Všechny příspěvky

Chápu Váš strach o maminku a úzkost nad tím, že si s ní nemůžete povídat. Píšete do poradny, kde odpovídají psychologové, Váš dotaz je ale hlavně pro ošetřující lékaře Vaší maminky. Je to velmi citově, emočně silná situace, co ale můžete určitě dělat, je, abyste se pořád ptala ošetřujících lékařů, chtějte vše kolem zdravotního stavu maminky vysvětlit, prosím, pozorně poslouchejte, co a jak Vám budou lékaři vysvětlovat, co se s Vaší maminkou děje. A také mějte na paměti, že Vaše děťátko spolu s Vámi cítí ohrožení. Myslete prosím především na své dítě. Ovšem tak, jak situaci líčíte, je Vaše maminka zřejmě velmi ohrožena na životě, je to velmi smutné. Věřím, že budete mít dost síly vše zvládnout.

12. 5. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Velice vtipně, dokonce rafinovaně formulovaný dotaz, při jeho čtení jsem měla reálné nutkání Vám odpovědět jinak, než jak to udělám následovně.
Tato odpovědna je adresnou službou statečným pacientům a jejich úžasným podporujícím blízkým, opravdu nelze OBECNĚ popisovat vývoj psychoonkologie, fenoménů a modelů reakcí lidské psychiky na závažnou, život ohrožující zprávu, podpůrnou terapii, sebevzdělávání v oboru a mnoho dalšího. To byste měla velice usnadněnou práci a ta by mohla být dokonce plagiátem. Poradím Vám: přečtěte si všechny otázky a odpovědi z naší poradny, vyhledejte si na internetu vše, co se týká zamýšleného obsahu Vaší seminárky, jděte do knihovny, tam je dostatek knih zahraničních i překladů, možností, jak se dopátrat odpovědí je mnoho a Vy máte jistě dostatek času a sil. Pro nás, klinické psychology, kteří jsme dnes a denně u svých pacientů, je čas velice vzácný, jsme tu především pro ně a jejich blízké.

3. 5. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz,

Na úvod bych ráda rozlišila, že jako psycholog nejsem pediatr ani dětský onkolog abych Vám zodpověděla medicínské dotazy. V první řade však cítím, že jste nám napsala protože máte o synův zdravotní stav starost, proto jsem konzultovala Váš dotaz s našimi lékaři. Zvětšené uzliny, jak v dotazu specifikujete, se vyskytují u hodně infekcí a potíží, spojitost s nádorovým onemocněním není výlučná. Co se týče váhy a růstu syna, tohle doporučujeme konzultovat v zařízení kde je syn sledován pro intoleranci laktózy. Z popisu Vaší situace chápu, že syn má různé zdravotní potíže už od narození, a že i z tohohle důvodu může být Váš strach o jeho stav výraznější.
Z informací které podáváte, je zřejmé že synka necháváte sledovat pečlivě Vaším dětským lékařem, který Vás poslal i na sono. Nevím, do jaké míry jste své obavy konzultovala s ním, jestli však synka má v péči od narození, určitě se můžete s důvěrou obrátit s tímhle dotazem i na něho. Jestli si z nějakého důvodu přejete mít další názor na synovy výsledky, může Vás lékař odeslat na nejbližší nadřazené dětské oddělení v místě Vašeho bydliště nebo okolí.
Přeji Vám aby se synek brzy cítil lépe.

3. 5. 2010, Mgr. Kristina Tóthová, Klinika dětské onkologie Brno, kristina.tothova@fnbrno.cz

