Současná role biologické léčby bronchogenního karcinomu

V celosvětovém měřítku zaujímá bronchogenní karcinom druhé místo mezi všemi zhoub-nými nádory. V České republice je na prvním místě mezi zhoubnými nádory u mužů a na prvním místě v příčinách úmrtí na zhoubné nádory. Nemalobuněčný bronchogenní karcinom (NSCLC) představuje 70–75 % všech bronchogenních karcinomů. Nejlepší prognózu mají ti nemocní, u nichž byl NSCLC diagnostikován v operabilním stadiu a provedena úspěšná resekce plicního tumoru. Prognóza u pacientů s neoperabilním lokoregionálně pokročilým onemocněním či generalizovaným onemocněním je i přes aplikovanou léčbu a i přes pokroky, které v ní byly dosaženy, špatná. Medián přežití těchto nemocných, kterých je v době stanovení diagnózy více než 50 %, obvykle nepřesahuje 9–10 měsíců. Základem chemoterapeutických režimů pro klinická stádia IIIB a IV jsou jako celosvětový standard indikovány platinové deriváty (cisplatina nebo karboplatina) v kombinaci s některým z cytostatik III. generace (paklitaxel, docetaxel, gemcitabin, vinorelbin).
Léčebné výsledky posledních let ulazují, že možnosti konvenční terapie jsou vyčerpány a nepředpokládá se, že by další kombinace konvenčních cytostatik mohly nemocným s NSCLC zásadně prodloužit život. A právě z tohoto důvodu v posledním desetiletí intenzivně studována léčba biologická, která je nazývána také jako léčba cílená (targeted). Na rozdíl od konvenční cytostatické léčby se jedná o přístup na subcelulární úrovni. Proto bývá tato léčba označována jako intracelulární nebo molekulární chemoterapie. Studovaných pochodů a struktur uvnitř buňky je celá řada. Biologická léčba při ovlivňování přirozených regulačních mechanismů řídících metabolismus, proliferaci a migraci nádorových buněk využívá nízkomolekulární preparáty, makromolekuly i buněčné efektory imunitního typu.
Uvnitř nádorové buňky může preparát biologické léčby zasáhnout do celé řady procesů. Může blokovat podněty ke zpuštění kaskády nitrobuněčných pochodů v nádorové buňce. Tedy blokovat růstový faktor, který po vazbě na specifický receptor zahájí řetězec dalších změn, jež vyústí v abnormální transkripci, inhibici apoptózy a ve stimulaci proliferace, angio-geneze a metastazování.
Počátkem roku 2002 bylo připraveno více než 300 látek výhledově vhodných pro biologickou léčbu. U jedné třetiny bylo zahájeno klinické zkoušení a 15 z nich dospělo do klinické fáze 3 a jsou k dispozici jako obchodní přípravky (nejedná se pouze o bronchogenní karcinom).
Preparáty biologické léčby mohou inhibovat přímo růstové faktory, inhibovat receptory pro růstové faktory, inhibovat signální přenos, telomerázy, regulační proteiny buněčného cyklu, transkripci, proteasom, mohou indukovat apoptózu, inhibovat angiogenezu, metastazování.
Nejznámější jsou následující preparáty. K inhibici růstových faktorů a k inhibici jejich receptorů jsou u NSCLC využívány cetuximab (Erbitux), bevacizumab (Avastin). Z inhibitorů receptorových tyrozinkináz je u NSCLC nejvíce informací o gefiinibu(Iresse), erlotinibu(Tarcevě) a semaximibu (receptorové kináze VEGF). Signální přenos inhibuje onafarnib (Sarasar). Samozřejmě existují a zkoušejí se i další peparáty, ovlivňující nádorové buňky a pochody zodpovědné za růst a šíření nádoru. Zatím byla prokázána studiemi statisticky významná účinnost ve srovnáni s placebem u silně předléčených pacientů s NSCLC po selhání chemoterapie pouze v případě erlotinibu.
Na rozdíl od konvenční chemoterapie je léčba biologická regulační a přímo podmiňuje rozvoj prediktivní onkologie. I přes pokrok, který byl v oblasti vývoje preparátů biologické léčby zaznamenán, zůstává konvenční chemoterapie s použitím cytostatik zatím pro praktickou onkologii základním léčebným prostředkem.