Z toho co píšete mám dojem že jste pečlivý mladý muž a své zdraví neberete na lehkou váhu, co je u sportovce možná i ze zkušenosti.
Zamýšlím se nad tím, co všechno kromě kolapsu a déletrvající bolesti Vás může vést k obavám, zda se nejedná o nádor. Napadá mě, jestli jste se s nádorovým onemocněním potkal v rodině nebo okolí? Taková situace jistě vzbuzuje úvahy, které mladí lidé běžně nemívají, a je rozhodne dobře že máte důvěru se ze svou otázkou obracet na odborníky. Ve Vašem věku patří nádorové onemocnění mezi velmi vzácné, a já budu věřit, že se Vás netýká.
17. 11. 2009, Mgr. Kristina Tóthová, Klinika dětské onkologie Brno, kristina.tothova@fnbrno.cz
20. 11. 2009, Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc, skrobankova@volny.cz
10. 11. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
1. 11. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Píšete, že máte silné léky a přesto nepomáhají. Tomu docela rozumím. Po dobu manželovy nemoci jste, jak říkáte, potlačovala před ním všechny negativní emoce. Zůstaly ve Vás a teď se derou na povrch. Nechte je propuknout v celé jejich síle. A taky se snažte manuálně pracovat, jakkoliv se starat o své okolí a o sebe. A taky hlavně o svém žalu mluvte, najděte si ucho, do kterého můžete svěřit celou hrůzu své duše.
27. 10. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Co se týká problematiky nežádoucích účinků doporučuji Vám návštěvu Informačního portálu pro veřejnost Státního ústavu pro kontrolu léčiv na adrese: www.leky.sukl.cz.
Podrobnosti o léčivech, včetně jejich složení najdete v Databázi léčivých přípravků na stejném portálu.
18. 9. 2009, správa Linkos, info@linkos.cz
31. 8. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Hodně síly
19. 8. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Jediné co jsem se dozvěděla,že nádor na zádech jde vyoperovat,ale v krku,že sním nejde dělat nic že má nějaké prášky,které by ho prý měly zastavit. Víc nevím a z toho mám strach.Bojím se že ví víc,ale nechce mi to říct, protože to nebude dobrá diagnóza.
Pokud mi nějak můžete poradit jak se chovat a jaké to může mít následky na budoucí život, tak Vám budu moc vděčná.
4. 8. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
30. 7. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
29. 7. 2009, Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc, skrobankova@volny.cz
9. 7. 2009, Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc, skrobankova@volny.cz
22. 6. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
1. 6. 2009, Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc, skrobankova@volny.cz
Samozřejmě uvažuju jednak o tom, že jsme mohli (jako rodina) udělat víc (řídili jsme se však radami lékařů) a jednak o pochybení lékaře, které podle mě v určité fázi nastat muselo, protože maminka chodila na různá vyšetření již dva roky před tím a vždy jí bylo řečeno, že je v pořádku. V kombinaci s následným občas arogantním přístupem lékařů, se kterým jsem se setkala za dobu jejího pobytu v nemocnici je to obzvlášť ... nepříjemné? Prostě mě to strašně "štve". Zároveň si říkám, že zjišťovat teď, kde se stala chyba nemá cenu, protože maminku nám to nevrátí.
Mám teď samozřejmě mnohem víc práce a také stresu, asi je to normální v této situaci, ale pozoruji u sebe příznaky nějaké žaludeční neurózy. Zřejmě to souvisí jednak všeobecně se stresem a také s vědomím jak zakeřná může být rakovina žaludku, se vzpomínkami na to, jak maminka nemohla jíst atd. Nejsem prostě schopná se najíst v klidu: buď na to nemám vnější podmínky, jím v práci, nebo si klid "naordinuji", ale potom mi často při jídle vytanou vzpomínky, které mě opět zneklidní natolik, že jídlo ani nedojím. Nejlepší je snad jíst u televize, kdy nemyslím ani na jídlo ani nic kolem a prostě to do sebe naházím. Tak jako tak je mi po jídle většinou těžko a na zvracení. Časem se to zatím spíše zhoršuje.
Máte, prosím, nějakou radu na to, jak to lépe zvládat? Také je samozřejmě možné, že mám nějakou poruchu zažívání, ale pokud se na to podívám racionálně, spíš vidím ten problém v souvislosti s psychikou. Jsem ten typ, který když je ve stresu tak spíš nejí...
Děkuji za Váš čas a za to že poskytujete pomoc lidem v nelehké situaci.
27. 5. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz