Všechny příspěvky

Dovolíte-li, začnu tím, co Vám mohu odpovědět nejsnadněji. Odborné psychoonkologické literatury je pořád velmi málo, je převážně zahraniční provenience. Něco málo „visí“ na linkos. Půjdete-li na stránky pro odborníky, pak přes „o společnosti“, pak „odborné sekce“ a v sekci psychoonkologie na „zdroje informací“, je tam pár titulů.
K Vaší mamince a situaci kolem jejího velmi závažného onemocnění. Vaše maminka je ještě docela mladá žena a pokud jí lékaři řekli prognózu jejího onemocnění, nemyslím, že by se ještě někdy mohla od srdce zasmát. To, co teď prožívá, je tak zvaný bilanční smutek. Je to směs úzkosti, depresivní nálady, pocitů beznaděje, bezmoci, lítosti nad tím, že její tělo ji tak moc zklamalo. Přece mu už svou silou a odhodláním dobře žít pomohla před pěti lety a tehdy, když vše zlé překonala, oprávněně si myslela, že se jí už nic podobného nestane. Lítost spolu s rozčarováním nad zlým osudem budí pláč, jak Vy sama říkáte, oprávněnou potíž psychicky zvládnout tuto situaci. Ke zmírnění těžké deprese a úzkosti by bylo třeba ordinovat léky, které Vaší mamince tzv. „rozvážou mysl“ od smutku a obav ze smrti a aspoň trochu jí pomohou se nadechnout volněji. Tady bych opravdu nesháněla pomoc psychologa, ale lékaře onkologa nebo přímo také třeba psychiatra. Váš onkolog by měl dostatečně zásobit Vaši maminku antidepresivy (naši velmi nemocní pacienti pookřívají po mirtazapinu) a anxiolytiky. Tou správnou psychoterapií jí pak bude to, když kolem sebe bude mít ty, které miluje, pro které žije, kteří ji motivují, své nejbližší. Pokud bude v depresi, nebudete se k ní moci přiblížit, zbaví-li ji antidepresiva těch nejhorších psychických stavů a myšlenek, pak Vás k sobě ráda pustí. Přeji Vám i Vaší mamince aspoň trošku veselejší dny.

4. 8. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Po přečtení Vašeho dotazu se mi chce víc, než u jiných, nadávat na malé možnosti této písemné formy poradny. Potřebovala bych s Vámi sedět tváří v tvář a mít víc možností, jak Vás podpořit.
Vy totiž v dotazu tak zdráhavě žádáte o potvrzení "normality" své reakce. Ach jo, vždyť Vám umřel tatínek, je to teprve několik týdnů! Stalo se to náhle, nebyla jste připravená na takovou tragédii. Máte právo na všechny možné reakce - máte právo se zhroutit, celé dny plakat, křičet, vztekat se na nespravedlnost světa, máte právo nefungovat, stěžovat si...
Až potom někdy za dlouhou dobu nastane to, co se snažíte nastolit teď: že život půjde dál, vědomí, že už nic nevrátíte...
Když se budete snažit o takový racionální přístup teď, může se Váš stav vyvinout například v těžkou posttraumatickou poruchu, v hlubokou depresi...
Pokud mohu tedy být tím, kdo Vám pro tuto chvíli dá rozhřešení: nic "nemusíte". Ale měla byste si dát dost času na truchlení, vyhledat odborníky, které Vám pomohou tu tragédii zpracovat - dobrého terapeuta, který Vám tím pomůže projít a pokud to doporučí, pak také psychiatra, aby Vám předepsal léky.
Poohlédněte se podle svého bydliště na našich stránkách po mapě psychoonkologické péče - tam najdete psychology, kteří Vám pomohou s prvními reakcemi a případně doporučí někoho k další dlouhodobější péči.
Myslete na sebe trochu víc, prosím. To není sobectví, ale zdravá sebeláska.
Budu se těšit, že nám časem podáte další zprávy o svém prožívání, a že se Vám co nejdříve uleví.