Vaše zpráva je velmi smutná, nicméně má odpověď na ni bude pouze částečná, neboť posíláte svůj dotaz do psychoonkologické poradny, zatímco by měl směřovat především k lékařům. Píšete, že lékaři Vašemu otci vysvětlili, proč jej nemohou dál léčit, ale protože on je ve středním dospělém věku, nechce ještě umřít. Zřejmě dostává paliativní léčbu, protože asi kdyby jej léčili naplno, mohou mu velmi ublížit. Také se trápíte tím, že Váš otec nezanedbával žádné lékařské vyšetření, že mu stále říkali, že je vše OK a nyní leží v samatoriu. Jako podporu ztrápené psychiky dostává – velmi správně – antidepresivní léčbu. Váš otec je sice poměrně mladý, ale zato velmi nemocný. Jeho nemoc je zákeřná, chvíli ustoupí, pak s razancí a silou znovu udeří. Z psychologického podpůrného hlediska Vám říkám, že se s tím nedá smířit, ale je nutné s tím počítat. Při procesu smiřování se s faktem nevyléčitelnosti a smrtelnosti vždy hledáme pomoc, nevěříme lékařům. Přece padesátileté tělo musí mít sílu, šanci a chuť zvládnout smrtelnou chorobu! Jsme –li smířeni s faktem, že každý tvor je smrtelný, pak musíme vědět, že i my podlehneme tomuto zákonu, nelze hledět na to, kolik nám je let, co jsme ještě nestihli, nedodělali, kolik úkolů nás v životě ještě čeká. Váš otec dostal smrtelnou nemoc. Je velmi obtížné Vám poslat zprávu, že ze své profesní i osobní zkušenosti vím, že pokud je pacient z vážných důvodů dále neléčitelný, je těžké, ale úlevné se s faktem odcházení smířit. Já Vám mohu doporučit svůj názor klinického psychologa s dlouhou praxí na onkologii. To, co uděláte, jak se k osudu Vašeho otce (nakonec i sebe) postavíte, je jen na Vás. Hodně síly

16. 4. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Přemýšlím nad odpovědí na Váš dotaz, který je vlastně směrován z padesáti procent na lékaře onkourologa, dále na psychiatra sexuologa. Pokud byste našla tyto odborníky a oni Vám odpověděli na drtivou většinu Vašich otázek, pak pokud by ještě nějaké procento pochybností mohl rozptýlit klinický psycholog, naše poradna je vám oběma plně k dispozici. Opakuji, Vaše otázky může zodpovědět především lékař. Věřím, že se Vám podaří dostat se k lékařským odborníkům. Hodně zdaru a trpělivosti Vám přeji.

24. 3. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Ptáte se mne, jestli považuji za možné a rozumné řešení vzít si svou maminku, která je nyní v posledním stádiu nemoci, domů z léčebny. Budeme tedy uvažovat spolu, ano? Maminka je pro nás nesmírně cenný a milovaný člověk a my bychom byli rádi, aby spolu s námi strávila ten kousek života, který jí zbývá. Chtěli bychom jí umožnit, aby se vrátila domů, moc si to jistě přeje. Tak, a nyní si jsme vědomi, že budeme muset pro ni zajistit celodenní péči stejně jako ji má v léčebně. Ale opakuji, máme maminku rádi. Nevíme na jak dlouhou dobu budeme muset vyblokovat rodinu ze všech pracovních i mimopracovních aktivit. Také musíme zajistit pro maminku odbornou péči, praktického lékaře, sestru, případně, pokud je to možné, pak nejlépe domácí hospicovou péči. Za sebe říkám rovnou (zažila jsem to pět let se svou milovanou maminkou), že je to extrémně vyčerpávající fyzicky, ale hlavně psychicky náročný životní rytmus, kdy se můžete dočkat negativních emocí od svých nejbližších, můžete se zhroutit pod náporem povinností. Ale především tu budou vyhlídky do budoucna velmi, velmi smutné, tristní. Takže, pokud zvážíme všechna proti, a je jich moc a moc, pak nám na misce pro zůstane jediné, láska k trpící mamince, touha vyplnit její jediné přání být s rodinou a pak, až tu maminka nebude, náš život bez jediné výčitky, že jsme pro matku udělali vše, co bylo v našich silách. Pokud ale na takové řešení vás bude v rodině málo, bylo by dobře zvážit variantu bezpečné ústavní hospitalizace Vaší maminky. Hodně odvahy

