Všechny příspěvky

Z Vašeho příspěvku je zřejmé, že Vás s maminkou nyní nečekají veselé chvíle. Váš dotaz se týká zaprvé toho, jak s ní mluvit. Pokud Vaše maminka má potřebu mluvit o tom, jak se cítí, a současně z těchto sdělení usuzujete na její pocity nejistoty a obavy („jak budu žít, příp. jak dlouho“), nejlépe uděláte, když jí budete především naslouchat a nebudete odmítat rozhovory na podobná témata. Tím, že o tom člověk mluví a ví, že je vyslechnut, tím částečně řeší svoji úzkost s vědomím, že na ni není sám, a to je úlevné. Často se stává, že blízcí v dobrém úmyslu reagují slovy „na to nemysli, však se ještě spolu za nějakou dobu těmto věcem zasmějeme až je překonáme ...“ apod. Podobnými odpověďmi nemocného většinou pozitivně nemotivují, naopak: obvykle v něm vyvolávají pocit nepochopení a osamění či odmítnutí. Vaše maminka pravděpodobně potřebuje cítit, že na svůj problém není sama, že jste ochotna (nebo ochotni) prožít s ní to nepříjemné, co ji čeká, včetně negativních emocí, které k nemoci patří.
Pokud mluví o sebevraždě, těžko říci, jak to doopravdy myslí – na to je potřeba dotyčnou osobu znát. Někteří lidé mohou o takové věci hovořit proto, aby se odventilovali, aby uvolnili svou zlobu atd. Jiní proto, aby si potvrzovali, že rodina s jejich názorem nesouhlasí a dostalo se jim opakovaně přijetí, něhy apod. Pak jsou také ti, kteří to mohou myslet vážně. Budete-li dobře pozorovat, jak se maminka chová v situacích, kdy o sebevraždě nehovoří, možná vám to napoví, jak to myslí ona. (Na druhé straně musím říct, že ač většina lidí se sebevraždou obecně nesouhlasí, je třeba mít na paměti, že jedině ten, který o ní mluví má taky právo a odpovědnost o svém životě rozhodovat.) Když budete mamince citlivě sdělovat to, co si myslíte o tom, co říká Vy (tzn. že budete debatovat o důvodech, které pro to má) a konfrontovat ji s tím, že Vy to vidíte poněkud jinak, je naděje, že její názor posunete. Často pacienti ohrožení na životě říkají, že život pro ně ztratil smysl. Zkuste mamince toto tvrzení obrátit s zeptat se jí, jaký má ona jako osoba smysl pro tento svět – co komu nebo čemu přináší a proč je důležitá.
Druhá část Vašeho dotazu směřuje k podpoření nálady. Než na to odpovím, musím sama sobě položit otázku „zda to vůbec jde nebo jak moc je to za této situace možné?“ Udělat ze špatné nálady náladu veselou a optimistickou by asi nebylo na místě – člověk nemůže být obecně veselý, když situace není příznivá; došlo by k tomu, že by to bylo nejspíš neupřímné nalhávání si něčeho ... a následný propad do smutku by snad byl ještě horší. Nejspíš by ale bylo dobře, kdybyste u maminky zkusila podpořit, aby si zachovala ve svém životě to, co dělala dosud a co jí přinášelo uspokojení a co může svým způsobem dělat i nyní: pokud poslouchala ráda hudbu, nechť ji poslouchá; pokud ráda luštila křížovky, ať se o to pokusí... Něco se nepodaří, ale něco ano. A to, co se podaří u nemocného podpoří pocit, že je schopen ledasco zvládnout a může mu to přechodně přinést i uspokojení a tím pádem i lepší náladu. Další věc, která je důležitá, je naučit se žít dneškem – tj. tehdy, když víme(nemocný i my druzí), že dnes tu naše milovaná osoba s námi je. Tento úkol rozhodně není lehký, nicméně zkoušet by se to mělo.
Závěrem bych svou odpověď shrnula do jedné věty: nechte maminku zažívat pocit, že jste s ní se všemi city, prostě že jste jí k dispozici a ona se nemusí bát, že na svou „tíhu“ je anebo bude sama.