30. 7. 2010, PhDr.Hana Čápová, oddělení radioterapie FN Motol Praha, hana.capova@fnmotol.cz

Začala bych Váš krátký dotaz rozplétat odzadu. Tedy můžete požádat o jakoukoliv zdravotnickou péči v ČR, záleží na smluvních vztazích Vaší (matčiny) pojišťovny. Lépe ale uděláte, když si třeba pročtete odpovědi v naší psychoonkologické poradně, pak se rozhlédnete po celé naší psychoonkologické sekci. Bohužel poměry na Slovensku neznám. Pokud by ale Vaše matka potřebovala pomoc, bude dobré se obrátit přímo na jejího ošetřujícího onkologa, na klinického psychologa nebo na psychiatra v místě bydliště. Žádáte-li si o radu co nejlepšího klinického psychologa v oboru onkologie, pak naprosto všichni kolegové ze sekce jsou ti nejlepší, léta pracující se svými onkologickými pacienty. Váš dotaz bych rozdělila do tří rovin:

1. Vaše matka – pacientka,
2. rodinní příslušníci, blízcí – podpůrné osoby,
3. vztahy – mezi sebou v rodině, vy a příbuzní, sousedé, přátelé, kolegové z matčiny práce.

Vaše matka (i její blízcí) má za sebou šok, operaci, je postavena před fakt další léčby. Čeká ji strach z neznámé a život ohrožující situace, úzkosti, pochyby, zloba na nemoc, pocity bezmoci, beznaděje, hledání viníka onemocnění i v sobě, nakonec deprese. V noci spí dvě, tře hodiny, budí se v jednu, ve dvě a už neusne. Hlavou jí víří jediná myšlenka: mám rakovinu- bojím se-je to smrtelná nemoc-umřu. Bude velmi psychicky unavená, s největší pravděpodobností ztratí vlasy, velice důležité pro pocity ženskosti. Je třeba, aby Vaše matka co nejdříve našla odvahu a motivaci se léčit a překonat nemoc. Bude-li často myslet na smrt „ s rukama v klíně“, smrt přijde dřív než je nutné. Hned po nástupu tak nebezpečné deprese by měl onkolog, resp. psychiatr ordinovat antidepresivní léčbu pod lékařskou kontrolou.
Blízcí pacientky jsou velmi zasaženi vývojem skutečnosti a ve své podstatě se cítí psychicky stejně hrozně jako pacientka. Navíc, mají pocit, že by měli shánět lepší, tu nejlepší pomoc pro svou milovanou matku, partnerku, dceru, sestru. Ve své snaze si ale přestávají uvědomovat, že právě oni jsou tím nejdůležitějším v podpoře pacientky. Žádný psychiatr, psycholog nenahradí vstřícné, milující pomocníky, průvodce z rodiny.
Vztahy jsou vlastně tím nejdůležitějším z těch tří rovin. Jestli byly vztahy mezi pacientkou a jejími blízkými před nemocí dobré, rovné a vstřícné, může se pacientka těšit, že jí bude rodina velkou oporou a bude ji motivovat k uzdravení, dávat jí sílu překonat drakonickou léčbu. A naopak, pokud v rodině nejsou dobré vztahy před nemocí, může zůstat pacient na svou nemoc sám. Hodně pomohou přátelé, sousedi, kteří se nestydí mluvit s pacientkou o jejích potížích. Mnohdy pacient řekne o svých smutcích, žalech svým přátelům víc než rodině. Blízcí by se neměli zlobit, že jsou přátelé pacientce bližší než oni. Třeba se před přáteli (vrstevníky) nestydí, před svými dětmi ano. Zlé pomluvy odrážejte přehlížením, každý člověk jednou dojde k nějaké nemoci. Je třeba respektovat, že míru a délku návštěv si řídí podle únavy pacientka sama. Měla by stále řídit denní chod domácnosti. Život operací a léčbou nekončí. Budete-li odhodláni své matce opravdu pomoci, buďte s ní, střídejte se u ní, vtáhněte ji do svých osobních problémů, co nejvíc ji držte za ruku. Ne zmatek, ale cílevědomá cesta ruku v ruce k uzdravení.

