Všechny příspěvky

Podle toho, jak popisujete emoce a jednání Vašeho přítele, je to opravdu zlá zpráva. Tedy, řekl mu a Vám lékař, že je Váš přítel v beznadějném stavu nebo je to vaše dedukce? Pokud ano, zdravotníci by měli předpokládat, že se pacient rychle ocitne ve stavu psychické krize, kterou sám on ani jeho nejbližší při nejlepší vůli většinou nedokážou zvládnout. Váš přítel se jistě cítí doslova a do písmene v pasti. Jestliže už má zkušenosti s léčbou, pak při jeho onemocnění opravdu si teprve nyní začíná uvědomovat ohrožení svého života. Je v depresi, svírá jej smrtelná úzkost. Bylo by třeba, abyste aktivně spolupracovali s ošetřujícím lékařem, vypověděli mu své poznatky o chování Vašeho přítele. Dnes jsou opravdu velmi účinné léky, psychofarmaka, jak antidepresiva, tak anxiolytika, která mohou hodně ulevit psychické bolesti. Pak bude moci Váš přítel reagovat na Vaše návrhy na jisté rozptýlení. A dále: v transplantačním pokoji je pro mnohé pacienty samota nesnesitelná. Střídejte se u něj, povídejte, mlčte, telefonujte, cokoliv, jen on musí cítit vaši přítomnost jako bezpečí, podporu. I pro Vás to bude vyčerpávající období. A jestli on sám opravdu cítí, že nemá šanci se z nemoci dostat, bude velmi smutný (bilanční smutek se tomu říká). Mluvíte o tom, že Váš přítel svoje úzkosti řešil kvartálním pitím. Všechno to je třeba říci jeho lékaři. Nevím, jak byste mohl způsobit, aby si Váš přítel „poslední týdny, měsíce užil“. Prostě buďte s ním, on určuje, co budete dělat. A, je-li na klinice psycholog, prosím, neprodleně s ním konzultujte psychický stav Vašeho přítele. Hodně síly Vám přeji.

7. 5. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Pokud Váš manžel ztrácí v současné situaci psychickou nezdolnost postavit se návratu nemoci, pak by měl mít vedle sebe odvážného člověka, který jej doslova vezme za ruku a bude bojovat za něj. Bude mu dodávat naději, poukazovat na to, jak to bylo poprve těžké, a přece se z toho dostal. Dodávat mu opatrný optimismus, aby Vám uvěřil. V jeho případě se velmi přimlouvám za léky proti depresi a úzkosti, které může ordinovat jak onkolog, tak praktický lékař. Věřím tomu, že dnešní strach vašeho manžela z nemoci je obrovský, přibylo tam i hodně zklamání z toho, že jej jeho tělo zase zradilo. Na podpůrné osobě, na jeho průvodci se žádá, aby byl tolerantní, neztrácel dobrou víru, byl stále k dispozici, dokázal přesvědčit pacienta, že musí zatočit s depresí a úzkostí a najít odvahu jít do další, nové léčby. Když to nepůjde, prosím, ptejte se po odbornících z oborů klinické psychologie a psychiatrie. Věřím, že se Vám podaří Vašeho manžela znovu nastartovat k léčbě.
Libuše Kalvodová

5. 5. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Pokud mi to dovolíte, chtěla bych si s Vámi trochu povídat. Totiž, Vy jste v pár řádcích napsala své starosti a smutky, ale ve skutečnosti je veliká spousta stejně starostlivých a smutných lidí, kteří se ale bojí, stydí napsat. Vy jste to dokázala.

