Současné hlavní úkoly v boji s rakovinou prsu

Incidence karcinomu prsu v České republice dosud stále stoupá, úmrtnost na tuto diagnózu se však začíná snižovat. Podstatně se zvýšil záchyt karcinomu prsu v časných stádiích. Asi pětina karcinomů prsu je již čtvrtý rok zachycována v rámci organizovaného mammárního screeningu, a to z 80% jako nádory T1 a Tis. Máme také funkční program pro záchyt a dispenzarizaci žen s dědičně zvýšeným rizikem karcinomu prsu. Prosazuje se koncept integrované mammární diagnostiky na akreditovaných a pravidelně auditovaných screeningových pracovištích.
Jsou pojmenována komplexní onkologická centra, v jejichž kompetenci by měly být karcinomy prsu léčeny především. S časnější diagnostikou se poněkud mění také požadavky na úroveň specializované léčebné péče. Jaké jsou tedy za této situace priority pro úspěšný boj s karcinomem prsu, který zůstává nejčastějším zhoubným nádorovým onemocněním žen?

1. Zvýšit účast žen ve screeningu z dosavadních průměrných 30% alespoň na dvojnásobek. Zarážející jsou mezikrajské rozdíly účasti žen ve screeningu, které se po prvních dvou letech pohybovaly v rozmezí od 17% do 46%. Je tedy na managementu zdravotnictví a komplexních onkologických centrech v jednotlivých krajích, aby společně organizovaly informační kampaně a účinně napomáhaly zvýšit účast žen ve screeningu podle regionálních podmínek a možností. Z nejnovějšího hodnocení vyplývá, že historicky poprvé již začíná podíl prvních stádií převyšovat proporci dosud nejčastějších stádií druhých. Zvýšením proporce nehmatných časných karcinomů prsu se bude automaticky snižovat úmrtnost na karcinom prsu v populaci.
   
   
2. Soustředit léčbu karcinomu prsu do okruhu působnosti komplexních onkologických center. Znamená to 200-400 nových případů karcinomu prsu na jedno centrum ročně, tedy 4-8 týdně. V praxi půjde spíše o koordinaci regionální sítě specializovaných služeb, jen část center má podmínky pro úplnou koncentraci všech souvisejících činností pod jednou střechou.
   
   
3. Přizpůsobit standardy chirurgické léčby časnější diagnostice karcinomu prsu. Nezbytné je zajištění lokalizačních technik pro operace nehmatných lézí či nádorových ložisek po neoadjuvantní léčbě, radionavigované chirurgie sentinelových uzlin, značení lůžka nádoru pro cílenou radioterapii a vyšší náročnosti na kosmetický výsledek operací.
   
   
4. Zvýšit nároky na histopatologickou diagnostiku, morfologickou, imunohistochemickou i molekulární. Zakládání tkáňových bank pro budoucí analýzy nejen v zájmu výzkumu, nýbrž i brzké nové molekulární klasifikace a lepší stratifikace léčby, tedy i pacientek samotných.
   
   
5. Individualizovat léčbu a zařadit do diagnostického algoritmu rekurentních pokročilých stádií ratingové biopsie jako podklad pro další terapeutické rozhodování, zejména jde-li o zvlášť náročnou léčbu s nejistými výsledky.
   
   
6. Hledat účinnější metodydetekce residuální choroby a časných rekurencí po primární léčbě. S tím souvisí také zdokonalení metod i algoritmu dispenzarizace nemocných po primární léčbě.
   
   
7. Vyhodnocovat pravidelně výsledky léčby formou sebeevaluace onkocenter i jejich benchmarkingu. Je to ostatně i problém ekvity, neboť rozdíly ve výsledcích léčby jsou dosud stále značné, nezřídka větší než rozdíly aplikace standardních a nejnovějších a nákladných léčebných metod. Tento citlivý problém musí začít sebeevaluací, tedy srovnáváním výsledků vlastních s průměrem kraje a republiky. Tvorba mediálně oblíbených žebříčků kvality je v tomto dlouhodobém snažení jednoznačně kontraproduktivní. Kvalita péče je dosud především otázkou profesionání cti, která musí být uplatňována v atmosféře důvěry a prevence jakéhokoli zneužití. Zájem samotných plátců zdravotní péče, ať už jimi míníme zprostředkovaně zdravotní pojišťovny nebo přímo občany jako plátce zdravotní daně, o výsledky léčby rakoviny prsu, ostatně i jiných nádorů, je totiž dosud minimální nebo žádný.

Redukce mortality a zlepšování kvality života žen s karcinomem prsu může být dosaženo jen systematickým propracováváním všech uvedených oblastí, a to bez ohledu na turbulence nezralé zdravotní politiky státu, který přes své proklamace kvalitu a výsledky péče nezohledňuje, nýbrž snahy o pokrok spíše komplikuje krátkodechými manévry svých často střídaných a v onkologii spíše málo orientovaných protagonistů.