12. 7. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Máte pravdu – návštěva lékaře je v tuto chvíli to nejrozumnější, co můžete udělat. Jen lékař může rozseknout bludný kruh myšlenek a představ ve stylu „co by kdyby“. Rozumím ale také Vaším obavám a strachu z toho, co byste od něj mohl slyšet. Je naprosto přirozené, že v takovéto situaci napadá člověka spíše to horší, mne by to napadlo také, ale kde je řečeno, že to tak bude? Může se ukázat, že je Váš problém jednoduše řešitelný. A pokud ne? Pak platí, že čím dříve se léčba zahájí, tím lépe. ODVAHU! Bude-li to pro Vás jednodušší, vezměte sebou někoho, komu důvěřujete, s kým je Vám dobře. Ve dvou je to všechno snesitelnější, jednodušší. Přeji hodně odvahy, sil a také štěstí.

24. 6. 2010, Mgr. Alexandra Škrobánková, FN Olomouc, Hematoonkologická klinika, skrobankova@volny.cz

Tak pojďte, shrňme si fakta, která vypisujete: Vaše maminka má 60 let a před dvěma lety se vyléčila z ca ovaria. Veškeré kontroly jsou už dva roky v normě. Přesto, že Vaše maminka zdolala nemoc a léčbu, chřadne, je vychrtlá, tedy svaly neunesou, nerozhýbají kostru, pořád se jí zvedá žaludek, nemá žádnou chuť k jídlu. Dokonce to vypadá, že se dostala z rakoviny a může zemřít na podvýživu. Nemohu Vám odpovědět, zda takové hanebné pozůstatky může v těle zanechat za dva roky chemoterapie, ale dle mého názoru ne. Takže zbývá logicky psychika. Maminka trpí zjevně postraumatickou stresovou poruchou. Zůstaly v ní velmi zraňující vzpomínky na rakovinu v těle, strach a úzkost jí neopustily, stejně jako pozůstatky beznaděje a bezmoci a těžké stresující myšlenky na to, že se nemoc může vrátit a zahubit ji. Velmi správně vyhledala psychiatra, ale dle toho, že nesnese léčbu jím předepsanou, ani ona sama si nechce přiznat, že má psychické potíže. Pro vaši maminku by bylo velmi dobré, kdyby se Vám ji podařilo dostat k některému klinickému psychologovi, který by s Vaší maminkou zahájil a vedl psychoterapii. Je mi velmi líto, že Vám musím říct, že dotazem na plzeňské onkologické klinice mne ujistili, že na klinice není odborný klinický psycholog, tedy psychoonkolog. Zkuste tedy oddělení klinické psychologie v plzeňské nemocnici (pokud takové je) nebo některou ze soukromých ordinací klinických psychologů v Plzni. A s tím nejezením by Vaší mamince mohlo pomoci to, co velmi tolerují naši pacienti při dramatické léčbě leukemií, antidepresivum se jmenuje mirtazapin a vyrábí se pod značkou Esprital, Remeron, pro ty, kteří mají potíže s polykáním, jsou určeny tablety pod jazyk jako Remeron SolTab. Předepsat Vám může tento lék i praktický lékař. Na Vás zůstane terapie podpůrná, při které byste měla maminku přesvědčit, že se uzdravila a že ji jako uzdravenou potřebujete, že byste nechtěla, aby si přivodila takové zdravotní potíže nesouvisející s nádorem, které by ji ohrozily na životě. Přeji Vám, aby Vám Vaše maminka uvěřila a začala vnímat svět i sebe pozitivně.

17. 6. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Na této klinice dosud klinický psycholog-psychoonkolog není, obraťte se, prosím, na psychiatrické oddělení, prim. dr. Svobodová. Moje rada ještě zmíní výbornou klinickou psycholožku se soukromou praxí paní PhDr Ilonu Koťátkovou.

