Můj manžel prochází v současné době chemoterapií - 2 cykly. Před měsícem a půl mu bylo odstraněno jedno varle, nález seminom. Jelikož mám s tímto již zkušenosti - můj bývalý přítel onemocněl rak.lymf.uzlin - Burkit.lymfom - takže vím jak je psychika důležitá pro zdárný průběh léčby. Samozřejmě se mu snažím být oporou, bohužel on je trošku složitější povahy a nedokáže své pocity a trápení pojmenovat ani vyjádřit. Je u nás šílené napětí, vidím jak se trápí, chodí jak tělo bez duše. Včera večer mi řekl, že ho trápí to, že už ke mně necítí to co kdysi, že je radši sám, že má sám v sobě zmatek, že se ani už netěší když mám přijít z práce .... Ještě před týdnem bylo všechno v pořádku, nebo se tak alespoň choval. Počátek tohoto stavu datuje někdy k datu zahájení léčby. Jsem z toho hrozně zmatená a velmi mě to trápí, jsem o 6,5 roku starší než on a doposud jsme opravdu neměli vůbec žádný problém, naopak všechno perfektně klapalo, denně jsem od něho dostávala desítky smsek s vyznáním atd. Mám hrozný strach co přijde. S nemocí mého bývalého přítele jsme bojovali úspěšně, když se dozvěděl, že je zdráv úplně se změnil. Asi chytil druhou šanci na život a začal být na mě zlý až agresivní ...nakonec jsme se rozešli. Hrozně moc se bojím, aby i s manželem to nedošlo takhle daleko. Je možné, že to vše souvisí s léčbou a vůbec jeho současným stavem?
Dobrý den,
prosím, omluvte zpožděnou odpověď na Váš závažný dotaz. Tak asi takhle: představte si manželovu současnou situaci: je to mladý muž, který ještě zcela nedávno měl absolutně jiné představy o prožití svého života. Stalo se ale něco šíleně jiného. On je hluboce zraněn, zasažen ve svém mužství, kromě obrovského strach o život je tu především pocit, že jej tělo zradilo jako muže. (Mimochodem, to jste v prvním Vámi jmenovaném případě nezažila.) Váš manžel se může před Vámi také docela obyčejně stydět, zřejmě proto se k Vám chová odtažitě. Samozřejmě svá zranění schovává před celým světem, tedy i před tím nejbližším člověkem, před svou ženou. Navíc je to velice krátká doba od začátku léčby, stále ještě může být ve fázi psychické krize, která se projevuje velkou agresí vůči všem zdravým lidem kolem něj. Tato fáze obvykle dlouho netrvá, protože člověka velmi vysiluje.
Co můžete dělat? Prožila jste si už jednou roli podpůrného člověka, ale teď je to kvalitativně trochu jiná situace. Já bych respektovala manželovy nesmírně těžké chvíle, nesnažila bych se vyzvídat, jak se cítí, pokud by mne nechtěl vidět, mluvit se mnou, i to bych respektovala. Udělala bych mu klidné zázemí, jen bych mu laskavě, ale důrazně připomněla, že tu jsem a budu, až se v něm zlomí ta zloba na osud, tělo a jeho funkce, že jej mám a stále budu mít ráda.
A za mne jako terapeuta, který provází takto nemocné pacienty: jsem přesvědčena, že Vám tentokrát opakování rozchodu nehrozí.Přeji Vám a Vašemu muži, aby Váš vztah nemocí zesílel.
prosím, omluvte zpožděnou odpověď na Váš závažný dotaz. Tak asi takhle: představte si manželovu současnou situaci: je to mladý muž, který ještě zcela nedávno měl absolutně jiné představy o prožití svého života. Stalo se ale něco šíleně jiného. On je hluboce zraněn, zasažen ve svém mužství, kromě obrovského strach o život je tu především pocit, že jej tělo zradilo jako muže. (Mimochodem, to jste v prvním Vámi jmenovaném případě nezažila.) Váš manžel se může před Vámi také docela obyčejně stydět, zřejmě proto se k Vám chová odtažitě. Samozřejmě svá zranění schovává před celým světem, tedy i před tím nejbližším člověkem, před svou ženou. Navíc je to velice krátká doba od začátku léčby, stále ještě může být ve fázi psychické krize, která se projevuje velkou agresí vůči všem zdravým lidem kolem něj. Tato fáze obvykle dlouho netrvá, protože člověka velmi vysiluje.
Co můžete dělat? Prožila jste si už jednou roli podpůrného člověka, ale teď je to kvalitativně trochu jiná situace. Já bych respektovala manželovy nesmírně těžké chvíle, nesnažila bych se vyzvídat, jak se cítí, pokud by mne nechtěl vidět, mluvit se mnou, i to bych respektovala. Udělala bych mu klidné zázemí, jen bych mu laskavě, ale důrazně připomněla, že tu jsem a budu, až se v něm zlomí ta zloba na osud, tělo a jeho funkce, že jej mám a stále budu mít ráda.
A za mne jako terapeuta, který provází takto nemocné pacienty: jsem přesvědčena, že Vám tentokrát opakování rozchodu nehrozí.Přeji Vám a Vašemu muži, aby Váš vztah nemocí zesílel.
11. 1. 2009, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Dobrý den, moje maminka bude operována s podezřením na nádor kosti v rameni. Je velmi psychicky labilní a trpí těžkou neurastenií, a říká, že pokud by měl být nádor maligní vzdává to, že nechce pomalu umírat, procházet nevolnostmi z ozařování a podobně. Před rokem jí zemřela kamarádka na rakovinu tenkého střeva. Pro maminku je to velmi těžké a já nevím jak jí pomoci. Zatím jí uklidňuji že ani lékaři nevědí co v té ruce vlastně má a moudří budo až po operaci a následné histologii, jenže co když se to potvrdí? Jak jí mohu pomoci? Mám dvě malé děti, které velmi miluje, a doufám že alespoň ty by pro ni mohly být motivací. prosím poraďte.
