Dobrý den, v lednu minulého roku jsem byl na operaci s nádorem varlete, následně jsem prodělal 2 chemoterapie CBDCA, chtěl jsem se zeptat, zda v takovém případě mám nárok na částečný invalidní důchod?
Moc děkuji za odpověď.
Dobrý den, je mi velmi líto, ale musím Vás upozornit, že píšete do poradny, kterou vedou psychologové. Nejsem schopna Vám dát správnou odpověď. Prosím, obraťte se na svého onkologa, ten Vám jistě doporučí sociální pracovnici, která si s Vašim dotazem jistě bude vědět rady. Každá nemocnice má své oddělení sociální péče, prosím, vyžádejte si jejich pomoc. Hodně zdaru Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP
25. 10. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den, moc bych chtěl poprosit o radu. Táta onemocněl, je mu 68 a má nález na prostatě s metastázami v kostech. Nyní podstupuje hormonální léčbu a chemoterapii. Byl na druhé dávce co se týče nálezu na prostatě a příští týden jde na první dávku k nálezu v kostech protože si musel nechat nejdříve vytrhat pár zubů a ty se museli zahojit. Ze začátku chtěl se vším bojovat, říkal že je mu jedno že bude mít bolesti hlavně ať se začne léčit. Bojovat s tím chce asi pořád, ale s mámou se nám zdá, že je na tom strašně špatně psychicky. U táty je to dle mého ještě zhoršováno tím, že navíc má problémy s očima, má kombinaci šedého a zeleného zákalu, už s tím má problémy mnoho let, nyní jsem pochopil že se mu to dále zhoršuje. Dále teď je tu COVID. Toho se také strašně bojí. Má teď prý kvůli chemoterapii oslabenou imunitu a jak říká, pokud to chytím je se mnou do vánoc konec. Určitě má pravdu, že by to bylo špatné covid chytit, ale já i máma se před covidem chráníme roušky, vyhýbáme se kontaktu s jinými lidmi. Táta má samozřejmě všude respirátor, dodržujeme hygienu. S mámou se nám nelíbí, že táta skoro úplně přestal chodit ven na čerstvý vzduch, po řád sedí v místnosti orientované na sever takže denního světla tam teď moc není. Táta popírá že by ven nechodil z důvodu toho, že se bojí že by chytil covid, ale já opravdu nevím jak to je doopravdy. Možná to není tím, ale pořád mu říkáme, aby šel alespoň na chvíli ven, na čerstvý vzduch, na sluníčko když svítí, ale nejde. Asi z důvodu chemoterapie se nadměrně potí, pořád má propocené košile a proto prý nemůže jít ven. Pořád mu říkám jdi tedy se projít jen na 15 minut, vezmi si respirátor, bundu, převlíkni se do suché košile a za 15 minut až přijdeš domů tak se zase převlíkni. Pořád mu říkáme, že pohyb je strašně důležitý. Z vlastní zkušenosti vím jak hýbat se nabíjí pozitivní energií. Hlavní problém ale je, že táta byl dříve velmi komunikativní, pořád si telefonoval s klienty, četl knížky, koukal na fotbal. Nyní přestal mít o vše mít zájem, vůbec s námi nemluví. Jenom si v té své temné místnosti na sever píše na počítači a to je celá jeho aktivita. Když s ním s mámou chceme o tom mluvit tak většinou jen mlčí, odpoví dvěma třemi slovy a to je vše. Když mu volá ségra a synovci přes videohovor tak většinou už ani se synovci moc nemluví, hned předává telefon mámě. Nevíme co s tím, včera jsme se snažili na tátu tlačit, aby nám řekl v čem je problém, co se děje, proč nechodí ven a nemá o nic zájem. Nakonec se nám z táty podařilo vypáčit, ale taky to řekl jen pár slovy, že má "depresivní náladu, úzkostné stavy, že ho brní hlava, že si připadá jako vygumovaný, že se prý nebojí, že nemůže spát" Ptali jsme se ho, protože dříve dostal od doktorky nějaká antidepresiva zda si je bere tak říkal, že ano. Když mu, ale radíme aby vyhledal pomoc psychologa tak zpočátku říkal že to nemá cenu, prý v čem by mu poradil. Nyní říká, že nikam volat nebude, že k psychologovi chodit nebude. Nevím jestli se vyhledat psychologa stydí, nebo si opravdu myslí, že by mu nijak nepomohl. Prosím moc o radu co máme s tátou dělat. Fyzicky se léčí, ale z psychologického hlediska s onemocněním nic nedělá. Alespoň se mi podařilo, že souhlasil s tím, že když Vás poprosím o pomoc tak si odpověď přečte. Moc prosím o pomoc. Děkuji a přeji krásný den.
Dobrý den,
jsem psychologem České onkologické společnosti a děkuji za Vaši důvěru a zaslaný dotaz.
Z Vašeho textu níže cítím, že máte o tatínka starost a chcete mu být oporou, jak nejlépe to dovedete. Znám onkologické onemocnění také z vlastní rodiny a vím, jak moc chce člověk svým blízkým pomoci. Z mé praxe také vím, jak obtížné je pro některé nemocné pomoc přijmout.
Střet s náročnou životní událostí v podobě onkologického onemocnění dopadá na každého člověka s různou silou. V začátcích se někdy se dočasně stává, že člověk potřebuje být nějakou dobu sám. Chce si srovnat myšlenky. Někdo opravdu může propadat depresivnímu prožívání. Takto přes email je to těžké posuzovat.
