Psychoterapie v nemocnicích. Zpracování dosavadních zkušeností.

Konference: 2011 XXXV. Brněnské onkologické dny a XXV. Konference pro sestry a laboranty

Kategorie: Psychologie v onkologii

Téma: Postery

Číslo abstraktu: 246p

Autoři: MUDr. Olga Kunertová

Představení
  • Jsme sdružení profesionálních pracovníků – lékařů, psychologů a sociálních pracovníků s psychoterapeutickým vzděláním.
  • Našimi klienty jsou onkologicky a jinak vážně nemocní pacienti, jejich příbuzní a blízcí a také zdravotní personál.
Smyslem existence sdružení je zpřístupňovat lidem s onkologickým onemocněním i jejich příbuzným a blízkým osobám psychoterapii a psychosociální poradenství. Jsme přesvědčeni, že to, jakou nemocí člověk trpí, souvisí nějakým způsobem s tím, jaký život žije, jak se sebou zachází a jak o sobě smýšlí, proto má-li se uzdravit, je třeba mu pomoci právě tyto okolnosti změnit.

Zdravotní personál obvykle nemá kapacity na to, aby se takovými věci podrobněji zabýval, a ne každé zdravotnické zařízení má svého psychoterapeuta. Posláním sdružení je snažit se zaplnit tuto mezeru vlastními silami, snažíme se o spolupráci s nemocnicemi, kde jsou onkologičtí a jinak nemocní lidé hospitalizovaní.

Usilujeme také o to, aby psychoterapeutická péče a podpora nebyla na onkologických odděleních něčím vyděleným, ale aby se stala přirozenou součástí léčebného procesu. Snažíme se vzdělávat zdravotníky v základech efektivní komunikace, aby sami dokázali pomáhat rozhovorem tam, kde je třeba tak činit bezprostředně v součinnosti s terapií jinými prostředky, kde není odborný psychoterapeut k dispozici nebo si jej pacient nežádá. Tímto způsobem chceme přispět k tomu, aby se prostředí zdravotnických zařízení stalo lidsky přívětivější a důstojnější.

Naše služby

Pacientům a jejich příbuzným a blízkým poskytujeme:
  • psychoterapii

  • sociálně psychologické poradenství
  • partnerské a rodinné poradenství

  • mediaci
  • podpůrné masáže (reflexní terapii)

Zdravotnickým pracovníkům nabízíme:
  • možnost konzultovat psychický stav pacienta
  • psychologickou podporu a poradenství (supervize)
  • vzdělávání v komunikačních dovednostech
  • mediaci kontaktu s pacientem a jeho příbuznými
  • asistenci při sdělování diagnózy
  • masáže

S pacienty a jejich rodinami pracujeme
  • přímo v nemocnicích (‘u lůžka nemocného’ nebo v místnosti, k tomu určené),
  • ambulantně v centru Gaudia (v Praze a v Brně),
  • v domácím prostředí.

Se zdravotním personálem pracujeme
  • přímo v nemocnicích
  • nebo v centru Gaudia.

Nemocnice, ve kterých působíme

V Praze spolupracujeme od roku 2006 s nemocnicí Milosrdných sester sv. Karla Boromejského a v polovině roku 2009 jsme zavedli naše služby na onkologickou kliniku do FN Královské Vinohrady.

Ve druhé polovině roku 2010 začali naši pracovníci z brněnské pobočky dojíždět na onkologickou kliniku nemocnice ve Znojmě.

Ambulantní služby nabízíme v Praze a v Brně.

V čem naše práce spočívá?

Jsme vedeni předpokladem, že to, čím se pacient trápí, nejsou fakta, ale představy a očekávání s těmito fakty spojená. Považujeme za důležité slyšet v tom, co klient říká, nějaké přání, k němuž se můžeme připojit a rozvíjet ho a zkoumat význam proměňujícím rozhovorem. (Doptáváme se na související představy a přání, na potřeby, na to, v čem by pacient viděl řešení…)

Účelem naší práce není hodnotit smýšlení ani činy našich klientů, ale objevit to cenné a silné v každém z nich, pomoci jim hledat nové možnosti a podnítit žádoucí změny a ozdravné procesy.

Naše podpůrná (tzv. supervizní) práce s personálem je vedena obdobnými principy.

Reagujeme na to, o čem mluví klient (klientem je ten, na jehož přání se pracuje)
  • mluvíme jen o tématech, které sám zmíní
  • nepojmenovává-li však témata jasně, snažíme se ho k tomu dovést
  • žádným tématům se nevyhýbáme

Pojmenováním problému můžeme dojít k tomu, že:
  • Problém není tak velký, jak se zdál, když o něm pacient pouze přemýšlel.
  • Vypovídá se nebo vybrečí a tím se mu uleví.
  • Začne rozumět své situaci a lépe se v ní orientovat.
  • Začne řešit praktické věci.
  • Začne se soustředit na to, co mu v té chvíli pomáhá.
  • Připustí si vážnost situace a je z toho v danou chvíli nešťastný. (Je to však jeden z prvních kroků ke smíření.)

