Funkční psychologické východisko při léčbě onkologických pacientů.

Konference: 2010 XXXIV. Brněnské onkologické dny a XXIV. Konference pro sestry a laboranty

Kategorie: Psychologie v onkologii

Téma: Paliativní medicína

Číslo abstraktu: 135

Autoři: PhDr. Zuzana Spurná, Ph.D.

Jak může psychologie přispět k léčbě onkologických nemocnění? Během léčby je to jistě podpora - holding, edukace, pochopení, soucit, empatie, emoční účast, adaptace, stabilizace, orientace v realitě. Po ukončení onkologické léčby je však pro většinu pacientů nutné pracovat na změně dřívějších obvyklých nezdravých způsobů chování a prožívání reality. Ve výzkumech, které byly zaměřeny na psychologickou souvislost z hlediska etiologie onkologických onemocnění se jako nejvíce statisticky sygnifikantní jeví tzv. ´nádorová osobnost´. Tedy typ osobnosti predisponovaný k nádorovému onemocnění svými elementy způsobů chování. Tito lidé jsou více než jiní závislí na vysoce emočně ceněném objektu a tedy ne oni sami, ale právě tento objekt je důležitou podmínkou jejich pohody a štěstí. Vykazují nedostatek autonomie, potlačují nebo popírají deprese, potlačují emocí, potlačují zlost, snaží se spolupracovat za všech okolností, jsou pokorní a jako pasivní obranu racionalizují svoje chování. Jsou více pasivní a rezignovaní, mají silnou tendenci zachovávat konformitu při hlubokých vnitřních konfliktech.

To, co se nám může zdá na první pohled jako běžný život, se na druhý pohled odhalí jako přísné potlačování. Tito lidé nedovolují žádné duševní ani tělesné odchylky od toho, co je tzv. správné - normy - ´normopatie´. To, co se potom okolí jeví jako příjemná a vybraná zdrženlivost, může být jen potlačování životních impulsů, tedy život, který není prožit.

Základní charakteristikou neprožívaného života je psychická deprivace, které si nemusí být dotyčný člověk vůbec vědom. Je to život se stálou psychickou zátěží, která může mít dlouhodobé imunodeficitní působení. Mezi nejčastěji stresem ovlivňované imunitní faktory patří snížená NK - buněčná aktivita, snížení mitogenně indukovaného dělení lymfocytů, sníženou mitogenně stimulovanou produkci á-interferonů, snížené procentuální množství T-lymfocytů, nárůst plazmatické koncentrace imunoglobulinu A (IgA), IgM a IgG a zvýšená úroveň plazmy u buněk protilátek proti herpes viru.

Remise dosažená v rámci onkologického onemocnění je řešení aktuální somatické situace. Východiskem medicíny je tedy dosažení somatického zdraví. Dává pacientovi určitou možnost budoucnosti, šanci na život, což je jistě hodně, ale dál jeho život neřeší. Východiskem psychologickým je duševní zdraví. Tedy možnost žít tak, aby se způsobem prožívání reality psychicky ani somaticky nepoškozovali. Kvalita života je totiž dána somatickým i duševním zdravím.

Jsou známa nějaká teoretická východiska pro takovou pomoc? Je možné ještě tyto pacienty naučit prožívat svoje emoce a reagovat na ně adekvátně? Zásadní pro tuto skupinu pacientů je rozvinutí jejich emoční inteligence a posílení síly jejich Já - ega, aby měli odvahu svoje přání a touhy v realitě realizovat. Aby také ve svém životě realizovali to, co chtějí a nejen to, co musí. Mezi IQ a EQ není žádná spojitost. IQ a strukturu osobnosti nelze zásadním způsobem u dospělého člověka změnit. Emoční inteligenci lze rozvíjet celý život a je hodnotově postavena výše než IQ. Je pro lidský život důležitější, protože popření, vytěsnění či odstřižení emocí může mít katastrofický dopad jak na kvalitu života, tak ohrozit i jeho prostou existenci.

Proč lidé tráví tolik času tím, že ignorují své pocity? Často mají strach z nepochopení, znehodnocení osobnosti, strach z emočního zranění z jejich okolí, považují emoce za projev slabosti, nevěří svým pocitům. Myslí si, že emoční prožívání je projev osobnostní nezralosti a naivity. Proč je ignorování pocitů považováno někým za správné? Především ti, kteří chtějí druhé jednoduše a snadno ovládat a podřizovat si je propagují tzv. rozumné chování, disciplinu, konformitu, přizpůsobení se za všech okolností a preferují formy až nezdravě deformující adaptace. Tyto tzv. rozumné autority však nemají pravdu. Současný vědecký trend nás vyzývá k efektivnímu využití mozku, tedy cítit i myslet. Popření emocí svých i ostatních má za následek velmi neefektivní chování. Potlačené, neregistrované, nepochopené emoce vedou k pocitům ztráty osobního štěstí, úzkostem, depresím, pocitům odcizení, vnitřní prázdnotě, agresivním tendencím a k rozvoji psychosomatických onemocnění, mezi které patří také nádorová onemocnění.

Vysoký profesní výkon a dobrá životní úroveň nejsou sami o sobě zárukou životního štěstí a pocitu úspěchu. Pocit úspěchu, naplnění a životního uspokojení se dostavuje teprve tehdy, jsme-li schopni s tím vším, co cítíme, víme a umíme žít mezi lidmi tak, abychom neubližovali sobě ani ostatním. Proto je nutné reflektovat své emoce, stejně jako emoce ostatních lidí, brát je vážně, neznehodnocovat je a naučit se o nich přemýšlet.

Je úspěšná onkologická léčba sama o sobě dostatečnou zárukou dobré kvality života a zárukou dlouhodobé remise onkologického pacienta? Z psychologického hlediska se jedná o velkou skupinu pacientů - lidí v remisi - kteří jsou tzv. z psychologického pohledu nedoléčeni či neléčeni vůbec. Psychologie zde nemá zatím dostatečnou možnost úspěšně potencovat úsilí medicíny a lékařů. Protože jen rozvoj a růst osobnosti nám dovoluje maximálně zvýšit kvalitu života a rozvinout plně i potenciál somatického zdraví.

Datum přednesení příspěvku: 24. 4. 2010