Tak, zopakujme si to: Váš tatínek má 73 let a zjistili mu rakovinu plic. Předpokládám, že chodil po spoustě vyšetření. Taky předpokládám, že netrpí ztrátou paměti a má nějaké vzdělání. Musel ležet na nějakém oddělení (plícním?), musel slyšet, jak si o něm povídají lékaři, sestry. Nevím, kde ležel, ale všude v Česku mají lékaři dáno zákonem, že musejí pacientům vysvětlit jejich zdravotní stav. A pacient musí být ten první, s kým jsou lékaři povinni mluvit. Pacient také určuje, kdo další (z rodiny, přátel, blízkých) se o stavu jeho zdraví dozví. Lékaři nesmějí říct o pacientově nemoci nic jeho zvoleným příbuzným, výjimkou je stav, kdy samotný pacient odmítne znát svou nemoc a prognózu a deleguje vše o nemoci na svého příbuzného. Není naprosto myslitelné, aby příbuzný onkologicky nemocného pacienta přišel k ošetřujícímu lékaři a řekl mu, že se pacient nic nesmí dozvědět, že by „to vzdal“, a proto ať se napořád domlouvají lékaři jen s příbuzným. Jestli Váš tatínek není zcela dementní, pak se zcela jistě doslechne, co má za nemoc. Tím, že mu nikdo není schopen a ochoten říct, co se v jeho těle odehrává, že má velmi vážnou chorobu, tím Vašeho tatínka psychicky velmi poškozuje. Protože: každého z nás čeká smrt, každý se jednou přiblíží ke konci svého života. Jistě budeme mít všichni strach, úzkost. Nikdo by nám ale neměl bránit mít dostatek času ohlédnout se za sebe na svůj prožitý život. Nikdo, ani ten nejbližší, nemá právo zkrátit nám čas smíření se svým životem, prožít si smutek – říkáme mu smutek bilanční a připravit se k důstojnému odchodu.

Ano, rozumím Vám. Možná jste přesvědčená, že když mezi otce a smrtelnou zprávu postavíte sebe jako ochranný štít, snad dosáhnete toho, aby Vám tatínek nezemřel tak brzy. Vzala jste na sebe velmi těžkou úlohu (podle mne zbytečnou): být svému sedmdesátiletému otci ochranitelkou v roli matky, která má odpovědnost za své nezletilé dítě. Mnozí milující příbuzní si myslí, že pokud se jejich milovaný nemocný nedozví to zakleté, prokleté slovo rakovina, že se mu bude umírat příjemněji, klidněji. Opak je pravdou. Pacient, pokud se vhodnou formou dozví, že jeho nemoc je neléčitelná, propadne zprvu velkému zmatku, panice, smutku. To ale brzy přejde a pacient se dostane do opačné psychické pozice: začne doufat, věřit, že se třeba lékaři pletou, že se uzdraví. Moc to chce. Pokud ale přicházejí komplikace, sám pacient vidí, že jej jeho tělo opouští a začne pociťovat únavu před poslední cestou. Taky bilancuje. Taky potřebuje, aby mu byli nablízku všichni ti, které miluje.

KAŽDÝ člověk, který vážně onemocní, POZNÁ, že mu okolí o něm neříká pravdu, ale bojí se poprosit, aby mu nelhali (moje letitá zkušenost od lůžka onkologických pacientů).

Jak Vaši situaci vnímám já, tak Váš tatínek dobře ví, že má málo života před sebou, chtěl by si třeba s Vámi o této situaci promluvit, ale netroufá si, protože jste jeho nejmilejší dcera, a on Vás přece nezarmoutí. Tak kolem sebe chodíte po špičkách a ztrácíte ten nejvzácnější čas ve vašich životech.

Mohu-li Vás poprosit, pak o to, abyste Vy první našla odvahu říct tatínkovi plnou pravdu tak, jak to víte Vy a pak už vše nechat na něm. Vaše místo je to nejčestnější – u lůžka svého otce, držíce jej za ruku. Do konce. V klidu vyrovnání. Jediné bezpečí, jaké může dcera poskytnout svému rodiči je doprovázející ruka.

Přeji Vám, abyste předala Vašemu tatínkovi jeho život a pak mu důstojně pomohla se s ním rozloučit.Věřím, že to zvládnete. Plakat přitom je podmínkou.

10. 4. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Vaši otázku bych rozdělil do dvou částí. Ptáte se jak pomoci synovi od vnitřního neklidu a co dělat v čase mezi jednotlivými chemoterapiemi.
Pokusil bych se odpovědět na obě dvě najednou.V onkologické léčbě považujeme za velmi důležitý postulát úspěchu uzdravování to, že každý z pacientů má vliv na své zdraví nebo nemoc a to v každém okamžiku. Každý pacient nepřímo ovlivňuje své zdraví myšlenkami, pocity, přístupem k životu a později také pohybem a cvičením. Velmi důležité pro Vašeho syna tedy bude zpracování toho, co se tak velmi rychle seběhlo z hlediska jeho zdravotního stavu. Jeho vnitřní neklid totiž pramení z neuspořádání různých myšlenek, které se synovi právě honí hlavou. Pravděpodobně přemýšlí, kde se stala chyba a následně co by šlo změnit, aby to pomohlo v uzdravování.