1. 6. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Z Vašeho dopisu vyplývá, že Vaše sestra, která nyní nechce slyšet o léčbě, nespolupracuje a je nejspíš ke všemu (co je spojeno nejen s její nemocí) odmítavá. To není neobvyklé. Pro každého podobně nemocného je obtížné svou nemoc přijmout – přijetí nemoci je proces, který trvá dlouho. Takový člověk prochází určitými adaptačními fázemi, kam patří po šoku i popření nemoci, její odmítání a tudíž i nespolupráce. Jelikož jsem profesí psycholog, dovolím si odpovědět na to, co je se týče mé odbornosti.
Zkuste svou sestru pochopit, ale zároveň se pokoušejte hovořit s ní o tom, co může zpřesňující diagnostikou (např. biopsií) získat. Získat může to, že bude přesněji popsána povaha a chování jejího nádoru – to dává možnost nádor i lépe a cíleněji léčit. Biopsie je krátký zákrok s minimálními riziky, kdy je pacientovi z nádoru odebrán vzorek tkáně, který je potom analyzován a sledován patologem. To, co píši, je běžný a výhodný postup v diagnostice nádorových onemocnění.
Léčba je potom následný krok – to, co konkrétně bude obnášet, se většinou pacientovi navrhuje až po dostatečném provedení diagnostiky. Fakt, že to není lehká a krátká cesta, je jasné. Někdy svým pacientům kladu otázku, co si myslí, že by řekl jeho blízký člověk na to, že léčbu odmítá. Nebo se ptám pacienta co v životě rád dělá nebo co by rád dělal – většinou něco odpoví. Pak se mu snažím otevřít pohled směrem k tomu, že léčba mu může poskytnout naději, že se tomu svému cíli přiblíží. Pokud vymyslí zcela nereálnou věc, odpovím mu, že nemoc mu může poskytnou prostor nikoli pro to, co si přál, ale pro něco jiného, co ho dříve nenapadlo, ale co by se nyní mohlo nabídnout. Pro Vaši sestru nyní bude život jiný – život s nemocí; ale tam, kde něco končí, může něco jiného začít.
Důležité je však vědět, že čas běží – tj. čím dříve dá sestra souhlas k tomu, aby se nechala a vyšetřit a pak i léčit, tím se zvyšuje naděje na kvalitu jejího života.
Co se týká přesných odborných postupů a ověření si, co je a jak správně, na to Vám podrobněji odpovědět nemohu – to je otázka spíše vždy pro příslušného lékaře-specialistu: to znamená, pokud se bude dělat biopsie, je to záležitost lékaře-radiodiagnostika; pokud se bude operovat, lze konzultovat operaci s chirurgy (či ortopedy); pokud se bude místo nádoru ozařovat, měly by být Vaše otázky adresovány radioterapeutům atd. Nemáte-li jistotu a cítíte-li pochybnosti, ptejte se vždy na jiném pracovišti, než na kterém je určitý diagnostický či léčebný postup Vaší sestře navržen. Tím se ujistíte, o jak obvyklý postup se jedná a co z něj vyplývá.
Držím Vám palec a chci v závěru jen říci, že vzdát něco (tj. léčbu) se dá vždy, ale přemýšlejte se sestrou o tom, zda jste již zkusili vše, co by mohlo pomoci.