10. 3. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Prožívám uspokojení při četbě skutečnosti, že nejste onkologickou pacientkou – i když píšete „zatím“. Existuje spousta nezhoubných nádorů a Vy jste si před rokem jeden takový nahmatala. To, co následně popisujete je rozvoj silné a opakované úzkosti, kterou zažíváte díky pocitu nejistoty a strachu, aby se jednou nestalo, že onkologickou pacientkou budete. Je to tzv. cancerofobie neboli panický strach ze zhoubného nádorového onemocnění. A tomuto strachu dala zjevně podnět Vaše minulá zkušenost. To je pochopitelné. Je nejspíš velmi pravděpodobné, že žádným jiným nádorovým onemocněním v tuto chvíli netrpíte, ačkoli v medicíně nikdy nemůžete vyloučit, že se to jednou stane – stát se to opravdu může (a to každému z nás), u situace zdraví a nemoci většinou nejsou stoprocentní záruky. Ale podobným způsobem bychom např. mohli bát být účastníky silničního provozu, protože taky se může stát, že nás tzv. přejede auto. Rozumově to jistě víte, ale teď jde o to, jak to zpracovat citově.
Jak jsem uvedla, sama tušíte, že věci, co se týkají zdraví se nedají plánovat a nikdy nelze získat stoprocentní jistotu, že nemoc nemám a nebudu mít. Chtěla by Vám ale říci následující:

1. Jednak je jistě na místě, když jste vnímavá vůči svému tělu – to je ocenitelné. V případě, že se Vám něco nezdá, necháte se vyšetřit – je to nejlepší cesta, jak co nejdříve odhalit nemoci ve stadiích, kdy jsou dobře léčitelné (včetně zhoubných nádorů).
   
2. Na druhé straně přílišné zabývání se vlastním tělem nejspíš povede k tomu, že Vás to bude infikovat k dalším obavám o své zdraví, neboť buďme upřímní: naše tělo se mění s tím, jak stárneme, a přitom to ještě nemusí znamenat hrozbu nemoci, může nás skutečně něco pobolívat z důvodu změny tělesných funkčních vlastností, můžeme vnímat i tzv. podprahové tělesné signály tím, že se na tělo úporně soustředíme. Bylo by dobře, kdyby se Vám podařilo od toho tělesného odpoutat – např. tak, že budete žít jako dosud, včetně různých aktivit, které Vám přinášejí radost … a život bude prima.
   
3. Avšak pokud máte pocit, že strachy či jiné nepříjemné emoce uvedeného typu jsou opravdu velké, omezují Vás v životě a vlastně Vám ho znepříjemňují, je asi cestou psychoterapeutická forma pomoci prováděná kvalifikovaným člověkem, který bude s Vaší fobií pracovat - Vy takovou cestou máte možnost zažít různé věci, získat zkušenosti a pochopit i to, jaká vlastně jste a proč cítíte, to, co cítíte apod. Tato cesta je delší než jen podání nějakého léku a dost, ale je to cesta, která Vás může osvobodit a můžete v ní mnoho získat. Zkuste oslovit některého psychoterapeuta – jistě v místě Vašeho bydliště jsou ambulance klinických psychologů anebo ve větších městech psychologů ve zdravotnickým zařízeních.

17. 2. 2010, PhDr. Ivona Šporcrová, klinický psycholog, Masarykův onkologický ústav, Brno, ivona.sporcrova@mou.cz