Společně s maminkou máte před sebou velmi náročné chvíle. V tuto chvíli náročné zejména tím, že vlastně nevíte, jaký bude konečný verdikt. Mnoho nemocných nese období čekání velmi těžce, těžce se smiřují s možností nádorového onemocnění, ve svých představách si staví katastrofické scénáře. I po případném sdělení diagnózy maligního onemocnění se, paradoxně, většina nemocných může cítit lépe - opadne z nich napětí, jsou seznámeni s možnými postupy léčby, s tím co mohou udělat sami. Je jednoduché to napsat, ale na začátku je nejdůležitější dát lékařům šanci a čas na to, aby mamince ukázali, co dovedou, a aby se i ona sama přesvědčila, co dokáže zvládnout. Většina z potíží doprovázejících onkologickou léčbu je dnes dobře řešitelná a není řečeno, že problémy, které měla její přítelkyně, bude mít také.
Co ale dělat teď, když jste ještě na počátku? Buďte s maminkou, držte ji za ruku, doprovázejte ji k lékaři, nebojte se „bojovat“ za ni, když chvílemi nebude moci nebo i chtít. Má vnoučata, má Vás a určitě i jiné věci, pro které stojí za to se prát. Jen může chvíli trvat, než je zase uvidí. Buďte tolerantní, dodávejte ji opatrný optimismus, v rámci možností ji zapojujte do „normálního“ života. Z toho, co píšete by bylo vhodné zvážit také nasazení léků proti depresi a úzkosti, které může naordinovat i praktický lékař.
Děkuji Vám za Vaši starost a přeji vám oběma hodně trpělivosti, sil a odvahy čelit tomu, co máte před sebou.
Co ale dělat teď, když jste ještě na počátku? Buďte s maminkou, držte ji za ruku, doprovázejte ji k lékaři, nebojte se „bojovat“ za ni, když chvílemi nebude moci nebo i chtít. Má vnoučata, má Vás a určitě i jiné věci, pro které stojí za to se prát. Jen může chvíli trvat, než je zase uvidí. Buďte tolerantní, dodávejte ji opatrný optimismus, v rámci možností ji zapojujte do „normálního“ života. Z toho, co píšete by bylo vhodné zvážit také nasazení léků proti depresi a úzkosti, které může naordinovat i praktický lékař.
Děkuji Vám za Vaši starost a přeji vám oběma hodně trpělivosti, sil a odvahy čelit tomu, co máte před sebou.
29. 12. 2008, Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc, skrobankova@volny.cz
Muj otec umira na rakovinu. Bydlim v zahranici takze nemohu podporovat rodice, tak jak bych chtela. Je mi ovsem zrejme ze oba potrebuji pomoc take v psychicke oblasti. Matka je zdravotni sestrou a pecuje o otce navic sama. Na koho bych se mohla obratit (organizace, sdruzeni), odud by rodice mohli ziskat psychickou podporu v tomto tezkem obdobi?
Ráda bych Vás, resp. Vaši matku směrovala na některého z nás, klinických psychologů, ale nevím, v jaké oblasti, regionu Vaše rodina žije. Já bych v první řadě kontaktovala ošetřujícího onkologa, který by měl vědět, kam pro odbornou psychologickou pomoc pro pacienta. Kdyby nevěděl, pak se podívejte na stránky naší psychoonkologické sekce na www.linkos.cz, kde je mapa pomoci s kontakty na kolegy (ti ani nemusejí být členy naší sekce). Pokud ani to by nestačilo nebo byste Vy ani Vaše matka neuspěly, zkuste mi znovu napsat, hlavně upřesnit region, kde Vaši rodiče bydlí a kde se léčí. Pak by bylo snad jednodušší Vás nasměrovat k nejbližšímu kolegovi.
Pak ale také je vhodná návštěva psychiatra, který, pokud Váš otec trpí depresí, úzkostí, smutkem, beznadějí, jistě dokáže naordinovat takové léky, které Vašemu otci uleví od psychické bolesti. Nakonec i podporující osoba (Vaše matka) je vystavena obrovskému psychickému napětí. A především ona by měla dostat adekvátní psychologickou podporu.
Pokud byste potřebovala, aby se Vaše matka mohla obrátit na nějakou pacientskou organizaci, jistě byste nějakou vhodnou našla na internetu.
Pak ale také je vhodná návštěva psychiatra, který, pokud Váš otec trpí depresí, úzkostí, smutkem, beznadějí, jistě dokáže naordinovat takové léky, které Vašemu otci uleví od psychické bolesti. Nakonec i podporující osoba (Vaše matka) je vystavena obrovskému psychickému napětí. A především ona by měla dostat adekvátní psychologickou podporu.
Pokud byste potřebovala, aby se Vaše matka mohla obrátit na nějakou pacientskou organizaci, jistě byste nějakou vhodnou našla na internetu.
24. 8. 2011, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Moje kamarádka letos prodělala onkologickou operaci. Hned na začátku ji bylo sděleno, že přišla pozdě. Je sama s malým synem a sedmdesátiletou maminkou, která se o ně stará. Prošla jsem s ní od diagnozy, operace až po chemoterapie až do teď. Její stav se zhoršuje, psychicky je na tom velmi špatně. Po velkém přemlouvání začala (snad) brát antidepresiva, které ji prý nazabírají. Říká, že nemůže chodit, mluvit, nic dělat, natož jít nakoupit, uvařit atd. To všechno obstarává její maminka, já pomůžu také, ale sama mám velkou rodinu a práci. Mám obavy, že začíná bláznit, o ničem jiném než o rakovině nemluví, uprostřed povídání kolabuje a hroutí se. Trpělivě jí hodiny vysvětluji, že když se tak bojí co bude se synem, musí se srovnat psychicky a zabojovat, právě proto, aby s ním zde zůstala co nejdýl. Na všechny pozitivní informace odpovídá negativně, nepřipustí si ani jedinou veselou myšlenku. Nevím si rady, odmítá moje nabídky na výlet, do kina, na procházku, tvrdí, že je tak nemocná, že to nezvládne. Cítím se po setkání s ní úplně vyčerpaná a prázdná i přesto, že se opravdu snažím jí pomoci. Chci se zeptat, jestli je toto chování běžné u pacientek s touto diagnozou a jak zlepšit její psychický stav.