Mám potřebu říci, že moji mužští klienti mají k "uzavírání se" výrazně větší sklony než ženy. Je pro ně náročnější říci si o podporu i ve velmi těžké životní situaci. Přesto bych rád řekl, že opora blízkých pomáhá a není to slabost si o ni říci. Zkusím dát následující příklad: vedle psychologie jsem horský průvodce. Když si představíte silného chlapa horolezce a dáte mu na záda 10kg batoh, tak se ani neprohne. Když mu dáte 20kg tak už to cítí, když mu dáte 40kg tak se ohne. Znamená to snad, že by to byl slabej chlap? Ne, jen má hodně naloženo! A když má někdo "hodně naloženo" tak je rozumné rozdělit se o "náklad". V horách nebo v životě. Není to slabost, je to rozumná volba. Podělit se s blízkými nebo odborníkem.
Je to pochopitelně na jeho volbě, zda se bude chtít opřít o Vás nebo o odborníka. Stejně tak je na jeho volbě, zda se rozhodne být nějakou dobu sám. Z Vaší strany je určitě dobré říci mu (pokud to tak cítíte), že jste tady pro něj kdykoliv bude potřeba. Zkrátka, aby to věděl, aby to "padlo nahlas". Zda on Vaši pomoc využije, či nikoliv je už jeho svobodnou volbou. Nedokážeme naše blízké k ničemu tlačit, jen podat pomocnou ruku. Ale už to samotné pomáhá, tedy vědomí, že naši blízcí jsou připraveni pomoci, pokud budeme potřebovat.
Ohledně psychologické odborné pomoci. Mnoho mých klientů mi říká, následují: "Kdybych to byl věděl, že mně rozhovor s psychologem pomůže, tak bych býval přišel dříve." Ale nikoho k tomu nutit nemůžeme, je to jejich rozhodnutí. Nedokážeme také nic slibovat, psychologická práce je společným dílem klienta a psychologa. Záleží na vůli obou.
Další směr, který by pro Vás i pana otce mohl být inspirativní:
- Kniha, kterou jsme dávali dohromady s kolegy právě na základě dotazů jaký je ten Váš. Mnoho situací a prožitků, o kterých píšete níže je tam uvedeno více. Může to být inspirací i pro tatínka
- Ohledně chození ven. Ano pravidlený pohyb je něco, co prospívá jak tělu, tak i duši. Vy ale můžete pouze doporučit, povzbudit. Rozhodnutí je na něm. O prospěšnosti pohybu jsem s kolegou připravil celý webový seminář (zdarma) zde, můžete se panem otcem podívat pokud by Vám to přišlo užitečné:
- Co se týká obav z nákazy Covid-19, zde opět pár zdrojů, jak se strachem z nákazy lépe pracovat. A jak pomoci svým blízkým v této situaciDejte prosím vědět, zda je to pro Vás takto užitečné
S pozdravem
PhDr. Ing. Martin Pospíchal
psycholog
27. 10. 2020, PhDr. Ing. Martin Pospíchal, martin-pospichal@centrum.cz
Dobrý den,můj manžel v 49 letech má o d srpna rakovinu ,ze začátku se s ní chtěl poprat a říkal si proč,zkusil různé regrese,meditace,ale jak neustávaly bolesti a nastaly i různé zdravotní komplikace, začaly i chemoterapie, které špatně snáší,je stále slabší ,bez energie, prostě říká , že už to nedá, potřeboval by si o všem nějak promluvit,ale ne se mnou a myslím, že ho i dost ubyji neustálá starost jeho matky, která je u nás min 3x denně,nevím jak s ním o tom všem mluvit, nevím jak mu pomoci
Dobrý den, Váš manžel teprve nastupuje dlouhou a velmi bolestnou cestu léčby "svého" nádoru a já vidím typický průběh psychických reakcí na závažné a nebezpečné onemocnění. Zpočátku byl plný odvahy a nastavení poprat se s nemocí, je přece v nejlepších letech a jen tak jej něco neskolí. No, pokud podstupoval např. meditace jako přípravu na léčbu pod vedením odborníka, mohla to být dobrá šance začít léčbu psychicky posílený. Předpokládám, že s bolestmi a následky chemoterapie přestal meditovat. Regrese nemusí být podle mých zkušeností až tak dobrou přípravou na zvládnutí náročné léčby. Předpokládám, že do obou praktik vkládal veliké naděje, následně byl zklamán a hluboce frustrován. Pokud byl při meditacích veden terapeutem, měl by se nyní k němu vrátit a požádat jej o pomoc, mohl by mít možnost sdělit své strachy, úzkosti, depresivní nálady někomu mimo okruh své rodiny. Pokud ale nezná Váš manžel psychologa, terapeuta zpřed léčby, měl by požádat svého onkologa o schůzku s klinickým psychologem, který působí na onkologickém pracovišti, kde se Váš manžel léčí. Každé onkologické oddělení, každá klinika by měla mít k dispozici odborníka na psychiku onkologických pacientů, takový klinik by jistě dokázal Vašemu manželovi pomoci ze současných psychických potíží, uměl by rozpoznat, v jakém stavu Váš manžel je, dokonce by společně s onkologem dokázal léčit případnou depresi, do které se podle všeho Váš manžel už dostal. Jak píšete o jeho matce, která jej svou přehnanou starostlivostí a úzkostí, strachem