Právě poznání, že změnou postojů a chování a celkového přístupu k sobě v době nemoci lze docílit schopnosti skutečného uzdravení, psychické pohody, emocionální stability a následně tedy vnitřního klidu a vyrovnání se z touto nepříjemnou skutečností je základní úkol, který před Vaším synem stojí. Je třeba si uvědomit, že právě teď je třeba uspokojovat zcela jiné potřeby u Vašeho syna, než na jaké byl celou dobu zvyklý. Tyto nové potřeby jsou zcela normální a naprosto oprávněné. Tělo vyžaduje pozornost a samo ví, v jakém směru. To je úkol, který musí Váš syn vyřešit až do té úrovně, kdy zjistí, že tato nemoc může být příležitostí k duševnímu růstu. Jak píšete, syn je velmi výkonný člověk se značnou aktivitou jak mentální tak fyzickou. Právě tato skutečnost je velkou výhodou ve smyslu rychlého zpracování svých pocitů a psychických stavů a tím i pozitivního náhledu na nemoc a celkové uzdravování, ale zároveň nevýhodou, že mnoho na této aktivitě se bude muset změnit a některé činnosti dokonce vůbec nedělat.

Toto zpracování však bude nějakou dobu trvat. Je ale velmi potřebné pro správné pochopení nemoci. Čas mezi jednotlivými chemoterapiemi je tedy možno využít právě k tomuto postupnému poznávání. Nejefektivnější způsob jak nemoc v klidu prožívat je stanovení nových životních cílů z nichž nejdůležitější je duševně a emocionálně se připravit k uskutečnění svého záměru - uzdravení a dále vyjádřit důvěru ve své vlastní schopnosti uspokojit své potřeby. Až se Vašemu synovi výše uvedené podaří, lze s jistotou říci, že vnitřní neklid aspoň částečně zmizí a doba mezi chemoterapiemi bude zpočátku velmi náročná na zpracování nemoci ale později velmi povzbuzující z důvodu pozitivního přístupu k oblíbeným a i z cela novým činnostem Vašeho syna.

10. 4. 2008, Mgr. Zdeněk Hrstka, hrstka@pmfhk.cz

Dát jednoznačnou odpověď na Váš dotaz není vůbec jednoduché. Je toho hodně, co se vážně nemocnému člověku honí hlavou a většinou ani on sám nemusí znát odpovědi. Nedokáže říci čeho se bojí, na co má vztek, co by si přál ... Je možné, že se u Vaší sestřenice prolínají dvě z fází zvládání závažného onemocnění a to fáze deprese a hněvu. Pro tu první je charakteristické stažení se do sebe, kdy si často, i přes sounáležitost ostatních, může připadat velmi osamělá a izolovaná. Hlavním znakem té druhé, je pak vztek na všechny a na všechno. Pokud jde o hněv je důležité dovolit jí toto odreagování, nepohoršovat se, protože v tom není nic osobního. Je to vztek namířený proti nemoci, pocitu nespravedlnosti, strachu. U depresivních stavů by byla vhodná konzultace s ošetřujícím lékařem o případném nasazení vhodné medikace. Je-li na pracovišti, kde se léčí, přítomen psycholog, pak by byla vhodná i jeho návštěva, byť jim sestřenice „prý“ nevěří … A Vaše možnosti? Píšete, že sama sestřenice si neustále stěžuje na to, že nemá oporu v rodině. Vzala bych to jako vhodnou záminku k hovoru o tom, jak by si tu oporu ona sama představovala, co by přivítala, co by si přála. Ten rozhovor určitě nebude jednoduchý, ale může přinést úlevu vám všem. Její „dobrovolná izolace“ může být i snahou o udržení pozornosti, určité volání o pomoc. Měla by vědět, že ať se bude dít cokoli jste s ní; nabídněte jí sebe i aktivity, které jí mohou pomoci se vrátit do běžného života. Důležité je se, i přes případná odmítnutí, nevzdávat. Moc Vám děkuji za Vaši starost a snahu jí pomoci. Přeji hodně sil a trpělivosti vám všem.