1. 6. 2010, PhDr. Ivona Šporcrová, klinický psycholog, Masarykův onkologický ústav, Brno, ivona.sporcrova@mou.cz

Ráda bych zareagovala na Vás smutný a naléhavý dopis. Píšete v něm, jak máte ráda svoji kamarádku a jak je Vám líto jejího trápení během těžké nemoci. A samozřejmě o strachu, co bude dál.
Je mi moc líto, že jste se ocitla v tak těžké životní situaci. Cítíte, že Vás může opustit blízký a milý člověk. V takové situaci každého z nás zaplaví obrovská vlna úzkosti. Mísí se v nás strach o toho druhého, pocity viny z toho, že mu neumíme účinně pomoci, ale také naše vlastní bolest z toho, že by nás opustil. Připomene se nám naše vlastní smrtelnost. Bojíme se bolesti při ztrátě blízkého člověka. Prázdnoty, která potom přijde.
Taková úzkost bují až k panice, pokud ji člověk nesdílí a nepracuje s ní. Udělala jste tedy dobře, že jste napsala tento dopis.
Co můžete v této situaci udělat pro sebe a pro svoji kamarádku zároveň: pokud to půjde, snažte se s ní trávit čas. Pokud bdí, povídejte si, vyposlechněte si její starosti, sdílejte vzájemně svoje pocity, dejte jí najevo, jak moc Vám na ní záleží, co pro Vás znamená. A pokud je vyčerpaná a spí, i tenkrát vnímá, když u ní posedíte, držíte ji za ruku, pohladíte ji. I tak můžete vzájemně sdílet lásku, která vás spojuje. Můžete obě cítit, že nejste samy, že jedna druhou máte. Lidé často říkají, že až v takových chvílích si s milovanými lidmi předali to, na co během života nebyl čas nebo se styděli o tom mluvit…
Takovým chováním se sama nejlépe připravíte na to, co může přijít. Z toho, že jste se obrátila o pomoc, je dobře vidět, že máte dobré instinkty. A můžete se na ně tedy plně spolehnout.
Situace se bude vyvíjet a Vy na ni budete reagovat podle svých pocitů. Teď je potřeba věnovat se kamarádce a předat si všechno, co ještě můžete. A bude možná situace, kdy bude potřeba se s ní rozloučit a oplakat ztrátu. A potom přijde období, kdy se budete pomalu znovu budit do života a učit se ho trochu jinak, než tomu bylo doposud.
Nebojte se toho všeho. Máte v sobě zkušenost všech lidí, kteří za celá tisíciletí přišli o své blízké a tuto ztrátu unesli a jejich zkušenost Vás touto situací provede.
Abyste mohla ale takové těžké období ustát, pečujte o sebe mnohem více než jindy: podělte se o svoji úzkost s lidmi kolem, vyhledejte pomoc odborníků – psychologa, případně psychiatra. Dopřejte si ve velké míře věci, které Vám dělají dobře a uvolní úzkost – kontakty s lidmi, zájmy, zážitky… Jen tak budete dost silná, abyste vše dobře zvládala a také dost silná pro svoji kamarádku.
Na závěr bych Vám ráda napsala, že bych byla sama velice ráda, kdybych měla vedle sebe kamarádku, která na mě tolik myslí. Vaše přítelkyně má štěstí.
Ráda bych Vám také nabídla konkrétní pomoc. Vyhledejte si podle svého bydliště na mapě psychoonkologické pomoci psychologa nebo napište na moji mailovou adresu. Budeme se všichni snažit Vás maximálně podpořit.
Přeji hodně síly.

28. 5. 2010, PhDr.Hana Čápová, psycholog Radioterapeutického oddělení FN Motol,, hana.capova@fnmotol.cz

Moc si vážím toho, že chcete pomoci svému nevlastnímu otci v boji se závažným onemocněním, kterým to onkologické bezesporu je. I když to vypadá, jak sama píšete, že o Vaše povzbuzení a pomoc jakoby nestojí, nemocní většinou velmi dobře tuto pomoc a podporu svých nejbližších vnímají a registrují. Velmi důležitá je tady z Vaší strany trpělivost a opakované nabídky všeho, co by mu mohlo pomoci, co by ho mohlo zajímat. Neustálý kontakt, pokud možno co největší zapojení do řešení běžných, každodenních starostí jsou jednou z nejdůležitějších věcí. Pokud jde o deprese, které jsou velmi častým průvodním jevem onkologického onemocnění, pak je toto vhodné konzultovat s ošetřujícím lékařem Vašeho nevlastního otce, který může doporučit a předepsat antidepresiva.
Co se týká psychologické pomoci přímo v Olomouci, můžete se obrátit na psychologa onkologické kliniky FN – karolina.machova@fnol.cz, nebo přímo na mne – skrobankova@volny.cz. Přeji Vám hodně síly a trpělivosti.
Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc

22. 5. 2010, Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc, skrobankova@volny.cz

Chápu Váš strach o maminku a úzkost nad tím, že si s ní nemůžete povídat. Píšete do poradny, kde odpovídají psychologové, Váš dotaz je ale hlavně pro ošetřující lékaře Vaší maminky. Je to velmi citově, emočně silná situace, co ale můžete určitě dělat, je, abyste se pořád ptala ošetřujících lékařů, chtějte vše kolem zdravotního stavu maminky vysvětlit, prosím, pozorně poslouchejte, co a jak Vám budou lékaři vysvětlovat, co se s Vaší maminkou děje. A také mějte na paměti, že Vaše děťátko spolu s Vámi cítí ohrožení. Myslete prosím především na své dítě. Ovšem tak, jak situaci líčíte, je Vaše maminka zřejmě velmi ohrožena na životě, je to velmi smutné. Věřím, že budete mít dost síly vše zvládnout.

12. 5. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Vaše zpráva je velmi smutná, nicméně má odpověď na ni bude pouze částečná, neboť posíláte svůj dotaz do psychoonkologické poradny, zatímco by měl směřovat především k lékařům. Píšete, že lékaři Vašemu otci vysvětlili, proč jej nemohou dál léčit, ale protože on je ve středním dospělém věku, nechce ještě umřít. Zřejmě dostává paliativní léčbu, protože asi kdyby jej léčili naplno, mohou mu velmi ublížit. Také se trápíte tím, že Váš otec nezanedbával žádné lékařské vyšetření, že mu stále říkali, že je vše OK a nyní leží v samatoriu. Jako podporu ztrápené psychiky dostává – velmi správně – antidepresivní léčbu. Váš otec je sice poměrně mladý, ale zato velmi nemocný. Jeho nemoc je zákeřná, chvíli ustoupí, pak s razancí a silou znovu udeří. Z psychologického podpůrného hlediska Vám říkám, že se s tím nedá smířit, ale je nutné s tím počítat. Při procesu smiřování se s faktem nevyléčitelnosti a smrtelnosti vždy hledáme pomoc, nevěříme lékařům. Přece padesátileté tělo musí mít sílu, šanci a chuť zvládnout smrtelnou chorobu! Jsme –li smířeni s faktem, že každý tvor je smrtelný, pak musíme vědět, že i my podlehneme tomuto zákonu, nelze hledět na to, kolik nám je let, co jsme ještě nestihli, nedodělali, kolik úkolů nás v životě ještě čeká. Váš otec dostal smrtelnou nemoc. Je velmi obtížné Vám poslat zprávu, že ze své profesní i osobní zkušenosti vím, že pokud je pacient z vážných důvodů dále neléčitelný, je těžké, ale úlevné se s faktem odcházení smířit. Já Vám mohu doporučit svůj názor klinického psychologa s dlouhou praxí na onkologii. To, co uděláte, jak se k osudu Vašeho otce (nakonec i sebe) postavíte, je jen na Vás. Hodně síly

16. 4. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Přemýšlím nad odpovědí na Váš dotaz, který je vlastně směrován z padesáti procent na lékaře onkourologa, dále na psychiatra sexuologa. Pokud byste našla tyto odborníky a oni Vám odpověděli na drtivou většinu Vašich otázek, pak pokud by ještě nějaké procento pochybností mohl rozptýlit klinický psycholog, naše poradna je vám oběma plně k dispozici. Opakuji, Vaše otázky může zodpovědět především lékař. Věřím, že se Vám podaří dostat se k lékařským odborníkům. Hodně zdaru a trpělivosti Vám přeji.