1. 2. 2010, PhDr. Ivona Šporcrová, Masarykův onkologický ústav, Brno, Ivona Šporcrová [ivona.sporcrova@mou.cz]

Zvednuté hladiny PSA jsou poměrně častým projevem, proto se doporučuje možnost ozařování. Vidina toho, že muž pacient již nebude po RAPE chlap je poněkud přehnaná. Je pravda, že po radikální prostatektomii lze očekávat poruchy erekce asi v 50% případů, možnost oplození je operací zcela vyloučena. Daleko důležitější je však úspěch operace, který bývá zpravidla velmi dobrý a proto pravděpodobnost dalšího růstu nádoru je minimální. V pooperačním období je však nutné trvalé sledování.
U chlapských záležitostí tohoto druhu jde o to vyrovnat se spíše se změnou funkce mužské chlouby co do času, výdrže i kvality. Nikoliv úplné ztráty činnosti mužského orgánu. Jak píšete Váš děda je věčně mladý neposlucha - dovolte abych poznamenal že právě toto je již polovina úspěchu. My chlapi jsme poněkud ješitní a zejména pyšní na to že jsme chlapi. To co z nás však dělá opravdové chlapi je překonávání překážek, často i se sebezapřením a nelibostí, ale s vidinou toho, že opět dokážeme zvítězit, zase mít pravdu a stát se tak ještě o něco málo ješitnějšími.Váš děda vyhrává boj s rakovinou prostaty, což ho tak trochu omezuje od některých dřívějších činností. Ty však v tuto chvíli nejsou důležité. Důležitá je podpora Vašeho dědy v tom, že vše má svůj čas a že právě on je vítězem. Věřte, že každý to štěstí nemá. Nyní je tedy třeba apelovat na Vás v tom smyslu, že je nutné chválit Vašeho dědu za vše co se mu podaří v boji s nemocí. On sám posléze pozná a pochopí nutnost změny některých hodnot s tím, že sice přišel o určité libůstky, ale tato oběť jej posunula o poznání vpřed. Tím, že něco obětoval, vyhrál sám nad sebou a získal tak možnost užívat si hodnoty nejcenější a tou je život. Přeji Vám mnoho zdraví i potřebného štěstí.

25. 1. 2010, Mgr. Zdeněk Hrstka, Ph.D. psycholog, Klinika onkologie radioterapie a oddělení klinické hematologie Fakultní nemocnice v Hradci Králové., hrstka@pmfhk.cz

V první řadě bych řešil návštěvu onkologa, aby se Váš manžel po vyšetření dozvěděl o jaký typ nádoru jde a co je a co není možné dále dělat.
Onkologové se nezabývají jen stavem po operaci,ale zajímá je celý průběh onemocnění včetně již prodělaných zákroků. Co se týče životosprávy u každého pacienta je to velmi rozdílné avšak určité zásady se stanovit dají.
Ty však musí stanovit lékař podle aktuálního stavu pacienta. Všeobecně lze říci, že pacient by měl jíst i dělat pouze to co mu nezpůsobuje bolest nebo jiné potíže a ponechává ho relativně v klidu. Z psychologického hlediska je nutný pokud možno neustálý kontakt. Váš manžel by neměl zůstávat dlouhou dobu sám. Měl by si povídat, řešit běžné životní starosti i radosti a nesnažit se uzavřít či stáhnout do sebe. Vždy je nějaká naděje, šance, způsob jak situaci dovést do zdárného konce v pozitivním smyslu.
Podporovaná důvěra v uzdravení nebo aspoň částečného zbavení potíží je pro Vašeho manžela velmi důležitá zejména pokud ji poskytují osoby jimž věří - a to jsou právě jeho nejbližší. S tím souvisí i trpělivost. Onkologická onemocnění jsou během na dlouhou trať, ale téměř vždy s pozitivním výsledkem pokud je dostatek času a nemoc není již v nejrozvinutějším stádiu. Protože se u Vašeho manžela začínají objevovat symptomy deprese, strachu a úzkosti což je naprosto normálním průvodním jevem nemoci, doporučuji navštívit onkologického psychologa, který Vám vysvětlí jakým způsobem lze překonávat obtíže spojené s psychickým stavem na úspěšné zdolání nemoci.

Pokud Vám mohu nabídnout, není problém aby jsme se sešli u nás na klinice onkologie a radioterapie ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové. Kontakt:
hrstka@pmfhk.cz

15. 1. 2010, Mgr. Zdeněk Hrstka, FN Klinika onkologie a radioterapie, hrstka@pmfhk.cz

Kladete mi dotaz, na který si z valné většiny odpovídáte sama. Shrňme si fakta: tatínek má nevyléčitelnou chorobu a žije s ní už docela dlouho, vypadá dobře, po léčení mu není fyzicky špatně, ale psychicky strádá. Vy, jeho nejbližší, se mu snažíte všemožně pomoci, rozptylujete ho, dáváte mu antidepresivní léčbu, necháváte jej v přítomnosti jeho vnuka, který kypí energií a může ji dědečkovi předávat. A nic platno, čas, vyměřený pro společný život se pomalu ztrácí ve strachu, slzách a bezmoci. Také v únavě, protože starat se o odcházejícího blízkého, je z nejtěžších úkolů lidského života. Váš tatínek se loučí, každý z nás se bude loučit, loučit podle toho, jak to umíme, jak jsme se loučili po celý náš život. Tatínek jistě ve svých myšlenkách bilancuje celý svůj život, což je další z těžkých úkolů. V tomto případě mu ale může pomoci ten z jeho nejbližších, který s ním strávil značnou část života (partner), se kterým si rozumí i beze slov (jeho dnes dospělé dítě, vrstevník, kamarád), kterému prostě věří, kdo jej nikdy nezklamal, kdo je pro Vašeho tatínka důležitou osobou. Zkuste zařídit takovou situaci, ve které budou jen dva aktéři, Váš tatínek a ucho, tedy podpůrná osoba. Tatínek tím, že je smutný, lituje věcí, na které už nedosáhne, situací, které už neprožije. Takovému smutku se říká bilanční smutek. Každý člověk má ve svém životě velkou touhu a šťastný je ten, komu se ji podaří naplnit. Je to touha dovršit všechny děje svého života tak, aby na konci neměl žádné resty, žádné nedodělky. Pocítíli svým vyprávěním, chcete-li, svou zpovědí, úlevu v úzkostné duši, jeho život se rozjasní. Ale pokud Váš tatínek nebude chtít přijmout takovou pomoc, musíte se smířit s tím, že jeho odcházení bude velmi, velmi smutné a únavné pro vás všechny. Pomohla by také cizí empatická osoba, která umí profesionálně naslouchat, psycholog, teolog. Jinak také doporučuji změnit současnou antidepresivní léčbu a nebát se užívat na úzkost léky proti úzkosti v dostatečné míře. Hodně síly L. Kalvodová

11. 1. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Jediné, co mohu k této zprávě dodat, je konstatování, že je vskutku neetické, nemorální nechat jakéhokoliv pacienta trpět bolestí. Ve 21. století má moderní medicína takové prostředky tišení bolesti, že by se měly dostat v dostatečné míře a všem, kteří to potřebují. Věřit míru bolesti udávanou pacientem a pomoci mu od bolesti, to je základní pravidlo humánní medicíny. Neměli bychom ale také zapomínat na to, že fyzickou bolest provází i bolest psychická, která je ve svých důsledcích mnohdy podstatně horší a sužuje pacienta více než ta fyzická. Nezapomínejme, že je bezpodmínečně nutné zbavovat pacienta jak fyzické, tak psychické bolesti. Je tedy nezbytné obracet se o pomoc k odborníkům.

3. 12. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Váš pocit nejistoty je pochopitelný. Pro člověka je obecně snadnější žít s vědomím, co ho čeká – to platí ve všem. Bohužel v případě onemocnění, včetně onkologického, odpověď na otázku co jak bude v konkrétní podobě dál nikdy nelze dát se stoprocentní jistotou. Získat záruku, zda budete v tomto smyslu zdravá, zda se za nějakou dobu Vaše onemocnění opět „neohlásí“, považuji za víceméně nemožný cíl (samozřejmě nejen ve Vašem případě, ale vůbec). A zkuste se mnou dále přemýšlet: Co se stane, když si člověk vytýčí nesplnitelné cíle? Nejspíš bude dále víceméně nespokojený nebo neklidný. Nyní však žijete – čteno mezi řádky – relativně kvalitně. Píšete, že podle Vašeho mínění jste poměrně dobře psychicky ustála léčebný proces – a to je zase z mého pohledu psychologa velmi dobře, že se Vám to podařilo. Nyní Vás čekají opakované celoživotní kontroly na onkologickém pracovišti a postupný návrat do běžného, tzv. normálního, života. To je dlouhý proces – a pokud máte 3 měsíce po léčbě, je to krátká doba na to, abyste do toho běžného života zařadila se vším všudy, tj. včetně psychického nastavení.
Ptáte se, co se svým problémem můžete dělat? Cest je několik:

