Neobvyklé průběhy nádorových onemocnění.

V současné době jsme u některých nádorových onemocnění schopni na základě znalosti histologického typu nádoru, klinického stádia a některých dalších prognostických a prediktivních faktorů odhadnout další pravděpodobný průběh onemocnění. Tento očekávaný další průběh vyjadřujeme parametry jako pravděpodobnost odpovědi na léčbu, riziko relapsu, střední délka přežití (OS), roční přežití, pětileté přežití atd. Právě s těmito středními hodnotami obvykle lékaři pracují jako s určitým pro danou nemoc typickým a obvyklým průběhem. V klinické praxi se setkáváme s případy, které se od tohoto „obvyklého“ průběhu výrazně odlišují. Příčinou mohou být velmi rozdílné biologické vlastnosti nádorů, které v současné době díky našemu zatím velmi omezenému porozumění všem prediktivním a prognostickým faktorům ještě stále vnímáme jako jednu nozologickou jednotku. Druhou příčinou„ neobvyklých“ průběhů mohou býtgeneticky podmíněné rozdíly v enzymovém „make up“, které mohou vést k řádově odlišným faramakokinetickým a farmakodynamickým efektům stejné dávky protinádorového léku u dvou pacientů. Tyto rozdíly se mohou týkat protinádorové léčebné odpovědi ale samozřejmě také možných nežádoucích účinků léčby. Třetí skupinu příčin, které mohou způsobit velkou variabilitu v průběhu onkologické nemoci, jsou přidružená onemocnění, která často zásadním způsobem ovlivňují pacientovu funkční zdatnost, ale také funkční rezervy, psychický stav a compliance k léčbě, sav imunitního systému atd….

Výše popsané faktory jsou podkladem nikoliv pouze jedinečného biologického profilu každého nádoru, ale především jedinečného profilu (genetického, sociálního, psychického) každého pacienta. Průběhy onemocnění, které se nám jeví jako neobvyklé, jsou spíše důsledkem našeho limitovaného porozumění komplexní interakci nádorové nemoci, lidského organismu a našich léčebných intervencí. Naše znalost těchto faktorů se postupně zlepšuje, ale zatím zůstává velmi omezená. Perspektiva individualizované cílené léčby je věcí budoucnosti. V léčbě jednotlivého pacienta tedy většinou i přes snahu o podání nejlepší léčby na základě dat z kvalitních klinických studií -postupujeme metodou pokus-omyl. Proto i nadále zůstává nezbytnou výbavou pro denní klinickou rutinu dobrá znalost klinických studií (= aby byla naše praxe „evidence based“) ale také dobré komunikační dovednosti a jasný klinický úsudek (= aby byla naše praxe „patient centred“).