Pocit bezmoci a beznaděje u pacientů v závěru života – co pomáhá a co nepomáhá

Konference: 2011 III. česko-slovenská konference paliativní medicíny

Kategorie: Psychologie v onkologii

Téma: Psychologické aspekty paliativní péče

Číslo abstraktu: 48

Autoři: Mgr. Radka Alexandrová

   Bezmoc a beznaděj patří v povědomí mnohých lidí k velice nepříjemným pocitům, které bývají spojeny s určitým ohrožením vlastní existence, znemožněním dalšího fungování, stagnací a ztrátou. Vyvolávají silné emoce, úzkost, depresi, hněv, jsou synonymem psychického utrpení. Snad právě proto bývají bezmoc a beznaděj nedílně spojovány s koncem života a umíráním, s bolestným odchodem z tohoto světa. Máme představu, jak pacient trpí ztrátou naděje na vyléčení, neodvratitelně se blížícím koncem, tím, že je závisle odkázán na péči druhých. Ztrácí víru, smysl života, propadá depresím, strachu, apatii...

   V nás, kteří se o pacienty v závěru života staráme, vyvolává zákonitě tato představa množství otázek: Můžeme vůbec pocity bezmoci a beznaděje ovlivnit? Jak k takovým lidem přistupovat? Jak jim pomoci? Co můžeme udělat proto, aby tito umírající netrpěli?

   Můžeme a hlavně MĚLI BYCHOM v prvé řadě udělat jedno – uvědomit si, s čím vlastně do péče, tedy do vztahu s umírajícím pacientem, vstupujeme my sami za sebe. Jinak řečeno – jaké jsou naše vlastní projekce a představy bezmoci a beznaděje, jaké vlastní strachy a úzkosti ze smrti na pacienta přenášíme. I když to vůbec není jednoduché, je nutné odlišovat svoje prožívání od prožívání pacienta, který prochází svým vlastním intimním procesem umírání. To, jak my žijící a „zdraví“ vnímáme strach ze smrti, bezmoc a beznaděj, se liší od prožívání samotných umírajících.

   Pokud si dovolíme čelit vlastnímu strachu z beznaděje a bezmoci, budeme moci s pacientem lépe a pravdivěji komunikovat, nebudeme mít potřebu dávat mu falešnou naději a sdělovat přehnaně optimistické předpovědi. Budeme mít více sil sdílet s pacientem jeho emoce, aniž bychom měli potřebu utíkat ze situace a zbavovat se zodpovědnosti. Tím, že si více uvědomíme sami sebe, můžeme také lépe odlišit pacientovy potřeby od svých vlastních potřeb pečování, zachraňování a seberealizace. Jaké jsou tedy potřeby umírajících pacientů? Jak prožívají bezmoc a beznaděj?

   Ze své mnohaleté praxe psychologa v hospici mohu říci, že pacienti, se kterými se setkávám, v závěru života prožívají pocity bezmoci a beznaděje především jako součást svojí životní cesty ke smrti. Prožívat bezmoc a beznaděj při odchodu z tohoto světa není podmínkou, ale pokud se tyto pocity v závěru života objeví, jsou naprosto adekvátní reakcí na danou situaci. Rolí pečujících v tuto chvíli není pacienty těchto pocitů za každou cenu zbavovat, ale naopak všemi možnými prostředky pomoci, aby pacienti mohli bezmoc a beznaděj zpracovat, pochopit, co ji vyvolává, najít její smysl, přetransformovat do jiné naděje. Nevyléčitelně nemocní pacienti potřebují tedy hlavně bezpečí, jistotu a důvěru, aby mohli o svých problémech mluvit, otevřít se. Potřebují čas a prostor. Potřebují věřit, že i přes svoji demenci a organicitu, přes svoji zchátralou somatickou schránku, budou bráni vážně.

   V rámci celostního přístupu pracuje u nás v hospici tým odborníků (lékaři, sestry, pečovatelky, sociální pracovnice, psychologové, rehabilitační sestry, duchovní, dobrovolníci), komunikačně propojených, kteří mohou pružně reagovat na potřeby našich pacientů. U každého člověka totiž může pocit beznaděje vyvolávat něco jiného. U někoho je to bolest či strach z bolesti jako takové a další somatické symptomy. Velice často se objevuje pocit bezmoci v rámci imobility, uvědomění si vlastních deficitů kognitivních, verbálních, paměťových, lucidních. Lidé ztrácí pocit vlastní hodnoty, důstojnosti, identity. Propadají beznaději při problémech v rodině, pocitech ztráty, vykořenění. Bojí se osamělosti, opuštění. Někteří umírající řeší ztrátu smyslu života, pocity viny, vlastní hodnoty. Objevují se spirituální bolesti a potřeby.

   Uchopení a pochopení problému většinou ale není možné hned, mnohdy sám pacient nerozumí, kde jeho pocity bezmoci a beznaděje pramení, nebo má problémy s jejich vyjádřením. Potom se beznaděj a bezmoc prezentují bolestivým chováním, zvýšenou úzkostností, delirantními stavy, agresivitou či depresí a apatií. Někteří pacienti mají tendenci svoji bezmoc používat i jako komunikační prostředek k získání pozornosti a vlastní hodnoty.

   Co pomáhá?

   Je třeba naslouchat, umožnit pacientovi vyjádření emocí, sdílet, ale nehodnotit. Tady je prostor pro psychoterapii, kde je dobré pacienta v rámci dialogu zakotvovat v přítomnosti, nastalé problémy, situace a emoce pojmenovávat a mluvit o nich, dávat do kontextu celého života. Podporovat, posilovat, motivovat, ale nesoudit. Bezmoc a beznaděj jsou nepříjemné bolestné pocity, které se však u umírajících pacientů objevují jako důležitá součást jejich životní cesty a vyrovnávání se s blížící se smrtí. Umírající však vesměs nepropadají beznaději ze smrti samotné, z konce jako takového, ale do popředí se dostávají závažná a pro ně významná témata, situace a okolnosti, které beznaděj a bezmoc vyvolávají. Abychom mohli našim pacientům kvalitně pomoci, je třeba pracovat sami na sobě, poznávat své strachy a beznaděje. Být se sebou v kontaktu nám umožní reálný a zároveň citlivý náhled na situaci a pomůže nám zbavit se potřeby přehnaného neadekvátního „opečovávání“ z pocitů vlastní viny či strachu z odpovědnosti za emoce druhého. Člověk přeci zůstává člověkem až do úplného konce života, se vším, co k němu patří, s právem mít za sebe zodpovědnost a vlastní kompetence.

Datum přednesení příspěvku: 25. 11. 2011