opravdu může ubíjet a zhoršovat jeho beztak sužovanou psychiku, asi Vy osobně jí nedokážete říct, aby se ve svých projevech k synovi mírnila. Tady může pomoci zřejmě jedině on sám tím, že jí vysvětlí, že přehnaná péče dospělému muži od matky opravdu není k ničemu. Jak můžete teď, dva měsíce od začátku léčby pomoci manželovi? Pevně stát při něm, hledat pro něj slova naděje, že nic není ztraceno, že mu rozumíte, ale že pevně věříte v obrat k lepšímu. Jistě byste našla hodně inspirace v naší nové knize Rakovina v rodině (najdete na alza.cz), která je především pro doprovázející blízké pacientů, tam je několik kapitol přímo pro řešení situací, ve kterých jste se oba octli. Chtěla bych Vás upozornit na závažný fakt, že i Vy jste v ohrožení, psychický tlak, který se bude s délkou léčby stupňovat, Vás může dostat do reaktivní deprese, ve které těžko budete oporou svému manželovi. Prosím, poraďte se o celé vaší situaci doma se svým praktickým lékařem, jistě Vám poradí a pomůže. Hodně síly Vám přeji Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS CLS JEP
21. 10. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den,
za týden mám jít na operaci. Mám rakovinu dělohy, bude odstraněna děloha, vaječníky, mízní uzliny, dle výsledků rakovina nezasáhla jiné orgány a vaječníky a uzliny chtějí oodstranit preventivně. Nebrečím, nejde to ale nyní začínám mít strach. Je mi hrozně. Dočetla jsem se, že po odstranění vaječníků - řídnutí kostí, uzliny - otékání, aj. Po operaci nemám mít ozařování ani chemoterapii. Jsem totálně mimo. Uvažuji o tom, že je jedno jestli operace nebo ne. Obojí je absolutně na nic. Žádný pořádný život. Vlastně nevím proč píši. Pomoc už žádná není.
Chtěla bych reagovat na Vaše slova, která jste napsala do psychoonkologické poradny. Na jedné straně z nich cítím zmatek, nejistotu a beznaděj – tedy negativní emoce, které jsou v takové situaci víc než pochopitelné. Ale na druhé je v nich něco jako jistý pud sebezáchovy, který způsobil to, že jste přece jen napsala …
Píšete o strachu chirurgického řešení Vašeho onemocnění, resp. z následků, které operace může přinést. Bojíte se, že její důsledky budou hrozné. Jejich míru však nemůžete odhadnout … a myslím, že to v tuto chvíli nedokáže nikdo, neboť každé lidské tělo je jedinečným originálem. Takže ač platí jisté obecné zásady pro všechny, míra individuální odpovědi organismu (tedy důsledků) je vždy jiná.
I když o Vašem příběhu vím pramálo, předpokládám jednu věc. A sice, že způsob léčby, který Vám lékaři navrhli, je asi v tuto chvíli pro Vás ten nejlepší možný. A proto věřím, že by měl být vstupenkou do dalšího života – tedy nadějí, že budete dále žít. Možná s určitými důsledky a možná s tím, že některé věci třeba nebudou fungovat tak jako dřív. Nejspíš ale zůstane ještě hodně toho, co fungovat bude a co budete moci dělat. Třeba z palety těchto množností začnete něco dělat víc, než jste dělala dřív … Není to pravidlem, ale někdy nemocní zjistí, že to zase není tak špatné, jak si prve mysleli.
Strach a nejistota, které Vás nyní zahlcují, jsou často větší nepřátelé než vlastní tělo. A navíc v nás rostou tím víc, čím víc jim uhýbáme. Postavit se jim není vůbec lehké – zvláště, pokud zůstáváme se svým problémem izolováni. Vy jste se rozhodla s tím, co cítíte ve svém nitru, nezůstat sama, neboť jste napsala na náš web. A to je dobře, protože vždy když uděláte podobný pokus, nejspíš zjistíte, že budou lidi, co na Vaše volání budou slyšet. Ti Vám budou moci říct, jak oni vidí Vaši situaci anebo Vám budou chtít říct (stejně jako já), že některé ztráty mohou mít smysl, protože Vám mohou dát naději na delší a ne ve všem špatnou budoucnost.
Při operaci i po ní Vám budu držet pomyslné pěsti. A do dalších dnů přeji co nejvíc štěstí.
12. 10. 2020, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@gmail.com
otazka dotaz specialista onkolog na nadorove onemocneni ledviny a metastaze do plic .zasahlo plice a obratel.Je moznost objednani a prevozu na vysetreni pripadne operace cekani 3 tydny .Vysetreni na ORL pouze inekce proti bolesti Morfin.Predepsali Morfin ale mimu tatovi je 65 let a starsim lidem se nesm podavat ma I vysoky tlak narusuje dychaci ustroji a muze upadnout do komy.Radioterapie chirurgicky zakrok a pote odstraneni metastaze.
Dobrý den,
dostali jsme dva Vaše dotazy a bohužel Vám na ně nemůžeme relevantně odpovědět a to z několika důvodů:
1. píšete do PSYCHOLOGICKÉ poradny, nemůžeme se tedy vyjadřovat k lékařským záležitostem, protože nejsme lékaři.