Stejně jako Váš příběh, tak i moje odpověď může být dost bolavá. Sama říkáte, že Vaše žárlení a podezírání není pořádku. To věru není. Dokonce si myslím, že takové uvažování jste měla o svém muži už dříve, před nemocí. Nemoc, která Vás potkala, je sama o sobě hodně tragická, ve Vašem případě pak se ještě připojuje smutek, že Vás postihla ve středním věku, který by měl být pro Vás tím nejšťastnějším. Chci věřit, že Vás muž má stále rád. Má ale svou práci, stýká se při ní pracovně s mnoha lidmi, dokonce možná všechny ty lidi znáte. Víte tedy, o čem mohou s Vaším mužem mluvit. Taky byste to chtěla vědět, proto jej netrpělivě každý den vyhlížíte a žádáte jeho pozornost. Bojíte se nevěry. Dobrá, zkuste teď vidět situaci jeho očima. Vaše nemoc jej zaskočila stejně tak strašně moc, jako Vás. Byl by zbabělec, kdyby Vás nepodporoval, ale je to pro něj hodně těžké. Neví, jaká slova by pro Vás byla vhodná. Tak je rád, když může jít do práce nebo hledat psychickou rovnováhu na fotbale. Co neumí, je odpovídat na úzkostné otázky, ve kterých je osten žárlivosti. Žárlivost a podezíravost je bezpečnou cestou k zániku dosud dobrého vztahu. Na žárlení pilulka není, na úzkost, strach, obavy, smutek pilulky jsou. Zkuste přemýšlet se mnou. Jakou ženu by v současné situaci měl Váš muž doma nejraději? Nespletu se, když by to měla být žena statečná, která zvládá statečně svou nemoc a ještě se dokáže chovat přívětivě k muži. Vítá jej upravená, klidná, má nachystané jídlo a naslouchá mu, když mluví o své práci. Pak mu bude připadat lehčí vracet se domů k léčící se ženě a nebude mu zatěžko poslechnout si její prožitky. Že nad takovou idylou jen kroutíte hlavou? Dobrá, ale moudré ženy vědí, že tak jedině můžete překonat manželskou krizi. Pokud byste se chtěla pustit touto cestou, musela byste ale na počátku zdolat svou úzkost a depresi tím, že je budete léčit. Dnešní psychofarmaka jsou bezpečná a velmi účinná, bez nich byste se mohla propadat víc a víc do negativních nálad a myšlenek. Přeji Vám, abyste našla také bezpečné ucho pro Vás bezpečného člověka, se kterým byste mohla své pochybnosti a obavy sdílet. Jen si nemyslím, že by to měl být právě Váš muž. Zkuste chvíli přemýšlet s chladnou hlavou, cestu ze současné psychické krize jistě najdete.

10. 2. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Z Vašeho příspěvku je zřejmé, že Vás s maminkou nyní nečekají veselé chvíle. Váš dotaz se týká zaprvé toho, jak s ní mluvit. Pokud Vaše maminka má potřebu mluvit o tom, jak se cítí, a současně z těchto sdělení usuzujete na její pocity nejistoty a obavy („jak budu žít, příp. jak dlouho“), nejlépe uděláte, když jí budete především naslouchat a nebudete odmítat rozhovory na podobná témata. Tím, že o tom člověk mluví a ví, že je vyslechnut, tím částečně řeší svoji úzkost s vědomím, že na ni není sám, a to je úlevné. Často se stává, že blízcí v dobrém úmyslu reagují slovy „na to nemysli, však se ještě spolu za nějakou dobu těmto věcem zasmějeme až je překonáme ...“ apod. Podobnými odpověďmi nemocného většinou pozitivně nemotivují, naopak: obvykle v něm vyvolávají pocit nepochopení a osamění či odmítnutí. Vaše maminka pravděpodobně potřebuje cítit, že na svůj problém není sama, že jste ochotna (nebo ochotni) prožít s ní to nepříjemné, co ji čeká, včetně negativních emocí, které k nemoci patří.
Pokud mluví o sebevraždě, těžko říci, jak to doopravdy myslí – na to je potřeba dotyčnou osobu znát. Někteří lidé mohou o takové věci hovořit proto, aby se odventilovali, aby uvolnili svou zlobu atd. Jiní proto, aby si potvrzovali, že rodina s jejich názorem nesouhlasí a dostalo se jim opakovaně přijetí, něhy apod. Pak jsou také ti, kteří to mohou myslet vážně. Budete-li dobře pozorovat, jak se maminka chová v situacích, kdy o sebevraždě nehovoří, možná vám to napoví, jak to myslí ona. (Na druhé straně musím říct, že ač většina lidí se sebevraždou obecně nesouhlasí, je třeba mít na paměti, že jedině ten, který o ní mluví má taky právo a odpovědnost o svém životě rozhodovat.) Když budete mamince citlivě sdělovat to, co si myslíte o tom, co říká Vy (tzn. že budete debatovat o důvodech, které pro to má) a konfrontovat ji s tím, že Vy to vidíte poněkud jinak, je naděje, že její názor posunete. Často pacienti ohrožení na životě říkají, že život pro ně ztratil smysl. Zkuste mamince toto tvrzení obrátit s zeptat se jí, jaký má ona jako osoba smysl pro tento svět – co komu nebo čemu přináší a proč je důležitá.
Druhá část Vašeho dotazu směřuje k podpoření nálady. Než na to odpovím, musím sama sobě položit otázku „zda to vůbec jde nebo jak moc je to za této situace možné?“ Udělat ze špatné nálady náladu veselou a optimistickou by asi nebylo na místě – člověk nemůže být obecně veselý, když situace není příznivá; došlo by k tomu, že by to bylo nejspíš neupřímné nalhávání si něčeho ... a následný propad do smutku by snad byl ještě horší. Nejspíš by ale bylo dobře, kdybyste u maminky zkusila podpořit, aby si zachovala ve svém životě to, co dělala dosud a co jí přinášelo uspokojení a co může svým způsobem dělat i nyní: pokud poslouchala ráda hudbu, nechť ji poslouchá; pokud ráda luštila křížovky, ať se o to pokusí... Něco se nepodaří, ale něco ano. A to, co se podaří u nemocného podpoří pocit, že je schopen ledasco zvládnout a může mu to přechodně přinést i uspokojení a tím pádem i lepší náladu. Další věc, která je důležitá, je naučit se žít dneškem – tj. tehdy, když víme(nemocný i my druzí), že dnes tu naše milovaná osoba s námi je. Tento úkol rozhodně není lehký, nicméně zkoušet by se to mělo.
Závěrem bych svou odpověď shrnula do jedné věty: nechte maminku zažívat pocit, že jste s ní se všemi city, prostě že jste jí k dispozici a ona se nemusí bát, že na svou „tíhu“ je anebo bude sama.

1. 2. 2010, PhDr. Ivona Šporcrová, Masarykův onkologický ústav, Brno, Ivona Šporcrová [ivona.sporcrova@mou.cz]

Zvednuté hladiny PSA jsou poměrně častým projevem, proto se doporučuje možnost ozařování. Vidina toho, že muž pacient již nebude po RAPE chlap je poněkud přehnaná. Je pravda, že po radikální prostatektomii lze očekávat poruchy erekce asi v 50% případů, možnost oplození je operací zcela vyloučena. Daleko důležitější je však úspěch operace, který bývá zpravidla velmi dobrý a proto pravděpodobnost dalšího růstu nádoru je minimální. V pooperačním období je však nutné trvalé sledování.
U chlapských záležitostí tohoto druhu jde o to vyrovnat se spíše se změnou funkce mužské chlouby co do času, výdrže i kvality. Nikoliv úplné ztráty činnosti mužského orgánu. Jak píšete Váš děda je věčně mladý neposlucha - dovolte abych poznamenal že právě toto je již polovina úspěchu. My chlapi jsme poněkud ješitní a zejména pyšní na to že jsme chlapi. To co z nás však dělá opravdové chlapi je překonávání překážek, často i se sebezapřením a nelibostí, ale s vidinou toho, že opět dokážeme zvítězit, zase mít pravdu a stát se tak ještě o něco málo ješitnějšími.Váš děda vyhrává boj s rakovinou prostaty, což ho tak trochu omezuje od některých dřívějších činností. Ty však v tuto chvíli nejsou důležité. Důležitá je podpora Vašeho dědy v tom, že vše má svůj čas a že právě on je vítězem. Věřte, že každý to štěstí nemá. Nyní je tedy třeba apelovat na Vás v tom smyslu, že je nutné chválit Vašeho dědu za vše co se mu podaří v boji s nemocí. On sám posléze pozná a pochopí nutnost změny některých hodnot s tím, že sice přišel o určité libůstky, ale tato oběť jej posunula o poznání vpřed. Tím, že něco obětoval, vyhrál sám nad sebou a získal tak možnost užívat si hodnoty nejcenější a tou je život. Přeji Vám mnoho zdraví i potřebného štěstí.