Situace kolem Vaší kamarádky tak, jak ji popisujete, je z psychologického hlediska velmi vážná. Vaše kamarádka se nedokáže sama dostat z negativizmu, beznaděje, stavu těžké deprese. Dokonce se obávám, že jí nedokážete pomoci ani Vy, ani třeba její matka. Všeobjímající děs a strach ze smrti je teď to jediné, na co dokáže myslet. Neslyší Vaše slova, neslyší slova nikoho kolem sebe. Budete-li jí chtít účinně pomoci, pak třeba byste ji mohla doprovodit k jejímu ošetřujícímu onkologovi a jemu říct, jak vidíte její psychické reakce na nemoc. Pravda, lepší by bylo jít hned k psychiatrovi, který by jistě dokázal zvládnout její paniku léky a poté, co by se Vaše kamarádka zklidnila, bylo by velmi žádoucí oslovit klinického psychologa, který by dokázal s ní mluvit tak, aby si mohla uspořádat své myšlenky, určit cíl a priority po dobu svého léčení. Pokud byste takového kolegu nesehnaly, pak není nic ztraceno. Pokud jste byla důvěrnicí Vaší kamarádky ještě před nemocí, mohla byste se pokusit spolu s ní najít cestu, podpořit motivaci (syn) k tomu, aby zase našla dostatek psychických sil zvládnout léčbu a postavit se na vlastní nohy. Ale obávám se, že bez odborné péče se za nějaký krátký čas může dostat do kritické, mezní životní situace. A to není třeba. Snad se Vám podaří přimět Vaši kamarádku, aby šla k odborníkovi.
(A to nemluvím o tom, v jak velkém psychickém zmatku musí být její malý syn). Pevné nervy! A ještě jednu radu: pokud nejste profesionál a neumíte pracovat s nemocnými, pak Vaše pomoc kamarádce Vás zcela vyčerpá. Zkuste o tomto přemýšlet.
(A to nemluvím o tom, v jak velkém psychickém zmatku musí být její malý syn). Pevné nervy! A ještě jednu radu: pokud nejste profesionál a neumíte pracovat s nemocnými, pak Vaše pomoc kamarádce Vás zcela vyčerpá. Zkuste o tomto přemýšlet.
19. 11. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Moje kamarádka má v 22 letech nádor na mozku. Lékaři jí dávají jen pár let života. Je velmi aktivní a má spoustu plánů. Myslím, že by taková informace zasáhla každého, ne však ji. Je velmi optimistická, ale nikoliv proto, že by věřila, že se uzdraví. Naopak prostě počítá s tím že umře, bere to jako hotovou věc a neřeší to. Jako důsledek tohoto smíření odmítá léčbu. Přesvědčuji jí, aby to zkusila, odmítá.
Co myslíte? Má smysl ji podporovat v jejím rozhodnutí neléčit se (s tím, že se obávám jejího pozdního rozhodnutí až na ni dolehnou obtíže) a nebo ji zkusit nejakým způsobem přesvědčit?
Co myslíte? Má smysl ji podporovat v jejím rozhodnutí neléčit se (s tím, že se obávám jejího pozdního rozhodnutí až na ni dolehnou obtíže) a nebo ji zkusit nejakým způsobem přesvědčit?
Vaše snaha zvrátit její rozhodnutí je velice silná, přesto ale jaksi bezzubá. Smím-li Vám poradit, tak kdybyste přestal přemlouvat přítelkyni k léčbě, kdybyste jí řekl, že akceptujete její rozhodnutí, že s ním nesouhlasíte, nedokážete se s ním vnitřně totožnit, ale tedy budiž, je to jen a jen v jejích rukou, že už se o nemoci a léčbě nebudete bavit ale kdyby měla potřebu změnit svůj názor a chtěla se začít léčit, že tu budete, abyste ji podpořil. Jste jako světlonoš, který přinesl světlo do obydlí slepých. Prosím, zkuste se přestat trápit - přítelkyni jde opravdu o to, aby, pokud zemře, mohla po sobě něco zanechat.
Víte, mnohdy si neuvědomujeme jeden zásadní fakt, který máme všichni společný: každý z nás, každý člověk má na tomto světě, ve svém snažení velikou touhu tu po sobě něco hmatatelného zanechat a také na konci svého života bilancuje. V tom bilancování se snaží dosáhnout hlavně a především toho, aby jeho stopa byla pro budoucnost zachována celistvá, aby to nebyl jen nedodělaný slabý otisk.
To platí pro každého z nás. Znám úmrtí zralých lidí, kteří odcházeli velice klidně a byli před tím schopni říct, že jejich životní úkol byl splněn. A také jsem byla s umírajícími, kteří byli v hodině smrti velice neklidní, odcházelo se jim strašně těžce, protože nestihli tu svou stopu dokončit.
Prosím, jestli můžete, pohlédněte na Vaši přítelkyni jako na statečnou dívku, která, ač tak mladá, poznala, že je třeba se pokusit otisknout svou stopu do budoucnosti dokonale. To také dělá. A já myslím, že nikdo nemá její velké úsilí hatit.
Děkuji Vám za Váš statečný přístup, myslím opakovaně, že jste udělal a děláte velmi prospěšnou věc, ale zkuste přemýšlet o mém návrhu.