2. Z dotazu není zřejmé, na co se vlastně ptáte, alespoň já jsem tomu nerozuměla.
Věřím, že právě právě prožíváte emočně náročné chvíle, proto Vám nabízím psychologickou krizovou intervenci v Krajské nemocnici Liberec na oddělení onkologie, můžete přijít osobně do ambulance č.4, kde v pondělí vždy působím a již toto pondělí 12.10. ve 13:00. Pokud Vám termín nevyhovuje, napište mi na email hana.kynkorova@seznam.cz, případně dejte vědět na tel. 723952110. Pokud telefon nezvednu, prosím napište sms o účelu Vašeho telefonu. Konzultace se mnou jako s psychologem jsou důvěrné.
Pokud si nepřejete osobní návštěvu, napište mi více na mail, odpovím.
Hodně sil
Mgr. Hana Kynkorová, psycholog Komplexního onkologického centra, Krajská nemocnice Liberec
8. 10. 2020, Mgr. Hana Kynkorová, Hana.Kynkorova@seznam.cz
Dobry den , Rakovina ledviny a metastaze do plic a obratle.Vyhledavam jine vysetreni nelibi se mi vysetreni Z liberecke nemocnice .operace.
Již odpovězeno
17. 11. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý večer mám problémy zdravotní chronické záněty dutin a léčím se a teď chodím 5mesicu na psychiatrie s stratou paměti trpím stim už dlouho ale zhoršení udr.stavu se řešila s doktorkou která mi doporučila psychiatra. Požádala sem si o důchod protože nemůžu do práce můj stav není dobrý. Chci se zeptat jeslí to je pokles zdr. stavu v procentech asi o 35 procent. Vše si musím napsat sestra mi pomáhá nebo bych to nezvládla ani napsat správně. Děkuji za odpověď
Dobrý večer, je mi opravdu líto, že Vám nebudu moci odpovědět na Váš dotaz, který patří do kompetence sociální pracovnice. Já jako psycholog Vám nepomohu. Pokud ale chodíte k psychiatrovi, ten jistě zná Váš zdravotní stav a mohl by Vás poslat se svým nálezem nejdříve k praktickému lékaři. Ten jistě Vám bude moci poradit. Také se domnívám, že právě praktik doporučuje jak příspěvky na péči, tak navrhuje důchod pro své pacienty, tedy ty, které má trvale ve své péči a zná vývoj jejich zdravotního stavu. Zkuste tedy tuto cestu. Hodně zdaru Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP
7. 10. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den, děkuji vám za rady ohledně mamky. Praktika budu informovat, co se týče toho jestli mamka ví jestli má rakovinu? Říkala jsem jí to říkal ji to i plicní lékař když jí řekl že může i umřít tak mu řekla ať jí to neříká že to nechce slyšet a že to by ji ještě scházelo kdyby umřela. Už jsme všichni unavení s jejího chování. Nakonec prý jsem se já jako její dcera domluvila s lékařem že už se nemusí léčit přitom k tomu došla sama. Chápu že je mamka nemocná ale už prostě nemůžu psychicky . Ale i tak vám děkuji za rady a vysvětlení co máme dělat.
Ještě jednou Vás zdravím a soucítím s Vámi, protože starat se o takovou maminku je opravdu extrémně vysilující. Nakonec jste to Vy, která za všechno může, jak je vidět. Prosím Vás, jděte na pomoc k praktikovi, vysvětlete mu, jak velké trápení máte s maminkou. Abyste to vše zlé vydržela, nechte si napsat léky pro sebe, abyste vydržela psychický tlak na Vás. Hodně síly Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP.
30. 9. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Už jsem zde psala a radila jsem se ohledně mamky která má plicní nádor... Po veškeré naší starosti a pomoci k naší mamce v pátek zrušila veškerou pomoc i od lékařů zrušila další chemoterapie, CT, krev, podepsala negativní revers. Máme se obrátit na praktika nebo až bude nejhůře tak na Hospic. Podle mamky je zdravá a nic ji není a už nepotřebuje dále ty cévy čistit. Takže už veškerá naše snaha je vniveč a už opravdu jsme vysílení.
Dobrý den, dívala jsem se na komunikaci kolem Vaší maminky, odpovídaly jsme Vám jak já, tak má vzácná kolegyně, nabízely jsme Vám několik variant chování Vás k Vaší mamince, ale konečně, vyřešila vše za nás všechny a rozhodla se, že je zdravá. Ptáte se, co máte dělat dál Vy osobně? Vaše maminka nebyla zbavena svéprávnosti, tudíž Vy musíte její rozhodnutí respektovat, smířit se s tím, že nechce být léčena, její cévy jsou dostatečně čisté. Nabízíte řešení: tak tedy - jistě můžete informovat praktika, který s rozhodnutím Vaší maminky také nic neudělá, ale aspoň bude znát rozhodnutí své pacientky. Takže ji musíte nechat žít, jak chce ona sama a zbývá Vám jen čekat, až se její stav zhorší a ona se dostane zase do nemocnice. Pokud se dostane do neřešitelného zdravotního stavu, můžete pomýšlet na hospic. Jen připomínám, že i s umístěním do hospice musí maminka souhlasit. Jenže mne napadá ještě Vám zopakovat, jestli Vaše maminka už neumí posoudit svůj zdravotní stav. Ví stoprocentně, že má rakovinu plic? Myslím si, že byste se mohla právě o jejím psychickém stavu poradit s praktikem. Věřím, že jste zoufalá, ale já jinou možnost nevidí, Hodně síly Mgr, Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP
29. 9. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den,chtěla bych se zeptat. Mojí mamce je 74 a diagnostikovali ji rakovinu plic,už má 3ti sérii chemoterapii. Zdá se že se cítí dobře zřejmě nádor ustoupil což je dobře jen jsme trochu jako rodina zmatení s toho že mamka celou dobu holdovala alkoholu i kouří při chemoterapii. Myslela jsem že přestane aspoň pít ale zřejmě ji to v těle chybí když toto řešila po celý svůj život. Krev má pokaždé v pořádku a chemoterapii zvládá bravurně. My víme že pije jen mamka nám o tom lže,myslí si že to nepoznáme. Zajímalo by nás jak tohle může tělo vydržet to přece není možné.