24. 3. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Ptáte se mne, jestli považuji za možné a rozumné řešení vzít si svou maminku, která je nyní v posledním stádiu nemoci, domů z léčebny. Budeme tedy uvažovat spolu, ano? Maminka je pro nás nesmírně cenný a milovaný člověk a my bychom byli rádi, aby spolu s námi strávila ten kousek života, který jí zbývá. Chtěli bychom jí umožnit, aby se vrátila domů, moc si to jistě přeje. Tak, a nyní si jsme vědomi, že budeme muset pro ni zajistit celodenní péči stejně jako ji má v léčebně. Ale opakuji, máme maminku rádi. Nevíme na jak dlouhou dobu budeme muset vyblokovat rodinu ze všech pracovních i mimopracovních aktivit. Také musíme zajistit pro maminku odbornou péči, praktického lékaře, sestru, případně, pokud je to možné, pak nejlépe domácí hospicovou péči. Za sebe říkám rovnou (zažila jsem to pět let se svou milovanou maminkou), že je to extrémně vyčerpávající fyzicky, ale hlavně psychicky náročný životní rytmus, kdy se můžete dočkat negativních emocí od svých nejbližších, můžete se zhroutit pod náporem povinností. Ale především tu budou vyhlídky do budoucna velmi, velmi smutné, tristní. Takže, pokud zvážíme všechna proti, a je jich moc a moc, pak nám na misce pro zůstane jediné, láska k trpící mamince, touha vyplnit její jediné přání být s rodinou a pak, až tu maminka nebude, náš život bez jediné výčitky, že jsme pro matku udělali vše, co bylo v našich silách. Pokud ale na takové řešení vás bude v rodině málo, bylo by dobře zvážit variantu bezpečné ústavní hospitalizace Vaší maminky. Hodně odvahy

10. 3. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Prožívám uspokojení při četbě skutečnosti, že nejste onkologickou pacientkou – i když píšete „zatím“. Existuje spousta nezhoubných nádorů a Vy jste si před rokem jeden takový nahmatala. To, co následně popisujete je rozvoj silné a opakované úzkosti, kterou zažíváte díky pocitu nejistoty a strachu, aby se jednou nestalo, že onkologickou pacientkou budete. Je to tzv. cancerofobie neboli panický strach ze zhoubného nádorového onemocnění. A tomuto strachu dala zjevně podnět Vaše minulá zkušenost. To je pochopitelné. Je nejspíš velmi pravděpodobné, že žádným jiným nádorovým onemocněním v tuto chvíli netrpíte, ačkoli v medicíně nikdy nemůžete vyloučit, že se to jednou stane – stát se to opravdu může (a to každému z nás), u situace zdraví a nemoci většinou nejsou stoprocentní záruky. Ale podobným způsobem bychom např. mohli bát být účastníky silničního provozu, protože taky se může stát, že nás tzv. přejede auto. Rozumově to jistě víte, ale teď jde o to, jak to zpracovat citově.
Jak jsem uvedla, sama tušíte, že věci, co se týkají zdraví se nedají plánovat a nikdy nelze získat stoprocentní jistotu, že nemoc nemám a nebudu mít. Chtěla by Vám ale říci následující:

1. Jednak je jistě na místě, když jste vnímavá vůči svému tělu – to je ocenitelné. V případě, že se Vám něco nezdá, necháte se vyšetřit – je to nejlepší cesta, jak co nejdříve odhalit nemoci ve stadiích, kdy jsou dobře léčitelné (včetně zhoubných nádorů).
   
2. Na druhé straně přílišné zabývání se vlastním tělem nejspíš povede k tomu, že Vás to bude infikovat k dalším obavám o své zdraví, neboť buďme upřímní: naše tělo se mění s tím, jak stárneme, a přitom to ještě nemusí znamenat hrozbu nemoci, může nás skutečně něco pobolívat z důvodu změny tělesných funkčních vlastností, můžeme vnímat i tzv. podprahové tělesné signály tím, že se na tělo úporně soustředíme. Bylo by dobře, kdyby se Vám podařilo od toho tělesného odpoutat – např. tak, že budete žít jako dosud, včetně různých aktivit, které Vám přinášejí radost … a život bude prima.
   
