, že období, kterým nyní procházíte, je náročné, plné emocí, které se derou ven a říkáte si, co s tím. Je přirozené, že se hůře ovládáte a oči máte často plné slz. Píšete, že se své citové projevy snažíte skrýt. Možná se Vám to daří lépe či hůře, ale přesto – přemýšlejme společně: Když něco, co cítím potlačím anebo schovám „pod koberec“, pravděpodobně o to víc budu napjatější. Nejenom, že mi v tom možná bude pocitově hůř, ale nejspíš i okolí (včetně Vašeho muže) toto napětí vycítí. Často se pak může stát, že chodíme kolem „horké kaše“, nevíme sice pořádně kolem čeho (ač to tušíme) a nevíme jak to uchopit a hrajeme vzájemně „hru na schovávanou“. Chci tím říci, že někdy možná vůbec není od věci nechat ty emoce proběhnout. Pokud je ve Vaší blízkosti ten, kdo je nemocný, pravděpodobně to nebude vnímat jako něco, co by bylo zvláštní nebo něco, co by nečekal. Dokonce takový zážitek může být bránou k tomu, kterou společně vstoupíte do tématu bolesti (a nemoci), kde můžete najít něco společného – např. může vám to dát prostor k tomu, že si vyjasníte co a jak chcete nebo co očekáváte (ten nemocný i Vy), jak si přejete se k této věci stavět a jak s ní dále „pracovat“; zkrátka tím, že mluvíte o tom, co cítíte oba dva, uvolňujete napětí vlastní i toho druhého a konkrétní cestou můžete hledat co oba chcete. Přitom to nemusí být nějaká tzv. úžasná řešení, ale např. pojmenování toho, že nyní ještě nejsem připraven/a o „tom“ mluvit; nebo že až budu, tak to tomu druhému třeba řeknu; nebo tímto rozhovorem pouze porozumím jak to má ten druhý a mohu se mu přizpůsobit (příp. on mně), budeme-li to tak oba chtít atd. Dá se tak mluvit i o tom, zda mu „nelezete na nervy“ – možná se dozvíte, že ano a pak lze přemýšlet o tom, co udělat jinak … nebo se dozvíte, že vaše chování je vítáno a pak v něm nejspíš lze pokračovat.
Co říci závěrem: není asi jediná cesta, která je správná. Cest je mnoho a nejspíš záleží na tom, jak to cítí ti, kterých se to týká. Proto se vyplatí ponechat si v těchto věcech svoji přirozenost, přijmout ji a otevřít se jí. To samozřejmě není vždy jednoduché. Každý člověk má navíc své osobní tempo – někdo s něčím zachází rychleji, jiný méně rychle … to je nejspíš výhodné respektovat a netlačit tzv. na pilu.
Osobně si velmi vážím toho, že k problému nemoci svého manžela přistupujete tak, že přemýšlíte o tom, jak udělat věci zvládnutelnějšími – ne všichni to tak dělají. Budete-li chtít o těchto věcech diskutovat třeba osobně, obraťte se: myslím na někoho profesně způsobilého – tj. psychologa (včetně mé osoby) – jistě vám může poskytnout další podněty jak prožít období s nepříjemnou nemocí.
Co říci závěrem: není asi jediná cesta, která je správná. Cest je mnoho a nejspíš záleží na tom, jak to cítí ti, kterých se to týká. Proto se vyplatí ponechat si v těchto věcech svoji přirozenost, přijmout ji a otevřít se jí. To samozřejmě není vždy jednoduché. Každý člověk má navíc své osobní tempo – někdo s něčím zachází rychleji, jiný méně rychle … to je nejspíš výhodné respektovat a netlačit tzv. na pilu.
Osobně si velmi vážím toho, že k problému nemoci svého manžela přistupujete tak, že přemýšlíte o tom, jak udělat věci zvládnutelnějšími – ne všichni to tak dělají. Budete-li chtít o těchto věcech diskutovat třeba osobně, obraťte se: myslím na někoho profesně způsobilého – tj. psychologa (včetně mé osoby) – jistě vám může poskytnout další podněty jak prožít období s nepříjemnou nemocí.