Víte, mnohdy si neuvědomujeme jeden zásadní fakt, který máme všichni společný: každý z nás, každý člověk má na tomto světě, ve svém snažení velikou touhu tu po sobě něco hmatatelného zanechat a také na konci svého života bilancuje. V tom bilancování se snaží dosáhnout hlavně a především toho, aby jeho stopa byla pro budoucnost zachována celistvá, aby to nebyl jen nedodělaný slabý otisk.
To platí pro každého z nás. Znám úmrtí zralých lidí, kteří odcházeli velice klidně a byli před tím schopni říct, že jejich životní úkol byl splněn. A také jsem byla s umírajícími, kteří byli v hodině smrti velice neklidní, odcházelo se jim strašně těžce, protože nestihli tu svou stopu dokončit.
Prosím, jestli můžete, pohlédněte na Vaši přítelkyni jako na statečnou dívku, která, ač tak mladá, poznala, že je třeba se pokusit otisknout svou stopu do budoucnosti dokonale. To také dělá. A já myslím, že nikdo nemá její velké úsilí hatit.
Děkuji Vám za Váš statečný přístup, myslím opakovaně, že jste udělal a děláte velmi prospěšnou věc, ale zkuste přemýšlet o mém návrhu.
16. 11. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
1.1.2008 jsem se dověděla, že můj táta 57 roků člověk který nás s bratrem vychoval má nádor na jícnu, začala série v nemocnici - jujostomie, chemoterapie, plastika jícnu ted v červnu. Od té doby pořád nějaké komplikace. Teď je s námi doma po CT-PT vyšetření nález na pohrudnici, podbřišnici..... Tak a co ted máme tátu doma, má bolesti se zažíváním léky na tlumení bolesti, ale kam můžeme pro nějaké konzultace, co bude dál z nemocnice nám řekli je nám to líto a nic.....
My se s tím zatím vyrovnáváme jelikož tátovi moc dobře funguje mozek ví tu skutečnost, že nález byl pozitivní. Mluvíme s ním a snažíme se být maximálně v kontaktu. Hodně nás to dalo celou rodinu dohromady. Já vím , že to přijde ale čím mohu být nápomocná pro zmírnění bolestí, jak mu můžu tuto cestu zlehčit. Prostě nevíme co máme dělat dál nevím kam následná péče když mu bude špatně, domnívám se že obvodní lékařka mi neřekne více.
My se s tím zatím vyrovnáváme jelikož tátovi moc dobře funguje mozek ví tu skutečnost, že nález byl pozitivní. Mluvíme s ním a snažíme se být maximálně v kontaktu. Hodně nás to dalo celou rodinu dohromady. Já vím , že to přijde ale čím mohu být nápomocná pro zmírnění bolestí, jak mu můžu tuto cestu zlehčit. Prostě nevíme co máme dělat dál nevím kam následná péče když mu bude špatně, domnívám se že obvodní lékařka mi neřekne více.
Máte za sebou devět náročných měsíců, během kterých jste se museli všichni vyrovnat s dg.maligního onemocnění, s náročnou léčbou, s opakovanými komplikacemi a bohužel i s tím, že i přes to všechno léčba nepřinesla požadovaný efekt. I přes všechen strach, vnitřní bolest, smutek je vidět, že dokážete tuto situaci docela dobře racionálně zhodnotit a hledat řešení. Z vašeho dopisu mám pocit, že vám ale chybí lékařská podpora, jakési zázemí pro chvíle, kdy už vy sami budete bezradní. Každý lékař je povinen vám sdělit, na koho se v takovémto případě obrátit, je povinen vám odpovědět na vaše dotazy, případně vás odkázat na toho, kdo je zodpovědět umí. Pokud se setkáte s neochotou, nebojte se obrátit i na samotného primáře či přednostu kliniky; určitě bych také navštívila obvodní lékařku. Můžete také zkusit kontakt na poradnu pana profesora Vorlíčka na serveru iDnes. Pokud jde o to, jak vy sami můžete tatínkovi pomoci, tak bolest samotnou ovlivnit příliš nemůžete, to je potřeba řešit léky. Jinak ale už teď pro něj děláte maximum. Celou dobu jste s ním a to je pro onkologicky nemocného často jedna z nejdůležitějších věcí – potřebuje a musí vědět, že není sám. Je výhodou, že jste vším procházeli společně a tak předpokládám, že před sebou nemáte žádná tajemství spojená s nemocí a léčbou. Můžete spolu hovořit otevřeně, nebát se nevhodně zvolených slov. Buďte spolu dál ve smíchu i v slzách, povídejte si, mlčte spolu … Pokud budete mít pocit, že už to sami nezvládáte nebojte se vyhledat psychologickou pomoc, případně se můžete ozvat i přímo na můj mail. Přeji hodně sil k tomu, co pro tatínka, ale i sebe, děláte.
3. 10. 2008, Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc, skrobankova@volny.cz
Vím že se budeme muset smířit s nejhorším. Jde o to, že tatínek (60 let) už dva roky bojuje s rakovinou. Podařilo se mu částečně zvítězit, ale zůstaly mu metastázy na játrech. Během chvilky nám zežloutl a počítá s koncem. Snažíme se nedávat najevo lítost nebo zármutek, ale konkrétně u mě dochází síly a hodně mě bolí že trpí bolestmi. Nevím už jak s ním komunikovat. Vím že mu není nejlépe a nechci aby měl pocit že ho lituji.