25. 1. 2010, Mgr. Zdeněk Hrstka, Ph.D. psycholog, Klinika onkologie radioterapie a oddělení klinické hematologie Fakultní nemocnice v Hradci Králové., hrstka@pmfhk.cz

V první řadě bych řešil návštěvu onkologa, aby se Váš manžel po vyšetření dozvěděl o jaký typ nádoru jde a co je a co není možné dále dělat.
Onkologové se nezabývají jen stavem po operaci,ale zajímá je celý průběh onemocnění včetně již prodělaných zákroků. Co se týče životosprávy u každého pacienta je to velmi rozdílné avšak určité zásady se stanovit dají.
Ty však musí stanovit lékař podle aktuálního stavu pacienta. Všeobecně lze říci, že pacient by měl jíst i dělat pouze to co mu nezpůsobuje bolest nebo jiné potíže a ponechává ho relativně v klidu. Z psychologického hlediska je nutný pokud možno neustálý kontakt. Váš manžel by neměl zůstávat dlouhou dobu sám. Měl by si povídat, řešit běžné životní starosti i radosti a nesnažit se uzavřít či stáhnout do sebe. Vždy je nějaká naděje, šance, způsob jak situaci dovést do zdárného konce v pozitivním smyslu.
Podporovaná důvěra v uzdravení nebo aspoň částečného zbavení potíží je pro Vašeho manžela velmi důležitá zejména pokud ji poskytují osoby jimž věří - a to jsou právě jeho nejbližší. S tím souvisí i trpělivost. Onkologická onemocnění jsou během na dlouhou trať, ale téměř vždy s pozitivním výsledkem pokud je dostatek času a nemoc není již v nejrozvinutějším stádiu. Protože se u Vašeho manžela začínají objevovat symptomy deprese, strachu a úzkosti což je naprosto normálním průvodním jevem nemoci, doporučuji navštívit onkologického psychologa, který Vám vysvětlí jakým způsobem lze překonávat obtíže spojené s psychickým stavem na úspěšné zdolání nemoci.

Pokud Vám mohu nabídnout, není problém aby jsme se sešli u nás na klinice onkologie a radioterapie ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové. Kontakt:
hrstka@pmfhk.cz

15. 1. 2010, Mgr. Zdeněk Hrstka, FN Klinika onkologie a radioterapie, hrstka@pmfhk.cz

Kladete mi dotaz, na který si z valné většiny odpovídáte sama. Shrňme si fakta: tatínek má nevyléčitelnou chorobu a žije s ní už docela dlouho, vypadá dobře, po léčení mu není fyzicky špatně, ale psychicky strádá. Vy, jeho nejbližší, se mu snažíte všemožně pomoci, rozptylujete ho, dáváte mu antidepresivní léčbu, necháváte jej v přítomnosti jeho vnuka, který kypí energií a může ji dědečkovi předávat. A nic platno, čas, vyměřený pro společný život se pomalu ztrácí ve strachu, slzách a bezmoci. Také v únavě, protože starat se o odcházejícího blízkého, je z nejtěžších úkolů lidského života. Váš tatínek se loučí, každý z nás se bude loučit, loučit podle toho, jak to umíme, jak jsme se loučili po celý náš život. Tatínek jistě ve svých myšlenkách bilancuje celý svůj život, což je další z těžkých úkolů. V tomto případě mu ale může pomoci ten z jeho nejbližších, který s ním strávil značnou část života (partner), se kterým si rozumí i beze slov (jeho dnes dospělé dítě, vrstevník, kamarád), kterému prostě věří, kdo jej nikdy nezklamal, kdo je pro Vašeho tatínka důležitou osobou. Zkuste zařídit takovou situaci, ve které budou jen dva aktéři, Váš tatínek a ucho, tedy podpůrná osoba. Tatínek tím, že je smutný, lituje věcí, na které už nedosáhne, situací, které už neprožije. Takovému smutku se říká bilanční smutek. Každý člověk má ve svém životě velkou touhu a šťastný je ten, komu se ji podaří naplnit. Je to touha dovršit všechny děje svého života tak, aby na konci neměl žádné resty, žádné nedodělky. Pocítíli svým vyprávěním, chcete-li, svou zpovědí, úlevu v úzkostné duši, jeho život se rozjasní. Ale pokud Váš tatínek nebude chtít přijmout takovou pomoc, musíte se smířit s tím, že jeho odcházení bude velmi, velmi smutné a únavné pro vás všechny. Pomohla by také cizí empatická osoba, která umí profesionálně naslouchat, psycholog, teolog. Jinak také doporučuji změnit současnou antidepresivní léčbu a nebát se užívat na úzkost léky proti úzkosti v dostatečné míře. Hodně síly L. Kalvodová