15. 6. 2011, PhDr. Ivona Šporcrová, klinický psycholog, Masarykův onkologický ústav, Brno, ivona.sporcrova@mou.cz
Mému otci zjistili rakovinu plic - aspoň tak mi to bylo řečené od družky otce. Otec nechce abych to věděla - nechce prý abych se zbytečně stresovala. Jenže pro přečtení lék. zprávy jsem se dozvěděla, že opakovaně chemoterapii a radioterapii odmítá, nevím co mám dělat. Je mi jasné, že rakovina není nic dobrého a zajímalo by mě v jakém stádiu jí má otec, jestli mu prostě mám nějak šetrně říci, že o tom vím a nebo ho nechat v klidu dožít. Já si, ale říkám, že by mu léčba mohla pomoci aspoň na nějakou dobu. Prosím lajcky můžetemi říci, jak je na tom otec a jak se mám popřípadě zachovat. Nevím, jestli otec to všechno vzdal, jen proto, že si říká, že to nemá cenu, když ani srdíčko mu nefunguje jak má. Prosím Vás jak je na tom a jak se mám zachovat, dělat, že nic nevím( i když bych si sním o tom ráda promluvila) a nebo si s ním promluvit a pokusit se ho donutik k chemoterapii.
Ptáte se, jak se zachovat vůči jednání Vašeho otce, který se nechce léčit z nádoru plic, posíláte i opsanou diagnózu a ptáte se, jak na tom Váš otec zdravotně je. Na druhý dotaz jsem musela konzultovat s lékaři onkology, ač sama jsem zdravotník. Váš otec je velmi velmi vážně nemocen i bez ohledu na onkologickou diagnózu. Jsem přesvědčena, že s ním jeho onkolog celou jeho zdravotní situaci probral a zvážil možnosti léčby a jeho vyhlídky do budoucnosti. Jistě jej upozornil na všechna rizika spojená s chemoterapií a jeho srdečními potížemi, ledvinovou a jaterní nedostatečností. Váš otec se na základě tohoto rozhovoru jistě rozhodl po svém. On je svéprávný člověk, jeho osobně se týká zvládání velmi náročné onkologické léčby s nejasným výsledkem. Tak to je zdravotní stránka. Podobně tomu bude v odpovědi na psychologické souvislosti vztahu Vás k Vašemu otci a jeho současné zdravotní situaci. On se rozhodl neléčit se. To není zbabělé chování a uvažování, naopak si myslím, že Váš otec se projevil jako statečný muž, který si vybral svou cestu. Ostatně si myslím, že Váš otec si většinou rozhodoval sám, co bude dělat a jak bude žít. Vaše starost o něj je plná strachu o jeho život a chtěla byste změnit jeho zásadní rozhodnutí zřejmě jen proto, že jej máte velmi ráda a chtěla byste, aby bojoval o život. Jak se máte vůči němu zachovat? Navrhuji Vám, abyste se rozhovorů s ním nebála, abyste mu řekla, že víte o jeho nemoci (nemocech), že je Vám velmi líto, že se rozhodl neléčit se, ale že s jeho rozhodnutím nesouhlasíte, ale zcela je respektujete. Bude rád slyšet, že uznáváte, že takové rozhodnutí bylo pro něho moc těžké. Bylo by dobře, kdybyste ho ubezpečila, že se o něj velmi bojíte, ale že budete při něm stát a pomůžete mu ve všem, o co Vás požádá. Podejte mu pomocnou ruku a řekněte mu, že se sice budete bát a stresovat o jeho zdraví, ale že je to úplně normální mezi zdravou dcerou a nemocným otcem. A že všechno zvládnete jenom tehdy, když budete k sobě upřímní. Cesta, kterou si Váš otec vybral je nesmírně těžká pro něj i pro Vás a na jejím konci je jenom smutek. Přeji Vám i Vašemu otci hodně statečnosti a vzájemného pochopení.
25. 6. 2011, Mgr. Libuše Kalvodová, předseda sekce psychoonkologie ČOS ČLS JEP, libuse.kalvodova@seznam.cz
Momentálně řeším poslední stádium života maminky, která leží od neděle minulého týdne na interně. Od r.2004 je po 3 operacích střev a nyní i po ozařování,od kterého uplynuly 2 měsíce a bolesti stále stejné (nádory v těle zůstaly, nešly odoperovat). Byla anemická - dostala několik transfúzí a nyní je stav takový, že je pod silnými sedativy, upadá do stavu nevědomosti a nepřítomnosti, přestává mluvit.Včera mi pan doktor oznámil, že její stav vyžaduje 24 hod. péči, stav nebude lepší, naopak se bude zhoršovat. Mám se zítra obrátit na sociální pracovnici, která mi nabídne určitá řešení možnosti pro maminku. Nevím jak to mamce bude sděleno,zda vůbec bude schopna vnímat a netuším co taková informace s těmito lidmi udělá? Jsem zoufalá a nemůžu s tím nic udělat a hlavně to psychicky nezvládáme.
Rozumím Vám, že teď jste v situaci, kdy jakékoliv její řešení je nepříznivé a smutné. Zopakujme si, jak to teď vypadá s Vaší maminkou a s Vámi. Píšete, že Vaše maminka se už sedm let léčí s onkologickým onemocněním střev, že až dosud statečně vzdorovala a podstoupila několik operací a ozařování. Rozsah nemoci je teď ale tak velký, že nádory nebylo možno odstranit a lékaři, aby maminka netrpěla velkými bolestmi, jí podávají silné léky, při kterých je v obluzeném stavu. V takové situaci je opravdu naprosto nezbytné, aby měla trvalou odbornou péči, kterou budete zítra nějak řešit se sociální pracovnicí. Celý Váš dotaz opakuji hlavně proto, abyste při četbě měla zpětnou vazbu a poznala, že lékař Vám řekl čistou pravdu, kterou byste se měla pokusit přijmout. Budu-li předvídat, pak Vám v nemocnici nabídnou především hospicovou péči nebo nějaký stacionář, protože doma to s vaší maminkou nezvládnete. Chtěla bych Vám nabídnout, abyste bez váhání s nabídkou pro Vaši maminku souhlasila. Jak to přijme Vaše maminka, to nevím, neznám ji, ale podle mých zkušeností s pacienty na odchodu ze života by mohla souhlasit, pokud by viděla, že souhlasíte i Vy. Víte, je opravdu jedno, v jakém zdravotnickém zařízení budete mít maminku, je hlavně důležité, aby ji zbavili bolestí a aby tam měla kolem sebe co nejčastěji své blízké. Vy se budete muset pokusit pochopit, že maminčino tělo už nemůže snášet poslední velký nápor nemoci, která je doslova stravuje. Přitom jsou kruté bolesti a maminka moc trpí. Navrhuji Vám, abyste vzala rozum do hrsti a smířila se s tím, že mamince žádný doktor ani lék nemůže pomoci. Co ale opravdu můžete pro svou maminku a pro sebe udělat nejlepšího, je, že jí budete nablízku, budete ji držet, dotýkat se jí, budete k ní mluvit, i když ona bude uspaná. Tak jí dovolíte přestat se bát odcházení a smrti, tak i Vy se budete lépe smiřovat s tím, že teď jsou poslední dny a hodiny, co můžete být ještě spolu. Bude to pro Vás extrémně vypjatá situace, proto požádejte ošetřujícího lékaře Vaší maminky o protiúzkostný lék, jistě Vám vyhoví.
Myslím na vás obě a přeji si, abyste byly obě statečné.
Myslím na vás obě a přeji si, abyste byly obě statečné.
23. 5. 2011, Mgr.Libuše Kalvodová, předseda psychoonkologické sekce ČOS ČLS JEP., libuse.kalvodova@seznam.cz
Maminka má diagnozu - špatně diferencovaný hlenotvorný adenokarcinom jater K76.9/G3. Podstoupila 2 cykly chemoterapie a třetí ji již nedali, že by nepomohl.Nyní ji umístili na LDN do Moravské Třebové.Ve zprávě od lékaře má napsáno,že by měla podstoupit paliativní léčbu - znamená to,že ji budou podávat jen nějaké léky,ale maminka si myslí,že by mohla jít ještě na transplantaci.
Chci se zeptat,jak s ní mám hovořit mám ji dávat naději nebo ne.Nikdo nám v Pardubicích v nemocnici nic neřekl,všechny informace nacházím na internetu.
Chci se zeptat,jak s ní mám hovořit mám ji dávat naději nebo ne.Nikdo nám v Pardubicích v nemocnici nic neřekl,všechny informace nacházím na internetu.
Ptáte se, jak hovořit se svou maminkou, která má karcinom jater a lékaři už ji nemohou aktivně léčit, protože každá další léčebná kůra chemoterapií nebo případná transplantace jater by její zdravotní stav velmi poškodila. Dávat jí naději nebo ne? Víte, to záleží na Vaší odvaze, na vztahu, který s maminkou máte, na tom, jak Vy sama zvládnete ten fakt konečnosti, fakt, že se neodvratně blíží konec maminčina života. Jestli máte sílu s maminkou mluvit otevřeně, pak se jí ptejte, jak moc se bojí své budoucnosti, co by chtěla, abyste pro ni dělala. Každý na životě hodně ohrožený člověk potřebuje především kolem sebe blízké osoby, doteky, objímání, projevování intimních citů, i když svá přání nedokáže třeba vyslovit. Také potřebuje povídat o své minulosti. Nebo jen tak se svými milovanými sdílet mlčení. A tak co byste pro svou maminku mohla udělat? Nikdy jí neberte naději na život bez bolesti, nepodporujte ji, prosím, v nesplnitelných přáních, zkuste jí vysvětlit, že paliativní léčba je velmi kvalitní léčba, která by měla dokonale zmírňovat příznaky pokračující nemoci. Zkuste jí říct, že transplantace nebude v jejím současném stavu naprosto možná, že by k ní nepřistoupil žádný chirurg, protože by ten neskutečně závažný výkon nepřežila, že by, i kdyby jej přežila, nádorové bujení tím se nezastavilo. Vaše maminka se připravuje na velmi smutnou cestu, přeji vám oběma, abyste byly co nejvíc spolu. Přeji vám oběma hodně síly
21. 4. 2011, Mgr. Libuše Kalvodová, předseda psychoonkologické sekce ČOS, libuse.kalvodova@seznam.cz
Jsem po operaci prsu,byla mi odstraněna žláza a podpažní uliny.Chodím na chemoterapií,absolvovala jsem tři.Trpím nespavosti,vnitřním neklidem.Paní doktorka mi předepsala léky,že se jedná o psychický problém.Můžu tento problém odstranit sama?
Tak jak věc popisuje, jsou nejspíš poruchy spánku spojeny s reakcí na duševní zátěž, kterou nyní právě prožíváte. Dostala jste na tyto potíže léky, které je řeší, řekněme, pasivní cestou a uvažujete o tom, zda i Vy sama můžete aktivně podpořit ovlivnění nespavosti. Jistě se na této věci podílet můžete a já Vám chci vyjádřit ocenění, že jste se tak rozhodla. Cest jak to udělat je několik, nejspíš je všechny nevyjmenuji, ale pro Vaši představu: je možné si plánovat své dny, nacházet jejich smysl, zkorigovat životosprávu, zapojovat se do různých aktivit, kde budete něco příjemného prožívat či něco nového objevovat apod.; patří sem však samozřejmě i vlastní psychoterapie, jako proces, kde lze prostřednictvím terapeuta pracovat na sobě a otevřít se případné změně. Jistě si některou z možných cest vyberete – nelze říci, že je některá je lepší a jiná horší – spíš záleží na tom, jak to Vy sama cítíte a do čeho bystě měla - lidově řečeno - chuť.
Budete-li chtít o této věci dále hledat cestu společně s někým, mohu Vám být též k dispozici.
Budete-li chtít o této věci dále hledat cestu společně s někým, mohu Vám být též k dispozici.
11. 3. 2011, PhDr. Ivona Šporcrová, klinický psycholog, Masarykův onkologický ústav, Brno,, ivona.sporcrova@mou.cz
Dnes jsem se dozvedel ze moje babicka ma ve veku 64let rakovinu plic.Mamce to dnes zavolala jeji sestra.Doktori ale babicce pravdu nerekli pry proto aby jeste vice netrpela.Rekli ji ze ma malej nador a ze bude chodit na chemoterapie.Pravda ale je ze uz se to lecit neda a proto ji pousteji v pondeli domu aby byla ty posledni dny se svou rodinou.V utery tam s mamcou jedeme a tyden tam s ni budeme.Bude pro me hodne tezky ten tyden tam travit a divat se na to jak mi babicka umira pred ocima a jeste se koukat na to jak moje mamca a cela rodina trpi..nevim jestli to zvladnu.Jsem typ cloveka kterej kdyz neco takovyho je tak se snazim lidi kolem sebe bavit aby se na ty spatny veci nemyslelo jenze z tohohle mam strach..navenek se snazim byt silny ale uvnitr me to trha.K babicce to mame 300km a vubec nevim jak to zvladnu.jen se modlim za to aby babicka neumrela v dobu co tam budem.Ani netusite co prozivam.
