Sestra jako součást týmu, který rozhoduje o ukončení neprospěšné protinádorové léčby

Zdravotní sestra patří do ošetřovatelského týmu, který se stará o nevyléčitelně nemocné pacienty na onkologických odděleních. Její odborná erudice v ošetřovatelské praxi, každodenní pobyt u lůžka nemocného, komunikace s ním i jeho blízkými, to je pro pacienta, který je léčen paliativně, symptomaticky, významná a nezastupitelná pomoc. K tomu, aby sestra zvládla velmi náročné úkoly, které jsou na ni v onkologii kladeny, by měla na sobě neustále pracovat. Není to jen učení se a přijímání stále nových odborných poznatků z oboru, ale i výcviky a školení v psychosociálních dovednostech, účelné komunikaci s pacientem, lékařem, ostatními členy týmu zdravotníků.
Sestra, ošetřující pacienta, u kterého je rozhodnuto ukončit jeho dosavadní protinádorovou léčbu, se může snadno dostat pod velký psychický tlak. Je to ona, která od pacienta dostává signály o jeho strachu, depresi, beznaději, úzkostnosti mnohdy více než lékař. Pokud není na oddělení přítomen klinický psycholog, empatická sestra se dostává sama do stresu. Pacient se ji může snažit přemlouvat ke spolupráci na změně stanoviska lékařů, naznačovat, že ona je jediná, která ho zná a pomůže mu.

Osobnost sestry
Sestra, která pracuje na tak těžkém oddělení, jako je onkologické, ať si to připouští nebo ne, je pod trvalým psychickým tlakem. Je ohrožena tak závažnými faktory jako je sdílení osudů nevyléčitelných pacientů, bezvýchodnosti jejich situace, každodenního sledování involuce všech životních procesů u svých pacientů, jejích umírání. V porovnání s tím pak může brzy přijít přirozená obrana jejích zájmů, může nastoupit syndrom vyhoření. Sestra, která je nepřipravená na tyto okolnosti, se často dostává do pasti. Nedokáže například uspokojivě řešit problémy osobního života.
Proto je důležité, aby na těžkém oddělení pracovaly sestry s vysokou mírou nezdolnosti, schopnosti čelit trvalému stresu smysluplným naplněním svého života, uměním relaxovat a těšit se i z drobných radostí, které je potkají. Výhodou je kvalitní rodinné zázemí, radostné mimopracovní aktivity.

Komunikace sestra–pacient
Trvalá péče by měla být věnována zvládání úskalí komunikace sestry s pacientem, u kterého již nelze aplikovat aktivní protinádorovou léčbu, který o svém bezvýchodném stavu ví od ošetřujícího lékaře. Sestra jako průvodkyně nejtěžšího pacientova životního období by měla umět slovem pohladit, klidným hlasem mírnit pacientův strach. Měla by umět mlčet tam, kde by slova byla nadbytečná, měla by umět podpořit naději, ale zároveň se nepouštět do planého optimismu. Soudíme, že komunikační dovednosti jsou nesmírně důležité a je nutno sestrám umožnit výcviky a kurzy v této disciplině.

Vztah sestra–pacient
Na základě mnohých zkušeností je třeba se zmínit o velice závažném problému, jakým je vztah sestry k jejím pacientům. Dlouhodobá léčba přináší sestře také zevrubnější poznání svých pacientů. V mnohých případech je navázán hlubší vztah, poznání osobních kvalit pacientů, jejich sociální situace, rodinného zázemí. Sestra ani nemusí rozpoznat okamžik, kdy se stane důležitou osobou v pacientově životě. Pak se už vztah sestra-pacient může dostat do intimní roviny, kdy si třeba začne pacient nárokovat péči pouze „své“ sestry. Pokud není ve svých požadavcích akceptován, může se projevit jeho frustrace, zmarnění, zklamání. Tyto emoční negativa se samozřejmě týkají i sestry. I ona může začít strádat rozčarováním, výčitkami svědomí. Východiskem z krize vztahu sestra-pacient je prevence v podobě výcviku sester, kde se naučí, jak předcházet zklamáním na obou stranách.

Vztah sestra–lékař
V týmu, který ošetřuje pacienty, u nichž bylo rozhodnuto nepokračovat v neprospěšné protinádorové léčbě, by měl panovat soulad hlavně mezi sestrou a lékařem. Sestra by měla znát okolnosti, za kterých bylo takto rozhodnuto. Mělo by být samozřejmostí, že informace o aktuálním stavu pacienta sestra sdělí lékaři, který jí bude naslouchat. Sestra by také měla být ubezpečena, že její informace jsou důležitou součástí strategie dalšího postupu lékaře při zdolávání pacientových problémů. Tam, kde informace sestry vyznívají naprázdno, se může stát, že dojde ke komunikačnímu šumu, který vyzní v neprospěch pacienta. Sestra i lékař by měli spolupracovat, vzájemně se obohacovat znalostmi o pacientovi a tím přispět ke klidnému přístupu k jeho paliativní léčbě.

Vztah sestra–blízcí, příbuzní pacienta s ukončenou neprospěšnou léčbou
Blízcí příbuzní pacienta v poslední fází jeho života jsou většinou zahlceni negativními emocemi, aktivizují se směrem k přesvědčení lékařů, aby jejich drahého léčili dál, mají tendenci podléhat falešným nadějím na jeho vyléčení. Sestra se s nimi setkává poměrně často u lůžka nemocného a nezřídka funguje jako nárazník jejich negativních emočních projevů. Tady by měla působit klidně, nesnažit se je ani povzbuzovat ani odrazovat. Účelně by je měla směrovat k ošetřujícímu lékaři.

Vztah sestra–sestra
Praxe ukazuje, že na nejtěžších odděleních pracují velmi ztmelené kolektivy, kde se sestry k sobě chovají korektně, pomáhají si, sdílejí spolu nelehký pracovní úděl. Už sama podstata jejich práce kolem umírajících pacientů je učí vážit si života vlastního i svých spolupracovníků, více se slyšet a vnímat své problémy.
Sestra jako nezastupitelná součást kolektivu, pečujícího o pacienty, kteří mají ukončenou neprospěšnou protinádorovou léčbu, by měla být po všech stránkách vyspělá a profesionálně připravená. Jenom tak může čelit tlaku své profese.