Transplantace krvetvorných buněk může být a také často bohužel bývá komplikována infekcemi, krvácením, nebo tak zvanou nemocí štěpu proti hostiteli.
Infekční komplikace se nejčastěji vyskytují v době, než dojde k obnovení správné funkce kostní dřeně po transplantaci, než dojde k dostatečné tvorbě bílých krvinek, tedy v prvních dnech a týdnech po transplantaci. Jde o infekce bakteriální, plísňové i virové. Aby se co nejvíce riziko infekce snížilo, bývají nemocní po transplantaci ubytováni ve sterilním pokoji (tak zvaný ostrůvek života, life island) a dostávají preventivně antibiotika.
Časné potransplantační období je spojeno nejen s nedostatkem bílých krvinek, ale i krevních destiček a červených krvinek. Nemocným je třeba po transplantaci podávat transfuze erytrocytů a krevních destiček.
Tyto komplikace se vyskytují po transplantacích autologních, syngenních i alogenních.
Pouze po alogenní transplantaci se vyskytuje tak zvaná nemoc štěpu proti hostiteli (GVHD, graft-versus-host disease). Jde o komplikaci, která je vyvolána lymfocyty dárce (jednou skupinou bílých krvinek), které poškozují organizmus příjemce. Nemoc štěpu proti hostiteli se projevuje především poruchou funkce jater, poruchami zažívacího traktu (průjmy, zvracení) a poškozením kůže (viz obrázek 6). Nemoc štěpu proti hostiteli bývá akutní i chronická. Je nutné ji intenzivně léčit podáváním imunosupresivních léků. I přes intenzivní léčbu však může končit smrtí nemocného. Jde tedy o velmi vážnou komplikaci, kterou navíc nelze dopředu dobře předvídat.
K pozdním následkům transplantací patří poruchy funkce žláz s vnitřní sekrecí včetně poruch plodnosti, vznik druhotných zhoubných onemocnění, poruchy tvorby slz a slin, vznik šedého zákalu oční čočky, nebo u dětí poruchy růstu. Tyto komplikace ale naštěstí vznikají jen u menšiny transplantovaných nemocných.
Závěr
Transplantace krvetvorných buněk je účinná metoda v léčbě krevních nemocí i jiných chorob. Jde však o metodu, která je velmi komplikovaná a musí být prováděna jen na specializovaných pracovištích.
