Jak mluvit s někým, kdo má rakovinu

Po celý rok, každý měsíc a den komunikujeme se svými blízkými, dětmi nebo i kamarády. Je to normální a nemáme s tím zásadnější potíž. Mnohým z nás se stává, že když někdo v naší blízkosti onemocní rakovinou, je pro nás rozhovor s ním najednou obtížný. Pokud máte podobný pocit, pak jsou následující řádky určeny právě vám.

  1. Tím, že někoho postihlo onkologické onemocnění, se ze dne na den nezměnil. Pořád je to ta samá osoba. Rakovina se může přihodit komukoliv, je to jen nemoc.
  2. Přesto, že je rakovina jen nemoc, spojujeme si ji v našich myslích často s hrozbou nečekaného konce života. Je pravda, že historicky tomu tak velmi často bývalo a i dnes to tak může být. Přesto udělala medicína velké pokroky a mnoho druhů onkologických onemocnění je dnes dobře léčitelných. Zdá se, že právě výše uvedené komplikuje běžný hovor na téma rakovina. Protože u většiny jiných nemocí takový problém většinou nemáme.
  3. V první řadě je důležité si říci, že není nezbytné „tlačit“ nemocného do rozhovoru na toto téma. V mnoha případech stačí pouze nabídnout tuto možnost. Tedy nabídnout nemocnému oporu a možnost rozhovoru, pokud on sám bude chtít. Už samotné vědomí toho, že je zde někdo blízký, kdo je připraven mu pomoci a kdo je ochoten naslouchat, mu pomáhá. Pomáhá to jak na psychické, tak i na fyzické úrovni, jak je představeno ne webináři „Síla opory nejbližších“.
  4. V případě, že je to pro nás přijatelné, můžeme nechat na nemocném, kdy a v jakém rozsahu téma sám otevře. Pokud člověk onemocní rakovinou, prochází obvykle různými fázemi vyrovnávání se s touto novou, nečekanou a nechtěnou životní změnou. Tyto fáze jsou pro případné zájemce popsány v přednášce „Postoj k nemoci a jeho možný vliv na naše zdraví“, která se uskuteční v říjnu 2019. Záleží tedy do určité míry na nemocném, kdy bude připraven sdílet svoje pocity i informace s blízkými lidmi.
  5. Pokud dojde na okamžik, kdy nemocný chce téma otevřít, nebo se otevře v rámci rozhovoru s někým jiným, bývá užitečné myslet na následující desatero:
    1. Nejste jediný, kdo má problém s tím, co říci v těchto náročných situacích. Pokud nejste profesionál (psycholog, proškolený lékař apod.), bude pro vás tento okamžik pravděpodobně náročný. Je to normální a stejně je na tom mnoho lidí.
    2. Přesto být schopen hovořit s nemocným o jeho pocitech a myšlenkách, které má na srdci, může pomoci jeho mysli i tělu. Vaše snaha tedy má smysl a případná námaha za to stojí.
    3. Nechte na něm (nemocném), kolik toho chce říci a jak moc do hloubky chce jít.
    4. Už jen to, že ho budete pozorně poslouchat, zmůže hodně. Nemusíte se nezbytně detailně vyptávat, klást mnoho otázek a „chrlit“ ze sebe doporučení, co by měl nebo neměl dělat.
    5. Při rozhovoru s nemocným může být užitečné spíše se soustředit na něj, na to, jak situaci prožívá a jak ji zvládá, než se fascinovaně doptávat na podrobnosti léčebného procesu apod. Lidé procházející léčbou často dostávají mnoho otázek. Mnohdy takových, ze kterých mají pocit, že lidi v jejich okolí například zajímá více „proces léčby“ než oni jako lidské bytosti.
    6. Vybírejte slova pečlivě. Pokud nevíte co říci, je lepší neříkat nic. Není ostuda říci: „Nevím, co mám teď říci.“ Můžete být autentický a přiznat svoje pocity, i to že jste třeba zaskočeni. Případně jen říci: „To je mně líto.“ Nebo „Mohu ti nějak pomoci?