11. 1. 2010, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Oceňuji Vaši snahu o přispění k tak významnému tématu. Bohužel příspěvků je v této oblasti zatím poměrně málo, a nejsem si jista, zda taková koncepce vůbec byla oficiálně vytvořena teoreticky, alespoň v našem jazykovém prostředí. V praxi však funguje na onkologických pracovištích již dlouhodobě. V příloze Vám zasílám jednak svůj příspěvek k problematice, jde o výňatek z článku Psychosociální aspekty péče o děti s maligním onemocněním (etické problémy), který vyšel v publikaci Podpůrná péče v dětské onkologii, napsal prof.Mudr.Jaroslav Śtěrba, Ph.D. a kolektiv autorů Kliniky dětské onkologie FN Brno a LF MU Brno, vydalo NCO NZO Brno 2008. Dále Vám zasílám příručku Průvodce pro rodiče, která byla vytištěna aktivitou nadačního fondu dětské onkologie Krttek, možná se Vám již podařilo ji sehnat. V této praktické příručce jsou jednotlivé aspekty péče o dětské pacienty rovněž podrobně popsány. Svoji koncepci podpůrné péče má na svých stránkách uvedena také Klinika dětské hematologie a onkologie UK 2.LF a FN v Motole: http://kdho.lf2.cuni.cz/rodiceapacienti.
Ze zahraničních publikací bych ráda zmínila vynikající sborník Psychosocial Aspects of Pediatric Oncology, editovaný Shulamith Kreitlerovou a Myriam Weyl Ben Arushovou. Další neméně zajímavý je sborník Pediatric Psychooncology (Psychological Perspectives on Children with Cancer) editovaný D.J. Bearisonem a R.K. Mulhernem. Tyto knihy máte možnost zakoupit anebo číst na webových stránkách google books.
Přeji hodně zdaru při psaní Vaší diplomové práce a úspěšné zakončení studia.

5. 1. 2010, Mgr. Irena Vlčková, Fakultní nemocnice Brno, Klinika dětské onkologie, ivlckova@fnbrno.cz

Jediné, co mohu k této zprávě dodat, je konstatování, že je vskutku neetické, nemorální nechat jakéhokoliv pacienta trpět bolestí. Ve 21. století má moderní medicína takové prostředky tišení bolesti, že by se měly dostat v dostatečné míře a všem, kteří to potřebují. Věřit míru bolesti udávanou pacientem a pomoci mu od bolesti, to je základní pravidlo humánní medicíny. Neměli bychom ale také zapomínat na to, že fyzickou bolest provází i bolest psychická, která je ve svých důsledcích mnohdy podstatně horší a sužuje pacienta více než ta fyzická. Nezapomínejme, že je bezpodmínečně nutné zbavovat pacienta jak fyzické, tak psychické bolesti. Je tedy nezbytné obracet se o pomoc k odborníkům.

3. 12. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Váš pocit nejistoty je pochopitelný. Pro člověka je obecně snadnější žít s vědomím, co ho čeká – to platí ve všem. Bohužel v případě onemocnění, včetně onkologického, odpověď na otázku co jak bude v konkrétní podobě dál nikdy nelze dát se stoprocentní jistotou. Získat záruku, zda budete v tomto smyslu zdravá, zda se za nějakou dobu Vaše onemocnění opět „neohlásí“, považuji za víceméně nemožný cíl (samozřejmě nejen ve Vašem případě, ale vůbec). A zkuste se mnou dále přemýšlet: Co se stane, když si člověk vytýčí nesplnitelné cíle? Nejspíš bude dále víceméně nespokojený nebo neklidný. Nyní však žijete – čteno mezi řádky – relativně kvalitně. Píšete, že podle Vašeho mínění jste poměrně dobře psychicky ustála léčebný proces – a to je zase z mého pohledu psychologa velmi dobře, že se Vám to podařilo. Nyní Vás čekají opakované celoživotní kontroly na onkologickém pracovišti a postupný návrat do běžného, tzv. normálního, života. To je dlouhý proces – a pokud máte 3 měsíce po léčbě, je to krátká doba na to, abyste do toho běžného života zařadila se vším všudy, tj. včetně psychického nastavení.
Ptáte se, co se svým problémem můžete dělat? Cest je několik:

1. Nemusíte dělat nic, ale to zřejmě nechcete.
2. Můžete se sama pokoušet snažit se zapojovat do dřívějších aktivit i přesto, že Vás nebaví tak jako dřív a hledat i jiné činnosti, které jste zatím nepoznala s tím, že Vás třeba osloví, budou se Vám líbit nebo v nich najdete nový smysl něčeho, že díky nim potkáte nové lidi, kteří Vám nabídnou nové zkušenosti atd.
3. Můžete vyhledat i odbornou psychologickou pomoc, pokud jste motivována k psychoterapii, tj. k aktivnímu řešení Vašeho problému, prostřednictvím které se budete nejspíše snažit porozumět tomu, proč prožíváte věci zrovna tak jak píšete a jaké jsou možnosti je lépe zvládnout, stručně řečeno: jak podpořit a urychlit adaptaci na skutečnost, že jste a budete onkologickou pacientkou a jak se vrátit do běžného života.
4. Můžete zvolit i cestu psychofarmak – tj. léků na psychiku. V tomto případě bych Vám doporučila spolupráci s psychiatrem, který je nejvíc kompetentní k tomu, aby posoudil jaký lék a v jakém dávkování Vám může být ku prospěchu a také jak dlouho ho můžete brát, aby se nevytvořil návyk na něj atd.
5. Ani jedna z těchto cest není tzv. lepší nebo horší – zvolte takovou, která je Vám nejbližší – podle Vašeho očekávání a možností. A pokud tato cesta bude lichá, dá se zopakovat v jiné podobě anebo se zkusí jiná cesta. Rozhodně žádná z těchto cest není ostuda, naopak – je ocenitelné to, že člověk chce něco dělat a to je lepší než to vzdát.

V každém případě je dobře, že nechcete se svým problém zůstat sama a nechat ho jen tak. Je potřeba si ho uvědomit, pojmenovat ho a mluvit o něm. To je vlastně klíč k tomu, že může nastat nějaká změna, tudíž že ho můžete zpracovat a najít svou vlastní cestu jak se sním vyrovnat. Vždy však neočekávejte víc, než je v danou chvíli reálné a buďte ráda, když se dostaví i malé úspěchy – např. chvíle, kdy prožijete něco hezkého, co Vás pobaví, potěší, kdy dokážete něco, co jste u sebe nepředpokládala apod. (A nyní příklad reálného očekávání: Je to asi tak, jako když extrémně obézní člověk chce být štíhlý. Taky to nedokáže hned nebo možná vůbec, ale může být šťasten, když se mu podaří shodit pár kilo a udržet určitou dobu tuto váhu, protože ví, že udělal dobře svému tělu. Většinou tehdy nepřemýšlí o tom, že díky své obezitě je velké riziko rozvoje dalších potíží, které mohou znamenat poškození zdraví a být v extrémním případě i smrtelné.)

18. 11. 2009, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@mou.cz