Dobrý den
V současné době sice platí názor, že pacient by měl znát vše o svém
zdravotním stavu, ale naštěstí platí také výjimky ve smyslu - pokud by to
uškodilo, tak pravdu neříkat nebo jen částečnou a postupně. Což je Váš
případ. Myslím, že postup je v tomto případě správný. Takto se musí totiž
přistupovat i k babičce. Je nemocná, lékaři nasadili chemoterapii a dál se
uvidí. Dále se domnívám, že pokud lékaři indikovali CHT byť v paliativní
péči, nemusí Vaše babička nutně zemřít do 7 dnů - ale neznám samozřejmě její
celkový stav. Pravda, že nemoc je nevyléčitelná ještě neznamená automaticky
brzkou smrt. Až se s babičkou setkáte, přistupujte k ní jako každý jiný
den - úplně stejně. Jako k nemocnému člověku, který se ambulantně léčí a má
více či méně zdravotní či psychické obtíže. Babička sama ví, že je nemocná,
byť nezná diagnózu. Potřebuje láskyplnou péči, pochopení pro cokoliv, ale
hlavně pozitivní náladu. Píšete, že jste založením spíše optimista - rád
lidi bavíte. Přesně tohle budete potřebovat. Ale vždy s citem. Bude to držet
"nad vodou" Vás i ostatní. Z Vašeho dotazu není zřejmé, jestli jedete
babičku povzbudit, nebo se s ní rozloučit. V prvním případě doporučuji výše
uvedené. Ve druhém případě bude nutné přistupovat k babičce jako k
milovanému člověku, jehož život se chýlí ke konci. Je to velmi psychicky
náročné období a může se stát, že život skončí ve Vaší přítomnosti. Všechny
emoce, nálady, city, pohnutky, postoje k čemukoliv musí být pravdivé, přísně
otevřené a nehrané. Jak ty babičky, tak ty Vaše. Pomáhá to překonávat velmi
skličující a smutnou atmosféru. Veškerý rozhovor musí být otevřený, bez
výčitek a vždy s pochopením druhé strany. Poslouchejte své emoce a nechte je
plynout tak jak jdou (chce-li se Vám smát, - smějte se, chce-li se Vám
plakat - plačte). Jsou to normální reakce na nenormální situaci. Vy bojujete
sám se sebou ve smyslu, že musíte přijmout to, co je nezměnitelné.
Skutečnosti berte tak jak jsou, nikoliv jak by jste je chtěl mít Vy. Vše co
se stane, berte nikoliv ze svého pohledu, ale z pohledu babičky. Až dojde k
nejhoršímu, ztráta milované osoby je vždy velmi smutná, ale z pohledu té
milované umírající osoby je to ukončení trápení, bolesti, ošklivých pocitů a
konec dlouhodobého neřešitelného problému pro všechny. V celém svém pojetí
je to situace, kterou nelze změnit ani ovlivnit, jen se jí přizpůsobit.
Mgr.Zdeněk Hrstka, Ph.D.FN Hradec Králové, psycholog, klinika onkologie a
radioterapie a oddělení klinické hematologie.
V současné době sice platí názor, že pacient by měl znát vše o svém
zdravotním stavu, ale naštěstí platí také výjimky ve smyslu - pokud by to
uškodilo, tak pravdu neříkat nebo jen částečnou a postupně. Což je Váš
případ. Myslím, že postup je v tomto případě správný. Takto se musí totiž
přistupovat i k babičce. Je nemocná, lékaři nasadili chemoterapii a dál se
uvidí. Dále se domnívám, že pokud lékaři indikovali CHT byť v paliativní
péči, nemusí Vaše babička nutně zemřít do 7 dnů - ale neznám samozřejmě její
celkový stav. Pravda, že nemoc je nevyléčitelná ještě neznamená automaticky
brzkou smrt. Až se s babičkou setkáte, přistupujte k ní jako každý jiný
den - úplně stejně. Jako k nemocnému člověku, který se ambulantně léčí a má
více či méně zdravotní či psychické obtíže. Babička sama ví, že je nemocná,
byť nezná diagnózu. Potřebuje láskyplnou péči, pochopení pro cokoliv, ale
hlavně pozitivní náladu. Píšete, že jste založením spíše optimista - rád
lidi bavíte. Přesně tohle budete potřebovat. Ale vždy s citem. Bude to držet
"nad vodou" Vás i ostatní. Z Vašeho dotazu není zřejmé, jestli jedete
babičku povzbudit, nebo se s ní rozloučit. V prvním případě doporučuji výše
uvedené. Ve druhém případě bude nutné přistupovat k babičce jako k
milovanému člověku, jehož život se chýlí ke konci. Je to velmi psychicky
náročné období a může se stát, že život skončí ve Vaší přítomnosti. Všechny
emoce, nálady, city, pohnutky, postoje k čemukoliv musí být pravdivé, přísně
otevřené a nehrané. Jak ty babičky, tak ty Vaše. Pomáhá to překonávat velmi
skličující a smutnou atmosféru. Veškerý rozhovor musí být otevřený, bez
výčitek a vždy s pochopením druhé strany. Poslouchejte své emoce a nechte je
plynout tak jak jdou (chce-li se Vám smát, - smějte se, chce-li se Vám
plakat - plačte). Jsou to normální reakce na nenormální situaci. Vy bojujete
sám se sebou ve smyslu, že musíte přijmout to, co je nezměnitelné.