Hezký večer,
když jsem přemýšlela nad odpovědí na váš dotaz, uvědomila jsem si, jak moc se liší pohled člověka „zvyklého“ být s vážně nemocnými a tím, kdo se s takovouto situací setkává poprvé. Jak já, i mí kolegové, respektujeme a přijímáme věci, které z pohledu „zvenku“ mohou vypadat řekněme „nestandardně“. Po počátečním šoku z diagnózy závažného onemocnění, dokáže naprostá většina nemocných, i jejich blízkých, přijmout realitu takovou jaké je. Učí se vidět pozitiva i negativa léčby, zjišťují, že spoustu věcí dokáží a mohou. To, s čím totiž nejčastěji „bojují“, jsou mýty s takto závažnými onemocněními spojené. Bylo by možné jich tady vypsat spoustu, ale zpět k vašemu dotazu. Jeden z mýtů, mohu-li to tak nazvat je i ten, že díky závažnému onemocnění člověk naprosto přehodnotí svůj život, začne se chovat jinak, stane se z něj lepší člověk. Ano, lidé určitě hodně přemýšlí o tom, co se stalo, jak se stalo, co se děje, jací jsou, jak žili a jak by žít mohli a měli… Neznamená to ale, že se „otočí“ o 100%. Něco se změní, něco poupraví a něco zůstane tak, jak bylo. Ne vždy to musí být pro okolí pochopitelné, možná i přijatelné, ale důležité je, že se nemocný cítí fajn a dokáže fungovat v tomto náročném období. Je to jeho cesta, jeho volba, a pokud tím neubližuje ostatním, pak nám nezbývá, než toto respektovat. Rozumím tomu, že máte o maminku starost, že byste si možná přáli, aby se „spravilo“ všechno, ale jak sama píšete, je to dlouhodobá záležitost a pravděpodobnost, že by od toho maminka upustila je docela malá. Pokud máte potřebu na toto reagovat, pak mamince můžete říct svůj pohled, svůj názor, možná i to, že se vám to nelíbí, ale také že je svéprávná a dospělá, a že její volbu respektujete, byť s ní nesouhlasíte. Vaše maminka má velké štěstí, že vás má, protože se zdá, že i když s ní v něčem nesouhlasíte, nebrání vám to být s ní. A to je moc důležité – najít společnou cestu, kdy můžete být spolu i tím, že respektujete své odlišné postoje. Hodně trpělivosti a chuti být spolu. Kdyby cokoli, piště.
27. 9. 2020, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz
Vím, že toto je psychologická poradna, ale poradna na mammahelp byla zrušena..a ono můj problém s psychikou taky souvisí.. V říjnu bude rok, co jsem na neschopence s diagnozou karcinom v prsu+meta na játrech. Mám biolog+horm léčbu, která zabrala a nálezy se zmenšují., léčba pokračuje. Chtěla bych zažádat i Inv.důchod a "bojím se" svěřit se do rukou úřadů, než se neporadím, jak postupovat.. prosím, můžete mne nasměrovat, jak začít? Moc děkuji a přejí krásné dny.
Žádost o invalidní důchod budete podávat se svým lékařem (obvykle praktickým), který ji bude vypisovat. Její součástí jsou odborná vyšetření – tedy záznamy o vašich onemocněních (nejen onkologickém). Důležité tedy je mít k dispozici co nejaktuálnější a nejkonkrétnější nálezy o vašem zdravotním (tj. tělesném i psychickém) stavu, které lékaři poskytnete.
Určitě je přínosné, když se svým lékařem můžete v tomto směru zcela otevřeně mluvit a vyjádřit i své stanovisko (tedy to, čeho byste ráda dosáhla). Je-li to možné nebo ne je druhá věc, avšak moje zkušenost je, že upřímná komunikace je vždy plus.
Někteří pacienti jsou za invalidní důchod vděčni (přejí si být např. v tzv. celém důchodu), druzí i přes vleklé onemocnění chtějí alespoň částečně pracovat … je to různé. Vyjádřit před zahájením konkrétních kroků, jak to cítíte, vnímám proto jako jasnou výhodu.
Stupně invalidního důchodu jsou tři – první dva znamenají částečné omezení (tedy částečný důchod), třetí stupeň pak tzv. plný důchod. Stupeň přidělení důchodu posuzuje komise, jejímž členem je specializovaný posudkový lékař. To je možná známá věc – avšak stupeň důchodu je hodnocen podle míry omezení fungování pacienta; tedy přeloženo čím více nemocí a potíží pacient má anebo čím závažnější onemocnění, tím se zvyšuje procentuální omezení jeho pracovní schopnosti, takže se tak posouvá směrem k vyššímu stupni možného důchodu.