1. Nemusíte dělat nic, ale to zřejmě nechcete.
2. Můžete se sama pokoušet snažit se zapojovat do dřívějších aktivit i přesto, že Vás nebaví tak jako dřív a hledat i jiné činnosti, které jste zatím nepoznala s tím, že Vás třeba osloví, budou se Vám líbit nebo v nich najdete nový smysl něčeho, že díky nim potkáte nové lidi, kteří Vám nabídnou nové zkušenosti atd.
3. Můžete vyhledat i odbornou psychologickou pomoc, pokud jste motivována k psychoterapii, tj. k aktivnímu řešení Vašeho problému, prostřednictvím které se budete nejspíše snažit porozumět tomu, proč prožíváte věci zrovna tak jak píšete a jaké jsou možnosti je lépe zvládnout, stručně řečeno: jak podpořit a urychlit adaptaci na skutečnost, že jste a budete onkologickou pacientkou a jak se vrátit do běžného života.
4. Můžete zvolit i cestu psychofarmak – tj. léků na psychiku. V tomto případě bych Vám doporučila spolupráci s psychiatrem, který je nejvíc kompetentní k tomu, aby posoudil jaký lék a v jakém dávkování Vám může být ku prospěchu a také jak dlouho ho můžete brát, aby se nevytvořil návyk na něj atd.
5. Ani jedna z těchto cest není tzv. lepší nebo horší – zvolte takovou, která je Vám nejbližší – podle Vašeho očekávání a možností. A pokud tato cesta bude lichá, dá se zopakovat v jiné podobě anebo se zkusí jiná cesta. Rozhodně žádná z těchto cest není ostuda, naopak – je ocenitelné to, že člověk chce něco dělat a to je lepší než to vzdát.

V každém případě je dobře, že nechcete se svým problém zůstat sama a nechat ho jen tak. Je potřeba si ho uvědomit, pojmenovat ho a mluvit o něm. To je vlastně klíč k tomu, že může nastat nějaká změna, tudíž že ho můžete zpracovat a najít svou vlastní cestu jak se sním vyrovnat. Vždy však neočekávejte víc, než je v danou chvíli reálné a buďte ráda, když se dostaví i malé úspěchy – např. chvíle, kdy prožijete něco hezkého, co Vás pobaví, potěší, kdy dokážete něco, co jste u sebe nepředpokládala apod. (A nyní příklad reálného očekávání: Je to asi tak, jako když extrémně obézní člověk chce být štíhlý. Taky to nedokáže hned nebo možná vůbec, ale může být šťasten, když se mu podaří shodit pár kilo a udržet určitou dobu tuto váhu, protože ví, že udělal dobře svému tělu. Většinou tehdy nepřemýšlí o tom, že díky své obezitě je velké riziko rozvoje dalších potíží, které mohou znamenat poškození zdraví a být v extrémním případě i smrtelné.)

18. 11. 2009, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@mou.cz

Vaši otázku bych rozdělila na dvě části. Ta první by měla být směřována na lékaře. On je tím, kdo Vám může, a má, vysvětlit to, co předcházelo Vaši diagnóze. Může Vám nastínit i to, co Vás v léčbě čeká. Obraťte se proto, prosím, na svého hematologa. Společně určitě dokážete najít odpovědi na otázky, které jsou pro Vás důležité. Určitě by měl vědět i o Vaší léčbě anxiózního syndromu, o jeho medikaci; i toto je při léčbě dobře zvládnutelné. Pokud jde o kvalitu života, pak léčba neznamená automaticky její zhoršení. Záleží na mnoha okolnostech; počínaje tolerancí léčby a konče tím, jak moc se nemocí necháte „převálcovat“ Vy sama. Z Vašich řádků je patrné, že jste zvyklá být velmi aktivní. Dá se předpokládat, že v průběhu léčby bude potřeba některé z těchto aktivit upravit a i tady má důležitý hlas lékař. Co jím není zakázáno, nebo nedoporučeno, a pokud Vám to Vaše tělo dovolí, jděte do toho. Váš život s touto nemocí bude na nějakou dobu jiný. Důležité je ale vědět, že jiný neznamená špatný. Pokud byste přes to všechno měla pocit, že by pro Vás byla přínosem i pomoc psychologa, zeptejte se svého lékaře, nespolupracují-li s někým, případně Vám můžeme i my někoho doporučit. Přeji Vám hodně odvahy, trpělivosti a odhodlání zvítězit.