3. Avšak pokud máte pocit, že strachy či jiné nepříjemné emoce uvedeného typu jsou opravdu velké, omezují Vás v životě a vlastně Vám ho znepříjemňují, je asi cestou psychoterapeutická forma pomoci prováděná kvalifikovaným člověkem, který bude s Vaší fobií pracovat - Vy takovou cestou máte možnost zažít různé věci, získat zkušenosti a pochopit i to, jaká vlastně jste a proč cítíte, to, co cítíte apod. Tato cesta je delší než jen podání nějakého léku a dost, ale je to cesta, která Vás může osvobodit a můžete v ní mnoho získat. Zkuste oslovit některého psychoterapeuta – jistě v místě Vašeho bydliště jsou ambulance klinických psychologů anebo ve větších městech psychologů ve zdravotnickým zařízeních.

17. 2. 2010, PhDr. Ivona Šporcrová, klinický psycholog, Masarykův onkologický ústav, Brno, ivona.sporcrova@mou.cz

Stejně jako Váš příběh, tak i moje odpověď může být dost bolavá. Sama říkáte, že Vaše žárlení a podezírání není pořádku. To věru není. Dokonce si myslím, že takové uvažování jste měla o svém muži už dříve, před nemocí. Nemoc, která Vás potkala, je sama o sobě hodně tragická, ve Vašem případě pak se ještě připojuje smutek, že Vás postihla ve středním věku, který by měl být pro Vás tím nejšťastnějším. Chci věřit, že Vás muž má stále rád. Má ale svou práci, stýká se při ní pracovně s mnoha lidmi, dokonce možná všechny ty lidi znáte. Víte tedy, o čem mohou s Vaším mužem mluvit. Taky byste to chtěla vědět, proto jej netrpělivě každý den vyhlížíte a žádáte jeho pozornost. Bojíte se nevěry. Dobrá, zkuste teď vidět situaci jeho očima. Vaše nemoc jej zaskočila stejně tak strašně moc, jako Vás. Byl by zbabělec, kdyby Vás nepodporoval, ale je to pro něj hodně těžké. Neví, jaká slova by pro Vás byla vhodná. Tak je rád, když může jít do práce nebo hledat psychickou rovnováhu na fotbale. Co neumí, je odpovídat na úzkostné otázky, ve kterých je osten žárlivosti. Žárlivost a podezíravost je bezpečnou cestou k zániku dosud dobrého vztahu. Na žárlení pilulka není, na úzkost, strach, obavy, smutek pilulky jsou. Zkuste přemýšlet se mnou. Jakou ženu by v současné situaci měl Váš muž doma nejraději? Nespletu se, když by to měla být žena statečná, která zvládá statečně svou nemoc a ještě se dokáže chovat přívětivě k muži. Vítá jej upravená, klidná, má nachystané jídlo a naslouchá mu, když mluví o své práci. Pak mu bude připadat lehčí vracet se domů k léčící se ženě a nebude mu zatěžko poslechnout si její prožitky. Že nad takovou idylou jen kroutíte hlavou? Dobrá, ale moudré ženy vědí, že tak jedině můžete překonat manželskou krizi. Pokud byste se chtěla pustit touto cestou, musela byste ale na počátku zdolat svou úzkost a depresi tím, že je budete léčit. Dnešní psychofarmaka jsou bezpečná a velmi účinná, bez nich byste se mohla propadat víc a víc do negativních nálad a myšlenek. Přeji Vám, abyste našla také bezpečné ucho pro Vás bezpečného člověka, se kterým byste mohla své pochybnosti a obavy sdílet. Jen si nemyslím, že by to měl být právě Váš muž. Zkuste chvíli přemýšlet s chladnou hlavou, cestu ze současné psychické krize jistě najdete.

10. 2. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz