Nejenom lidé mohou léčit aneb první zkušenosti s využitím canisterapie na dětské onkologii ve FN v Motole

Konference: 2004 XXVIII. Brněnské onkologické dny a XVIII. Konference pro sestry a laboranty

Kategorie: Psychologie v onkologii

Téma: Novinky v onkologii

Číslo abstraktu: 150

Autoři: K. Eckschlagerová; J. Vítová; prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc.

Canisterapie, patřící pod vědní obor zooterapie, je léčba za asistence psa. (Michálková J., 2001) V ČR se začala rozvíjet v 90. letech a od té doby se rozšířila mezi milovníky psů a mezi ty, kteří chtějí pomáhat spoluobčanům s postižením či nemocí. Bohužel širší veřejnosti je prozatím utajena. (Lacinová J., 2002) Nyní existuje okolo deseti organizací zabývajících se canisterapií, žádná organizace však zatím nezavedla návštěvní program do nemocnic.
Canisterapie se v ČR však běžně využívá u tělesně či mentálně postižených, u dětí v dětských domovech a u seniorům v domovech důchodců. Ve všech případech působí pozitivně kzlepšení nálady a odpoutání pozornosti od vlastních problémů v některých případech má i kladné rehabilitační účinky. (Galajdová L., 1999, b)
Jedna z mála organizací na světě, která zajišťuje canisterapii přímo v nemocnicích je Children in Hospital and Animal Therapy Association (C.H.A.T.A.). Ve Velké Británii je organizace C.H.A.T.A. (v překladu děti v nemocnicích a terapie pomocí zvířat) velmi populární. Speciálně vycvičená zvířata smějí docházet v doprovodu svého majitele (který musí být proškolen a musí mít vzdělání z oboru lmediciny, psychologie nebo pedagogiky) do nemocnic, dokonce i na jednotky intenzivní péče a rozveselovat tak nemocné děti. (Galajdová L., 1999,a). Sandra Stone zakladatelka a prezidentka organizace C.H.A.T.A. vede již tři roky program zooterapie v nemocnici Great Ormond Street pro nemocné děti v Londýně. Protože začal tento projekt jako pilotní, byla nemocnice zpočátku skeptická. Sandra Stone však začala shromažďovat výsledky své práce (např. zvířata neodsuzují děti v depresích, zvířata působí jako ohnisko také pro rodiče a příbuzné atd.) a nyní tento projekt monitoruje několik lékařů a psychologů.
(Stone S., 2003)

Místo canisterapie v psychologické péči o onkologicky nemocně dětské pacienty
V psychologické péči o onkologicky nemocné děti vycházíme z předpokladu, že většina z nich, jsou duševně zdravě se vyvíjející děti, které se v určité fázi tohoto vývoje dostaly do mimořádně náročné životní situace. Z tohoto předpokladu vychází také základní terapeutický přístup. Jde o terapii podpůrnou, jejímž hlavním cílen je pomoci dítěti překonat zátěž vyplývající z této závažné nemoci a její léčby, adaptovat se na nové životní podmínky, na pobyt v nemocnici a zabránit tak rozvoji maladaptace
a případné psychologické patologie.
Hlavní obtíží, kterou musejí naši pacienti překonat, je úzkost, jejíž podoby jsou různé, podle osobnostního založení dítěte, jeho rodinného zázemí, dosavadních životních zkušeností a především vývojového období, jímž dítě právě prochází.
Zkušenost ukazuje, že při překonávání úzkosti u dětí předškolního a mladšího školního věku je pes, resp. canisterapeutický přístup, vynikajícím pomocníkem. V dětské psychologii je dobře známou skutečností, že nelze dítě ochránit před všemi úzkostmi, zejména vývojovými, ale můžeme mu výrazně pomoci vybavit ho prostředky ke zvládání tenze. Mnoho takových prostředků si děti během zdravého vývoje nacházejí samy, hrají si na krotitele dravých šelem, nebo se v tyto šelmy ve své fantazii proměňují, což jim pomáhá získat pocit, že ovládnou to, čeho se bojí. Nemocné děti jsou vystaveny situaci, kdy jim opakovaně někdo způsobuje nepříjemné pocity (lékaři a sestřičky při různých diagnostických a léčebných výkonech), děti se často cítí bezmocné a nemohou svou situaci nikterak ovládnout nebo ovlivnit. Canisterapie je pro ně příležitostí, kdy se mohou snažit ovládnout psa, dávají mu pokyny a pes je, alespoň částečně, plní. Děti tak mohou kompenzovat pocit neschopnosti ovlivnit události ve svém životě. Můžeme tím předejít obtížím, které vznikají, když se dítě snaží ovládnout svůj svět jiným způsobem, například prostřednictvím manipulace s jídlem apod., což se u somaticky závažně nemocných dětí stává vážnou komplikací léčby.
V redukci úzkosti je canisterapie užitečná také tím, že dítě může na chvíli zcela zapomenout na nemocniční prostředí. Práce se psem totiž probíhá mimo areál kliniky, za příznivého počasí především venku. Vedle terapie úzkosti je pes výrazným pomocníkem také v rehabilitační péči o děti. Jde zejména o procvičování jemné i hrubé motoriky, vizuomotorické koordinace (krmení psa, házení míčku apod.), logopedickou nápravu řeči (špatně vyslovenému pokynu pes neporozumí a tedy neuposlechne) a další. V neposlední řadě je třeba připomenout, že hra se psem je pro děti výrazně motivující a je tedy vhodná zejména pro děti, které jsou uzavřené a obtížně navazují sociální kontakt.
V práci s pacienty na Klinice dětské onkologie FNM se canisterapie projevila jako velmi hodnotná součást terapeutické práce a její postupy lze velmi dobře kombinovat s arteterapeutickými i muzikoterapeutickými technikami.

Využití canisterapie u onkologicky nemocných dětí v praxi
Na oddělení dětské onkologie ve fakultní nemocnici v Motole docházím se svojí velmi temperamentní fenou bostonského teriéra Bessi Bosčert od listopadu 2003. Průměrný věk dětí, se kterými se setkávám jednou týdně ve čtvrtek, vždy od 16. hodin, je pět let. Děti se střídají, protože jejich léčba probíhá v cyklech.
Od března 2004 se snažíme zapojit ještě další dva psi – Apolenku Psí poklad, fenku bostonského teriéra a Amonta-Samoyeda od devíti mostů, psa samojeda. Oba psi jsou velmi klidní a vyhledávají kontakt s lidmi.
S dětmi jsme buďto ve venkovním areálu nemocnice a nebo ve stážovně nové budovy onkologie. Když jsem s dětmi venku, nechávám je více běhat, aby se unavily. V případě, že jsem ve stážovně, zapojuji do aktivit i malování. Nechávám děti malovat pejsky, jídlo pro ně a pelíšky. Děti si malováním mohou mnoho věcí kolem psů ujasnit, protože počítáme kolik nohou, uší má pes, co pes žere a kde spí atd.

Používané metodiky
Metodiku práce s nemocnými dětmi jsem vypracovávala s pomocí psycholožky z oddělení dětské onkologie Mgr. Jany Vítové. Ona vybírá děti, které potřebují potěšit pomocí psa a předem mi ke každému dítěti řekne na jakou oblast rozvoje se mám zaměřit. Pokud se vyskytne dítě, o kterém víme, že bude v nemocnici delší dobu a současně má nějaké psychické či logopedické potíže, vypracujeme dlouhodobější plán.
Bessi umí velké množství cviků, proto s dětmi soutěžíme, kdo řekne srozumitelněji povel, aby Bessi udělala příslušný cvik. Tímto si děti zlepšují komunikační schopnosti. Když malé dítě „šišlá“ na dospělého, ten si to domyslí a nenutí dítě přesně vyslovovat. Děti proto nemají motivaci k správnému vyslovování. Kdežto když jsou v přítomnosti psa, který je neposlechne, pokud nepoví povel správně, děti to velmi pozitivně motivuje kdalší snaze přesněji vyslovovat. Také se v přítomnosti Bessi musí chovat opatrně, nemohou jen tak pobíhat a nedávat si na nic pozor, protože by jí mohli ublížit, což rozvíjí jejich pozornost.
Děti velmi rády hází Bessince hračky k aportování. Děti pobíhají, honí pejska a tím si rozvíjí pohybové schopnosti. Jemnou motoriku si rozvíjí hlazením a krmením psa a občas i česáním. Česání psa je u dětí velmi oblíbené, ale Bessi to opravdu nemá ráda, proto tuto činnost omezuji. Tyto činnosti jsou důležité převážně pro pacienty s mozkovým nádorem. Mozkové nádory a zvláště stav po neurochirurgické operaci často postihuje motoriku, proto dětem jakékoliv formy rehabilitace mohou přispět k zlepšení úrovně kvality jejich života.
Nemocné děti jsou také velmi často rozmazlené, protože jejich rodina jim dopřeje vše, na co si vzpomenou. Přítomnost pouze jednoho psa ve skupině nejčastěji tří dětí bývá velmi často problém. Děti se nerady střídají, proto se jim snažím všemožnými formami vysvětlit, že jinak to nejde. Po několika napomenutích, že když budou zlobit, musí se vrátit na oddělení, se vždy uklidní. Rozvíjení schopnosti dělit se o něco velmi milého je pro nemocné děti velmi důležité a proto se na tento problém snažím zaměřit.
V budoucnu bych chtěla začít s pohybovým cvičením, ale ktomu prozatím cvičím psa. Má představa je taková, že pes udělá cvik a děti ho budou opakovat. Celé by to mělo být zaměřeno na uvolnění a protažení těla, protože takto nemocné děti tráví mnoho času v leze v postýlkách. Zatím dělám pouze malé rozcvičení předtím než děti začnou běhat za Bessi a vypadá to zhruba takto: Bessi si lehne a děti si lehnou stejně jako ona (ruce a nohy mají pod tělem), potom Bessi vstane, děti pomalu vstávají až mají ruce i nohy na zemi i snaží se co nejvíce protáhnout. Několikrát to celé opakujeme.
V neposlední řadě má canisterapie význam pro rodiče a prarodiče pacientů. Rodiče, nejčastěji maminky, které jsou se svými dětmi ve dne v noci v nemocnici, přivítaly naše návštěvy velmi vřele. Považují je za čas, kdy si odpočnou, navzájem si popovídají a současně se koukají na své děti, které se v přítomnosti psa chovají naprosto přirozeně. Přirozenost a radost jejich dětí jim dodá trochu optimismu a ony jsou potom uvolněnější a méně se stresují. Jejich optimismus se potom samozřejmě přenáší zpátky na děti.
Pokud jsme s dětmi v místnosti a máme připravené hry pro děti, je velmi často obtížné zapojit rodiče. Ti se pak nudí a dětem je líto, když je nechválí. Z tohoto důvodu jsem nedávno zapojila do našich aktivit ještě druhého psa – Apolenku, tříletou fenku bostonského teriéra. Pro její mazlivou a klidnou povahu si jí rodiče pacientů oblíbili. Když si nyní děti hrají s živou Bessinkou a nechávají si aportovat hračky, rodiče si hladí a povídají s Apolenkou.
Montyho využíváme především k polohování. Polohování je jedna z metod canisterapie, při které se zaměřuje na přímý kontakt člověka a psa a mělo by sloužit k uvolnění celého těla. Protože se setkáváme převážně s malými dětmi, které jsou většinou menší než Monty, je tato metoda uvolnění účinná. Dítě se položí do polohy, která mu je příjemná a pes je dítěti přiložen k tělu co nejtěsněji. Potom si dítě na psa položí hlavu, roce nebo nohy a přítomností jemné srsti a teplého psího těla se uvolní. Polohování se nejčastěji využívá kuvolnění spazmů u tělesně postižených.
Na činnosti rozvíjející motoriku a logopedii se pokusím navázat s agility. Je to jeden z kynologických sportů založený na překonávání překážek psem podle navádění psovoda. Překážky jsou na parkuru rozmístěny pokaždé jinak rozhodčím takže se jedná o zkoušku souhry psovoda a jeho psa. Pokud se mi podaří sehnat překážky, ráda bych při pěkném počasí brala děti do indiánského tábora v areálu Motolské nemocnice a nechala bych je soutěžit s Bessi v agility. Jednoduchý, nejspíše rovný parkur o několika skokových překážkách, slalomu či tunelu bych nechala probíhat děti s Bessi a poté i děti samotné. Při agility se rozvíjí u dětí jemná i hrubá motorika, dále je velmi důležitá výslovnost a určitě to bude něco nového co přinese změnu do často podobného programu.