20. 11. 2009, Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc, skrobankova@volny.cz

Konzultovala jsem problém Vaší maminky s lékaři, kteří ji pravděpodobně v myelinové ambulanci léčí a ti mi řekli tohle: Vaše maminka dostává léčbu, která je sice velmi účinná v udržení patologických buněk mnohočetného myelomu „na uzdě“, ale často se stává jako vedlejší efekt, že pacient má přechodně jisté výpadky paměti nebo si představuje děje, které se nestaly a trvá na nich. Tady stačí jediné: na nejbližší kontrole by měl Váš otec vysvětlit ambulantnímu lékaři, co se jeho manželce stává. Pak se může upravit léčba tak, že se Vaší mamince urovná mysl a ona i vy všichni se budete cítit pořádku. Halucinace, které v důsledku léčby někdy Vaši maminku přepadají, nejsou trvalého charakteru. Jde o to, abyste naprosto o všem mluvili s vašim ambulantním lékařem.

10. 11. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Je mi opravdu líto, že Vám nemohu dát konkrétní kontakt na kolegu psychoonkologa v Plzni, protože přes veškerou naši snahu jsme se nedozvěděli, zda takový klinický psycholog tam pracuje. Nicméně, obraťte se mým jménem na p. prim Kozu na hematoonkologickém oddělení Fakultní nemocnice. Trvejte na tom, aby Vás o této službě informoval Váš onkolog. Plzeň je velké město, hledejte klinického psychologa jak v nemocnici, tak v privátě. Případně v krajní nouzi se ptejte u psychiatrů.

1. 11. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak mám na Váš velice závažný dotaz odpovědět a přitom se mi do mysli doslova draly obrazy z mého života. Není tomu tak dávno, kdy bylo docela normální a prosté potkat utrápenou paní v černém oblečení nebo lidi s černými páskami na levém rukávu. Známí i neznámí je oslovovali, vyjadřovali soustrast a ptali se na to, jak jejich blízký zemřel a jak teď pozůstalí žijí. A ztrápení pozůstalí vytvářeli legendu smutné události a mluvili a mluvili s ostatními lidmi. Ani si nevzpomínám, kdy tyto důstojné obrazy zmizely z ulic měst, protože projevovat navenek svůj žal a ztrátu se stalo nepatřičné. Byl to ale rituál, velmi potřebný signál pro všechny, že nosím hluboký smutek a truchlím pro milovanou osobu. Začalo se říkat, že místo okázalosti navenek máme svůj pláč skrýt v duši a neobtěžovat. Ale ouha, když ztratíme milovanou osobu, pro kterou jsme byli ochotni udělat nemožné, pak, i když smrt můžeme čekat, dostaví se obrovský příval smutku, beznaděje, zmarnění, prázdnoty, vyprahlosti. I v pohádkách se město zahalilo do černého flóru. Hluboký smutek trvá dva tři měsíce, pak nastupuje doba bolestného vzpomínání, vyprávění o společném životě, vyrovnávání se s věcmi zemřelého a postupné odkládání atributů hlubokého smutku. Zdravá mysl by se měla uzdravit do dvou, tří let, to podle toho, jak dlouhou dobu jsme prožili vedle sebe a jak hezké nebo smutné to soužití bylo.
Píšete, že máte silné léky a přesto nepomáhají. Tomu docela rozumím. Po dobu manželovy nemoci jste, jak říkáte, potlačovala před ním všechny negativní emoce. Zůstaly ve Vás a teď se derou na povrch. Nechte je propuknout v celé jejich síle. A taky se snažte manuálně pracovat, jakkoliv se starat o své okolí a o sebe. A taky hlavně o svém žalu mluvte, najděte si ucho, do kterého můžete svěřit celou hrůzu své duše.

