MAJÍ VŠICHNI PACIENTI S HEPATOCELUÁRNÍM KARCINOMEM (HCC) V ČESKÉ REPUBLICE STEJNOU ŠANCI NA OPTIMÁLNÍ TERAPII?

Konference: 2014 XXXVIII. brněnské onkologické dny a XXVIII. konference pro nelékařské zdravotnické pracovníky

Kategorie: Gastrointestinální nádory

Téma: X. Nádory slinivky, jater a žlučových cest

Číslo abstraktu: 010

Autoři: doc. MUDr. Petra Tesařová, CSc.

Východiska:

Hepatocelulární karcinom (HCC) je nejčastějším primárním nádorem jater. Cílem jeho vyhledávání je odhalení nádoru v časných stadiích. Optimální metodou je ultrasonografie jater v půlročním intervalu. Většina HCC v ČR je ale diagnostikována v pokročilých stadiích, a potřebuje tedy péči onkologa. Rozhodování o léčbě vyžaduje multidisciplinární přístup. V ČR bylo v roce 2010 hlášeno 956 nových dg. C22. Pro staging se nejlépe uplatnil barcelonský systém (BCLC), zohledňující rozsah HCC a funkční stav jater při chronické jaterní chorobě. Včas indikovaná chirurgická léčba (resekce, transplantace jater) může mít kurativní výsledek. Současné nechirurgické lokoregionální léčebné možnosti jsou transarteriální chemoembolizace (TACE), perkutánní etanolová injekce (PEI), mikrovlnná koagulace, radiofrekvenční ablace (RFA). Systémová chemoterapie nikdy neprokázala prodloužení celkového přežití. Teprve zavedením sorafenibu do léčebného schématu pokročilého HCC došlo ke zlepšení přežití. Probíhá i řada klinických studií s další cílenou terapií. Podle doporučení je sorafenib standardní léčbou pro nemocné s pokročilým HCC a s dobrou hepatální funkcí (BCLC st. C), dále pak u intermediárního stadia HCC, při progresi po TACE. Dosud neexistují klinické ani molekulární biomarkery, které by pomohly identifikovat optimální pacienty. Vloni deklarovala VZP průměrné roční náklady na léčbu pacienta s HCC v částce 295 436 Kč. Přes tato fakta není péče o pacienty s HCC v naší republice standardní pro všechny nemocné s HCC: 1) Více než polovina pacientů s jaterním onemocněním není sledována v odborných ambulancích a doporučený systém vyhledávání HCC absolvuje pouze třetina. 2) Pacienti s HCC, i když splňují kritéria, nejsou referováni k transplantaci nebo resekci. 3) Multidisciplinární týmy v rámci KOC nejsou zcela kompletní a funkční. 4) Není definován standardní postup referování nemocného do HCC týmu. 5) Všechna centra nemají vlastní možnosti léčby (transplantační chirurgie, specializovaná hepatologie, intervenční radiologie) ani rovný přístup k nim. 6) Barcelonská kritéria jsou rigidně chápána jako neměnná sekvence vývoje nemoci, přestože léčba může vést k downsizingu. 7) Pokročilé onemocnění HCC je stále vzhledem k nevyléčitelnosti považováno za „ztracené“, i když kombinací lokálních metod a systémové cílené léčby lze efektivně prodloužit život nemocných v dobré kvalitě. 8) Ošetřující onkolog není obeznámen se specifiky laboratorní diagnostiky u HCC.

Závěr:

Kromě zavádění nových léčebných metod by osud pacientů s HCC mohla zlepšit změna organizace jejich péče.

Datum přednesení příspěvku: 24. 4. 2014