Věřím, že celým řízením stran důchodu projdete a že to obavy, které máte, nebudou naplněny. Držím pěsti.
6. 9. 2020, PhDr. Ivona Šporcrová, ivona.sporcrova@gmail.com
Dobrý den, chtěla jsem se zeptat na radu. Mojí mamce diagnostikovali rakovinu plic je jí 74 let chodí už na 4tou chemoterapii. Její psychika šla strašně dolů i máme pocit že má demencí,je jako dítě, její chování je neuvěřitelné až zarážející. Staráme se o ní střídavě a podle mamky je vše špatně a dokonce má i urážející a ponižující řeči na naší osobu,je vulgární a už si nevíme rady. Takhle to vypadá a myslí si že se musí vše točit kolem ní i na kontrole u doktora je neuvěřitelná. Celý život mamka kouří i teď a i pije teď už jen víno prý si ho ředí čajem tak prý má vinný čaj toto vykládá i u p. Doktora. Měla zácpu tak si do konečníku stékala různé věci jako Brufen,vazelinu,z.pastu. No už opravdu nemůžeme. Myslí si že na te chemoterapii ji čistí cévy nevím ale myslím si že si neuvědomuje jak je nemocná a jak se o ní staráme. Mohla bych poprosit o radu? Děkujeme
Dobrý den, podle toho, jak popisujete maminčino chování, se opravdu u ní rozvinulo patologické myšlení a jednání, které připomíná demenci, a to s rychlým nástupem. Opravdu se dá předpokládat, že urychlujícím momentem byla onkologická léčba, která je sama o sobě velmi náročná. Zřejmě už před onemocněním se Vaše maminka nacházela v počátečním stádiu demence. Podle mne je třeba, abyste Vy jako doprovázející podpůrná osoba a určitě ještě někdo další z rodiny co nejdříve navštívila jednak maminčina onkologa, jednak i praktika Vaší maminky. Je velmi důležité, abyste jim popsala veškeré patologické chování maminky. Jsem si naprosto jistá, že Vám pomohou. Nejprve by měla maminka absolvovat psychiatrické vyšetření, případně psychologické vyšetření. Poté Vám odborníci určí, co přesně se Vaší mamince děje v hlavě, měli by Vás poučit, co všechno Vaše maminka nyní vnímá, dokonce na její zklidnění by Vám měli dát léky. Mohla byste případně uvažovat o ústavní péči, protože dlouhodobé ošetřování silně dementního pacienta je nesmírně vyčerpávající, což na sobě jistě pozorujete. Na tomto byste se měla také pobavit s psychiatrem. Hlavně hledejte pomoc u těch lékařů, kteří Vaši maminku znají nebo znali ještě před současným psychickým patologickým stavem. Také se prosím oprostěte od smutných myšlenek na to, jaká byla Vaše maminka před nemocí, ona má dvě smrtelné choroby najednou a proto ji už někdy nedokážete ani pochopit ani poznávat. Ona už je někdo jiný a někde jinde ve svém myšlení. Hodně síly a statečnosti Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP
28. 8. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den, v únoru mi diagnostikovali rakovinu těla děložního Figo IVB R2 high grade seroze. Chemoterapii mám úspěšně za sebou a onkomarker mi klesl na normu po třetí chemo. Neumím se vyrovnat s tím, že nevím kolik času mi zbývá. Všichni se se mnou baví tak, že je to vážné, ať si užívàm, dokud můžu. Ale já nevím alespoň rámcovou prognózu. Mohu tady být rok? Dva? Pět? Je přeci důležité vedět kam až mohu koukat, byť po rakovině žiju každý den naplno. Můžete mi vy napsat nějaké statistické prognózy? Děkuji moc, budu velmi vděčná
Hezký den,
začala bych od konce Vašeho dotazu. Napsala jste do poradny, v které odpovídají psychologové a ne lékaři. Ohledně statistických prognóz se tak musíte obrátit na svého lékaře, byť ne vždy je odpověď jednoduchá.
Z pohledu psychologa dlouhodobě pracujícího s onkologicky nemocnými Vaší nejistotě rozumím. Nějakým způsobem jste dokázala přijmout diagnózu závažného onemocnění, zvládla jste léčbu, která se zdá být úspěšnou. Podle všeho a všech byste měla mít radost a užívat si. Namísto toho se začínají objevovat otázky typu „Na jak dlouho?“, „Vydrží to?“, „Kdy se to pokazí?“… Nejistota plynoucí z nemožnosti na tyto otázky odpovědět, pak může být velmi limitující ve Vašem dalším fungování. Je to přirozené a dá se najít cesta, jak s tímto pracovat. Pokud to výrazným způsobem limituje Vaše chování a prožívání, pak bych Vám určitě doporučila najít si odbornou psychologickou pomoc, kdy v „doprovodu“ odborníka můžete porozumět tomu, co se děje a pokusit se najít pro Vás přijatelná řešení.