Skutečnosti berte tak jak jsou, nikoliv jak by jste je chtěl mít Vy. Vše co
se stane, berte nikoliv ze svého pohledu, ale z pohledu babičky. Až dojde k
nejhoršímu, ztráta milované osoby je vždy velmi smutná, ale z pohledu té
milované umírající osoby je to ukončení trápení, bolesti, ošklivých pocitů a
konec dlouhodobého neřešitelného problému pro všechny. V celém svém pojetí
je to situace, kterou nelze změnit ani ovlivnit, jen se jí přizpůsobit.
Mgr.Zdeněk Hrstka, Ph.D.FN Hradec Králové, psycholog, klinika onkologie a
radioterapie a oddělení klinické hematologie.
24. 1. 2011, Mgr.Zdeněk Hrstka, Ph.D.FN Hradec Králové, psycholog, klinika onkologie a radioterapie a oddělení klinické hematologie, hrstka@pmfhk.cz
Prosím o radu jak říci své sestře, že mi byl zjištěn mnohočetný myelom.Já už se díky všem možným informacím se vším vyrovnala,ale vzhledem k tomu,že máme velmi silné pouto a vím z dřívější doby,že kdykoliv jsem byla nemocná velice špatně to nesla a vždy se jí zvedl tlak./Léčí ho již mnoho let/ a tak se bojím abych jí tou zprávou neublížila.Sestra co odešla před dvěma lety do důchodu bydlí na chatě 100 km ode mne a vzhledem k tomu ,že je zima ,tak si zatím jen telefonujeme.Děti tvrdí,že by bylo správné jí to říct.Prosím o radu jakým způsobem tuto diagnozu vyslovit nebo raději nic neříkat?
Váš dotaz mi udělal velkou radost, dokonce si nevzpomínám, že bych v té dlouhé řadě dotazů do naší poradny vůbec kdy jemu podobný četla. Jsem upřímně ráda, že, jak píšete, jste se s Vaší nemocí vyrovnala, smířila se s léčbou a díky zřejmě kvalitním informacím a přístupu zdravotníků dokážete o mnohočetném myelomu psát s klidem a přehledem. Důkazem Vaší vyrovnanosti se sebou samotnou je hlavně to, že intenzivně přemýšlíte o svých nejbližších, Vám drahých lidech. Říct nebo neříct sestře o nádorovém onemocnění, riskovat zhoršení jejího zdravotního stavu. Já bych souhlasila s Vašimi dětmi, rozhodla bych se mluvit. Úplně nejlepší by byl rozhovor z očí do očí, slova v takovémto rozhovoru byste mohla podtrhnout objetím, společně prožitými emocemi, zklidnit společnými vzpomínkami. To ale budete muset odložit. Zbývá, předpokládám, jen telefon. Já bych začala prosbou. „Volám ti proto, že potřebuji teď tvoji pomoc. Potřebuji, aby ses nezhroutila. Potřebuji, abys mi byla silnou oporou. Potkalo mne to, že jsem se dostala na onkologii a mi zjistili vzácný krevní nádor. Všechno mi vysvětlili, byl to pro mne šok, asi jako teď pro tebe, ale jsem v těch nejlepších rukou a jsem velmi odhodlaná se dobře léčit. Děti mne úžasně podporují, už nemám tak hrozný strach, mám vůli zvládnout léčení. Chtěla bych tě na dálku držet za ruku. Chtěla bych vědět, že se z této zprávy nezhroutíš. Máš teď důležitý úkol, být statečná jako já a pomoci mi dát se zase dohromady, abych neměla ještě k tomu svému myelomu strach o tebe.“ Jsem přesvědčena, že i přes počáteční šok bude Vaše sestra umět zvládnout strach o Vás. Hodně bude záležet na tom, jak s ní budete mluvit. Můžete i plakat, pláč je úlevný, rozpouští úzkost. V rozloučení by ale mělo být něco optimistického, nějaké poselství, třeba jako že se nedáme a nemoc zvládneme. A slibte si, že se budete vzájemně informovat častěji o svém zdravotním stavu. A taky o všedních denních povinnostech a starostech i potěšeních. Věřte, že ve dvou se vše lépe zvládá.
6. 1. 2011, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Naše maminka přišla velmi pozdě na vyšetření, aby jí zjistili 4.stádium rakoviny prsu s rosáhlámi MTS skeletu a plic. Ona sama o ničem neví, myslí si, že podstupuje kurativní radioterapii, která povede vyléčení, zbytek rodiny si odmítá připustit, že vůbec rakovinu má. Nevíme, jak se s manželem chovat, zda to tatínkovi a zbytku rodiny šetrně říct, jsme už vyčerpaní popíráním, mlčením...
