PSYCHOSOCIÁLNÍ PODMÍNĚNOST VZNIKU NÁDOROVÝCH ONEMOCNĚNÍ

Předpokládá se, že člověk ve zdraví i v nemoci a každém svém momentálním stavu i v průběžném pohybu svého bytí představuje jednotu psychického i somatického se svým prostředím. Je ovlivněn místem, kde žije a spoustou vztahů s druhými lidmi, které utváří jeho specifické životní prostředí, jakýsi jedinečný psychotop. Existuje již řada teorií, které spadají do oblasti psychosomatické medicíny, a které popisují právě tyto vztahy mezi jednotlivcem a jeho životní historii »teorie životních událostí«, jeho rodinou, osobnostními charakteristikami »koncepce alexitymie«, teorie vycházející z »koncepce psychické zátěže«. Jednou ze základních a snad i nejméně zpochybnitelných teorii je koncepce psychoneuroimunologická, která právě popisuje vztahy mezi nervovým a imunitním systémem člověka. Ze strany nervového systému jsou neuroimunitní regulační okruhy tvořeny jak vegetativním nervovým systémem, tak osou hypotalamus – hypofýza – tymus, přičemž je důležité, že oba tyto jsou pod modulačním vlivem neokortexu. S neuroimunitními regulačními systémy jsou dále výrazně propojeny i složky neuroendokrinního systému. Složitým jevem, který ovlivňuje stav imunitního systému je v rámci této základní psychosomatické koncepce jakákoliv psychická zátěž. Neuroimunitní systém je jedním ze základních zprostředkujících mechanismů od působení psychické zátěže až po výslednou chorobnou reakci v orgánu nebo celém orgánovém systému. Protože má prostřednictvím CNS imunitní systém vazby k lidskému prožívání a chování, imunitní odpovědi organismu mohou být tedy podmíněny širokým spektrem psychosociálních vlivů – např. stresem, depresí, truchlením, strukturou osobnosti, sociálním prostředím a postavením, ať již imunostimulačním či imunosupresivním směrem.