27. 10. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

To, čím prochází nyní Vaše maminka je nesmírně smutné, nicméně to, čím se trápíte Vy jako dcera a podpůrná osoba, je, co se týká prožívání, naprosto stejně zlá situace. Ptáte se, jak mluvit s maminkou, která ještě před půl rokem byla velmi aktivní, pracovitá, byla jistě docela pyšná na to, co všechno zvládla, byla v kondici a teď je odkázaná na pomoc druhých. Bojíte se, že odmítne další terapii. Popravdě, zřejmě nyní má strašný strach hlavně ze své nesoběstačnosti a tuší, že se její stav nebude zlepšovat. Ptejte se jí, jak jí je, co potřebuje. Řekněte jí, že se o ni bojíte. Nevím, jak je vaše rodina schopna dotýkat se navzájem, ale pokud vám to moc nejde, aspoň udržujte jistou tělesnou blízkost s maminkou. Odmítáte společný pláč, ale pokud jej někdo umí, je to velmi osvobozující. Jestliže se Vaše maminka zavírá do svých myšlenek, pak to nemusí být nutně proto, že Vám nevěří. Ona sama v sobě cítí, kolik ještě má životní síly. Je docela možné, že je ve fázi životního bilancování, smutku nad tím, že jí život ubíhá mezi prsty. Ano, je docela možné, že bude odmítat následnou onkoterapii jako pro ni zbytečnou. Tady jistě budou na místě lékaři, kteří by jí měli vysvětlit jak, čím, jak dlouho se bude léčit, jaké má šance. Jistě oni udělají vše pro to, aby ji přesvědčili rozhodnout se pro léčbu. Na Vás bude, abyste byla mamince při tom rozhodování nablízku. To je vše a přitom tak mnoho, co pro svou maminku můžete udělat. Hodně síly.

31. 8. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Dobrý den, pokud některý den teď pro Vás vůbec může být dobrý. Nebudu Vám dalekosáhle radit, bolest matky nad mrtvým synem je nejhorší tragédií, která může člověka potkat. Nedá se nikdy z ní plně vymanit, dá se jen přežít. Čas léčí a hladí všechny psychické rány, aspoň částečně zklidní šílený smutek. Popravdě, ani nevím, jak bych takovou hrůzu zvládala sama, je to velice individuální přístup. Co dělat? Mluvte o svém synovi s každým, koho potkáte, se svou rodinou blízkou i vzdálenou. Mluvte o tom, jak se celý příběh Vašeho syna odvíjel. Jaký byl jako dítě, jak dospíval, co měl rád, jak dostal chorobu, jak s ní statečně žil, jak umíral, jaký měl pohřeb. Tím stanovíte legendu, příběh o svém synovi. S každým dalším vyprávěním každému dalšímu člověku z Vás bude odcházet kousíček té nesnesitelné bolesti nad ztrátou dítěte. Pak bych Vás poprosila, abyste všechny jeho věci, oblečení, dřívější hračky, jeho potřeby zabalila a rozdala. Budete-li mít jeho věci, jeho pozůstatky na očích, budete si strašně moc drásat duši vzpomínkami, které by Vám jinak přišly na mysl bezděčně. Asi to bude teď pro Vás nesplnitelné a nesmyslné, ale, prosím, udělejte to. Váš syn už ty věci nikdy potřebovat nebude a jiným dětem poslouží. Jestli chodíte do práce, zkuste se do povinností doslova zavrtat. Doma si nacházejte pořád nějakou činnost. Obrovským nepřítelem by pro Vás teď měly být ruce v klíně. Hodně choďte ven, do přírody, tam můžete plakat, křičet, spílat, mluvit si pro sebe. Plakat byste měla tehdy, kdy Vás přepadne smutek nad ztrátou syna. Naopak byste si měla velmi dobře uvědomovat chvíle, kdy pláčete jen ze sebelítosti nad tím, jak zlý osud Vás potrestal. Tehdy máte ode mne plakat zakázáno, sebelítost je špatná emoce, škodí. A taky byste se měla poradit se svým praktickým lékařem, jak na svou depresi a úzkost, které Vás ovládají. Jejich nápor se dá zvládnout jen medikamenty. Nebojte se přiznat si, že Vás smutek ničí a vyhledejte ve svém okolí psychoterapeuta. Nebojte se psychologů, dokážou pomoci. Ale co je velmi důležité, je fakt, že Vás teprve čeká dlouhá cesta smutku a tesknění po synovi, které se začnou rozpouštět nejdříve za rok.
Hodně síly