Víte, docela nevěřím, že Vaše maminka by nedokázala odhadnout, jak závažné a pokročilé onemocnění má. Také si nedokážu představit lékaře, kteří jí naordinovali paliativní léčbu symptomatickou, že jí dokázali jen milosrdně lhát a říkat jí, že ji léčí. Spíše si myslím, že Vaše maminka chce věřit, že se uzdraví, že jí mohl onkolog říci, že je v pokročilém stádiu choroby a ona to nechtěla pochopit. To je mnohdy zcela běžné, stává se našim onkologům, že s pacienty mluví o tom, jak je jejich nemoc nesmírně vážná, že je může vbrzku zahubit. Když se zeptám pacienta druhý den, co se dozvěděl o své nemoci, pacient mluví o tom, že se bude léčit a vyléčí se ( říká se tomu příslovím přání otcem myšlenky ) nebo řekne, že mu zatím nikdo nic neřekl, že vlastně nic neví.
Ve Vašem případě bych udělala to, že si nejprve promluvím s maminkou o samotě a v klidu v bezpečném prostředí, abych se ujistila, zda ona nemyslí na nic jiného, než na to, že ji současná terapie zachrání. Nechcete-li Vaši už tak dost úzkostnou maminku dál stresovat, měli byste s manželem jednat v její prospěch. Já bych ostatním členům rodiny naznačila, že maminka je na tom velmi špatně, že je mi líto, když to nechtějí vidět, ale ať se děje, co se děje, budete vždy při mamince stát a pomáhat jí. Pokud ale naznačí vaše maminka, že to třeba před celou rodinou „hraje“, aby je nezarmoutila, že sama dobře ví, že je to vážné, dohodněte se s ní, zda to chce říci zbytku rodiny ona sama nebo vy dva. Může se stát, že vás v takovém případě třeba poprosí, abyste dál před rodinou mlčeli. Vím, že ani jedno z obou řešení není ideální, chyba se stala už v úvodu, kdy si lékařova slova měla vyslechnout Vaše maminka a ti z jejích blízkých, které si určí sama. To byste mohli být vy dva, její manžel, někdo další. Víc uší si víc pamatuje a pak není třeba, abyste před sebou něco tajili. Bylo by dobře, kdyby celá Vaše rodina se kvůli maminčině nemoci nerozklížila, protože ona teď potřebuje podporu vás všech, a to za všech okolností. Hodně síly.
Ve Vašem případě bych udělala to, že si nejprve promluvím s maminkou o samotě a v klidu v bezpečném prostředí, abych se ujistila, zda ona nemyslí na nic jiného, než na to, že ji současná terapie zachrání. Nechcete-li Vaši už tak dost úzkostnou maminku dál stresovat, měli byste s manželem jednat v její prospěch. Já bych ostatním členům rodiny naznačila, že maminka je na tom velmi špatně, že je mi líto, když to nechtějí vidět, ale ať se děje, co se děje, budete vždy při mamince stát a pomáhat jí. Pokud ale naznačí vaše maminka, že to třeba před celou rodinou „hraje“, aby je nezarmoutila, že sama dobře ví, že je to vážné, dohodněte se s ní, zda to chce říci zbytku rodiny ona sama nebo vy dva. Může se stát, že vás v takovém případě třeba poprosí, abyste dál před rodinou mlčeli. Vím, že ani jedno z obou řešení není ideální, chyba se stala už v úvodu, kdy si lékařova slova měla vyslechnout Vaše maminka a ti z jejích blízkých, které si určí sama. To byste mohli být vy dva, její manžel, někdo další. Víc uší si víc pamatuje a pak není třeba, abyste před sebou něco tajili. Bylo by dobře, kdyby celá Vaše rodina se kvůli maminčině nemoci nerozklížila, protože ona teď potřebuje podporu vás všech, a to za všech okolností. Hodně síly.
3. 12. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Otec (62 let) ukončil radikální chemo a radioterapii na rakovinu plic. Fyzicky je na tom dle lékařů dobře. Problémy však začaly asi tří dny po skončení chemo. Je zmatený, neorientuje se v čase, má záchvaty vzteku, všem nadává, nevydrží v klidu, neustále přechází po bytě, je nervozní. Dělá nesmyslné věci (kreslí na papírky mřížky a puntíky) a neví proč, zlobí se že se ho ptáme co píše. Poté tvrdí že to on nepsal. Má přeludy, v noci nás budí že někdo řeže vrata pilou aby nám ukradl auto a zlobí se že to neslyšíme. Odmítá pít a jíst že jedl před chvikou ačkoliv to není pravda, atp.