      Existují ale i fráze, které, jak se v praxi ukázalo, nemocní slyší spíše NERADI. Těch je lépe se vyvarovat:

      •  „Vím, jak se cítíš.“ (… tuto frázi mohou použít snad jen lidé, kteří si prošli stejným onemocněním jako aktuálně nemocný člověk, ti jediný to mohou říci s vyšší dávkou jistoty a autentičnosti; ostatní lidé by se ji měli vyvarovat);
      •  „To bude dobré!“ (… vždyť nemáme žádnou jistotu, že to tak bude!);
      •  „Musíš bojovat!“ (…v této dobře míněné větě je obsaženo mnoho požadavků na nemocného; být aktivní při vzdorování nemoci může být jistě ku prospěchu, na straně druhé, tímto stylem podaný „příkaz“ mnohdy nedává možnost pacientovi být i na okamžik slabý, nejistý, beznadějný; tento požadavek může postavit nemocné do role, kdy pro něj bude obtížnější říct si o pomoc ve chvíli, kdy to nejvíce potřebuje, protože to přeci „bojovník“ nedělá apod.);
      •  „Kolik času ti zbývá?“ (… vůbec nevíme, zda je nemoc až takto vážná, navíc takto hluboké téma může případně otevřít jen nemocný sám);
      •  „Vím přesně, co bys měl dělat!“ (… můžeme nabídnout pomoc, ale nemůžeme jeho kroky řídit; navíc nevíme, jaká je aktuální situace, případně navržená léčba apod.)
    7. Pokud máte potřebu přeci jenom dávat nemocnému rady a doporučení, je dobré se ho na to nejdříve zeptat. Tedy například uvést, že máte určitou informaci o tom, co by mu mohlo pomoci, a zeptat se, zda to chce, či nechce slyšet. Nechat rozhodnutí na něm, přestože to s ním myslíte určitě dobře. Nabídnout mu, že vás může kdykoliv zastavit apod. Mnoho nemocných slýchává od lidí ve své blízkosti značné množství „zaručených rad a doporučení“, která působí po určité době spíše rušivě. Je na nemocném, zda si je chce poslechnout, či nikoliv.
    8. V rozhovoru není třeba spěchat, spíše je třeba pozorně naslouchat. Nemocný by měl mít pocit, že má vaši plnou pozornost. To je autentickým potvrzením toho, že vám na něm záleží a že vnímáte případnou závažnost situace.
    9. Předposledním bodem je sdílení emocí. Přestože sdílení emocí je součástí autentických lidských vztahů, je třeba myslet i na nemocného a na to, kolik toho aktuálně unese. Pokud jste (jako pomáhající) zaplaveni vlastními pocity strachu a beznaděje, není ku prospěchu je v plné síle přenášet na nemocného. Přiznat, že máme strach (například stejně jako nemocný), může být užitečným projevem empatie. Něco jiného ale je, když nemocnému tyto pocity sáhodlouze a barvitě popisujeme. Případně na něj „přenášíme“ naši vlastní bezmoc. Cítit tyto emoce (jako pomáhající) není nic špatného a k náročným životním situacím patří. Pokud si od nich ale potřebujeme sami ulevit a sdílet je s někým, může být dobrou volbou zase někdo další, kdo bude dělat oporu vám. Ne přímo nemocný. Může to být dobrý přítel nebo i odborník (mapa psycho-onkologické péče a on-line poradna).
    10. Tématem vašich společných rozhovorů rozhodně nemusí být jen „nemoc“, a ani by to tak být nemělo. Člověk, který onemocněl rakovinou je stále ten stejný člověk jako předtím (byť může být pod vlivem nemoci více podrážděný, méně trpělivý apod.). V mnoha případech chtějí být nemocní „součástí světa zdravých“, nechtějí být mimo dění a chtějí se bavit také o „normálních“ tématech a běžných starostech všedních dnů.

Mnoho užitečných rad a doporučení pro člověka, který má ve své blízkosti onkologicky nemocného, najdete také v knize „Rakovina v rodině“, kterou sestavil kolektiv autorů psycho-onkologické sekce České onkologické společnosti a bude k dispozici na podzim roku 2019. Vychází z jejich mnohaletých zkušeností a nabízí řadu praktických informací. Případně si můžete přímo poslechnout záznam webového semináře na téma „Rozhovor o nemoci s nejbližšími a přáteli“, který se uskuteční 25. listopadu 2019. 

Pro obě strany (pacienta i blízkého člověka) může být užitečné si uvědomit, že mají právo říci, když je toho ně příliš a zkrátka hovor nevyhledávat. Otevřeně přiznat, že se jich téma moc dotýká a aktuálně neví co s tím. Není za co se stydět a může být lepší to přiznat, než pak způsobovat sobě i druhé straně trapné a těžké chvíle.

Pokud je třeba o nemoci mluvit s dítětem, můžete načerpat informace na speciálních stránce „Jak o rakovině mluvit s dítětem“.

Informace o stránce