SYSTÉMOVÁ LÉČBA SARKOMŮ MĚKKÝCH TKÁNÍ

Sarkomy měkkých tkání představují jako mezenchymální nádory vycházející z pojivové tkáně značně heterogenní skupinu nemocí. V současné době je pato­logy popisováno více než 50 různých histologických podtypů. Každý podtyp představuje často specifickou chorobu lišící se svým biologickým chováním a cit­livostí k chemoterapii a radioterapii. Sarkomy měkkých tkání patří mezi vzácné nádory, představující asi 1 % všech maligních onemocnění dospělých. Často se na tuto diagnózu nepomýšlí a nemocní přicházejí v pokročilém stadiu. Ve stadiu lokalizovaného onemocnění je diagnostikována asi polovina nemocných, kteří díky možnosti radikálního chirurgického výkonu mají naději na dlouhodobé dosažení kompletní remise a i kurabilitu. Vliv adjuvantní chemoterapie na celkové přežití v neselektované skupině nemocných nebyl prokázán. Adjuvantní systémová léčba není standardem léčby sarkomů. Lze o ní uvažovat indivi­duálně na základě přítomnosti rizikových faktorů. Indikaci neoadjuvantní chemoterapie zvažujeme především v případě lokálně pokročilých končetinových sarkomů s cílem umožnění končetinu šetřícího chirurgického výkonu. Na základě randomizované studie EORTC, jejíž výsledky byly prezentovány na posled­ním zasedání ESMO 2012, zůstává standardem I. linie léčby metastatických sarkomů doxorubicin v monoterapii. Jeho kombinace s ifosfamidem neprokázala žádný benefit. Pro II. linii u nemocných v dobrém celkovém stavu lze zvažovat podání ifosfamidu či u leiomyosarkomů a liposarkomů léčbu trabectidinem, který je možno podat i ve III. linii u vybraných nemocných. V US a EU byl schválen pro léčbu nemocných předléčených chemoterapií první inhibitor tyrozinki­názy pazopanib. S postupujícím výzkumem v oblasti molekulárněgenetické charakteristiky sarkomů lze v blízké budoucnosti očekávat personalizovaný tera­peutický přístup i k této skupině nádorů s rozdělením na další terapeutické podjednotky, podobně jak jej známe z léčby solidních tumorů.