4. 4. 2008, Mgr. Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN a LF UP Olomouc, skrobankova@volny.cz

Jsem opravdu ráda, že jste obě překonaly dosavadní úskalí léčby. Ráda bych vám poradila, ale jsem psycholog, nyní místo mne vám bude muset poradit lékař. Zkuste, prosím, kontakt na poradnu pana profesora Vorlíčka na serveru iDnes. Pevně věřím, že zase vše zvládnete. Pokud budete chtít radu ode mne, neváhejte a ozvěte se.
Hodně dobrých zpráv a úspěch v pokračování v léčbě.

25. 3. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová; Interní hematoonkologická klinika LF MU a FN Brno, lkalvod@fnbrno.cz

Vnímám váš strach o maminku i přes velkou emoční bolest jako velmi dobře racionálně zpracovanou situaci teď a nyní. Cením si Vašeho návrhu vzít Vaši maminku tam, kde bude mít zázemí svých nejbližších a hlavně Vám toto řešení hlavně z psychologického hlediska velmi doporučuji. Budete ale muset pro ni zařídit převoz, pokud by šla do domácího ošetřování, pak nějakou optimální zdravotnickou pomoc, ale předpokládám, že by doma dlouho nemohla (s ohledem na její současný Vámi popisovaný stav) zůstat. Proto, být na Vašem místě, bych šla do toho zařízení, kde už maminku znají a poprosila je o její přijetí. Je to třeba předjednat. Jsem přesvědčena, že tímto uděláte pro svou zkoušenou maminku to nejlepší. Kdysi jsem udělala pro svou maminku totéž, nedala jsem se odradit úředními postupy a nikdy jsem si to nevyčítala. Ostatně mnohdy bezpečně zaopatřit své odcházející milované blízké je i pro nás tím nejlepším lékem na smutek a obavy. Vaše rozhodnutí pokládám za správné. Věřím, že se Vám podaří být s Vaší maminkou co nejdéle doma. Myslím na Vás.

15. 3. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Každé vážné onemocnění člověka hluboce zasáhne a diagnóza “rakovina“ často o to hlouběji. Pocity, které prožíváte vy nejsou nijak neobvyklé a podobnými problémy se trápí hodně žen, které si prošly léčbou nádorového onemocnění prsu. Sexuální život obvykle bývá v období terapie omezen a to jednak vlivem její náročnosti a také hormonální léčba chuť na sex u žen výrazně utlumuje. Vedlejší účinky léčby po jejím ukončení mizí a mnohé pomůže vyřešit časový odstup, postupně se vracet k obvyklému způsobu života a získat opět sebedůvěru. Manžel, který s vámi prošel těžkým obdobím, možná také neví, jak se teď chovat, co dělat či nedělat a jak může pomoci zvládnout toto náročné období. Vzájemná otevřená komunikace, k níž je mnohdy třeba hodně odvahy, mnohé vyjasní a usnadní. Důležité je vědomí, že máte někoho, kdo vás může podpořit a pomoci, ať už je to partner nebo někdo, koho se vaše nemoc přímo netýká. Přeji Vám hodně trpělivosti a sil k překonání všech potíží.

15. 3. 2008, Mgr. Karolína Otevřelová, Nemocnice Znojmo, odd.radiologie a kl. onkologie, kotevrelova@seznam.cz

Myslím, že už nyní mamince pomáháte. Z dopisu vyplývá, že s maminkou trávíte hodně času a materiální péči má zajištěnou. To je samozřejmě důležité - aby nemocný netrpěl, měl dostatek tekutin, neproležel se...., ale pro takto fatálně nemocného člověka je mnohem důležitější pocit, že není sám. Doteky a pohlazení, vyprávění či předčítání u maminčiny postele, tím můžete pomoci nejvíc. Nebojte se přisednout k mamince na postel, vzít ji za ruku a třeba jen mlčet, nebo si zavzpomínat na hezké chvilky z dětství. Nabídněte činnosti, které fyzický stav maminky dovolí (procházka po bytě, společné "procvičení"se, jemná masáž ztuhlých svalů...). Velmi agresivní, vyčerpávající terapie spolu s postupujícím onemocněním způsobuje, že donedávna silný a aktivní člověk se nám najednou doslova ztrácí před očima a samozřejmě změněná je i psychika. Pokud se vám zdá, že pláč maminku přespříliš vyčerpává, zkuste se poradit s lékařem o případném nasazení vhodného psychofarmaka - léku na zmírnění depresivních stavů. Přeju hodně zdraví a sil do všeho, co děláte.