Co k tomu potřebujeme od spolupracující nemocnice?
  • Klíčovou osobu / osoby (Mít na koho se obracet s dotazy a organizačními věcmi.)
  • Spolupráci (Domlouvání se, jednání z partnerské pozice…)
  • Otevřenost / zpětnou vazbu (Jasnou komunikaci o tom s čím jsou pracovnicí spokojeni a s čím ne a proč, co máme dělat jinak…)
  • Ocenění (Pocit, že je naše práce přínosem a že je respektovaná.)
  • Bezpečí (Pravidla, která jsou smysluplná, jasně dohodnutá a pružná.)

Ohlasy na naši práci

Pacienti v nemocnicích vítají zpravidla možnost popovídat si s někým nezávislým, pochvalují si výsledek zejména v případech, kdy rozhovor přinese možnost praktického řešení (např. nalezení prostředků ke zkrácení dlouhé chvíle v nemocnici), nebo když přispěje ke zlepšení komunikace s personálem (pomůže vysvětlit nějaké nedorozumění, nebo díky němu dojde k vykrystalizování konkrétní žádosti na sestru či lékaře). Jako další přínosy podpůrných rozhovorů zmiňují pacienti inspiraci, možnost nového pohledu, úlevu nebo i smíření se se situací.

Zdravotničtí pracovníci oceňují zejména možnost přenechat hovor o prožívání pacienta po sdělení diagnózy na jiném pracovníkovi, někteří vítají možnost podělit se se svými emocemi.

Úskalí, na která jsme narazili

Mylné představy o psychoterapii, nesplnitelná očekávání

Tak jako o jiných věcech, tak i o psychoterapii má každý svoje představy. Tyto představy jsou obvykle předmětem domlouvání se se samotným pacientem nebo s tím, kdo práci zadává (ordinuje). Některá přání naplnit umíme a některá ne. Je-li možné o tom otevřeně mluvit, věc se zpravidla poměrně snadno vyjasní a můžeme pak doporučit případně zprostředkovat služby někoho jiného – dobrovolníka, duchovního, nebo se domluvit se samotným personálem na nějakých opatřeních.

Problém ale je, když se o představách otevřeně hovořit nedá. Když se zúčastněné osoby cítí ohroženy, mají pak tendenci držet se svých premis a druhého ze své pozice hodnotit. V atmosféře zdravotnických zařízení je toto bohužel stále častý přístup.

Momentální potřeby pacienta

To, co pacient ve svém stavu potřebuje, nemusí mít vždy konstruktivní ráz. V literatuře byly již mnohokrát popsány fáze, kterými prochází nemocný, vyrovnávající se s negativním sdělením o své diagnóze či dokonce blížící se smrti. Z tohoto hlediska je logické, že v určitých chvílích potřebuje spíš než spolupráci na řešení hledat viníka či vybít si zlost. Profesionální pracovník to má přijmout s pochopením, ustát to. K tomu ovšem sám potřebuje určité zázemí a pocit bezpečí, aby si mohl dovolit nebrat to osobně a znovu a znovu pacientovi nabízet pomocnou ruku.

Specifika prostředí

Další úskalí, kterým jsme nuceni čelit, souvisí s poněkud specifickým prostředím v nemocnicích. Není zde dostatek soukromí pro intimní rozhovory. Aby mohlo být soukromí zajištěno, vyžaduje to organizační zajištění, které je vnímáno zdravotnickým personálem jako zátěž, a proto k němu bohužel není vždy ochota. Psychoterapie je vnímána jako něco navíc, co musí počkat, až bude po vizitě nebo může být přerušeno podáváním léků a podobně. To samozřejmě nemůže neovlivnit výsledek celého rozhovoru.

Specifická je i situace, kdy pacient sám terapeuta nevyhledá nebo si o jeho služby neříká, terapeut sám přichází s nabídkou rozhovoru. Rozhovor o závažných věcech se často rozvine nečekaně z nezávazných řečí o tom, jak se pacientovi vede. O to větší úsilí musí terapeut vyvinout, aby situaci ošetřil a pacient na tom nebyl po samotném rozhovoru psychicky hůř než předtím. A o to větší respekt by jeho práce měla mít ze strany personálu. Bohužel se to ne vždy potkává s pochopením.

Přijatá opatření

Negativní ohlasy jsou sice ojedinělé, avšak pokoušíme se jim předejít nově vznikající koncepcí naší práce. Plánované změny spočívají především v tom, že pracovníci budou mít k dispozici místnost, kde mohou konzultovat s pacienty ve větším soukromí a konzultace budou plánovány ve spolupráci s personálem, tak aby jimi mohla být naše práce více respektovaná (počítalo se s určitým časem na ni) a také aby i personál mohl lépe posoudit její efekt. Budou-li lékaři mít větší přehled o tom, kterému pacientovi byla psychoterapie poskytnuta, resp. bude-li mít možnost ji sám naordinovat, bude nám moci poskytnout zpětnou vazbu rovněž se svého pohledu.

Datum přednesení příspěvku: 21. 4. 2011