Píšete, že nevíte, jak komunikovat s docela mladým otcem, který marně zápasí už dlouho s nemocí a trpí bolestmi. Za dva roky jste si museli – celá vaše rodina – vytrpět hodně psychické nouze, protože ve fungující rodině nemá veliké trápení jen nemocný, ale i celá jeho podpůrná rodina. Vůbec se Vám nedivím, že už Vám docházejí síly. Tak tedy se dva roky přetvařujete, hrajete před otcem zvláštní frašku o tom, že sice dobře víte, že otec trpí, ale vy kolem jste optimisté, věříte, že vše dobře dopadne, žertem a kurážně dodáváte tatínkovi pomyslnou sílu. Ptám se Vás: proč nechcete dát najevo svou lítost a zármutek nad tím, že se otci nedaří zvládat zákeřnou nemoc? Proč jste přesvědčena, že jedině hrdinné a statečné jednání milující rodiny pomůže otci překonat jeho zármutek. Myslíte si, že Váš tatínek neví, že už není cesty zpět? Jsou to falešné ohledy, které vám všem v rodině brání mluvit otevřeně o svém zármutku, že tatínkův život končí? Ohledy na co? Třeba právě Váš tatínek touží s vámi rovně a zpříma mluvit o svém strachu z bolesti, umírání, odcházení, smutku. Dokonce si myslím, že to potřebuje ze všeho nejvíc. S kým než s nejbližšími by mohl plakat, objímat se bez obav, že zlehčí jeho veliký smutek. S kým jiným by zřejmě potřeboval mluvit o svém životě, hezkých i nehezkých situacích, událostech, které jste prožili s ním – jak důležité je včas dokázat bilancovat svůj život a zanechat svým potomkům čistý stůl.
Prosím, zkuste zahodit předsudky a zeptejte se tatínka přímo, zda si chce popovídat o svém svízelném žití. Je povoleno, dokonce doporučeno plakat, objímat se, být spolu. Je třeba odhodit přetvářku – teď je absolutně nefunkční. Přeji Vám tolik potřebou odvahu začít se chovat jako dospělá dcera dospělého otce, ne jako nešťastný rodič nemocného dítěte.
Prosím, zkuste zahodit předsudky a zeptejte se tatínka přímo, zda si chce popovídat o svém svízelném žití. Je povoleno, dokonce doporučeno plakat, objímat se, být spolu. Je třeba odhodit přetvářku – teď je absolutně nefunkční. Přeji Vám tolik potřebou odvahu začít se chovat jako dospělá dcera dospělého otce, ne jako nešťastný rodič nemocného dítěte.
23. 9. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Před šesti lety jsem onemocněla rakovinou prsu. Prodělala jsem ablaci, histerektomii, chemoterapii, následnou rekonstrukci prsu a až do letošního roku jsem byla v pořádku. Nyní se při pravidelné kontrole na scintigrafii skeletu a z márkrů v krvi zjistila remise nádoru do kostí. Dnes jsem byla na ultrazvuku a ještě je další nález na játrech a tekutina nad levou bránicí. Léčbu mám perfektní, hned v pátek jdu na CT a začínám chemoterapii, ale nezvládám to psychicky. Už jsem si myslela, že mám to nejhorší za sebou, ale paradoxně mě to asi teprve čeká. Co mám dělat, bydlím na malém městě, dostala jsem doporučení k psycholožce, ale ta má do 5.9.2008 dovolenou. Potřebuji nějakou pomoc, mamince to říct nemohu bude ji 80 let a je vážně nemocná se srdcem, dcera dělá 8.9.2008 obhajobu na VŠE a manžel se mnou sice jezdí k lékaři, ale jinak to asi nemůže vnitřně unést a mlčí.
Velmi ráda Vám pomohu, nicméně nemám od Vás dostatek informací o tom, co se děje ve Vaší psychice. O Vaší současné situaci mohu uvažovat jen z toho, že Vás zaskočil návrat nemoci. Můžete mi upřesnit, co Vás trápí buď přes www.linkos.cz nebo přímo na e-mailovou adresu do nemocnice lkalvod@fnbrno.cz.
28. 8. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Je mi 34 let a nevim ke komu se mam obrátit o pomoc. V rodině mého manžela se objevila rakovina slinivky břišní, šla jsem na ultrazvuk který dopadl dobře ale bylo mi sděleno, že toto onemocnění přijde náhle a v podstatě není možné je podchytit včas. Od te doby trpím hrozným strachem a depresemi, nic mne nerozptýlí a myslim jen na to jaké to bude až tato nemoc přijde. Nemám radost ze života. Prosím o radu na koho se obratit abych tento svůj problém lépe zvládala, v Pardubicích ani v Hradci Králové jsem žadný kontakt na psychologa nenašla.
Chápu Vaše obavy a psychické trápení, i když jsem přesvědčena, že výskyt nádoru slinivky břišní v rodině Vašeho manžela Vás vůbec neohrožuje. Dobrou zprávou pro Vás je, že ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové působí vynikající psychoonkolog pan Mgr. Zdeněk Hrstka, místopředseda naší psychoonkologické sekce České onkologické společnosti, se kterým se můžete domluvit na dalším postupu zvládnutí Vašich problémů. Tady je jeho e-mailová adresa: hrstka@pmfhk.cz, prosím, kontaktujte jej.
31. 8. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Prosím o radu, jakým způsobem komunikovat s onkologicky nemocným pacientem -mému otci byl počátkem května diagnostikován karcinom močového měchýře prorůstající do kosti křížové. Měl veliké bolesti v oblasti pánve, takže se ani neposadil. V současné době prodělává chemoterapii a bolesti ustoupily. Problém však spočívá v jeho duševní stránce - zpočátku to vypadalo, že bude bojovat, ale postupně se uzavřel do sebe, přestává jíst, potají pláče, ztrácí o vše kolem sebe zájem a říká, že stejně umírá. Nedokáže žít současností, kdy se cítí relativně dobře, a pouze myslí na to co bude. Pomoc psychologa odmítá. Nás - členy rodiny, nechce do podle něj "svého" problému zatahovat, prý to nemůžeme pochopit a nechce nás obtěžovat. Dokonce snad uvažuje, že pokud se jeho stav nezlepší, něco si udělá. Velice těžce proto neseme tuto jeho beznaděj, chceme mu pomoci, ale je to čím dál těžší.