5. 2. 2008, Mgr. Karolína Otevřelová, Nemocnice Znojmo, odd.radiologie a kl. onkologie, kotevrelova@seznam.cz

Je toho opravdu hodně, čím musel Váš syn, a s ním i Vy, projít.
Píšete, že syn doposud vše bez problémů a statečně zvládal a teď najednou ... I tomu nejstatečnějšímu jednou, byť na chvíli, dojdou síly. Nejspíše Váš syn potřebuje "oddechový čas", aby si dokázal srovnat vše, co má za sebou, ale i to, co jej čeká. Může pro něj být těžké o tom hovořit; sám v tom může mít zmatek a také Vám třeba nechce přidělávat zbytečné starosti. Vy sama také zmiňujete možnost deprese, což se nedá takto posoudit. Můžete se obrátit na synova ošetřujícího lékaře, který v případě potřeby doporučí vhodný postup. A jak můžete tedy pomoci Vy sama? Tak jako doposud - buďte s ním. Buďte s ním a dejte mu důvěru, že svůj život zvládne. Zní to jednoduše, ale je to možná to nejtěžší. Řekněte synovi o svých obavách, starostech, ale také o tom, že svůj život má ve svých rukou, že je na něm, jak s ním naloží. Že Vy tady budete vždy, když bude potřeba. Držím palce a přeji Vám, i synovi, hodně sil, odvahy a trpělivosti.

5. 2. 2008, Mgr.Alexandra Škrobánková, Hematoonkologická klinika FN Olomouc, skrobankova@volny.cz

Píšete, že Váš muž se po operaci mozku „totálně změnil“. Pak píšete, že ztratil mnoho ze své dřívější manuální zručnosti, ale smysly má pořádku. Začnu od začátku:

před i po operaci Vám měli za povinnost lékaři říct, jakou část mozku budou operací zasahovat, jaká centra tam jsou a které nedostatky se mohou u pacienta projevit. Takto připravená základními informacemi byste po krátké době, kdy budete v domácím prostředí pozorovat, co Váš muž může a co ne, mohla mít sepsáno, co ze svých dovedností zapomněl. Pak by bylo dobře, kdybyste si v klidu sedli a promluvili o tom, co Váš muž vnímá jako újmu a jaká ztráta mozkových funkcí mu až tak nevadí.

Změny osobnosti pacienta po operaci tumoru mozku záleží od funkcí, které zásahem do mozku ztratí nebo se poškodí. Může a nemusí si své nedostatky, změny uvědomovat. Vnímá-li svůj stav jako handicap, může se začít projevovat agresivně ke svému okolí nebo propadne depresi. (pamatuji si, že moje maminka po rozsáhlé operaci mozku přepadala doprava, přestala mít zručné ruce, ale nás nikoho z jejích nejbližších nenapadlo jí nedostatky předhazovat nebo ji doučovat – a to jsme byly ještě děti. Matka pak dokázala po delším čase své handicapy ovládat a přizpůsobovat se, byla pro nás vzorem zvládání situací v zátěži).

Na internetu, pokud si na vyhledávači napíšete heslo: brain tumor, changing behave ….. jsou odborné články, které pro Vás nemusí být srozumitelné. Proto preferuji české, třeba:

• Psychopatologie u mozkových nádorů, Jiří Masopust
• Problém lokalizace schopností, Marek Petrů
• ipsychiatr.cz….Organické duševní poruchy
• Psychóza a její příznaky u neurologických onemocnění, Libiger

Ještě ale lépe byste pro svého muže i pro sebe udělala, kdybyste vyhledala klinického psychologa, který se zabývá neuropsychologií, který by Vašemu muži udělal klinické vyšetření na všechny mozkové, nervové funkce, abyste měli jistotu, co z nich je nenávratně pryč a co je doopravdy zachováno. To by mohla být velmi dobrá cesta k vzájemnému porozumění, pochopení. Zkuste o ní přemýšlet. Přeji Vám i Vašemu muži, ať se vám to zdaří.

4. 2. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, lkalvod@fnbrno.cz

Pokud má maminka rakovinu prsu opravdu úplně v počátečním stadiu, má velkou naději na vyléčení. Ještě se uvidí při operaci, zda nejsou zasažené uzliny v podpaždí. Podle toho pak bude další léčba., v případě postižení uzlin by byla zřejmě nutná i chemoterapie. Pokud to maminka psychicky nezvládá, je možná zapotřebí jí podat lék proti depresi, většinou to hodně pomáhá. Držím palce, aby to s maminkou dobře dopadlo.

Prof. MUD. Jiří Vorlíček,CSc., předseda České onkologické společnosti

Zcela záměrně jsem využila možnosti poprosit svého přednostu o medicínskou odpověď na Váš zoufalý dotaz. Snad Vás i Vaši matku aspoň trochu uklidnil. Ale podle mne, nakonec i podle Vás, je vážně velmi nutné, aby Vaše matka sebrala odvahu, překonala předsudky o psycholozích a psychiatrech, abyste se obě vzaly za ruce a společně navštívily svého praktického lékaře, který vám oběma může předepsat léky proti úzkosti a proti depresi. Pokud vás pošle k psychiatrovi, prosím, nebraňte se. Jste totiž opravdu nyní obě ve velmi těžkém stavu psychické bolesti a šoku z matčiny diagnózy. Tak, jak chirurg musí napravit Vaši zlomenou paži, tak psychiatr musí napravit Vaši zlomenou duši. Byla bych ráda, kdyby si Vaše matka uvědomila, že pokud bude při onkologické léčbě nezvladatelně psychicky strádat, nemusí být její léčba efektivní. Léčba velmi dobře funguje hlavně v takovém těle, které vede myšlenka na překonání nemoci, v těle, kterému velí pozitivní myšlení. Ano, ve fázi šoku je pláč dokonce žádoucí, je jakýmsi vymýváním špatných myšlenek z duše. Ovšem pokud budete plakat dál, pláčete bezúčelně a jen se fyzicky vysilujete. Připomínám, že léčit se anxiolytiky a antidepresivy byste měly obě dvě a nestydět se za to.

Jiný šálek čaje je Váš vztah závislosti (ve Vašem dospělém věku) na Vaší matce a Vaší matky na Vás. To ovšem byste měla také postupně řešit, tady ale doporučuji konzultace klinického psychologa. Vím, nečekají vás obě radostné dny a týdny, ale pokud se zklidníte a řeknete si, že by v tom musel být čert, abyste tu potvoru „rakovinu“ nezdolaly, tak to Vaší matce i Vám vyjde. Připojuji se k přání pana profesora. Pozdravujte matku a ať se všemu postaví čelem.

4. 2. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS; Prof. MUD. Jiří Vorlíček,CSc., předseda ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Ve svém dotazu píšete, že za jistou výhodu považujete to, že jdete se léčit na známé místo, kde jste byla poprve před dvěma lety. A také že se snažíte získat od ambulantního lékaře více informací o svém zdravotním stavu, ale nějak se Vám to pro jeho zaneprázdnění nedaří. Nejprve obecnosti, pak ke konkrétní situaci.

Věřím, že se snažíte přečíst kdeco o své nemoci, ale také se může stát, že za prvé tomu nebudete dobře rozumět a za druhé to, co je napsané, je obecné a Vy byste chtěla vědět, jak je to konkrétně s Vaší nemocí teď a v budoucnu. Na internetu je velká spousta informací o Vaší nemoci, ale ve Vašem případě bych postupovala takhle:

Až nastoupíte na Vám známou kliniku na další léčbu, budete mít svého ošetřujícího lékaře, na oddělení také bude jeho přímý nadřízený – vedoucí lékař oddělení. Sjednejte si s jedním nebo s druhým schůzku, doporučuji Vám, abyste si s sebou vzala někoho z blízkých, komu nejvíc důvěřujete. Trvejte na schůzce třeba v odpoledních hodinách, kdy už není v nemocnici tolik shonu. Napište si předem otázky, které jsou pro Vás důležité a žádejte na ně odpovědi, kterým budete rozumět, tedy které bude lékař říkat česky, pokud použije latinský název, žádejte jeho český ekvivalent, vysvětlení. Věřte mi, že je POVINNOSTÍ ošetřujícího lékaře sdělit Vám všechno kolem Vašeho těla, Vaší nemoci a způsobu a délky léčby. Je také jeho povinností, aby, pokud se jej zeptáte znovu a znovu, protože jste něco třeba zapomněla, Vám znovu a znovu odpověděl podrobně a ochotně. Prosím, nikdy se nedejte odbýt, pokud nebudete spokojena s vysvětleními, žádejte vysvětlení od přednosty kliniky nebo primaře. Našim pacientům všichni říkáme – ptejte se, ptejte se, budeme vám trpělivě odpovídat. Vám doporučuji totéž. A ještě na závěr: budete-li mít pocit, že psychicky nezvládáte pobyt a léčbu, požádejte aktivně o psychofarmaka – léky na zmírnění psychické krize, úzkosti, strachu a deprese.

Přeji Vám, abyste novou léčbu zvládla s vědomostmi o své nemoci a prognóze, abyste byla statečná a zvídavá. Člověk, který ví, nemusí se dohadovat, domýšlet. A je klidnější. Ať to vyjde jako před dvěma lety.

4. 2. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Ptáte se, kdy je vhodné oznámit otci Vaše onemocnění. Odpověď není jednoduchá: každá rodina má své zvyklosti, mezi členy rodiny jsou různé vztahy, rozdílná komunikace. Pokud byste žila s rodiči, patrně okamžitě by poznali, že jste nemocná a léčíte se. Pokud ale bydlíte jinde než Vaši rodiče, je jen a jen na Vás, kdy se rozhodnete otci říct holou skutečnost. Ptáte se, jestli nastane vhodný okamžik, kdy budete moci říct svým nejbližším, že se léčíte. Ano, ten okamžik nastane, až se Vy sama rozhodnete, že už máte tolik síly, že dokážete o své chorobě mluvit s rodinou. Nebojte se, Vaši nejbližší tu zprávu jistě unesou a možná Vám pomohou zvládat těžkosti víc, než si třeba teď myslíte. Věřím, že co nejdřív posbíráte odvahu.

1. 2. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz

Kdybyste byla pacientkou naší kliniky, tak byste ještě před léčbou dostala informaci od lékaře nebo ode mne, že sebelépe napsaná kniha, brožůra nepřipraví konkrétního pacienta na psychický propad spojený hlavně s chemoterapií. Naši pacienti vědí, že holá pravda o nemoci je vyjeví především a zásadně s prvními vypadnutými prameny vlasů. Připravujeme je na to a domlouváme s nimi ostříhání, zkrácení vlasů, aby šok ze ztráty vlasů nebyl tak děsivý. Ráda bych Vám poradila, kde ve Vašem okolí najdete klinického psychologa, který Vám pomůže překonat psychickou krizi spojenou s léčbou tumoru, ale nevím, kde bydlíte, kam chodíte na chemoterapii. Když budete listovat dál stránkami www.linkos.cz, je tam mapa center onkologické péče a mapa, kde působí klinický psycholog – psychoonkolog. Klinického psychologa ale také můžete najít v každé psychiatrické léčebně. Je také spousta soukromých ordinací klinických psychologů po celé republice. Jsem si jista, že Vás nikdo z kolegů neodmítne. Na internetu také můžete najít mnoho zájmových sdružení, kde si onkologičtí pacienti vzájemně poskytují podporu. Zase podle místa bydliště nebo místa léčení.
Jsem přesvědčena, že nyní se nacházíte stále ještě ve fázi šoku z onemocnění, který dokážete překonat. Zadáte-li si ve vyhledávači na internetu heslo MAMMA HELP, dostanete se na stránky sdružení pacientek se stejnou nemocí, jakou máte Vy. Jen, prosím, hlavně nezůstávejte pasivně sedět nešťastná s rukama v klíně. Svět není jen černobílý, až se vzpamatujete ze šoku, uvidíte je zase barevně, to je nadějné. Držím Vám palec.

1. 2. 2008, Mgr. Libuše Kalvodová, FN Brno, předseda Psychoonkologické sekce ČOS, lkalvod@fnbrno.cz