Závěr
Pes na děti působí ve většině případů kladně. Samozřejmě však není všelékem. Psa nemohu využít případě, když má dítě alergii na psa nebo se ho bojí. Zatím jsem se však nesetkala s dítětem, které, i když se zpočátku Bessi bálo, by se po chvíli nezapojilo do hry se psem. Všechny děti si s Bessi hrály, jako by byly zdravé a chovaly se přirozeně, v některých případech až rozjíveně. Když rodiče viděli radost svých dětí, uklidnili se a většinou si začali povídat.
Pacienti, kteří měli velký strach z léčby nebo strach z prostředí nemocnice se ve všech případech s Bessi uvolnili a jedna pacientka, která se obvykle schovávala před cizími lidmi, mě poprosila, jestli by si nemohla Bessi pochovat. Prostřednictvím psa mohu s dítětem navázat důvěrnější vztah a lépe se s ním poté spolupracuje. Děti mi v přítomnosti psa více důvěřují.
Přítomnost psa si však neklade za cíl vyléčení vážného onkologického onemocnění, ale slouží k zlepšení úrovně života pacienta a chce přispět kpsychické pohodě, rozveselení. Pes dále spojuje nemocné se světem zdravých, protože pes nemá tendenci litovat a tím upozorň ovat na nemoc. Jeho přítomnost pomáhá dětem zapomenout na nemoc a ony se potom chovají jako zdravé děti.
Pes však není prospěšný pouze u dětských pacientů. Z našich zkušeností z domova důstojného stáří Sue Ryder pes působí kladně na psychický stav seniorů. Pes svojí přítomností rozveseluje a přináší s sebou kousek světa, od kterého jsou oni tak vzdálení. Na základě této zkušenosti se domnívám, že canisterapie by mohla najít své místo i u některých dospělých onkologických pacientů zvláště v hospicech.

Literatura
  1. Galajdová L. (1999,a) Co je to C.H.A.T.A. Jak zvířata pomáhají dětem v anglických nemocnicích. Pes přítel člověka, 44/11, 26-27
  2. Galajdová L. (1999,b) Pes lékařem lidské duše aneb canisterapie. Grada publishing, Praha
  3. Lacinová J. (2002) Canisterapie v současné praxi v ČR. Svět psů, 02/3, 44-45
  4. Michálková J. (2001) Možnosti využití canisterapie u dětí. Magisterská práce, Praha: Karlova Univerzita v Praze, Husitská teologická fakulta
  5. Stone S. (2003) C.H.A.T.A – zooterapie pro děti v nemocnici. Mezinárodní seminář o zooterapiích v Brně 27. 6 – 1. 7. 2003, Sborník příspěvků, Sdružení FILIA, Brno, 39-41


Práce vznikla za finanční podpory MŠMT VZ 11130005.

Datum přednesení příspěvku: 26. 5. 2004