19. 8. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Dobrý den, píšete, že Váš partner má na těle benigní nádorky. Podle toho, jak formulujete otázku, se domýšlím, že nemáte zdravotnické vzdělání a slovo benigní jste si přečetla ve výsledku partnerova vyšetření. Benigní totiž znamená nezhoubný. Tedy jelikož nádorky přímo neohrožují pacienta na životě, asi proto se s Vámi nechce bavit o tom, jak si nechá nádorky odstranit. Nicméně jednak jste poslala velmi málo povšechných informací, jednak pokud byste chtěla víc informací o svém partnerovi, on sám rozhoduje o tom, kolik a co byste mohla o něm slyšet od jeho lékaře. Je pravda, že když nemáte víc informací o partnerově zdravotním stavu, můžete si představovat různé hrůzy a následně domýšlet situace ve vašich vztazích do budoucnosti. Bylo by dobré pro vás oba, kdybyste si o partnerových zdravotních potížích otevřeně promluvili. Pak by pro Vás bylo jednodušší věřit všemu, co Vám Váš partner řekne.

4. 8. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Vaše psychické rozpoložení znají všichni, kteří se s nádorem začínají léčit. Nevěříte lékařům, že se můžete uzdravit, dostáváte chemoterapii, která sama o sobě docela podstatně změní Vaše psychické reakce, hlavně ale se svou nemocí a její léčbou zápasíte sama. To je mnoho důvodů k tomu, aby se Vaše pragmatické praktické myšlení zhroutilo a na jeho místo nastoupila černá díra depresivních myšlenek, pocitů beznaděje a bezmoci, nespavost a neskutečná psychická únava. A té neuniknete jen svou vůlí, Vám musí pomoci souběžné léčení deprese. Poproste svého onkologa nebo praktického lékaře, aby Vám předepsal vhodnou léčbu antidepresivy a léky na úzkost. Bylo by také pro Vás velmi dobré, kdybyste si své stesky a žaly mohla rozříkat s někým ze svých vrstevníků nebo ještě lépe s odborníkem psychologem. Nevím, kde bydlíte, nemohu Vám teď a tady doporučit někoho z psychoonkologů, ale stačí, když se podíváte na naší sekci (to je tam, kam jste psala dotaz) na mapu ČR s označenou psychoonkologickou péčí a našla si nejbližšího odborníka. A pamatujte, nikdy není nic tak beznadějné, jak se zpočátku zdá.

30. 7. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Po přečtení Vašeho dotazu mne jako první napadlo - co se vlastně změnilo, co se stalo, že se teď mnohem více zaobíráte tím, co by mohlo být? Je to tím, že jste skončila intenzivní léčbu; najednou nejste nemocná, ale přesto jste v ID a Vaše možnosti jsou omezené? Je to tím, že být nemocná mělo „jasnější pravidla“? … Možná Vás to překvapí, ale není to tak vyjímečné, že se člověk po ukončení intenzivní onkologické léčby ocitá tak trochu ve vzduchoprázdnu. Už nemusíte být pod neustálou lékařskou kontrolou, ale do práce také nemůžete - najednou máte spoustu času přemýšlet o tom, co bude dál, jak dát svému životu nový smysl a směr. Myšlenky na to, co bude, když to nevyjde jsou naprosto přirozené a, tady Vás asi nepotěším, budou Vás provázet nejspíše celým dalším životem. Postupem času se ale stanou méně časté a intenzivní. Jak tomu můžete pomoci Vy sama? Řešení vypadá zdánlivě jednoduše, ale chce to hodně odvahy a odhodlání. Pokud Vám to Váš zdravotní stav, a samozřejmě lékař, dovolí, fungujte normálně. Je spousta věcí, které můžete dělat a tak jděte do nich !!! Najděte si to, co Vás baví, co Vás naplňuje – to nepřijde samo. Nečekejte, že to zabere hned, ale zkoušejte to; důležité je to nevzdávat. Určitě se Vám už stalo, že věc, do které se Vám z počátku nechtělo, nakonec stála za to. Máte rodinu, přátelé a to opravdu není málo. Pokud byste ale měla pocit, že je toho hodně, neváhejte se obrátit na odborníka, který Vám může pomoci se vyznat v tom, co se děje. Jednou mi řekla jedna naše pacientka: „Není to lehké, ale dalších dvacet let se můžu bát, že se něco pokazí a neužívat si. To teda opravdu nechci.“ Váš život po zvládnuté onkologické léčbě už bude jiný, ale jiný nemusí znamenat špatný. Přeji hodně odvahy a trpělivosti.

29. 7. 2009, Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc, skrobankova@volny.cz