Důstojnost člověka a ošetřovatelská péče

Lidská důstojnost, autenticita, dignita, úcta, lidství, čest, úsilí o uznání, to jsou pojmy, které si někdy více někdy méně uvědomujeme v každodenním životě. Citelné se stávají právě v péči o druhého člověka, zvláště člověka, o kterém druzí rozhodují, v péči o člověka trpícího, jehož důstojnost je vystavena zatěžkávací zkoušce, to když např. léčíme bez ohledu na věk, prodlužujeme tak život a utrpení nemocného nebo neuváženě užíváme omezující prostředky u pacientů neklidných, nebo pouze nerespektujeme ČLOVĚKA, protože jsme pod velikým časovým tlakem či za množstvím přístrojů jej „pouze“ nevidíme.
Můj příspěvek je malým zamyšlením nad tím, jak je respektována lidská důstojnost v podmínkách současné péče o nemocné, zda občas u pacientů vysokého věku, nemohoucích, s demencí či těch, kteří jsou již na sklonku svého života, nevytváříme spíše nešťastné nemocné, které jsme oloupili o poslední zbytek té těžko definovatelné síly, z níž lidská existence svoji důstojnost čerpá.
Umíme spíše říci, co je nedůstojné, ale co je důstojné či kde hranice lidské důstojnosti jsou, často jen tušíme. A to na základě mravních principů, kulturních tradic k postoji úcty k životu nebo na základě empatického chování. Charakteristikou dobrého pečovatele je právě zájem a zvědavost o minulost člověka, o jeho prožívání, pocity. Právě tak je možné utvářet prostředí důvěry a lidské důstojnosti ve vztahu zdravotník a pacient. Podmínkou takového prostředí je ovšem takový zdravotník, který rozumí sám sobě a neredukuje pacienta na nemoc, psychosomatickou jednotu pouze na složku tělesnou.