Vznik rezistence adenokarcinomu plic na původně úspěšnou biologicky cílenou léčbu v důsledku získané mutace genu EGFR

Případ 32letý pacient nekuřák s nevýznamnou rodinnou anamnézou s diagnózou adenokarcinomu levé plíce T4N0M0 st. III. B. Pacient prodělal 6 cyklů terapie preparáty Tarceva, Gemzar a Cis DDP a na tuto léčbu zareagoval kompletní remisí onemocnění. 15 měsíců po započetí léčby však došlo k recidivě onemocnění i přes další terapii preparáty Tarceva a poté Iressa. V té době již byly prokázány metastázy ve skeletu a mozku, dále perikardiální výpotek. Za dalších 7 měsíců pacient zemřel. Genetické vyšetření nádorové tkáně při začátku terapie ukázalo mutace dvou exonů genu pro EGFR (prosím přesně uvést typy), později, při relapsu onemocnění tyto mutace byly stále přítomny, ale navíc se nově prokázala mutace T 790M, která je dle literárních údajů prediktorem získané rezistence na inhibitory tyrozinkinázového receptoru EGFR. Příznivý efekt kombinované chemoterapie a erlotinibu v první linii patrně souvisel s typem nádoru, nekuřáctvím pacienta, výskytem kožního exantému a s přítomností mutací genu pro EGFR. Rezistence nádoru, která se vyvinula při léčbě erlotinibem a byla patrná při změně terapie na gefitinib (je zřejmě důsledkem selekce nádorových buňek nesoucích mutaci T 790 M). Protože tento druh mutace může být přítomen i v době stanovení diagnózy, autoři doporučují vyšetřit přítomnost této mutace u vybraných pacientů před zahájením biologicky cílené léčby inhibitory tyrozinkinázy.