Dovolte mi tady jeden příběh z mé praxe. Jeden mladý muž léčený pro onkologickou diagnózu přišel s obdobnými starostmi. Úspěšně zvládl léčbu a nevěděl, co dál, jestli má smysl vůbec cokoli začínat. Společně strávený čas ho nakonec dovedl, mimo jiné, k tomu, že i když to v hlavě bude mít, nemá smysl o tom až tak přemýšlet a nechat se tím ovlivňovat, protože to stejně neovlivní. Může sedět na zadku a bát se cokoli udělat a po padesáti letech se najednou otočí a zjistí, že je „ztratil“. Nebo může „jet na plné pecky“, užívat si, a kdyby se to náhodou někdy pokazilo, otočí se a bude vědět, že to stálo za to, že si užíval a to i kdyby to mělo být třeba jen rok…
Není to určitě jednoduché, ale jde to. I Vy si můžete najít svou vlastní cestu. Ať už sama, nebo za pomoci někoho druhého. A to nejen psychologa, ale třeba i některého z Vašich blízkých nebo přátel. Přeji hodně odvahy, odhodlání a chuti se poprat sama se sebou. Kdyby cokoli, můžete se ozvat třeba i na můj mail.
28. 8. 2020, Mgr. Alexandra Škrobánková, skrobankova@volny.cz
Dobrý den, moje maminka má nález na plicích, léčbu odmítla, ale potřebuje pomoc od bolesti jak psychické tak fyzické, prosím o radu na koho se obrátit
Dobrý den, je dobře, že jste udala oblast, kde bydlíte, jistě najdeme pro Vaši maminku dobrou odbornou psychologickou pomoc. fyzickou bolestí a jejím zvládnutím se zabývají ambulance léčby bolesti, kde byste měly hledat pomoc. Nebudu tajit, že Vaši maminku obdivuji, cesta, kterou si vybrala, není vůbec snadná. Bude potřeba hodně pomoci především z rodiny. Přeji Vám hodně síly Mgr. Libuše Kalvodová, Psychoonkologická sekce ČOS ČLS JEP
17. 8. 2020, Mgr. Libuše Kalvodová, libuse.kalvodova@seznam.cz
Dobrý den,
Náš syn 6 let na přelomu roku onemocněl vážnou nemocí a ta se promítla na jeho ledvinách. Prošel si biopsií ledvin a momentálně čekáme na finální výsledky. Zatím nám byla určena cca roční léčba, při které musí syn docházet do nemocnice na odběry krve, aby se určila dávka léku. Na tyto odběry se musí docházet 1-2x týdně. Jelikož se nemoc táhne už přes půl roku a prošel si několika týdny hospitalizace v nemocnicích, tak už se na něm podepisuje i po psychické stránce. Když přijedeme do nemocnice na odběry, tak se mu udělá nevolno, je mu zima, začne se klepat. Když přijde na samotný odběr krve, tak začíná mít záchvaty paniky a breku. Z mého hlediska se to horší čím dál více.
Dokážete nám prosím poradit, jak k tomuto problému přistoupit, aby syn zvládal návštěvu nemocnice? Nebo koho navštívit?
Dobrý den,
děkuji za Váš dotaz, vnímám, že jste situaci se synovou nemocí a nároky, které do jeho života přináší, hodně dlouho nesly, a teď si děláte starosti, jak dál. Můžu jen odhadovat, jestli se synem docházíte do místní nemocnice na odběry, nebo léčbu podstupuje ve větší nemocnici. Jestli jde o jakoukoliv větší instituci, doporučuji obrátit se na kolegy psychology na ambulanci v nemocnici, dětském oddělení, případně na herního terapeuta, jestli je v nemocnici k dispozici. Se stavy, které u syna popisujete, lze pracovat citlivě a kreativně, a moc bych Vám přála, abyste v tom nebyli sami.
Určitě základ pro překonání strachu, je v pochopení toho, proč do těchto situací „musím“. Je dobře se synem o odběrech a o tom jak probíhají, mluvit. Popište mu Vaše pocity kolem odběrů a co se tam děje, a zkuste pojmenovat své i synovy emoce („chci si promluvit o tom, jak chodíme do nemocnice / na krev“, „mrzí mne, jak to u sestřičky chodí, chci vymyslet něco, abychom to zvládali co nejlépe“, „vidím, že někdy toho je na Tebe moc a máš strach?“). Určitě používejte slova, které běžně užíváte, když se spolu bavíte o nemoci a nemocnici.
Váš syn se k odběrům staví negativisticky na základě reálné zkušenosti s něčím pro něj nepříjemným, a také to už trvá nějakou dobu. Má strach z určité věci - určitě stojí zato promluvit si s ním, zda je to píchnutí, čekání, atmosféra, osoby, vůně, cokoliv co mu v ambulanci může překážet, případně zda je strach hlubší - kupř. nerozumí tomu, proč to podstupuje nebo má strach z vážnosti své nemoci, něco slyšel. Pak lze vymyslet strategii, jak tuto věc překonat.
Děti můžou často zrcadlit naše vlastní pocity strachu nebo obavy, které máme ohledně nemoci, ale s dětmi o nich nemluvíme - je tedy vhodné i jako dospělí se zamyslet nad tím, co za strachy vlastně v dané situaci máme, a jak s nimi sami zacházíme. Někdy tyto strategie můžeme nabídnout také dítěti („když se bojím já, mě pomáhá...“). Určitě bude dobře vymyslet několik strategii, které by mohli pomoci, a synovi je postupně nabídnout, kupř. jako výběr ze dvou možností (synovi to může dodat pocit kontroly (moci) nad situací, ve které je vlastně bezmocný). Kupř. „Když se někdo bojí, nebo mě/nás něco bolí, může pomoci/mě pomáhá třeba hudba. Zkusíme třeba pouštět písničky, co máš rád? Nebo si můžeme spolu zkusit v ambulanci zpívat, aby ses soustředil na něco jiného.“
Rozhodně je dobře rozhovor uzavřít ve smyslu „když jsme to spolu takhle vymyslely, věřím, že to spolu zvládneme“. Postupně pak lze podporovat i samostatnou kompetenci dítěte zvládnout situaci odběru - pozitivním oceněním jakýchkoliv dobrých momentů ve vyšetřovně (ne vágně „seš super“, spíše konkrétně „viděl jsem, že ti nebylo všechno jedno, ale dýchali jsme a pomohlo to, líbí se mi, že si to zkusil“).