Chování Vašeho tatínka chápu, přece jsou to jen tři měsíce od sdělení velice závažné diagnózy. Navíc je zřejmé, že Váš tatínek si nedokáže vychutnat tělesnou úlevu od bolesti, protože jej svírá psychická bolest – a to je daleko horší nepřítel než jakákoliv fyzická bolest. Pláč, ztráta veškerého zájmu o cokoliv, zpomalenost, dokonce nechuť mluvit s nejbližšími, těžké poruchy spánku (noční bdění, které se objevuje kolem jedné, druhé po půlnoci), vytrvalá a zoufalá myšlenka, ve které jsou jen dva pojmy: rakovina a smrt – to je stav reaktivní deprese. Beznaděj, černé myšlenky, velké psychické trápení se ale nedají zahnat tím, že si to budeme přát nebo třeba touha nějak jej rozmluvit, rozptýlit. Váš tatínek by opravdu potřeboval sednout si s psychologem a jemu svěřit všechny strachy, kterými nechce „obtěžovat“ rodinu. Když ale odmítá takovou pomoc, je možné, aby někdo z rodiny, koho Váš tatínek označil jako podpůrnou nejbližší osobu, to je tu, která má právo znát jeho aktuální zdravotní stav, promluvil s ošetřujícím onkologem o možnosti nasazení antidepresivní léčby. Většinou bez ní se pacienti velmi trápí. Na naší klinice takto běžně pomáháme pacientům překonat období jejich psychických krizí a u starších pacientů se velmi osvědčilo podávání mirtazapinu. Poté, co antidepresivum pomůže Vašemu tatínkovi zase vidět reálný svět, můžete se těšit z toho, že budete spolu doma moci bez zábran komunikovat. V současném stavu to není možné, on Vás neslyší. Přeji Vám hodně trpělivosti.
27. 8. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Prosím o radu jak pomoci mému manželovi a přitom si zachovat svoje zdraví a úsudek. Manžel má diagnostikovanou rakovinu prostaty (pokročilý stav). Je po kastraci a bere léky. Zatím se fyzicky cítí celkem dobře. Usuzuji tak z toho , že sportuje...tenis, kolo, plavání. Horší je to s jeho náladami ! Někdy to hraničí s domácím násilím....! Bývá agresivní ke všemu co dělám i říkám.Vše musí být podle něj. Nechce aby o jeho nemoci někdo cizí věděl. Zve domů ale návštěvy, hostíme je za peníze které nemáme a pak je zlý na mne že finance chybí...zároveň je pak unavený a mrzutý! Když mu říkám aby se šetřil, zlobí se , že z něj dělám mrzáka. Když mu řeknu aby vynesl koš ..zase se zlobí že mu poroučím...Doma sám nic nedělá... jen úkoluje mne ..! !! A běda jak mu nevyhovím..! Uráží mne a někdy dokonce napřahuje ruku...! Vymýšlí si...Sama ,ale nejsem také zdravá....to manžel bagatelizuje.. dokonce jsem musela navštívit psychiatra (stále je mi do pláče). Ten mi pomůže od stresu , ale ne od řešení problémů !! Pokud si s ním občas promluvím o naší situaci ..omluví se ..ale druhý den se vše opakuje...! Mám ho ráda, žijeme spolu pěkně 40roků. Chápu dokonale jeho pocity !..Jako by chtěl dohnat nedohnatelné. Ale nyní se ta pohoda změnila v peklo . Přesto bych mu byla ráda oporou a úplně nezničila sama sebe, už totiž nevím co je dobře a co špatně !! Nechce ani slyšet o pomoci psychologa či psychiatra. Prášky nějaké dostal a po přečtení letáčku je odložil...! Uvítám , každou radu !
Situaci, kterou popisujete, znám docela důvěrně. Někteří naši mužští pacienti v situaci, která se pro ně po zdravotní stránce vyvíjela nepříznivě, ba tragicky, se začali chovat doslova jako smyslů zbavení. Bezohledně terorizovali ty členy rodiny, kteří na nich byli nejvíc citově navázaní, rozhazovali dlouho střádané peníze za drahé cestování, dárky známým, opouštěli rodinu, dlouholetou partnerku a navazovali nové nerovné vztahy, jeden pacient (mimochodem vysoce inteligentní, racionální inženýr) dokonce v záchvatu zuřivosti zabil nové štěně svých dětí jenom proto, že si chtělo hrát. Kde se v těch lidech bere surovost, bezohlednost, zloba, když takoví předtím nebývali? Tak se ptají ti, kterým nejvíc ubližují, jejich partnerky, jejich děti.
Jeden důvod zmiňujete sama – přání dohnat nedohnatelné. V jejich chování lze rozpoznat zlost na svou partnerku, která sice říká, že je nemocná, ale její nemoc je proti té jeho jenom simulace. Ano, to, co prožíváte, je teror, domácí násilí na Vás ze strany Vašeho manžela. A taky čtu, že přes to složité spolužití byste mu chtěla být oporou i nadále.
Víte, poznala jsem za svou praxi daleko víc mužů, umírajících na onkologické onemocnění, kteří se těšili z přízně svých nejbližších, oceňovali všechno, co pro ně dělala jejich partnerka, i přes strach a úzkost z blížící se smrti byli vstřícní a pokorní ke všem, kteří přicházeli jim pomoci. Takoví lidé jsou morálně velmi vyspělí, jsou dozrálí, umějí si přiznat konečnost svého života.
