Klinické využití detekce EGFR u spinocelulárních karcinomů hlavy a krku

EGFR (epidermal growth factor receptor nebo-li HER 1)je jedním ze 4 členů rodiny transmembránových epidermálních receptorů růstových faktorů, kam dále patří HER2, HER 3 a HER4. Tyto receptory mají svoji fyziologickou funkci u normálních tkání, hrají však i klíčovou roli v kancerogenezi. Po navázání ligandu na receptor následuje jeho dimerizace s dalším receptorem (vytvoření homodimeru nebo heterodimeru). Nejfrekventovanějšími ligandy tohoto receptoru jsou EGF a TGF alfa. Aktivace EGFR signální cesty vede u nádorů k buněčnému dělení, angiogenezi, metastazování a inhibici apoptózy, zaznamenána byla i rezistence na radioterapii, chemoterapii a hormonální terapii. Na rozdíl od receptorů HER2, u kterých je zvýšená aktivace signální cesty způsobena v převážné většině případů fenoménem overexprese receptoru, u EGFR bylo popsáno více možností: overexpresí EGFR cestou zvýšené transkripce, mutovanými formami EGFR, zvýšeným množstvím ligandů anebo heterodimerizací EGFR (s HER2). Signalizace pomocí homodimerů EGFR je slabá následkem downregulace a degradace receptoru po jeho jeho ligandem zprostředkované aktivaci. Receptor HER2 může potencovat funkci EGFR zvýšením vazebné afinity EGF, stabilizací a recyklací EGFR-HER2 heterodimerů. Výše uvedená fakta dávají podklad pro hypotézu o možné souvislosti současné koexprese EGFR a HER2 s negativní prognózou u karcinomů hlavy a krku. U EGFR exprimujících nádorů může vysoká exprese HER2 působit na ve smyslu progrese nádoru a může mít i negativní vliv na účinnost léčby EGFR inhibitory. EGFR inhibitory se v současné době dostávají do popředí onkologického zájmu. Do praxe se zavádí monoklonální protilátky proti extracelulární doméně receptoru a nízkomolekulární intracelulární inhibitory tyrosinkinázy. V našem souboru bylo vyšetřeno 176 pacientů s primárním záchytem spinocelulárního karcinomu hlavy a krku (HNSCC), dle lokalizace se jednalo o 36 karcinomů rtu a dutiny ústní, 94 karcinomů orofaryngu, 23 karcinomů hypofaryngu a 53 karcinomů laryngu. Pro stanovení množství exprimovaného EGFR a HER2 jsme použili metodu imunohistochemické detekce ze vzorku nádoru. EGFR negativních pacientů bylo 39, u ostatních, tj. v 78%, byla zachycena pozitivní exprese v rozmezí intenzity 1–3+. Pozitivitu HER2 vykazovali pouze 4 pacienti (tj. 2%). V souboru EGFR negativních HNSCC byl nalezen trend výskytu vyšších stadií onemocnění ve srovnání s EGFR pozitivním souborem. Ze zastoupení vyšších stadií vyplynulo i statisticky významně nižší přežití u EGFR negativních pacientů. Pokud náhodně vyřadíme ze souboru EGFR negativních nádorů případy, kdy nedošlo ke kompletní léčebné odpovědi po primární léčbě, pak je mezi oběma soubory patrný marginálně statisticky významný rozdíl mezi DFI (desease free intervalem), ze kterého lze vyvodit signifikantně vyšší pravděpodobnost časné recidivy u EGFR pozitivních pacientů. Expresi EGFR ve vztahu k pravděpodobnosti časné recidivy onemocnění by proto bylo vhodné hodnotit u pacientů s nižším stadiem onemocnění. Pokud by se tento vztah dále prokázal na větších souborech, mohlo by to mít event. vliv i na individuální úpravu onkologické terapie. Otázku, proč jsme u EGFR pozitivního souboru zachytili nižší stadia onemocnění, by bylo hypoteticky možné vysvětlit pozorováním, že pacient při vyhledání lékaře reaguje spíše na dynamiku růstu infiltrace než na aktuální stav. EGFR pozitivní tumory mají prokazatelně rychlejší růst a proto i časnější záchyt ve srovnání s tumory EGFR negativními, které rostou pomaleji a proto pacienta tolik neznepokojují. Zda-li se je současná koexprese EGFR a HER2 u HNSCC prognosticky špatným faktorem, nebylo možno určit vzhledem k velmi nízkému výskytu HER2 u těchto nádorů. Využití detekce EGFR v prognóze karcinomů a predikci terapeutické odpovědi na inhibitory EGFR je stále předmětem mnoha výzkumů. Slibné jsou pokusy o nalezení prediktivní hodnoty současné koexprese EGFR s dalšími faktory, ovlivňující chování nádorů.