O možných psychických potížích po chemošce jsem něco málo četla ale nevím jestli i toto chování do reakce na terapie může spadat a zda se časem upraví nebo zda už to překračuje obvyklé hranice a může jít o projev psychické poruchy a je nutné jednat, nevyčkávat na zlepšení.
O možných psychických potížích po chemošce jsem něco málo četla ale nevím jestli i toto chování do reakce na terapie může spadat a zda se časem upraví nebo zda už to překračuje obvyklé hranice a může jít o projev psychické poruchy a je nutné jednat, nevyčkávat na zlepšení.
Ve Vašem dotazu popisujete velmi masivní reakci svého tatínka na onkologickou léčbu. Ačkoli, jak jste sama napsala, jsou popisovány různé psychické reakce na chemoterapii, tato je velice silná a obsahuje nejrůznější psychiatrické symptomy. Ty mohou poukazovat na různá psychická onemocnění. Dezorientace, kterou u svého tatínka popisujete, má svoji příčinu, kterou by bylo třeba přesně určit a léčebně na ni zareagovat.
Já i psychiatři, s kterými jsem Váš dotaz probrala, rozhodně doporučujeme zkonzultovat tatínkův stav s jeho onkologem a dále případně provést psychologické vyšetření, psychiatrické konzilium... Nejkonkrétnější informace o tom, kterým směrem se dál vydat, Vám podá onkolog, ke kterému tatínek chodí - ten ví nejvíce o jeho stavu a možných komplikacích.
Budu s Vámi doufat v rychlé vyřešení tatínkova problému.
Já i psychiatři, s kterými jsem Váš dotaz probrala, rozhodně doporučujeme zkonzultovat tatínkův stav s jeho onkologem a dále případně provést psychologické vyšetření, psychiatrické konzilium... Nejkonkrétnější informace o tom, kterým směrem se dál vydat, Vám podá onkolog, ke kterému tatínek chodí - ten ví nejvíce o jeho stavu a možných komplikacích.
Budu s Vámi doufat v rychlé vyřešení tatínkova problému.
20. 11. 2010, PhDr.Hana Čápová, FN Motol Praha, hana.capova@fnmotol.cz
4. 12. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Maminka je po úplném odstranění žaludku, nezůstal ani jeden svěrač,odstraněna byla také slezina. Operace byla provedena v květnu. Histologické vyš mízních uzlin bylo v normě. Neprodělala ale chemoterapii,protože měla komplikace s infekcí a radioterapii započala v září vybrala pouze 5 dávek z původně indikovaných 27. Od té doby je jí neustále špatně, zvrací atd. prý to způsobuje žluč, která jí jde nahoru do jícnu a ne do střev, tímto má vyvolaný zánět v jícnu, kterého se prý nikdy nezbaví. podotýkám že zvrací pouze žluč a štávy a ne jídlo. Přesto zhubla už 23kilo, má teď 42kilo. Je moc slabá a hlavně ztrácí sílu bojovat, protože jí lékaři řekli že se tento stav již nezmění.Původně ji chtěli znovu operovat že to zkusí opravit a potom zase že ne prý je to velmi náročná operace a nezaručí nám zlepšení stavu tak nevím... Můžete mi někdo poradit kdo nebo kde by mi k tomu ještě sdělil nějaké nové informace? Prosím už si nevím rady.
Je mi velmi líto, že nemohu odpovědět na Váš dotaz, protože se ptáte na něco, na co může odpovědět lékař onkolog. Svůj dotaz jste poslala do psychoonkologické poradny, kde dáváme rady k léčbě duše. Zkuste, prosím, kontaktovat onkology v jiných nemocnicích, na konzultace u odborníků z jiných nemocnic máte nárok. Za sebe Vám mohu dát jedinou radu: Vaše maminka teď potřebuje velmi Vaši blízkost, dopřejte jí i sobě hodně společného času.
12. 11. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Je mně 66 let, byl mně zjištěn karcinom prostaty, ověřený biopsií. Jak mně informoval kolega v práci, je po operaci prostaty nutné se smířit s totálním ukončením pohlavního života. Prosím o laskavé potvrzení této informace, abych věděl "do čeho jdu".
Je mi velmi líto, ale jako klinický psycholog nejsem s to odpovědět Vám na tento dotaz, proto by bylo dobře, abyste se zeptal lékaře, ke kterému máte plnou důvěru, se kterým se budete moci bavit bez studu: praktika, urologa, onkologa. Samozřejmě tato choroba a její léčba se všemi souvislostmi je psychicky velmi náročná, na ně jste se ale neptal Přeji Vám, abyste hlavně "do toho šel" srdnatě a s odvahou.
2. 11. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