Předpokládám, že Váš muž si svůj život řídil vždy sám, nebylo jeho zvykem ohlížet se na přání a touhy svých nejbližších, on byl tím nejdůležitějším členem rodiny, kolem kterého se vše točilo. A Vy jste mu sloužila, ráda, byl to Váš životní úkol. Řekněte, proč by nyní vynášel koše, pomáhal Vám doma, bral jakési prášky na hlavu? Zdá se, že Váš muž dělá všechno proto tak úporně, že chce přehlušit strašně velký strach ze smrti. Jakoby té s kosou ukazoval, kolik má síly na tenis, kolo, plavání, kolik má přátel, jak je pohostinný. Hraje hru o život, je bojovník, přitom ale dítě. Chová se bezohledně jen proto, aby kolem sebe vytvořil magickou ochrannou bariéru. Jen dítě, nedospělý jedinec, nechce vidět škaredé, nepříjemné, slyšet o nebezpečí. Proto striktně odmítne odbornou pomoc, proto zahodí léky. Nic nepotřebuje, je zdravý!
Doporučuji Vám, dříve než se úplně zhroutíte, abyste se začala chovat důsledně asertivně. Úkoluje Vás Váš muž? Co tak říkat: ano, ano, ale teď mám jinou práci. Napřahuje se, aby Vás uhodil? Můžete udělat zrcadlový pohyb, aby si uvědomil, kam až zašel.
Dovolíte-li, aby Vás terorizoval, bude Vás zneužívat. Mohla byste trvat na svých požadavcích vůči němu. Měla byste si pečlivě hlídat společné peníze. Váš manžel volá o pomoc, bojí se a proti strachu bojuje terorem, vztekem. Bylo by dobře, kdybyste se o tom všem poradila s manželovým ošetřujícím onkologem, který by mu ze svého titulu mohl důrazně doporučit užívání anxiolytik, antidepresiv. A nebojte se, už teď děláte pro svého muže maximum, jste statečná, zůstáváte mu po boku. Najděte pro sebe psychologa, který se zabývá zvládáním krizových psychických stavů. Hodně odvahy.
20. 8. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
Má maminka je zhruba 1. měsíc po laparoktomii leiomyosarkomu měkkých tkání v retroperitoneu. Bude absolvovat onkol. terapii. Je dlouhodobě nemocná od roku 2006-TEP kyčle, následně zjištěna Leidenská mutace,trombus,dále ledvinová kolika objeven tumor. Má maminka je samoživitelkou,má ještě dospívajícího kluka,který bude studovat. Je absolutně bez finančních prostředků,doma ji samozřejmě pomáháme jak to jde. Jsem na mateřské dovolené. Čeká na posudkovou komisi (neboť má částečný důchod), zda dostane plný důchod. Urgovala jsem praktického lékaře,tak snad bude komise brzy.
Dnes ji volali z banky,že má dluh 3600 kč a pokud to do pondělí nezaplatí, vyvěsí ji na veřejnou tabuli jako neplatiče. Snažila se vysvětlit, že je dlouhodobě vážně nemocná. Prý je to nezajímá. Zhroutila se, moc ji to bolí. Bolí me cynismus lidí, kterých se to netýká a netuší, čím nemocní pacienti musí projít . Chci jí pomoct? Jak můžeme postupovat,aby ji byl proveden splátkový kalendář?
Dnes ji volali z banky,že má dluh 3600 kč a pokud to do pondělí nezaplatí, vyvěsí ji na veřejnou tabuli jako neplatiče. Snažila se vysvětlit, že je dlouhodobě vážně nemocná. Prý je to nezajímá. Zhroutila se, moc ji to bolí. Bolí me cynismus lidí, kterých se to netýká a netuší, čím nemocní pacienti musí projít . Chci jí pomoct? Jak můžeme postupovat,aby ji byl proveden splátkový kalendář?
Odpověď na Váš dotaz bych rozdělila na dvě části. Ta první se týká finančních problémů, kde se necítím kompetentní v tom Vám poradit. Můžete zkusit internetové stránky www.obcanske-poradny.cz, kde jsou soustředěny občanské poradny (celá ČR) poskytující poradenství lidem, kteří se ocitli v obtížné situaci a hledají podporu při jejím řešení. Také se můžete opět obrátit na banku, spíše asi osobně, která by se měla s maminkou dohodnout na řešení aktuální situace a ne ji „shodit ze stolu“. Možná by také stálo za to obrátit se na sociální odbor v místě bydliště a zjistit jakou pomoc mohou poskytnout oni. Určitě to nebude jednoduché, ale je potřeba to zkusit.
Teď k té druhé části. Vyrovnat se s dg.maligního onemocnění je vždy těžké. Vaše maminka má velké štěstí, že má Vás a bratra; není na to sama. Navzájem si můžete pomoci bojovat s nemocí – zapojte maminku co nejvíce do běžných činností, společenského života tak, aby mohla i nadále maximálně pokračovat v životě jak byla zvyklá. Držím palce a přeji hodně štěstí.
20. 7. 2008, Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc, skrobankova@volny.cz
Mam maminku co se uni zjistl nador na konecniku. Bude chodit na ozarovani aby se nador zmencil a pak pujde na operaci. Mamca se celkem citi dobre ikdyz vim, ze ma strach. Ja se strasne bojim, ze kdyz se zjisti, ze je nador zhoubny, jak bude mamka zvladat chemoterapie. Ona je tak strasne hubena, ze se toho ja bojim aby to zvladla. Chtela byh ji nejak moc pomoct ,ale nevim jak. Doma hrajem, ze je vse v poradku a ze to zvladnem, ze to vyriznou a budem mit klid. No ale pak jsem sama vsechno to na me padne mam priserny strach a vim,ze to tak lehke nebude. Ted jsem se jeste dozvedela od taty,ze on vi uz rok,ze mamka krvaci z konecniku. Tak mam tak trochu zlost na tatu,ze mi to nerekl driv a nedonutil mamku do nemocnice. Mamka zacala i hodne hubnout a to jsem ji zas mela donutit ja jit k doktorovi a nedonutila. Ted si to furt vycitam,ze jsem meli neco udelat driv. Kdyz jsem sama tak to moc dobre nezvladam a musim na to furt myslet, i když vim ze nemam, ale nejde to. Hrozne se bojim co se bude dit dal.
