Možnosti diagnostiky a léčby ne-Hodgkinových lymfomů

Ne-Hodgkinovy lymfomy (NHL) předsta­vují 6. nejrozšířenější nádorové onemocně­ní lidské patologie. NHL nejsou homogenní klinicko-patologickou jednotkou, ale různo­rodou skupinou neoplazií vznikající nádo­rovou transformací a následnou klonální expanzí Ba T-lymfocytů nebo vzácně i NK-buněk. Přesné příčiny vzniku většiny NHL nejsou známy, nicméně lymfomy můžeme s určitou nadsázkou pokládat za získanou genetickou chorobu, která vzniká ztrátou, poškozením nebo chybnou regulací genů zodpovědných za řízení buněčného cyklu. Diagnostika se podle WHO klasifikace opí­rá o 5 základních bodů: histologický obraz postižené tkáně, imunofenotyp nádorové buňky, její genetické a molekulárně-genetické změny, charakteristiku fyziologického protějšku nádorové buňky a klinický obraz. Histologický obraz zůstává stále základním kamenem diagnózy NHL. Naprosto nezbyt­nou součástí vyšetření nádorové tkáně je použití protilátek proti povrchovým antigenům a buněčným proteinům (imunohistochemické metody) a zhodnocení obrazu dvěma nezávislými patology (dvojí čtení). Metody molekulární genetiky, mikročipová a proetinová analýza pomáhají upřesnit biologicky odlišné podtypy NHL a poskytují informaci o zásadních změnách v geonomu a proteomu nádorového lymfocytů. V po­slední době jsme také svědky dramatické­ho pokroku v použití zobrazovacích metod, které umožňují přesné určení stadia lymfo­mů a postižení jednotlivých orgánů a tkání. Pozitronová emisní tomografie s použitím 2-[fluorin-18] fluoro-2-deoxy-D-glukózy (¹⁸F-FDG) kombinovaná s výpočetní tomo­grafií (PET/CT) je nejvýtěžnější neinvazivní trojrozměrnou vyšetřovací metodou vhod­nou k vstupní diagnostice a stážování NHL, stejně tak jako k hodnocení léčebné odpo­vědi či k ověření relapsu choroby. Moderní přístup k nemocnému s NHL je založen na snaze o poznání individuálního chování „jeho" tumoru, snaze předpovědět riziko nedosažení kompletní remise po konvenční terapii, relapsu či krátkého celkového přeži­tí nemocných. Na základě kombinace mo­derních prediktivních faktorů můžeme pro mladší nemocné zvolit individuálně inten­zivní terapii, snížit tak toxicitu léčby u paci­entů s nízce rizikovou chorobou a na druhé straně zvýšit pravděpodobnost přežití pro nemocné s pokročilým a vysoce rizikovým NHL. Základem léčby většiny nemocných s NHL je chemoterapie. Nicméně nástup cí­lené biologické léčby založené na monoklo­nálních protilátkách a její kombinace s che­moterapií (imunochemoterapie) znamenaly významný pokrok v léčbě NHL a znatelně zlepšily prognózu zejména nemocných s CD20+ B-buněčnými lymfomy (až 80% ze všech NHL). Rituximab (anti-CD20 pro­tilátka) ve spojení s režimy obsahujícími antracyklin je standardním přístupem léčby 1. linie u difuzních velkobuněčných (DLBCL) a folikulárních (FL) NHL. Zdá se, že tato kombinace bude přínosem i v léčbě dalších CD20+ NHL. U relabovaných a refrakterních FL, ale i DLBCL byl zaznamenán velmi nadějný efekt ⁹⁰Y-ibritumomab tiuxetanu, protilátky proti CD20 antigenů konjugované s radionuklidem yttria. Tento lék představu­je nový směr v terapii nádorů radioimunoterapii. Účinek dalších protilátek a nových cílených léků je testován v řadě klinických studií (anti-CD22, anti-CD40, anti-CD80, bortezomib, blokátory bcl-2 proteinu). Díky pokrokům v diagnostice, stážování a ze­jména novým možnostem biologické léčby se NHL stávají jedním z nejlépe léčitelných a ve stále se zvyšujícím počtu případů vylé­čitelných nádorů lidské patologie.

Podpořeno grantem IGA MZ ČR č. NR/9502-3.