Napadá mne, co chlapec o své nemoci ví, jak jí rozumí? Ve věku 6ti let se u dětí pochopení nemoci mění (ze schopnosti spojit si nemoc více s konkrétní událostí vs. širší pochopení), čili pro chlapce může být jeho nemoc abstraktnější. Možná jste spolu dost mluvili a vysvětlovali jste mu potřebu brát léky nebo chodit na odběry, i když se třeba aktuálně necítí špatně? Zde mě napadá, že pak může vzniknout spojení s tím, že v nemocnici „se mu děje něco špatného“, a nerozumí, že jde o úkony potřebné kvůli boji s nemocí?
Existuje několik publikací, které se používají k návodu a ukázce, aby děti pochopili, co se u různých nemocí, ale také zákroků děje (mají kupř. na odděleních k dispozici zdravotní sestřičky). Pro inspiraci kupř. na leukémii zaměřená „Knížka pro tebe“ (https://www.haima.cz/media/2019/09/Kn%C3%AD%C5%BEka-pro-tebe-1.pdf) nebo „Jak bylo Jů a Hele nemocné“ (http://leukemia.cz/dokumenty/Haima_Jak_bylo_Ju_a_Hele_nemocne.pdf), jaké slova se dají používat u vysvětlování nemocí (vysvětlení infekce, bacilů apod.). Děti si pak umějí lépe představit, co vlastně léky v jejich těle dělají, nebo co vlastně doktorům „tak moje krev řekne“.
U starších dětí (a nejen!) je velmi vhodné dobré zacházení od personálu, v synově věku jsou pro něj již méně zajímavé rozptýlení ve formě hraček, možná se tolik nedá „opít rohlíkem“. Je pro Vás možné domluvit se s ošetřujícím personálem o rozhovoru s chlapcem, povídají si s ním u odběrů? Je možné jim třeba sdělit několik chlapcových zájmů, aby mu ohledně toho kladly otázky? Napadá mne, že když chodíte na odběry tak často, už chlapce můžou i znát?
Laskavý a humorný přístup může pomoci, rozhodně však u sebe i personálu zkuste zabránit zesměšňování a negaci synova strachu. Jeho obavy jsou velice reálné a prožívá je silně. Vhodné je naučit se se synem hodnotit míru strachu na škále (kupř. 1 až 10 intenzita), může si ji sám třeba nakreslit a můžete společně vymyslet, co mu může pomoci strach zvládnout překonat.
6 let jako „věk hry“ také ještě může být pro situaci přínosem, dětem může pomoci identifikace s hrdiny, představa, že něco může zvládnout pomocí metafory (jakákoliv oblíbená pohádková postava, co se něčeho bála, a strach překonala - rybka Nemo jdoucí opět do čističky vody, Harry Potter bojující s drakem). Případně rytíři, sportovci, astronauti - zamyslete se nad čímkoliv, co má syn rád nebo je jeho zájmem, a jak by se dalo k tomu připodobit překonávání strachu a obav.
U záchvatů paniky a breku je vhodné mít nacvičenou také nějakou relaxační strategii. Tu je vhodné nacvičit v klidu doma, aby syn věděl, že je to něco, po čem můžete sáhnout, když mu není dobře (třeba i u nevolnosti). Ve svém věku pravděpodobně zvládne nácvik dýchání, třeba spojeno s příběhem nebo nějakou představivostí. Nejběžněji si lze představit strach/nevolnost/zimu jako balón, který je v nás, a každým výdechem se ho snažíme vypouštět (strachu ubývá) a nádechem nabíráme sílu, kterou potřebujeme (doporučuji kupř. z publikace Černý, V.: Děti a emoce, 2. vydání - kapitoly Strach a odvaha; Relaxace, vizualizace a meditace pro děti; nebo Müller, E.: Příběhy z měsíční houpačky).
Pomáhá přehrávat si scény s hračkami, které můžeme léčit, a u toho vysvětlovat, co se to vlastně v té ambulanci děje, jak tomu rozumí dítě a jak my; kreslit, třeba i to z čeho má dítě strach a pak to od sebe odhodit / spálit a podobně. Někdy nás děti překvapí, když na skvělé řešení přijdou během hry klidně samy, ale natlačit je do toho určitě nejde.
Jestli máte dojem, že jste všechny možné strategie již vyzkoušeli, určitě se lze obrátit na lékaře (dětského, případně pedopsychiatra) s prosbou o léky na uklidnění vhodné pro 6ti leté dítě, s ohledem na onemocnění ledvin. Věřím tomu, že kapacitu ke zvládnutí situace syn má i bez podpory léky (avšak po půl roce je docela možné, že syn má tuto kapacitu vyčerpanou).
Můžete se obrátit i na mně konkrétně – opětovným dotazem přes email, případně telefonicky.
Přeji Vám i synovi hodně sil.
23. 6. 2020, Mgr. Kristína Tóthová, tothova.kristina@gmail.com