Váš dotaz je plný nejen obav a strachu, ale také starosti o maminku a odhodlání udělat pro ni maximum. Je v něm také mnoho „kdyby“. Všechna „kdyby“, o kterých nyní přemýšlíte, jsou naprosto pochopitelná. Každý z nás má pocit, že mohl udělat něco víc. Možná ano a možná ne … Nemá příliš smysl se v tom utápět, jen budete trápit sama sebe. Pokuste se soustředit na TADY a TEĎ. Znáte diagnózu, znáte postup léčby a nezbývá než zmobilizovat všechny síly pro to, aby jste vším dokázali projít se vztyčenou hlavou. Ptáte se, jak mamince pomoci. Ubezpečte ji svou přítomností, buďte s ní, věřte spolu s ní, že to dokážete překonat. Smějte se s ní, plačte a hlavně nebojte se spolu hovořit o tom, co Vám běží hlavou. Otevřená komunikace může pomoci předejít mnoha nedorozuměním, může pomoci soustředit se na věci, v tu chvíli, důležité. Budete-li mít pocit, že je toho na Vás moc, nebojte se obrátit na psychologa tam, kde se maminka léčí, příp.se můžete obrátit na nás a my Vám pomůžeme někoho najít. Přeji vám všem hodně odvahy a sil.
20. 6. 2008, Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc, skrobankova@volny.cz
Potřebuji znát kontakt na psychologickou pomoc rodině onkologického pacienta.
Jedná se hl.m. Prahu.
Jedná se hl.m. Prahu.
Pěkný den, na Váš dotaz nemohu dát jednoznačnou odpověď. Ke spolupráci s psychoonkologickou sekcí ČOS se doposud nepřihlásil, bohužel, žádný z pražských kolegů. Doporučila bych Vám informovat se na pracovišti, kde se léčí Váš rodinný příslušník, zda s některým z psychologů přímo nespolupracují. Pokud ne, pak bych Vás ráda odkázala na občanská sdružení pomáhající nemocným a jejich rodinám, která Vám mohou pomoci najít toho pravého odborníka. Jedná se o tato sdružení, resp.jejich internetové stránky, kde je možno zjistit si kontakt: www.programamelie.cz, www.lymfomhelp.cz, www.arcus-oc.org.
10. 6. 2008, Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc, skrobankova@volny.cz
Můj přítel má relaps lymfomu a četné metastáze. V poslední době byl často v nemocnici, nyní podstupuje transplantaci. Myslím,že jeho psychický stav je velice vážný. Chvílemi a to kdekoli náhle brečí.Říká u toho buď, že nechce být zavřený (mísnost 3x3 m v nemocnici) a nebo, že má strach, že ho opustíme, že zůstane sám. To se střídá s agresí a nebo častěji ,nevím jak to nazvat, snad apatií? Sedí a kouká do nepřítomna, nejí,skoro nevnímá, tváří se jak "kakabus".Snažili jsme se ho nějak zabavit, ale vždy odpoví, že nemůže, protože ho nic nebaví. TV, výlet, povídání, malování, domácí práce, prostě nic. Občas se taky stane, že sáhne po alkoholu (tak 2x za měsíc), ale to se opravdu pořádně opije :-(
Když onemocněl poprvé, bral všechno dobře.Jakoby měl chřipku. Ale nyní, je to již nevyléčitelné a on se z toho hroutí.Nevím jak mu pomoci, když je jen naděje na zázrak.Chtěl bych,aby si poslední týdny, doufám,že měsíce, užil....
Když onemocněl poprvé, bral všechno dobře.Jakoby měl chřipku. Ale nyní, je to již nevyléčitelné a on se z toho hroutí.Nevím jak mu pomoci, když je jen naděje na zázrak.Chtěl bych,aby si poslední týdny, doufám,že měsíce, užil....
Podle toho, jak popisujete emoce a jednání Vašeho přítele, je to opravdu zlá zpráva. Tedy, řekl mu a Vám lékař, že je Váš přítel v beznadějném stavu nebo je to vaše dedukce? Pokud ano, zdravotníci by měli předpokládat, že se pacient rychle ocitne ve stavu psychické krize, kterou sám on ani jeho nejbližší při nejlepší vůli většinou nedokážou zvládnout. Váš přítel se jistě cítí doslova a do písmene v pasti. Jestliže už má zkušenosti s léčbou, pak při jeho onemocnění opravdu si teprve nyní začíná uvědomovat ohrožení svého života. Je v depresi, svírá jej smrtelná úzkost. Bylo by třeba, abyste aktivně spolupracovali s ošetřujícím lékařem, vypověděli mu své poznatky o chování Vašeho přítele. Dnes jsou opravdu velmi účinné léky, psychofarmaka, jak antidepresiva, tak anxiolytika, která mohou hodně ulevit psychické bolesti. Pak bude moci Váš přítel reagovat na Vaše návrhy na jisté rozptýlení. A dále: v transplantačním pokoji je pro mnohé pacienty samota nesnesitelná. Střídejte se u něj, povídejte, mlčte, telefonujte, cokoliv, jen on musí cítit vaši přítomnost jako bezpečí, podporu. I pro Vás to bude vyčerpávající období. A jestli on sám opravdu cítí, že nemá šanci se z nemoci dostat, bude velmi smutný (bilanční smutek se tomu říká). Mluvíte o tom, že Váš přítel svoje úzkosti řešil kvartálním pitím. Všechno to je třeba říci jeho lékaři. Nevím, jak byste mohl způsobit, aby si Váš přítel „poslední týdny, měsíce užil“. Prostě buďte s ním, on určuje, co budete dělat. A, je-li na klinice psycholog, prosím, neprodleně s ním konzultujte psychický stav Vašeho přítele. Hodně síly Vám přeji.
7. 5. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz
